cz / eng / de     Dnes je

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 1. díl, 1. část

Pamětník č. 1 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Balabán Jiří

Úvodem musím sdělit, že pan Balabán stále ještě pracuje, a když se pracuje s láskou, je to vždy na výsledku znát. Prostě Balabánův chleba chutná nejen první den.Díky změnám, které nastaly po roce 1989 v naší republice, pracuje opět v rodinné Balabánově pekárně. Nyní již u syna Jiřího. Střídají se na směny, je plný energie, mohl by ji mnohým mladším rozdávat. Denně vidíme jeho statnou postavu, která má namířeno z domu přes náměstí do pekárny či opačným směrem. Současné pekařství s prodejnou se nachází ve Vev.Bítýšce na náměstí naproti kostela v ulici Dlouhé.

Pekárna u Balabánů má tradici. Pekařství v domě č. 67, (tehdy ještě na náměstí) provozovala již rodina maminky pana Balabána, Zichovi. Tatínek pana Balabána pocházel z Deblína. Byl vyučený pekař. Mladí manželé Balabánovi v době před 2.světovou válkou rozšířili nabídku v obchodě (mimo vlastní pekárenské výrobky) také o zboží ostatní denní potřeby, byl to vlastně "koloniál." Obchod měl výlohu na náměstí, které má nyní název Na Městečku. Dne 30.dubna 1945 byl dům vybombardován. Vpravo od vrat (ta jediná zůstala na původním místě) zůstala pouze pekárna, která po rekonstrukci opět sloužila svému účelu a její provoz byl ukončen v roce 1964, kdy byla otevřena velká pekárna v Tišnově. Obchod do náměstí byl zrušen po otevření obchodního střediska u potoka za Obecním úřadem. Jeho stávající prostory byly upraveny pro potřeby Balabánovy rodiny včetně hlavního vchodu do domu, a tak je tomu dodnes.

Vzpomínka č. 1

Tatínek část domu směrem do ulice Tišnovské pronajal. Bylo tam papírnictví pana Mühlpachra, hned vedle něho měl holičství pan Jiříček (o tom bude ještě řeč), další místnost měla pronajatu místní škola. Byla vybavena jako kuchyně s velkým stolem. Děvčata z vyšších ročníků se tam učila vařit a péct.

Vzpomínka č. 2

Patří do již zmíněného holičství. Bylo to asi tak v polovině dubna 1945. "K panu Jiříčkovi se tatínek chodil holit. Rád jsem ho doprovázel", zamyslel se náš vypravěč. Pojednou hukot letadel. Vidím tatínka jak má oholenou jen polovinu tváře, druhá je plná mydlinek. A tak. Jak jsme byli. Všichni tři jsme se utíkali schovat do sklepa.

Vzpomínka č. 3

28. dubna se rodiče rozhodli odejít za Bítýšku, že to bude bezpečnější. Tatínek zůstal doma hlídat obydlí. Šli jsme proti proudu řeky Svratky na ČOBU (Československá obchodní beseda). Na této chatě, (která již byla postavena za 1. republiky), bylo hrozně moc lidí. Strávili jsme tam jen jednu noc a následujícího dne jsme se vydali do Deblína k dědečkovi a mému strýci. Tam jsme se dozvěděli, že při náletu na Vev.Bítýšku byl zasažen náš dům, kde tatínek zahynul. Bylo mi osm roků. Za dva tři dny jsme se vrátili do Bítýšky. Dům byl zničen. Vše v troskách. Potom jsme bydleli u maminčiny sestry Jany. U Denků v Eichlerově ulici.

Vzpomínka č. 4

Mamince se podařilo do zimy opravit jednu světnici a my se mohli vrátit domů. N i k d y nezapomenu na ten krásný pocit tepla, pohody, zkrátka domova. I když tam nebyl již s námi tatínek. Ale byli jsme doma. Byl Štědrý den a já jsem dostal aktovku do školy a knihu od Zdeňka Bára: Hornická pohádka. Tu radost, ten pocit štěstí cítím dodnes. Každý rok na Štědrý večer beru tuto knížku do ruky a znovu se mi vybaví ten pocit štěstí tehdy doma.

Pamětník č. 2 (1. setkání v lednu 2011)

Jméno: Stanislava Dvořáková

Vzpomínka č. 1

Večer musela být okna zatažena, aby neunikalo z místnosti žádné světlo. Bylo to kvůli náletům. Tatínek každý večer naladil rádio. Musel totiž přidělat takovou malou součástku, aby hrálo to, co chtěl. A poslouchali jsme. Ozvalo se dunění: buch, buch, buch. Volá Londýn!

Vzpomínka č. 2

Chodila jsem do školky (mám fotografii z roku 1940 - 41), bylo nás tam asi 40 dětí. Naše paní učitelka Jarolímová byla moc hodná a odvážná.V době okupace nás učila hymnu. Zavřela okna a už jsme zpívali. Školnicí tam byla paní Růžena Svobodová roz. Klusáková.

Vzpomínka č. 3

Byl 1. nálet na Bítýšku. Duben 1945. Hrála jsem si zrovna u řeky, když se na nebi směrem od Skal objevil konvoj letadel. Moc to hučelo a byly vidět blesky, jak stříleli. Utíkala jsem k domu, odkud už pro mne spěchal tatínek. Jen jsme se schovali dovnitř, tak zasáhla střelba omítku a dveře. Po náletu se šla celá naše rodina včetně babičky Patočkové, (která u nás byla ten den na návštěvě) schovat do podchodu "pod štrekou" (sypaná hráz, na které byly ještě kolejnice po zrušené železnici - nyní již neexistuje). Bylo to blízko Vrzalovy cihelny (kousek od domu Oldřišky Urbánkové) směrem k Chudčicím. Zdrželi jsme se tam jen do večera, bylo vlhko, chladno a malý bratr Zdeněk, který měl asi půl roku, plakal. Potom jsme byli asi jeden den u Viktora Oprchala v ulici Pod Horkou a následně jsme pokračovali proti proudu řeky do zotavovny u Macků. Pršelo. Ztratili jsme dudlík a tatínek se vracel zpět jej najít, ale stále se nevracel. Potom odešla maminka. Dudlík našla, ale vrátila se bez tatínka. Byli jsme hodně často sami (tatínek byl činný v odboji). V ozdravovně nás bylo moc. Byla tam kuchyně, kde se společně vařilo. Jedině tam bylo teplo. V noci tam spaly děti. Vím, že maminka chodila hodně venku s malým Zdeňkem, aby nebudil ostatní děti. Hlad nebyl. Pamatuji si, že chlapi přivedli krávu, kterou pan Drápal (kůžkař) zabil. Chleba byl z Holasic. Byla jsem tam jednou s tatínkem. Šli jsme proti proudu, potom přes splav k YMCE a dále lesní cestou vzhůru do Holasic. Když tak vzpomínám, kdo tam všechno byl: Kašparec, Růžena Fitzkova s maminkou, paní Zábojová ze "štokáču" (obytný dům ul. Nábřežní č. 476) a dál už nevím.

Vzpomínka č.4

Byl podvečer a válka se chýlila ke konci. Na Skalách u Třech Křížů byli již Rusi, měli "Katuše" (raketomety na podvozku) a stříleli směrem na Sokolí, kde se ukrývali ustupující Němci. Seděli jsme v ozdravovně na kamenných schodech. Celé přízemí je totiž z kamene. Nahoře, kde jsou pokojíky, umývárna a záchody, je vše z desek. Všude okolo bylo velké světlo, záblesky, byly slyšet výbuchy. Potom jsem byla nahoře a viděla jsem do pokoje, kde jsme bydleli my a Fitzkovi. Bylo tam roztříštěné sklo ze světlíků nade dveřmi, rozervané peřiny, no spoušť. Zadní stěna ubytovny směrem ke svahu (desková) byla děravá od střepin jako cedník.

Vzpomínka č.5

V den osvobození 9. května jsme byli před ozdravovnou. Naproti přes řeku, jak se říkalo "u první skaly" je prudký zalesněný sráz a tudy ustupovali ozbrojení Němci. Desítky Němců. Jeden z nich táhl motorku, asi byla těžká. Ve strmém terénu již neměl síly nazbyt a tak ji hodil do Struhy. Asi je tam dodnes. Vím, že bylo dopoledne a v kuchyni se vařilo. Dostaly jsme s maminkou na cestu díl masa, polívku a chleba. Trakař s věcmi vezla maminka a já vezla kočárek se Zdeňkem. Šlo to těžko, cesta byla samý výmol a stoupala. Doma bylo vše zpustošeno, sklo v oknech rozbité. Bylo dobře, že jsme před odchodem vnitřní křídla vysadili z pantů a schovali, aspoň ta byla celá. Tak to byl pro mne konec války ... bylo mi 10 roků!

Pamětník č. 3 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Jana Dvořáková
Vedle mne čiperně dosedla paní Jana, ani se do schodů nezadýchala. Začaly jsme vzpomínat. Ptala jsem se jí totiž na dobu, kterou strávila jako úřednice Obecního úřadu. Začala od začátku. V letech 1939- 1940 pracovala ve Zlíně u firmy Baťa v punčochárně. Byla velice spokojená. Práce bylo hodně, ale pěkná. Vydělala si peníze. Chodila do večerní školy. Byla samostatná. Firma Baťa svým zaměstnancům ukládala měsíčně určitou finanční částku na jejich účet. Město Zlín samotné nabízelo mladému pracovitému člověku, na tu dobu, spoustu možností. Sportovní a kulturní vyžití, vždyť kinosál ve Zlíně měl kapacitu 3000 sedadel. Byla tam šťastná.

Jinak tomu bylo doma v Bítýšce. Tam se o ni strachovali rodiče. Měli již jen ji. Před dvěma roky jim totiž zemřela šestnáctiletá dcera Helenka na tuberkulózu. Vzhledem k těmto okolnostem (a navíc v té době bylo napadeno Hitlerem sousedící Polsko) si pro ni přijela maminka. Jana si sbalila kufry. Vyzvedla našetřené úspory (1200 Kč) ... a vrátila se domů. Ve Vev. Bítýšce v ulici Dlouhá č.11 byla v tu dobu otevřena Smekalova škola. Vyučovaly se tam tyto předměty: těsnopis, psaní strojem, účetnictví a němčina. Přihlásila se na ni a v letech 1940 -1941 tam studovala.

"Bylo po pololetí a my jsme absolvovali výsledné testy", pokračuje paní Jana, "a já ani nevím jak se to stalo, jsem měla nejlepší výsledky. Na obci v tu dobu hledal pan starosta (Stehno Ladislav) písařku. Vybral si mne a já od března roku 1942 pracovala na Obecním úřadě." Měla jsem na starosti policejní kartotéku, kde jsem evidovala pohyb osob. Tehdy každý člověk, který strávil třeba jen jednu noc v obci se musel přihlásit na úřadě. Tuto práci jsem vykonávala asi tak dva roky. Později jsem měla na starosti potravinové lístky. Na každou domácnost byl veden kmenový list, kde byl uveden počet osob a jejich věk. Dle těchto údajů bylo stanoveno, na co a jaké množství má rodina nárok. Vše bylo na příděl: potraviny, ošacení, boty, ložní prádlo, tabák a ostatní další potřeby. Ještě existovaly tzv. přídavkové listy - pro těžce pracující a nemocné. Tyto lístky byly vlastně předtištěné kupony na archu papíru, kde byl uveden název a množství zboží toho druhu. S těmito archy se chodilo do obchodů, kde si obchodník po uhrazení ceny produktu, daný kupón ustřihl. Na konci měsíce je obchodník jednotlivě dle druhu zboží nalepil na list papíru a předal zpět na Obecní úřad. Vznikly odběrní listy jež se vrátily zpět obchodníkům, kteří tyto, potvrzené obcí, uplatnili při nákupu ve velkoobchodu. Přídělový systém byl zrušen v roce 1950.

Vzpomínka č. 1

Společenský život byl oficielně zakázán: SOKOL, OREL, nesměly se konat zábavy. Filmy se promítat mohly. V sobotu a v neděli. Byla jsem jednou z uvaděček. Plakáty byly vylepeny v obci. My mladí jsme po představení přinesli gramodesky. V přísálí pustili "gramec" (gramorádio) a už se tančilo. Dveře a okna musela být zatažena, aby neunikalo ven světlo kvůli náletům.

Vzpomínka č. 2

Duben 1945. Ráno byl nálet. Odešli jsme se s rodiči schovat ven za Bítýšku. Vzali jsme si sebou jen pár věcí do batohu a nějaké jídlo. Náš směr byl za Rico nad YMCU, (kde byl na pravém břehu Svratky postavený letní tábor). Tam již bylo plno rodin s dětmi - nebylo místo. Tatínek byl hajný a domluvil se s dalšími chlapy, že skácí stromy a postaví z nich ve svahu bunkr. Blízko byl potůček a pod bunkrem jsme měli ohniště, které jsme bedlivě střežili. Tatínek chodil domů obstarat dobytek. Měli jsme dvě kozy, prase, slepice, králíky, takže vždy nám přinesl do lesa jídlo. Byly tam také holky Němečkovy z Ostrůvku. Liba a Jiřina, za kterými docházel jejich tatínek z domu. Ošetřovali totiž se svou paní staré rodiče Juránkovy.

Vzpomínka č. 3

Jednou k nám do bunkru přišel pan učitel Nehyba a společně s ním jsme vylezli na kopec Chocholu, odkud jsme viděli na Bítýšku. Byla viditelná místa zásahů bombami, ze kterých se dýmilo.

Vzpomínka č. 4

Když ustupovali Němci, šli kolem našeho bunkru a jeden z nich nás všechny vyhnal ven. Srovnal nás do řady a jednotlivě na nás mířil samopalem. Bylo to hrozné! Pojednou shora nad naším bunkrem ze stráně se ozvalo německy: "schnell, schnell". Úplně to slyším i teď po tolika letech. Voják poslechl rozkazu a nechal nás. To byl největší strach jaký jsem během války pocítila.

Vzpomínka č.5

9. května dopoledne přišli k bunkru Rusi. Unavení, špinaví, zarostlí. Přinesli nám svobodu. Naši osvoboditelé. Jeden z nich chtěl vodku. Já mu špatně rozuměla a podala jsem mu vodu. Rozlobil se. Vraceli jsme se domů do Bítýšky. Druhého dne mi bylo 20 roků. To byl můj konec války.

Vzpomínka č. 6

Náš dům vyhořel a nám nezůstalo vůbec nic. Jen to, co jsme si vzali do batohu, když jsme šli do lesa. Abych nezapomněla, strýc Jebáček, který zůstal v Bítýšce (protože byl nemocný), nám zachránil po náletu ze chléva prase, takže byla zabíjačka. Ještě nám zůstaly kozy. Rodiče bydleli u bratra maminky (u Jebáčků) a mne si vzali k sobě Němečkovi na Ostrůvek (nyní Sady Komenského - bydlí tam rodina jejich vnuka - Hemalovi). Dali mi oblečení... co mohli. Lída Sýkorová mi darovala oblečení, známí, kamarádi. Ještě v roce 1945 naše rodina dostala odškodné, nebylo toho moc. Spolu s pomocí obou rodin (vždyť jen Jeroušků bylo šest synů a dvě dcery) si koupili domek za školou v ulici Pavla Perky. Nyní tam má postaven dům syn, kde žije se svojí rodinou.


sipka Zpět     sipka Verze pro tisk



Tyto webové stránky využívají cookies. Jejich používáním s tím vyjadřujete souhlas.
Souhlasím