cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 8. část

Pamětník č. 22

Jméno: František Šanca

Tentokráte si zavzpomínáme na zážitky z období 2. světové války ve Veverské Bítýšce s manželi Františkema Olgou Šancovými.Pana Šancu jsem oslovila ještě na konci minulého roku. Na můj dotaz, zda by se nechtěl podělit s našimi čtenáři o jeho, tehdy dětské, prožitky z válečných let … lehce zaváhal … a následně tiše svolil. Když jsem v pozdním dubnovém odpoledni tohoto roku byla u Šanců na návštěvě a naslouchala vyprávění pana Františka, vybavilo se mi naše první setkání … a pochopila jsem to zaváhání s odpovědí.Útulnost, pohoda, klid, štěstí a radost ze života, která panovala v domácnosti manželů sedících proti mně, ostře kontrastovala se vzpomínkami tehdy 14letého chlapce. Usměvavý bělovlasý pán tichým a vážným hlasem přiznal, že velice nerad na toto období vzpomíná. Láska maminky, jeho a sestřino bezstarostné dětství … vše se v tom posledním roce války rozplynulo … a nikdy, nikdy se již nevrátilo … Začal vyprávět.

Vzpomínka č. 1

První setkání s vojsky bylo v roce 1939. Stáli jsme s maminkou a strýcem na městečku u Sýkorových. Bylo to v pozdních večerních hodinách. Auta, motorky, koňské potahy… pěší ve vojenských uniformách. Vše směřovalo k Brnu.

Vzpomínka č. 2

… bylo to asi tak tři týdny před koncem války … Blížila se fronta, o tom jsme tehdy ještě nevěděli. Dívali jsme se s tatínkem od našeho domu směrem k dnešní autobusové zastávce v ulici Hvozdecká. Bylo to přibližně v místech, kde je v současnosti spojovací silnička mezi bytovými domy sídliště Na Bítýškách. Tehdy tam byla jen pole. Němci kopali ve dvojicích zákopy.

Vzpomínka č. 3

Nad domem Oberreiterových v lese stála děla a kulomety. Pohled na horizont ve směru od Brna k jihozápadu byl hrozivý. Byla tam soustředěna těžká válečná technika. Další nálety na Veverskou Bítýšku. Naše rodina byla schovaná ve sklepě. Při prvním ze zásahů v okolí zhaslo elektrické osvětlení. Otec byl v tu dobu spravovat dobytek a vracel se za námi. Druhá rána. Tatínek byl zasažen do zad. Schody … dřevo … křidlice … krev … prach … tatínek naříkal. Maminka měla zraněné nohy. Strýc Jan, já a Oldřich Šanca jsme tatínka okamžitě naložili na vozík vyložený duchnou a vezli jej za doktorem Adamcem. Díky tomuto okamžitému ošetření a jeho další péči otec tato vážná zranění přežil. Musel zůstat v blízkosti lékaře kvůli častému ošetřování. Z tohoto důvodu se naše rodina přemístila ke Králíkům. Cihelna strýce Jana Králíka (jeho žena byla sestra maminky) dala naší rodině tuto možnost. Bylo nás tam opravdu plno: rodina Patočkova, Šancovi (bratr babičky), Patočkovi s rodinou a my. Strýcové vyhloubili ve sklepě, který byl ve svahu, prostor pro ležícího otce. Strávili jsme tam necelý týden. Vlhko otci dělalo zle, a tak byl převezen do rodného domu na Zábíteší č. 85, kde žil jeho bratr Jan. Tam jsme se dožili konce války. Vítání osvoboditelů. Směřovali k Lažánkám.

Vzpomínka č. 4

Hned po osvobození jsme museli tatínka odvézt do brněnské nemocnice U sv. Anny. A my jsme šli domů na Bílý potok. V předních místnostech bydlela nějaká rodina z Brna. Náš dětský pokoj obýval velitel. Byl to Rumun. Mamince bylo moc zle. Velitel uvolnil lůžko a zařídil její převoz do nemocnice. Ležela rovněž U sv. Anny jako tatínek. Rodiče o sobě nevěděli. Následkem zranění do nohou maminka dostala, jak se říká, růži, která byla příčinou jejího úmrtí. Bylo jí 37 roků. Moc nám chyběla. Mně bylo tehdy 14 a sestře 12 roků. Za otcem jsem byl dvakrát na návštěvě. Se strýcem Jarem a Patočkem. Jeli jsme na kole přes Oboru. Cesta byla samý výmol. Strýcové a tety jezdili otce navštěvovat, ale o umrtí naší maminky se dozvěděl až pár dní před návratem domů. Asi tak dva měsíce po válce se nám vrátil.

Vzpomínka č. 5

Strýčkové nám pomohli spravit po zásahu střechu a štít domu, abychom se měli kde schovat. Starala se o nás babička a dědeček z maminčiny strany, to bylo velké štěstí. Také strýc Jara s tetou. Tatínek po zotavení začal pracovat opět na obecním úřadě. My děti jsme se musely naučit vše co bylo třeba, abychom byly v pořádku. Tatínek se uzdravil, ale následkem úrazu z války trpěl bolestmi až do konce života. Měl průstřely do plic … tři střepiny. Lékaři jej chtěli ještě později po letech operovat, ale nebylo možné střepiny vyjmout. Nakonec od operace upustili. Konce života se dožil v 82 letech u nás doma.

Vzpomínka č. 6

Po válce náš ročník absolvoval JUK. Byl to jednoroční učební kurz. Chodili jsme do Čermákovy vily (v areálu dnešního KOVa na Bílém potoce). Byla to vlastně taková devátá třída. Následné poválečné rodinné události nechtěl pan František rozebírat. Své vzpomínky ukončil slovy: "Byli jsme jen jedna rodina z převelkého počtu rodin, které nějak válečné období poznamenalo."

Pamětník č. 23

Jméno: Olga Šancová

Vzpomínka č. 1

Bylo to u nás v kuchyni, kde seděli tatínek, pan Volánek, strýc… Poslouchali zprávy z rádia, odkud se vždy ozvalo: "ťuk, ťuk". Tehdy jsem poprvé uslyšela pro mne nové slovo válka. Na našem přijímači byl nalepen nápis tohoto znění: "Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí!"

Vzpomínka č. 2

Nálet na Veverskou Bítýšku. Byla jsem s bratrem na dvoře u sklepa, kde jsme s tatínkem chystali brambory k sázení. Pojednou se objevila letadla, z kterých začali střílet. Tatínek nás strhl do sklepa. Po náletu jsme našli na dvoře rozstřílené pytle brambor. Maminka plna strachu přečkala nálet ve dveřích kuchyně. Toho dne jsme již na pole nejeli.

Vzpomínka č. 3

Po této příhodě dali rodiče postele do sklepa, který byl pod hospodářskými budovami, kde jsme pobyli asi dva dny. Byla tam s námi ještě jedna rodina z Brna. Při druhém náletu byl již zásah u nás… ohlušující rána, spousta prachu, tma. A najednou někdo řekl: "Jsme zachráněni." Otvor po dveřích do sklepa, které tvořily poklop, byl volný. Bylo vidět světlo a mohli jsme vylézt nahoru. Celý hospodářský trakt byl zasažen. Nic nehořelo, ale vše bylo rozbito a zdemolováno. Museli jsme odejít. Šli jsme vedle do Rica. Rico mělo sklep - kryt pro zaměstnance. Bylo nás tam hodně. Všichni z velkého domu a my. Měli tam takové dřevěné pódium, kde se sedělo nebo leželo. Byla tam také malá kamna s komínkem.

Vzpomínka č. 4

Vše se událo během týdne. Další zásah byl do našeho obytného stavení, tentokrát včetně požáru. Dům byl v těsném sousedství budovy kina. Hasilo se, aby se oheň nerozšířil. Paní Olga se poprvé při vzpomínání pousmála. Tatínek potom říkával: "Budu chodit celý život do kina zadarmo." Vše bylo rozbořeno, a tak tatínek pustil zvířata do zahrady, aby byla na svobodě. Bylo tam pět krav, kozy, prasnice s prasátky a prasata. Koně tatínek zapřáhl do bryčky. S maminkou naložili peřiny, deky, nějaké oblečení, něco k jídlu a vydali jsme se za Vev. Bítýšku směrem k YMCE. Bylo tam strašně moc lidí. Rodiče se rozhodli, že mne a bratra Staňu odvedou na Žernůvku, kde žila sestra maminky. Maminka pocházela z Nelepče. Museli jsme s tatínkem pěšky směrem na Heroltice přes Vohančice. Byla to pro nás děti náročná cesta. Tatínek nás potom dvakrát v noci navštívil. A tam jsme se také dozvěděli o dalším požáru. Maminka s tatínkem zůstala v YMCE, odkud on chodil v noci domů spravovat dobytek.

Vzpomínka č. 5

Konec války jsem zažila v Žernůvce. Ústupová cesta okupačních vojsk byla ve směru Tišnov, Deblín, Velká Bíteš. Vzpomínám si, jak na velké louce u Kovářova statku spalovali Němci všechno možné: psací stroje, různé zásoby, oblečení, kancelářské potřeby atd. Toto vše přivezli v autech, vyskládali na hromadu, polili hořlavinou a zapálili. Kolem ohně utvořili ozbrojený dozor. Nikdo nesměl nic odebrat. Vše nechali shořet. Potom se oblékli do uniforem, nastoupili do nákladních aut a odjeli. To byli poslední němečtí vojáci, které jsem zahlédla.

Vzpomínka č. 6

9. květen 1945 - sluníčko svítilo. Dědeček mne a bratra Staňu odvedl zpět k rodičům do Vev. Bítýšky. Přišli jsme do míst, kde stával náš dům. Vše bylo zničeno, spáleno. Jen dobytek zůstal. Rozbité křidlice ze střechy, všude ruiny … a z toho všeho jen čněly komíny … Seděli jsme na studni a brečeli. Radost i smutek. Přišli jsme o všechno, ale byli jsme všichni a zdrávi.

Vzpomínka č. 7

Majitelé továrny Ráčkovi nám opravdu velice pomohli. Umožnili nám dva roky bydlet v hlavní budově, kde nám patřily dvě místnosti. Paní Ráčková pomohla s nádobím a základním vybavením.

Vzpomínka č. 8

Nevím jak se to stalo, ale byli jsme se dívat v Želešicích. Jeli jsme s koňmi. Pamatuji si, že to bylo moc smutné. Opuštěné domy po Němcích byly vykradené, rozbité, zpustošené a zničené. Těm, co přišli o střechu nad hlavou, byla tehdy dána možnost přestěhovat se do oblastí, které opustily německé rodiny.

Další nabídka z obecního úřadu pro nás byla na Svitavsko. Tam se jel podívat tatínek s dědečkem z maminčiny strany. Zdrželi se tam týden, ale rozhodli se, že tam naše rodina nepůjde. Bítýška je Bítýška. Jak říkal dědeček: "Vždyť tam ani les nebyl - jen agátí." Polnosti měly sice 40 lánů, ale doma je doma.

Vzpomínka č. 9

Z obce nám potom poslali německé zajatce, kteří pomáhali likvidovat ruiny z našich původních stavení. Naštěstí vše bylo z cihel, které se škrabaly a mohly se užít k další stavbě. Nové obydlí vyprojektoval stavitel Josef Srnec. Byla to jeho první práce. Do roku byla stavba postavena. První poválečné Vánoce jsme strávili v Ricu. Druhé vánoce jsme již slavili doma.

Poznámka: Závěrem paní Olga jen tiše poznamenala, že člověk ani netuší, co všechno se přežije, a jde se … a musí se jít dál…

Pamětník č. 24

Jméno: Karel Ráček

Pan Ráček se dal do vzpomínání na Veverskou Bítýšku svého dětství.

Tatínek se vyučil kovářem u pana Jelínka. Kovárna byla na Masarykově náměstí. Později, když neměl práci ve svém oboru, pracoval jako řidič autobusu u Dopravního podniku města Brna. Jezdil na trati z Brna do Veverské Bítýšky (v letech 1937-1953). Když došlo k reorganizaci v podniku, přešel pod Dopravu ČSAD Rosice. Jeho trať byla Rosice - Kuřim. V důchodovém věku (1968-1972) obsluhoval u benzínové pumpy ve Veverské Bítýšce na náměstí.

Poznámka:
První benzínová pumpa ve Vev. Bítýšce. To je téma, které nenechám jen tak a pokusím se Vám sdělit, milí čtenáři, aspoň nějaké informace. Pumpa se nacházela před obchodem Nováčkových, kteří tam prodávali domácí potřeby a vše, co je potřebné k provozu domu. Tyto obchodní prostory se nacházejí v pravé části přízemí jednoho z nejvyšších domů na městečku. Za mého dětství se už říkalo: "Jdu nakoupit k Sýkorům." Dcera majitele Ludmila Nováčková se totiž provdala za pana Sýkoru. Do roku 1948 byl obchod včetně benzínové pumpy majetkem této rodiny. Po jeho znárodnění se pan Sýkora stal zaměstnancem Jednoty Brno, která tento majetek spravovala. Paní Sýkorová byla zaměstnána u Benziny. Jen malé upřesnění pro čtenáře, aby se mohli zorientovat, kde pumpa byla, a jak je toto vzpomínané místo ještě v součas­nosti rozpoznat. Je to na městečku naproti kostelu. Výlohy a vstup do obchodu jsou původní. Nyní je v menší části původního obchodu prodejna ovoce a zeleniny. Pod chodníkem, který vede podél domu, jsou v prostoru před výlohami stále ještě znatelné kamenné stupně. Ty umožňovaly bezpečný pohyb obsluze u pumpy a vystupujícím z vozidla. Dům je totiž mnohem výše než silnice, která je součástí náměstí Na Městečku. Vybavuji si stojany čerpadel, kterým nahoře dominovala mléčně bílá koule s označením Benzina. Večer jasně svítila do tmy písmeny červené barvy. Když se navečer rozsvítila světla ve výlohách obchodů a obchůdků včetně výše zmíněné světelné reklamy… vypadalo náměstí opravdu velice malebně.

Pan Ráček mi okamžitě a s absolutní jistotou sdělil objemy nádrží, které zde tímto uvádím. Benzínová nádrž u jednoho stojanu měla objem 2000 litrů. U druhého stojanu byla v nabídce nafta (5000 l) a benzín (2000l). K celkové vybavenosti této pumpy patřil i kompresor s hadicí, aby si mohli motoristé dopumpovat kola. Ano, toto zařízení mělo hranatý plechový kryt s dvířky. Tak to by bylo zavzpomínání na benzínku v našem městečku.

Nyní se již dostáváme k chlapeckým létům našeho pamětníka v období 2. světové války ve Veverské Bítýšce.

Vzpomínka č.1

Jako malý kluk si pamatuji, jak tatínek sedí v kuchyni na stoličce a balí si nohy do onucí … maminka pláče … Důvodem byla mobilizace, která byla vyhlášena dne 15.3.1939. Tatínek tehdy dostal povolávací rozkaz… někam ke Znojmu… asi za tři dny se vrátil zpět.

Poznámka:
Onuce - pruh bavlněné látky, který nahrazoval ponožky. Na zavinutí chodidla byl důležitý postup. Bylo velkým uměním správně onuci udělat. Pevně zabalené chodidlo nesmělo v onuci klouzat a noha měla být vlastně zafixována.

Vzpomínka č. 2

Bydleli jsme u potoka… Na rohu byli Pařízkovi a hned potom byl náš dům. Vzpomínám si, že byla polední pauza. Já a Eda Svítil jsme hráli u domu kuličky. No, kuličky to nebyly (protože v té době nebyly k sehnání). Hráli jsme s drobnými mincemi. Byly to pětihaléře a desetihaléře. Pojednou byl hukot. Nad kostelem se objevilo devět letadel. Začaly padat bomby. Vlítli jsme se schovat domů. Byli jsme celí ustrašení a černí od prachu. Vím, že se v kuchyni zastavily hodiny. Ukazovaly 12 hodin 55 minut.

Vzpomínka č. 3

Náš dům byl při náletu zasažen, a tak jsme se šli schovat k Procházkům, kde jsme strávili jeden den. Ten dům stál v místech, kde bydlí Ing. Helán. Naproti restauraci Omega na Masarykově náměstí. Další noc jsme byli u tety Bednářové (nyní u Pelíšků) v Šanghaji (místní část ve Vev. Bítýšce vzadu Na Bílém potoce). A konce války jsme se dočkali u Davidů v ulici Ehrmanové. Teď tam bydlí Tonda Babák. Byli jsme ve sklepě.
9. května ráno kolem osmé hodiny se objevil ve sklepě ruský voják, který zavolal: "Gdě Germán?"

To byl konec války tehdy desetiletého kluka.

Naše vzpomínání se zájmem sledovala paní Ráčková. Do Vev. Bítýšky se přivdala v roce 1960. Veverskou Bítýšku, jak přiznala, si zamilovala od začátku. Vlastně je již také pamětnice. S touto usměvavou paní drobné postavy jsme se setkávali v malém papírnictví, kde prodávala. Byl to malý obchůdek, který převzala po paní Dokoupilové. Před ní tam byli Markovi.

Poznámka:
Měl malou výlohu a vcházelo se dovnitř z úzkého chodníčku po několika schodcích. Tento domek nyní patří k pekařství Balabán. Míjíte jej, když máte namířeno na poštu. Je tam ještě znát zazděný vchod.

V tomto obchůdku, protože byl opravdu velice malý, byly pro děti samé poklady. A jak to tam vonělo: papírem, tužkami, pastelkami a novými hračkami. Byly tam míče, malé míčky různě barevně nazdobené. To jste nevěděli, na co se podívat, kde oči nechat. Potřeby do školy, koloběžka, sáně, ozdoby na vánoční stromeček, pohádky, omalovánky, knihy, bižuterie. To vše a spousta dalších důležitých i nedůležitých věcí pro život. Mohlo se tam jít zakoupit nové linoleum do kuchyně nebo papíry do regálů komory, která se zrovna vylíčila. Nebo koupit hedvábný papír na střihy pro maminku, ze kterého jsme si na podzim my děti vyráběly draky. Na jaře jsme si tam kupovaly plátěné pytlíky, které byly plné hliněných kuliček. A potom jsme v ulici svého děts­tví hezky patou vytvořily důlek pro naše hry. Přímo v místě cesty, kde se chodilo. No proč, protože to tam bylo vyšlapané. Nerostla tam tráva a místo pro hru bylo rovné jako stůl. Dospělí, co šli okolo, hartusili, že máme jít jinam, že si vyvrknou nohu a tak jen tak "naoko". Sami si vzpomněli na své dětství, když oni byli malí. No a v létě byla v obchůdku nabídka nafukovacích kol pro začínající plavce, barevné balony. Také se tam prodávala taková malá krabička. Byla za 1 Kč. Říkalo se jí Štěstí. My děti jsme s ní jen mohly "zaštěrchat", více nám nebylo povoleno. To by nebylo překvapení. A potom, hned před obchodem. U výlohy na rantlu jsme se zatajeným dechem otevíraly papírovou krabičku. A tam byl třeba prstýnek se skleněným očkem nebo náramek z korálků, kde jste nenašli dva stejného druhu. No, byla to krása! A když tam byla píšťalka, to bylo opravdu štěstí! Paní Ráčková měla trpělivost s malými zákazníky, kteří uspořené koruny jen tak nevydali. To byla doba, než si vybrali.Vždyť pobýt v tom malém dětském ráji, to byl zážitek, který se musel prožít.

Poznámka:
Na můj dotaz, jak se tam mohlo tolik zboží vejít, mi paní Ráčková prozradila, že měla sklad doma. S manželem doplňovali potřebné zboží, které se už do obchůdku prostě nevešlo. 3.12.1974 byla zprovozněna nově postavená budova obchodního domu ve Veverské Bítýšce, kde se prodávalo i papírenské zboží. Paní Ráčková se s celým svým sortimentem přestěhovala do moderní samoobsluhy v 1. patře. Veškeré obchody, obchůdky byly zrušeny a jejich provoz byl soustředěn v moderní budově. Ale to je již jiná kapitola, ke které se můžeme vrátit někdy jindy…


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím