cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 4. část

Pamětník č. 14

Jméno: Dobroslav Musil

Vzpomínka č. 1

Jako kluk jsem potkával T. G. Masaryka, když jel na koni z hradu Veveří do Porta Coeli v Předklášteří. Seděl hrdě na krásném běloušovi. Jezdil sám bez doprovodu. Bylo to v letech 1933-34.
Okupace Československa v roce 1939.
Mimo jiná omezení byl i zákaz činnosti SOKOLA. Po jeho zrušení byla jediná sportovní organizace: Kuratorium - pro výchovu mládeže.

Poznámka: Kuratorium bylo založeno na jaře 1942 z Heidrichova popudu E. Moravcem. Mělo vychovávat mládež ve fašistickém duchu podle vzoru Hitlerjugend. Pod jeho dohled byly postaveny všechny české mládežnické spolky.

Ještě před zrušením Sokola jsem se stal pomocníkem našeho vzdělavatele, B. Klusala. Obdržel jsem od něj spoustu literatury, která souvisela s jeho vznikem. Dále o prezidentu T. G. Masarykovi, R. Štefánikovi, E. Benešovi a vzniku ČSR.

Všichni mladí, co jsme měli funkce v Sokole jsme se sešli a učinili rozhodnutí. Vstoupit do Kuratoria. Nadále se scházet, cvičit a tajně pokračovat v sokolské myšlence. Do výboru nevstoupil nikdo ze starých čelních představitelů. Členy nového výboru se stali: J. Lipovský, L. Šipek a já. Pod naše vedení přešli všichni mladí z řad Sokola, Orla, DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty) a dva z FDTJ (Federální dělnické tělovýchovné jednoty).

V zimě jsme cvičili v hospodě Na hrázi U Pavlíčků. Od jara do podzimu na hřišti Na rybníce. V pátek jsem měl vzdělavatelskou činnost, která měla díky výše uvedené literatuře, vždy velkou účast. Za tři roky nikdo nic nevyzradil. Měli jsme "jako výuku němčiny", každý z nás dokázal při okresní kontrole složit nějakou větu. Já měl po ruce Hitlerovu knihu: Mein Kampf. Bylo mi 15 roků.

Naši rodiče věděli o činnosti nás mladých, "bývalých Sokolů". Přestože inklinovali k různým politickým stranám, nebránili nám. Pouze nás jednotlivě nabádali k ostražitosti. Jedna z našich aktivit byla návštěva místních rolníků a vyprošování potravin pro rodiny Sokolů, (kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů na "převýchovu"). Jednalo se hlavně o brněnské rodiny. Získané potraviny převážel na kole v batohu František Zduba z Vev. Bítýšky. Když Němci zesílili kontrolu na silnicích vedoucích do Brna začali pomáhat s pronášením potravin studující středoškoláci. Koncem roku 1944 byl František Zduba (bývalý náčelník Sokola ve Vev .Bítýšce, člen výboru Župy Pernštejnské) zatčen a podroben několikadenním výslechům gestapa.

Vzpomínka č. 2

V roce 1944 poblíž Chudčic (les na Sokolí) měla sídlo skupina partyzánů. Nevěděl jsem to přesně, ale chování mého otce mne o tom přesvědčilo. Každý týden zapřáhl koně a měl cestu na pole k Dubům nebo do Zábíteší (Rolínkově hájence). Vždy naložil nějaké zemědělské nářadí. Zastavil se v pekárně u Lipovských, kde přidal na fůru jeden nebo dva plné pytle. Byly v nich potraviny, jejichž dodavateli byli místní sedláci. Pekař Lipovský dodal chleba. Jeho starší syn Honza byl aktivním pomocníkem partyzánů při různých sabotážních akcích. Tak to šlo až do zimy. Napadl sníh a nebylo možné pokračovat dále tímto způsobem. Otcovu funkci jsem převzal já. Dvakrát týdně jsme dali do batohu tři pecny chleba a s Honzou Lipovským jsme je na lyžích odváželi na předem smluvená místa pod Sokolí. Byli tam z Bítýšky: Franta Valeš, Lojza Sládek, bratři Kastlovi, hostinský z Dělnického domu ve Vev.Bítýšce Kroupa, bývalý rotmistr Střecha z Vev. Bítýšky a poručík Kochta. Občas jsem tam také zahlédl Frantu Sládka a několik dalších.

Vzpomínka č. 3

Při donášení chleba mezi vánocemi a novým rokem 1945 jsem zahlédl další přírůstky "zásobovačů" z řad stejně starých kluků jako já nebo něco málo starších. Byli to: Pilát, Židlický, V. Havlín. Toho dne jsem se rozhodl.

V noci na 1. ledna 1945 jsem se stal členem skupiny poručíka Kochty, která měla název Delta-R3. Bylo mi 18 roků.

Událo se to až druhý den v hájence na Sokolí. Složil jsem přísahu s několika dalšími do rukou velitele kpt. Komendy.

Vzpomínka č. 4

Zůstal jsem několik dnů v lese se skupinou, abych se s nimi sžil. Důležité bylo naučit se zacházet se zbraněmi. Vlastnili jsme dvě armádní a několik loveckých pušek, nějaké pistole. Z kamenolomu v Lažánkách jsme měli asi deset dynamitových patron s rozbuškami. Ubytováni jsme byli v bunkru blízko německé lovecké chaty, kde byl hustý smrkový porost. Odtud se nám podařilo získat dvě lovecké kulovnice s náboji.

Část nás přespávala daleko pohodlněji v hájence pana Rolínka, kde se o nás starala paní hajná. Pomáhal jsem spravovat dobytek a dojit. Měli krávu a dvě kozy. Mouku jsme měli z Jarošova mlýna. Upečený chleba nosil hajný od Balabánů z Bítýšky. Brambor bylo ve sklepě dostatek. Hlad nebyl. Ale ... byl jsem tam asi deset dnů a poprvé jsem se setkal s německými vojáky. Dělali občasné kontroly zbraní v hájenkách. Objevilo se obrněné vozidlo. Vojáků bylo sedm.

Na naší straně dvě pušky, dvě pistole a tři granáty neposilovaly naději na úspěch. Nás bylo dvanáct a jediný voják mezi námi byl rotmistr Střecha. Usoudil, že i kdybychom využili momentu překvapení, šance na vítězství bude nulová. Já zůstal v kuchyni jako "synovec" hajných, ostatní se ukryli ve stodole a seníku.

Němci přijeli před hájenku, kde seskákali z vozu. Byli ozbrojeni. Vyšel jsem se jim "strýcem hajným" v ústrety optat se na účel, jejich "návštěvy". Přijeli si opravdu prohlédnout a zkontrolovat zbraně. A také se optat, zda se v okolí nevyskytují partyzáni či nějaké cizí osoby. Na jejich velitele lajtnanta Kaufmanna, jak se nám představil, nikdy nezapomenu. Díval se přímo na mne. Představil jsem se jako "synovec", který si přijel zalyžovat. "Strýc" potvrdil pravdivost mých slov. Já doplnil údaje o mé škole a v tu chvíli vyšla z hájenky "teta" s pozváním nás všech na čaj. Přeložil jsem lajtnantovi pozvání, které on přijal. Zkontroloval záznamy o spotřebě nábojů. Vypili jsme čaj. Velitel poděkoval a s poklonou odešel. Všichni jsme si oddechli.

Při hlášení poručíku Kochtovi jsme se dozvěděli, jak bylo rozhodnutí rotmistra Střechy správné. Ve stejnou dobu stálo totiž na Trhovici (název kopce nad Bítýškou, kudy vede silnice do Tišnova) nejméně dvacet vozidel stejného typu, jako to, co přijelo do hájovny. Po návratu lajtnanta Kaufmanna a jeho doprovodu od Rolínků se celá kolona vozidel dala do pohybu směrem k Tišnovu.

Uvědomil jsem si, že kdyby došlo jen k malé chybičce. Hájenka by byla srovnána se zemí... a my, ... my ... také.

Můj obdiv patřil paní Rolínkové, která nám bez jakéhokoliv strachu nalévala čaj.

Občas jsem se vracel domů pro čisté prádlo a nějaké jídlo. Ve škole jsme měli uhelné prázdniny, takže jsem nepotřeboval omluvenku. MUDr. Adamec mi mimo jiné zařídil potvrzení o mé karanténě na podezření z onemocnění žloutenkou. Moje nepřítomnost ve škole musela být omluvena, aby nebylo podezření.

Vzpomínka č. 5

Mým vstupem do skupiny Delta-R3 jsem přestal působit jako zásobovač a této funkce se opět ujal otec. Zapřáhl koně do sání, naložil kopec hnoje a zajel na pole k hájence. Jindy zase vezl jídlo ukryté na korbě selského vozu, zvaného "bedňák". A na cestu zpět naložil palivové dříví. Vzpomínám si, že jsme měli v té době kolnu (objekt, který byl u každého hospodářského stavení-zpravidla dřěvěný... sloužil k uskladnění strojů, nářadí atd.) zarovnanou dřevem.

Já jsem byl vybrán kpt. Kochtou jako spojka se štábem velení R3, kterému velel generál Luža. Měl jsem hodně příbuzných ve Svatoslavi a Velké Bíteši, které jsem mohl občas "navštěvovat". Cestu do Radoškova (kde na statku u Homoláčových štáb sídlil) jsem absolvoval několikrát na lyžích. Depeši jsem měl ukrytou v bambusové holi.

Až se dalo jezdit na kole tak jsem ji míval ukrytou v trubce pod sedlem. Zprávu zpracovával kpt. Nechanský a radista Klemeš, kteří byli vysazeni z Londýna na naše území.

Moje cesty vedly někdy i do cihelny v Pánově, kde jsem vyřídil potřebné a pokračoval do Velké Bíteše ke svému strýci Prokopovi. V případě potřeby by potvrdil moji návštěvu u něj. Nebylo toho nikdy zapotřebí. Byl jsem mnohokrát kontrolován četníky, ale vše proběhlo v pořádku. Jel jsem totiž vždy kolem hlavní silnice, abych nebyl nápadný.

Vzpomínka č. 6

Další akce byla příprava místa pro shoz zbraní, kterých bylo stále nedostatek. Nějaké se získaly přepady dvoučlenných německých hlídek, hájoven a četnických stanic. Shoz z letadla se uskutečnil 15. 4. 1945, a to na pastvině mezi Lažánkami a Holasicemi (dnes je tam ovocný sad). Kolem celé plochy jsme připravili malé hraničky suchých větví, které by se zapálili, kdyby selhalo zařízení Euréka, které obsluhoval radista Klemeš. Byl jsem určen s Oldřichem Kiliánem k obsluze velké hranice, která byla připchystána na okraji lažáneckých vápenek. Bylo odtud vidět na silnici od Bítýšky tak od Lažánek. V případě objevení větší skupiny Němců jsme měli příkaz ji zapálit. Blížila se určená doba. Byli jsme napnuti očekáváním. Ozval se dunivý zvuk letadla, které obloukem nalétávalo na vyznačené místo. Pojednou se objevil noční stíhač, který podlétl a prostřílel kulomety "naše" letadlo. Viděl jsem jeho pokles a zavrávorání. Ozval se jiný zvuk motorů. Letadlo dokončilo otočku. Zepředu mu vyšlehly plameny. Pokračovalo ve ztíženém letu k Tišnovu. Celé posádce se podařilo včas opustit letoun. Byli nalezeni českými občany a předáni do rukou partyzánů. Tři z nich se ukrývali u členů naší skupiny.

Vzpomínka č. 7

Další shoz byl následného dne a zdařil se. Heslo: "kamna silně kouří." Přes dvacet velkých kontejnerů bylo shozeno na plochu. Naložili jsme je do autobusu pana Sovy, který je převezl do Holasic. Na místě shozu nás zůstalo asi deset, kteří jsme rozmetali hraničky dříví a zahladili stopy. Následně jsme se přesunuli do Holasic, kde se kontejnery vybalovaly a roztřiďovaly. Pušky, samopaly, kolty, náhradní zásobníky a náboje,ruční granáty, trhaviny aj. Dále tam byly vojenské pláště, rukavice, deky, několik bedniček čokolády a cigarety. Malé sáčky s hnědým práškem jsme netušili k čemu jsou. Kapitán Nechanský nám se smíchem sdělil, že se jedná o rozpustnou kávu, která i ve studené vodě svým vysokým obsahem kofeinu, dodává v náročných bojových akcích energii a velice osvěží. Několik dalekohledů a podrobné mapy našeho okolí. Byla tam i zakreslena padáková věž Na Stráži nad Bítýškou, která již neexistuje. Od toho dne jsem byl vyzbrojen samopalem, šestiranným koltem a jedním ručním granátem. Zbraně jsem měl ukryty v hájovně odkud jsem si je vyzvedl na akce.

Při každém návratu domů mi matka dělala na čele křížek a říkala, že se za mne modlí, abych přežil válku.

Vzpomínka č. 8

Pokus o záchranu horního mostu ve Vev. Bítýšce.

Most u Tejkalova mlýna byl vyhozen do povětří. Rovněž i bývalý železniční, který spojoval Ráčkovu továrnu s Kuřimí. Tato železniční trať byla již v té době mimo provoz. Jedinou spojnicí břehů Svratky ve Veverské Bítýšce byl most horní, který Němci rovněž připravovali k odstřelu.

Jejich akci zpozoroval člen naší skupiny František Valeš a informoval o ní poručíka Kochtu. Němci připevňovali na mostní pilíře bedničky s trhavinou. Na každé straně mostu stálo samochodné dělo. V naší výzbroji jsme měli pouze lehký kulomet, protipancéřovou pušku a osobní zbraně. Po zvážení všech možností zneškodnění připevněných trhavin uspěl návrh Josefa Jandy. Znamenalo to: přebrodit se řekou z Ostrůvku k pilířům mostu a přerušit dráty, které spojovaly rozbušky s trhavinou. Bylo to třeba provést ještě téže noci. Náměstí ve Vev.Bítýšce a silnice vedoucí směrem k hradu Veveří až po odbočku k Mečkovu byla zaplněna těžkou vojenskou technikou. Shromažďovala se a byla připravena k přejezdu řeky Svratky po horním mostě, který měl být následně zničen.

Chladnou vodou k pilířům mostu se brodili: Jozéfek (Josef Janda), Vašek Havlín a Olin Židlický. Dále s přihlášených dobrovolníků byl vybrán Jozéfkův bratr, Jan Janda, který obsluhoval kulomet. Karel Cebák měl protitankovou pušku a já byl nosičem nábojů. Na Ostrůvek jsme se dostali docela snadno díky hustému křoví, které končilo až v řece. Vstoupit do ní nebylo možné, poněvadž Němci most osvětlovali světlomety.

Na obloze se objevila ruská stíhačka, která na nepřítele na mostě spustila kulometnou dávku. Díky této události se těm třem, ve vodě, podařilo přecvikat kleštěmi dráty k trhavinám. Druhou stranu mostu nebylo možno zachránit, protože tam bylo světlo jako ve dne.

Kolona vozidel začala přejíždět most a těm našim třem se podařilo vrátit na Ostrůvek. Po přejetí posledního nákladního vozidla Němci most odpálili. Byl to obrovský výbuch. Kusy betonu a dlažební kostky létali vzduchem. Ti tři celí promáčení skončili u Valešů v kuchyni, kde dostali suché oblečení a teplý čaj.

Vyšli jsme na most, který byl hodně poničený. Díky přerušení drátů ze strany Ostrůvku zůstala část mostu, která po zasypání byla pojízdná. Mohly po něm přejíždět koňské potahy. Byli jsme spokojeni.

Zbylé části pilířů byly později použity jako základ nového mostu. Těžká technika s obrněnými vozy sovětské armády směřovala za prchajícími Němci přes Lažánky k Tišnovu.

U Tejkalova mlýna stavěli sovětští ženisté provizorní dřevěný most. Většina dřeva na jeho stavbu byla z pily pana Stehny Na Bílém potoce, který byl tehdy starostou ve Vev.Bítýšce. Část dřeva byla z Tetčic.

Byla to převratná doba.

Všichni jsme vstoupili do Národní stráže. Mnozí, starší než já, odjeli na Slovensko bojovat s bandou Benderovců. Zranil se tam náš spolubojovník Břetík Klusal, který po půlročním léčení zemřel.

Bylo mi 18 roků.

Vzpomínka č. 9

Setkání první - květen 1945

Moje setkání s prvním vojákem Rudé armády.

Jmenoval se Vasil Vasiljevič Melnikov. Na prsou měl stužku s červenou hvězdou a v ruce držel bubnový samopal. Přes rubašku (košili bez límce-část uniformy) měl přehozený krátký pláštík. Na zádech měl batoh s dekou. Zelené kalhoty zasunuté do polovysokých holínek.

Stál jsem proti němu v civilním oblečení s rudou páskou přes levou paži. Na pravém rameni jsem měl na řemeni pověšený americký samopal, za páskem kalhot kolt s dlouhou hlavní. Chvíli jsme se na sebe dívali bez hnutí. Pochopil, že jsem přítel - partyzán. Spustil na mne mateřštinou. Ruština jen drnčela. Nerozuměl jsem mu. Uměl jsem jen říci, že jsem československý partyzán a "něznáju pa růsky." Pochopil, pověsil si zbraň na rameno, objal mne a po ruském způsobu třikrát políbil na tváře.

Pojednou se optal německy, zda znám tuto řeč. Přikývl jsem. A tak jsme se domlouvali jazykem našeho společného nepřítele.

Byl to rodák z Moskvy, kde studoval vojenskou školu. Před třemi lety se dal dobrovolně na frontu. Prostor, ve kterém se pohyboval, byl vždy před frontou. Jeho úkolem bylo pátrat po seskupení nepřítele a zjišťovat umístění jeho bojové techniky. Někdy se musel i převléci do uniformy nepřítele.

Byli jsme spolu ještě čtyři dny. Za tu dobu se z nás stali přátelé, kteří bojovali za stejnou věc. Porážku nacistů. Během té doby jsme se oba naučili pár vět v jazyce toho druhého. Slíbili jsme si, že až se to uklidní , tak si napíšeme.

Po roce jsem byl schopen napsat dopis v ruštině, který jsem odeslal na moskevskou adresu. Odpověď jsem nikdy nedostal a dopis se mi ani nevrátil.

Vzpomínka č. 10

Setkání druhé - prázdniny roku 1968.

Od roku 1963 jsem již s manželkou Emilka a třemi dětmi žili v Brně. Podařilo se mi získat místo správce-údržbáře na Stadioně v Leninově (nyní Kounicově) ulici. Budova tehdy patřila ZJŠ (Závody Jana Švermy) později Zbrojovce Brno. Byt nebyl velký, ale po úpravě jsme se tam vešli.

V noci z 20. na 21. srpna nás probudil rachot těžkých letadel. Nevěděli jsme co se děje. Po zapnutí rádia se ozvalo: "Občané, zachovejte klid, obsazují nás vojska Varšavské smlouvy na rozkaz Brežněva, aby se u nás kontrarevoluce nedostala k moci."

Takový výmysl! A potvrdili jej šéfové ostatních členských států!

Vojáci obsazovali v Brně všechny státní budovy. Před každou stál tank či jiné pásové vozidlo. Brněnský rozhlas stále vysílal, a to od nás ze Stadionu. Rusové totiž obsadili hlavní budovu rozhlasu na Beethovenové, ale o studiu u nás nevěděli. Když místo, odkud se vysílá zjistili, postavili před budovu tank. V prvním patře stál těžký kulomet. Dovnitř jsme směli vstoupit jen my, čtyři zaměstnanci Zbrojovky. Dvacepět vojáků, kterým velel poručík Brudkov, hlídalo náš objekt. Velitel nemohl pochopit, kde jsou ti kontrarevolucionáři. Viděl jen nespokojené lidi všeho věku, kteří je posílali domů a zpívali jim písničku. "Jdi domů Ivane, čeká Tě Nataša!"

Provoz ve všech prostorách byl zrušen. Tekla jen studená voda. Dny ubíhaly. Situace se velice zvolna uklidňovala. Seděli jsme zrovna v kanceláři, když přišel náš tajemník se zprávou, že do půl hodiny navštíví naši budovu nějaký plukovník. "Přijde se vykoupat," bylo mi řečeno. Měl využít sprch v horní šatně a tak jsem šel zařídit vše potřebné. Jen jsem dokončil co bylo třeba a vracím se zpět chodbou.

Proti mně šel ten ohlášený plukovník s doprovodem čtyř samopalníků. Dívám se na něj, neměl jsem důvod klopit oči před vetřelcem. Najednou jsem se zastavil.

V tu chvíli jsem se viděl v lese, jak tehdy před lety ... jak se objímám s prvním ruským vojákem, který nás v roce 1945 osvobodil.

Také plukovník se zastavil. Samopalníci byli připraveni ke střelbě. První jsem promluvil já: "Vasile Vasiljeviči, to je doba co jsme se neviděli!" Rozpřáhl paže... objal mne: ... "Ty partyzán Dobroslav!" Stráže sklopili zbraně a nevěřícně sledovali naše objetí.

Zavedl jsem jej do šaten ke sprchám a pozval jej ke mně do bytu na kávu. Ohlásil jsem manželce návštěvu a vrátil jsem se pro něj . Byl překvapen mým chladným přístupem k jeho přítomnosti v Československu. V krátkosti jsem jej seznámil s naším postojem vůči okupačním vojskům. Nemohl tomu uvěřit. Rozloučili jsme se sice jako bývalí přátelé, ale cítili jsme, že jsme každý někde jinde. Tehdy jsme se již neviděli.

Než odjel z Brna poslal mi po svém pobočníkovi několik lahví ruského jedlého oleje. Na malém kousku papíru, který byl přibalen, bylo napsáno:

"Zdrávstvuj Dobroslav, do viděnija."
V. V .Melnikov

Vzpomínka č. 11

Setkání třetí - poslední.

Rok 1989 - sametová revoluce.

Následný odchod ruských vojsk z naší země. Tlak občanů sílil a po dlouhých politických jednáních se jejich odsun podařilo uskutečnit do posledního vojáka včetně veškeré bojové techniky.

Ve výše zmíněném období jsem se s rodinou vydal na návštěvu k bratrovi, který bydlel v Turnově. Toto město "hostilo" velkou posádku ruských vojáků. Bylo pro ně postaveno celé panelákové sídliště. Připravovali se k odjezdu z naší republiky.

Při jedné naší vycházce jsem objevil obchod, který si Rusové otevřeli v přízemním bytě v jednom paneláku. U dveří jsem letmo zahlédl na ceduli s uvedenou provozní dobou, jméno vedoucí provozovny: K. Melnikovova.

Nabízeli tam různé druhy zboží: cukr, olej, nádobí, beranice, košile aj. U pokladny se "sčotovým počítadlem" /s tímto způsobem kalkulace bylo,(a stále ještě někde možné je), se setkat v zemích bývalého SSSR/ seděla prodavačka. Optal jsem se jí na cenu zboží, které nebylo označeno. Ta zavolala přes celou prodejnu: "gaspadá generálova," a opakovala můj dotaz. Zbystřil jsem pozornost a zeptal se příchozí "generálové:" "Váš muž je V. V. Melnikov?"

Oslovená žena se mne s překvapením zeptala: "Vy znáte jméno mého muže? On zde nemá přátele, "odmlčela se," jen jednoho z dávných časů, dodala." Snad nejste, Vy, ten Dobroslav?" Představil jsem se a sdělil jí, že jsme se setkali dvakrát. Přičemž, jen to první setkání bylo přátelské. V místnosti nikdo nebyl mimo naši rodinu.

Řekla mi: "on byl a je voják, musí plnit rozkazy. Přijďte k nám odpoledne na čaj. Manžel se vrací po páté hodině domů. Bydlíme o patro výš."

V dohodnutý čas jsme se opět s V. V. Melnikovem setkali. Pozdravili jsme se tak, jako při předchozích setkáních. Ale toto bylo jiné, takové pohnutější...

Popíjeli jsme spolu čaj a hovořili o našich rodinách. Při druhém šálku čaje mi sdělil, jak byl rád, že se při naší "sametové revoluci" nestřílelo. Mnozí jeho kolegové byli opačného názoru. Ale moje seznámení se skutečnými událostmi v naší zemi ... tehdy v Brně roku 1968, v něm zanechalo pochyby o správnosti vstupu jejich vojsk na naše území. Nikdy nezapomněl na zbytečně zastřelené a zmrzačené moje spoluobčany toho roku.

Závěrem našeho rozhovoru se zmínil o tom, že nebude našeho rozhovoru zneužito.

Jeho posádka se vracela zpět mezi prvními. Správně předpokládal, že dojde k rozpadu Sovětského svazu. Při loučení mne prosil za odpuštění. Nejen za sebe, ale i za všechny ostatní vojáky co neprávem vstoupili na naše území.

Tímto skončilo ... naše třetí a také poslední setkání.

Co dodat ... život sám píše román.
Kdyby mi někdo tento příběh vyprávěl ... nevím ... asi bych zapochyboval o pravdivosti všech jeho slov.
Ale bylo to tak!

P.S. Některé z mých vzpomínek na dobu prožitou před mnoha lety jsou tu.
Chci jen dodat. Uvedl jsem jména několika lidí, s kterými jsem byl a prožil ty nezapomenutelné okamžiky.
Tehdy šlo opravdu o všechno!

Ale lidí, kteří nám pomáhali ... bylo mnohem ... mnohem více.
Omlouvám se ... nedokáži je vyjmenovat.
Je mi 85 roků.

Poznámka: Ministr národní obrany udělil panu Dobroslavu Musilovi na paměť partyzánských bojů za osvobození Československé republiky dne 11.března 1947 Odznak Československého partyzána.

Pamětník č. 15

Jméno: Ing. Šipka Miloslav

Vzpomínka č. 1

V roce 1941 jsem ukončil 9. třídu ve Vev.Bítýšce. Dva roky jsem se učil u stavitele Lišky. Obor: tesařství a stavitelství.

Poznámka: Liškova vila, jak se říká vile na konci ulice Marušky Kudeříkové, se nachází vpravo na kopci. Nyní jsou majiteli Juranovi. Stavitel Liška si ji postavil k víkendovému pobytu).

Bylo nás tam celkem 13 učňů. Firma byla v Brně, Králově Poli, ul.Vrchlického 92. Patřil jsem mezi tři vybrané učně, které poslal pan Liška v roce 1943 do průmyslové školy stavební.
V listopadu téhož roku byla škola zavřena. Byli jsme posláni do Oslavan. Na dole Anna jsme v Padochově spouštěli výdřevu. Tam jsme byli až do dubna 1944. Potom následovala práce v Královopolské strojírně v Brně, kde jsem pracoval na fréze. Dvakrát v týdnu jsme měli výuku. Chodili jsme z Králova Pole denně pěšky, jiná doprava neexistovala. Od března roku 1945 jsem už byl doma v Chudčicích.

Vzpomínka č. 2

Od poloviny dubna 1945 jsme v obci slyšeli dunění dělových střel. Přelétaly svazy bombardovacích letadel V noci byly vidět záblesky. Začal jsem psát deník.

Poznámka: Jsem ráda, že mám možnost, milí čtenáři, seznámit Vás se zápisy deníku našeho pamětníka. Byl to tehdy mladý devatenáctiletý muž. Podařilo se mu zachytit stručně a věcně ... hrůzy ... několika posledních týdnů 2. světové války.

22. dubna byl nálet na Brno.
Hřměla děla. Noc nebyla klidná. Obloha byla neustále osvětlena. Lidé nespali pocházeli po dědině. Ve dnech 23. a 24. dubna totéž. Zvuky se zesilují. Blíží se fronta.

25. dubna kolem 4. hodiny ranní byla celá vesnice na nohou. Byla přeplněna motorizovanými jednotkami německého vojska. V části obce, zvané Úvoz, je plno motorových vozidel,děl a vojáků. Velká auta ukrývají vojáci do selských usedlostí, kde jsou chráněna před nálety ruských letadel.

Od toho dne ustala práce na polích. Lidé se zdržovali doma. Nikde se nepracovalo. Nikam se nedalo odjet. Doprava neexistovala.V částech Chudčic, Na Padělcích a Na Záhonech, vojáci zakopali děla. Před naším domem, pod košatou hruškou, je skryto nákladní vozidlo s radiostanicí.

Celá dědina je plna vojáků, kteří se ubytovávají po domech. Domácí obyvatelé se skrývají ve sklepích či odcházejí do lesů, kde si stavějí bunkry.
Dopoledne téhož dne odcházím s bratrem Vaškem a kamarádem Frantem Kudláčkem do lesa, vyhlédnout místo pro bunkr. Cestou jsme našli jsme spousty letáků psaných v němčině, vyzývající německé vojáky ke složení zbraní.

Na polích od Sentic pozorujeme boje, které se odehrávají nad Kuřimí. Část letadel se odpoutala ve směru na Chudčice a Vev.Bítýšku. Piloti zjistili místa ukryté techniky a spustili asi 8 bomb. Jedna z nich spadla do sousedního Kudláčkova domu, kde zranila majitele pana Kudláčka. V našem domě jsou nastěhováni čtyři vojáci, kteří spí v ložnici. Rodiče jsou v kuchyni. Já s bratrem spávám ve sklepě. Je tam vlhko. Ráno je vše navlhlé a mokré. Přes den vše sušíme na plotě. Ve sklepě máme ještě brambory a řepu pro dobytek.

26. dubna - čtvrtek
V nočních hodinách část aut opouští vesnici směrem k Drásovu a Senticím. Děla jsou v palebném postavení a střílejí směrem na Nové Dvory a hrad Veveří.

Švagr Laďa Dufek (od sestry Albíny) odešel ráno do lesa spolu ostatními vesničany zajistit pro nás úkryt. Ve večerních hodinách jsme odvedli s bratrem Vaškem sestru s dětmi do lesa. Vznikla tam nová osada. Byli tam již občané z horního konce dědiny. Z dálky již byl vidět kouř z ohňů. Bylo to hrozné provizorium. Bez nutné hygieny. Bez dostatku potravin.

27. dubna - pátek
Houstnou dopady šrapnelů. Němečtí vojáci, kteří sídlí u nás v domě chodí v noci klást miny k Moravským Knínicím, Kuřimi a České. Nášlapné miny kladou v lesích a na Skalách. Ve dne spí. Každou noc je slyšet kulometná palba v lesích, kde se střetávají Němci s ruskými průzkumníky. V krátké vzdálenosti od nás slyšíme jasné rány z pušek samopalů.

28.dubna - sobota
Dopoledne jsme s bratrem osmělili vstoupit do ložnice, kde spali němečtí vojáci. Na stole tam ležela taška s doklady. Na jejím povrchu byla přilepena francouzská trikolora. Jeden z nich se probudil, zvedl tu tašku a ukázal na trikoloru. Dal najevo, že je Francouz (byl to voják z okupované Francie-musel bojovat proti Rusům a spojeneckým armádám). Řekl, že Němec ... bude "kaput."

29. dubna - neděle
Přes den byl klid, ale večer děsivá palba. Kolem osmé padl do domu mé sestry Julie Na Podloučí granát.Vážně zranění byli odváženi na vozíku do tišnovské nemocnice. Jeden občan mrtvý. V 21.30 strašná palba od hradu Veveří a ve směru od Veverských (dříve Německých) Knínic. Naše vesnice na všech koncích je v ohni. Přes mohutnou střelbu vylézáme s bratrem ze sklepů a chráníme co se dá.

Dům naproti hoří. Přistavujeme žebřík. Nosíme vodu z naší studny a kbelíky zaléváme hořící seno. Ochotně nám pomáhá i ten francouzský voják. Tato nevysvětlitelná skutečnost nám dodávala odvahu a mírnila strach. Během této noci shořelo pět domů.

30. dubna - pondělí
Na Vev.Bítýšku byl v dopoledních hodinách nálet americkými bombardéry. Přes den palba. Do naší vesnice dopadají granáty. Hoří další tři domy. Německé tanky, které jsou pod svahem u průřezu (jezdila tudy železnice) střílejí směrem k hradu a na Stráž. Tam je již předvoj ruské linie. Večer, přikrčeni pod naší hruškou, s bratrem sledujeme ohnivé čáry na obloze, které po dopadu zapalují půdy našich domů.

1. května - úterý
Silná dělostřelecká palba. Tanky stále střílí směrem k hradu. V dědině je vidět pouze pohyb německých vojsk. Civilní obyvatelstvo nevychází.

2. května - středa
Vydali jsme s kamarádem Frantou za vesnici k lesu, tam kde byli schovaní naši. Šli jsme po mezi a náhle spatříme letadlo. Řítilo se na nás a začala palba z kulometů. Rozprchli jsme se do stran. Střely tu mez rozsekaly. Naše duchapřítomnost ... a hlavně ... měli jsme velké štěstí.
Bylo to ruské průzkumné letadlo.

3 .května - čtvrtek
Den poměrně ... relativně klidný. Přes den drobné nálety ... dunění děl ... večer kulometná střelba ... svítící žhavé střely. Němečtí vojáci opět večer odcházejí na noční kladení min a na průzkum.

4. května - pátek
V naší ulici byla veřejná studna. Tři němečtí vojáci k ní přicházeli. Začali pumpovat vodu - asi se chtěli napít. V tom okamžiku proletělo letadlo, které shodilo bombu. Přímo na poklop studny. Dva vojáci spadli do vzniklé jámy a třetí ležel o kus dál rovněž mrtev.

5. května - sobota
Byl jsem se podívat přes les dolů do údolí řeky Svratky. Bítýšští občané tam byli vystěhovaní. Měl jsem tam spolužačky z měšťanské školy. K převozu přes řeku na druhou stranu tam sloužila malá pramice. Na zpáteční cestě mne zastihl déšť. Z houštiny vyšli tři ozbrojení muži. Byli to partyzáni. Zkontrolovali moji totožnost. Jak mi v té chvíli bylo ... nebudu raději popisovat. Začalo se stmívat a ozvala se silná dělová i kulometná střelba. Celý promočený jsem se proplížil příkopy k naší vesnici.

6. května - neděle
Déšť neustával. Cesty byly rozmáčené. Pro tento hustý déšť jsem nedělní slíbenou návštěvu za řeku neuskutečnil.

7. května - pondělí
Rány z děl i kulometů byly silnější. Ruská vojska se přibližovala do našeho kraje. Noc nebyla klidná. Téměř jsme nevycházeli z domu.

8. května - úterý
Neprší. Dopoledne jsem opět navštívil spolužačky v údolí Svratky. Cestu zpět jsem podnikl proti proudu po pravém břehu řeky až k Březině. Hořela tam německá auta, která vojáci sami zapálili. Německá vojska prchají směrem k Jihlavě.

Došel jsem až do Tišnova, kde již vlály československé vlajky. Občané nosili trikolory. Rychle a udýchán jsem běžel zpět do Chudčic. Lidé nevěřili mým zprávám. Přesvědčili je až následné likvidace pozic německých vojáků v obci.

Posledních pět pancéřových tanků stálo na silnici (v místě před dnešním kulturním domem v Chudčicích) a ještě pálilo směrem k hradu Veveří. Potom je zavezli do polí a střelami „panzerfaust"je sami zlikvidovali. Auta hoří.Němci prchají. Někteří na ukradených kolech. Jiní pěšky. Všichni směrem k Tišnovu. Je na nich vidět strach z blížící se ruské armády. Místní lidé již oslavují všelijakým alkoholem. Konec nacistického utlačování!

9. května - středa
Tento den je oslavován jako národní svátek.
Dopoledne vstoupila vítězná ruská armáda do naší vesnice. Přijelo i rumunské vozatajstvo. Bojová technika, děla, povozy i polní kuchyně ... vše bylo přepravováno koňmo. Velitelé rovněž na koních. Prováděli prohlídky domů, kde hledali Němce. Přitom i brali co bylo k snědku. Měli hlad. Nezdrželi se dlouho. Rozkaz velitelů zněl: rychlý postup na Prahu. Dostižené Němce dát do zajetí. Začalo oslavování. Radost i smutek s pláčem nad ztrátou těch, kteří neměli to štěstí ...dožít se konce války. Nebylo jich málo.

Bylo nutné začít obnovovat zničené. Práce, které bylo opravdu mnoho, pomáhala zapomínat.


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím