cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 6. část

Pamětník č. 19

Jméno: Srncová Růžena

Jednoho květnového dopoledne jsem usedla na lavičku vedle paní Srncové. Na mé přání se dala na dvorku svého domku do vzpomínání. V roce 1939, kdy začala 2.světová válka, jí bylo 17 roků.

Vzpomínka č. 1

V říjnu roku 1940 po tříletém učebním období složila tovaryšskou zkoušku. Vyučila se modistkou u paní Frycové, která měla dílnu v Alfapasáži. Tato se nachází v brněnské Poštovské ulici. Spolu s dalšími 2 učenkami a 2 tovaryškami tam pracovala až do roku 1942. 
Dojížděla do Brna denně autobusem pana Svítila z Vev.Bítýšky. V zimě byla doprava opravdu náročná. Někdy museli všichni z autobusu vystoupit a tlačit, aby se mu podařilo vyjet po kluzkém povrchu do kopce. Topení uvnitř autobusu tehdy ještě nebylo tak, jako je nyní. Bylo tam zima. Potom nastoupila k paní Feldmannové, která byla německé národnosti a její firma byla v Kozí ulici v Brně.

Vzpomínka č. 2

Paní Srncová pokračuje ve vzpomínkách postupně tak, jak se jí vybavují. Popisuje průběh těch dávno prožitých a neblahých událostí.
Na podzim roku 1942 jsem já i František (budoucí manžel) dostali poštou obsílku k nástupu na nucené práce do "Rajchu" (německé říše). Před odjezdem jsme byli na lékařské prohlídce, kde jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu. Díky této události jsem zůstala doma. František odjel do Kafenbergu. Vrátil se až na vánoce, kdy dostal dovolenou. V lednu jsme měli svatbu. Následujícího dne po svatbě se vracel zpět do Německa.

Vzpomínka č. 3

Byl 1. nálet na Vev.Bítýšku. Jaro 1945.
K našemu domu přijel náklaďák a vystoupil z něj Němec. Přinesl si do kuchyně velké dřevěné rádio, které vždy ve dne poslouchal. V noci odjížděl mimo dům. 
Bomba padla na chodník u školky. Kousek od našeho domu, kde jsem byla jen já a dcera. Bylo to strašné. Další bomba padla do naší zahrady.
Tyto události rozhodly o našem odchodu z domu, kde zůstal jen tatínek s maminkou. Tehdy byla u nás ještě teta z Brna s dvouletým vnukem. Společně s nimi a malou Janou jsem se vydala do ozdravovny, že tam bude bezpečněji. Je to chata u lesa na levém břehu řeky Svratky (hned za Vev. Bítýškou, nyní je zchátralá, v současné době je neobyvatelná). Byla tam již spousta lidí, ale zůstali jsme tam asi 2-3 týdny.

Vzpomínka č. 4

Jaro roku 1945. Vlhko. Chladno. Deštivo. Další nálety. Bomby padaly do řeky. Začátkem dubna jsme odešli z ozdravovny. Z otýpek jsme si ve stráni nad řekou utvořili úkryt, kde jsme několikrát přespali.
Chata Integrál patřila Brňákům, kteří odsud odešli dále proti proudu řeky do YMCY. My jsme využily jejího uvolnění a zůstaly tam s tetou a dětmi. Bylo tam lépe než v lese. Chodila jsem odtud dolů do Vev.Bítýšky k Srncům (rodičům manžela) na Eichlerovu ulici pro mléko od jejich koz. Do Heroltic zase pro chleba.
Potom za námi přišli i moji rodiče. V posledním týdnu války padla bomba do našeho domu. Tatínek se na to díval z Chocholy (je to kopec nad naším městečkem ve směru doprava od silnice do Lažánek.) Byla zasažena střecha a krovy. Měli jsme strach a bylo nám smutno.
9.května 1945 přišli Rusi. Osvobození. Konec války.

Vzpomínka č. 5

Rodiče na obecním úřadě nedostali povolení k opravě domu (byl značně poškozen). Dozvěděli se, že na Svitavsku jsou volné domy po německých rodinách, které byly z našeho území odsunuty do Německa. Bylo jim řečeno, ať si tam zajedou vybrat něco pro sebe, jako náhradu za náš dům. 
Během několika dnů se ale vrátili s rozhodnutím, že zůstávají ve Veverské Bítýšce a nikam se stěhovat nebudou. Doma je doma. Chtěli si opravit svůj dům a podali žádost na obec, kterou jim schválili. Stavební materiál byl tehdy na příděl. Manžel se vrátil z nucených prací. Potom jsme bydleli u jeho rodičů Na Bílém potoce. Od roku 1969 jsme žili v tomto domě po mých rodičích, který jsem od nich dostala.
A žiji zde … nyní již sama … dodnes. 
Stejně, … co všechno člověk během života prožije … ty hrůzy, strachy, bolesti … a pořád se musí jít dál.

Pamětník č. 20

Jméno: Anna Lhotská

Vzpomínky 94-leté paní Lhotské na období německé okupace Československa.

Vzpomínka č. 1

Můj rodný dům je u bývalého kina … u Křížů.
V době okupace jsme tam žili všichni. Celá naše rodina. Rodiče, bratr Josef s rodinou. Moje sestra Leopoldýna s rodinou a já. 
Bylo mi 21 roků. Tehdy jsem měla již známost s Milošem (budoucím manželem). Působil v odboji a samozřejmě býval často u nás. Měli jsme díky jeho partyzánské činnosti několikrát v našem stavení prohlídku, která byla provedena společně četníky a gestapem. Tyto nahodilé "návštěvy" velice špatně působily na nervy všech členů rodiny.

Při jedné z kontrol v našem domě byl zrovna Miloš za mnou. Četníci s gestapem prohledávali celé naše stavení. Stačili jsme jen oba vyběhnout na půdu, kde bylo seno. Podařilo se mu odtud seskočit dolů, do slámy a zmizet zahradou směrem k lesu.
Více jak týden tehdy nedal o sobě vědět, dodala stará paní, a dále pokračovala ve vzpomínání. 
Já jsem tehdy jen taktak … za námi zavřela … a začala jsem nabírat "jako" krmení pro dobytek. A už … už … tam byli  … z každé strany stál jeden německý voják. Vše prohledávali. Měli jsme opravdu štěstí. Jinak by nás všechny … celou rodinu … postříleli.

Vzpomínka č. 2

Další kontrola byla rovněž na udání, že skrýváme partyzány. Naštěstí skončila opět bez pohromy. Miloš byl u nás a napadlo ho, že vleze do postele a bude dělat nemocného. Nasadil si švagrovy brýle … vzal do ruky jeho stavební plány, které mu trochu kryly tvář. Při vstupu do pokoje, kde Miloš ležel, se mu dokonce jeden z četníků, se slovy,  "promiňte, pane staviteli", omluvil. Když to tak teď vyprávím, tak to vše znovu prožívám … ten strach … tu hrůzu. Vždyť šlo o všechno.

Vzpomínka č. 3

Během bombardování Vev.Bítýšky jsme měli zásah v zahradě. Bomby padly i v sousedství u Slezáků a kousek od nás směrem k Helánům. Naše rodina se šla tehdy schovat do sklepa ke Kiliánům, který je proti velkému parkovišti u "Rica" nyní firmy Hartmann Rico. 
Bylo nás tam plno. Kiliánovi, maminka, tatínek a já. Bratr Josef se švagrovou Julií a malou Haničkou. Dále tam byla moje sestra se švagrem a jejich dcerami Zdenou a Jarkou (Helánovi). Zůstali jsme tam necelý týden.

Vzpomínka č. 4

Konec zimy. Začátek jara 1945.
Při jednom z dalších náletů na Veverskou Bítýšku padla bomba na zadní část sklepa.
Z tohoto důvodu jsme se vydali směrem za "Rico" …  proti proudu řeky … za Lohy.
Zapřáhli jsme koně, naložili na vůz nějaké peřiny, deky, jídlo … vzali sebou tři krávy…
V lese jsme si postavili bunkr. Tehdy mi malá Zdenička řekla: "teto, tady v lese je to lepší  než v tom sklepě".

Já s bratrem jsme chodili do Bítýšky spravovat (obstarat) zbytek dobytka co zůstal doma (kozy, slepice, prasnici se selátky, králíky). Žili jsme … no spíše přežívali, … jak se dalo. Němci stále prohledávali veškeré úkryty … hledali partyzány ... měli jsme strach.

Vzpomínka č. 5

Jednou byli u našeho bunkru opět Němci. Vyhnali nás všechny ven, ale jeden z nich zůstal uvnitř. Byl tam dlouho. Obávali jsme se, že najde naši ukrytou zbraň … nenašel ji … Po návratu dovnitř našeho příbytku jsme zjistili, že za jeho "velkou kontrolou" našeho příbytku mohla vajíčka … po jeho odchodu jich bylo méně.

Vzpomínka č. 6

Milošovi rodiče a jeho bratr se skrývali v Holasicích u Zavřelů. To už bylo tak koncem dubna. Chladné, deštivé a sychravé počasí. No, jak může být v tu dobu a v lese … byla jsem moc nemocná.
Vzpomínám si, že jsem strávila jednu noc také u Zavřelů. Na peci. Byla ještě teplá od předchozího  pečení chleba. Bylo mi tam … moc … moc … dobře … to příjemné teplo.
Jedna z mála pěkných vzpomínek.

Vzpomínka č. 7

Maminka byla velice odvážná a silná žena. Během války všechny problémy … a těch bylo … zvládala s klidem. Když jsme se vrátili na konci války z lesa domů a ona uviděla tu spoušť … neudržela slzy. Plakala a plakala … bylo také proč. Dům byl  poškozený … střechy. Bombou zasažené hnojiště a  jeho veškerý obsah byl rozmetán po okolí. Co se dalo z domu odnést … bylo rozkradeno. Čekalo nás mnoho práce. Začaly práce na poli. 
To nejdůležitější, ale bylo… že jsme byli všichni, … že jsme nikoho neztratili.

Vzpomínka č. 8

Moje velká touha byla … stát se porodní asistentkou. Tři měsíce jsem byla na škole v Pardubicích, kde jsem chodila do kurzu. Bydlela jsem na ubytovně a byla jsem tam ráda.
Potom mi napsal Miloš,… ať se vrátím domů. Maminka nestačila na práci, které bylo opravdu mnoho. Potřebovala mne doma … a tak jsem se vrátila … Miloš byl jako partyzán na Slovensku, kde bojovali proti bandám Banderovců …vrátil se. V roce 1949 jsme měli svatbu.
A tak šel život.

Poznámka.

Protifašistický odboj ve Veverské Bítýšce.
Rada tří - skupina Delta
Pan Miloslav Lhotský, manžel naší pamětnice, se v roce 1985, (který byl výročním čtyřicátým rokem  osvobození naší republiky Rudou armádou), pokusil o písemné shrnutí vývojových událostí z doby okupace naší vlasti.

Jeho práce je připomínkou podílu domácího odboje na osvobozování okupovaného Československa s přáním pisatele, aby se vědělo … JAK  TO  BYLO.

Události v našem městečku a okolních obcích,  zaznamenání některých činností I.oddílu partyzánské skupiny, Delta R3 na Tišnovsku, jsou součástí této studie.

Autor vycházel z dochovaných dokladů, které jsou uloženy v Historickém vojenském archivu v Praze. Další podkladové materiály jsou majetkem Ministerstva národní obrany. Zapracoval rovněž dokumenty, které patřily bývalým velitelům Komendovi a Kochtovi.

V této studii nechybí vlastní vzpomínky a zážitky řadového příslušníka I.oddílu partyzánské skupiny Delta R3, jakým byl.

Uvádím zde jednu z jeho vzpomínek, která je součástí výše jmenované práce. Jsou to prožitky posledních květnových dnů roku 1945.

Při razii v Holasicích a jejím okolí bylo zajato příslušníky německého trestného oddílu SS devět mužů.
Dva z nich byli členové odboje : MUDr.Josef Adamec a Miloslav Lhotský.

Důvodem k jejich zadržení bylo, že se pohybovali v prostoru, kde byly nalezeny ruční granáty a zbraně (pocházející ze shozu amerického letadla).

Zatčení byli vyslýcháni v Senticích. Jedinému Adamcovi se podařilo zdůvodnit pobyt v lese. Šel k porodu. Byl propuštěn.

Ostatní byli následného dne odpoledne odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Výkon trestu byl stanoven na 19. hodinu.

K výkonu trestu nedošlo na základě události u rozvodněné Svratky. Co bylo příčinou  tohoto rozhodnutí ? To se pan Lhotský dozvěděl až po válce. Tak tedy, jak to bylo?
Syn soudce z Tišnova zachránil topící se německé vojáky. Nepřijal nabízenou finanční odměnu, ale propuštění zatčených mužů. Osvobození odsouzených nezískal. Ale Němci těchto zbývajících osm zadržených dali předvést do Nedvědice. Tam měl o jejich osudu rozhodnout další soud, tentokráte divizní.

7.května 1945 se pěšky s ozbrojeným doprovodem vydala skupina ve večerních hodinách k určenému cíli. Při průchodu Tišnovem, kde již vlály na budovách československé prapory, se snažili občané tohoto města se zatčenými komunikovat. Sdělovali jim, že se již blíží osvobození, ale pod hrozbou střelby byli od nich zahnáni.
Zadržení muži, včetně ozbrojeného doprovodu, došli do Předklášteří, kde je dostihla německá spojka na kole. Po vyslechnutí zprávy od vojáka, sdělil velitel našim mužům, že jsou volni.
A tak byli propuštěno i zbývajících osm mužů. Bylo to velké štěstí.

V ilegalitě byl pan Lhotský od června 1943. Zpravodajská a organizační činnost v odboji byla naplněna nebezpečím hodinu po hodině den za dnem. Podílel se rovněž na zachování svobody amerických pilotů, kteří      v dubnu 1945 vyskočili z hořícího letounu (o této události jsem se již zmiňovala v předchozích vzpomínkách našich pamětníků.)

Při návštěvě paní Lhotské mi bylo umožněno prohlédnout si listinu, které si celá rodina velice váží. Jedná se o čestný dekret, který udělil v roce 1947 generál Eisenhower Miloslavu Lhotskému. Je výrazem ujištění, že ame-rický národ nikdy nezapomene na jeho statečný postoj při zajištění svobody americkým letcům. Tento dekret byl zaslán do Československa na základě jejich informací, které předali veliteli.


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím