cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 3. část

Pamětník č. 11

Jméno: Padělková Anna

Vzpomínka č. 1

Paní Anička se dala zvolna a rozechvěle do vyprávění. Tiše podotkla, že se jí ještě nikdo nezeptal jak TO vlastně tehdy bylo.

1. letecký nálet na Veverskou Bítýšku byl dne 25. dubna 1945.
Byli jsme na dvorku a dívali jsme se, co se vlastně děje. Když se TO stalo. Při bombardování zasáhla střepina moji sestru do pravé ruky. Bylo to hrozné! Muselo se přistoupit k amputaci končetiny po rameno. Byl povolán kněz, páter Šikula, který jí dal poslední pomazání. MUDr. Adamec a MUDr. Seifried prováděli operaci ve sklepě u Adamců.

Tehdy jsme vlastně celá rodina byli u Adamců. Maminka byla raněná do břicha. Tatínek do nohy. Jen já měla menší tržné rány na čele. Starala jsem se o ně. Bylo mi 15 let. Potom jsme byli schováni ve sklepení Hotelu (budova, kde je sídlo úřadu Veverské Bítýšky, Stavební úřad a knihovna). Budovu měla v pronájmu od obce rodina Bláhova již od roku 1936. Stýkali jsme se s nimi. Měli dcery Ludmilu, Evu a Zdeničku. Ve sklepě nás bylo několik rodin: Peprlovi (v místě jejich domu je v současnosti Hospoda u Kocourka), Křížovi (nyní rovněž v původním místě obydlí, Na Městečku, provozují jejich potomci samoobsluhu), Češkovi a my - Pařízkovi. Byli jsme tam asi týden.

Vzpomínka č. 2

Byl nálet. Tehdy zahynul pan Balabán, pan Kladivo, pan Pleskač. V domě u Rennerů na náměstí bylo zasypáno mnoho lidí. Sedláci vzali koně, vozy a odvezli nás do Ymcy za Rico. Vzali jsme si sebou jen kufr a tašku. Byli jsme tam v chatce asi týden.Vzpomínám si, že tam tehdy zemřela stará paní Křížová, paní Boženka.

Vzpomínka č. 3

Osvobození.
Bylo 9.května, ráno, svítilo slunce. Po hřebeni, les byl ještě holý. Bez listí. Na obzoru se objevili Rusové. Měli jsme radost.

Vzpomínka č. 4

Po návratu domů jsme zjistili, že je vše rozkradeno. Měli jsme obchod. Nic nezůstalo. Ani ten šicí stroj nám nenechali. Vím, že nám zachránila prase paní Jelínková-sousedka. Naši: tatínek, maminka, sestra ...všichni tři leželi. Strýc Bohumil Hvižď, který s námi žil v domě, byl v nemocnici. Nic nebylo na svém místě. Bylo mi smutno. Byla jsem tam sama a seděla jsem na schodku u dveří na dvorek. A pojednou, ani nevím, kde mohla být po celou dobu schovaná ... se přede mnou se objevila naše slepička s hejnem kuřátek ... přišla mi je ukázat. To byl můj konec války.

Pamětník č. 12

Jméno: Bek Vladimír

Vzpomínka č. 1

Pan Bek vzpomíná na příchod do Veverské Bítýšky. Bylo to v roce 1933, kdy otec získal práci ve mlýně u pana Tejkala. A postupně si vybavuje, jak se celá rodina nastěhovala do jednoho z nově postavených domků. Majitel mlýna je zbudoval pro zaměstnance u silnice směrem do Vev.Bítýšky. V pozdějších letech jej rodina Bekova odkoupila a přestavěla dle svých potřeb. Bydlí v tomto domku dodnes.

Vzpomínka č. 2

Mlýn využíval k pohonu vodu z řeky Svratky. Tejkalova elektrárna dodávala elektrický proud do vybudované místní sítě. Při vyprávění se pan Bek pousmál a citoval: "Tejkalova elektrika ve dne svítí v noci bliká, tak se to tehdy říkalo." Mezi zaměstnance patřil pan Dvořák, pan Sládek, pan Havlík, pan Charouzek jako stárek, pan Černý rovněž jako stárek a náš otec jako mládek.

Pozn. Stárek - je starší vyučený mlynář, který řídil provoz mlýna. Měl na starosti zejména obchodní záležitosti. Přijímal od mlečů obilí, domlouval s nimi jaké druhy mouky se budou mlít. Mládek byl podřízený stárkovi.

Do mlýna chodily pracovat ženy z okolí. Velká zelinářská zahrada, kde byl také skleník včetně polností, které k mlýnu patřily, vyžadovaly pracovní síly. Naše maminka pracovala v zahradě, na poli nebo také spravovala pytle. Tyto práce si řídila sama paní Tejkalová. Při setkání jsme ji oslovovali:" rukulíbám, milostpaní". Odměňovala nás děti čokoládou, která měla tvar cigarety. Byla to vzácnost.

Nesmím zapomenout na zahradníky pana Tvrdoně a pana Lívance. K jejich povinnostem patřila také údržba okrasné zahrady v areálu, kde byl velký a dva malé altány. Konaly se v nich rodinné slavnosti. Bylo to tam moc pěkné. V hospodářských staveních byly ustájeny dva páry koní, které rozvážely mouku a šrot do okolí. Nákladní automobil byl ve mlýně od roku 1940.

Vzpomínka č. 3

Byla vyhlášena mobilizace. Otec dostal povolávací rozkaz k 21. pluku. Šli jsme jej celá rodina vyprovodit Na Městečko do Vev.Bítýšky, kde se měli muži shromáždit. Bylo nám smutno.

Vzpomínka č. 4

Asi dva týdny před koncem války v noci nás vzbudila střelba ... přímo nad námi. Měli jsme strach. Náš dům není podsklepen, protože hladina spodní vody je velice nízko pod povrchem. Nebylo se kam ukrýt. Rodiče se rozhodli, že půjdeme do vilky (nyní tam bydlí Valachovi) u mlýna, kde bude bezpečněji.

Vzpomínka č. 5

Ve mlýně byla ubytována rychlopalná jednotka. Vzadu za budovou měli Němci umístěno dělo. Byly tam nábojnice. Pamatuji si, jak jsme jako děti seděly na schodku u domu a denně sledovaly stejnou událost. Ze mlýna vždy vyjel obrněný transportér, který si to namířil k Vev.Bítýšce. Zahnul před hřbitovem doleva a jel do kopce směrem k Mečkovu. Cestou několikrát zastavil, přičemž ze zadního otvoru vyskočil voják, který zmizel v zákopu. To se opakovalo několikrát. Cestu zpět jel pozpátky. Couval. Do transportéru naskakovali jednotlivě a postupně němečtí vojáci, kterým
skončila služba. Během celé doby byli ostřelováni Rusy.

Vzpomínka č. 6

Bylo to úplně ke konci války. Vzpomínám si, že se Němci vrátili do mlýna celí zničení. Byli někde v prostoru směrem ke Královu Poli, kde se střetli s Rusy. Šla z nich úzkost a hrůza, asi se ještě s takovým odporem nesetkali. Vím, že jen říkali: "Ivani, Ivani". Potom z německé strany vydali nařízení, že civilisté nesmí být ve mlýně. Táhli jsme tedy vozík s věcmi k Bítýšce. Zůstali jsme u Bartoňků. Otec chodil domů spravovat dobytek. Měli jsme: prase, husy, kozu, králíky, slepice. Byli jsme vždy moc rádi, že se k nám vrátil v pořádku. Bylo to nebezpečné. Kolem silnice, která spojuje mlýn s Bítýškou, bylo zničené elektrické vedení, potrhané dráty. Náš dům byl v zorném poli obou válčících stran. Mezi ustupujícími Němci a blížícími se Rusy. Byl to vlastně zázrak, že dům zůstal stát a byl poškozen jen ve štítu.

Vzpomínka č. 7

Osvobození.
Otec ruským vojákům - našim osvoboditelům nabídl cigarety a oni jemu machorky (byly to jejich cigarety - takové válečky - sami si je balili). Vím, že vše co se jim nabídlo k jídlu či pití, museli naši lidé jíst s nimi. Nevěřili nikomu a ničemu. Bylo to v prvních dnech po osvobození, když se stalo toto. Ruští vojáci napadli maminku a moji sestru, které bylo patnáct roků. Otec je velice silně bránil. Bylo to hrozné. Jeden z vojáků dokonce odjistil zbraň. Nakonec upustili od svého záměru, opustili dům a utábořili se vzadu za zahradou. Otec informoval v obci velitele o jejich chování. Měli jsme strach, že se znovu vrátí. Dostali příkaz k odchodu a již jsme je neviděli.

Vzpomínka č. 8

Já jsem pracoval ve stolařství u pana Jurana, kde jsme zhotovovali dřevěné rakve pro převoz těl padlých ruských vojáků. Jejich ostatky byly totiž uloženy do společného hrobu před kostelem (nyní je tam parčík se sochou sv. Jana Nepomuckého). Později bylo rozhodnuto, že těla osvoboditelů budou soustředěna a uložena na Centrálním hřbitově v Brně. Tuto práci prováděli ruští vojáci. Byla to namáhavá a velice náročná činnost po všech stránkách. Ten pronikavý zápach! Když jsme se s rakvemi přibližovali ke kostelu, tak už byl cítit ve vzduchu. To byl můj konec války.

Pamětník č. 13

Jméno: Matylda Peloušková
Poznámka:
Paní Peloušková Matylda, tehdy ještě Španělová přišla do Vev.Bítýšky v roce 1942 z Hodonína, kde pracovala. Bylo jí 21 roků. Obvodní lékař MUDr.Blažek tehdy potřeboval zubního asistenta. Ona tuto profesi ovládala a navíc, měla i odbornost zubního technika. Dohodli se. Pracovní doba byla od 8.00 do 18.00 s přestávkou na oběd. Volno bylo v neděli. Stravovala se ve vývařovně u paní Jelínkové v ulici Na Bílém Potoce (vedle Svítilů), kde později také bydlela. Byl to vlastně malý pension. Zpočátku bylo pro ni velmi těžké zvyknout si na život v naší obci, kde nikoho neznala. Hodonín je město se vším, co k městu patří. A Veverská Bítýška byla malé městečko. Ale měla a má ráda lidi a svoji práci rovněž. Byla mladá. Časem si našla přátele a seznámila se tu i s budoucím manželem. Postupně splynula s Vev.Bítýškou. Mnohé z nás by dnes ani nenapadlo, že tato paní není rodilá Bítešačka.

Vzpomínka č. 1

Byl první nálet na Vev. Bítýšku. Místnost směrem do dvora u MUDr.Blažka byla zařízena jako lékárna. Kolega Marvánek, já a pan doktor jsme oknem do zahrad sledovali letadla, která shazovala bomby. Bylo tehdy mnoho zasažených obytných domů. Po této události jsem již byla schována s kamarádkou Marií u Gabrielů na Bílém Potoce. (Marie Vilčová přišla za mnou pěšky z bombardovaného Brna, kde studovala Vesnu. Na zádech nesla v uzlu peřinu a v ruce měla aktovku. Strávily jsme spolu konec války až po návrat do našich Osvětiman, ale o tom později.) Byly jsme schovány v uhelném sklepě s paní Gabrielovou a jejich malými dětmi Zdeňkem, Vlastou. Budoucí manžel tehdy rozhodl, že bude vhodnější jít údolím Bílého potoka do lesů. Došli jsme do Chaloupek, kde jsme strávili asi 3 dny. Bylo tam již více rodin a mezi nimi rovněž Blažkovi. Paní byla v jiném stavu s Alešem. Přespali jsme asi dvakrát a šli dál proti toku potoka. Pamatuji si, že na svazích už kvetly konvalinky. Byl květen. Teplo. V ten okamžik jsme úplně zapomněli na válku a důvod proč jsme tam.

Vzpomínka č. 2

Manžel šel dále údolím potoka až za Šmelcovnu, kde byl Chomoutův vodní mlýn. Jezdil tam totiž často jako řidič-taxikář. Vrátil se pro nás. Tam bylo již ukryto asi tak 70 až 100 osob. Ženy s dětmi byly v přízemí, kde se spalo na zemi na slámě. Hned vedle nás byly koně a krávy. Všechna patra byla plně obsazena rodinami uprchlíků z Brna a okolí. Na práci jsme se podíleli všichni. Chomoutovi byli opravdu velice dobří a odvážní lidé. Dali k dispozici vše co měli. Paní nám pekla buchty, chleba. Od krav bylo mléka dost. Partyzáni přivedli odněkud krávu, takže bylo i maso. Opravdu, všichni jsme se najedli a to tak dobře, jak dlouho předtím ani potom ne. Večer se vždy zamklo a otevřít šel jedině pan Chomout. Když zazvonil zvonec, který se rozezvučel zatáhnutím
táhla ode dveří, všichni jsme se lekli.

Vzpomínka č. 3

To bylo už v posledních dnech války, když přijeli Němci v autě značky Aero. Chtěli, aby jim někdo pomohl spravit motor. Manžel se o to pokusil, ale sdělil jim, že je to v tamních podmínkách neopravitelné. Důstojníka to velice rozčililo a začal střílet, a to tak, že prostřelil nádrž. Auto zůstalo nepojízdné až do mírových dnů. Podařilo se zjistit majitele vozu, byl jím ředitel Kašparec z Vev. Bítýšky. Odtáhl si Aerovku až po osvobození.

Vzpomínka č. 4

Stráně byly plné rozkvetlých lupin. Byly modré, fialové, růžové ... je to krásné údolí. Bylo by tam krásně, kdyby nebylo války. Mlýn měl vlastní elektrárnu, takže se mohl poslouchat rozhlas. Odtud jsme se dozvěděli, že došlo ke kapitulaci. Němci prchali, táhli za sebou vozíky plné zboží, látek. Postupně se jich zbavovali, poněvadž do prudké stráně se s nimi nemohli dostat. Měli co dělat sami se sebou. Pan Chomout jeden takový vozík našel v lese. Byl naložený štučkami různých látek. Jeho paní vše rozdělila, aby každá z nás něco dostala. Já jsem dostala kus bleděmodré krajky. Když jsme odcházeli domů, tak každému z nás paní mlynářka dala bochník chleba a hrnek sádla. Řekla, že nevíme jak bude a co nás doma čeká. A měla pravdu. Na chleba se stála fronta, protože se peklo jen u Jeroušků.

Vzpomínka č. 5

Bylo po válce. Já a kamarádka jsme vůbec nevěděly co se stalo u nás doma v Osvětimanech. Nebylo jak dát zprávu. Manžel nám během čtrnácti dnů u pana Skřivánka dal dohromady dvě kola. Připravil nám mapku, kudy a jak jet. Vyjely jsme s Marií velice časně ráno. Bylo sucho. V buchlovských kopcích bylo tolik rozježděného prachu, že jsme zapadaly až po kolena. Jely jsme jak se dalo. Když to nešlo, tak jsme šlapaly pěšky vedle kola. Dorazily jsme domů ještě za světla. To bylo radosti a pláče ze shledání! Byla to vlastně velice nebezpečná cesta, když si to tak uvědomuji. Ale my se nebály ... a tolik ...tolik jsme chtěly vědět jak je doma. Jen tak na konec povídání. Kamarádka se během války sblížila s mým kolegou Marvánkem, který se následně stal
jejím manželem. Láska vzniká vždy a všude za každých okolností. To je život!


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím