Bartošek: Mé dětství ve farnosti svatého Jakuba Zebedea ve Veverské Bítýšce, rukopis, 26.7.2000

Mé dětství ve farnosti svatého Jakuba Zebedea ve Veverské Bítýšce.

Toto pojednání procházelo mou myslí několik roků. Jak už to s blížícím se stářím bývá, člověk stále více přemítá o svém životě. Vzpomínky okrašlují podzim a počínající zimu lidského věku.

Proč nepíši o svém životě, ale o svém dětství?

Má maminka mě vedla k Pánu Bohu. Můj dědeček Rajmund mi napsal do památníku.

„S Bohem začni každé dílo,
podaří se ti, až milo.
Bez Božího požehnání
marné lidské namáhání.“

Přes tuto výchovu jsem se od Pána Boha odvrátil. Bylo to na prahu dospělosti. Žil jsem 38 let bez víry. Přesto mě Pán neopustil a přivedl mě znovu do své náruče. Tehdy mě vedl za ruku vskutku otcovsky Pater Jiří Bílek, který v bítýšské farnosti působil v létech 1951–1958.

Protože jsem žil jako křesťan pouze v dětství, proto nemohu psát o jiném období svého života.

Toto pojednání chce být nepatrnou malilinkatou splátkou dluhu, který cítím k bytosti, která do mé klukovské hlavy a dětské duše vštěpovala víru v Boha. Touto osobností je Pater Jiří Hrůza. Vedl zdejší farnost desítku let. Někteří tvrdí, že vyučoval náboženství s rákoskou v ruce. Ano, je to pravda. Částečná! Ta rákoska nebyla v ruce pana faráře často a nebyla to hlavní. Často, dokonce velmi často, nás děti obdarovával. Bylo to ovoce z farské zahrady. Bylo to množství překrásných svatých obrázků. Pamatuji si zvláště na ty, zhotovené z tenoučké folie. Byly v různých barvách – žluté, červené, modré, zelené. Měly zlatý potisk. Krásně se svinovaly do ruličky, když jsme na ně dýchali. Pan farář rozdával i růžence a kancionály „Cesta k věčné spáse“, jejichž původcem byl další veverskobítýšský farář ThDr. Karel Eichler. Pamatuji si, jak nás pan farář Hrůza nabádal k účasti na rorátech. Ty tehdy byly ještě za tmy, brzo ráno. Ti z nás, kteří nevynechali po celý advent ani jednou, dostali dárek opravdu veliký – ilustrované Písmo svaté Nového zákona. Takový byl tedy náš pan farář Jiří Hrůza k dětem. Připomínat jenom rákosku je zlomyslné nebo aspoň nespravedlivé.

Pan farář Hrůza po příchodu do farnosti měl před sebou rozsáhlou nutnost. Uvést do patřičného stavu a vybavit náš chrám Páně. Na prvním místě obnovil vnitřek kostela. Notně zašlá malba byla nahrazena novou, vkusně jemně barevnou, kterou provedla firma z Červeného Kostelce. V krátké době následovala nová reliefně zhotovená Křížová cesta. Budování pokračovalo zhotovením nových zadních lavic, stejně pěkně vyřezávaných jako jsou ty přední. V období pana faráře byly zakoupeny sochy svatého Václava a svatého Judy Tadeáše, které původně stály mezi presbytářem a hlavní lodí kostela.

Kromě těchto velkých děl připomenu několik drobností, které doplnily vybavení našeho kostela. Byl to zvonek u sakristie, kterým se ohlašuje začátek služeb Božích. Byl to vícehlasý zvonek, používaný při proměňování těla a krve Páně. Dříve se používal jenom ten jeden, jednohlasý, klasický zvonek, který také dodnes slouží.

Do tohoto období patří i měděné pokrytí hlavní věže našeho kostela. Pamatuji jak nová, zlatě svítila do okolí.

Pro následující tvrzení nemám žádné důkazy. Vím však, že se nic neděje jen tak, samo od sebe.

Proto si myslím, že pan farář „měl prsty“ v zázračné záchraně našich zvonů. Konce války se nedožil, aby popravdě řekl, jak to opravdu bylo.

Bylo to v roce 1940 nebo 1941, nebím přesně. Fašisté nechali sundat zvony z věže našeho kostela. jejich „poslední“ zvonění se nahrávalo na gramofonové desky v ředitelně školy, ve druhém poschodí. Muselo se to několikrát opakovat, protože nahrávku rušili ptáci vrkající a šramotící na střeše. My kluci jsme byli pověřeni, je klacky zahánět. Když už se zdálo, že bude vše v pořádku, jeden z nás v přemíře snahy praštil klackem do okapu. Muselo se jet zase znovu. Psoléze se věc „podařila“. Nahrávka byla. Zvony však byly odvezeny a měly posloužit k výrobě dělostřeleckých hlavní. Po válce se neporušené vrátily na naši věž. Takové štěstí snad neměla ani jediná farnost v Protektorátu Böhmen und Mähren.

Když jsem u té války a „protektorátu“ zmíním se ještě o tom, že pan farář každou neděli po mši svaté nechal hrát chorál Svatý Václave a starodávnou Hospodine pomiluj ny. Když pan Mytýzek „sáhl do varhan“, kluci ministranti nestačili šlapat měchy. Chrámem zněl nadšený zpěv doufajících lidí. Lidí věřících. Věřících v Boží pomoc a lepší dny budoucí. Všichni to chápali jako připomenutí těžké, ale slavné historie našeho národa, jako modlitbu za jeho záchranu.

V závěru své farářské činnosti P. Jiří Hrůza nechal zhotovit barevné vitráže světců v oknech kostela. Mnozí nám je oprávněně závidí. Během bojů o Veverskou Bítýšku vzaly za své. Za Otce kanovníka Petra Franty byly velmi záhy obnoveny.

Píši o vpravdě budovatelské činnosti P. Jiřího Hrůzy. Snad nikdo nebude chápat špatně, když napíši, že to všechno muselo stát obrovskou sumu peněz. Pan kostelník Karel Šanca a jeho spolupracovník a následovník Jan Dosoudil chodili při mši s červeným pytlíčkem, na jehož konci cinkal malý zvoneček, vybírat. Do pytlíčku padaly pěťáky, desetníky, šestáky, koruny, sem tam pětikoruna. Doba však byla zlá. Ve 30. létech byla velká nezaměstnanost a bída. Mnohé děti neměly ani dvacetník, za který by si koupili u Balabánů rohlík na svačinu. Loudili u těch „majetnějších“: „Dej ptáčkovi do zobáčka.“

Do tohoto cinkajícího pytlíčku se toho nemohlo mnoho sejít. Proto záviselo velmi mnoho na darech jednotlivců. Jména některých dárců můžeme můžeme číst na našich oknech. Jsem si však jist, že mnoho peněz na svůj – náš kostel dal Otec Jiří ze svého platu a z majetku, který dostal od rodičů. Na dvou oknech v presbytáři – svatého Jiří a svaté Rodiny, je jediná skromná připomínka nezměrného díla vykonaného za deset let obětavým služebníke Božím panem farářem Hrůzou. Připomínejme si to milí spolufarníci, zejména my – pamětníci. A v tichém zamyšlení u jeho hrobu si v duchu řekněme: „Pán Bůh zaplať!“

Tyto vzpomínky na pana faráře by mohly vyvolat dojem, že na všechno byl sám. To by nebylo možné a také to tak nebylo.

Tím se však dostávám k nejtěžší kapitole, kterou chci napsat. Po pravdě nevím, jak do toho a jak z toho. Nechci nikoho zapomenout ani opomenout. Bylo to mnoho lidí, kteří mu pomáhali. Opravdu nechci nikoho vynechat. Předem se omlouvám, že se mi to určitě podaří.

O některých farnících jsem se již zmínil. Mohla by následovat dlouhá řada dalších. Byla to jeho obětavá hospodyňka, slečna X, která se o něho poctivě starala a pečovala o něj když onemocněl. Pan farář se dovedl opírat o obětavé spolupracovníky, které přiváděl na vinici. Jeho oporou ve škole byla paní učitelka Ludmila Hanzlová. V kostele pomáhala celá řada obětavých žen. Namátkou vzpomínám na paní Ludmilu Klimešovou. Byl jsem ještě hodně malý kluk když jsem jel na pouť na Vranov. Z bítýšského nádraží jsme jeli vláčkem tuším do České. Odtud jsme šli pěšky. Velcí zpěváci, pan Koštoval a pan Navrátil předříkávali verše písní, které všichni opakovali. Oba byli také oporou chrámového sboru. V pašijích pan Koštoval zpíval Pána Ježíše a pan Navrátil Petra. Sbor vedl varhaník pan Bohumil Mytýzek. Ve sboru zpívaly výborné zpěvačky paní Chlubná a paní Švarcová a řada dalších.

Otec Hrůza však nepůsobil jenom v kostele a při výuce náboženství. Velkou práci si dal s námi dětmi, aby nás naučil šetrnosti. V Bítýšce vyvíjela činnost pobočka katolické Reiffeisenovy záložny. Dětem, které chtěly spořit pan farář rozdal lesklé chromované pokladničky. Měly tvar hranolu. V čelní stěně byly dva otvory. Nahoře byl úzký obdélník pro mince. Pod ním půlobloukovitý otvor lákal papírové peníze. Se svými pokladničkami jsme jednou za rok přicházeli do Rajfajzenky. Tam nám je, obyčejně pan Alois Riedl, odemknul a uspořené peníze zapsal do tmavězelené vkladní knížky. Já jsem tam měl nejvíc peněz po biřmování, když mně můj kmotříček Jan dal pětistovku. Úspory se staly po válce „vázanými“ vklady a po měnové reformě v roce 1953 vzaly za své. Vzpomínka ale zůstala.

Biřmování bylo vyvrcholením desetileté pastorační činnosti Patera Jiřího Hrůzy u nás. Svátost biřmování nám uděloval světící biskup olomoucký ThDr Stanislav Zela. Bylo to za války, snad v roce 1942.

V souvislosti se spořením jsem připoměl pana Aloise Riedla. Nemohu si odpustit, abych se nepodělil o svou představu, kterou ve mně vyvolává několik generací jeho rodiny. Připomíná mi podobenství, ve kterém Pán Ježíš mluví o stromu, ratolestech a ovoci. Bylo to tak už v mém dětství a během mého dospívání. Po více než 50 létech činnorodá účast na životě ve farnosti pokračuje prostřednictvím jeho dcer, syna, vnuček, vnuků a dnes i pravnuků. Nebudu se o ní rozepisovat. Jenom perličku přičiním. Když sedím na mši svaté a ministrují bratři Kristkovi, často se zahledím na toho mladšího. Neuvěřitelně mi připomíná svého pradědečka. Strom panem Riedlem zasazený nedaleko soutoku Svratky a Bílého potoka roste, košatí se, zelená se a rozkvétá k prospěchu celé farnosti.

V létech, kdy P. Hrůza onemocněl pracovali s ním ve farnosti další kněží. Krátkou dobu zde působil pan katecheta Jan Komoň. Bydlel u Zopfů na Hvozdecké ulici a chodíval se modlit breviář do Slešťůvky. Po něm přišel mladičký kaplan Eduard Šikula. Skauti z Veverské Bítýšky na něho dodnes rádi vzpomínají. V roce 1946 tábořili u rybníka Rendlíček nedaleko Žďáru nad Sázavou. Během výletu na Dářko se u něho zastavili na faře v Zámku Žďáře, kde kaplanoval. Slovo dalo slovo, pan kaplan během pár dnů všechno zorganizoval a skauti z Bítýšky zahráli v tamním sále hru Jaroslava Foglara „Tábor ve Sluneční zátoce.“ Po představení byli odměněni příjemným pohoštěním. Po P. Šikulovi přišel do Bítýšky nový kaplan P. František Kvasnička. Věnoval mnoho času mladým lidem. V bývalé Orlovně (na místě Kulturního domu) režíroval divadelní představení, ve kterých jsme vystupovali a společně se bavili. Ve hrách „Láska je slepá“, „Sadová 13“ dvou představeních o Kašpárkovi vystupovali Marie, Lída a Anežka Riedlovy, Maňka a Růžka Švarcovy, Míla Bělíková, Boženky Kladivová a Navrátilová, Dana Stibichová. Z chlapců to byli Mirek Šipka, Mirek Plachý, Míla Stibich, Miloš Svoboda, Láďa Dundáček. Nevzpomínám si na všechny. Nevím proč, ale vcíe si pamatuji na děvčata. Je to asi tím, že mi bylo tehdy okolo 16 let. Divíte se?

Zdá se mi, že jsem značně omezil činnost našich kaplanů. Určitě každý ví, že nešlo jenom o ni. Na prvním místě si vždycky plnili své kněžské povinnosti.

V úvodu jsem napsal, že má úvaha se týká doby mého dětství a dospívání. Proto jsem se slovem nezmínil o těch mnohých, kteří zůstali církvi věrni i v těžké době. Rostli a pracovali s ní a pro ni v období otců Bílka, Korce a Vídenského. Jména neuvádím. Není to opomenutí. Mnozí si zaslouží, aby se o jejich činnosti ve farnosti veřejně vědělo. Necítím se práv posuzovat tato období. proto jsem zůstal v době působení pana faráře Hrůzy.

Končím své pojednání o svém dětství v bítýšské farnosti. Odpusťte tu úvodní část o sobě. Pochopte mě prosím! Chtěl jsem se jenom vyznat jaký jsem, já mezi Vámi. Dovolil jsem si hodnotit dění ve farnosti. Dovolil jsem si to přesto, že nesahám většině z vás po kotníky nohou svým životem v církvi. O věrnsoti Bohu Otci a jeho Synu nemluvě. Proto prosím vás všechny, bratři a sestry, abyste se za mne u Boha přimlouvali.
26. července 2000 Bartošek



Elektronický archiv pramenu obce Veverská Bítýska, 2000-2002
Vygenerováno z archivního formátu TEI