Jak strýc Antonín zahnal lupiče

V hlubokých lesích u hradu Veveří se za starých časů zdržovali lupiči. Žádný člověk si nebyl před nimi jistý; přepadali chodce i lidi na vozech, okrádali je a někdy je i zabíjeli.

Můj strýc Antonín vozíval každý pátek maso na trh do Brna, tak to dělali i ostatní řezníci. Vozili jen to nejlepší a to podřadnější vysekávali ve venkovských krámech.

Tak se jednou stalo, že strýc vyjel už po třetí hodině ráno z Bítýšky, aby se dostal brzy ráno do města. A jak dojel pod hrad, najednou z lesa vyskočil chlap, rovnou na vůz a tahal mu čtvrtku krávy dolů. "Na tebe zrovna čekám," láteřil strýc a rychle sahal po silné lati, co měl vedle sebe připravenou pro každý pád. Praštil milého zloděje, jak se držel vozu, tou latí vší silou po ruce, dal mu jednu, až bolestí vykřikl a hned byl na zemi. Jen to si strýc stačil povšimnout, že měl zarostlou bradu. Na památku strýcovi zbyl na voze jenom uražený prst.

Mezitím vyskočil na voze taky strýcův pomocník, kterého si strýc brával s sebou jako hlídače, a hnal se za lupičem. Toho se zloději lekli, číhalo jich tam v lese víc, a hup, a už byli v prachu.

Raději počkali na jinou kořist.

 Zpět      Verze pro tisk