Kdykoliv psal kdo o tomto vynikajícím knězi pobělohorské Moravy, vždy zdůraznil vlasteneckého ducha jeho kázání. Dosud však zůstalo při pouhém zjištění tohoto faktu, ale blíže se obsahem Jestřábského kázání nezabýval nikdo. Proto jsem dychtivě sáhl k latinské, trojsvazkové sbírce kázání Jestřábského „Opus novum tripartitum”, chované ve studijní knihovně pod signaturou II, 34445, abych poznal, v čem spočívalo Jestřábského české vlastenectví a opravdu jsem došel k překvapujícím nálezům. Jestřábského promluvy se nesou duchem národního sebevědomí, horoucí lásky k vlasti a opovržením k nepřátelům národa. Můžeme proto bez přehánění o jeho sbírce kázání říci, že to bylo burcování dřímajícího národního vědomí.
Zdá se mi, že přípisky na titulní straně každého výtisku jmenované knihovny dávají nám tušiti, kde asi Jestřabský se počal národně uvědomovati. Na každém titulním listě totiž čteme slova: „Colegii S. J. Hradistii, Anno 1716 dono Valentini Gestržabsky, parochi Aichorno-Biteschensis oblatum, et catalogo inscriptum.” Jestřabský narozený v roce 1630 v Moravské Ostravě studoval totiž po smrti svého chudého otce u jesuitů v Uh. Hradišti. Jelikož byl vysvěcen asi v r. 1663, můžeme klásti dobu jeho studií v Hradišti do let 1651–1657, tedy do doby, kdy jesuitský řád měl řadu vlasteneckých kněží, prvních to našich národních buditelů. Věnoval-li na sklonku svého života Jestřabský svá kázání koleji v Uh. Hradišti, na níž kdysi studoval, jest to důkazem, že na ni vděčně vzpomínal ještě jako stařec nad hrobem. Poněvadž jeho kázání jsou prostoupena vlasteneckým duchem, můžeme se domnívati, že autor je daroval v předpokladu, že svým darem nikterak nenarazí, čili že i v Uh. Hradišti předpokládal vlasteneckého ducha. Proto jsou ony přípisky na titulních listech Jestřabského kázání tak význačné.
Jenom jedné věci jest u Jestřabského litovati: Jeho kázání nejsou datována. Kdyby tomu tak bylo, pak by jeho promluvy byly tím významnější, jak patrno z jediného jeho datovaného kázání o sv. Janu Nepomuckém z roku 1694!
Přikročme nyní k promluvám samotným.
Z kázání Jestřabského předně poznáváme, jakým zdrojem národního sebevědomí byli národní světcové. V kázání na sv. Prokopa navazuje Jestřebský na slova Boha Abrahamovi řečená, aby pohleděl na nebesa a spočítal hvězdy. Tak prý tomu bude i s jeho potomstvem, které vzroste tak, že ho bude jako hvězd na nebi. Tato slova kazatel uvádí ve spojitost s českým a moravským lidem, jemuž prý Bůh přislíbil tolik svatých v nebi, kolik je na obloze hvězd. Tito národní světcové však se neblíží hvězdám jenom svým počtem, nýbrž i září, kterou kolem šíří. Protože jest našich národních světců tolik, tedy je kazatel třídí dle jasu jejich slávy. Prvním jest sv. Václav, jakožto větší světlo. Po něm následuje menší světlo, sv. Vojtěch. Do třetí skupiny ostatní svatí a světice jako podivuhodné svítící světla: Sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Ivan, sv. Jan Nepomucký, bl. Hroznata, ctih. Vojislava, Mlada, Zdislava, Anežka a j.1) Sláva těchto svatých a světic jest taková, že i cizí národové musí ji obdivovati. Tato sláva pak jest i slávou země české země, neboť sám Bůh ji oslavil svatostí a zázraky svatých v ní se zrodivších.2) Konkretním dokladem tohoto seběvědomí jest kázání na sv. Jana Nep. v r. 1694 přednesené. „Věhlas, úcta a sláva tohoto (světce) zvláště v těchto posledních letech vzrůstá po světě křesťanském, (zasahujíc) až k nejvzdálenějším národům ...” S patrnou chloubou praví Jestřabský, kterak sv. Jan Nep. byl ve svém dětství uzdraven na přímluvu P. Marie právě tak jako sv. Vojtěch „rovněž Čech a z českých rodičů” pocházející.3) Rádi proto našemu kazateli věříme, když úvodem k tomuto svatojanskému kázání praví, kterak s velikou radostí kázává o českých svatých, zvláště ale o světcích-kněžích.
Národní sebevědomí ze slávy českých světců plynoucí nám dává tušiti, že Jestřabského duchovní zbrojnici jest katolická tradice českých dějin. Domnění toho potvrzují další doklady, na základě
Jestřabský z těchto smutných dějinných zkušeností vyvodil napomenutí k stálosti u víře cyrillometodějské. Bratří ze Soluně nebyli husiti, ani luteráni, nýbrž katolíci poslaní na Moravu samým římským papežem. Proto nechť se věřící drží víry katolické právě tak pevně, jako se jí drželi sv. Cyrill a Metoděj3)!
Na sv. Václavu poznáváme, že sláva jeho dosahovala u Jestřabského romantických téměř rozměrů. Poučuje nás o tom srovnání sv. Václava se Šalomounem. Dle Písma sv. (IV. Král.) přicházejí prý lidé ze všech národů naslouchat jeho moudrosti. Naši čeští i moravští předkové měli však jiného Šalomouna. Byl jím sv. Václav, jenž nejen vynikal svým urozeným původem, nýbrž i moudrostí. Ta byla taková, že dokonce jí přesahoval i samotného Šalomouna. Tvrzení své dokládá citátem ze sv. Pavla (II. Kor. 2) o nehynoucí modrosti boží.4)
Z kázání na 18. neděli po sv. Duchu poznáváme příčinu tohoto nadsazování. Jestřabský s bolestí pozoroval, jak mnozí nejsou naplněni takovou láskou k vlasti, jak by si toho jeho smutná doba vyžadovala. Proto hleděl na lid sobě svěřený působiti co největším vynášením slávy národních světců, aby takto u něho budil národní vědomí. Jak to činil, o tom nás poučuje právě uvedené kázání, z něhož uvádím místy celé partie doslovně.
Úvodem poukazuje Jestřabský na příklady z biblických dějin. Ukazuje na samotného Spasitele, kterak plakal nad budoucí zkázou Jerusaléma a jak vroucně miloval krásné Kafarnaum. Ukazuje dále na udatné Machabejce, kteří z lásky k vlasti a národu bojovali a umírali. Na základě těchto příkladů z Písma sv. se táže: „Zdaž každý nemá právem své vlasti zvláště milovati, jí dobře činiti, zlé od ní oddalovati, a zvláště my, Moravané, zdaž nemáme za slavnou naši moravskou otčinu, v níž jsme zrozeni a vychováni, nastaviti proti nepříteli prsa s udatností spartánskou?” V souvislosti s bratřími machabejskými praví: „Tyto věci mohou ovšem zanítiti náš duch, aby každý z nás se postavil za svou vlast a za její prospěch. Protože však všichni nejsou takového smýšlení, proto dnes k němu vybídnu.”1)
Po tomto krásném úvodě promlouvá o lásce k vlasti takto: „Sama přirozenost nás pobízí, bychom vlast milovali, jí napomáhali a ji bránili od jakéhokoliv zla. Je totiž lidem vrozeno, aby milovali zemi, v níž se zrodili, aby milovali spoluobčany a krajany, mezi nimiž se zrodili a vyrostli. Pohleďte na mladého ještě Mojžíše, zrozeného ze židovstva v Egyptě, nalezénoho dcerou Faraona ve vodách poblíže břehu, doneseného na dvůr královský, tam vychovaného a dobře vydržovaného, který však přes to nenaklonil svého ducha k Egypťanům, nýbrž k Židům! Proto, když jednoho dne uviděl, kterak jeden Egypťan nespravedlivě trestá Žida, přispěchal tomuto ku pomoci a Egypťana zabil. Odkud tak veliká náklonnost Mojžíšova k Židům nežli z krve samotné? kdyžtě přece svých rodičů sotva vůbec znal? (Exod. 2.). Jindy dal se dokonce místo lidu židovského od Boha trestati, ba dokonce i souhlasil s vymazáním svého jména z knihy života, jenom když nebude trestán jeho lid pro modlářství. (Exod. 32.) Totéž si přál i sv. Pavel, řka: „Přál jsem si vzíti na sebe kladtbu Kristovu pro bratry mé, kteří jsou se mnou zpřízněni dle těla, kteříž jsou Israelité.” (Rom. 9.)2)
Po těchto příkladech z posvátných dějin obojího Zákona přechází k národům pohanským, u nichž rovněž nechybí příklady o této vrozené náklonnosti k vlasti. Uvádí příklady z čínských dějin, staví za vzor Curtia, jenž dobrovolnou smrtí uchránil Řím od pohromy, načež vyvozuje z těchto příkladů následující působivou řečnickou otázku: „Když vlivem přírody samotné lidé, i pohané, milusí svou vlast a odrážejí od ní nebezpečí, proč by nikdo z nás nechtěl ukázati svou lásku k vlasti i svým krajanům, jejich dobro vždy vyhledávati a zlo od nich odháněti myslí i skutkem?”1)
Náš kazatel naznačil při Mojžíšovi, že láska k vlasti jest v krvi každého člověka. To pěkně dokazuje v následující části: „Abychom stáli k vlasti, k tomu nás vybízí láska k spřízněné krvi, kterážto (láska) žije a trvá ve vlasti i v soukmenovcích.” Poukazuje na Davida (Král. 17), který z lásky k svým ovečkám dal se do boje se šelmami, z čehož vyvozuje tento důsledek: „Jestli že se tedy David nebál takových nebezpečí podstoupiti pro domácí ovce, zdaliž by se měl někdo báti (boje) za svou vlast a drahé přátele i krajany, na př. proti Turkovi, nejurputnějšímu to nepříteli naší otčiny i veškerého křesťanstva?”2)
Kromě ukazování na příklady z dějin cizích národů dovedl farář Jestřabský roznítiti vlastenecké city svých věřících ještě také jinak. On je těšil nadějí v lepší časy, vycházeje z katolického článku víry v přímluvu svatých. Ve svatováclavském kázání takto volá ke svým posluchačům: „Budeme-li jich ctíti, budou se oni za nás přimlouvati.”3) Zvláště přesvědčivě však k nám tento fakt mluví v předmluvě III. svazku kázání, v níž Jestřabský vroucně vzývá sv. apoštoly slovanské o pomoc, řka: „Ó, apoštolové a patronové naši! S jakou láskou jste až dosud bděli nad svým slavným moravským lidem, s takovou i vyproste u předobrotivého Boha apoštolskou vaši horlivost duchovenstvu pro slávu boží a spásu duší. Veškerému pak lidu vyproste upřímnou vytrvalost u víře, nevinnost života, bezúhonnost mravů a vzájemnou upřímnou lásku. Vymožte mu pokoj od nepřátel, bezpečnost před bludaři, vymožte mu trpělivost v utrpení a neštěstí, jakožto milovaní Otcové duchovní.”4) Nelze
Nejvíce však asi působil na tuto naději sv. Václav, jenž v řadě národních patronů českých zaujímal postavení zcela mimořádné. Kdežto ostatní patronové čeští dleli v nebesích, sv. Václav, jenž v řadě národních patronů českých zaujímal postavení zcela mimořádné. Kdežto ostatní patronové čeští dleli v nebesích, sv. Václav v těžkých dobách sestupoval s nebes do své dědičné země, aby jí pomáhal vítěziti nad nepřáteli. Dědic české země ukazoval se českému vojsku, svým zjevem dodával mu odvahy, jež je vedla k vítězství. Jestřabský si při tom vzpomíná na čínského císaře Lieupanga, který zmocniv se násilím vlády, umínil si, že bude svému lidu vládnouti tak, aby ho měl za svého otce. Sv. Václav jest však českému lidu mnohem více nežli Lieupang byl Číňanům. On jest mu otcem ještě i po smrti, neboť „nikdy neodložil otcovské lásky k svému lidu a jako by řekl všechněm i jednotlivým Čechům a Moravanům ono ...: „Já jim budu otcem.”1) (II. Král. 7.)
Kromě naděje a lásky dovedl Jestřabský roznítiti v srdcích svých věřících i osobní sebevědomí poukazem na záslužnost práce pro vlast a nečesnost vyhýbání se jí. V prvním ohledu praví: „Pracovati pro vlast a její dobro jest velmi ke cti a jest zdrojem velké slávy.” Stupně těchto zásluh měří na různých příkladech. Abraham byl slavným (Gen. XIV.), David však byl slavnějším (I. Král. 17–18). Z evropských dějin uvádí udatného krále anglického Eduarda, vyznamenavšího se v r. 1347 ve válce s Francouzi. Příklady tyto končí slovy: „Z toho jest patrno, že jest slavně pracovati za vlast a vystavovati se (pro ni) v nebezpečí.”2)
Pak přechází k vlastizradě, řka: „Však opustiti vlast a zraditi ji, bojovati dokonce i proti krajanům svým jest netoliko velmi nelidské, ale i hanebné a takovým i vždy bylo.3) „Na doklad toho uvádí ze Starého Zákona Jasona, z nových dějin Turka Valentina, původem Uhra.
Svou promluvu o lásce k vlasti končí Jestřabský takto: „Posluchači, uvažujte o tomto všem, ježto se jedná o prospěchu vaší vlasti. Nechť vás pobízí k ochraně vaší vlasti buď vrozená láska, spřízněná krev spoluobčanů, povzbuzujž vás sláva, které dosáhnete, budete-li pracovati pro její dobro a záchranu. Nechť vás odstraší bezectnost, jestliže byste měli proti ní prohřešiti. Je to přirozené, jestliže i pohané soudili, že nemá býti ani důvěry, ani pocty vlastizrádcům, jak pravil Agis, syn Archidamův, dle svědectví Plutarchova.”4)
Při lásce nelze pominouti otázku jinou a tou jest poměr k panovníkovi. Zodpovězení její nás nutká tím více, povážíme-li, že Jestřabský ve svých kázáních uvádí celou řadu příběhů ze života různých panovníků západoevropských, zvláště ale panovníků čínských (jistě to zajímavý důkaz vlivu misjní literatury jesuitské), ale ani v jediném případě nedává za příklad některého Habsburka, třebas měl k tomu příležitosti dosti. Jestřebský řeší otázku poměru poddaných k legitimnímu panovníkovi v kázání na 22. neděli po sv. Duchu. Doporučuje v něm sice modliti se za císaře, uctivě o něm mluviti, poctivě platiti daně, a jeho poslouchati (proto je rebelie čímsi trestuhodným), ale příklady, jimiž kazatel své vývody osvětluje jsou takového druhu, že panovníkům právě tuze ke cti nebyly. Tak na př. slova: „Co božího Bohu, císařovo císaři” vysvětluje takto: V historii Číny od P. Martina, S. J., se dočetl o císaři Lieus-ovi. Byl to takový člověk, že jeho tyranii a lakomství nemohli snésti ani členové jeho rodiny (reguli), ani poddaní, i chopili se proti němu zbraně za vedení Changova. Lieus byl zahnán a skončil bídně ve vyhnanství, nástupcem jeho se pak stal vůdce rebelie Chango. Tento se počal za nějakou dobu báti – soudu dějin!... Jak prý budou jedenkráte na něho pohlížeti potomci, dovědí-li se o něm, že se posadil na trůn, zapudiv nejprve s něho zákonitého panovníka? Tento příběh prý připadá Jestřabskému tak, jako by Bůh jím chtěl naznačit slova: „Co císařovo, císaři.”1)
Neméně zajímavý jest i první pokyn daný lidu o poměru k panovníkovi. Má prý ho lid ctíti. K tomu však honem dodává, že se má tak díti opatrně a koření tuto radu následujícím příkladem: Čínský císař Cheucungus dopustil se čehosi trestuhodného. Kdykoliv se takového něco stalo, byl za to vždy bit jeho hofmistr Colaus! Císař se na tuto nezaslouženou výplatu svého hofmistra – koukal ... Výsledek toho pak byl, že když viděl, jakého trestu si vlastně on zasloužil, tedy se pro budoucnost podobných chyb varoval.
Můžeme se na základě těchto příkladů domnívati, že Jestřabský nebyl pražádným velkým ctitelem panujícího rodu habsburského, neboť takové příklady spíše nabádaly ke kritickému uvažování o chybách panovníků nežli k patolízalskému jejich uctívání.2)
Poslední důležitá věc jest Jestřabského názor na Němce, jinak řečeno: Jak předvádí Jestřabský Němce svým českým posluchačům. Máme o tom tři doklady. V jednom předvádí (dle Hálka) vítězství Čechů nad Němci v roce 1318 dosažené. Čechové se před bitvou modlili k sv. Václavu, který se jim zjevil po skončené modlitbě a postavil se v jejich čelo. Bojovníci nad tím zaplesali, zapěli „solemne Boemorum paena”, a hle! sv. Václav se první vrhnul na Němce–nepřátele. Čechové šli za ním a bitva skončila tak, že skoro všichni Němci padli, zatím co Čechů se pohřešovalo pouze dvanácte. Kazatel při tom zvláště zdůraznil, že poměrně slabé vojsko české zví
Druhá zpráva o Němcích jest vlastně jakýmsi protikladem první. Sv. Václav nebyl nikterak milý Němcům. Na důkaz toho (zase z Hájka) předvádí jakéhosi Němce, který se (v r. 1338) posmíval svatováclavské úctě. Sv. Václav ho za to ovšem ztrestal.
Třetí případ jest zvláště výmluvný. V kázání o sv. Janu Nep. (z r. 1694)1) předvádí krále Václava IV. Jestřabský v těch nejhroznějších barvách. Byl to tyran, opilec, jenž se radíval s katem. A o tomto hrozném panovníkovi praví, že byl z německé krve ... (de sanguine Germanorum).
Z těchto tří případů tedy jasně vysvítá, že Jestřabský ve svých kázáních neměl ani trochu sympatie k Němcům.
Kázání Jestřabského byla vydána tiskem. To znamená, že se
rozletěla po naší vlasti a právě v době takové poroby, jako byla doba
kolem roku 1700, počala v srdci českého lidu buditi národní sebevědomí,
odpor k Němcům a snad i reservovaný poměr k dynastii,
zvláště však počala živiti naději v lepší časy národa. Tím se tato
kázání stala promluvami buditelskými, jež možno bez nadsázky
nazvati skřivánčí písní vzdáleného ještě národního probuzení.