Eichler Karel, heslo in: Tumpach, Josef; Podlaha, Antonín: Český slovník bohovědný, III. díl, Praha 1926, heslo Eichler Karel, s. 730-732

Eichler Karel n. ve Velké Meziříči na Moravě 13. ledna 1845 z rodiny měšťanské. Pečlivý otec staral se o všestranné jeho vychování literní i hudební. Gymnasium německé (tehdy českého nebylo) studoval v Brně; hned v první třídě navštěvoval dobrovolně zpěváckou fundaci starobrněnskou, kde řídil zpěv P. Křížkovský a pak stal se fundatistou u Minoritů, načež byl přijat do pacholeckého semináře. Po maturitě 1866 vstoupil do brněnského alumnátu, kdež stal se brzy varhaníkem, ředitelem kůru i pěveckého sboru, neboť alumni zpívali v letních měsících každodenně při mši sv. na kůru a cvičili se ve zpěvu církevním i sborovém. Tehdejší profesor pastorálky Dr. Josef Chmelíček z ochoty vyučoval skladbě hudební a E. byl jeho nejvytrvalejším posluchačem. Když 1869 Křížkovský převzal řízení zpěvu při slavnostech jubilejních na Velehradě, vzal sebou E-a, aby spolupůsobil jako zpěvák a po případě i jako varhaník. Na kněze byl vysvěcen 1870 a osvědčiv se jako kooperátor a administrátor v Hovoranech, Kurdějově a Hodoníně, poslán byl 1872 biskupem Nöttigem do rakouského ústavu Animy do Říma, aby studoval církevní právo, z něhož byl i promován na doktora. Ústav Anima tehdy měl za ředitele Dr. Karla Jaeniga, jenž chovance rád vodil po stopách, které jim připomínaly jejich vlast. Vrátiv se po dvou letech 1874 jmenován byl, složiv patřičnou zkoušku, profesorem církevního dějepisu a práva na bohosloveckém ústavě v Brně, kdež přepracoval, po případě doplnil „Compendium Juris ecclesiastici” (dvakrát 1776 a 1880), zavedené Drem Zeibertem jako pomůcka učebná i direktiva v duchovní správě. Zároveň vedl redakci katolického listu „Hlas”, který vycházel dvakráte, později třikráte v týdnu; jako redaktor seznámil se s Václavem Kosmáke, který svými „Kukátky” (feuilletony) značně přispěl ku povznesení listu. Z Brna odešel 1880 za faráře do Veverské Bytyšky, kdež setrval do 1892. Odtud vrátil se zase do Brna jako katecheta měšťanské školy. Od 1910 žil ve výslužbě v Brně; z. 24. dubna 1917. Literárními pracemi obíral se E. od 1872, posílaje z Říma hojné dopisy do pražského „Čecha” a brněnského „Hlasu” (do tohoto na př. pojednání o římské Animě a o českém hospici, nynější české koleji). Když později převzal redakci „Hlasu”, měl krušné postavení, které mu znechutilo pro budoucnost všechnu práci v politice. Moravští poslanci totiž zanechali tehdy pasivní politiky a šli na říšskou radu, kdežto jediný Egbert hr. Belcredi zachovával solidaritu s poslanci českými, kladoucími trpný odpor ještě delší dobu. „Hlas” hájil Belcrediovo stanovisko, za to zle mu bylo spíláno od ostatních listů moravských. Jako farář měl E. i dosti klidu k pracím literárním a proto k žádosti Cyrillo-methodějského dědictví v Brně sepsal dílo: „Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku”. Dědictví práci Eichlerovu vydalo v 10.000 exemplářích ve dvou svazcích 1887 a 1888. E. tehdy zpracoval také zprávy o poutních místech mimo Moravu a Slezsko ležících, kam Moravané putují, Čenstochové v Polsku, O Pohledě, Králíkách, Filipsdorfě, sv. Hoře u Příbramě, Staré Boleslavi v Čechách, o Šaštíně v Uhrách, Vambeřicích v Kladsku, O třech Dubech, Marii Taferl v Dolních Rakousích a Marie Celle v Štýrsku. Této práce však již nebylo použito pro Dědictví a zůstala v rukopise. Po vydání díla „Poutní místa” věnoval E. svůj čas také beletrii a sepsal řadu feuilletonů pro „Hlas” 1887 a 1888, z nichž „Venkovská učitelka” vyšla později o sobě v Zábavné bibliotéce u Benediktinů v Brně, pak pro „Moravskou Orlici” („Muzikant” v prosinci 1887, „Slepá Kačenka” v lednu 1888) a také pro Ottův kalendář („Bratr a sestra”) – Pastorální konference diecésní zavdaly 1887 podnět k právnické brožurce „Chudobinské ústavy moravské”. – Potom počal E. pracovati o větším díle „Paměti panství veverského”, jež 1891 vlastním nákladem vydal v Brně. Kniha je hlavně tím pozoruhodna, že vykládá všestranně právní poměry, kterými se podmiňoval život našich předků a jimiž vlastně teprv se nám stává srozumitelným. Jako zvláštní výtahy z díla toho vyšly v „Mor. Orlicí” 1888: „Roboty městyse Veverské Bytyšky” (13 feuilletonů); „Vrchnostenský desátek jure parochiali” t.; pak v „Hlasu”: Hrdelní právo a trestní soudnictví vůbec ve Vev. Bytyšce”, „Zdravotnictví na panství veverském”, „Jarmarky a trhy vev.-bytyšské”. – E. seznav, že mu v pracích literárních vadí vzdálenost od města, přijal místo katechety ve měšťanské škole v Brně. Brzy nato vydal 1892 vlastním nákladem brožuru „Římské upomínky na naši vlast” a v „Hlasu” 1893 „Korunovace Karla IV. na císaře římského”. – Nato se, jda za chlebem jinými cestami, na nějaký čas odmlčel. – Dne 15. března 1898 zemřel v Prostoměřicích V. Kosmák. Úmrtí přítele Kosmáka zavdalo E-ovi podnět, aby podal o něm různé zprávy v „Hlasu”. Tak mimo vzpomínku pohrobní napsal feuilleton 15. března 1899 „K výročnímu dni úmrtí kukátkáře V. Kosmáka”, dne 21. května 1899 podal zprávu o „Převezení tělesných pozůstatků našeho Kukátkáře z Prostoměřic na centrální hřbitov brněnský”, 26. října 1900 zprávu o pomníku Kosmákově a 2. listopadu 1900 o slavnosti konané u hrobu Kosmákova (posvěcení pomníku). Převezení pozůstatků bylo hlavně dílem E-ovým. – Na oživení památky Kosmákovy popsal nalezený v jeho pozůstalosti rukopis v „Hlasu” č. 62 atd. (sedm feuilletonů). Rok 1902 vzpružil síly Eichlerovy k další činnosti spisovatelské. V obzoru podal překlad „Pouti do Kevláru” od Heina s úvodem, v „Hlasu” šest feuilletonů o Toplicích, lázeňském místě v Krajině, a ve 4 číslech zprávu o Luhačovicích, jakož i tři feuilletony „Jakým průvodem vítali Římané Karla IV. r. 1355” – Nemalých zásluh získal si E. o památku Pavla Křížkovského. V červenci 1902 vydal v „Hlasu” jeho životopisný nástin (25 feuilletonů) a k němu dodatečně též v „Hlasu” 1. května 1904 seznam jeho skladeb, s jejichž vydáváním souborným počala benedikt. tiskárna v Brně. Jako úvod k těmto skladbám upravil E. znovu a vydal obšírnější spis „P. Pavel Křížkovský. Životopisný nástin” (v Brně 1904). Výtah z něho přešel jako článek do Bílého „Moravské čítanky”. – Když se slavilo 1910 25. výročí úmrtí Křížkovského, napsal do „Moravských Hudebních Novin” „Praktické pokyny”, obsahující seznam světských skladeb Křížkovského s udáním, kdy a kde vyšly tiskem a kde lze nalézti látku k přednáškám. Do slavnostního čísla 20. napsal článek „Hlavní význam Křížkovského”, podobný článek do „Obzoru”. V „Cyrillu” uveřejnil seznam církevních skladeb Křížkovského, článek o významu Křížkovského, jako obnovitele církevní hudby na Moravě a podal zprávu o slavnostech na počest 25 letého úmrtí Křížkovského, konaných na Moravě a ve Slezsku. – Všude E. kladl hlavní váhu na to, že Křížkovský je zakladatelem národní hudby na podkladě písně lidové (nikoli Smetana, neboť Křížkovský počal r. 1848, Smetana asi r. 1862, kdy Křížkovský již odbočoval na pole církevní hudby), a názor ten se již dnes ujal. – Nemenších zásluh získal si E. o skladatele Františka Musila, varhaníka na dómě v Brně. Nejen, že Musil k jeho podnětu pilně skládal (Stabat Mater, Ze slovenských sborů, Písně Kosmákovy), E. staral se i o vytištění a rozšíření jeho prací také referáty v novinách, a Stabat Mater vydal na svůj náklad. V „Obzoru” uveřejnil řadu Vzpomínek na Fr. Musila skoro ve všech číslech ročníku 1909; i v Mor. Hud. Novinách” je z jeho pera vzpomínka „Za Fr. Musilem” a v „Cyrillu” seznam církevních jeho skladeb. Vděčnost k prvnímu svému učiteli hudby Františku Sedláčkovi, prokázal E. životopisem jeho a vydáním tří jeho skladeb. – Jsa odborně vzdělán, vyhlídnut byl 1904 brněnskou konsistoří biskupskou, aby sestavil modlitby a písně duchovní pro lid, čili kancionál, a to na zákaldě požadavků a přání, která bylo proneslo duchovenstvo v dekanátních konferencích 1903. Velmi rád podjal se E. této obtížné, úmorné práce a se zápalem provedl ji za dobu dvou a půl roku, jsa podporován ochotnými spolupracovníky na př. skladateli Fr. Musilem, Jos. Charvátem, Janem Bádalem, básníkem Jak. Pavelkou. Dílo bylo 1907 hotovo a 1908 a 1909 schváleno. – Zásady, na nichž je dílo zbudováno, obšírně E. vyložil v „Obzoru” r. 1908 č. 9–12. Do „Věstníku Jednoty kat. duchovních diecese brněnské” 1908 (ročník I.) napsal řadu informačních článků, ke kancionálu se nesoucích: o rozvrhu a obsahu; o rorátních zpěvech; ukázky písní a překladu prósy; o sborových modlitbách; pohled do pracovny (jak zpracována píseň o bl. Juliáně z Collaltů); o písních ke mši sv.; 1909 o propriích pro farnosti; jak modliti se nebo zpívati litanie. Hotové dílo vyšlo 1909 až 1910 pod názvem „Cesta k věčné spáse” ve vydáních pro lid, pro studenty škol středních, pro školy národní a měšťanské, a spolu vydán veliký „Průvod”. – Do „Cyrilla” napsal články: „Jednání první brněnské synody diecésní o chrámovém zpěvu lidovém” (1911), „Co bylo v poslední době vykonáno v brněnské diecési pro zachování a povznesení lidového zpěvu kostelního” (1913). Mimo to vydal E. „Pašije” na Květnou neděli a Veliký pátek.


Elektronický archiv pramenu obce Veverská Bítýska, 2000
Vygenerováno z archivního formátu TEI