cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 5. část

Tentokráte si zavzpomínala tři děvčata. U každého setkání s našimi pamětnicemi jsem si uvědomila, jak se při vyprávění znovu staly těmi děvčaty… té doby… tam ve svém prostředí, kde byla tehdy se svými nejbližšími. Jejich oči byly opět mladé a plné energie. Máme možnost podělit se s nimi o prožitky té doby… udělejme si čas a naslouchejme… aspoň občas…

Život jde stále dál a dál.

Chuť žít!… ta síla vede každého z nás… den po dni… rok po roce… ať se děje cokoli… osobní rituály… práce… denní povinnosti… být v blízkosti svých nejmilejších…

Pamětník č. 16

Jméno: Marie Huttererová

Vzpomínka č. 1

Byla jsem malá holka… asi tak devět roků. Tak si vybavuji, jak na náměstí ve Veverské Bítýšce stál nákladní vůz, na který nastupovali muži. Kolem bylo hodně pláče. Můj otec byl narozen v roce 1893, takže nebyl mezi povolanými.

Vzpomínka č. 2

Nálety a bombardování Veverské Bítýšky… to už bylo ke konci války. Těch deset hrozných dní jsme prožili u nás ve sklepě, který byl opravdu velký. Zasahoval až pod silnici (ul.Dlouhá č.45) směrem ke kostelu. Když projížděla městečkem těžká obrněná vozidla… jen to dunělo.

Celkem nás tam asi bylo dvacet osob. Byla tam i rodina známých z Brna. Náš nemocný strýc ale musel zůstat v domě u kterého byl dvůr a stodola. Tam se ubytovali němečtí vojáci. To bylo v době, když ustupovali před Rusy. Jejich auta byla plně naložená municí, která byla střežena hlídkami. Otci s bratrem se podařilo zcizit několik pušek z náklaďáku. Vylákali totiž vojáky do kuchyně, kde je maminka pozdržela s připraveným jídlem. Naši během té doby získali zbraně, které potom otcův bratranec (Bedřich Klimeš) odnesl partyzánům do lesa.

Vzpomínka č. 3

Bylo to asi koncem dubna 1945. Tehdy často kroužila letadla nad Vev. Bítýškou. Se strachem jsme se vždy utíkali schovat domů.

Jedno takové bombardování mne zastihlo samotnou na zahradě. Několik bomb spadlo na Lidový dům-Orlovnu (nyní je na témže místě postaven Kulturní dům). Bylo to ode mne nedaleko… asi třicet metrů. Strachem jsem zalezla pod lavičku. Bylo to něco hrozného!

Potom jsem se doplazila přes mlat do stavení. Byla jsem celá poškrabaná… špinavá… a hlavně vyděšená.

Vzpomínka č. 4

Bylo po válce. Vyšla jsem školu a šla do učení k paní Švarcové. Měla krejčovskou dílnu ve Vev.Bítýšce na Masarykově náměstí. V učení tam byla ještě se mnou Olinka Bělíková. Po třech letech jsem se stala dámskou krejčovou. Bratr mi v Prostějově zařídil práci ve firmě pana Nehery, který podporoval mladé lidi i finančně. Byl to moc milý pán. V roce 1949 došlo k znárodnění soukromých majetků v celé republice. Tím skončila moje práce a podpora u pana Nehery.

Odešla jsem s ostatními mladými ženami pracovat do nově vzniklých Oděvních závodů. V roce 1951 jsem se provdala a v tomto městě jsme zůstali ještě tři roky. Potom jsme se přestěhovali do Vev. Bítýšky, kde žiji dodnes.

Pamětník č. 17

Jméno: Marie Daňková

Vzpomínka č. 1

Rodiče měli malé hospodářství. Sedm měřic pole, kus lesa. Ve chlévě byla kráva, koza, prase. Měli jsme králíky, husy a drůbež. My děti jsme měly hodně povinností. Musely jsme napást krávu, kozu a husy… trávu připravit králíkům… řepu nastrouhat pro dobytek atd. Naše maminka chodila v sezóně pracovat na pole k Chlubným (hospodářské stavení v ul. Hvozdecké).

Vzpomínka č. 2

Během války, když si tak vzpomínám… byl snížen příděl masa,… ale hlad nebyl. Chleba jsme pekli tak třikrát do měsíce. Chodili jsme do pekařství u Jeroušků. K Jarošům (majitelé mlýna na Bílém potoce) jsme vozili naše obilí, které nám směnili za mouku, šrot pro dobytek, kroupy z ječmene. Měli jsme strach z náletů… ten hukot…

Vzpomínka č. 3

Byl letecký nálet na Vev. Bítýšku. Rodiče se rozhodli, že se půjdeme ukrýt do "vil" (v údolí Bílého potoka) ke Klímům, kteří tam "domovníkovali". Vím, že jsme měli trakač a na něm byly naloženy peřiny, nějaké oblečení, hrnec, kotlík. Vzali jsme sebou také krávu a kozu.

U Klímů už bylo přeplněno prchajícími lidmi z Brna a Vev. Bítýšky. Nebylo tam k hnutí. Lidé leželi i na zemi. Vzpomínám si, že rodiče byli v přístavku (chlívku), ale my děti jsme byly v domě. Byli jsme všichni rádi, že jsme schováni.

Později již nebylo čím krmit dobytek a tak se otec s bratrem vydali do našeho domu pro seno. Pamatuji si z jejich vyprávění, že se setkali v našem domě s Němci. (Obsluhovali prý těžký kulomet, který stál vedle našeho domu. Stále prý hledali sklep, ale nenašli. Tatínek jeho vchod velice dobře zamaskoval.) Našim se podařilo rychle naložit seno na trakař a vydat se na zpáteční cestu. Během návratu byli ostřelováni. Maminka a já jsme se nemohly dočkat jejich návratu.

Jednou přišel pan Mičánek - řezník (otec nynějšího majitele obchodu vedle školy Na Městečku) zabít krávu. Potom ji "boural" (porcoval). My děti jsme byly okolo této, pro nás zajímavé, události. Tatínek potom vytvořil z kamenů ohniště a nad ním se v kotlíku vařilo maso. Bylo nám zima. Strávili jsme tam necelý týden.

Vzpomínka č. 4

Začala opět střelba. Na Babky (část lesa - lokalita nad Bílým potokem - směrem k silnici do Lažánek) padlo několik bomb. Bylo nás "u Klímů" opravdu mnoho. Pokračovali jsme tedy dále údolím Bílého potoka až před Chaloupky. Tam již byli z Vev. Bítýšky Štulpovi, Frycovi a Jarošovi ze mlýna.

Začalo pršet… i sníh poletoval. Vytvořili jsme si z větví chýše. Bylo nám moc zima. Přespali jsme tak asi třikrát.

Postupovali jsme proti proudu potoka až na Šmelcovnu. Žila tam vzdálená sestřenice maminky. Byla vdova. U paní Urbánkové jsme zůstali až do posledních dnů války. V noci před 9. květnem byla v údolí střelba. Moc jsme se báli. Objevila se skupina Němců. Střelba. První Rus, který vyběhl z lesa od Javůrku… padl na zem… byl zastřelen.

Vzpomínka č. 5

Konec války. Byli jsme osvobozeni. 9. května ráno jsme se vraceli domů do Vev. Bítýšky. Cestou jsme potkali partyzánské hlídky.

Vzpomínka č. 6

Po návratu domů jsme zjistili, že náš dům byl ve štítu poškozen. Objevili se čtyři kozáci na koních. Přespali u nás jednu noc a odjeli. Rumuni byli utáboření na zahradě ve pšenici několik dní a potom také odjeli.

Vzpomínka č. 7

Události v týdnu po 9. květnu 1945. My děti jsme všechno prolézaly. V zákopech jsme nacházely dělové náboje. Branku z našeho krmíku (chlév pro prase) jsme našly až v polích za domem. Objevily jsme želvu. Měla vyhloubenou jamku, takový úkryt ve svislém boku zákopu. S radostí jsme si ji odnesly domů, ale do zimy nám utekla. Bylo mi jedenáct roků.

Pamětník č. 18

Jméno: Zdenka Hermányová

Vzpomínka č. 1

U nás se říkalo U Juranů-Bognerů (kdysi dávno tam bydleli Bognerovi). Stolařství již provozoval dědeček a pradědeček. Hned vedle nás žili a žijí, také Juranovi, ale tam se říkalo U Bubiků. Naši měli malé hospodářství: krávu, kozu a tak.

My děti jsme měly hodně povinností. Starší bratr Jara měl na starosti krávu a já zase kozu. V dílně bylo šest učňů a čtyři dělníci, kteří se u nás i stravovali. Každý týden se zadělávalo na pět pecnů chleba, který jsme pekli u Jeroušků nebo Balabánů. Tak si najednou vybavuji, jak jsem vypracovávala těsto… bylo to namáhavé… a dávala je kynout na slaměnky. To jsem byla tak ve čtvrté třídě a začínala se učit vařit.

Paní Zdena se zasmála při vzpomínce, jak jednou vařila černou kávu, aby byla připravena na další den.

Tehdy se ještě žito do kávy mlelo ručně. Doma ve mlýnku… trvalo to dlouho. Voda začala vařit, potom se přidalo pomleté žito… a až ke konci varu se přidala ještě cigorka. Muselo se to hlídat. Bylo třeba, aby vše přešlo několikrát varem, ale nesmělo to vzkypět moc. Jednou jsem si odskočila před dům, kde jsme s dětmi hrály panáka a já byla zrovna na řadě. Na kávu jsem, ale úplně zapomněla.

Vše zpěnilo a to nejlepší přeteklo na plotnu. Zatajit ani uvětrat se to v kuchyni (a nejen v kuchyni) nedalo.

Musela jsem doma moc pomáhat, protože maminka, která byla porodní asistentkou, byla často mimo dům. Někdy i několik dní. Přišli pro ni, aby šla k porodu a my jsme je mnohdy posílali rovnou za ní, protože už byla v terénu. Chodila po celém okolí: Nové Dvory, Hvozdec, Veverské Knínice, Javůrek, Šmelcovna, Hálův Mlýn, Lažánky, Svatoslav, Maršov, Chudčice, Sentice… Na pohřbu naší maminky vzpomněl pan Pavloušek, jak byla statečná a pomáhala partyzánům. Potom jsme si až s bratry uvědomili… jak chodívala, "k porodům do Lažánek,"… nějak více "vybavena a obtěžkána" než obvykle. Doma se o těchto věcech ani po válce nemluvilo.

Vzpomínka č. 2

Mobilizace. Tatínek narukoval. Muži odjížděli autobusem od hospody U Kárných (nyní Na Městečku). Asi za čtrnáct dnů se vrátil domů. Byli jsme rádi.

Vzpomínka č. 3

Ve škole jsme měli v učebnicích jsme měli začerněny celé odstavce, někdy i strany. Vyučoval se povinně německý jazyk.

Vzpomínka č. 4

Vedle u sousedů… U Bubiků bylo rádio. Tam jsme chodili poslouchat, co se děje na frontě. V roce 1944 jsem vyšla školu. Potom jsem navštěvovala Hospodářskou školu ve Vev.Bítýšce.

Vzpomínka č .5

Jaro roku 1945...konec války se blížil, ale my jsme to ještě nevěděli.

Toho dne přišli pro maminku, aby šla rodit… do ČOBu. Je to chata. Dostanete se tam, když půjdete za Bítýšku po levém břehu Svratky, proti proudu. Maminka tehdy "odrodila" a vracela se domů do Vev. Bítýšky. Byla zrovna v prostoru náměstí, kde byly stromy… a začal letecký nálet. Bombou byl zasažen Balabánův dům, kde zahynul pan Balabán. Jedna z dalších zasáhla dům na náměstí… U Rennerů, kde bylo mnoho mrtvých. Maminka se nacházela v tutéž dobu jen kousek odtud… v parku. Vyprávěla nám, jak si lehla na zem a přehodila přes hlavu vlňák, ve kterém byla zahalena.

Po příchodu domů rozhodla, že se půjdeme schovat do lesů v údolí Bílého potoka směrem k Hálovu mlýnu. Tatínek zůstal doma s dědečkem.

Vzpomínka č. 6

Vydali jsme se pěšky kolem potoka. Cesta byla namáhavá. Maminka vzala sebou nějaké jídlo a oblečení. Bratr Jara nesl na zádech krosnu. Vím, že ho to tlačilo. Byl to takový proutěný koš, který měl jednu stranu plochou. Ta byla opatřena dvěma "oky" z pantů, kterými se provlékly ruce, aby se krosna mohla naložit na záda. Ve mlýně už bylo několik rodin… Mifkovi, Plevovi a rodina Mudr. Blažka… Paní Hálová nám pekla chleba. Zůstali jsme tam několik nocí.

Vzpomínka č. 7

Potom jsme se vydali k babičce a dědečkovi do Lažánek. Spali jsme tam jen jednu noc. Ráno dědeček volal: "už jsou tady Rusi!" Konec války. Vraceli jsme se domů do Veverské Bítýšky. Bylo mi 14 roků.


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím