cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 9. část

Pamětník č. 25

Jméno: Marie Veselá

Poznámka:
Tentokráte Vás seznámím, milí čtenáři, s válečnými prožitky paní Marie Veselé, rozené Kiliánové. Osobně jsem se s ní již nemohla setkat, poněvadž zemřela v roce 1983. Jak k tomuto vzpomínání vlastně došlo? Oslovila mne totiž její neteř, paní Jindřiška Patočková, roz. Klímová, která si již se mnou zavzpomínala coby pamětník č.10 ve Zpravodaji z roku 2011. Při procházení knihovny rodičů se dostala k sepsaným zážitkům tety Marie. Uvědomila si, že tyto vzpomínky mohou oslovit i další čtenáře. Paní Veselá, sestra maminky paní Patočkové, zapsala svým dětem běh událostí, které prožila na konci 2. světové války ve Veverské Bítýšce. Dejme jí tedy prostor… seznamme se s osudem jedné z mnoha maminek, které v té době prožívaly hrůzné následky válečného kon­fliktu. Den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě. Vždyť minuta někdy trvá celou věčnost. A minuta hrůzy…

Způsob vyprávění paní Veselé jsem ponechala, jak byl. Doslova píše: Když jsme se dozvěděli z anglického rozhlasu, jak vítězně Rudá armáda osvobodila Hodonín, Čejč a jak po­stupuje k Brnu, (v tu dobu bydlela již v Brně-Řečkovicích u hlavní silnice), rozhodli jsme se pro odchod k mým rodičům do Veverské Bítýšky. Na těch pár dní nám bude lépe na samotě ve vile "Lesní zátiší". Otec naší pisatelky tam byl zahradníkem. Časně ráno jsme naložili peřiny, nějaké šatstvo a jiné potřebnosti. Přidali se k uprchlíkům, kteří již proudili po silnici. U Ku­řimi nás zastihl souboj letadel. S radostí jsme zjistili, že ruské letouny opanovaly prostor. Cestou jsme se dozvěděli, že Němci zapalovali vše, co jim bylo v cestě. Do Veverské Bítýšky jsme šťastně dorazili 22. dubna. (roku 1945) Klid tam ale nebyl, poněvadž Němci se přemístili stejným směrem. U sousední Eksteinovy vily (vzadu na Bílém potoce) měli rozestavěno pět tanků, z kterých stříleli na hrad Veveří. Vedlejší hájenku obsadilo německé velitelství. Jejich polohu oznámili partyzáni ruskému vedení, které sídlilo na hradě Veveří. Čtvrtého dne našeho pobytu u rodičů nastalo velké bombardování, které jsme ale ve zdraví všichni přežili. Střecha vily, komíny, okna… vše bylo rozbito. Hájenka s velitelstvím rovněž vzala za své. V té době byla i Bítýška zasažena bombardováním, kde zahynulo mnoho lidí. Krátery po bombardování byly tak hluboké, že by se tam menší domek schoval. Stromy i s kořeny vyvrácené, veškerá okna rozbita, kamení, hlína. Husa s housaty nepřežila. A my všichni zdrávi. Ve sklepě se nás tísnilo na dvě stovky osob a v poschodí ve vile pětadvacet osob. Časně ráno jsme vstali a vydali se do lesa, abychom se ukryli před dalším bombardováním. Zašli jsme po Bílém potoce až k Chaloupkám, kde jsme postavili bunkr-chatrč z chvojí. Moc jsme se nadělali. Ještě jsme nedosedli a už začali Němci střílet. Bylo to z tanků, co byly u vil… pod záminkou, že jsou v lese partyzáni. Bylo tam (pisatelka má na mysli u Chaloupek) mnoho lidí i z Bítýšky. Nezbylo nám nic jiného než utíkat, lézt a plížit se dál a dál. Střelba nás hnala až k Hálovu mlýnu (výše v údolí proti proudu Bílého potoka), kde jsme strávili tři dny v klidu. Jídlo jsme měli jen na jeden den. Rozhodla jsem se, že půjdeme s tetou Hejhalovou do Lažánek pro chleba. Němci po nás začali z lesa střílet. Kuličky švihaly do stromů. Nevěděly jsme, máme-li lézt po zemi nebo se vrátit. Prostě… byly jsme v úzkých, ale šťastně jsme to přežily. Ještě nás čekala cesta zpátky, ale bez chleba jsme nechtěly přijít. Do Lažánek jsme přiš­ly šťastně s celou kůží. Ale paní Vohrabalová, která šla před námi pár kroků, byla střelena do ruky. V Lažánkách ji ošetřili a poslali do Tišnova do nemocnice… a my sháněly jídlo.

Dostala jsem od strýce asi 4 kg mouky. Chléb a ještě nějaké poživatiny jsem koupila v obchodě. A tak jsme zase podnikly zpáteční cestu za velkého strachu a hrůzy o svůj život. Byly tam hladové děti, muselo se jít za každou cenu. Rozhodly jsme, že se vrátíme zpět k rodičům do vil. Doma (u rodičů) bylo jídla dost, neboť bítýšský starosta Stehno se staral o své občany skvěle. A staral se i o uprchlíky z Brna. Bylo maso, chléb a vše, co se dalo za zvuku granátů a kulometů uvařit. Má sestra Jarka se starala statečně a nebojácně v kuchyni. V jednom dni se upeklo z 80 kg mouky chleba… samozřejmě za pomoci nás ostatních. Ale jak začali střílet… všichni se šli schovat do sklepa a tam se zpívaly národní písně. Jen ona statečně vařila dál. Rachot děl, kulometů, létající granáty byly už i u Hálova mlýna a k tomu ještě navíc hlad. Tak jsme se utrmácení za zvuku střel vrátili zase zpátky. Bohužel … ve 2 hodiny v noci nás probudilo bouchání na vrata. To Němci nás přišli všechny vyhnat. Ale Judr. Brázda a starosta Stehno je uprosili, že můžeme zůstat, ale ráno ven. Lhůtu dali do 9.00. Jak ne, všichni muži budou postříleni. Zase šel pan Brázda (uměl perfektně německy) až za velitelem, který se ovšem ztratil neznámo kam. Jeho zástupce povolil jen maminkám s malými dětmi, že mohou zůstat a staří lidé. Takže můj tatínek a maminka zůstali a my museli ven všich­ni. Ovšem musel se zaručit svou hlavou, že tam nikdo jiný nebude (Judr. Brázda). Tak jsme se rozhodli, že půjdeme blíže k frontě, a to do Bítýšky. Počkali jsme, až utichlo štěkání kulometů, rachot děl a pustili se kolem vody k Bítýšce. Šťastně jsme přišli až na rozbité hořící náměstí a kolem vody k ozdravovně Ludmily Konečné. Tam jsme zastavili. Jídla bylo zase dosti. Ale zase se vařilo za zvuků granátů, rachotu kulometů. Tam jsme zase strávili tři dny v hrůze válečné. Jenže tam nebyl kryt, jen stavení dřevěné a pod ním kůlna otevřená. Tuto jsme zahradili ranci z peřin a šatů. Bylo nás tam zase kolem 200 lidí z Bítýšky i Brna. Za těmito primitivními barikádami jsme čekali příchod osvoboditelů a konec našeho utrpení. Přišel třetí den, 2 až 3 hodiny v noci, strašné rány. Seděli jsme v koutečku, po zemi, kde se dalo… a čekali, co bude. To Němci vyhodili tři mosty. Už jsme měli naději, že utíkají… a také jsme zahlédli z oken Němce, jak běží směrem k nám po druhé straně řeky Svratky. Seběhli jsme se schodů, poléhali po zemi a skulinkami, co byly mezi těmi ranci, se dívali, co bude dál. Já zoufale kryla, děti, Vás. Vaše hlavy pod sebe a čekala, co bude. Granáty létaly a rozprskávaly se kolem. Bůh stál při nás, nikoho nás to nezabilo. Muži byli zoufalí, viděli jsme jim to na tvářích. Dodávali nám kuráže, ale my jsme věděli, že se něco bude dít, že se něco děje, ale co? Němě jsme se ptali očima. Zatím Němci doběhli k protější chatě, kterou i s lodičkou zuřivě rozbíjeli… a my jsme byli šťastni, že nepůjdou na nás. Kousek dál rozbíjeli mostek přes řeku. Poznali jsme, že utíkají. Co bylo platno, když začala pravá vřava válečná… a na dovršení letadla… moc! Hrozný okamžik, kolem nás všude německé tanky, co bude dál? Čekali jsme všichni napjatě. Letadla přelétla. Němci utíkají…volají muže. Tanky nechali a utíkají směrem k Lažánkám. Z Bítýšky přiběhli muži a hlásí, že Rusové jsou na blízku, každou chvíli je můžeme čekat. A vskutku za malinkou chvíli ještě Němci nedoběhli ani kilometr, první kozáci na koních za vodou jsou vidět. Vyběhli jsme ven. Nedbali, že Němci nás mohou ještě postřílet… a volali… a vítali je. Muži jim běželi naproti. Dovedli nám první osvoboditele. Plakali jsme, děti jásaly… Těšili nás, že Němci jsou kaput… a běželi dál na Germány. Ten okamžik nikdy nezapomeneme. Vylíčit se to prostě nedá. Ta radost, že jsme opět svobodni, vykoupení krví našich slo­vanských bratrů rudoarmějců. Odpoledne jsme šli nazpět k rodičům, kde jsme se všichni živí a zdraví shledali. Potom jsme odpočívali a vyprávěli o těch všech našich útrapách a trampotách. Ale byli jsme tak šťastni. Za týden jsme se vrátili do Řečkovic, ale doma vše rozbito. Do bytu pršelo. Knihy, šaty, prádlo… vše zničeno, ale přesto jsme byli šťastni… tak šťastni a spokojeni. Němci byli zahnáni a zničeni. Je to tak k neuvěření.

Poznámka:
Jak jsem již na začátku uvedla… Celé toto vzpomínání napsala matka svým dětem, (prostá žena), aby nikdy na nic nezapomněly. Toto jsou věty z rodinné kroniky.

Svobodo, zlatá svobodo, zlatá naše vlast republika československá. Važte si jí děti, nezapomeňte, že jste děti české mámy a českého otce. Mluvte česky, pište česky, milujte svoji zemi českou, mějte ji rádi, vždycky při ní stůjte. Těchto pár řádků stručně napsaných jsem psala Vám, děti: Vlastičko, Vítězko i Drahuško, abyste nezapomněly, jak jsme prožívali osvobození. Nikdy nezapomeňte a buďte hrdé, že jste děti tak krásné země, jako je naše.

Psáno v Řečkovicích v květnu 1945, Vaše maminka


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím