Eichler, Karel: Paměti panství Veverského, nákladem vlastním, Brno 1891.

PAMĚTI
PANSTVÍ VEVERSKÉHO
Sepsal
KAREL EICHLER,
farář ve Veverské Bytyšce.
V BRNĚ 1891.
Nákladem vlastním. – Tiskem mor. akc. knihtiskárny v Brně.

Předmluva.

Prohlížeje archiv Veverské Bytyšky, našel jsem toli a tak zajímavé látky v něm, že odhodlal jsem se sestaviti dějepis městečka. Postupem práce nabyl jsem přesvědčení, že by vyhlížel kusý bez dějin hradu Veveřího a ostatních osad k němu kdysi patřivších a tak povstaly „Dějiny panství Veverského“.

Vyčerpal jsem nejen archiv obecní a ostatní prameny Vev.-Bytyšské, nýbrž použil v hojné míře registratury Veverské a také spracoval tištěné spisy dosud o panství Veverském pojednavší, jak čtenář pozná z poznámek pod čarou. Aby kniha stala se zajímavější a názornější, vsadil jsem do ní četné obrázky z celého panství.

Objemnosť díla málem by byla zvrhla jeho vytištění pro veliký peněžní náklad. Chvála Bohu, našli se k prosbě mé mužové osvícení, kteří ocenivše důležitost podniku, mravní i hmotnou mi poskytli podporu, jako rodáci Vev.-Bytyští: Jan Kovář, majitel realit ve V. Byt.; Fr. Dundáček, děkan Ivančický; Pavel Perka, učitel ve Frenštátě;pak čestný občan V.-Byt. Al. šl. z Janečků, zemský nadúčetní v Brně. V první řadě však uvésti musím majitele Veveří, Mořice svob. pána z Hirsch-Gereuthu, jenž k návrhu centrálního ředitele Eduarda Svobody v Rosicích značný poskytl dar a slavný zemský výbor, jehož podporou i cena díla je uznána.

Obrázkovou čásť velmi obohatil ředitel mor. akc. knihtiskárny v Brně, Fr. E. Slovák, který s neobyčejnou ochotou a nezištností podnikl mnoho výletů na panství, aby různé předměty fotografoval; ani špatné cesty, ani nepříznivé počasí, ani churavosť nedovedly jej odstrašiti a s vytrvalostí nezlomnou tak dlouho obětoval podniku prázdné své neděle a svátky, až bylo vše k šťastnému přivedeno konci. Při tom bádaje po starožitnostech zjistil mimo předhistorické hradisko u Mor. Kynic, též bydliště předhistorického člověka u Chudčic.

Nevděkem by bylo, kdybych se nezmínil také o ochotě, s níž setkal jsem se všude, prose o zapůjčení pramenů, zejmena v Brně v zemském archivu, ve Františkově museu, v českém musejním spolku, ve Veverské registratuře, jakož i v archivech městečka a u okolního duchovenstva i učitelstva.

Ve Veverské Bytyšce v březnu 1891.
Karel Eichler,
farář.

Rozhled po dějišti.

1. Hrad Veveří.

Na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží.

Od Brna směrem severozápadním klikatě se vine silnice po boku temné řeky Svratky či Švarcavy přes dědiny Vinohrádky a Žabovřesky, přes Komín a Bystrc. U jedenáctého kilometru narazíme do stinných lesů. Za nedlouho jsme v oboře, kde myslivna a hostinec s tanečním salonem zbudovaným v lehkém švýcarském slohu. Lavice a stoly, rozestavené pod mohutnými lipami, kaštany a dorůstajícími buky, zvou k odpočinku. Jest to oblíbené Brňanům místo výletní. Než – tu není cíl pouti naší. Asi za čtvrt hodiny, jdouce dále po silnici, pojednou – nedaleko pily při rybníce – překvapením stane noha naše. Les se otevřel. Na temeni pahorku, v dálce co bys dostřelil, vypíná se – nevíme zda město, či pouhý zámek, rozsáhlá skupina budov s věžemi. Toť Veveří, staroslavný zeměpanský hrad. Čím blíže přicházíme, tím větším a vyšším je, jakoby rostl ze země. Hle, tu v levo rybník druhý, v pravo něco dále ve stromoví potůček „Veverka“ . U něho vyzděná studánka s výbornou vodou. Na lavičce při ní odpočiňme si. Jaký to divoce malebný obraz! Sedíme těsně pod hradem. Vysoko do oblaků strmí – jakoby chtěly spadati – starobylé tvrze, kol nich krouží kavky bezčetné a rychlí rorejsové. Srázná skalnatá stráň sotva nese tlusté zdivo jako Atlas zemi; křoví pokrývá její nahotu a v něm místy bělá se břízové zábradlí podél procházek směle založených. Dole u potoka rozvětvují se stoleté olše mezi trpaslíky lískovými a jiným bujným houštím. U našich nohou lavka, pod ní hříčka přírody, malý vodopád, za ní osamělá skála jako s hory spadlá, korunovaná křížem, v pravo těsný výhled na bystrou Švarcavu. Kolkolem les a v něm ticho a klidno, jako by tu nikdy nebylo válečného ryku bývalo nepřátel hrad stékajících, fičení šípů, lomozu klad a kamení s hradeb metaných, syčení vroucí smoly dolů lité, troubení signálů, nářku raněných, proklínání couvajících, výsměchu vítěze.

Na další pouti naší překvapení nové. Obešedše oklikem po silnici nejzažší cíp hradu, octneme se v krásném parku a vidíme hradební budovy z přední jižní strany. Na první pohled poznáme, že dělí se na dvě skupiny, oddělené hlubokým zářezem hřbetu skalnatého, a spojení smělým mostem přes zářez mohutný oblouk tvořícím. Ve skupině východní, kterou jsme právě obešli, leží vlastní zámek; most vede až do jeho vrat; budova ta tvoří téměř polokruh, má dvě patra se zasklenými chodbami do dvoru; v přízemí bydlí strážce pokojů a jsou kuchyně, skladiště; v prvním patře místnosti nádherně upravené pro vrchnost; v druhém bývají hosté a ve vikýřích pod střechou komonstvo; uprostřed vypíná se věž mohutná, nepravidelně okrouhlá a jednohranná, s níž hodiny stříbrným zvukem přerušují klid okolní; v zadní části zámku je kaple – pustá – sahající od přízemí až k druhému patru a nad ní štíhlá zvonice; příkré gotické střechy zámku i věže prozrazují původ svůj středověký; za zámkem je nádvoří s verandou a besídkou, se které je unášející vyhlídka na místečko u studánky, kde jsme si byli odpočali, a na údolí Švarcavy; dále stojí sýpka s místnostmi pro kočáry, pak konírny a byty pro nižší služebnictvo ve dvou věžích, jichž asi užíváno bylo za vězení. Spojení mezi zámkem a parkem prostředkují dvě bránky po jednom boku, a tmavá chodba delší ze starých dob po druhém. Tato bývala kdysi tajným ze hradu východem. V druhé skupině, západní, kterou můžeme nazvati předhradím, sou bývalé byty úřednické, myslivecké, stáje, ovčírna, a vše uzavřeno vysokými baštami a pěti věžemi, z nichž jedna nedávno se sesula, roztrhána byvši vodou a mrazy. Brány chrání dva vjezdy do této skupiny, jedna z dola z údolí, druhý s vrchu s planiny nad hradem se prostírající. U dolní brány, vně hradu, vystaveny sklenníky, teplý a chladný, aby dodávaly kvítí a keře pro okrasu velikého nádvoří v předhradí v park proměněného, jež znenáhla stoupající lze s bytu vrchnosti dobře přehlédnouti, jakož i pro park dole v údolí.

Básnický půvab hradu a jeho okolí nesetře žádná doba roční, žádné počasí. Stejně okouzluje, ať na jaře, kdy probouzí se příroda, stromoví mladým listím odívá se jako v hebké závoje zeleně rozdivné, slavíci v houští klokotají a drozd i kos s družinou pěveckou do lesů se nastěhují; ať na podzim, kdy po stráních všechny odstíny barev tu žlutých, tam červených, tam ještě svěže zelených v rozmanitosti a zároveň v souladu podivuhodném k sobě se řadí; ať za letní bouřlivé noci, kdy blesk stíhá blesk, hromu rachot v horách duní, mrak za mrakem přes věže příšerně se žene v reji divokém a déšť se mění na střechách příkrých v potoky a dusí opozděný rudého světla svit; anebo za jasného večera zimního, kdy měsíc plyna klidně, tu vrhá tmavé stíny, tam polévá stříbrem zdi i posněžené střechy, tam se odráží mnohonásobně v kolmých tabulích sklenníku jakoby ho bengálským osvětloval ohněm, a mlha v úzkých pruzích se táhne mezi holými stromy od stráně ku stráni.

Hrad je velmi dobře zachován a úplně k obývání zařízen. Avšak jen na podzim požívá vrchnosť krás jeho a oživuje ho svou přítomností a té doby za tmavých večerů hluboko do noci osvětleny jsou dlouhé řady oken. Z rána zahoukne občas rána na čekané a později rozléhají se veselé signaly rohu loveckého a zajíci i koroptve bezčetné lovcům kratochvíli strojí – svou smrtí. Jinak je hrad až na čtyry rodiny jej střežící liduprázdný po celý rok.

Byty pro úřednictvo přeloženy byly z předhradí do bývalého cukrovaru kilometr vzdáleného, při němž je panský dvůr, hostinec či kantina, a níže v údolí prádelna s bytem pro zahradníka.1)

Ač hrad strmí na skále, přece vyhlídku do dálky skýtá jenom údolím Švarcavy, neboť okolní kopce jsou vyšší.

2. Kaple „Matky Boží“.

Nade hradem, vedle stoletého stromořadí lípového, které spojuje zámek se dvorem u bývalého cukrovaru, stojí starožitný kostelíček nebo kaple, zasvěcená Nanebevzetí P. Marie, na hřbitově zdí obehnaném, jenž stromovím ovocným proměněn jest v zahradu. U cesty od stromořadí ku hřbitovu vedoucí stojí jako na stráži kamenné sochy pěkně pracované, avšak již se drolící, sv. Jana Nep., sv. Floriana a sv. Ignáce z Lojoly.

Kaple pochází nejpozději z 13. století, jak tomu nasvědčují zbytky románského slohu. Románské jsou totiž jižní dvéře, nad nimiž v polokruhu je hrubě vyveden v kameni kříž stejněramenný, kterému klání se dva lvové. Na apsidě k severu zazděn je kámen a na něm vytesána jest postava medvědu podobná, přední pracky opírající o kolena. V monogram jmeno Maria obsahující, kterým ozdoben jest vně štít strany východní, vsazen jest tesaný obličej lidský. Na východ i sever jsou okna gotická, podobně hlavní vchod na straně západní je gotickým.

Uvnitř kaple jsou klenutá sakristie a přesbytář jakož i kazatelna slohu románského. Loď hlavní i postranní mají strop plochý. Hlavní loď ozdobena je 35 obrazy s vývoje ze života bl. P. Marie; postranní měla na stropě ornamenty na deskách malované, jež znalci prohlásili za velmi cenné. anyť prý jsou patrně zbytky slohu románského; nyní však malované desky ty uloženu jsou v bývalém cukrovaru a čekají na obnovu.

Věžka se 2 zvonky, jen o půl tonu od sebe zladěnými. korunuje střechu goticky do výše vyhnanou.


1) Jiný popis hradu od dra Ludvíka Goldhanna a obraz jeho z r. 1860 obsahují: Malerisch-historische Skizzen aus Mähren und Schlesien von Eduard Hölzel.

3. Panství Veversko-Řičanské.

Hrad Veveří je středem panství Veversko-Řičanského, k němuž roku 1888 patřilo asi 551 hektarů polí, 9 hektarů zahrad, 32 h. luk, 264 h. pastvisk, které však po zrušení chovu ovcí se zalesňují, 4643 h. les, 2 h. rybníků a 3 h. pustin, úhrnem 5486 h. čili 10.553 jiter 920[]° panských pozemků. Pozemkové daně odvedlo 9.415 zl. 38 kr., přirážek 5.649 zl. 28 kr., úhrnem 15.064 zl. 66 kr.

Panství zasahuje do tří soudních okresů: Tišnovského, Brněnského a Ivančického. Svazkem poddanským s ním spojeny bývaly: městečko Veverská Bytyška, dědiny Bosonohy, Bystrc, Chudčice, Hvozdec, Javůrek, Jinačovice, Kyničky, Moravské Kynice, Německé Kynice, Komín, Řičany, Rozdrojovice, Sentice a čásť Žebětína.

Pozemky panské i poddanské dohromady zaujímaly plochu 31/4 čtverečních míl. Kostelní patronát měla vrchnosť a podnes má na farách a kostelích ve V. Bytyšce, Něm. Kynicích, Komíně a na filialce Kuřímské v Moravských Kynicích, kdežto fara v Bystrci podléhá náb. matici v Žebětíně majiteli panství StaroBrněnského a kostel v Řičanech je spojen s Ostrovačicemi.

Počet obyvatelů jednotlivých obcí (dle farností):


1. Roku 1888 měla Veverská Bytyška s farním kostelem a 4třídní školou
obyvatelů .......................................... 1520 katolíků 9 židů
Hvozdec přifařený ..................................... 318 „ 5 „
hrad Veveří, prachovna, villa (hamry), žleb, obora,
píla a dvůr ......................................... 178 „ – „
2. Bosonohy přifařené do Troubska měly 2třídní školu a 996 „ 12 „
3. Bystrc farní kostel, školu 3třídní a .................. 1155 „ – „
Kyničky ............................................... 518 „ – „
myslivna Rakovec ...................................... 13 „ – „
hájovna u Tančka ...................................... 12 „ – „
Rozdrojovice školu 1třídní a .......................... 490 „ – „
4. Komín farní kostel, školu trojtřídní a ................ 1046 „ 3 „
5. Žebětín farní kostel, 2třídní školu a ................. 1070 „ – „
6. Do Čebína přifařené:
Chudčice školu 2 třídní a ............................. 605 „ – „
Sentice školu 1třídní a ............................... 615 „ – „
7. Javůrek přifařený do Domašova školu 1třídní a ......... 460 „ – „
Veverská huť .......................................... 74 „ – „
8. Jinačovice přifařené do Kuříma školu 1třídní a ........ 429 „ – „
Moravské Kynice filialní kostel, školu 2třídní a ...... 859 „ – „
9. Německé Kynice farní kostel, škou dvoutřídní a ........ 880 „ – „
myslivna a mlýn pod komorou ........................... 17 „ – „
10. Řičany přifařené do Ostrovačic kostel filialní, školu
3třídní a ......................................... 1156 „ 27 „
--------------------------
úhrnem .......................... 12411 katolíků 56 židů
Wolný1) r. 1834 udává pouze ..... 6672 „ 11 „

Obyvatelé jsou dle národnosti až na nepatrné výminky Čechoslované.


1) Markg. Mähren II. 1 p. 300.

4. Veverská Bytyška.

Její znak a pečetě

Tři kilometry ode hradu vzdálena leží Veverská Bytyška v kotlině na břehu prudké Švarcavy právě v tom místě, kde vlévá se do ní potok zvaný Bytyška nebo Bílý potok. Bílým sluje proto, že rozvodněný zbarven je hlínou bledožlutou, kdežto Švarcava zůstává temnou, nebo nese hlínu červenou, železitou.

Vedle města Velké Byteše jsou dvě malé Byteše, původně Bytešky, nyní Bytyšky zvané, Osová u Osové ležící, a Veverská pod Veveřím se prostírající. Původ jména je neznámý; někteří je libovolně odvozují od „bytů“. Všechna ta tři místa jsou při potoce Bytyšce.

Náměstí čili rynk je prostranné a mezi budovami, které je vroubí, vyniká radnice, dům kupce Kováře, souseda Svobody, jednopatrové to domy, pak bývalý panský hostinec. Uprostřed náměstí hrdě vystupuje kostel sv. Jakuba Většího s věží nedokončenou. Z náměstí rozvětvují se ulice jako ramena velikého hvězdýše. Jedna vede kolem školy „na kopeček“ po silnici k ámku, majíc odbočku „Benítky“ s farou, druhá „dlouhá“ samými sousedy obývaná směřuje k dvoupatrovému dolnímu mlýnu, vzdálenému od humen asi kilometr, a s ní pojí se na příč „nová ulice“ zakončená na jedné straně bývalým mlýnem „u Bubíků“ a na druhé straně hřbitovem a špitálkemů třetí ulice, silnice k Tišnovu, je obklopená po levé straně směsicí chalup, po pravé vybíhá podle Švarcavy v „Slepičí řádek“; za potokem „Bytyškou“ je „Zábytyští“, jež na jedné straně uzavřeno jest Horním mlýnem dvoupatrovým, na druhé končí Mlýnkem, nyní nejrozsáhlejší to budovou v městečku a prostředkem otevírá se silnicí k Lažánkám. Řekneme-li, že podle potoka proti „Zábytyští“ stojí řada chalup zvaná „na potocích“, máme městečko celé prohlédnuto.

V 17. století a později až do r. 1850 užívala obec trojí, kruhovité pečetě, velké, prostřední a malé. Velká měla průměr 4·1, prostřední 2·8 a malá 1·8 centimetru. Nápis všech tří zněl: S. Oppidanorum in Wewerziensi Biteska; uprostřed byl znak městečka.

Obecní razítko z r. 1850 má nápis kolem kraje: „Obec Městečko Veverská Bitýška“, uprostřed znak obecní a pod ním letopočet 1850.

Znakem je štít dvoudílný; na levé polovici je půl orlice moravské, na pravém dva kolmé štráfy (bílé?) v modrém (?) poli. Barvy nelze nám s určitostí udati, protože znak, chovaný kdysi na staré radnici, v radním pokoji, už se ztratil, a znak na nynější nové radnici vně v průčelí umístěný barev pozbyl.

Bytyška v posledních letech počíná býti oblíbeným letním pobytem Brňanů. Majíť tu koupačky v mlýnských struhách nad Horním a Dolním mlýnem, a v řece Švarcavě pod stavem Dolního mlýna vábné procházky údolími podle řeky i potoka, po lesích v horách Bytyšských. Delší výlety mohou podnikati na hrad a do obory směrem k Brnu, anebo do bývalých hutí pod Javůrkem – krajinami to přerozkošnými.

Stopy člověka předvěkého pod hradem.

Dějepisci nespokojují se s prameny písemnými. Bádání jejich jde do věků, kdy písma nebylo. Rozeznávají člověka třetihorního, pravěkého, předvěkého.

„Člověk třetihorní“, dí dr. Martin Kříž v díle svém Kůlna a Kostelík, „tu u nás žíti nemohl a také nežil.“

Člověk pravěký, jehož zbytkem pravděpodobně jsou Baskové, nyní do nepřístupných hor na nejzažším cípu Evropy ve Žpanělsku zatlačení, přišel do krajin našich, opatřen jsa jakousi zásobou vědomostí a zručností, neznal však domácích zvířat, kamenných nástrojů hlazených, kovů, hliněných nádob, obilí, lnu, konopí. Z jeho dob zachovaly se na Moravě nepatrné stopy, ponejvíce nástroje kamenné nehlazené a koštěné z parohů sobích a slonoviny zhotovené, kterých k lovu užíval. K. J. Maška, professor na realce v Novém Jičíně, našel dle všeho kus dolní čelisti lidské z člověka pravěkého.1)

Člověk předvěký, jenž žil u nás po dlouhé věky před Narozením Krista Pána, již znal domácí zvířata, užíval kamenných nástrojů hlazených, nádob hliněných, které v pozdější době na kruhu jsou točeny a velmi pěkně zdobeny, přeslenů a závaží tkalcovských buď z hlíny nebo z kamene, žernovů a drtidel na rozdrobování zrn obilních a později kovů – totiž bronzu a pak i železa, a pochovával i spaloval mrtvoly.

Člověk předvěký zanechal po sobě pod hradem Veveřím stopy delšího pobytu a sice na dvou místech.

1. Jedno to místo už zmizelo s povrchu zemského. Roku 1872 a 18732) nad Veveřím protrhla se mračna, následkem čehož Veverka, potok jindy nepatrný, pod hradem ve hlubokém úvalu se vinoucí, tak se rozvodnil, že nejen v zahradě a parku mnoho škod nadělal, nýbrž i kommercialní silnici místy zničil. Při opravách tehdejších rozšířen byl park tím, že přeložena silnice


1) Der diluviale Mensch in Mähren, 1886 v programu realky N.-Jičinské.
2) Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung u. Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale V. Jgg. Wien 1879. Bericht der k. k. Central-Commission über ihre Thätigkeit p. C. V. Funde in Mähren. Bericht des Conservators M. Trapp.

a potok dále ode hradu pod protější stráň; za kterou příčinou snesen byl i skalnatý pahrbek, na jehož temeni byla malá planina.1) Při rozkopávání pahorku nalezeny navrchu v zemi četné nádoby prý z doby předvěké, jež však dělníci roztloukli a pohodili.

2. Druhé naleziště leží pod hradem směrem k Brnu. Je to homole skalnatá mezi Švarcavou s jedné a dvěma rybníky Veverkou napájenými s druhé strany. Pod druhým rybníkem je panská pila. Týmě té homole má planinu znenáhla stoupající, přes niž vede silnice okresní. Na vyšší straně planiny dala kněžna Helena Ypsilanti asi r. 1875–1877 založiti park s procházkami, kteroužto práci kníže Řehoř sám s velkou pozorností stopoval a téměř řídil, naléhaje na to, aby cesty i trávníky znenáhla a zvolna jen stoupaly na skálu, s níž bylo lze přehlédnouti velebné okolí, rybníky, planinu, Švarcavu a dále zámek i okolní lesnaté příkré stráně. Bylo třeba místy rozebrati skály, jinde klásti kamenné základy k cestám, navážeti pod trávníky a k umělým skupinám stromoví a křovin prsť, prokopati dlouhou rýhu na živý plot, zkrátka povrch země tu téměř úplně přeházen byl na 2–3 stopy hluboko, to jest až do skalnatého základu. Při čemž nalezeny různé předměty z doby předvěké.

Do Františkova musea v Brně byly odvedeny tyto věci: čyři kamenné nástroje totiž: kamenné kladivo nebo sekera, jehož ostří jest však uraženo, s dírou pro toporo, 10 cm. dlouhé z pevného zelenavého kamene: úzké kamenné kladivo. 10 cm. dlouhé, jehož spodní čásť schází; žulové dláto bez díry, 16 cm. dlouhé; kámen do praku z křemene, 4 cm. dlouhý. – Jiné tam nalezené nástroje kamenné, zejména pazourkové, dělníci prý rozebrali. Také prý se tam vykopalo mnoho střepů z hliněných nádob různé barvy a tloušťky, avšak žádné větší kusy. Střepy ležely ve hlíně bíložluté, dílem i písčité.

Tolik vypravuje kustos Františkova musea M. Trapp

Pátrajíce dále po těch věceh, nalezli jsme dva kusy (celý mlat a kus kladiva) u nadučitele Antonína Dvořáka a pěknou sbírku u zahradníka Adolfa Riesemanna, nyní ve výslužbě žijícího ve Veverské Bytyšce. Oba je ochotně odstoupili k rukoum našim pro vlastenecké museum Brněnské.

Předmětů hliněných je v té sbírce třináct a sice 2 ucha a 5 jiných zlomků nádob nevelkých bez kruhu hrnčířského rukou velmi hrubě pracovaných, jedna perla, pět kalamářů na barvu, z nichž jeden má i pokličku a stopy červené barvy (jsou to vlastně ulámané úzké spodky nádob) a kousek sošky. Soška ta je trup od břicha do půl stehen, sedící prdylka, pěkně do červena vypálená a snad i červeně natřená. Hlína, z níž bylo pracováno, je silno pískem promíchána. Sošku považujeme za nejcennější předmět sbírky.


1) Na planině zřídil panský zahradník Adolf Riesemann mladé princezně Karole Wasové, nynější královně saské, asi r. 1840 k narozeninám zahrádku s holubníčkem, kurníčkem a jinými drobnůstkami.

Pazourku je: čtyři hrudy, z nichž jsou větší menší kusy oštípány, jeden kamínek roztržený, jehož bylo používáno snad za brousek, pěkná, velmi vzácná, štípaná a broušená sekerka, 51/2 cm. dlouhá, pilka, nožík, 3 šípové špice a 5 jiných odpadků.

Dále z různého tvrdého kamene: dobře zachovaný mlat, 12 cm. dlouhý; pět úlomků těžkých kladiv; jedno celé kladívko silno opotřebované, 6 cm. dlouhé, 3 cm. široké, asi 2 tlusté; dolní čásť jemného zahnutého kladívka až po dírku, 5 cm. dlouhá, 11/2 široká, 1 tlustá – vesměs k nastrčení na topůrka; pak 3 celé sekyrky, 4–6 cm. dlouhé a kousek ostří sekyrky, vesměs k nasazení do rozštěpeného dřeva; a konečně 5 drtidel obilí a 11 čípků 2–51/2 cm. dlouhých, vylámaných z mlatů a kladiv, když do nich byly díry vrtány.

Adolf Riesemann vypravoval nad to, že bylo nalezeno ješě jiných předmětů hliněných, které vypadaly jako hračky pro děti a že na některém místě byly stopy ohnisk se silnými vrstvami uhlí. Což nasvědčuje tomu, že tu člověk předvěký vyráběl nádoby z písečnaté hlíny, které je u píly dosud hojnosť; z četných pak čípků pohozených jde na jevo, že tu pracoval i o kamenných nástrojích hlazených, z materialu odjinud dovezeného. Veliká síla střepů prý je na jednom místě zakopána od Riesemanna pohromadě.

Pozemek, na němž věci byly vykopány, zůstal od r. 1877 nedotknut; druhá polovice jeho, pastvisko, byla roku 1889 ponejprv rozorána a oseta.

Zjištěna byla předvěká hradiska v údolí Švarcavy také nad Bystrcem a u Komína.

Veveří majetkem zeměpanským.

O původu a jméně hradu Veveří. Proč byl založen?1)

Hrad založen byl od zeměpánů, kteří v blízkém Brně od jedenáctého až konce dvanáctého století jako údělní knížata Brněnská, později pak jako markrabí Moravští své sídlo měli. Ačkoliv stáří svým a zachovalým stavením náleží k nejpamátnějším hradům naší vlasti, přece o něm zbylo jen málo starších spolehlivých zpráv, čemuž tím více jest se diviti, čím více bychom očekávati mohli, že hrad ten, jsa říkaje v sousedství hlavního města vystavěn, často v dějinách našich a pramenech historických připomínán byl. Toho však bohužel není. Ale čím mlčenlivější jsou přesné prameny historické, tím hovornější byli historičtí mastičkáři, kteří nemajíce pramenů před rukama, všelijaké z nahodilých okolností celé povídky vymýšleli.

Jako Paprockému hřeben ve znaku Boskovském dal příčinu k vynalezení pověsti o uhlíři Velenovi, jenž moravskému králi vlasy česal a zubří hlava ve znaku Pernštýnském ho ponoukla bájiti o Věnavovi, který zubra chytil, prut mu pyskem protáhl a na dvůr královský přivedl; tak svádělo jméno hradu Veveří k podobným výkladům ex nomine ze jmena vzatým, které obsahuje tak zaný „Veverský rukopis“ německy psaný2) [Eichhorner Handschrift] r. 1739 věrojatně od tamějšího úředníka vrchnostenského, jenž v sepsání svém na starší spisy jako Archivum Pernsteinicum, na Komenského, Hossmanna, na Ctibora Drnovského Morabilia Moraviae se odvolává, ale soudě podle zavření jeho práce jiného úmyslu neměl, než tehdejšímu majiteli statku Veverského, Prosperovi


1) Vyňato z časopisu Matice Moravské, ročník 12. 1880, kde V. Brandl uveřejnil „Analecta topografica“.
2) Opis je ve knize farního kostela Vev.-Byt. str 431 a násl. Jiný ve Františkově muzeu v Brně, pořízený od V.-Bytyšského faráře Wolfa. Vytištěn byl celý r. 1815 v časopise „Moravia“ č. 131, 133, 135; pak r. 1820 v H(ormayerově) díle vydaném u Trasslera v Brně: Die Burgvesten und Ritterschlösser der österreichischen Monarchie VI. Theil S. 20–42. Oběma otiskům je přidán nepatřící k tomu začátek popisu kaple sv. Kříže nad Chudčicemi z péra faráře V.-Byt. Valentina Jestřabského.

hraběti Sinzendorfu, přesvědčení vštípiti, jak starožitný, veledůležitý a památný hrad jest. Bájil tedy pisatel na základě jména hradu Veverského, že Brněnské kníže Kunrat r. 1059 na lově v tomto kraji jelena pronásledoval a na vrchu, kde hrad nyní stojí, unaven si v chládku odpočinul; tu psi jeho v blízkém křoví začali štěkati; kníže domnívaje se, že nějaká zvěř se blíží, vyskočí, spěchá k tomu křoví, ale vidí, kterak psi ze starých dubů množství veverek ze hnízd vyplašili, tak že těmi zvířátky stromy se jen hemžily. Kníže, jemuž lesnatá krajina velice se líbila, umínil si hrad zde založiti a jej podle množství veverek zde nalezených nazvati Veveřím. Tato pověsť prostá nezdála se Horkému1) míti dosti psychologické pravdy do sebe, tedy ji vyšperkoval pravě, že na knížete unaveného tvrdý spánek přišel, v němž se mu zdálo, že se ocitl v nádherném zámku, v jehožto dvoraně jemu a jeho družině lovecké bohatý kvas uchystán byl. Procitnuv ze spánku, viděl ještě před sebou nádherný zámek, o kterém snil a umínil si takový hrad, jak ho ve snu viděl, tam vystavěti; v tom jeho psi připlašili nesmírné množství veverek atd.2) Pisatel Veverského rukopisu vypravuje dále, že kníže Kunrat sám k novému kamennému hradu základ položil, do něhož prý zlaté a stříbrné mince s obrazem knížecím a letopočtem 1059 byly vloženy a na němž na památku, proč hrad vystavěn a Veveřím jmenován jest, mnoho veverek bylo vytesáno. Patrno, že pisatel slyšel trávu růsti a komáry kašlati.

Co se týče jména hradu, jehož v listinách formy Weweriu, Veveri, Wewery, Wewerii, Vevere a německy Aychorns, Eychorns, Eikorns se nalézají, jest na bíle dni, že ho odvozovati sluší jména zvířete veverky, kteréžto jméno také potok na úpatí hradského vrchu má. Jméno hradu Veveří zachovalo nám původní nezdrobnělou formu jména zvířecího: vevera. Vevera může ovšem také znamenati hnízdo veverčí, avšak ježto zní německý překlad jména hradského již r. 1236 Aychorns, veveri či veveří, míní se zde jméno zvířete, nikoli hnízda jeho.

Slovanské jméno hradu jest také proto zajímavo a důležito, ano z něho jde, že hrad ten zbudován byl dříve, než v Čechách a na Moravě nastala moda, novo založené hrady německy pojmenovati anebo starší česká jména hradská německými nahrazovati. I kdyby nebylo jistých zpráv, že hrad Veveří již na začátku 13. století stál, jméno české samo by ručilo za to, že pochází z dřívější doby, než z konce 12. stoeltí.

Příčina, za kterou hrad založen jest, nebyla jiná, než za kterou jiné hrady zeměpanské byly zakládány: rozmnožení míst pevných v zemi a pak – a to hlavně – potřeby správy veřejné


1) Horký byl knížecím Salmovským úředníkem; ve svých spisech dějepravných dosti lží přičiňoval ku zprávám přesně listinným. Uveřejňoval je v Hormayerově archivu a Taschenbuchu.
2) Freiherr von Hormayr und von Mednyansky „Taschenbuch für die vaterländische Geschichte“ II. Jhrgg. 1821, S. 111, 112.

a knížecí. Kastellanové čili purkrabí hradů zeměpanských totiž vykonávali veřejnou správu politickou i soudní v okršleku k hradu náležitém čili v tak zvané hradské opravě a mimo to spravovali důchody vycházející knížeti ze statku, který k hradu náležel. Dvojí této úloze měl dostáti také hrad Veveří, jehožto purkrabí předkem byli veřenými úředníky, mimo to však dohlíželi k rozsáhlým lesům, v jejichžto středu hrad se nachází. Neboť všecky lesiny, které u Brna tak zvanou „Pisarkou“ počínají a po hřbetě hor podle Švarcavy na jedné straně až k Rosicím, na druhé pak až k Tišnovsku na několika čtvercových mílích se rozprostírají, byly vlastnictvím zeměpánů, ze kterého jim znamenité důchody šly. –––

Majiteli hradu údělná knížata Brněnská z rodu Přemyslovců do 1197.

Ať již hrad Veveří byl vystavěn kterýkoliv rok, uvidíme tu řadu zeměpánů, kteří ho drželi.
Roku 1054 vydal Břetislav zákon o posloupnosti, dle něhož po smrti vévody českého vždy nejstarší celé rodiny Přemyslovské na stolec český dosednouti měli; Čechy nesměly býti rozděleny mezi knížata, nýbrž jim panoval sám vévoda, kdežto bratři jeho obdrželi části země moravské ku své výživě, z nichžto něčeho odciziti nebylo jim volno, jelikož vévodovi českému slib věrnosti činiti musili. Takové rozdělení Moravy trvalo do r. 1197, kdy Morava stavši se markrabstvím, zase sloučena jest v jeden celek. Veveří patřilo údělným knížatům Brněnským.
Po smrti Břetislavově 1055 nejstarší syn jeho Spytihněv stal se vévodou českým, mladší bratři jeho dostali části Moravy: Vratislav Olomoucko, Ota Brněnsko a Kunrat Znojemsko, kdežto nejmladší bratr Jaromír byl určen ku stavu duchovnímu. Ota příjmým Sličný držel úděl Brněnský r. 1054–1057. Po té nějaký čas celou Moravu spravoval vévoda český Spytihněv sám. R. 1059 vrátil Moravu bratřím, tak že Ota na Brněnsku dále vládl 1059–1061.
Když roku 1061 Spytihněv zemřel a údělné kníže Vratislav převzal vladaření v Čechách, rozdělil Moravu mezi Otu a Kunrata. Ota dostal východní čásť Moravy s Olomoucí, kde r. 1063 založeno pro Moravu biskupství, Kunrat, domnělý zakladatel hradu Veveří, západní čásť se sídlem v Brně a držel ji od r. 1061 do r. 1092, kdy stal se v lednu vévodou českým a brzy na to zemřel.
Po Kunratovi (I.) na Brněnsku vládl jeho starší syn Oldřich 1092–1099 a pak po druhé od 1100 do své smrti 1115. Oldřich s bratrem Lutpoldem, knížetem Znojemským, založili klášter benediktinský v Třebíči, jenž později nejváženějším po celé Moravě se stal. Roku 1099–1100 odňato mu bylo knížectví pro vzpouru a svěřeno bratranci Bořivoji, synu Vratislava.
Roku 1115–1125 (?) spravoval knížectví Brněnské (a Znojemské) Soběslav, nejmladší syn Vratislava. Z neznámých příčin musil před bratrem Vladislavem, vévodou českým prchnouti, maje však mnoho přívrženců v Čechách a prožívaje zvláště u lidu prostého velikou lásku, byl od Vladislava ustanoven za zástupce a vládl v Čechách 1125–1140. – Brněnské knížectví dostal Vratislav, syn někdy Oldřicha Brněnského a panoval tu 1125–1156. Byl s ostatními knížaty moravskými úhlavním nepřítelem výtečného Olomouckého biskupa Zdíka, začež dán s nimi do klatby. Vratislav napraviv se byl sproštěn klatby a súčastnil se pak výpravy křižácké Zdíkem uspořádané proti pohanským Pomořanům.
Po něm vládl na Brněnsku 1156–1174 Jindřich, syn Vladislava I. vévody českého (1125 zemřelého), a 1174–1177 Václav, třetí syn Soběslava do roku 1125 knížete Brněnského, pak do r. 1140 vévody českého.
Nástupce jeho Kunrat III., také Kunrat Ota zvaný, pravnuk Kunrata I., 1177–1179 držel na čas celou Moravu a r. 1179 povolán jest na stolec český. Úděl Brněnský měl Spytihněv, pravnuk Kunrata I. bezmála do své smrti (1199 ?).
R. 1197 prohlášena Morava za markrabství.

Tehdejší poměr Veveří k Domašovu.

Kunrat zakládaje hrad, veliký díl lesů od sousedního Domašova, který od r. 1048 patřil klášteru Rajhradskému, sobě prý přivlastnil a ku hradu přivtělil.1)

Snad v náhradu za to dal klášteru r. 1078 Miřeta, voják Kunratův „pro blaho duše své“ dědictví své v Domašově: 2 pole, každé na jednodenní obdělání a 3 osadníky u Domašova, Siffrida se synem, Hněvoně syna Juraty a Lub. se Znojem; roku pak 1086 Euphemia, vdova po knížeti Olomouckém Otovi Slíčném, právě pochovaném, „za pokoj duše jeho“ dvůr s polmi, které by za 51/6 dní obdělal, s čeládkou a pastýřem krav v dědině Vojkovicích; a konečně sám Kunrat dvůr v Rajhradě s lesy a loukami podle Švarcavy. Když pak ve válce mezi Kunratem Brněnským a Vratislavem, králem českým vedené klášter Rajhradský


1) B. Dudík: Geschichte des Benediktiner-Stiftes Raygern I. B. p. 79, 87, 90, 119. Viz Cod. dipl.

velikých škod utrpěl, Kunrat smířiv se s bratrem, r. 1092 nejen dřívější darování dvoru potvrdil, nýbrž ještě jitro pole, jednoho rybáře a mlynáře v Rajhradě a myslivce s pozemkem jednodenní práce a s kovářem v Domašově klášteru přidal.

Statek Domašovský ještě rozmnožen byl r. 1146 darem knížete Brněnského Vratislava – lesem a dvorem v Domašově. Snad ty majetky zeměpanské v Domašově patřívaly ku opravě Veverské.

Pány Veveří: markrabata z rodu Přemyslovců.

Markrabí Jindřich Vladislav 1197–1222.

Jindřich Vladislav mladší, bratr Přemysla Otakara I., odstoupil jemu vládu v Čechách. Otakar, aby bratra za to odškodnil, vyhlásil právně a platně Moravu za markrabství a za léno české koruny od Čech nerozlučitelné a ustanovil jej r. 1197 prvním markrabětem. Údělná knížata během asi 2 let zemřeli a tak zůstal Jindřich Vladislav samovládcem Moravy.1)
Zemřel 12. srpna 1222, když byl přivedl Moravu k značnému rozkvětu.

Z doby jeho znám jest nám první:

Purkrabí Veverský Štěpán (1213–1214).

Úřad purkrabský na Veveří nebyl pouze výnosný nýbrž také důležitý. Soudíme tak nejen z rozsáhlosti statku, jenž k hradu náležel, nýbrž také z toho, že členové vznešených, panských rodů úřad ten zastávali. První, kterého známe, jmenoval se Štěpán z Veveří. Podepsán jest jako svědek na listině, dne 31. prosince 1213 vyhotovené v Prostějově od markraběte Jindřicha, v níž potvrzuje řádu Johanitů statky jeho na Moravě, a uděluje mu svobody, jakých užíval klášter Velehradský a na jiné listině téhož data, kterou schvaluje Přemysl Otakar I., král Český, ony svobody od bratra Johanitům udělené.2) Pak také na listině dané v Brně v lednu r. 1214, v níž markrabě potvrzuje témuž řádu držení dědin Tišnova a Březiny.3) Na první listině píše se Stephanus de Weveriu, na druhé Stephanus de Veueri, na třetí Stephanus castellanus (purkrabí) de Veueri.4)


1) Přemysl Otakar I. zrušil r. 1216 Břeislavův zákon o posloupnosti a zavedl dědičný řád prvorozenců domu královského v Čechách. Tak mohl hned týž rok prohlásiti syna svého Václava za nástupce.
2) Cod. dipl. II. 71 72
3) Cod. dipl. II. 76.
4) Pisatel „Veverského rukopisu“, o jehož lživosti už jsme mluvili, uvádí tato zhola vymyšlená jména purkrabích od r. 1061–1234: Petr z Boskovic, Kavka z Řičan, Smil Řičanský z Řičan, Boček z Pernštejna, Racek z Pernštejna, Vok z Pernštejna, Radimír z Konice, Bohobud z Kravař, Jetřich Kravíhorský, Kolín z Kunstatu, Slavibor Pětiprstský, Dalimil z Černína, Přibík z Červeného Hrádků a Vracen z Pernštejna! – Proti těmto naprosto vymyšleným purkrabím, jejichž jména i Schwoy do své Topografie (B. II. p. 109–115, Wien 1793) přijal, vyslovil se, pokud víme, první rozhodně † Antonín Boček v Brünner Wochenblatt 1826 str. 264 ve článku Marginalien zu Schwoy's Topographie II. Th. Brünner Kreis, uváděje dle listin jména několika jiných purkrabat té doby.

Markrabě Jindřich Vladislav r. 1220 dlí na Veveří.

Vznešení hosté zavítali na hrad r. 1220. V čele jich byl sám markrabě, v komonstvu pak jeho nalezali se Robert, biskup Olomoucký, Berther (purkrabí) z Vranova nad Znojmem, Svojše, nejvyšší špižírník markraběcí, Vojtěch z Kúnic (Dolních), Štěpán z Medlova, purkrabí hradu Děvice na Polavských kopcích (předek pánů z Pernštejna), Leva z Brna, Přibislav, Vojtěch syn Štěpánův, Ondřej maršálek, Vítek, Doben a jiní přemnozí. Zajisté, že vyjeli sem z Brna, aby se pobavili hony v lesích okolních.

Víme, že tu byli, z listiny r. 1220 na hradě od nich podepsané, v níž Jindřich Vladislav Doubravnickému klášteru uděluje kostel v Bystřici s patronatním právem a nadáním.1) V listině se ku konci výslovně praví: „stalo se na hradě Veveří r. 1220 za přítomnosti těch, jichž jména následují.“2)

Purkrabí Vok 1222.

Druhý nám známý purkrabí Veverský jmenoval se Vok. Nalezal se u Opavy v komonstvu markraběte Jindřicha Vladislava r. 1222 a uveden je jako svědek na listině, v níž tam markrabě daroval Wernhardovi, komořímu manželky své, za jeho věrné služby dědinu Wernhartice v Polsku. Podpis jeho je: Vocho burgrauius de Weweri.3)

Páni hradu: Král Otakar I. 1222–26 a r. 1227–28. – Markrabě Jindřich Vladislav II. 1226–7. Přemysl 1228–39.

Po smrti Jindřicha Vladislava (1222) dal Otakar I., král český, Moravu spravovati svým jménem po 4 leta, načež ji r. 1226 svému druhorozenci Jindřichu Vladislavu II. jako markraběti propůjčil. Když však ten již 18. února 1227 zemřel, Morava vrátila se pod bezprostřední vládu starého krále zase, což potrvalo do 6. února 1228. Toho roku byl Václav, syn Otakarův, nastolen v Praze slavně na království české, a zároveň povýšen Přemysl, nejmladší syn starého krále z druhé manželky Konstancie (tedy nevlastní bratr Václavův) na markraběte moravského, ačkoliv mu teprv 18 let bylo. Spravoval Moravu do své smrti, to jest do 16. října 1239.
Z doby té poukazujeme k těmto událostem: Předně, že založen byl r. 1225 od zbožné matrony Heilwidy ze Znojma ženský klášter cisterciácký v Oslavanech, zvaný „Údolí Mariino“, což král Otakar schválil. Klášter, postavený pod dozor kláštera cisterciáckého na Velehradě, v pozdější době byl dán pod ochranu purkrabích Veverských.
Veveří spravoval:

1) Opis listiny pocházející z z XIV. století je v archivě města Bystřice. Cod. dipl. II. 116–117.
2) Actum in castro Ueueri anno incarn. domini M CC XX praesentibus hiis, quorum nomina sequuntur.
3) Cod. dipl. II. p. 129–130.

Purkrabí Stibor 1234.

On a jeho nástupci v úřadě obdrží užitky dědiny Lažánek 1236.

Jest nejprv jako svědek podepsán 13. července 1234 na listině ve Znojmě vydané, kterou Přemysl, markrabě moravský, uděluje klášteru v Louce patronatní právo kostela v Tasovicích. Jméno jeho tam zní Stiborius Burgrauius de Weuere.1) – Dále je znám jako svědek listiny v měsíci září 1234 dané v Jihlavě, v níž markrabě Přemysl, vyhráv proces o tři štoly stříbrných dolů v Deblíně proti Ratiboru z Deblína, tomuto Ratiboru je zase odstoupil za věrné služby, který byl prokázal jemu, markraběti, a jeho matce Konstancii. Podpis zní: Stiborius burgrauius de Weueri.2) – Dne 4. října uveden jest týž Stiborius prefectus de Weueri jako svědek na listině u Prahy dané, v níž markrabě Přemysl k žádosti sestry své Anežky uděluje špitálu sv. Františka v Praze dědinu Rakšice na Moravě a různé svobody.3) – R. 1236 podepsal se Stiborius burgrauius de Aychorns jako svědek na listinu, jíž markrabě Přemysl potvrdil klášteru Oslavanskému majitelství jakési dědiny od Heřmana z Rudíkova klášteru prodané.4)

Purkrabí Stibor a jeho nástupcové v úřadě na hradě Veveří byli od markraběte Přemysla obmyšleni stálými důchody z dědiny Lažánek k Veveří příslušící. Stalo se tak, když markrabě dlel návštěvou se svou matkou Konstancií, vdovou po Přemyslu Otakarovi I., v klášteře Tišnovském Porta coeli, Brána nebes zvaném, jejž ona byla r. 1233 založila pro řeholnice cisterciácké. Přemysl v listině darovací dí: „Přesvědšivše se o neunavných a věrných službách milovaného našeho šlechtice Stibora, purkraběte našeho z Veveří (de Aychorns), jimiž se nám nepřetržitě oddaným a vděčným býti prokazoval a pobádáni jsouce vrozenou nám dobrotivostí a blahovůlí, jemu a jeho nástupcům, totiž purkrabím našim tamějším (Veverským), všechny důchody a užitky dědiny Lažánek, která k našemu hradu Veveřímu patří, nezkráceným a plným užíváním i s těžením z železných bání tamějších jsme darovali na vždy, aby jich k své ruce a podle své vůle a možnosti obraceli... Stalo se r. 1236 v Tišnově za přítomnosti a souhlasu naší matky nejmilostivější, paní Konstancie, jasné druhdy královny české.“ Mezi svědky uveden také Ratibor z Deblína a jeho syn Janec.5)

Markrabě Přemysl na hradě Veveří 1237.

Jako předchůdce jeho prodlel i Přemysl na hradě a sice r. 1237. Vydal odtud provolání k měšťanům Olomouckým, aby k nastávající válce nevyhnutelné schystali se opevněním města a hradu Olomouckého.6)


1) Cod. dipl. II. 265.
2) Cod. dipl. II. 269.
3) Cod. dipl. II. 271.
4) Tamže II. 314.
5) II. 315.
6) Cod. dipl. II. 331. Šembera o pravosti listiny pochybuje.

První zmínka o Chudčicích

činí se r. 1238. Robert, biskup Olomoucký, v listině 29. července 1238 dané v Kroměříži potvrzuje klášteru Doubravnickému kostely přivtělené praví: „potvrdil jsem nad to témuž klášteru desátky ze dvou popluží v Chudčicích“: čili v původním znění latinském: „Confirmavi insuper eidem claustro decimas de duabus araturis in Chudcycz“.1) V podobné konfirmaci biskupa Konrada z r. 1318 je jméno psáno „Chutsicz“.
Klášter Doubravnický založen byl pro mnišky a kanovnice řehole augustinianské od Štěpána z Medlova (Pernštejna) asi r. 1208.

Purkrabí Přibislav 1238.

Když král český Václav klášteru Oslavanskému veliké svobody a výhody r. 1238 uštědřoval, podepsal se jako svědek mezi jinými: Pribizlaus castellanus in Wewery.2) Přibislavovi patřily mimo Maloměřice a jiné menší statky i Křížanov. Zanášel se úmyslem založiti klášter Žďárský, kterýžto plán po smrti jeho ve skutek uvedl zeť jeho pan Boček, manžel dcery jeho Eufemie, který za Otakara II. zastával důležitý úřad kastellana Znojemského.3) Přibislav zemřel 16. února 1251 a byl u ct. OO. Minoritů v Brně pochován.

Pánem Veveří: Václav, král český a markrabě moravský. (1239–1245).

Když markrabě Přemysl 16. října 1239 zemřel, podržel král český Václav do r. 1245 Moravu sám.

Jakub z Veveří, farář? 1240.

Mezi svědky na listině ze dne 7. prosince 1240, v níž král český Václav na památku Konstancie, matky své, v klášteře Tišnovském pochované, potvrzuje statky téhož kláštera a jej pod ochranu svou béře, uveden je jistý Jacobus de Eychorn.4) Čím byl, není udáno. Wolný5) domnívá se, že byl jako Předvoj na téže listině před ním mezi svědky uvedený s titulem „plebanus“, i Jakub plebanem, to jest farářem Veverským, a sice buď u kaple Matky Boží nedaleko hradu stojící, nebo ve Veverské Bytyšce.

Domněnka, že byl plebanem u kaple Matky Boží je pravděpodobnější. Zdá se, že byla kaple původně farním kostelem, an u ní byl hřbitov pro farnosť až do r. 1830, kdežto ve V. Bytyšce do té doby hřbitova nebylo. Kaple (jak jsme už řekli) pochází, soudě dle zbytků románského slohu na ní podnes zachovaných, nejpozději z 13. století. O farním však obročí ve Vev. Bytyšce první zpráva pochází teprve z r. 1481.

Any (v nejnovější době) nalezeny byly u kaple popel a střepy z pohřebiště pohanského, můžeme míti za to, že stávala tu osada pohanská.

1) Cod. dipl. II. 342.
2) Tamže II. 352.
3) Tamže III. 155, 156.
4) Tamže II. 384.
5) Wolny Kirchliche Topografie Br. I. 296.

Vpád Tatarů na Moravu r. 1241, Kumánů 1252.

Nedobytnosť hradu. Středověké věci pod hradem nalezené. Stráž.

Obléhali-li Tataři a r. 1252 uherští Kumáni Veveří, není známo. Poblízký Tišnov i Předklášteří byly vypáleny a vydrancovány; je tedy pravděpodobno, že táhnouce tam nebo zpět pokusili se snad aspoň zkouškou o stečení Veveří. – Hrad byl v středověku nedobytným, dokud válečné umění nemělo po ruce hrubých střel. Brány do předhradí vedoucí se uzavíraly padacími mosty a mřížemi. S planiny, nad předhradím se prostírající, odkud je k němu přístup po rovině, chráněno bylo hlubokým příkopem, vysokými věžemi a baštami, na nichž uvnitř od věže k věži vedly pavlače, se kterých se dírami na nepřítele střílelo; druhé strany předhradí jakož i vlastního zámku, který tvoří pevnosť pro sebe, spadají příkře do hlubokých údolí, v nichž teče řeka Švarcava v jednom, v druhém potok Veverka. Ve hradním nádvoří byla hluboká studně ve skále vytesaná1) a chodba z téhož nádvoří směrem k studánce vedoucí umožňovala za příhodných okolností zásobiti obležené špíží a válečným náčiním, anebo vyraziti nepozorovaně na nepřítele.

Dle stop nalezených v úzkém údolí Veverky byly prý tu kdysi na příč hráze pod nepřístupnými skalami, jichž pomocí několik rybníků údolí zatopilo a nepříteli činilo hrad nepřístupnějším; také prý byl hrad na straně k Veverce několika zděmi stupňovitě obehnán, tak že na tom místě, přírodou méně chráněném, umění zvyšovalo bezpečnosť jeho.

Když byl tam park urovnáván (za knížete Ypsilantiho), vybráno prý bylo něco těch zdí až do základů. I nalezeno při tom množství rumu, uhlí a korýtkové křidlice, z čehož je patrno, že hrad kdysi byl kryt a chráněn takovou křidlicí proti metanému nepřítelem ohni, že však přece vyhořel, o čemž se zpráv nedochovalo.2) Tamže nalezeny železné špice šípů dvojího tvaru, jedny pleskaté podoby vrbového listu, jiné massivně čtverhranné a pod hrotem vypouklé, pak ostruhy, třmeny, kusy železných zbraní a brnění, kusy koulí dutých, zlámaný klíč a konečně bronzové pletivo. Pletivo to drátěné – bývalý snad řetízek na krk nebo ozdůbka jiného účele – pozůstává ze šesti článků délky 4 centimetrů, závitkovitě drátem ovinutých; kde články se spojují, visí střídavě jeden nebo dva menší články asi 3 cm. dlouhé, podobně drátem ovinuté, které v ouškách osmičce podobných (S) nesly přívěsky, z nichž zachovaly se pouze dva úlomky a jeden malinký klíčiček. Zvláštností při tom je, že přívěsky jsou železné, kdežto drát ostatní je spěžový. Jako sponka na jednom konci kouse železa


1) Die Burgvesten und Ritterschlösser der österr. Monarchie II. Th. S. 30–35. vydané r. 1819 mluví o Veveří v článku „Die Ruinen der Burg Eichhorn in Mähren“ jako o polovičních zříceninách, čemuž tak nebylo, a praví, že z přehluboké, do skály vytesané studně nelze již vody čerpati.
2) Nyní je přikryt šindelem. Vedlejší budovy buď šindelem nebo křidlicí.

formy neurčitelné, a na druhém drátěné oko 6 cm. dlouhé. Celá ta ozdoba řetízková má tudíž 34 cm. délky a je patinovaná.

Řetízek, 11 špic šípů, 4 třmeny, 1 celá a 4 kusy ostruh, zlámaný klíč a kus duté koule byly (od zahradníka Adolfa Riesemanna) schovány a pak Františkovu museu v Brně darovány. Jiné ěpice šípů rozebrané při kopání od dělníků a jedna nalezená ve Veverské Bytyšce ve farní zahradě (čtyrhranná) odevzdány musejnímu spolku v Brně. Nedaleko od hradu, na planině u rybníka velkého, ležel také kousek koule kamenné.

Nálezy ty, dle dobrozdání kustoda Františkova musea M. Trappa, pocházejí z počátku 15. nebo z konce 14. století, dutá koule však z doby pozdější.1)

Z toho všeho je na jisto postaveno, že hradu bylo dobýváno, ne-li právě od Tatarů, tedy později, ve 14., 15. století od nepřátel jiných, o čemž ostatně ještě bude nám vypravovati. Dále je jisto z čtyrhranného hrotu šípu ve farní zahradě v Bytyšce nalezeného, že týž nepřítel, který podobných šípů zanechal pod hradem, pustošil také Vev. Bytyšku, což asi stávalo se pokaždé, když hrad byl obléhán; neboť obléhající vojsko, potřebujíc špíže, hledalo jí jistě v okolních místech, především v nejbližší Vev. Bytyšce.

Se strany od V. Bytyšky, která je 3 kilometry vzdálena, býval asi hrad střežen. U stezky (vozní cesty), která vedla od hradu přes kopeček dolů do městečka, podnes nazývá se jedna trať polní „na stráži“.2)Odtud lze přehlédnouti okolí k Čebínu a Ostrovačicím, tedy k severu a k jihu, kdežto západ uzavřen jest horami a lesy V.-Bytyšskými.

Purkrabí Ratibor 1243.

Jemu uložena ochrana kláštera Doubravnického.

Král český Václav uložil r. 1243 Ratiborovi, kastellanu z Veveří (de ueueri), aby klášter Doubravnický bránil proti útokům Emmerama, bratra Doubravnického probošta Alberta,3) jižto oba náležely panskému rodu, který na sklonku 13. století počal se jmenovati z Pernštejna. Ratibor jest věrojatně tožný s tím Ratiborem, který od r. 1235 v listinách se přivádí s přívlastkem z Deblína a o němž jsme se již vícekráte zmínili. Ratibor z Deblína byl příbuzen panskému rodu Lomnickému.

Klášter Doubravnický byl r. 1423 od českých Husitů proti Kroměříži táhnoucích vypálen. Od té doby se nevzmohl a r. 1436 činí se poslední o něm zmínka v listinách. Statky jeho si většinou přivlastnili páni z Pernštejna.


1) Viz Mittheilungen der k.k Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale V. Jhgg. Wien 1879. Bericht der k. k. Central-Commission über ihre Thätigkeit p. CV. Funde in Mähren: Bericht des Conservators M. Trapp. – Jiné nám bylo vypravováno od Adolfa Riesemanna, býv. zahradníka a dělníků.
2) Cesta ta se točila jinak, než nynější silnice. Na katastralní mapě z r. 1826 ji lze ještě dobře poznati.
3) Cod. dipl. III. 35

Pány hradu: markrabě Vladislav III. 1246–47, Přemysl Otakar II. (1247–1278).

Král Václav r. 1246 ustanovil markrabětem Moravy svého prvorozence Vladislava III. a když ten po roce zemřel, druhého syna Přemysla Otakara II., muže to neobyčejné ráznosti, udatnosti a bystrého rozhledu politického, který jako král český (1253–1278) celému světu chvalně známým se stal. Otakar podržel řízení Moravy až do své smrti, která ho postihla v nešťastné bitvě proti německému císaři Rudolfu Habsburskému svedené dne 26. srpna 1278 na poli moravském.

Patřilo Veveří r. 1252–1311 Templářům?

Rukopis Veverský vypravuje, že hrad Veverský od roku 1252 drželi Templáři až do zrušení řádu Templářského, to jest do roku 1311.
Odpovídáme, že nikdy Templářům nenáležel. Dějiny báchorce té naprosto odporují.
Stručný obsah výmyslu toho, jak jej podává „Vev. Rukopis“ jest: Purkrabí zeměpanského hradu Veveří, Vracen z Pernštejna, byl milcem a ministrem Bedřicha II., vévody Rakouského. Byv mu roku 1231 nápomocen, aby násilně zprznil Vídeňskou měšťanskou dceru, krásnou Brunhildu, učinil se i se svým pánem ve Vídni i v celých Rakousích nemožným, a prchl s ním na hrad moravský Šternberk. Tam opustiv svého chlebodárce šel hledat štěstí do Prahy ku dvoru Václava, krále českého, získal si jeho přízně a vyměnil mu své město Stražek ku hradu Pernštejnu patřící za hrad Veveří. Tak stal se rod Pernštejnský pánem Veverským. –– Vracen, však nedělal dlouho u dvoru českého dobrotu. Uvrhl jakousi vznešenou dvorní dámu do neštěstí a dopisoval si ke škodě Václavově s císařem Bedřichem II., začež král dal ho vsaditi do vězení na hradě Zvíkově v Čechách. Odtud lstí a pomocí jakési ženské prchl přes Bavory do Francie, kde roku 1252 vstoupil do mocného rytířského řádu Templářů a daroval jim mezi jinými svými moravskými panstvími také hrad Veveří s obvodem jeho. Jakmile se to dozvěděl bratr Vracenův, Buriau z Pernštejna, jemuž jako prvorozenému patřil rodný hrad Pernštejn a jiné statky, obsadil hrad Veveří, odvolávaje se na jakési starodávné spolčení rodu Pernštejnského a ustanovil jeho purkrabím a obhájcem Vraňka z Obřan. Ač zemské právo rozhodlo, že darování Vracenovo má platnosť, přece musil si nově nabytých statků řád dobývati brannou mocí. Obě strany vyslaly veliká vojska do pole a svedli bitvu mezi Řičanami a Veveřím, při níž padlo za jeden den 1700 mužů; druhý den to jest 27. července r. 1252 uzavřeno třídenní příměří a padlí, mezi nimiž mnoho Templářů, pochováni ve třech šachtách v lese. Po příměří bitva obnovena. Templáři zvítězili a počali hrad, do něhož se byl Burian z Pernštejna se zbytkem vojska svého utekl, obléhati, čemuž však učinil nový král český konec, rozkázav Burianovi, aby se vzdal a učinil po rozsudku zemského práva. Hrad tudíž odevzdán r. 1253 Templářům. Vracen z Pernštejna uslyšev, že král Václav už zemřel, vrátil se do vlasti a stal se prvním převorem čili komturem na Veveří, maje pod sebou 30 Templářů. Hrad byl na to dle potřeb řádu upraven a ještě více opevněn; vystavěli tam kapitolní dům, a pod zemí na ukrytí velikých pokladů a bohatství víře nepodobného, jakož i k tajným schůzím rozmanité chodby, štoly a klenuté sklepy. V kapitolním domě byly pak r. 1258, 1274, 1280, 1287, 1293 a konečně r. 1304 odbývány řádové schůze, při kteréž poslední – provinciální, předsedal sám velmistr Jakub Molay. Když byl řád roku 1311 papežem zrušen, měl na Moravě hrady tyto (!): Štramberk u Hukvaldů, Štramberk u Telče, Helfenštejn, Lukov, Tepenec, Veveří, Orlov u Vyškova, Tempelštejn, Buchlov, Cimburk, Děvici, Kurdějov, Náměšť, Plumlov, Krumlov, Slavkov, Kounice, Bítov, Jemnici, Strážnici, Mitrov, Rosice, Jevišovice, Brtnici, Letovice, Černou Horu, Kraví Horu, Obřany, Tovačov, Kunštát, Zábřeh, Lipov, Křetín, Přerov, Bučovice, Polnou, Velkou Meziříč, Luka u Olešnice, a na Špilberku v Brně prý bydlíval po mnoho let velkopřevor řádu nad Čechami a Moravou. Po Templářích hlásili se Pernštejnové o hrad.1)
To jest stručný obsah romantického, avšak zcela vymyšleného výkladu „Veverského Rukopisu“. Nepravdivosť jeho sezná čtenář z našeho dalšího vypravování, jež uvádí dle pramenů spolehlivých v r. 1252–1311 zcela jiné majitele hradu Veveřího.
Hned r. 1253 nebyl na Veveří Vracen z Pernštejna konturem, nýbrž spravoval je jménem zeměpána:

Purkrabí Kuna 1253–1266.

Kuna jako purkrabí Veverský (de Weuerij) ponejprv je uveden mezi svědky na listině z r. 1253, v níž Přemysl, markrabě moravský, dává komořímu Olomouckému Pardusovi za jeho věrné služby dědinu Vsisko; podruhé (de Eychorns) r. 1259.


1) Moravia 1815 v čís. 131, 133 a 135, jak jsme již řekli, Veverský Rukopis, jenž Veveří Templářům v oněch dobách připisuje, otiskla. Dle téhož rukopisu podává Schwoy (B. II. p. 109–115 Wien 1793) zprávy o Veveří, ač jim úplně víry nepřikládá.

Téhož roku daroval Kuna klášteru Oslavanskému dědinu Kukvice, v níž se obdělávalo 22 lánů, „na odpuštění hříchů svých i předků“; pak dědinu Strupochovice.

Roku 1261 dne 23. května (–a později) jmenuje se maršálkem Moravy: Chuno marscalcus Morauie; později r. 1261 Chuno de Eychorns marschalcus Moraiue, Cuna de Weuerie; r. 1268 Cuno quondam (bývalý) burgravius in Eychorns.1)

An se Kuna jmenuje bratrem Smilovým, podobá se, že jest to onen Kuna, který zároveň se Smilem, Mikulášem a Bočkem (zetěm purkrabího Veverského Přibislava a zakladatelem kláštera Žďárského) pocházeli od jakéhosi Gerharta, takže by tento purkrabí Kuna byl totžný s praotcem panského rodu Kunštátského.

Veveří vězením a hrobem Oty z Maisavy a Beneše z Falkenštejna r. 1265.

Hrad Veveří r. 1265 byl vyhlédnut za vězení a popraviště vzácných šlechticů. Té doby Přemysl Otakar II., když po přemožení Uhrů česká říše stala se velmocí první třídy, cítil se dosti silným, aby zjednal moci zeměpanské proti odbojné šlechtě všestrannou platnosť. Jeho hněv obrátil se r. 1265 proti rakouskému někdejšímu zemskému sudímu Otovi z Maisavy a proti českým velmožům Benešovi z Benešova, sídlem na Falkenštejně a Milotovi z Dědic, jeho bratru. Všichni tři obviněni byvše z velezrády, zatčeni jsou ve Vídni a před soud hrdelní postaveni. Ota i Beneš jsou odsouzeni k smrti, Milota z Dědic uznán za nevinného a propuštěn na svobodu a brzy na to i v důstojenství povýšen.

Ota a Beneš byli po rozsudku posláni na královský hrad Veveří, kde zahynuli. Tehdy byl prý purkrabím ještě Kuna a tudíž i vykonavatelem rozsudku králova. Někteří píší, že Ota i Beneš byli na nádvoří hradském upáleni, čemuž však těžko věřiti2) – už proto, že hranice snadno by byla zapálila hrad.

O Otovi se ví, že se dal zakoupiti od krále Bely IV. uherského proti králi svému Přemyslu Otakarovi.

O příčině, proč Beneš byl odsouzen k smrti, vypravují tuto bajku: Přemysl Otakar zahořel hříšnou láskou ku vnadné manželce Benešově; jelikož Beneš byl nepřemožitelnou překážkou ukojení sžírající vášně, dal jej král, podobně jako učinil kdysi David s Uriášem, potají násilně dopraviti na hrad Veveří a tam v žaláři


1) Cod. dipl. III. 156., 173., 266., 275., 318., 319., (336 r. 1262 1/5. Chuno marscalcus) IV. 6.
2) Dudík Dějiny Moravy díl VI. str. 17. a 18. – Palacký Dějiny Národu Českého, kniha VI. str. 172., 179., 180. – Wolny M. Mähren II. 1. 303. – Hormayr Taschenbuch 1821 S. 117, 118. – Hormayr Archiv 1827 S. 440 – Adr. Rauch „Rerum Austriacarum scriptores“ (Anonymi Chronicon Austriacum) II. p. 253., kde čteme: Item Dominus Rex Bohemiae eodem anno (1266) Missavarium et Benesum et Dominum Mylotam fratrem ejusdem redegit in captivitatem, in qua Meyssavarius est mortuus et ipso anno idem rex incepit in Austria multa castra devastare.

stíti. Toto hanebné a ničím neodůvodněné zabití Beneše prý bylo příčinou, proč bratr jeho Milota z dědic r. 1278 Přemysla Otakara v bitvě proti Rudolfu Habsburskému na Poli moravském v D. Rakousích zradil, tak že Rudolf bitvu vyhrál a Přemysl Otakar bídně zahynul.

Purkrabí Hartlib 1268–1270.

Dne 10. února 1268 Hartlib, komoří cúdy Moravy a purkrabí na Veveří (de eichorns) listem potvrdil, že jistý vojín Alexius koupil dědinu Martinice od Kláštera Oslavanského.

Hartlib byl bratrem Černína z Popovic a Bolibora. Když Černín z Popovic prodal klášteru Oslavanskému statek v Studyni, schválil Hartlib ten prodej zvláštním listem v Brně daným r. 1269. Roku 1270 dne 13. prosince listem osvědčil, že Ditho, muž šlechtický, věnoval své zboží v Čermákovicích klášteru Oslavanskému.1)

Hartlib byl také z pánů, jimž král Otakar II. r. 1271 plnou moc dal, aby mezi ním a uherským králem Štěpánem mír zjednali.2)

Bedřich ze Ptuje r. 1268 uvězněn na Veveří.

Jako r. 1265 proti šlechticům rakouským a českým, zakročil Přemysl r. 1268 proti zpupným velmožům štýrským. Vrátiv se z výpravy pruské povolal ke dvoru svému členy nejvznešenějších rodů štýrských, oba hrabata z Pfannberku, Bernarda a Jindřicha, Hartneida z Wildonu, Volfinga ze Štubenberku, Oldřicha z Liechtenštejna a Bedřicha z Ptuje. Bedřich z Ptuje obvinil totiž ostatní ze zjevné zrády. Král mu poručil, aby opakoval u jich a jeho přítomnosti žalobu, a obžalovaní ať se ospravedlní; po výslechu byli zatčeni všichni i s udavačem a uvězněni na hradech moravských a českých. Na Veveří posazen Bedřich z Ptuje, na Křivoklát Bernard z Pfannberku, na tvrz Vranov při hranicích rakouských Liechtenštejn a Štubenberk, na Zvíkov v Čechách Hartneid z Wildonu, jen Jindřich z Pfannberku zůstal při králi. Zráda jim asi nebyla dokázána, neboť nebyli ani popraveni ani vypovězeni, jako zrádcům se tehdy dělo, nýbrž přestalo se na poboření jejich hradů a o velikonocích 1268 byli propuštěni v milosti po zajetí 26 nedělním, zavázavše se, že na protivníku svém (Bedřichu ze Ptuje) nebudou se mstíti. Někteří z nich, jako Oldřich z Liechtenštejna, objevují se později při osobě králově s vysokými hodnostmi.3)


1) Cod. dipl. IV. 5. 38., 39., 40., 58.
2) Ibi IV. 67.
3) Palacký Dějiny Národu Českého kniha VI. str. 172., 173. – Dudík Dějiny Moravy, díl VI. str. 31.

Mezivládí na Moravě 1278–1283. Pány Veveří Václav II. a III. do r. 1306.

Po smrti Přemysla Otakara r. 1278, než by dorostl syn jeho Václav, zasnoubený s dcerou Rudolfa Habsburského Jitkou, spravoval Moravu biskup Olomoucký Bruno (do r. 1281) a po něm saský vévoda Albrecht. Dne 24. května 1283 mladý král zavítal do Čech. Po smrti jeho 31. června 1305 (byl teprv 34 let stár) následoval syn jeho Václav, jenž však už 4. srpna 1306 v Olomouci byl zákeřnicky od Kunrata z Mühlhofu, rozeného z Durinka, zavražděn. S ním vymřel rod Přemyslovců. Národ česko-moravský osiřel.1)
Z doby té známi jsou dva purkrabí Veverští:

Ctibor de Grunenberch (ze Stražiska),

jenž potvrdil 21. května 1288, že Hartmann z Holenštejna daroval mniškám v Oslavanech své zboží v Studyni2); a

Matouš z Černé hory

de Nigromonte, de Schernehor, komoří moravský, který potvrdil listem ze dne 23. října 1289, že Arnošt z Rudikova vrátil mniškám Oslovanským patronát kostela Rudikovského.3)

Matouš byl členem rodu Boskovského.

Pány Veveří: Rudolf, syn císaře Albrechta a Jindřich Korutanský 1306–1309.

Veveří zastaveno.

Švakr zavražděného posledního Přemyslovce Václava III., Jindřich Korutanský, domníval se, že má právo po jeho smrti na stolec český; byl však odstrčen císařem německým Albrechtem, jenž synu svému Rudolfovi z rodu Habsburského království české přivlastnil, zasnoubiv ho s Alžbětou, vdovou po Václavu II. Rudolf Čechům brzy se zalíbil, zemřel však 3. července 1307 při obléhání hradu Horažďovického červenkou.

Proti vůli císaře Albrechta, jenž Čech dobyti chtěl druhému synu svému Bedřichu, povýšen na českého krále Jindřich Korutanský, který se zavázal listem 14. srpna 1308 ve Znojmě daným vyplatiti 45.000 hřiven, hřivna po 56 velkých pražských groších, Bedřichu Rakouskému za vzdání se práv na Čechy a Moravu atd., a do vyplacení té sumy zastavil mu Jihlavu s doly stříbrnými, hrad Veveří s komorním lesem, Ivančice, Znojmo, Pohořelice, Podivín a jiné. Místo v listině týkající se Veveří zní: Di Purch ze dem Aychorns mit dem Chamerwalde, vnd swaz dar


1) R. 1278 prý opět byl purkrabím Vev. Kuno Kunštátský (O. Steinbach Th. II. S. 33.) a r. 1287 prý bratří Oldřich a Jan z Veveří (Aichorns) snad dokonce majiteli (Freiherr v. Hormayr und v. Mednianský Taschenbuch für vaterländische Geschichte 1821 S. 118.) Codex dipl. však a jiné přesné prameny jmen těch neuvádějí.
2) Cod. dipl. IV. 352.
3) Cod. dipl. IV. 363.

zve gehort.1) Jelikož hrad Veveří s komorním lesem a město Ivančice se svobodným lesem zastaveny byly za 10.000 hřiven, můžeme, berouce na každý statek polovici, hrad Veveří s lesem ceniti na 5000 hřiven, to jest 25.000 zl., což na ony doby bylo velikou sumou.2) Na hřivnu bylo čítáno 56 velkých pražských groší (pfeniků) a šlo do ní čistého stříbra 151/3 lotů: taková hřivna slula královskou, protože dle ní královská berna (daň) byla placena.3) Jiné hřivny čítaly až 64 groší, tak zejména hřivna čili marka moravská. Les nazýval se „komorní” asi od toho, že jměním zeměpanské komory byl; podnes sluje tak les a revír nade mlýnem Německo- Kynickým a tamnější myslivna „podkomorskou”. — Zástava ta byla vypočtena na dvě léta, do dvou let si troufal Jindřich celý dluh splatiti.
Jindřich však se brzy znechutil českým pánům, an mnohé z nich pro jich náchylnosť k rodu Habsburskému utiskoval a nejvyšší úřady moravské svým krajanům z Korutan uděloval. I svrhli jej hlavně vlivem mohutného pána Jindřicha z Lipého a dostali za krále Jana, čtrnáctiletého syna císaře německého, který pojav za manželku sličnou sestru † krále Václava III., Alžbětu, slíbil rakouským knížatům 50000 hřiven stříbra za odstoupenou a zastavil jim 17. září 1309 Moravu za tu sumu. Tak dostal se na stolec český rod Lucemburský.

Jan Lucemburský (1309—1333) propůjčuje Veveří a jiné hrady Ješkovi z Vartemberka v léno.

Hrad v držení šlechty.

Mladý král přišel teprv r. 1311 na Moravu. Do té doby zavládly v zemi různé nepořádky. R. 1311, když Janovi bylo v Brně holdováno, udělil 18. června markrabství moravskému privilej, která Moravanům propůjčila podobná práva, jako privilej daná před rokem Čechům. Potvrdiv všechna starší práva zemská, ustanovil mezi jinými 1. že král nevypíše žádných daní leč při korunovaci a při provdání dětí svých a to nikdy více leč čtvrt hřivny čili 16 groší pražských z lánu; 2. jen rozený Moravan že může na Moravě státi se zemským úředníkem; 3. dědičné právo rozšířil do čtvrtého pokolení; 4. v zahraničních válkách Moravanům potvrdil, že povinni nejsou proti své vůli s králem do pole se vypraviti. — Z ústavy této Moravě dané počalo se vyvinovati v politickém ohledu znatelné oddělování Moravy od Čech.
Král Jan zjednav po té na Moravě pokoj, ustanovil zemským hejtmanem podnikavého, ve válečném umění velmi obeznalého Jana (Ješka) z Vartemberka a dal mu v léno do odvolání zeměpanské hrady Veveří, Bzenec a Hradec (Gratz u Opavy4)). Nové nepořádky, způsobené loupežnou šlechtou, která přepadala města, vesnice, kostely i kláštery, ukončeny 1412. přísným potrestáním vinníků. Jelikož pak král skoro pořád dlel v cizině, kam české peníze zanášel, správy království nedbal, a kolem sebe míval za rádce, i v nejvyšší úřady uvazoval Němce, proti privileji svrchu uvedené, vznikla nespokojenosť i mezi lepší částí šlechty, kterouž rozkvašenosť král Jan nedovedl později ani tím upokojiti, když Němce propustil a na jich místa České šlechtice dosadil, ustanoviv r. 1415 Jindřicha z Lipého vrchním komořím a zemským maršálkem
1) Cod. dipl. VI. 377. – B. Dudík Mährens allgemeine Geschichte XI. 38. praví, „Eichhorn die Burg mit dem Kammerrechte“.
2) Čas. Mat. mor. 1880 str. 187.
3) Brandl: Glossarium p. 74.
4) B. Dudík, Mährens allg. Geschichte XI. 108., 111, 148.

v Čechách, a jeho přítele Ješka z Vartemberka ponechav na Moravě hejtmanem. Nerozumné si počínání Jindřicha, jež až do zpupnosti a nevážení si krále a jeho práv sáhalo, stalo se králi tak podezřelým, že obával se velezrády. I dal Jindřicha uvězniti a hodnosti jeho propůjčil Vilému Zajíci z Valdeku. Tím však popudil velkou čásť šlechty proti sobě. I Ješek z Vartemberka se přidal k straně Jindřichově, ba stal se jejím vůdcem a přes opětované napomínání, aby vydal králi hrady do odvolání v léno obdržené, Veveří, Bzenec i Hradec, držel je i na dále ve své moci. V zimě stíhaje královské vojsko z Moravy do Čech, králi ku pomoci táhnoucí, dorazil Jan z Vartemberka před Kostelec nad Orlicí. Jelikož se do města vojsko královské bylo uzavřelo, obléhal je; při útoku byl raněn kamenem z metadla tak silno, že hned po tom zemřel 5. ledna 1316. Tím ztratili povstalci vůdce. Když se z jara opět sbírali do pole, král, ač měl na své straně města, přece raději chtěl se v dobrém vyrovnati a počal vyjednávati s Jindřichem z Lipé a jeho přáteli.
Dne 12. dubna 1316 podepsal král v Praze listinu, v níž ustanovil za rozsudí mezi sebou a Jindřichem z Lipé arcibiskupy Petra Mohučského a Baldewina Trevírského, pak 3—4 moudré pány české, „aby totiž rozhodli o Jindřicha zajetí a propuštění a také o tom, jak by od Jindřicha a jeho přátel či spojenců snadněji znivunabyl svých královských statků pro sebe a své dítky”. Vyhradil si však, že mu mají Jindřich z Lipé a jeho přátelé, než se počne vyjednávati, vydati jeho moravské hrady Hradec (u Opavy), Veveří a Bzenec (Gretz, Eychorns et Bisentz) bez obtíží a otálení.1)
Vyjednávání potkalo se se zdarem a Jindřich z Lipé smířiv se s králem, byl po šestiměsíčním zajetí propuštěn na svobodu. Pokoj tím však zjednán nebyl. Šlechta znovu vzbouřila se proti králi, majíc Jindřicha z Lipé v čele. Rozumí se, že zase obsadila i hrady královské, mezi nimi bezpochyby také Veveří. Když konečně r. 1318 uzavřen mír mezi králem a šlechtou, o vydání hradů nebylo řeči a král vůbec už ani se neoddával naději, že jich znova nabude.2)
R. 1323 dovolil králové klášteru na St. Brně, aby v blízkých lesích královských dříví stavební a palné rážel.3) Za okolností právě vyložených ony lesy královské nesnadno lze považovati za lesy k Veveří patřící.

Karel, otec vlasti, markrabě mor. (1333—1349) získá hrad r. 1334 opět zemi.

Jan Lucemburský r. 1333 ustanovil Karla, syna svého, markrabětem moravským. Karel jsa mužem řádným v každém ohledu, vynasnažil se také, aby zeměpanské statky, které za otce jeho i dříve do rukou soukromých se byly dostaly, zase zemi získal. Mezi těmi statky byl i hrad Veveří. Úmysl provedl se zdarem. Vypravujeť o tom sám: V těch však dobách dal nám otec náš (Jan) markrabství Moravské a toho titulu jsme užívali. Vidouce však Čechové, že pocházíme ze starého kořene králů Českých, a zamilovavše si nás, poskytli nám pomoci, abychom znovunabyli hradů a statků královských. Tehdy s velkými výlohami a obtížemi získali jsme znovu na Moravě Lukov, Telč, Veveří, hrad Olomoucký, Brněnský a Znojemský a přemnohé jiné zemské statky zavazené a prodané.4)


1) Cod. dipl. VII. 804—806.
2) B. Dudík: Mährens allg. Geschichte XI, 196., 214., 229.
3) Cod. dipl. VI. 187.
4) Commentarius de vita Caroli Boh. regis et postea imperatoris IV. ab ipso Carolo conscriptus, viz Freher Scripp. rer. German. p. 95.

Od toho času (to jest od roku 1334) zůstal hrad Veveří zase v držení zeměpánů.

Karel odstoupil Moravu r. 1349 bratru Janu Jindřichovi.

Purkrabí Veverský Frenczlinus ustanoven od markraběte Karla 19. listopadu 1337 ochrancem (advokatem) kláštera Oslavanského.

Ženský klášter cisterciácký v Oslavanech stěžoval si u markraběte Karla, že jistí šlechticové a také jiných stavů osoby pod různými a také pod tou záminkou, že mají právo ochrany nad klášterem, ukládají lidem a statkům kláštera nedovolená, nesnesitelná břemena peněžitá a i jiná a mnohonásobně jej utiskují, tak že by jimi klášter mohl býti zničen. Markrabě, aby ho zbavil těch obtíží, vzal ho se vším jeho lidem i statky pod svou zvláštní ochranu a ustanovil mu za advokáta Frenczlina (Fraňka), purkrabího a vladaře Veverského (Aychhorns).1) Markrabě Karel dal r. 1338 témuž klášteru také hrdelní právo nad poddanými všech jeho statků.2)

Markrabě Karel dává dvůr v Habří a lán v Žebětíně, oboje patřivší ku hradu Veveří, Branislavu Žilovi 14. srpna 1342.

Dvůr Charanicův v Žebětíně.

Branislav Žila nabyl značných zásluh u markraběte Karla a jmenovitě o jeho hrad Veveří službami vykonanými, namnoze i nákladnými. Začež jemu a jeho potomkům v léno dal dvůr v Habří a lán v Žebětíně, kteréž obojí patří ku hradu, s tím podotknutím, že mají on i dědicové jeho býti ku přiměřeným službám zavázáni jemu i ku hradu (Weuerzi).3)

Jiný dvůr v Žebětíně jako léno té doby, anebo o něco později podobným spůsobem patřil jistému Charanicovi, jenž doživotně držel i to, čím Ostrovačičtí ku Veveří byli povinni, totiž že mu platili ročně hřivnu a orali 15 pluhy třikráte do roka. Charanica dožil se vlády markraběte Jošta. Takových dvorů v léno propůjčovaných bylo však v Žebětíně více. O čemž viz níže k r. 1436—7.

Markrabě Jan Jindřich (1350—1375).

Častý jeho pobyt na Veveří. Změny zboží Veverského. Nadán kaple sv. Prokopa. Purkrabí Jakub, Jan.

Markrabě Jan, za něhož Morava dožila se zlatého věku, věnoval Veveří zvláštní pozornosť a péči. Častěji na hradě sídlil. Tak r. 1354 o Vánocích poslali mu tam Brňané XX kop groší


1) Cod. dipl. VII. 123., 124.
2) Ibi VIII. 152.
3) Ibi VII. 314.

daně.1) Tehdy byl purkrabím Jakub, jenž 29. prosince podepsal se na kupní smlouvě v Tišnově: „Jacobus pro tunc prouincialis in Eychorns”.2) Dne 2. června 1357 markrabě Jan vydal z Veveří listinu.3)

Roku 1358 po 20. lednu vyměnil dědinu Lažánky za Jinačovice (Nynaczowicze) od Herše z Lelekovic.4) Zdá se, že purkrabí Veverští už nebrali oněch užitků z Lažánek, které jim byl markrabě Přemysl 1236 propůjčil.

Dne 25. října 1358 Jan opět dlel na hradě a podepsal tam listinu.5)

K roku 1360 známe purkrabího Ješka čili Jana. Zastupovalť při zemském soudě notáře zemských desk a je podepsán Dominus Johannes Burggrauius in Eychhorn.6) Jeho manželka slula Anka.7)

Také 27. července 1366 a 18. září 1371 markrabě Jan na Veveří se zdržoval.8)

Klášteru sv. Tomáše u Brna, který byl roku 1353 založil, daroval dle fundační listiny z r. 1370 už před tím rokem v dědině Žebětíně dva poplatné obyvatele9) a přidal 29. prosince 1373 horu (les) Hlubocec u Bystrce k Veveří patřící.10)

Nadal také hradskou kapli sv. Prokopa úročními lidmi z Moravských Kynic, nad nimiž panství sobě i svým potomkům pozůstavil, a ustanovil při ní zvláštního kaplana.11)

O právomoci purkrabích a o soudnictví tehdejším.

Nebude zajisté od místa, promluvíme-li tu o právomoci purkrabích a o soudnictví té doby vůbec. Královská města moravská měla svá práva (Stadtrecht), která jim zabezpečovala soudní moc jak občanskou tak hrdelní. Vedle nich měla země své zřízení soudní dvojí — cúdy čili práva zemská (Landrecht) pro občanské záležitosti, práva popravná pro hrdelní záležitosti.
Co do prvnějšího byla země rozdělena na několik cúd čili zemských soudů; bylyť v Olomouci, v Brně, v Jihlavě, v Jemnici a Znojmě. Od roku 1348, kdy zemské desky všechny uloženy byly v Olomouci a Brně, zanikly znenáhla cúdy v Jihlavě, Jemnici a Znojmě, tak že se právem může říci, že od vlády markraběte Jana cúda Olomoucká a Brněnská byly výhradnými sídly zemského soudu čili práva občanského. Zemský soud byl dvojí, větší čili panský a menší. Ve větším zasedali členové stavu panského, v menším vladykové a nižší šlechta. Členové stavu panského směli být souzeni jen od soudu většího, ať se jednalo o sumu jakoukoliv; i král musil mu odpovídati (zástupcem). Před menší soud patřila nižší šlechta s rozepřemi o menší sumu než 10 marek.

1) Losungsbuch der Stadt Brünn zum J. 1354, Cod. dipl. Mor. VIII. 236.
2) Cod. dipl. M. VIII. 236. K témuž roku uvádí „Wolny die Markgr. Mähren” purkrabího Chuncza, který (dle Lib. publ. Arch. Brun. N. 41) obdržel od Chuncze z Měnína dvůr a dědinu Heršpice.
3) Cod. dipl. M. IX. p. 47.
4) Tab. terrae Mor. cud. Br. III. n. 214. — Cod. dipl. M. IX. 61.
5) Cod. dipl. M. IX. 88.
6) Ibi IX. 133. — Tab. terrae Mor. cud. Br. III. 466.
7) Tab. III. 559.
8) Cod. dipl. Mor. IX. 359 a X. 161.
9) Tab. terrae M. cud. Br. VI. n. 1.
10) Cod. dipl. Mor. X. 227.
11) Lib. cit. et sent. IV. Nález z r. 1464: Co„poněvadž kněz Jiřík list okázal od markrabí Jana, v kterémžto listu nadal kaplu na Veveří k věčnosti a v tom listu i lidé se jmenují a panství sobě i svým potomkům markrabí pozůstavil” —

Větší soud konán byl čtyřikráte do roka, dvakráte v Olomouci, okolo sv. Třech králů a sv. Jana Křtitele, a dvakráte v Brně, v postě a okolo sv. Kunhuty; menší soud zasedal vždy 2 dny před větším. Od tohoto bylo lze odvolat se k většímu, od většího nikam.
Pro soudnictví hrdelní platilo zřízení kastellanské; to jest kastelláni vykonávali právo hrdelní. Vyjmuto z něho bylo od r. 1229 počínaje duchovenstvo, které podléhalo právu kanonickému čili církevnímu a královská města (ne předměstí). Zeměpanští úředníci, seděli-li na zeměpanských hradech, jmenovali se purkrabími (dříve kastellány), jinak však jisticiáry, judices provinciales nebo prostě provinciales, česky: popravci. Za markraběte Jana byly hrady, na nichž seděli zeměpanští soudní úředníci: v Brně Špilberk, v Olomouci, Znojmě, na Veveří, ve Bzenci, v Hodoníně, na Buchlově, v Přerově, v Jemnici, ve Vranově (Frain). Vedle těch purkrabích byli pro jisté okresy ustanoveni jiní popravci, či popravní páni. Právomoc popravců nevztahovala se pouze na poddané lidi, nýbrž i na šlechtu v obvodu bydlící.1) — — Ovšem zřízením tím starým otřásl markrabě Karel, když na př. r. 1333 povolil klášterům na Velehradě, v Oslavanech, ve Žďáře a r. 1342 v Pustiměři právo, zločiny svých poddaných souditi, čímž právomoc popravčích v té příčině byla zkrácena a vyloučena. Co bylo povoleno klášterům, nemohlo mocné šlechtě býti zadrženo a tak stalo se, že koncem 14. století bylo vyvinuto soudnictví patrimonialní.

Pánem hradu markrabě Jošt 1375—1411.

Dvůr Charanicův v Žebětíně propůjčen v léno Blažkovi. Les »Krajný« u Žebětína dán Dominikánům v Brně, jiný kus lesa Augustinianům. Hrad v rukou loupeživých rytířů; Purkrabí Bohunek z Přestavlk. Změna majetku v Jinačovicích, Rozdrojovicích a Kyničkách. Násilnictví spáchaná v Žebětíně, Čebíně a Jinačovicích. Purkrabí Valentin z Majetína.
Markrabě Jan zemřel 12. listopadu 1375. V Moravu uvázal se syn jeho Jodok čili Jošt a byl králem Václavem 9. ledna 1376 potvrzen. Jošt odstoupil bratru Prokopovi nějakou čásť Moravy otcem určenou a sice: hrady Úsov,
1) Cod. dipl. VIII. 96 Johannes Dei gracia Marchio Moravio. In Olom., in Aichorns, in Snoym, in Spilberch, in Bysenz, in Göding, in Buchlov et in Prerowia castrorum purchauiis ceterisque Justiciariis ac Prouincialibus per nostrum Marchionatum constitutis fidelibus nostris dilectis Graciam cum plenitudine fauoris. 6./12. 1351 v Brně

Bludov, Plankenberg a Napajedly s náležitými k nim statky, pak města Přerov, Litovel a Unčov, dada mu i právo nazývati se markrabětem, kdežto Jošt obyčejně se psal „markrabě a pán Moravy”. Třetí bratr Soběslav stal se biskupem Litomyšlským a r. 1387 patriarchou Aquilejským. — Po smrti Prokopově r. 1404 obdržel Jošt celou Moravu.
Pánem hradu Veveří byl tudíž Jošt.
Doby markraběte Jošta, počínaje smrtí Karla, Otce Vlasti (1378), naplněny jsou pro nesvornosť rodu Lucemburského samými bouřemi válečnými a později i loupežemi rytířstva nevázaného. Šlechta do té doby tak zmohutněla, že i samému panovníku na odpor se mohla stavěti. Také poddaným svým naložila těžší jařmo. Roku 1380 ve sněmu zemském na Špilberku držaném usnesla se, že žádný pán nemá za poddaného přijmouti sedláka, nemůželi se prokázati listem propouštějícím jej z poddanství posavadního pána svého. Tak zavedeno nevolnictví.

Co do zboží Veverského: Markrabě Jošt propůjčil po smrti Charanicově dvůr v Žebětíně v léno jistému Blažkovi (o čemž níže k r. 1436—7). Roku 1380 daroval klášteru Dominikánů v Brně les „Krajný” u Žebětína na 80 jiter šířky, aby byla v klášterním chrámě každodenně sloužena mše sv. (dto. Olom. fer. 5 prox. post Domin. Jubil.)

Listinou danou v Brně dne 15. dubna r. 1381 klášteru augustinskému u sv. Tomáše v Brně na místě 200 ročních fur dříví, které dostával ze zeměpanských lesů „pod novými hrady” ležících, daroval kus lesa, který po jedné straně slul „Pekárna”, po druhé „Durvovec” mezi polmi Žebětinskými a Bystrckými.1)

Koncem století XIV. dostal prý se hrad do rukou loupeživých rytířů, od r. 1401 v moc Přibíka Batelovského, soudruha Jana Kunštátského z Jevišovic, příjmím Sucho Čerta, který odtud se svými kamarády až po samé Brno cesty nejistými činil, pocestné, kupce olupoval, dědiny plenil, zkrátka loupeží se živil, obzvláště od r. 1404, po smrti Prokopa, za jehož mstitele na Joštovi se vydával. Markrabě Jošt však prý r. 1405 pomocí Brněnských měšťanů hradu Veveří po tuhém odporu dobyl a oběsil na dubech kolem něho nejen vůdce Přibíka, nýbrž i okolo 40 jeho spoluvinníků, z nichž mnozí pocházeli ze šlechtických rodů moravských. Zpráva ta, ač není pravdě nepodobna, není zaručena.2)

Roku 1406 hrad v držení zeměpanském byl. Jest nám znám z té doby už Veverský purkrabí Bohunek z Přestavlk. Dle zemských desk3) prodal totiž Jošt r. 1406 Bohunkovi z Přestavlk, purkrabímu na Veveří (in Wewerzie) a jeho dědicům všechny statky, které v dědině Říčkách úmrtím Buska jemu jako markrabímu byly připadly; načež Bohunek4) ty statky prodal Janu z Říček, který na celém svém tamějším majetku zapsal manželce Kunce 50 kop groší věna.


1) Cod. dipl. XI. p. 194. Wolný čte místo Durwowecz „Dniwowecz”.
2) Hormayr Taschenbuch 1821 S. 120. Časopis Matice Mor. XII. str. 185. — Pešinův Mars Moravicus o tom ničeho nevypravuje. Zpráva pochází z „Rukopisu Veverského” a bude vymyšlena.
3) Landtafel Br. Cuda I. VIII. n. 330—332.
4) Na tomto místě je titul Burgrauius v deskách přeškrtnut.

Markrabě Jošt dal téhož roku 1406 Kateřině z Drožďalovic (Rozdrojovic?), vdově po Soběšinovi, zapsati jako věno v Jinačovicích, Rozdrojovicích a Kněhnicích Malých na poplatných lidech 15 kop ročního platu, na 150 kopách grošů pražských. Kateřina z Drožďalovic hned po tom přijala vlastní svou sestru Elišku a syna jejího Ješka (Jana) a vlastního bratra Jošta příjmím Hechta z Rosic na věno to do spolku a také svou sestru Annu, manželku Jaroslava ze Schellenberga. — Jošt z Rosic vyhradiv třetinu pro sebe, vzdal se ostatních 2 třetin, když se mezi sebou rozdělili.1) Ty tři dědiny patřily ku hradu Veveřímu. Za Jinačovice dal, jak jsme už seznali, markrabě Jan Lažánky. O Rozdrojovicích a Kyničkách se tu činí ponejprv zmínka.2)
Dokladem, jak pohnuté byly tehdejší doby, jak nejistý majetek před násilím loupeživých rytířů, uvádíme tyto půhony3) týkající se Žebětína a Jinačovic.
Roku 1406 v pátek před sv. Duchem Jan z Žebětína pohnal Staňka z Moravce z 20 kop hřiven groší, protože jal a vzal mu patero koní v Žebětíně, ač byl z jeho t. j. přátelské strany, a Jan na něho neměl ani jeho pán žádné péče (to jest ač nežili v nepřátelství). — R. 1410 Vaněk Prase z Tržku pohnal Zikmunda z Křižanova ze 200 kop groší, že ačkoli byl u téhož pána jako on a tedy jsa přítelem, proti němu neměl záminky ku mstě, přece pobral jeho lidem v Čebíně a Jinačovicích i ve dvoře tamějším, což měl i jeho lidé.

Purkrabím Veverským asi r. 1410 byl věrojatně Valentin z Majetína. Lze tak souditi ze slov Půh. III. 138: „Vojna z Litavy vyznal, že ‚za Valentina z Majetína‘, když on tu s otcem Vojnú na Veveří bydlel.4)

Král Václav IV. 1411—1419; Zikmund 1419—1423.

Viktorin z Žebětína poháněn před soud. Zpráva o Jinačovicích a Rozdrojovicích.

Po smrti markraběte Jošta 1411 spojil král český Václav IV. Moravu a Čechy a ustanovil za hejtmana moravského pana Lacka z Kravař. Václav zemřel r. 1419. Nepořádky za něho trvaly dále a upálení Husovo r. 1415 způsobilo strašné bouře válečné, které ukončeny teprv r. 1434 krvavou bitvou u Lipan. — Po Václavu měl Moravu Zikmund, jeho bratr, do r. 1423, kdy ji odstoupil zeti svému.
Roku 1411 v pátek před sv. Tomášem ap. Martin, řečený Čech, krejčí někdy markraběte Jošta, pohnal Viktorina z Luthomyšle, proto že otec Viktorinův za osm let byl jemu pronajal dvůr i s lidmi v Žebětíně, tu pak když byl Čech jat do Rakous. Viktorin vpadl jemu v ten dvůr i v lidi, ve všecku nadbyt (svršky) a učinil mu škod za 100 hřiven gr.5) Viktorin byl jistě syn Blažka, kterému markrabě Jošt propůjčil dvůr po Charanicovi v léno.
Téhož Viktorina z Žebětína pohnal Mikšík z Troubska r. 1412 z 10 hřiven bez lotu. Mikšík mu zavadil věno ženy své a Viktorin slíbil jeho pečeť odvaditi i jinde, kdež zaň slíbil a neučinil tak a také ho připravil k nákladům do 10 hřiven bez lotu.6)

1) Landtafel v. Mähren. Br. Cuda I. VIII. n. 456. 457 X. 44.
2) Co do Rozdrojovic uvádí při čtení „Wolny die Markgrafschaft Mähren”, že Ješek z Rozdrojovic učinil r. 1379 poručníkem svých dětí Petra Hechta z Rosic a jeho syna Vznatu. Jiní čtou Ješek z Rožďalovic nebo Drožďalovic. Viz Landtafel Br. Cuda VI. n. 678. a 687.
3) II. p. 23. 209.
4) V. Brandl v Časopise Mat. Mor. XII. 189.
5) Lib. cit. et sent. II. 219.
6) Ibi IV. p. 545.

Týž Viktorin z Litomyšle (de Luthomysl) jinak ze Žebětína Anně manželce své r. 1415 v dědině Žebětín na dvoře allodialním a třech lánech a jich příslušenství 50 hřiven věna dal a zapsal. A kdyby se tam něčeho nedostávalo, mělo se doplniti tam v Žebětíně anebo z jiných jeho statků, kteréžto věno přijal Jan z Jeršpic.1)
R. 1417 Mikuláš z Rohozova pohnal Viktorina z Žebětína, že mu jest vyvezl noční věcí člověka jeho, a učedníka a rataje jeho, ježto jest ho neodbyl, ježto mu jest i škodu učinil, i peníze dlužen byl a těch pokládal o 20 hřiven gr. — Chtěl mu to dokázati obcí z Ledec i konšeli.2)
Roku 1417 děje se zmínka v zemských deskách o Jinačovicích a Rozdrojovicích. Ješek z Hradiska a jeho matka Elška přijali Mirka (Miroslava) z Chlumu do spolku na 250 hřiven, které měli v Medlově a Jošta z Rosic na všechen svůj majetek tamější. Začež Jošt z Rosic Ješka z Hradiska přijal do spolku na všechen svůj statek v Medlově, Jinačovicích a Rozdrojovicích.3)

Pánem hradu Albrecht Rakouský markrabě 1423—1439.

Sirotci a Táboři s Prokopem Holým pod Veveřím?

Zikmund král listem ze dne 4. října 1423, v Budíně daným, markrabství moravským zeti svému Albrechtu Rakouskému propůjčil v manství a ustanovil jej dědicem koruny české po smrti své. Zikmund zemřel r. 1437, Albrecht 1439.

Za Albrechta byl prý hrad Veveří dvakráte od Husitů obléhán, ponejprv r. 1428 a po druhé r. 1432.

O prvním případě se vypravuje: Když byli Sirotci, obléhajíce v květnu r. 1428 Brno, s měšťany na ně vypadšími svedli krvavou šarvátku a 17. května sesíleni jsouce Tábory pod Prokopem Velkým, větší bitvu4), kterou však prohráli, odtáhl Prokop s Tábory da Rakous, Sirotci do Čech. Tito, jak vypravuje Veverský Rukopis, na cestě dozvěděli se, že na hradě Veveří ukryty jsou bohaté poklady (!) a mnoho zbraní a náčiní válečného; i obléhali ho tři neděle a mnoho hořících šípů a žhavých koulí do něho nametali. Hrad však byl obsazen mužstvem dosti četným, v jehož čele stál sám markrabě Albrecht a tak obhájen byl proti ohromné přesile. — Zpráva ta o ztékání hradu je holý výmysl Veverského Rukopisu. Odvolává se chybnými citaty na Pešinu z Čechorodu a na Crugera. Ti ovšem vykládají o obléhání Brna a o půtkách u něho svedených (Pešina, Mars Mor. lib. 2. cap. 5., Crugerii Sacri pulveres k 17. květnu), i o odchodu Táborů a Sirotků, těchto k Čechám — avšak o obléhání Veveří se nezmiňují ani slovem. Ostatně i to nemůže obstáti, že by hrad byl hájen Albrechtem, neboť tehdy nebyl ani na Moravě.

O druhém případě čteme v Pešinovi asi toto: V červnu 1432 Táboři a Sirotci zanechavše obléhání Potnštejna, válku na Moravu


1) Die Landtafel v. Mähren B. C. XI. n. 90.
2) Libri cit. et sent. III. 13. Snad v téže záležitosti pohnal už r. 1412 Bedřicha z Řičan, viz Půh. IV. 547.
3) Die Landtafel v. Mähren Bx. C. XI. n. 381—383.
4) Palacký, Dějiny Národu Českého kniha XII. str. 208, nazývá ji pouhou „potržkou”.

a zvláště do kraje Brněnského (Olomoucký už dříve byli poplenili) přenesli; tu proti zboží katolíků velmi krutě loupežemi, zbraní i ohněm řádíce, velikých místy učinili škod a ještě větších byli by nadělali, kdyby páni Kravaři a Šternberkové prostřednictvím Jana z Pernštejna nebyli Prokopa Holého, pro ztrátu Šternberku (v jehož moci dříve byl) rozzuřeného a Veveří tehdy obléhajícího, penězi a prosbami tak upokojili, že slíbil ustáti v drancování lidu a pustošení kraje. Prokop pak odtáhl do Opavska.1) — Schwoy dodává, že uhájen byl hrad Mikulášem Meziříčským z Lomnice a že z vděčnosti za to r. 1435 propůjčil mu Albrecht hrad Veveří s jeho pozemky v léno.2) I tyto zprávy nejsou dosti zaručeny a proto nelze jim víry dáti. Hrad roku příštího byl v držení zeměpána, z čehož lze s určitostí souditi, že nebyl v léno propůjčen.3)

Purkrabí Veverský Jošt Hecht z Rosic 1436—37.

Rozepře s Petříkem z Žebětína. Proček z Žebětína. Soud Joštův o Rozdrojovice, Jinačovice a Kyničky.

Členové rodiny Hechtovy od první polovice století čtrnáctého často jsou jmenováni. Hecht z Rosic podepsán jest jako svědek na několika listinách, týkajících se kláštera sv. Anny na St. Brně z r. 1336, 1339 a 1341. Rodina se rozvětvila a mnohých nabyla statků. Rosice jí zůstaly do polovice století patnáctého.

Jošt a bratři jeho Vznata a Hynek r. 1398 porovnali se navzájem co do majetku svého.

V knihách půhonných a nálezových o Joštu velmi zhusta je řeč v různých rozepřích jako o poručníku či zástupci, jako o žalobníku nebo žalovaném, jako o rozsudím voleným. Ponejprv roku 1405 uveden jest jako poručník či komisař v jedné rozepři.4) Roku 1406 v sobotu po Třech Králích súčastnil se soudu zemského.5) Roku 1407 poslal jej markrabí Jošt po svém poselství ku králi uherskému; z čehož patrno, že už tehdy požíval velké vážnosti a důvěry jeho. R. 1415 uveden jest jako nejvyšší sudí Brněnský.6)

Že by byl také purkrabím Veverským, není sice výslovně nikde řečeno, lze to však souditi z toho, an strany Veveří úřední práce konal, které konati jen purkrabí právo měl. Vysvítá to z rozepře, kterou jako purkrabí vedl s Petříkem z Žebětína. Zeměpáni ze zboží, které slušelo ku hradu Veveřímu, dávalí (jak jsme už seznali) panoším a jiným svobodným, poddanstvím nezavázaným osobám jisté výsluhy, buď popluží anebo platy z lidí poddaných; takoví výslužníci čili nápravníci (manové) byli pak


1) Mars Moravicus lib. V. cap. IV. p. 575.
2) Schwoy II. 114.
3) V. Brandl v Časopise Mat. Mor. XII. 185.
4) Libri cit. et sent. I. 131.
5) Tamže I. 136.
6) Tamže tom. II. 346.

povinni vojenské služby ku hradu konati, někdy také osobami svými na hradě bydleti. V Žebětíně bylo více dvorů, které byly lidem za službu k hradu Veveří konanou v léno propůjčovány. Jeden takový dvůr měl (jak víme) ve 14. století jistý Charanica, jenž k tomu ještě doživotně obdržel, čím Ostrovančičtí byly ku hradu povinni, totiž že mu platili ročně hřivnu a orali patnácti pluhy třikráte do roka. Když pak po jeho smrti dvůr ten jakémusi Blažkovi, pak Viktorinovi a konečně Petříkovi, jenž byl Blažkovým vnukem a Viktorinovým synem, se dostal, a Petřík Ostrovančické nutil, aby mu hřivnu ročního platu dávali a patnácti pluhy k jeho dvoru v Žebětíně orali, ujal se toho před soudem zemským Jošt z Rosic zajisté jako purkrabí, tvrdě, že jest placení hřivny a orání „zpupný” čili svobodný majetek markrabství, kdežto Petřík pravil, že markrabě Jošt po smrti Charanicově Blažkovi, dědu jeho, dvůr v dědictví dal s tím právem, jakož je někdy Charanica držel. Zemský soud vyslechl svědky obou stran a shledav, že Charanica to (hřivnu a orání) držel toliko do života a po smrti jeho ani Blažek, ani Vikorin ani syn jeho, tento Petřík, toho nikdy nedrželi, a že úředníci zeměpanští po Charanicově smrti pluhy i hřivnu vždy bez překážky k Veveří drželi v pokojná léta, nalezl, že Petřík k tomu žádného práva nemá.

Podobně zakročil Jošt z Rosic jako purkrabí Veverský v následující současné rozepři: Petřík ze Žebětína (odvolávaje se na markraběte Jošta) činil nároky také na tři dvory a podsedek a na farářovy lidi v Žebětíně a žaloval u zemského soudu na Voršilu z Žebětína, že ty tři dvory s podsedkem odkoupila namajíc k tomu práva. Svědci však předvedení od Voršile a Pročka ze Žebětína a od Jošta z Rosic pod přísahou dosvědčili, že "toho dvoru někdy Luskavova z Žebětína a jednoho jeho podsedku a Oldřichova sedění v Žebětíně za jich paměti nikdy Charanica nedržel, ani toho dvoru Katnova (Kotenova?) v Žebětíně, aniž také z nich bral kterých poplatků, než ti dvorové vždy službou slušely ku hradu Veveří do té chvíle; a o farářových lidech v Žebětíně také vyznali, že oprava sluší také k Veveří1) a úroci na faráře v Žebětíně”.

Obě rozepře odehrály se r. 1436—1437.2)

Ještě jinou stížnosť vedl u zemského soudu v pátek před nedělí Jubilate 1437 Jošt Hecht na Petříka z Žebětína, totiž že v pravém landfridě a mírné zemi vzal jeho včely na jeho lesích i také vylovil v jeho potoce pod jeho rybníkem plod jeho kaprový a ten mu slíbil zase vrátiti, když svůj rybník v Žebětíně spustí, avšak toho nevrátil, čímž vzešla prý mu škoda 15 kop groší. Dle znění stížnosti nelze udati, na kterém místě Joštovi Petřík ony škody nadělal.3) Petříka také pohnal ze 30 hř. gr. Hanúšek z Nové Vsi, že mu jest mimo úmluvy pobral úroky jeho, oves, pšenici, peníze, kury i vejce.4) Dle všeho byl tudíž Petřík člověk nepokojný!

1) Fara v Žebětíně byla bezpochyby od některého zeměpána jako majitele hradu Veveří založena. Ústní podání praví, že kostel Žebětínský je tak starý jako Komínský, tedy ze XIV. století. Patronat patřil původně k Veveří.
2) Libri cit. et sent. III. 112, 121, 136, 139, 166, 168.
3) Ibi III. 146.
4) Ibi III. 146.

Jošt z Rosic byl r. 1437 pohnán Jindřichem z Chlumu ze 200 kop groší, že mu drží vsi Rozdrojovice, Jinačovice a Malé Kněhničky, nemaje k tomu žádného práva, a roku 1438 Jaroslavem ze Šellenberka, že mu drží pět kop groší platu úročního v Jinačovicích, ježto po smrti nebožky jeho mateři spravedlivě prý naň spadly.1) Zdá se, že Jošt přízni své zadňoval dvoutřetinový podíl, který z 15 kop ročního platu jí dle porovnání z r. 1406 náležel z oněch dědin.
Mezi svědky, které v rozepřích Jošt předvedl proti Petříkovi, svrchu uveden jest také Proček z Žebětína. Jeho manželka Elška z Trúbska přijala ho r. 1437 do spolku na dědičný po otci Mikšíkovi podíl svůj ve vsi Trúbsku, totiž na 21/2 lánu, na 41/2 podsedků a na co práva měla na hospodě tamější.2)

Ladislav Pohrobek 1439—1457.

Albrecht Rakouský zanechal říši svou synovi Ladislavovi, který narodiv se teprv po smrti svého otce, příjmění Pohrobka obdržel. Ladislav byl chován po čas nezletilosti u císaře Bedřicha IV., jenž mu dal za vychovatele Eneáše Sylvia, pozdějšího papeže.
Čechy té doby spravoval Hynek z Lipé, pán katolický a když r. 1444 zemřel, Jiří Poděbradský, přívrženec strany kališnické; moravu hejtman Jan Tovačovský z Cimburka, horlivý kališník, a od r. 1455 6 pánů moravských v čele majících Jana z Cimburka a biskupa Olomouckého. Ladislav r. 1457 náhle morovou ranou zemřel.
Z jeho dob zachovalo se nám o Veveří hojnějších zpráv. Do popředí vystupuje především:

Václav Hecht z Rosic a na Veveří. Snad purkrabí, snad zástavník Veveří 1446—1448.

Spor Václavův s Hanušem z Vlasatic o dvůr Kotenův v Žebětíně, s Janem z Lomnice o lesy u Čebína, s Kunigfelderem ze Žabovřesk o mýtné lidí Bytyšských, s klášterem Tišnovským o zvýšený poplatek a pobraný dobytek.

Václav byl synem Jošta Hechta z Rosic a jeho manželky Markéty z Lichtenburku a Bítova.3) Jako při otci tak i při něm soudíme, že byl purkrabím z jeho činnosti; bděltě nad tím, aby majetek ku hradu náležitý nebyl zkracován, od něho odcizován, a právní jeho poměry aby nebyly měněny, rovněž chránil lidi hradu poddané od bezpráví.

Možno, že ještě bližších práv na Veveří měl — snad mu byl dán v zástavu? Nehledě k tomu, že v půhoně jednom (III. 214) má titul Václava „z Rosic a Veveří”, on jinde (III. 225) mluví o svých lesích, Čebínce a mezi Mor. Kynicemi a Čebínem, a o svých lidech z Bytešky, ač patřily ku Veveří.

Činnosť jeho co do Veveří v půhonech jeví se následovně:

1. V pátek před sv. Ondřejem r. 1446 (III. 214) pohnal Hanuš z Vašatic (Vlasatic) Václava z Rosic a z Veveří ze 100 hřiven groší dobrých, že jemu a jeho lidem nocí nátisky činí na jeho zboží v Žebětíně, nemaje k tomu nižádného práva.


1) Libri cit. et sent. III. 142, 207.
2) Landtafel v. Mähren Br. C. XII. 214.
3) Libri cit. et sent. III. 227. Landtafel Br. C. XII. u. 720

Naproti tomu pohnal Václav z Rosic týden později Hanuše z Žebětína, seděním v Komíně, z 50 hřiven gr. stříbrných, že drží, nemaje k tomu práva, dvůr Kotnovský v Žebětíně, jenž ku hradu Veveří sluší.1) Soud o ten dvůr lze v půhonech stopovati do r. 1447 (III. 226, 265, 274). Páni napřed rozkázali, aby Václav Hecht provedl, která by služba z toho dvoru ku hradu měla se činiti a než se to stane, že nahlédnou do výpisů Olomouckých. Prohlédnuvše desky, nalezli, že „poněvadž markrabě tu v Žebětíně jediný dvůr zapsal a více tu dvorů jest v Žebětíně, které k opravě hradu Veveří sluší, má Hanúšek na posudku provésti, že ne ten dvůr, který drží, sluší k opravě hradské; pak-li neprovede, aby sloužil.” Na posudku roku 1447, v pátek po Velikonoci svědek Hanúškův, Jan Lomnický, vypověděl, že starý Koten sloužil na Špilberce a Hanúšek ukázal svědectví písemné.2) — Služba Kotenova na Špilberce znamená, že dvůr jeho patřil ku opravě hradské; on drže ho, za to sloužil zeměpánu.

Hanuše z Vašatic r. 1446 pohnala Anna z Hartvikovic ze 20 kop gr., že jí odkoupil základ její Žebětín. (Půh. III. p. 232.)

2. Roku 1446 v pátek po sv. Ondřeji pohnal Václav z Rosic před zemský soud Jana z Lomnice a z Meziříče ze dvou set hřiven groší stříbrných, že drží jeho lesy Čebínku a lesy, které leží mezi Mor. Knihnicemi a Čebínem, nemaje k tomu práva, ježto ti lesové ku hradu Veveří sluší a od stara dávna k tomu hradu jsou držáni a pan otec Jeho Jošt dobré paměti jej z nich často upomínal. (Půh III. 225.)

Nota: Čebín byl od Jošta markraběte zastaven za 300 hř. gr. Jindřichu a Janu z Bohušic. Král Václav dovolil Janu z Lomnice r. 1417, aby Čebín třemi sty hř. od nich vykoupil a jako svůj majetek podržel. (Landtfl. Br. XI. 476.)

3. A týž den r. 1446 pohnal Michala Kunigfeldera ze Žabovřesk a Manic ze 30 hřiven groší stř., že v té chvíli jsa v úřadu konšelském v Brně, dopustil a svolil mýtnému městskému s jeho lidí z Bytešky základy pro mýto bráti, kteréhož mýta prvé nikdy jsou nedávali. (Půh. III. 225.) — Tato jest první zmínka o Veverské „Bytešce”!

4. Na Václava Hechta z Rosic však stěžovala si r. 1447 v pátek po sv. Lukáši u zemského soudu abatyše Elška a veškeren konvent kláštera Tišnovského, který snad náležel k opravě hradu Veveří, že vymáhá na nich poplatek ku hradu od jeho otce


1) Hanuš z Vašatic, jenž r. 1448 byl purkrabím Kúnickým (půh. III. 406), je totožný s Hanúškem ze Žebětína. Hanuš z Vašatic byl bratrem Kotena (půh. IV. 17) a uvázal se bezmála po smrti Kotenově v držení dvoru jeho, v čemž mu překážel Václav z Rosic.
2) Teprv r. 1453 daroval (dle zápisů chovaných v registratuře Veverské) král Ladislav v neděli před sv. Maří Magdalenou za věrné služby Hanuši z Vašatic dvůr Žebětínský, uprázdněný smrtí Kotenovou. V zemských deskách cúdy Ol. XI. 83 je zapsáno, že dostal Hanuš z Vašatic od Ladislava statky v dědinách Majetíně, Dubanech a Bolelicích; dědici Hanušovi prodali to vše Machně z Majetína a dědicům Jankovského z Vlašimi.

bezprávně prý zvýšený. Pohnala totiž Václava ze 40 hřiven groší dobrých, že „otec jeho pan Jošt přitiskl je mocí, že více platiti musí k Veveří, než platiti mají a on to věda nechce to uleviti”. Páni r. 1447 nalezli, že „poniždť panna (abatyše) puohon převětšila, Václav nemá k tomu puohonu odpovídati”.1)
Abatyše Elška a konvent také pohnaly Václava Hechta, že otec jeho pobral jim dobytek a ten zbil, a on (Václav) to věda nechce jim plátcem býti2). Páni v té příčině nalezli, že Václav nemá odpovídati, protože je pohnán za umrlého.

2. Kněz Mikuláš, kaplan při kapli sv. Prokopa na hradě. 1446—1447.

Již řekli jsme, že markrabě Jan (1350—1375) kapli sv. Prokopa na hradě Veveří ne-li ze základů vystavěl, tedy aspoň hojně nadal poddanými v dědině Moravských Kynicích, z jichž poplatků zvláštní kaplan při ní žil. Roku 1446 byl kaplanem Veverským kněz Mikuláš. Musil se o své příjmy souditi s Janem z Lomnice a z Meziříče. Pohnal jej u zemského soudu ze sta hřiven groší stříbrných, že lidem jeho v Mor. Knihnicích roli jich odjal i berni (poplatky) sobě dáti jim kázal, nemaje k tomu práva. — Páni r. 1447 při zemském soudě kázali, aby Jan z Lomnice vzal výpis z desk zemských, že pak prohlídnou jej i ostatní listy (důkazy) obou stran a vynesou na jich základě rozsudek. V pátek po neděli Invocavit čili první postní nalezli, aby Jan z Lomnice „ty purkrechty, jenž je odjal a zatopil, ježto sluší ke kapitole (kapli) na Veveří, aby je zase osadil” a jen toho se držel, k čemu právo má. Dle žaloby a nálezu zdá se, že snad založením rybníka zatopil Jan z Lomnice purkrechtní, to jest dědičnému poplatku ku kapli Veverské podléhající pozemky a jich držitele dílem zahnal, dílem jim zbraňoval, aby činži kaplanu odváděli, bera ji sám.

Ač soud Janovi z Lomnice nařídil, aby purkrechty, které byl odjal a zatopil, zase osadil držiteli, kteří by platy ku kapli vybývali, přece zůstalo při starém, tak že kaplan Mikuláš ještě téhož roku 1447 v pátek po Božím Vstoupení půhon ze 100 hřiven groší dobrých stříbrných opakoval udávaje, že mu Jan z Lomnice neučinil, což mu učiniti měl podle nálezu panského a k tomu lidem jeho zapověděl, aby s úrokem k němu nechodili, než rychtáři svému kázal od nich úrok jeho (kaplanův) vzíti a že mu několika člověkův odhad odtiskl (to jest zamezil odhad majetku, jímž si chtěl kaplan náhradu zjednati na svých poplatnících za neobdržené činže).3)


1) Půh. III. 346, 380. Kolik klášter původně platil nevíme; za krále Jiřího odváděl ročně 60 hřiven. Wolný K. Top. Br. D. I. 347.
2) Půh. III. 345.
3) Tamže III. 214, 255, 265, 281.

3. Hanúšek z Vašatic (Vlasatic) rozmnožuje své statky v Žebětíně. 1447.

Hanúšek z Nové Vsi zdědiv po smrti své manželky Anny z Popůvek 50 hřiven groší věna v Žebětíně na dvoře o dvou poplužích a na 3 lánech s příslušenstvím, odstoupil je r. 1447 dědičně Hanúškovi z Vašatic.
Témuž Hanúškovi z Vašatic prodal Petřík ze Žebětína (jehož známe ze soudů vedených s Joštem z Rosic 1436—37) dědinu Žebětín a dvůr allodialní tamnější s 2 poplužími, lidmi, činžemi, dávkami, důchody, robotami, polmi obdělávanými i pustými, loukami, pastvisky, lesy, háji a křovinami, honbami, čižbou a rybolovem a se vším ostatním příslušenstvím.
Načež Hanúšek z Vašatic své manželce Kateřině z Žabovřesk pojistil na Žebětíně 220 kop groší. Manželka jeho totiž měla dříve Rakovou, Bohuslavice a Polom, k Olomoucké cúdě patřící; ty byly prodány za 220 kop groší. Hanúšek jí pak těch 220 kop pojistil na Žebětíně.1) Táž Kateřina r. 1446 manžela Hanúška přijala do spolku na tvrz a dědinu Žabovřesky a na půl dědiny Prosměřic, obzvláště na 11 kop ročního důchodu tamějšího.2)

Jiří Poděbradský 1458—1471.

Jiří Poděbradský byl zvolen r. 1458 v Čechách za krále a brzo po tom na Moravě uznán.

1. Jiří zastavil hned na počátku své vlády hrad Veveří Těšínskému knížeti Přemkovi.

Klášteru Zábrdovickému uložil, aby platil ku hradu 10 kop roční činže3); naproti tomu však odpustil roku 1462 klášteru Žďárskému 30 kop ročních ku hradu od starodávna povinných.4) Proč Žďárský klášter plat ten dával, nevíme; Jiří Poděbrad byl jeho ochrancem, velmi mu přál a proto ho činže té sprostil.

Právo ochranné nad klášterem Tišnovským, které snad ku hradu patřívalo, propůjčil roku 1463 Janovi z Pernštejna a synům jeho.

(Změny ve příjmech hradu mohl Jiří učiniti jen za souhlasu zástavníka hradu.)

2. Těšínské kníže Přemek z Veveří a Rosic 1459

(zástavník Veveří) soudí se s Hanušem z Vlasatic o zboží a práva v Žebětíně. — Kateřina z Žabovřesk, manželka Hanušova.

Přemek r. 1459 držel Veveří v zástavě; neboť týž rok v pátek po sv. Lucii pohání Hanuš z Vašatic Přemka z Veveří a Rosic 1. ze 60 hřiven groší dobrých stříbrných, že mu drží dvůr (Kotenův) v Žebětíně po zemřelém bratu, bez jeho vůle a nemaje k tomu práva, an on (Hanuš) dvůr za věrné služby byl r. 1453 od markraběte a krále Ladislava obdržel5), což ochoten jest listem královým dokázati; 2. ze 200 hřiven groší dobrých stříbrných, že Přemek lidi jeho v Žebětíně svévolně připravuje k robotám, pakli nerobotují, brání lesů, pastev a jemu samému honův a lovův, k čemuž on (Hanuš) právo
1) Landtafel v. Mähren Br. C. XII. n. 755, 757, 758.
2) Ibi XII. n. 472.
3) Wolny, M. Mähren II. 1. 290—291.
4) Wolny, Kirchl. Topographie. Brünner D. B. II. 411. Klášter Žďárský založen v I. polovici XIII. století, zrušen r. 1784.
5) Dle akt registr. Veverské, jak jsme už podotkli.

má, což chce deskami i listy dokázati, 3. ze 60 hř. gr. dobrých stř., že mu Přemek drží v Ostrovačicích hřivnu platu úroku a patnácte pluhův třikráte orati do roka ke dvoru v Žebětíně, což také chce listy prokázati.1)
Roku 1459 Kateřina z Žabovřesk, manželka Hanuše z Vašatic, na své věno (220 kop groší) v Žebětíně přijala do spolku syny Prokopa a Václava.2)

3. Kněz Jiří, kaplan u kaple sv. Prokopa na Veveří. 1459—1464.

Purkrabí Veverský Petřík z Bystřice 1459—1466.

Soudy, které vedl kaplan Veverský Mikuláš s Janem z Lomnice r. 1446—7, obnoveny r. 1459 od kaplana Jiřího proti Jaroslavu z Lomnice. V pátek po sv. Alžbětě 1459 Jiřík, kaplan kaple sv. Prokopa na Veveří, pohnal p. Jaroslava z Lomnice a z Moravských Knihnic před zemský soud ze sta hřiven groší dobrých stříbrných, žaluje, že mocí pobral (co?) jeho lidem, kteří k jeho kapli na Veveří příslušejí, některé sjímal a sšacoval (to jest ve vězení výkupné na nich vynutil), druhé rozehnal a k tomu k robotám nespravedlivým svévolně připravoval, nemaje k nim žádného práva, tak že lidé pro ty nátisky nevydávali kaplanu v čas vedle zápisu úroků spravedlivých.

S tím půhonem souvisí zajisté jiný, kterým Bartoň z Mor. Knihnic pohnal r. 1460 v pátek před sv. Mikulášem Jaroslava z Lomnice z 60 hř. gr. dobrých stříbrných, že v mírné (pokojné) zemi, nedbaje na královy milosti přikázaní, pobral mu statek jeho, co ho měl v zemi i nad zemí a k tomu ho od purkrechtu odehnal (to jest zbavil ho movitého i nemovitého jmění), a toho jemu opraviti a vrátiti nechce.

Při obou rozepřích jmenován jest poručníkem čili zástupcem žalobníka — Petřík z Bystřice, purkrabí Veverský.

K půhonům zachovaly se tyto nálezy ze čtvrtku před sv. Matějem r. 1464:

Mezi knězem Jiříkem, kaplanem Veverským a p. Jaroslavem z Lomnice páni nalezli: poněvadž kněz Jiřík list okázal od markrabí Jana, v kterémžto listu nadal kaplu na Veveří k věčnosti a v tom listu i lidé se jmenují a panství sobě i svým potomkům markrabí pozůstavil, a p. Jaroslav ukazuje listy, které toho nadání nedotýčí ani těch lidí jmenují, že p. Jaroslav k tomu práva nemá a což jest knězi úroků sešlo a těm lidem škody učinil, aby to tomu knězi a těm lidem navrátil aneb podle půhonu zpravil.

Mezi Bartoněm z Moravských Knihnic a p. Jaroslavem z Lomnice páni nalezli: poněvadž jest prvé nález panský knězi Jiříkovi, kaplanu z Veveří i úroky sešlé i těm lidem škody, které p. Jaroslav učinil, že toho má pan Jaroslav navrátiti aneb podle půhonu zpraviti — při tom prvním panském nálezu aby zůstalo.

V sobotu před sv. Jiřím při posudku čili dodatečném soudu opět bylo jednáno o žalobě Jiříka kaplana na Jaroslava z Lomnice; jelikož se tento nedostavil k soudu, byl odsouzen pro nestání [in contumaciam.]3) Purkrabí Petr uveden jest ještě r. 1466.4)


1) Libri cit. et sent. IV. 17, 18.
2) Wolny, M. Mähren II. 1. p. 298.
3) Libri cit. et sent. IV. 34, 84, 88, 93.
4) Ibi IV. 228.

Co se potom s kaplany a kaplí stalo, není známo. O kaplanech už není řeči; o kapli teprv r. 1710, kdy pro ni — avšak zasvěcenou sv. Václavu a nikoli sv. Prokopu, vymohl hrabě Václav Weikart ze Sinzendorfu odpustky.

4. Přemek Těšínský a z Veveří r. 1464 pohnán od Jaroslava z Lomnice.

Proti dvěma žalobám bylo se brániti knížeti Přemkovi z Veveří r. 1464. Žalobcem v pátek před sv. Jiřím byl Jaroslav z Lomnice jako pán Semtic a části Moravských Kynic. Pohnal Přemka

1. ze sta hřiven groší dobrých stř. — Jaroslavovi totiž lidé z M. Knihnic a ze Semtic koupili v Přemkových horách lesy k stavení a k prodeji; úředníci prý peníze od nich vzali a lesu jim vyvézti nedali a skrze to Jaroslav i jeho lidé škody vzali, že jsou lidé jemu pústek odešli (z pustých, snad vyhořelých gruntů odešli);

2. ze 60 hř. gr. stř., že Přemek béře desátek z Kocenova1), jenžto slušel prý faráři Jaroslavovu do Mor. Knihnic.2)

Přemek v těch půhonech má titul „kníže Těšínské a z Veveří.” Rosice už byl nedlouho před tím, r. 1464, prodal Hinči z Kukvic.3)

5. Spory Kateřiny, vdovy po Hanušovi z Vašatic o zboží Žebětínské. 1464—1466. Farář Žebětínský Urban 1466.

Před rokem 1464 zemřel Hanuš z Vašatic (Vlasatic) a z Žebětína, zanechav vdovu Kateřinu z Žabovřesk a Žebětína a dva syny Prokopa a Václava. Kateřina je přijala do spolku na své věno v Žebětíně a na vše co má a bude míti. Jan z Pernštejna však proti tomu položil odpor co do Žebětína, řka, že tam má právo.4) Vdově a synu Prokopu bylo oháněti se také proti různým žalobám. Jan z Pulic a Jinašova žaloval ji r. 1464 v pátek před sv. Jiřím u zemského soudu pro 500 hřiven groší, že po smrti manžela svého s ním smlouvu udělala, slibujíc ho ze zprávy Žabovřeské vyvaditi (vyprostiti z ručení), jak byl za Hanuše z Vlasatic manžela jejího slíbil a toho pak neučinila. Převor Oldřich a konvent kláštera sv. Tomáše před Brnem ji pohnal ze 100 hřiven gr., že jim „vsíhla ve les jejich Pekárny přes hranice správné.5) Jan z Pernštejna pohnal v pátek před sv. Duchem ji i jejího syna Prokopa ze 300 hřiven gr., že drží ves Žebětín s příslušenstvím, ježto on na tom výplatu měl a oni mu ji postoupiti nechtěli. Podobně pohnal kněz Vincenc na místě proboštově a všecka kapitola sv. Petra v Brně 1466 v pátek před sv. Janem Křtitelem oba z 9 hřiven groší ročního úroku v Žebětíně, který jim zadrželi.
Roku 1466 zemský soud v rozepři s klášterem sv. Tomáše usnesl se, že úředníky vyšle a strany se soudící aby předvedli před ně lidi starožitné (starší lidi jako svědky).

1) Kocanov byl r. 1531 už pustou vsí.
2) Libri cit. et sent. IV. 144.
3) Br. Ldtfl. XIII. 4.
4) Br. Landtafel XIII. 140.—142.
5) Přes hranice „správné” = které darovací list markraběte Jošta z r. 1381 dopodrobna ukazoval.

Kateřina ze Žabovřesk 1464 pohnala Kateřinu z Žebětína a z Lovčiček z 16 kop groší, které její manžel Hanuš byl zaplatil za jejího otce Anně Jeršpicové, propadla však s žalobou, protože Kateřina z Lovčiček v Žebětíně ničeho neměla.
Kateřina z Žabovřesk žalovala také Hanuše Ryšana z Brna a z Žabovřesk že jí drží Žabovřesky se vším příslušenstvím. Hanuš Ryšan byl obchodník (suknem) v Brně a půjčoval peníze;1) patřily mu Řečkovice.

1) Lib cit. et sent. IV. 100, 106 a 194, 113 a 195, 149, 259

Farářem Žebětínským byl r. 1466 jistý Urban, fříve farář Mor. Knihnický a majitel domu v Brně.1)

6. Hrad Veveří ve válkách Jiřího Poděbradského. 1467—1470.

V Pešinovi dočetli jsme se následujících událostí z těch pohnutých dob, jež Veveří se týkají:

Roku 1467, kdy král Jiří už byl papežem vyobcován z církve, povstali proti němu k naléhání papežského legata někteří páni čeští i moravští, mezi nimi Jan z Boskovic, bratr Olomouckého biskupa Protasia. Ten sebrav na 3000 mužů, táhl proti Brnu, Jiřímu ještě věrnému, obsadil Staré Brno a králové klášter, v němž jeho sestra Berta byla tehdy abatyší, a obléhal Špilberk. Když se to dozvěděl Viktorin, syn krále Jiřího, spěchal z Rakous se svým vojskem městu na pomoc. Před jeho přesilou Jan z Boskovic, zanechav posádku v klášteře, couvl v noci směrem k Veveří a dále k Černé Hoře, která mu patřila. Viktorin zmocniv se 28. července kláštera, pronásledoval ho, donutil u Černé Hory k bitvě a porazil ho na hlavu.2)
Důležitou úlohu hrál hrad Veveří ve válkách mezi Jiřím a Matyášem Uherským, které počaly r. 1468. Matyáš vtrhl na Moravu a pustošil Znojemský kraj. Viktorin neměl dosti vojska, aby se mu na odpor mohl postaviti, zanechal posádku značnější v Krumlově, a poslav něco mužstva do Brna na lepší obhájení Špilberku a něco na Veveří, spěchal se zbytkem k Čechám, aby se spojil s bratrem Jindřichem na pomoc táhnoucím. Matyáš v patách za ním, dohonil a obléhal ho v Třebíči a pak v Třebíčském pevném klášteře benediktinském, odkudž podařilo se Viktorinovi v noci před svatodušním pondělkem prosekati se skrze nepřítele a s bratrem se spojiti. Klášter byl pak Matyášem vydrancován, opat sesazen a se statky klášterními libovolně naloženo, a sice hlavně trestem za to, že se k vyzvání Matyášovu nevzdal, dokud v něm dlel Viktorin.3) Mezitím Brno odpadlo od Jiřího a vzkázalo Matyáši, aby je obsadil. Což on ovšem ihned učinil. Špilberk zůstal pod vůdcem Leopoldem Krajířem věren Jiřímu. Když brzy na to přitáhli k Brnu Viktorin a Jindřich, nepustili se do boje s Matyášem, nýbrž Jindřich s Matyášem (Viktorin den před tím odebral se na Veveří, aby se tam zotavil po námahách dnů posledních) smluvili se o příměří tříměsíční. Načež Jindřich zanechav něco vojska Viktorinovi, odtáhl do Slezska a Matyáš, nechav si ještě v Olomouci holdovati, do Uher.
Když pak válka byla obnovena a Jindřich dlel ještě ve Slezsku a otec Jiří v Čechách — podmanil si Matyáš skoro letem na Moravě, kde Viktorin byl sám se slabým vojskem, skoro všechno vyjma jen pevnější místa, jako město Hradišť, hrady Špilberk, Veveří, Račice, Cimburk, Helfenštejn, Lukov, Brumov a Buchlov a klášter Hradišťský u Olomouce.4)

V dalším postupu války r. 1470 král Jiří přitáhnuv k Brnu, obsadil Králové klášter, jenž se mu vzdal; a odtud na Veveří, které maličko před tím Brňané lstí byli vzali, táhl s nadějí nepochybnou, že ho zase dobude. Velitelem na hradě byl Mikuláš z Lilče, k obraně maje 50 Moravanů a 34 Uhrů. Když Češi nástroje metací (střelné) postavili a do zdí bušiti počali, dbaje více života než cti, k vyzvání Čechů, aby se vzdal a sebe i spolubojovníky zachránil, snadno souhlasil a smlouvu uzavřel, dle níž bylo dovoleno jemu i soudruhům se


1) Wolný, K. Top. Br. D. I. 243. Viz též níže při Mor. Knihnicích.
2) Pešina Mars Mor. lib. VI. cap. VI. p. 804.
3) Ibi, lib. VII. c. I. p. 826 et ssqu.
4) Ibi, lib. VII. cap. II. p. 837.

všemi věcmi z hradu odtáhnouti. Někteří spisovatelé praví, že hrad dostal se lstí a zrádou do rukou Čechů. Pešina však soudí: „tomu nemohu věřiti, jelikož mám před rukama list Jiřího krále, poslaný synu Jindřichovi, v němž výslovně dí, že ho dostal vzdáním se”. Obsadiv Veveří, hnul se král k Černé Hoře.1)

Pánem hradu: Matyáš I. Uherský, jako markrabě od roku 1471—1490.

Komorní plat kláštera Třebíčského k Veveří. — Ostrovačice a Domašov králem zastaveny Brnu.

Matyáš podržel Moravu, již byl proti Jiřímu Poděbradskému uchvátil, až do své smrti 1490, ač králem českým byl Vladislav, syn polského krále Kazimíra. Té doby na Moravě působil výtečný hejtman Ctibor z Cimburka, syna Jana z Cimburka, který sepsal v knize Tovačovské obyčeje, řády, zvyklosti starodávné a práva markrabství moravského.

1. Plat kláštera Třebíčského ku hradu.

Kníže Přemek Těšínský hrad Veveří držel v zástavě jistě ještě roku 1475. Čteme totiž roku toho na neděli po sv. Alžbětě následující nález: Což se dotýče platu komorního od kláštera Třebického knězi Přemkovi Těšínskému k Veveří vydávání, na to jest pány pověděno: Když králem J. M. rozkázáno bude, kterak ti platové dáváni mají býti, na groše-li, čili na peníze, že tak učiněno býti má podle J. Mti rozkázání.2) Onen komorní plat k Veveří byl asi splátkou knížeti na dluhy a zástavy klášteru uložený od Matyáše, který, jak jsme řekli, se statky kláštera Třebíčského z trestu za věrnosť Jiřímu zachovanou libovolně naložil.

Také klášteru Rajhradskému, pro věrnost zachovanou Jiřímu Poděbradskému, odňal Matyáš roku 1469 Ostrovačice a Domašov (v němž byl opat Břevnovský r. 1419 přikoupil od Vaňka z Mírova dvůr za 60 hř. gr., aby v něm později nalezl útočiště před Husity), a zastavil ho městu Brnu r. 1469 tím způsobem, že klášter si ho mohl 2000 dukáty vyplatiti, což se r. 1499 stalo.

2. Kazimír kníže Těšínský a na Veveří r. 1481.

Kdo co ku hradu tehdy platil?

Půhony Olomoucké i Brněnské uvádějí r. 1481 o sv. Žofii, to jest 15. května knížete Kazimíra čili Kazku z Těšína a z Veveří.

Při přenesení nápadu po † Přemkovi na Kazimíra sdělán a do Olomouckých (?) půhonů přijat byl velmi důležitý pro nás seznam poplatků ku hradu Veveřímu tehdy odváděných. Uvedeme ho tu doslovně a pak k němu přičiníme poznámky.


1) Pešina Mars Mor. lib. VII. cap. III. p. 856.
2) Půh. lib. V. p. 19.

Feria III. Sophie Brune 14811) (to jest v úterý o sv. Žofii 15. května v Brně r. 1481).
Item o pana Dobeše2) na král. milosti místě a o pana purkrabí zprávu jich věrnú řečí dáti (?).
Byteška městečko.
Item VIII kop o sv. Jiří a tolikéž o sv. Václavě a k tomu kury dávají o masopustě a roboty také činiti mají spravedlivé, chmel také dávati mají.
Bystřec.
Item III kopy o sv. Jiří úroku a o sv. Václavě tolikéž, kury dávají o vánocích a II kopy zemných peněz.
Rozdrojovice.
Item IV kopy úroku sv. Jirského a o sv. Václavě tolikéž dávají a kopu zemných peněz.
Jinačovice.
Item II kopy úroku sv. Jirského a o sv. Václavě tolikéž a půl kopy zemných peněz.
Knihničky malé.
Item II kopy a II gr. úroku sv. Jirského a o sv. Václavě tolikéž.
Žebětín.
Item XI gr. dává Horák se dvoru o sv. Jiří a o sv. Václavě tolikéž; item jakž kto sedí ze vší vsi po 1 slepici.
Klášter Zábrdovský.
Item X kop dávají do roka a to rozdílně: na sv. Jiří V kop a na sv. Václava tolikéž.
Klášter Rajhradský.
Item IV hřivny súkenných peněz dávají jednú v roce o sv. Václavě.
Klášter Tišnovský.
Item IV hřivny súkenných peněz dávají jednú v roce o sv. Václavě.
Klášter Oslavanský.
Item II hřivny dávají jednú v roce o sv. Václavě.
Evančice město.
Item XX kop komorního a to rozdílně o sv. Urbaně X kop a o sv. Vavřinci X.
Dvůr u Knihniček malých.
Item s toho dvoru vychází XVIII kop a 1 met ovsa z Komína.
Knihnice německé.
Item 1 kopu dávají zemných peněz, item 1 met ovsa k setí dávají, item orati mají k jeři a ozimi, item kury dávají k vánocím a vajce k veliké noci a drva voziti mají k vánocím.
Ostrovačice.
Item 1 kopu zemných peněz dávají a 1 met ovsa k setí; item kury k vánocím a vajce k veliké noci, a s každého lánu vůz dřev k vánocím.
Březina.
Item 1 hřivnu zemných peněz dávají a 1 met ovsa k setí jeři.
Svatoslav.
Item zemných peněz dávají s každého lánu II groše a 1 měřici ovsa s každého lánu a s podsedku půl groše a čtvrť ovsa.
Domašov.
Item zemných peněz s každého lánu II groše, s každého lánu 1 měřici ovsa, s každého lánu slepici k vánocím, vajce k velicenoci a tři vozy dřev k vánocím.

1) Libri cit. et sent. I. V. p. 61.
2) Dobeše z Boskovic (a z Černé Hory) na místě krále nalézáme i jinde, viz t. V. p. 66. Byl muž ve věcech válečných výtečný a mnohými cnostmi ozdobený; sloužil králi Matyáši přes 15 let; když však Matyáš dal jeho bratra Jaroslava, kancléře svého, r. 1485 nespravedlivě popraviti, přešel do služeb císaře Bedřicha. Viz Pešina Mars Mor. I. VII. cap. V.

Hluboké.
Item zemných peněz s každého lánu II gr., item 1 měřici ovsa s lánu, vajce o velicenoci a o letnicích dva vozy dřev přivézti mají.
Přibislavice.
Item zemných peněz s každého lánu II gr., item 1 měřici ovsa s lánu, item s lánu slepici.
Drásov.
Item 1 hř. zemných peněz dávají, item jeden met k setí jeři ovsa, item XV vozův dřev k vánocím.

Zde máme příležitosť promluviti o místech, která ku hradu r. 1481 patřívala nebo platila.

1. „Byteška” městečko patřilo povždy ku Veveří. Ponejprv, jak jsme shledali, zmínka listinná se činí o Bytyšce r. 1446 v půhonech, kdy Václav Hecht z Rosic své lidi z „Bytešky” hájil, aby nemusili platiti mýtného k Brnu. Kdy byla založena, nelze zjistiti. Obyvateli jejími předními byli snad horníci. Soudíme to z té okolnosti, že chrám Bytyšský zasvěcen byl a jest sv. Jakubu Většímu. „Blíže k nám (než ze století IX.) jsou podle času”, tak píše Hermenegild Jireček, „kostely zakládané ... ke cti sv. Jakuba Většího, patrona horníků; kdežkoliv se usadili, kostely takové zakládali, tak že se nyní s úplnou skoro jistotou může tvrditi, že kde kostel toho založení, tam jistě byli horníci, třeba by po hornictví žádné již paměti tam nestávalo”.1) V XV. století ovšem už Bytyška obydlena byla rolníky, jak patrno z břemen na nich spočívajících. — Nápadno je, že seznam povinností ku hradu Veveřímu Bytyšskými konaných rozeznává závazky, které Bytyští plní a plniti mají. Zdá se, že osadníci se bránili proti „nespravedlivým” robotám a proti odvádění chmele, kdežto kury a 16 kop platu bez reptání skládali. Z pěstování chmele jde na jevo, že byl bezpochyby v městečku samém panský pivovar. —

Bylo-li kdy městečko opevněno, nelze zjistiti. Po hradbách památky není. Snad pozůstávala Bytyška kdysi jen z domů na náměstí či rynku a z dlouhé ulice, do níž rynk vybíhá. Dlouhou ulici uzavírala snad brána, neboť trať polí hned za tou ulicí jmenuje se „za bránou”, a rynk (z opačné ku bráně strany) chráněn byl poněkud bílým potokem a nějakými ohradami; slujíť tratě polí v té straně „Velké tejny” a „Malé tejny”. — Roku 1481 a sice v den, kdy seznam byl sepsán (15./5.) činí se v půhonech první zmínka o faře Vev. Bytyšské. Tehdy byla i s bohatým nadáním svým kanovnickou prebendou svato-Peterského kolegiatního kostela v Brně. Kdy a jak ten kostel k faře V.-Bytyšské přišel, nelze udati. O sv. Žofii 1481 pohnal totiž Martin z Falkenštejna, kanovník Brněnský, knížete Kazimíra (čili Kazku) Těšínského a z Veveří ze 40 hřiven gr., že nevydává už od 5 let desátku jeho faráři podacímu v Bytešce se svých domů (čili dvorů?) a polí, kteréž k zámku Veveří sluší, ježto farář a on kanovník


1) Viz Sborník Velehradský I. 207.

k nim právo mají.1)

2. Bystrc čili Bystrc, jenž od prvopočátku patřil ku hradu, už jsme uvedli r. 1373 a 1381, kdy markrabě Jan a pak Jošt darovali klášteru Augustinianskému u sv. Tomáše při Brně lesy u Bystrce ležící.

3. Osady Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky a Žebětín známe. Dodáváme pouze, že roku 1481 Jeronym z Brna pohnal Kazimíra Těšínského a z Veveří ze 100 kop groší, že mu drží dvůr v Knihničkách, k němuž lepší prý právo má a že asi roku 1481 Prokop z Vašatic prodal Žebětín s jedním dvorem Urbanu ze Starosedla a jeho manželce Dorotě z Červené Vody2); a když mu Urban řádně nezaplatil, pohnal ho ze 105 zl., že mu nedbá doplatiti, než drží zboží i peníze.1)

4. Nápadno je, že v seznamu nejsou uvedeny Chudčice, které jsme už r. 1238 poznali. Vysvětluje to však půhon podaný 1481 v pátek před novým rokem na Kazimíra Těšínského a z Veveří. Václav z Pivína měl list na Chudčice od † Přemka Těšínského; toho častokráte upomínal, aby mu ho obnovil, což se však nestalo; po smrti Přemkově žádal obnovení listu na Kazimírovi, jenž držel nápad Přemkův a jelikož Kazimír nedbal, pohnal jej.1)

Další místa v seznamu uvedená patřila nebo patřívala ku hradské opravě a sice:

5. Premonstrátský klášter Zábrdovický (založený asi r. 1200, zrušený 1784) platil ku hradu ročně 10 kop. Závazek ten povstal za krále Jiřího, neboť on vystavil na klášter dlužní úpis, dle něhož měl odváděti ku hradu 10 zl. roční činže.3)

6. Benediktinský klášter Rajhradský platil ročně 4 hřivny soukenných peněz (to jest peněz na místo soukna, které měl ku hradu odváděti) a nad to jeho dědiny Domašov, Ostrovačice, Hluboký a Přibislavice odváděly „peníze zemné” (z pozemků) a jiné dávky.

Domašov patřil ku klášteru od prvopočátku (1048), Ostrovačice uvedeny jsou ponejprv 1255, Hluboký a Přibislavice r. 1405. Poplatek Přibislavic později zanikl, snad proto, že dědina ta (jakož i Radoškov) okolo r. 1557 na čas spustla.4)

jak závazky ty povstaly, nelze určiti. Snad z práva ochranného; r. 1449 však měli je Pertuolt z Lipé, český zemský maršálek a město Brno, okolo r. 1517 Jindřich z Lomnice a Meziříčí.

7. Podobně jako Rajhrad i klášter Tišnovský a jeho dědiny Komín, Knihnice Německé, Březina, Svatoslava, Přibislavice a Drásov povinnosti ku hradu odbývaly. V pozdějších rejstříkách nalézáme ještě Hradčany. Závazek mohl povstati právem ochranným,


1) Půhony Brněnské netištěné. Vyjdou jako 2. svazek dílu V.
2) Wolny, M. Mähren II. 1. p. 298.
1) Půhony Brněnské netištěné. Vyjdou jako 2. svazek dílu V.
1) Půhony Brněnské netištěné. Vyjdou jako 2. svazek dílu V.
3) Wolny M. Mähren II., 1. 290, 291.
4) Wolný Kirchl. Top. Br. D. I. 423. dle půhonů.

které purkrabí Veverští jmenem zeměpánů klášteru konávali. Roku 1363 totiž markrabě Jan vzal klášter pod svou zvláštní ochranu. Král Jiří propůjčil však právo ochranné r. 1463 Janovi z Pernštejna a jeho 3 synům.*)
Panenský cisterciácký klášter „Brána nebeská” zvaný v Předklášteří u Tišnova založen byl r. 1233 od Konstancie, vdovy p očeském králi Přemyslu Otakaru I. Ona do něho přivedla jeptišky z kláštera u sv. Petra v Praze. Za tím účelem koupila od rytířského řádu Johanitů, kteří v Předklášteří měli kommendu, dědiny Tišnov a Březinu a nadala se svým synem, markrabětem Přemyslem, nový klášter ještě mnohými jinými statky, mezi nimi i Německými Kynicemi.
Johannité byli dostali Tišnov a Březinu s loukami podle řeky Svratky (Švarcavy) od Jindřicha, bratra Vladislava, krále českého. R. 1168 Vladislav1) a r. 1214 Jindřich Vladislav darování to potvrdil. R. 1233, jak jsme řekli, přikoupeny byly dědiny ty „Bráně nebeské”. Skoro současně Německé Kynice, r. 1238 přibyl Drásov, r. 1240 Svatoslava, tyto dvě dědiny výměnou za jiné, a r. 1240 koupila Konstancie Komín za 280 hřiven od Diviše z Divišova (Sternberg), vyplatila mu 230 hřiven a zůstala ostatních 50 dlužna, až syn Divišův Zdeslav ukáže hranice dědiny.2) Roku 1259 uvedeny jsou Drásov, N. Kynice a Svatoslava jako fary.
V Komíně založena r. 1323 fara a přiděleny jí Jundorf, Žabovřesky a Manice, které patřily dosud k faře P. Marie na St. Brně. Za výhodu, že budou míti faru blíže, zavázaly se ty obce dávati faráři místo dosavadního nepatrného, úplný desátek žita, pšenice a ovsa. Kostel farní vystavěn ke cti a chvále sv. Vavřince od české královny Alžběty3) ve slohu přecházejícím z románského do gotického. Patronat měl panenský Králové klášter na Starém Brně.
Markrabě Karel r. 1335 udělil obyvatelům městečka Čejče a dědin Výmyslic a N. Kynic, které klášteru patřily, právo vařiti a ve svém obvodu prodávati pivo.
O Bosonohách zachovaly se tyto zprávy: R. 1225 matrona Heilvidis, zakladatelka kláštera Oslavanského, odstoupila Benediktinům v Komárově (na lužie) své pozemky orné u dědiny Manic a vinohrad v Bosonohách, což byla koupila od markraběte Vladislava za hotové, a přidavši k tomu 60 hřiven, obdržela od nich 4 lány v Oslavanech a vinohrady u Ivančic. — Roku 1237 král český Václav odstoupil v náhradu za škody jeho vojskem učiněné Bosonohy s půdou oranou i neoranou, se vším příslušenstvím, s polmi, loukami, pastvisky, lesy atd. Zdislavovi, faráři u sv. Petra v Brně, vzav za to od Zdislava pouze pole v Medlanech, Březovicích, které patřily sv.-Peterské škole a ve Vážanech a Bzové, jež náležely vikářům atd., pak 2 koně za 20 hřiven. R. 1240 daroval král český Václav za pokoj duše matky své Konstancie, pochované v Předklášteří, klášteru „Brána nebeská” patronaty bohatých kostelů sv. Petra v Brně, v Budějovicích a Velké Byteši.4) Tak dostaly se Bosonohy ku klášteru. Olomoucký biskup Bruna sice okolo r. 1255 chtěl patronat kostela svatopetrského klášteru odníti, spor z toho vzniklý byl však ve prospěch kláštera r. 1258 rozhodnut. R. 1298 Olom. biskup Dětřich prohlásil, že Bosonohy patří klášteru. Roku 1319 biskup Olom. Kunrat zaměnil biskupské desátky v Čejči a Šlapanicích za klášterní dědiny Bosonohy a Hohendorf „Buchwul” (u Opavy).5) Teprv r. 1628 byl zase klášterem koupen svobodný dům v Bosonohách s vinohrady za 6000 zl. od Jana z Greifenfelsu.6)

*) Wolný K. Top. Br. D. I. 346., 347. V. Brandl Časopis Matice mor. Ročník XII. str. 187.
1) Cod. dipl. I. 2. 81.
2) Ibi II. 276., 304., 340., 355., 380., 383. Jména dědin jsou psána Knenich, Chneniz, Kheniz, Kniehnice, Knehnize, Draszov, Drazov; Zwatozlav, Zwatoslaus.
3) Cod. dipl. VI. 164. VII. 825
4) Cod. dipl. II. 170., 328. a 382. Název Bosonoh v těch a pozdějších listinách: Bozonoh, Bossonoh, Bareuoz, Parfus, Parvoz.
5) Cod. dipl. VI. 118., 119.
6) Wolný K. Top. Br. D. I. 351.

8. Nad klášterem Oslavanským právo ochranné svěřeno bylo markrabětem Karlem r. 1337 výhradně purkrabím Veverským. Odtud snad jeho poplatek. Roku 1471 přeneseno na Pernštejny, r. 1525 králem Ludvíkem na město Brno. Brzy na to klášter zanikl a statky přidadly zeměpánu.

Nota: Také dědina Hvozdec patřivší klášteru sv. Anny na St. Brně, náležela tehdy ku hradské opravě; je však v seznamu vynechána. — Plat komorní kláštera Třebíčského, jenž ještě r. 1475 byl odváděn, je také v seznamu pominut.

9. Kterak na město Ivančice uvalen poplatek 20 kop komorního platu k Veveří, není nám povědomo.

3. Václav z Ludanic a na Veveří 1483—1519 (?).

Po Kazimíru Těšínském převzal Veveří v zástavu Václav z Ludanic, jenž byl od r. 1480 sudím Brněnským.1) Veveří držel už r. 1483.

O rodu Ludaniců budiž tu v krátkosti uvedeno:
Olomúcké půhony r. 1463 a 1464 jmenují Jana z Rokytnice u Přerova a syny Jana a Hynka z Rokytnice, tohoto také z Dlúhé Vsi; pak Anežku z Rokytnice. R. 1466 Jan a Hynek mají titul z Ludanic a Rokytnice.2)
Roku 1475 Jan a Hynek, bratří z Ludanic zasedali na sjezdu panském v Brně o sv. Jakubu Větším a Jan z Ludanic ve středu po sv. Petru s jinými pány připovídal se k Buchlovu, jako ku svému základu. O sv. Kateřině Hynek z Ludanic připověděl se na místě sirotkův Tvorkovských k Miloticím; pak Albrecht starší ze Šternberka a Jan z Ludanic Rokytský k Sovinci, protože nebyli vyvazeni z rukojemství.3)
Roku 1480 v pořádku, jak páni seděti mají v stolicích při soudu, uvedeno jest po pravé ruce 7 pánů z nejstarších rodů, pak osmý (první z rodů mladších) Hynek z Ludanic, devátý Václav z Ludanic a po nich ještě dva; po levé ruce 6 z nejstarších rodů a pak 11 z rodů mladších. Téhož roku Václav z Ludanic už byl nejvyšším sudím Brněnským.4) Později bývá Hynek jmenován Rokytským či na Roketnici, Václav Dlúhoveským, r. 1484 a později Václav Vevrským či Veverským: titul z Ludanic ovšem zůstal jim stále na prvním místě.
V jakém poměru příbuzenském byl Václav k Hynkovi? Půhony na některých místech nazývají Hynka strýcem Václavovým; dle toho by byl Václav synem Janovým. Jeden nález z r. 1482 však uvádí Hynka jako otce Václavova. Jan r. 1482 už byl mrtev.5)
Páni z Ludanic, někdy vzácná a starožitná rodina panská uherskomoravská, nosila v erbu husu bílou, k pravé straně obrácenou v poli blankytném a psala se dle sídla svého Ludanic na Slovensku. V Uhřích přichází rodina ta už v XIII. století, na Moravě nabyla statků teprv ve století XV. a sice především Rokytnice a Přerova, kde si zbudovala hrobku. V století XVI. přešla k víře moravských bratří a vymřela.

4. Spory Václava z Ludanic a z Veveří s klášterem Tišnovským a Zábrdovickým. 1483.

R. 1483 vynesen byl zemským soudem tento nález (ve středu po sv. Vítě v Prostějově): Mezi pannou Johankou, abatyší kláštera


1) Půh. V. 41.
2) Ibi IV. 272, 302, 315, 317, 378, 403, 411, 419, 469, 512.
3) Ibi V. 1, 12, 25, 27.
4) Ibi V. 37, 41.
5) Ibi V. 67, 94, 99, 108, 111, 206, 253.

Tišnovského, a panem Václavem z Ludanic, což se dotýče platu z komory vydání, páni toho co do víc pánův odkládají; než což se platu za roboty dotýče, na kterýž úředníci v nově umluvili, zdá-li se panu Václavovi, tak plat ten bráti, jako jsou úředníci umluvili, od jejích lidí z Komína, to buď při něm, pak-li se jemu nezdá, ale robotujte jemu lidé ti to, což od starodávna spravedlivého k tomu zámku Veveří robotovali.”

Týž rok o sv. Havlu dále soud rozhodl: „Což se panny Tišnovské dotýče, poněvadž se kněz probošt (jako zástupce kláštera proti Václavu z Ludanic) na nějaký list táhne, ten aby přede pány na prvním sněmu panském ukázal a p. Václav nyní aby plat vzal od ní na vídeňské peníze a bude-li potom p. Václav k více spravedlnosť míti, to páni naučení dají”.

Na témže sněmě svatohavelském mezi Václavem z Ludanic na Veveří a kněžími ze Zábrdovic páni nalezli: „což list ukazuje a jmenuje, aby plat tak vydáván byl”.1)

Jednalo se tu o poplatku kláštera Tišnovského i Zábrdovického ku hradu, v jaké měně čili výši by měl býti odváděn; a o robotách lidí z Komína ku hradu, mají-li je lidé vybývati anebo za ně platiti dle úmluvy mezi úředníky obou stran učiněné.

5. Poměr Václava z Ludanic k faře Vev.-Bytyšské

nebyl nejlepší. Jako kdysi pohnán byl před zemský soud Kazimír kníže Těšínský a z Veveří, že faře Vev.-Bytyšské a kanovnické prebendě v Brně, jež měla podací čili patronat fary, neodvádí desátků z domů a polí, ktré ku hradu slušely, tak i Václav z Ludanic r. 1490, a opět r. 1498, 1499 a 1500 žalován byl, s dodatkem, že ode 2 let zadržuje 6 kop vídeňských peněz, které farář ročně odváděti má kanovníku té prebendy.2)

Král Vladislav 1490—1516.

Plat kláštera Zábrdovického a Ivančic ku hradu. Zpráva o Žebětíně, Ostrovačicích a Mor. Kynicích.

Když Matyáš zemřel, obdržel král český Vladislav také Moravu. Za jeho panování vláda šlechty se zakořenila. Bylať velmi uvědomělá a zaváděla češtinu do všeho jednání úředního.

Vladislav král r. 1493 daroval Václavu z Ludanic a na Veveří, mor. podkomořímu, dlužní úpis, vystavený od krále Jiřího na klášter Zábrdovický, dle něhož klášter povinen byl k Veveří platiti ročně 10 kop groší.3) Bude to oněch 10 kop, které klášter už dle seznamu z r. 1481 ku hradu odváděl. Roku pak 1515 týž král Václavu daroval 20 kop z rychty a mýta v Ivančicích.3) Snad i těch 20 kop jsou ty, o nichž seznam z r. 1481 mluví.

Roku 1492 přijal Urban ze Starého Sedla do spolku na Žebětín (pokud jemu náležel) dědice své. Když brzy na to zemřel, vdova po něm, Dorota,
1) Lib. cit. et sent. V. 77, 87.
2) Wolný, K. Top. Br. D. I. 296 dle půhonů a konsist. akt.
3) Wolný, M. Mähren II. 1. 299.
3) Wolný, M. Mähren II. 1. 299.

r. 1490 svého druhého manžela Jana Kolence z Gogolina také do spolku na Žebětín přijala, který však roku 1504 ho prodal Janu Lechvickému ze Zástřizl.4)

Okolo r. 1500 Dorota pohnala probošta Rajhradského z 200 kop, protože Ostrovačickým bránil, aby jí neodváděli ročně 1 hřivnu činže a neorali 15 pluhy třikráte do roku. Starý to spor! — A r. 1501 pohnal farář Žebětínský Veit Jana Kolence z Gogolina z 15 hř. gr., že mu zadržuje desátek, byl však pro převýšení požadavku od zemského práva odmrštěn.1)

Roku 1506 probošt Rajhradský Jakub pohnal Václava z Ludanic z 1000 kop groší, že si osoboval soudnictví nad klášterskými poddanými v Ostrovačicích a z 200 kop groší, protože bránil klášteru vybírati tam desátek.2) Spor ten rozhodnut byl ve prospěch kláštera.3) A r. 1515 farář Moravsko-Kněhnický pohnal jej z 10 kop, že jeho poddaní nechtěli mu desátku odváděti.4)

Král Ludvík 1516—1526.

Mladý Ludvík z počátku měl poručníkem císaře Maxmiliana. R. 1520 vládu sám nastoupil. Sešel smutnou smrtí v bitvě u Moháče proti Turkům 1526, utopiv se v bahně.

1. Změna majetku v Žebětíně.

Za jeho panování r. 1517 prodal Jan Lechvický ze Zástřizl čásť Žebětína (která později dostala se ku Královu Poli) panenskému klášteru cisterciáckému na Starém Brně za 1300 dukátů, kdežto druhý díl připadl (kdy a jak?) i s farou k Veveří. R. 1531 už s ním byl spojen.5)

2. Zikmund z Ludanic a na Veveří asi r. 1519—1531

snad zástavník, snad majitel hradu. Jeho spor s farářem Čebínským o desátek z Chudčic. Koupě Sentic a 1/2 Mor. Kynic a jejich dějiny.

Ač r. 1511 král Vladislav hrad Veveří po vyplacení zástavného listu dědičně přenechal zemskému hejtmanu Janu z Lomnice a Meziříče,6) přece zůstal hrad v držení Ludaniců, od roku asi 1519 v rukou Zikmunda z Ludanic. Tím rokem počínají se naskytovati o Zikmundovi některé zprávy, hradu spolu se týkající.

Tak vedl r. 1519 farář Čebínský Pavel s ním jako pánem Veverským proces o 11 kop roční činže z dědiny Chudčic, která faráři patřila a již Zikmund zadržoval. Zemský soud ho ku placení opět a opět odsoudil.7)


4) Wolny M. Mähren I. 1. 298.
1) Wolný, K. Top. Br. D. I. 243, 422 dle půhonů.
2) Wolný, K. Top. Br. D. I. 422 dle půhonů.
3) Dudík, Geschichte des Benediktiner-Stiftes Raygern II. 36.
4) Wolný, K. Top. Br. D. I. 286 dle půhonů.
5) Wolny, M. Mähren II. 1. 298, 299.
6) Wolny, M. Mähren II. 1. 291. Hormayrs Taschenbuch II. Jhgg. 1821 S. 121 praví, že král Vladislav Ludanicům hrad libovolně odňal a r. 1491 Janu Meziříčskému z Lomnice prodal. Přes to však Ludanicové v té době, kdy často nepatrný podnět popudil rytířstvo ku porušení landfridu a k svépomoci, dovedli svých práv na hrad uhájiti a donutili krále k řádné návratné koupi a odstoupení hradu.
7) Wolny, K. Topographie Br. D. I. 330. Že by byl Zikmund nepřítelem duchovenstva, nelze tvrditi. Dalť roku 1520 zapsat oltářníku při oltáři sv. 11.000 panen na Petrově v Brně a zároveň kanovníku kollegiatní kapitoly tamější Ondřeji z Königsbergu 12 zl. 12 groší roční činže na dědině Nemojanech.

Téhož roku koupil půl Moravských Kynic i s patronátem a dědinu Sentice s tvrzí od Jana z Lomnice a Brumova.

O Moravských Kynicích a Senticích tuto jest nám dodati všechno, co o nich jest známo z dřívějších dob. Co jsme o nich dosud řekli, týkalo se jen jich poměru ku Veveří.
Dle zemských desk1) Boček z Medlova r. 1350 odstoupil dědičně pánům Bočkovi, Vilému a Hroznatovi bratřím z Kunštátu Knyechnicze (Moravské) se všemi a jednotlivými příslušnými věcmi, lesy, loukami, vodami, pastvami i dědinkou (villula) Choczanovem. Markrabě Jan (jak jsem již řekli) nadal kapli sv. Prokopa na Veveří lidmi poplatnými z Mor. Kněhnic, vyhradiv nad nimi panství sobě a svým nástupcům. V M. Kněhnicích vystavěn byl ve slohu gotickém kostel ke cti a chvále sv. Markéty panny a mučenice r. 1366, jak bylo lze čísti na něm ještě r. 1680. Při něm byla fara.
Beneš z Pavlovic prodal rychtáři a jeho dědicům ze Semtic (Sempczicz) dvě hřivny a čtyři groše ročního poplatku za 25 hřiven.2) Po té nastává mezera ve zprávách až po rok 1406, kdy Kateřina, někdy řečená Fridrichová, pohnala pana Viléma z Pernštejna z obilí jarého i ozimného i z jiného nadbytu, což tu v Semčicích ostavila, čehož pokládala za 100 hřiven; pohnala ho proto, že ač jí to slíbil zaplatiti nebo vrátiti, toho jí neučinil.3) V neděli před Obr. sv. Pavla r. 1407 páni rozhodli, aby Fridrichová na posudku dobrými lidmi (svědky) ve vsi usedlými dokázala, že jí to pan Vilém pobral; vezmou-li to ti lidé na svou víru, že jí to pobral, má ji zase všechno vrátiti a to těmi lidmi, ježto tu ve vsi sedí.4) Rozsudek zněl pak ve prospěch Fridrichové přes to však p. Vilém ničeho jí nedal, tak že ho r. 1409 opět pohnala před zemský soud.5)
R. 1407 měl nějaká zboží v Semticích také jakýsi Hlaváč. Čtemeť mezi útoky v knihách půhonných: Wayksdorff z Budkovic na Hlaváče ze Semptic.6)
Současně tu seděl Jan Kosa z Okrašovic a ze Semtic. Byltě pohnán r. 1407 od Kačny, vdovy z Jenče, ze 60 marek groší, že jí cosi pobral „bez viny”, anať „naň žádné péče neměla”. Po 2 letech Ščepánek z Boskovic pohnal téhož Jana Kosa z Okrašovic, seděním v Semčicích, protože mu byl rukojmí za 40 kop gr. za Mikuláše z Křtětína a r. 1411 pohnal ho Pavlík z Ivaně ze 100 hř., že mu slíbil za zprávu za Jana Smetanu ze Skřice a toho mu nezpravil.7)
Kateřina (Katruše) někdy Fridrichová ze Semčic ještě žila r. 1418; tehdy pohnal ji Jan Hlaváč z Ronova ze všeho zboží i z doživotního, i z nadbytku horního a dolního, ze 300 červených zlatých, že pobrala Heršovi z Lelekovic jeho nadbyt, koně, odění i hotové peníze, kdežto Herš byl ty peníze (těch 300 červených zlatých) dlužen Hlaváčovi. Roku pak 1420 pohnal touž Katruši Proček z Lelekovic ze 100 hřiven groší, že pobrala jeho otci koně, odění i roucho.8)
Značná proměna majitelů M. Kynic a Sentic zapsána jest v zemských deskách9) r. 1418. Král Václav dovolil, aby sídlo a statek Sentice (das Gesesse und Gute Zemczicze), které byl Prokop Soběšín (Sobessyn) od Jana Kossy za 300 kop Pražských groší koupil, a dědinu Velké (to jest Moravské) Kynice u Kuříma, (grosser Knyenicz bei Korzym) i s tamnějším patronatem
1) I. n. 219 Br. C.
2) Landtafel v Mähren Br. C. III. n. 405.
3) Libri cit. et sent. II. p. 21. v pátek před sv. Duchem.
4) Ibi II. p. 66.
5) Ibi II. p. 172.
6) Ibi p. 56.
7) Ibi II. 83, 170, 219.
8) Lib cit. et sent. III. 25.
9) L. T. v. Mähren Br. C. 1. XI. n. 496.

(Kirchlehen), které byl týž Prokop koupil od Mikuláše z Rohozova a od Zdeny jeho manželky, — aby to vše Jan z Lomnice za 500 kop groší koupil od téhož Prokopa a jeho bratří Petra a Markvarta.
Již svrchu jsem uvedli, že 1. Václav Hecht z Rosic 1446 pohnal Jana z Lomnice před zemský soud, protože držel lesy mezi Mor. Kněhnicemi a Čebínem ležící a k Veveří příslušné. 2. že Mikuláš, kaplan při hradské kapli Veverské, ho pohnal 1446 a 1447, protože jeho poplatným lidem v Mor. Kněhnicích odňal a zatopil pole a vybíral od nich berni, 3. že podobnou stížnost vedl r. 1459 až 1464 kaplan Jiří proti Jaroslavu z Lomnice a Mor. Kněhnic.
V půhonech r. 1459 častěji jmenován jest Jaroslav z Lomnice a Semtic, současně s Bohuší z Lomnice a Semtic. Vedle nich pak Markvart z Lomnice a jeho bratr Jan, probošt Olomoucký a Tas, Markvartův syn.1) Bohuš a Jaroslav dopouštěli se různých násilnictví. I mezi sebou se nepohodli, tak že r. 1464 Bohuš pohnal Jaroslava ze 200 kop groší dobrých stříbrných, že v zemi mírné táhl jest na jeho zboží a tu jest mu lidi jeho hubil v Čebíně a Semčicích a dva mu rybníky vylovil a 12 koní na Mezříči na předhradí mu vzal.2)
R. 1464 pohnal Jaroslav (jak jsme již uvedli) Přemka z Veveří pro nedodržení smlouvy o prodeji dříví pohořelým v M. Kněhnicích a že bere desátek z Kocenova, který slušel faráři do Mor. Kněhnic; dokázal však, že se mu nejedná o faráře, nýbrž o vlastní kapsu, dopustiv se na faráři, knězi Urbanovi, hrubého násilnictví, o kterém Urban sám vypravuje: Když jsem byl farářem Moravsko-Kněhnickým, tu mi jest Jaroslav desátek můj spravedlivý pobral a odtud mne mocí vytiskl, sebrav se na mě i se svými lidmi; tu mi jest všechno pobráno: šaty ložní, husy i kury domovité; i podnes to má a mně toho vrátiti nechce. Urban stal se pak farářem v Žebětíně a odtud Jaroslava pohnal r. 1466 ze 20 hřiven groší za ty škody utrpěné.3)
Jaroslav z Lomnice na své dědině Mor. Kněhnicích r. 1466 dal zapsati Kateřině z Bohušic, manželce Mikuláše Manovského 12 kop groší ročních jako věno. Její bratr Dietra z Bohušic přijal věno to, kteréž vlastně přenešeno bylo z Oslavičky na M. Knihnice.
R. 1470 prý byl kostel v M. Knihnicích konsekrovaný (z dřívější doby) a vším náčiním opatřený.4)
Nelze nám udati, v jakém spojení je ze Semticemi nález (Lib. cit. t. V. p. 4.) mezi p. Janem Pernštejnským a paní Žofků Cimburskou o Semtice, v němž páni r. 1475 (již podruhé) rozkázali, aby ona mající list věna svého, rukojmí toho se držela, a více pana Pernštejnského z toho aby nenapomínala. R. 1480 uvádějí půhony Štěpána z Lomnice a Semtic; a téhož roku Markvart z Lomnice pohnal Žofku z Vartnova a ze Semtic (svou švakrovou) ze 320 hř. groší, že mu nechce dáti téhož dílu po zemřelé paní Jitce, ženě jeho (Markvartově), jakož jiným sestrám dávala, ač to byla slíbila, a r. 1481 pohnal ji dvakráte Vaněk z Panova z 31 zl., které dal za jejího muže Jaroslava. (Půh. netištěné.)
Roku 1499 dal Jan z Lomnice a Náměšti zapsati na Semticích se dvorem a na dědině Bohuňově své manželce Markétě z Boskovic 625 kop groší věna, a r. 1504 ještě 25 na Mor. Kněhnicích a Senticích.5)

1) Lib. cit. et sent. IV. 8, 12, 13, 19. Dle zemských desk r. 1466 C. B. XIV. n. 62 byli Markvard, Bohuše, Jaroslav bratří; čtvrtým bratrem byl Jan probošt, jenž † 1464.
2) Ibi IV. 152.
3) Ibi IV. 228. Podobně pohnal r. 1466 (IV. 227) kněz Jan, kaplan kaply sv. Bartoloměje v Rosicích, Bohuši z Lomnice ze 70 hřiven groší, že když byl farářem v Čebíně, pobral mu Bohuše ze dvora jeho veškeren nadbytek, koně, dobytek, obilí všechno, pšenici, žito, oves, postlání, knihy, šatství i jiné věci; nemaje k němu žádné viny.
4) Wolný, K. Top. Br. D. I. 288. Nota.
5) Wolny, M. Mähren, II. 1. 299. 297.

Že r. 1515 farář M.-Kněhnický pohnal Václava z Ludanic z 10 kop, protože jeho poddaní nechtěli mu odváděti desátku, již jsme řekli.
Od r. 1519 celé Sentice a půl Mor. Knihnic s polovicí patronatu patřilo ku hradu Veveřímu.

3. Úzký styk Zikmunda z Ludanic s králem Ludvíkem pomůže Vev. Bytyšce k jarmarkům a jiným právům a jeví se i z jiných různých okolností.

1. Zikmund z Ludanic králi Ludvíku „nákladně a dostatečně ve mnohých případech a zvláště proti Turkům služby činil” i povolil Ludvík k jeho žádosti listem daným v Budíně ten pondělí po sv. Ondřeji r. 1521, městečku jeho Vev. Bytešce právo odbývati dva jarmarky, jeden na sv. Filipa a Jakuba a druhý na sv. Jakuba, a také trh každý týden ve středu a na těch jarmarcích a trzích aby bylo prodáváno a kupováno všecko a všeliké věci, jakož se jmeny jmenují, neb jmenovány býti mohou, i svobody a frejunky aby při těch jarmarcích a trzích zachovávány a držány byly, tak jakž v jiných městečkách markrabství moravského se zachovávají, bez umenšení.

Tímže listem král Ludvík nadal a obdaroval obyvatele městečka i příslušné k němu mlynáře tehdejší i budoucí, aby ani berní královských ani dávek zemských nedávali ani jemu ani jeho potomkům králům a markrabím moravským ani žádnému jinému.1)

2. Když král Ludvík r. 1522 jel se svou manželkou do Prahy, aby se dali korunovati, nalezal se v jeho skvělém průvodu z moravských pánů také Zikmund z Ludanic a na Veveří.2)

3. Zikmundovi byla také svěřena ochrana kláštera Tišnovského. Již jsme svrchu uvedli, že to právo vykonávali páni z Pernštejna. Roku 1463 je Jiří Poděbradský udělil Janu z Pernštejna, r. 1486 král Matyáš Vilému z Pernštejna a 1490 i jeho synům, král pak Vladislav r. 1509 prohlásil je za dědičné. Než, r. 1519 odevzdal je král Ludvík své manželce Marii, a ta r. 1523 klášteru nechala na vůli, aby si vyvolil ochrance, který by stál pod její vrchním dozorem, jmenovala jím však po 10 dnech zemského hejtmana Artleba z Boskovic. Artleb pak úřad ten ihned odstoupil Zikmundovi z Ludanic.3) R. 1535 ochranné právo opět bylo v rukou pánů z Pernštejna.

4. Zikmund z Ludanic dobrodincem Vev. Bytyšky.

Zikmund urovnal r. 1524 poměry v městečku Vev. Bytyšce zprávním listem, v němž praví, že dal Bytyšským k jich gruntům panské pole a louky pod plat, že mají odúmrt4) vykoupenou,


1) Nejstarší listina obecního archivu. Je česká, pergamenová, s velkou porušenou pečetí bez pouzdra.
2) Pešina, Mars Mor. lib. VII. c. VII. p. 945.
3) Wolný K. Top. Br. D. I. 347, 348.
4) Odúmrt, Heimfall, bylo právo vrchností, zabrati statky poddanské, nebylo-li zákonných dědiců. Kdo měl odúmrt vykoupenou, směl statky poručiti, komu se mu zdálo. Právo to odvozovaly vrchnosti z vrchního majitelství pozemků poddanských.

že nekonají kromě chodění na hony žádných robot, a že mají krčmaři Bytyští šenk vína a piva svobodný. — List zní:
Já Zikmund z Ludanic a na Veveří i se svými erby a budoucími potomky, pány a držiteli hradu Veveří a zboží k němu příslušejícího, známo činím tímto listem všem, kdož jej uzří aneb čtoucí slyšeti budou: že s dobrým rozmyslem dal a rozdal jsem Bytešským na budoucí časy roli, kteréž jsou příslušely k zámku Veveří, pod plat rozdal tak, jakž v rejstřících postaveno jest. A též jsem jim luky rozdal pod plat do téhož městečka, jedny luky nad Kumpanovským stavem podle Švarcavy na horu a druhé luky pod hejkem pod rybníčkem, a třetí luky vzhůru k Veveří proti vodě pod mezkami a v mezkách a čtvrté louky a roli okolo mlejnu Vondrovského, který jsem já koupil tu u Bytešky.
A oni lidé moji svrchu psaní i budoucí potomci jejich v městečku Veverské Bytešce těch luk a rolí svrchu psaných budou moci užívati jako svých vlastních a s grunty svými prodávati, dáti, poručiti, komuž by se jim zdálo, aby bylo jako své vlastní. Všakž tak, že tiž lidé moji svrchu psaní v městečku Veverské Bytešce těch luk, rolí svrchu psaných ani jich budoucí potomci nemají moci ani budou míti od těch gruntův odprodati ani profrejmarčiti ani dáti, než při gruntech toho všeho nechati tak, jakž se svrchu píše.
A ti lidé moji svrchu psaní v městečku Veverské Bytešce všeci i s mlynáři odúmrt mají vykoupenou, aby své statky mohli dáti a poručiti, komuž by se jim zdálo a líbilo. A já svrchu psaný Zikmund z Ludanic i s erby svými a budoucími potomky pány a držiteli hradu Veveří a zboží k němu příslušejícího nemám moci ani míti budu těm lidem svým často jmenovaným žádné překážky v tom činiti ani jakou odúmrt bráti.
A oni svrchu jmenovaní lidé i s mlynáři z těch luk a rolí poplatky dávati mají tak jakž v rejstrech zapsáno a postaveno jest.
A též ti svrchu psaní lidé v městečku Veverské Bytešce žádných robot nemají, malých ani velkých nižádných krom na hony na zvěř choditi, tak jakž v registrech o tom postaveno jest.
A též v tom městečku Veverské Bytešce pán nynější i budoucí vína svého žádného ani piva dáti šenkovati nemá pod žádným způsobem, než oni krčmaři šenky své svobodné bez všelijaké překážky mají.
A též ti lidé často jmenovaní Veverské Bytešky tento list na rathauz do Brna pánům purkmistru a radě schovati mají, a oni páni Brňané purkmistr a rada města Brna nynější i budoucí toho listu jim vydávati nemají a žádnému jinému pod žádným vymyšleným obyčejem: než jim svrchu psaným lidem vidimus pod pečetí svou toho listu, ač by jim toho potřeba byla, dáti mají.
Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných Já svrchu psaný Zikmund z Ludanic a na Veveří svou vlastní pečeť jsem k tomu listu přivěsiti dal. A pro lepší toho vědomosť u jistotu Já svrchu psaný Zikmund z Ludanic a na Veveří připrosil jsem moudrých a opatrných pánův purkmistra a rady města Brna, že jsou pečeť svou vedle mé na svědomí k tomuto listu přivěsili sobě i erbům svým beze škody. Jenž jest dán a psán na Veveří v neděli den sv. Ducha L. P. 1524.1)

5. Zikmund z Ludanic uzavírá smlouvu s Mor.-Kynickými o pasení v panských lesích. 28./IX. 1524.

Nejen k Bytyšským — i k Moravsko-Kynickým prokázal se býti Zikmund milostivým, uzavřev s nimi na sv. Václava 1524 smlouvu o pasení ve Veverských horách, to jest lesích. Smlouva zní:

Já Zikmund a na Veveří známo činím tímto listem a všem vůbec, kdož jej čísti aneb čtoucí slyšeti budou, že jsem udělal smlouvu dobrovolnou celou a dokonalou s lidmi svými ze vsi Moravských Kihnicz a to
1) Listina pergamenová v ob. archivě. Pečetě scházejí. Písmo je vybledlé.

takovou: jakož jsou za pastvy k zámku Veveří roboty činili, že mi za ty roboty, kteréž jsou za pastvy, dají z lánu každý o vánocích 12 grošův bílých a poloulány po 6 groších bílých a z podsedkův po 2 groších bílých, a již jmenovaní lidé ze vsi Moravských Kinicz pastvu svobodnou mají v horách Veverských tak, jak jsou prve pásali; více v těch horách, kterýž jest koliv hajný správec a spravuje v těch pastvách, nemá se již psaným lidem z Kihnicz ode mě Zikmunda z Ludanic i od erbův mých a od budoucích potomkův a držitelův zámku Veveří i těch hor k tomu příslušejících žádná překážka a odnímání na budoucí časy činiti, než oni pastvu svobodnou míti mají, tak jakž o tom na hoře postaveno jest, škody na stromích mladých nečiníce. K tomu na svědomí já Zikmund z Ludanic svou vlastní pečeť přisadil jsem a pro lepší toho vědomosť připrosil jsem urozeného vladyky p. p. Jiříka z Lomnice a urozeného pána p. Ctibora Drnovského z Drnovic, že jsou své pečetě k tomu na svědomí přivěsili sobě i rukoum svým beze škody. Jenž jest dán a psán na Veveří v den sv. Václava L. P. 1524 počítajíc.1)

1) Dle opisu chovaného v registr. Veverské č. 139.

Veveří dědičným majetkem různých panských rodů.

Jan Rokytský z Ludanic 1531–1537

dědičný pán na Veveří

Zikmund z Ludanic držel hrad do r. 1531. Tehdy totiž synové Jana z Lomnice a Meziříče – Jindřich, Václav a Vladislav zástavní právo na hrad odstoupili Janu Kunovi z Kunštátu a Lukova. Kuna hrad ihned Zikmundovi vyplatil a pak prodal Janu mladšímu Rokytskému z Ludanic.

K panství patřil hrad Veveří, městečko Veverská Byteška, dědiny Semtice s pustým tvrziskem, Chudčice, Jinačovice, Rozdrojovice, Knihničky, Bystřec s kostelním podacím, v Žebětíně 7 člověků čili poplatných lidí a kostelní podací, Moravské Knihnice s kostelním podacím, pustá dědina Hlinka a pustý Kocanov (2 hajní v Tečicích b yli Kunou odprodáni Tobiáši z Boskovic); dále roční poplatky, desátky a roboty v dědinách náležejících klášteru Oslavanskému, Rajhradskému a Tišnovskému, totiž v Něm. Kněhnicích, Ostrovačicích, Domašovu, Hlubokém, Hvozdci, Ivančicích (?), Komíně, Drásově, Březině, Svatoslavě, Hradčanech i s poplatky poddaných Žebětínských, pokud patřili ku králové klášteru na St. Brně.1) [Tak udává Wolny].

K tomu sluší poznamenati: V Semticích tvrz spustla, protože v ní nebydlel majitel. Chudčice tu ponejprv jsou jmenovány jako majetek hradu, ač už dříve k němu slušely. S dědinami Čebínem, Senticemi a Chudčicemi r. 1531 farář Čebínský Samson Kovalec 25. července uzavřel smlouvu, dle níž se zavázaly odváděti jemu i jeho nástupcům z jistých polí desátý snop všech plodin. Mor. Knihnice s patronátem uvedeny jsou celé; druhou polovici totiž přikoupil Václav z Lomnice (syn Jana z Lomnice a na Meziříčí) od Jana z Lomnice a z Broumova a připojil je k Veveří, když Kunovi odstupoval zástavní právo na hrad. K dějům Mor. Knihnic pouze dodati sluší, že r. 1527 Jiří z Lomnice Čebínského faráře Jana žádal, aby duchovní správu od sv. Markéty do sv. Jiřího


1) Wolny M. Mähren B. II. 1. 291.

toho roku za náhradu 10 zl. mor. také v Mor. Knihnicích obstarával. 1) Dědina Hlinka stála nad hvozdcem; trať, kde bývala, podnes nazývá se na Hlince.2) Kocanov bývala, jak už víme, dědinka u Mor. Knihnic. Mezi dědinami klášterům patřícími a ku hradu poplatnými, není ani jedna kláštera Oslavanského; nýbrž klášter sám platil činži. Podobně klášter Rajhradský a Tišnovský odváděly ku hradu plat. Něm. Kynice, jak už víme, pak Komín, Drásov, Březina, Svatoslav a Hradčany náležely klášteru Tišnovskému. Ostrovačice, Domášov a Hluboký Rajhradskému. „Ivančice” uvedeny jsou mylným čtením; má slouti Ejvanovice u Kuříma, patřivší klášteru Matky Boží v Brně, od r. 1581 jesuitskému; komorní poplatek města Ivančic ku hradu přestal. Eyvanovický odváděn byl z pastev. – Hvozdec, dědina patřící k farnosti Vev.-Bytyšské, náležela panenskému klášteru sv. Anny před brnem (kde nyní stojí zemská nemocnice). Kateřina, vdova po Tasovi z Lomnice, zakládajíc ho, darovala mu r. 1317 mezi jinými svými statky i věno, dědinu Hvozdec se dvorem a osadníky. Čteme o tom „ego villam meam nomine Huestz prope Aychorns ex integro cum curia et ipsius incolis donavi” a v německém současném listě zakládajícím: „daz dorf daz da haizzet Huescz nahen bei dem Aychorns, das mein morgengab ist gewesen”.3)

Jan Rokytský z Ludanic zapsal zástavou na hradě Veveřím v zemských deskách ihned, když je byl koupil, 2000 kop groší Krištofovi z Boskovic a Třebové; a věnem na Semticích, Knihnicích (Mor.) a Chudčicích 1250 kop své manželce.4)

Jan z Pernštejna, Jan z Lipé. 1537–1541.

Jan Rokytský z Ludanic5) prodal Veveří roku 1537 Janu z Pernštejna, jenž kupní list po roce odstoupil svému ujci Janu z Lipé. Zdá se však, že se trh rozešel, neboť týž Jan z Pernštejna Veveří teprv r. 1541 v zemských deskách pojistil Pertuoltovi z Lipé a jeho bratřím Vilému a Čeňkovi.6)

Páni z Pernštejna byli starožitný a někdy vzácný a bohatý rod českomoravský, kterýž v moravském zřízení zemském z r. 1480 mezi rody „starodávnými a od časů mnohých v panském řádu stojícími” markrabství
1) Wolný K. Top. Br. D. I. 286. dle půhonův „abych v Knihnicích Moravských lidem jeho správu činil”.
2) K ní snad vztahují se v zemských deskách vklady VI. 748–749 Unka z Majetína, sudí Brněnský z r. 1379, prodal Ješkovi, nejv. komořímu cúdy Brněnské jinak ze Šternberka a pánu z Lukavy 3 kopy 10 gr. na Hlince, a Václav, vrchní notář zemský 4 kopy 26. gr., které právo byl obdržel skrze Ješka Sekrku.
3) Cod. dipl. VI. 82. 83.
4) Wolny M. Mähren II. 1. 291.
5) Rod pánů z Ludanic vymřel po meči r. 1571.
6) Wolny M. Mähren B., 1. 291.

moravského položen jest v pořádku pátý. Již na počátku XIII. věku měli mnoho statků na Moravě. Z vynikajících jeho členů připomínáme jenom Viléma z Pernštejna, který ve sporech mezi markrabím Joštem a bratrem jeho Prokopem vzniklých držel stranu Prokopovu, a s jeho přívrženci, jmenovitě Janem Sokolem z Lamberka a Hynkem Suchým Čertem z Jevišovic veliké činil škody Joštovým stoupencům, neustávaje v drancování a plenění ani po smrti Prokopově; zemřel asi r. 1423. Pozdější Vilém z Pernštejna (nar. asi 1435) nesmírně zbohatl a mnoho statků v Čechách a na Moravě skoupil. Zemřev v Pardubicích 8. dubna 1521 zanechal ohromné jmění dvěma synům Vojtěchovi a Janovi. Jan pak po smrti Vojtěchově soustředil opět všechen statek ve svých rukou a proto zván býval Janem „Bohatým”. Tento Jan z Pernštejna stal se na čas i majitelem hradu Veveří. Co do náboženství je známo, že byl horlivým defensorem akademie a konsistoře po obojí v Čechách.1)
Rod pánů z Pernštejna vymřel r. 1646. Erb jejich byla ve zlatém poli černá hlava zubří, v jejíž chřípích houžev.

V té době [1537–1541] zdá se, že víra katolická ve farnosti Vev. Bytyšské už měla mnoho nepřátel, a že se tu zahnízdilo pikharství. V letech 1537 až 1538 totiž farář Jan Malwasy majitele hradu jana z Lipé pohnal ze 60 kop groší, že jeho Bytyští poddaní neodvádějí desátků a nechtějí faráře s kaplanem, proti vůli patrona, přijati. Učiněny tehdy pokusy vyrovnávací.2)

Pertuolt z Lipé a jeho bratří Vilém a Čeněk 1541–1559.

převzavše hrad od Jana z Pernštejna, drželi ho až do r. 1559, kdy prodali ho Albrechtu a Janu Šemberovi z Boskovic.3)

Páni z Lipé či Lipého jméno mají od města zvaného Lipá čili Lipé, nyní Česká Lípa na Litoměřicku v Čechách. Záhy rozšířili se i na Moravě. První známý jich předek je Heřman z Lipé, jenž roku 1292 byl nejvyšším komorníkem království českého. Jeho syn Jindřich z Lipé hrál velikou úlohu v dějinách českých († 1329) a povznesl rod svůj jak statky tak důstojenstvím: od r. 1319 až do r. 1610 jemu a jeho rodu dědičně ponechán důležitý úřad nejvyššího maršálka království českého. Za Čeňka z Lipé († 1362) – nepořádným jeho životem – rod i panství těch pánů pokleslo tak, „že učiněni jsou rovni jiným nebo menší”.
Pertuolt z Lipé a na Krumlově, majitel Veveří, byl 1541–1555 nejvyšším maršálkem českým a seděl 1543 na soudě v Praze při králi Ferdinandovi I. proti zpronevěřilým Čechům.
Rod ten vyhynul r. 1683. Za erb užíval dvou černých ostrví o pěti sucích, křížem složených v poli zlatém, nad korunovanou přilbou byla podkůvka a na ní páví ocas a kapr.

Z doby Pertuolta z Lipého panování uvádíme, že r. 1554 byl ještě ve V. Bytyšce katolický farář Jan a toho roku zemřel a že byli od Pertuolta probošti Rajhradští pohnáni r. 1557 a 1559 proto, že neplatí 7 kop hřiven ročních ku hradu a neořou 14 pluhy


1) Adolf Riesemann, bývalý Vev. zahradník, tvrdí, že vykopal při hřbitově u kaple Matky Boží náhrobní kámen, na němž byl znak pánův z Pernštejna.
2) Wolný K. Top. Br. D. I. 296–7 dle Br. půhonů a poznámky Bočkovy k r. 1560.
3) Wolny M. Mähren B. II 1. 291.

na panském dvoře u Veveří z dědiny Ostrovačic.1) Obnoven tu spor prastarý!–– Pertuolt potvrdil V.-Bytyšským poddaným zprávní list, který jim byl dal Zikmund z Ludanic na odúmrt a jiné svobody; vyhradil si však co do úmrti, že kdyby chtěl kdo statek svůj komu poručiti, ten aby to za dobré paměti učinil před staršími městečka nebo apsoň některými z obce.2) Pertuoltův list dán a psán na Krumlově v neděli před sv. Lucií 1557.

Od časů Pertuolta zdá se, že ve V. Bytyšce zavládlo úplně pikharství. Že tu byli bratří moravští, toho důkazem jest název jednoho pole „bratrská zahrada”, který podnes se zachoval, a řada jmen bratrských pastorů, jež počínaje rokem 1608 uvedeme.

Také v Německých Knihnicích v těch letech pikharství se zahnízdilo. R. 1567 dali si pikharti tamější ulit zvon 6 centů těžký s nápisem: Zlit od Waclava Konwaře w Bitessy k zwolanj slowa bozjho. (Jiný 5 centů těžký pochází z r. 1517 a má nápis: Regina coeli laetare atd.)3)
V Žebětíně byl r. 1556 farářem jakýsi Jan4)

1) Wolný K. Top. B. D. I. 297. a 422.
2) Pergamenová listina v ob. archivě. Pečeť je porušená a visí na provázku pleteném ze žlutavého, fialkového a hnědého hedvábí; na malém štítku dole poznati lze dva křížem přeložené šípy dvakráte opeřené.
3) Wolný K. Top. B. D. I. 303.
4) Tamže str. 243.

Albrecht Černohorský a Jan Šembera z Boskovic 1559–1572.

Zprávy o některých farách na panství.

Bratří Albrecht a jan z Boskovic koupili hrad od bratří z Lipého r. 1559. Tak praví Wolny1), kdežto Šembera2) uvádí kupcem panství Albrechta samotného.

Rod Boskovický byl z nejstarších a nejslavnějších rodů moravských, jemuž co do zásluh o vlasť a národ kromě rodu Pernštejnského, Kunstátského a Žerotínského nižádný jiný rod domácí se nevyrovnal. Moudrým hospodařením a sňatky manželskými nabyl velikého bohatství.
Rozděloval se na čtyry větve, které byly pojmenovány podle statků svých, hlavní Boskovickou 1207–1589, pak Černohorskou 1388–1546, Svojanovskou 1426–1528 a Trnavsko-Bučovickou 1477–1597. Albrecht a Jan byli posledními členy větve Trnavsko-Bučovické.

Albrecht, prvorozený syn Václava z Boskovic z manželky Anny z Ojnic, byl muž velmi ctihodný, přítel umění a písemnictví, znalec práv zemských a vůbec podporovatel obecného dobrého. R. 1558 zastával úřad místohejtmana zemského, r. 1562 stal se podkomořím zemským, 1563–1567 byl nejvyšším sudím zemským, 1567–1572 nejvyšším zemským komorníkem.

Za manželku měl Božini z Lipého, skrze niž vešel ve svazek příbuzenství s Pertuoltem z Lipého, nejvyšším maršálkem českým a s janem z Lipého a na Krumlově.

Náboženství byl katolického; jelikož se však zdržoval nejvíce na Černé Hoře, mohlo pikhartství na panství Veverském dále obstáti.–

R. 1562 odstoupil panenský „králové klášter” na Starém Brně své farní patronaty v Unčově a Medle (nyní v arcid. Ol.) Albrechtu z Boskovic, majiteli Úsova a Veveří – přijav za ně patronaty v Mor. Knihnicích, Bystrci a Žebětíně. O Mor. Knihnicích tu naposledy děje se zmínka jako o faře samostatné: bylať pak sloučena s Kuřimskou. V Žebětíně odstoupen k Veveří nejen patronát, nýbrž i činže, které byli někteří osadníci, k panství Veverskému patřící, odváděli klášteru .Od r. 1562 měli je dávati faráři Žebětínskému.3)
Nebude zde od místa podati zprávy o farách v Komíně a Bystrci. O Komínské duchovní správě žádné zmínky se nečiní od založení fary r. 1323 až do r. 1514, kdy olomoucký biskup Stanislav k žádosti faráře Lukáše slavnost posvěcení chrámu Páně, kterou konali v neděli po sv. Matouši, přeložil na neděli po sv. Martinu. R. 1529 farářem tam byl Matěj, 1556 Jan a 1560 opět Jan, kterému, ač byl katolíkem, abatyše Staro-Brněnského Králové kláštera – patronka – odňala desátek obilný a vinný, začež ji pokáral a k náhradě přidržel biskup Marek, řka, že by to bylo zlým příkladem pro patrony světské. Z Komína r. 1561 odešel farář Jan do Vážan u Rousínova a odtud hrozil nástupci svému v Komíně, faráři Blažeji násilnostmi: sám biskup se do toho sporu vložil a nařídil patronu Vážanského faráře, převoru Kartusiánů v králově Poli, aby se Jana zmocnil a jej zkrotil. Další nástupci byli 1592 Matouš, 1605 Petr Humulus, jenž 1613 zemřel, 1614 Albert Griner, 1618 Martin Petrovinus, který tehdy jesuitskému kostelu v Brně
1) Wolny M. Mähren B. II. 1. 291. 292.
2) A. V. Šembera: Páni z Boskovic a přítomní držitelé hradu Boskovického na Moravě. Ve Vídni 1870; viz str. 108.
3) Wolný, K. Top. B. D. I. 243.

daroval stříbrnou lampu v ceně 500 tolarů, různé kostelní předměty a kolleji rozličné knihy. R. 1633 shledáváme Komín spojený s Bystrcí (Viz níže k r. 1633) a teprv r. 1786 zase samostatným.
O Bystrcké farnosti, kde mají kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, první zmínka činí se teprv r. 1531 při prodeji statku Veverského, jemuž patronat patřil. R. 1562, jak jsme svrchu řekli, patronat vyměněn a odstoupen Králové klášteru na Starém Brně. První známý farář Bystrcký je Petr, jenž r. 1597 byl od abatyše Králové kláštera präsentován na faru v Šťarovicích. Po té je mezera až asi do r. 1630, kdy tam farářoval P. Vavřinec, diecezán Ostřihomský z Uher. R. 1633 investován byl Jan Zagorský. Toho času byly tři fary – Komínská, Bystrcká a Žebětínská (pro nedostatek duchovních) spojeny (o čemž viz níže k r. 1633). ––

Albrecht nemaje žádných potomků a chatrněje na zdraví, poručenstvím, „psaným vlastní rukou” na Černé Hoře, oblíbeném jeho svém sídle, v úterý před druhou nedělí postní r. 1571, a kodicilem přičiněným ku kšaftu v úterý před Proměněním krista Pána to jest před 2. nedělí postní r. 1572, učinil opatření o svých statcích po své smrti. Plnomocným dědicem svých panství všech jmenoval bratra Jana Šemberu v ten spůsob, aby Černá Hora, Nové Hrady, a pozořice vždy při rodu Boskovickém mužského pohlaví zůstaly, Úsov obdržel Jan pod jistými výminkami, kdežto s Pršticemi, Vlasaticemi, Veveřím a Němčičkami mohl dle vůle své naložiti.

Co do Veveří máme však po ruce opis listiny, dle níž Albrecht v úterý po neděli květné 1572 prodal Veveří Znatovi z Lomnice a na Říčanech, nejvyššímu sudímu zemskému a Magdaleně z Mírova, jeho manželce; dle té smlouvy měl býti hrad Znatovi odevzdán 14 dní po sv. Jiřím 1573.

Albrecht pak dne 7. srpna 1572 zemřel na Úsově a ku předkům svým v kostele minoritském v Brně položen jest, kdež mu bratr Jan Šembera pěkný pomník postavil.

Jan Šembera hrad Veveří držel do jeho odevzdání r. 1573.

Znata z Lomnice a na Řičanech a jeho manželka Magdalena z Mírova. Tas z Lomnice a jeho dcera Kateřina, 1572–1609.

1. Prodej a kup Veveří.

R. 1572, v úterý po neděli květné, na hradě Krumlově prodal panství Veverské Albrecht Černohorský z Boskovic (jak jsme už řekli) Znatovi z Lomnice a na Řičanech, nejvyššímu zemskému sudímu markr. moravského, a Magdaleně z Mírova, jeho manželce.

K Veveří patřilo: hrad Veveří se dvorem u hradu, městys Vev. Bytyška s kolaturou, s panským pivovarem, s mlýnem, s chmelnicí i se zahradou u mlýna ležící, pustá dědina Hlinka, dědiny Chudčice, Sentice s pustým sídlem rytířským, Mor. Kynice, Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, s usedlými poddanými, usedlostmi, běžnými činžemi, a robotami, s rybníky, řekami, s lesy, křovinami, s horami, s mlýny, s loukami a kopaninami; pak od klášterů v Oslavanech, Rajhradě, Tišnově, a na dědinách Něm. Kynicích, Ostrovačicích, Domášově, Hlubokém, Hvozdci, Eivanovicích, Komíně, Drásově, Březiné, Svatoslavě a Hradčanech podíly peněžných činží a majetků, podíly robot a vše co od těch klášterů a dědin k Veveří placeno a pracováno bývalo.

Albrecht vymínil si však: roční činže z pastvisk v horách a lesích k Žebětínu patřících, z Ostrovačic 7 kop vajec, z Něm. Kynic 4, ze Hvozdce 2; kus lesa od Bystrckého hájemství a 1 kopaninu.

Kupní cena byla 32500 zlatých v tolarech a českých groších, na jeden zlatý 30 grošů a na 1 groš 7 bílých feniků. – Albrecht byl Znatovi dlužen 12000 (8000 za bratra Jana, 4000 za sebe). – Hrad odevzdán 14 dní po sv. Jiří 1573, když byla celá kupní summa, oněch 12000 přesahující zaplacena.

Znata byl dále zavázán: dávati dříví na Špilberk dle starého zvyku; pánům Krokvicům a jiným dědicům po panu Janu z Neudorfu, co měli pojištěno v zemských deskách, ročních důchodů; a mimo to, co vykoupil r. 1570 Albrecht od p. Václava Jindřicha Krajiře z Krajek, ještě 1121/2 zl.; jakož převorce a konventu kláštera Matky Boží v Brně (od roku 1581 Jezuitům) činže z rybníka Bystrckého 1 zl. ročně.

Lesy, hory a křoviny i jiné pozemky, které si vyhradil Albrecht, měly býti vymezeny; kdyby je prodati mínil, měl přednost kupu Znata s Magdalenou.

2. Dějiny Řičan i pánů z Řičan a – Javůrku.

Znata z Lomnice a na Řičanech spojil 1573 s Veveřím Řičany a Javůrek, a jest nám tudíž zde podati starší dějiny obou statků. Učiníme tak, přihlížejíce vůbec k osudům rodu Řičanského.

I. Řičany byly majetek rodu zámožného a velice rozvětveného, který dle nich se ještě tehdy Řičanským nazýval, kdy jich už dávno nedržel.

1. [Nejstarší zprávy.] První toho jména, kteří nám jsou známí, byli Karel a bratři jeho Beneš (Benco) a Ladislav (Luthzlaus) z Řičan (Richan) podepsavší se jako svědci na listinu, v níž r. 1237 král Václav odstoupil kostelu sv. Petra v Brně Bosonohy za Medlany, Březovice a jiné.1) Karel „de Ritchan” podepsán jest ještě r. 1245 jako svědek darování vsi „Potechu” klášteru Oslavanskému králem Václavem a Ladislav „de Rischan” r. 1250 jako svědek připojení kostela Kuřímského kostelu sv. Petra v Brně markrabětem moravským Přemyslem.2)
2. [První polovice XIV. století.] obeznamuje nás se jmeny jinými R. 1313 a 1318 byl Oldřich z Řičan (Riczano) zemským sudím. Dne 14. října 1338 Alžběta, sestra Hartleba z Řičan (Ryczan) schválila darování, které učinil její manžel Mikuláš ze Zbraslavi, Králové klášteru na Starém Brně. Také duchovnímu stavu věnovali se členové rodu toho; r. 1338 uveden jest Petr, arcijáhen Brněnský v Řičanech (Rzicans),
1) Cod. dipl. II. 329.
2) Cod. dipl. II.

kanovník kostela sv. Petra v Brně, a r. 1340 a 1341 mistr Jindřich, kanovník a kustos Olomoucký, jenž klášteru Oslavanskému hřivnu činže, kterou měl na svých otcovských statcích v Řičanech, postoupil za hřivnu činže ze Seničky. Roku 1347 Kotek z Řičan (de Sriczan), Kunrát z Pavlova, a Hynek z Řičan podepsali vyjádřední, že dluhují Pertoldovi a Čenku z Lipého 71/2 kop groší pražských; Kotek (Chotko de Rzyczano) také r. 1348 mezisvědky na listině je zapsán.1)
3. [Alber z Řičan a jeho manželka Markéta. Kostel na Řičanech.] Dle zemských desk jaroslav z Knenicz a jeho matka Bracka (Bratislava) prodali Alberovi z Řičan (Ryczans) r. 1349 tu v Řičanech 131/2 lánů, 2 dvorce a čtvrt patronatu a pole kobylí (pole ohražené pro chování kobyl) s příslušenstvím a panu Jindřichu z Chonringu (Kuenringen?) řečenému z Neydeku tamže v Řičanech 1 lán, 1 popluží, 1 dvorec a čtvrt patronatu – což pan Jindřich přenechal své manželce Přibce (Přibislavě) jako věno.2) Jelikož je tu řeč o patronatě, byl v Řičanech kostel a sice farní; ta jest první o něm zmínka.
Alberovi z Řičan roku 1349 darovala manželka jeho Markéta tu v Řičanech tvrz, 1 popluží a 5 dvorců, začež on jí pokistil na 60 markách 6 marek ročních jako věno.3)
4. [Drobnosti; první zmínka o Říčánkách.] Judita a Pyšela 1349 odstoupila svému bratru Náhradovi v Říčanech 3 lány a 1 dvůr. Rok na to Rušna (Růžena) z Řičan dceři své Ofce (Eufemii) a její dětem darovala tam 2 lány. R. 1353 Beneš z Řičan s manželkou a jeho synové Bedřich a Pavel, prodali ves Nešpice za 130 marek Lansovi z Dyrnholce. Jindřich z Heřmanic prodal Levíkovi ze Šumberka r. 1356 v Řičanech dvůr, lán, podsedek, a 1/4 patronatu za 120 marek. Náhrad (svrchu jmenovaný)
1) Ibi VI. 109, VII. 23, 156, 208, 225, 516; 620, 819.
2) Brünner Landtafel I. 26, 27.
3) Ibi I. 89, 90.

r. 1358 prodal témuž Levíkovi (Leviconi) v Řičánkách u Náměště (už zaniklých) popluží, načež Levík (čili Leva z Levnova rovněž zaniklého) vše co měl v Řičanech, odstoupil 1358 své sestře Zybce a jejím dědicům.1)
5. [Bratři Archleb čili Artleb a Jan z Řičan] r. 1364 na všecky své statky, kdekoliv je měli, vešli ve spolek, koupili od Čirnina z Lúček v Řičanech dvůr s lánem, dvorcem a 1/4 patronatu a když byli obnovili r. 1369 spolek na jmění, dal r. 1371 Archleb své manželce Elšce zapsati na tvrzi, dvoře a třech hřivnách ročních 125 hřiven věna a to k rukoum Jindřicha a ejí bratří ze Zástřizl a Jan své manželce Kačně tamže 100 kop věna na 1 dvoře, 3 lánech a 1 dvorci, a to k rukoum otce jejího Bedřicha z Opatovic.2)
Mezitím roku 1366 bratří Vilém a Smil z Řičan svým bratřím Markovi a Jaroslavovi prodali v Řičanech 2 lány za 26 hřiven.3)
Otto (Oczyko) z Řičan r. 1373 své manželce Aluši zapsal na láně a dvorci v Řičanech 17 kop gr. věna a současně daroval Oldřichu z Jestřebí lán, na němž seděl jistý Ondřej, a Václavu , synu Russe, také lán.4)
K r. 1376 dozvídáme se, že Jan z Řičan koupil v Řičanech dvorce s lesy, řekami atd. od Oldřicha z Jinašova a když Žibřid z Račic učinil Archleba z Řičan poručníkem svých synů a dědiců i statků, položil proti tomu poručenství odpor Mikuláš z Račic, protože byl nedílným bratrem Žibřidovým.5)
5. [Faráři Menhart a Petr.] R. 1380 byl v Řičanech farářem jistý Menhart čili Mainhart, jenž tehdy věnoval kol. kapitole v Brně 1 hřivnu roční činže v Troskotovicích na věčné světlo k oltáři sv. kříže v kostele sv. Petra a založil 10 hřivnami mešní fundaci za sebe.6) R. 1388 faru Řičanskou držel Brněnský místo-arcijáhen a kanovník Petr.7)
6. [Četné potomstvo. Jindřich, Artleb a Bedřich z Řičan. Koupě Žabovřesk a Manic i Sadkova.] Jan z Řičan r. 1385 už nebyl mezi živými a vdova po něm prodala toho roku věno své 100 hřiven obnášející Jindřichu, bratřím a sestrám jeho z Řičan. – Podobně Archleb už byl zemřel a vdova Elška svého věna 100 hřiven darovala v r. 1385 svým dítkám. – Marek z Řičan r. 1387 prodal Jindřichovi a jeho bratřím z Řičan jeden lán tamže. – Jindřich pak r. 1390 pojistil manželce své Anně, dceři Jana Puklice, 10 hřiven důchodů na 7 lánech a dvorci v Řičanech.8)
Štěpán, kanovník Brněnský, prodal r. 1398 Jindřichovi a Artlebovi a jiným bratřím z Říčan dědiny Manice a Žabovřesky s tvrzí, s polmi, loukami, pastvinami, vinohrady a jich desátky, potoky, lesy a mlýnem, jak patřily jemu (Štěpánovi) a sirotkům jeho po jeho nedílném bratru Alšovi.9) Téhož roku ustanovili Proček a Hynek, bratří z Otradic, Jindřicha z Řičan jako bratra otcova (fratrem ipsorum patruelem) poručníkem svých dětí a statků až do plnoletosti dětí. Bedřich z Řičan pak vzal k svým statkům v Řičanech na spolek bratra Jindřicha a Artleba s jejich bratry a to tak, že po jeho smrti měly jim statky jeho zůstati.10) Ze všeho toho patrno, že rod Řičanský byl velmi četný.
Bedřich z Řičan své manželce Kateřině, dceři Jana Vojny z Litavy, dal r. 1406 zapsati na svém podílu v Řičanech, na 81/2 lánech poplatných, 121/2 kop roční činže (ze 125 kop); Artleb pak své manželce Marketě, sestře Ondřeje z Okarce, také 125 kop v dědině Žabovřeskách, na 7 lánech, třech
1) Ibi I. 101, 217, II. 85, III. 123, 218, 439.
2) Br. Landtfl. IV. 89, 90, V. 271, 415, 417.
3) Ibi IV. 409.
4) Ibi VI. 101–103.
5) Ibi VI. 276, 438, 457.
6) Syllabus censum eccl. S. Petr. Brun. Mspt. v archivu Olom. metrop. kapitoly č. 257 (Wolný K. Top. B. D. II. 32.)
7) Listina pro Johannity z r. 1388 (Wolný, K. Top. B. D. II. 32.)
8) Br. Landtfl. VII. 305, 339, 556, 730.
9) VIII. 148.
10) VIII. 194, 202, 203.

dvorcích, mlýně a vinohradech. Bedřich r. 1406 od Albery z Sadkova koupil v Sadkově (nyní neznámém) dvůr s 2 poplužími, 13 dvorců, dva lány, desátek vína zvaný „horne” (vyjma 7 čtvrtek vinohradů) se zahradami, loukami, pastvisky, lesy, potoky, rybníky a jiným příslušenstvím:1) prodal to však r. 1415 Buškovi z Borzicz (Boricz) XI. 162).
8. [Prodej Manic. Proček z Řičan.] Artleb (jmenem svým a ostatních spolumajitelův to jest Pročka a dědiců po Jindřichovi) prodal r. 1406 Štěpánu Holubovi z Modřic Manice se dvorem allodialním a zahradou, a s desátky z vinic a právem horním, s lidmi, činžemi, důchody, polmi, lesem, pastvinami, atd.
Artleb byl se Smilem z Tasova od Petra Přísnáka z Libodržic také ustanoven poručníkem jeho dětí a statků v Otnicích i jinde.2)
9. [Elška, dcera po Jindřichu z Řičan soudí se s dědouškem janem starým Puklicí o věno matčino]. Jan starší Puklice z Cetkovic, otec Anny, manželky Jindřicha r. 1406 již zemřelého, vzal na věno 100 kop, které Anně byl Jindřich pojistil v Řičanech, a na jiné statky své do spolku Petra Kyjovce a Bartoška z Kokor.3) To předpokládá, že Anna otci Puklici věno darovala. V zemských deskách darování to zapsáno není; v půhonech pak čteme, že Elška, Jindřichova dcera z Řičan, pohnala r. 1406 dědouška Jana starého Puklici, že jí, jejím bratřím a sestrám drží 50 hřiven, které jim jejich máti dala svého věna a on také dal a také pohnala ho z jeho zboží v Řičanech, protože jim drží klenoty a roucho a postel, které jim jejich máti byla dala. Naproti tomu starý Jan Puklice žaloval Artleba z Řičan, že mu v jeho zboží v Řičanech to jest v těch 100 hř. věna4) vpadl. Rozsudek není zapsán, ač můžeme-li nazvati rozsudk em dovolení pánů, aby Puklice vzal do spolku na to věno 100 hřiven Petra Kyjovce a Bartoška z Kokor. Roku 1407 však přijal na spolek věna, „které v Řičanech měl po dceři” a ku všem svým statkům Václava z Domamyslic sestřence a Peška vlastního bratra.5)
10. [U zemského soudu r. 1405–1407. Násilnictví Dětocha z Lilče a Pročka z Lysic.] Mezitím byl pohnal Proček z Řičan r. 1405 Dětocha příjmím z Lilče z Jeho statku Pornic i kdež co měl, co k Olomoucké popravě slušelo, ze 200 hřiven groší, protože jemu a jeho lidem v dědině Křižanovicích po dvakráte odňal dobytek a všechnu špíži a kostel vybil a odňal šaty poddaných a vše, co v kostele našel, faráře zajal a to učinil jednou ve dne a druhé v noci a nemaje k němu žádné viny a nemaje žádné péče o něho, protože mu nikdy nepřátelství neohlásil. – Dětoch při vyhrál, neboť platil pomocné, taxu, kterou odváděl vyhrávající. – Žalobu Pročkovu obnovil r. 1409 Artleb z Řičan svým jmenem.6)
Jakousi při měli Řičanští r. 1406 také s Petrem z Přečkova; znám je toliko rozsudek, že „kterým právem Petr prvé počal dobývati, aby tím dobýval”.7)
Artleb z Řičan r. 1406 pohnal Pročka z Lysic, že mu v noci vybil dvůr v Žabovřeskách a pobral jemu a jeho lidem dobytek veliký i malý, krávy i svině, aniž by naň péče měl. Když byl Artlebovi nahradil škodu dle rozsudku panského, hlásil se r. 1407 ještě Bedřich z Řičan jmenem svým a ostatních bratří, aby i jim jejich podíl na škodě vyplatil, neboť byl ten majetek společný všem. Zároveň Bedřich Pročka z Lysic pohnal z 50 hřiven, že jeho a jeho bratrův prosil mu víno koupili za své i za jeho peníze a to jim vše slíbil vrátiti zase a toho neučinil, i nechal vína ležeti tak dlouho, až se zkazila a peníze kázal sobě vrátiti a Bedřich s bratřími vzali peníze v židech a dali mu je a tak utrpěli veliké škody.8)

1) Br. Landtfl. 359, 365, 372.
2) VIII. 390. 391.
3) VIII. 564.
4) Libri cit. et sent. II. p. 21, 23.
5) Br. Landtfl. IX. 44.
6) Lib. cit. et sent. I. 125, 325.
7) Ibi II. 1.
8) Ibi II. p. 38, 90.

Roku 1406 Artleb z Řičan také pohnal Bydiše z Budišova, Bedřicha z Řičan a Ješka Moravu z Kralic, že jako rukojmí slíbilu mu za † Jindřicha z Meziříče za 60 kop groší, dosud však ze ničeho nedostal.1) Naproti tomu však r. 1407 podobný půhon od Martina, komorníka markrabina, musili dáti si líbiti Artleb a Bedřich z Řičan, že slíbili s jinými rukojmími za pana Erharta z Kunštátu za 20 hřiven gr.2)
Proček z Řičan s jinými r. 1406 pohnán byl Kunou, vdovou po Pročkovi z Želic, že jí slíbil za věno Anny, její dcery nedílné, že 30 hř. gr. po jejím muži Brumovi řečeném Schycz. Proček a jiní rukojmí, když došlo k soudu, ji od toho půhonu svedli, slibujíce s ní o to dobrotivě smluviti se. Když toho neučinili, pohnala r. 1407 opět Pročka z Řičan a Jana Kužele z Artlebova.3)
11. [Artleb z Řičan žaluje na Kačnu z Újezda a jejího muže Petra.] Roku 1409 pohnal Artleb z Řičan Kačnu, Jimramovu dceru z Újezda, protože ho zhaněla a z nespravedlivých peněz upomínala, kdežto on ty peníze za jejího otce dal a jí nic dlužen není; nad to pohnal Petra, jejího muže, že nejen ho Petr z nespravedlivých peněz upomínal, nýbrž i svádu učinil, nůž na něho vytrhl před pány a on, Artleb, boje se panského unáhlení, musil pryč jíti od svých půhonů a žalob, a tak velikých škod utrpěti, čehož pokládal za 30 hř. groší.4)
12. [Ješek Talafusz Řičan.] Ze zemských desk se dozvídáme, že r. 1409 Ofka z Trence přijala za společnici na 2 svobodné lány v Litovanech Anežku, manželku Ješka Talafusa z Řičan; a že Artleb z Řičan přenesl z Nětkovic na Řičany věno Petruše, manželky Peška Puklice z Cetkovic, 5 kop ročních na 31/2 lánech v(v ceně 50 kop).5) Kniha půhonů z r. 1409 vykládá, že Ješek z Řičan příjmím Talafus pohnal Zdicha z Chřípis, protože v Mikulovicích pobral jeho ženě (Anežce) peníze, 28 hř. gr.; a Ludvíka z Bukovin, protože ho připravil k nevinným nákladům, poháně ho nespravedlivě, tak že byl skrz to škoden za 15 hř. gr.6)
13. [Petr Přísnák a jeho manželka Kateřina šidí Artleba a Pročka z Řičan o ves Otnice.] S vrchu uvedli jsme, že byl Artleb z Řičan (se Smilem z Tasova) r. 1406 od Petra Přísnáka z Libodržic ustanoven poručníkem jeho dětí a statků v Otnicích. Z bližších styků s rodinou Přísnákovou vzešli Artlebovi a Pročkovi z Řičan nemilé zápletky. Petr r. 1409 prodal Václavu ze Slupny, příjmím Herynkovi, vše co měl v Otnicích Starých i Nových. Zdá se, že prodej ten provedl jen proto, aby ošidil Artleba a Pročka z Řičan o peníze, které jim dlužil. Roku 1410 totiž Artleb a Proček pohnali Kateřinu, dceru Keglovu, ženu Petra Přísnáka z Otnic, „protože za ni dluhy zaplatili i za jejího muže v židech a v křesťanech a ještě platiti měli, a kdyby jim toho byli neučinili, tehda hned jejich zboží mělo se prostáti v židech a křesťanech a za to její muž měl jim vložiti ve dsky své zboží v Otnicích, což měl i jeho děti, na prvním semně, a ona nedala, poslala svého muže pryč a kázala se jemu schovati, aby jim toho ve dsky nevložil a tak připravila je k velikým škodám, čehož pokládali za 200 hř. gr. Kateřina pak pohnala naproti tomu Artleba a Pročka z Řičan, že „jí drží její dědictví a věno v Otnicích proti její vůli, nemajíce prý k tomu žádného práva”. – Srážka tehdy byla tuhá. – Páni soudcové ohledavše listy od obou stran předložené a nahlédnuvše do desk, aby seznali, jaké vlastně Kateřina má v Otnicích jmění, dědictví-li či věno, nalezli r. 1412 v pátek po sv. Vítu (po 15. červnu) že „v Otnicích ten díl, jakož otec Kateřinin vkládá jí i její muži Přísnákovi, toho dílu má paní Kateřina polovici držeti a tu druhou polovici, ježto Vítek prodal otci té paní v Otnicích, má držeti Artleb a Proček až do sv. Jana Křtitele (do 24. června) a do toho času mají nalézti
1) Některé dluhy po Jindřichu převzíti musil Lacek z Kravař Br. Ldttfl. X. 2.
2) Lib. cit. et sent. II. p. 53, 114.
3) Ibi II. 7., 93.
4) Ibi II. 1 57.
5) Br. Landtafel X. 86, 115.
6) Lib. cit. et sent. II. 158.

Přísnáka
a jest-li živ, mají to dobrým svědomím (svědectvím) ukázati a ukáží-li to, mají to držeti a což by do té chvíle úroků, do sv. Jana požitků bylo, toho nemají bráti; pak-li by do toho času nevyvedli, že jest živ, mají té paní všeho postoupiti i s požitky a poukázali-li by deskami, že jsou poručníky, tehdy mají sirotkům mluviti a pravda se jim má státi”.
Důkaz, že Petr Přísnák žije, jistě se bratřím z Řičan povedl a páni jim podíl Přísnákův na Otnicích přiřkli, neboť v prosinci 1412 Artleb z Řičan pohnal Václava Herynka z Kobylníka jako spoluvinníka (jenž byl od Přísnáka podíl Otnic r. 1409 koupil) z křivého svědectví, že pravil před pány ve stolicích, že Petr jest umřel a tím kusem s Přísnákovou ženou chtěl Václav na něm vysouditi ves Otnice a té vsi nedal mu ve dsky vložiti, čímž utrpěl škody 100 hř. gr.; – a Proček z Řičan pohnal současně Petra Přísnáka z Libodržic trhem za tkáče,1) že jemu a bratru jeho Artlebovi na prvním panském sněmu měl ve dsky vložiti ves Otnice pod základem 100 hř. gr. a toho neučinil. Ještě pro jinou škodu 50 hř. Artleb Přísnáka žaloval r. 1413, když byl Přísnák již dříve Pročka i Artleba pohnal ze 100 hř. gr. pro nevydání jakýchsi úroků a listu úmluvného. Dva nálezové z r. 1415 k těm půhonům patřící jsou méně srozumitelné.2)
R. 1416 konečně Petr Přísnák z Libodržic odstoupil Artlebovi z Řičan a jeho jakož i Pročkovým dědicům právo své na Otnicích Nových i Starých. Radosť ta však nebyla neskalená, neboť manželka Kateřina ihned dala vložiti do desk odpor proti tomu tvrdíc, že co bylo odstoupeno, je jejím dědičným jměním.3)
14. [Při menším právě Brněnském] čteme také o rodě Řičanském zprávy z r. 1412. Tak Beneš Cardík z Řehořova, pohnav Šebora Plachtu z Němčiček z 10 hřiven bez lotu, že měl jemu do jistého času pancíř položiti v Brně a nepoložil, ustanovil Pročka z Řičan komisařem, a když Plachta do třetího terminu před soud se nedostavil, Proček z Řičan dal naň přísud (žádal, aby byl odsouzen).
Bedřich z Řičan pohnal Václava, probošta z Dolních Kounic, z 10 hřiven bez lotu, ze zboží Kuparovic, že jemu základ jeho odkoupil tu v Kuparovicích, ježto on, Bedřich, na tom měl své peníze postihnouti. Na probošta, an se nedostavil před soud, dal Bedřich přísud. – Týž Bedřich pohnal Haška z Prštic z 10 hřiven bez lotu, protože „ho mezi židy zastavil a nechce ho odvaditi”. Hašek byl odsouzen, aby podle půhonu do 14 dní učinil. – Mikuláš z Rohozova pak pohnal Bedřicha z Řičan, že mu drží rataje, který mu utekl s jeho dluhy a poplatky.4)
15. [Zápisy v zemských deskách r. 1412. Prodej Žabovřesk.] Rozmanité zápisy, týkající se rodu Řičanského, učiněny jsou r. 1412 v zemských deskách. Pešík z Cechovic (Četechovic) pojistil Anežce, manželce (Ješka) Talafusa z Řičan, v Mikulovicích na 3 lánech čili 30 kopách roční důchod 3 kop věna. Kunka, manželka Jana z Říček, prodala Boršovi z Bukovic 50 kop věna na Říčkách a od něho je koupil Bedřich z Řičan (byl však v prosinci pohnán od Mikše z Říček, že mu drží v Říčkách dědictví po otci. Půh. II. 271.) Artleb a Proček z Řičan prodali Beneši řečenému Cardík z Kraluhova (?) jinak z Kameničky 4 kopy roční činže na 2 a půl lánech a dvou dvorcích svobodných jako věno, jež on ihned odstoupil své manželce Elšce, později pak r. 1420 přenesl z Řičan na Polanku (XII. 91.) Artleb postaral se r. 1412 také už o budoucnosť své rodiny: odevzdal co zdědil po otci, i věno po své matce, které mu byla darovala, své manželce Markétě s tou podmínkou, aby toho užívala do své smrti, nepromění-li svůj
1) „Trhem za tkáče”. Tkáti se = obcházeti: tkáč = kdo nemá nemovitého jmění, stálého sídla. Tkáč byl-li popoháněn k soudu, dělo se to na trhu (náměstí) města, které bylo nejbližší bytu „tkáčovu”. Přísnák prodal Otnice Václavovi a zbaviv se tak statku, byl tkáčem.
2) Lib. cit. et sent. II. 192, 196, 221, 237, 254, 271, 318, 322.
3) Br. Landtafel XI. 257, 258.
4) Lib. cit. et sent. IV: 540, 542, 543, 547.

stav; kdyby se však vdala anebo umřela, že má to vše připadnouti dětem. Artleb však žil ještě dlouho, a prodav r. 1415 s bratrem (?) Hynkem dědinu Žabovřesky (r. 1398 koupené) s dvorem, mlýnem, lidmi, řekou atd. Artlebovi „Klepaři” z Medařic, přenesl r. 1416 věno 125 kop své manželky Markety se Žabovřesk, kde je měla od r. 1406 pojištěné, na 71/2 lánů poplatných v Řičanech. – Bedřich z Řičan ustanovil Artleba a Pročka (fratres suos patrueles) poručníky svých dítek a statků, a kdyby dítky pomřely do plnoletosti – dědici statků těch.1)
16. [Roku 1414 Hynek z Řičan] do popředí vystoupil. Pohnalť Arleba z Řičan, že drží zboží, které na něho (Hynka), na bratra jeho a na sestru spravedlivě spadlo po smrti jejich otce, a že jim ho nechce postoupiti, ač Hynek už „má léta”; dále pohnal Blažeje, řečeného Racka z Dambořic, že 14 volů v ceně 21 kop a 30 kop gr. (těchto úroků na věno) nedal nedílnému strýci jeho † Pročkovi, a jemu; a konečně Petra Přísnáka z Otnic, že nevložil ve dsky jeho strýcům nedílným (Artlebu a Pročkovi) vsi Otnic, jakož se zapsal pod základem 50 kop groší, kterýžto základ už propadl strýcům a jemu. – Co do poslední záležitosti, víme již, že Přísnák teprve r. 1416 vyhověl slovu svému. Co do prvních, měly ještě r. 1417 dohru, neboť Hynek pohnal strýce Artleba, že jest se jemu a bratru jeho zapsal pod základem 200 hř. gr., že už jim nebude překážeti na tom díle, jehož se jim po zaplacení dluhů v Řičanech a na Otnicích dostalo; – přes to však prý bez jejich vůle uložil ženě své na tom jejich oddíle věno a proto propadl tím základem 200 hřiven groší.2) Vklad ten Artleb, jak jsme už řekli, r. 1416 manželce Markétě na 7 a půl lánů do Řičan přenesl ze Žabovřesk.
17. [Jan Kočička z Řičan. Jan Talafus mladší. Bedřich z Řičan koupí hrad Holúbek.] Dle zemských desk doplňujeme za r. 1416: Jan z Duban prodal Janu řečenému Kočička z Řičan dědinu Bohušice s dvorem allodialním s příslušenstvím a r. 1420 Marquart z Duban témuž Kočkovi dědinu Kunovičky. (Viz Půh. III. 417, 419.) Anežka z Bohunic přijala Jana syna Talafusa z Řičan za společníka na dvůr allodialní, 4 lány veliký, v dědině Psáři. Arnošt řečený Flaška z Rychmburka prodal Bedřichu z Řičan hrad Holúbek se statky, dědinami a se vším, jak co byl dostal po Martinu z Radotic, kdysi mincmistru, a Bedřich z Řičan jej přijal na ten hrad s příslušenstvím do spolku, musil však r. 1420 pohnati Linharta z Radotic, že mu jeho hrad Holúbek i s příslušenstvím drží. (Lib. cit. et sent. III. 71.) Roku pak 1417 Anežka, manželka Talafusa z Řičan, vzala svou sestru Zikmundu za společnici na dědinu Mikulovice, kterouž měla od matky a Bedřich z Řičan dal své manželce Barboře (druhé, první sloula Kateřina) zapsati na 4 lánech svého podílu v Řičanech 60 kop věna.3)
18. [Různé půhony 1417–1419.] Roku 1417 Jan z Moravan pohnal Bedřicha z Řičan z 10 hř. gr., že mu slíbil za věno Rackovi z Dambořic za Pročka z Řičan, svého oddílu pak dáti nechtěl a Jan musil jej za něho zaplatiti; pak paní Anna Soběnovu z Řičan a z Četochovic, (matku, manželku?) Jana Racka z Dambořic ze 140 hř. gr., že mu nechce vydati jeho list odvazený; a r. 1418 pohnal Artleba z Řičan ze 30 hř. gr. v téže záležitosti, naproti čemuž pohnal Artleb Jana z Moravan z 30 hř. gr. nevyvazených. Blud z Kralic r. 1419 pohnal Viléma ze Židlochovic, že mu odkoupil základu jeho v Nosislavi od Mikuláše opata, ježto mu slíbil za zprávu za Artleba z Řičan a toho mu nezpravil; a o touž zprávu pohnal současně Bedřicha z Řičan, Buška z Bořitova, Viktorina ze Žebětína, Janka z Geršpic a Artleba menšího z Řičan. R. 1418 Artleb pohnal Bočka z Poděbrad odjinud z Třebové, jenž držel zboží mladého pána Erharta a jeho dluhy platil, aby i jemu dal, co Erhartovi půjčil, koně, stříbra, šatů za 80 hř. gr.
19. [Veliké různice a soudy dotýkající se rodu Řičanského, způsobila Barbora z Pucova, manželka Mikšova z Kokor.] Ješek
1) Br. Landtafel. IX. 332, 350, 351 (364, 380), 400, 401 (413, 414), 424, 434 XI. 212, 234.
2) Libri cit. et sent. II. 294, 298 ,III. 4.
3) Br. Ltfl. XI. 236, 247, 280, 281, 365, 478.

Vlach a Hynek, bratří z Otradic, jejichž sestra Elška byla provdána za Bartoše z Kokor, r. 1415 proti tomu odpor položili, že Barbora z Pucova svého manžela Mikše z Kokor vzala na své jmění do spolku, jelikož oni prý jsou na těch statcích společníky. Roku 1418 prodal Ješek Vlach z Otradic (nedlouho před svou smrtí a snad už po smrti Hynkově) Artlebu z Řičan dědinu Jinošov s 2 tvrzemi, dvorem o dvou poplužích, patronatem kostelním a příslušenstvím, dědinu Pucov se dvorem allodialním, s lány, dvorci, hospodou, rybníkem a příslušenstvím a v Březníku 5 lánů. Proti tomu vložili do desk odpor: Bludek z Kralic co do jedné pusté tvrze a co k ní patří v Jinošově a Barbora z Pucova, dcera kdysi Černína z Otradic, dědička jeho, co do dvoru a ostatních statků v Pucově, řkouc, že k tomu lepší právo má. Artleb z Řičan však z toho kupu ihned odprodal Bludovi z Kralic oněch 5 lánů v Březníku a pohnal r. 1418 Annu, vdovu po Vlachovi, ze všeho jejího majetku, že po smrti jeho strýce (Vlacha?) pobrala listy i peníze, rúcho, nadbyt, což mu byl strýc poručil a dal za svého zdravého života. Po dvou letech, r. 1420 Barbora z Pucova (tu jest psána žena Mrakšova z Kokor) pohnala Artleba z Řičan, že jí přijal její zboží v Pucově v ceně 400 hř. gr. ve dsky od Vlacha nespravedlivě, což prý může panským nálezem ukázati, a že jí udělal 70 hř. gr. škod, vykoupiv její základ, ježto byla pohnala strýce Vlacha, že jí pobral (Vlach) její zboží po jejího bratra smrti, jakož na ni měla spásti jako na sestru neoddílnou, nadbyt i jiné svrchní zboží. Načež Artleb pohnal Barboru z Pucova z 50 hř. groší, že pobrala klenoty, postelní roucho, ježto na ni neslušelo, ano jest to bylo jeho, ježto mu jeho strýci dali a druhé koupil. Anna, vdova po Ješkovi Vlachovi z Otradic, přijala r. 1420 do spolku na svých 5 lánů v Březníku (které nabyla od Bluda z Kralic?) Hynka z Jinašova, Jaroše syna a Dorotu ze Zhoře, dceru své sestry.1)
Dodáváme ještě, že Artleb pohnal Jana Husáka z Újezda r. 1420, že zadržel vyvazený list strýce jeho a že r. 1420 ustanovil poručníkem svých statků a dětí do jich plnoletosti Bedřicha z Řičan a Vlčka z Okarce.2)
20. [Nová šarvátka o Otnice.] Dle zemských desk r. 1420 Artleb z Řičan prodal Alšovi z Polanky 1/2 Starých a Nových Otnic, 1/2 mlýna mezi nimi stojícího s rybníkem, 1/2 patronatu a jiné příslušenství. Proti čemuž položil odpor Bavor mladší z Holovús (jinak Bohunek z Čermankovic) jmenem své manželky Anny a jejího bratra, řka, že mají lepší právo. V půhonech pak čteme: Artleb z Řičan pohnal Kateřinu z Otnic, někdy Přísnákovu, že ač se s ní smluvil konečně a na to jí svého zboží odstoupil, jakož je v deskách měl, a ona mu slíbila za své děti i sama za sebe na tom dosti míti, přes to kázala svým dětem jeho súkupa (kupce) pohnati a tak ho připravila o 150 hř. gr., jež mu súkup jeho pro ni nedal; a později ještě pohnal Bavora Bohunka z Holovús, že drží mu jeho půl vsi Otnic mimo zemský řád a mimo Královo rozkázání. – –3)
21. [Když práva nešla.] Od r. 1420 do 1434, ve zmatcích válečných práva nešla; není zápisů v zemských deskách ani půhonů a soudů. Proto o rodu Řičanském z té doby nemáme zpráv. To však lze udati, že v tom čase zemřel Artleb z Řičan, přečkav všechny své bratry a zanechav vdovu Markétu z Okárce, a dva syny, Ondřeje (Ondřejka) a Arkleba. Otec Artleb ve svých rukou byl spojil a držel jako jediný pozůstalý nedílný bratr značnou čásť rodinného jmění; po jeho smrti však se hlásili příbuzní po svých podílech ať spravedlivých ať domnělých. Proto byli vdova i synové soudy zrovna zahrnuti, jakmile práva počala zase jíti.
22. [Markéta, vdova po Artlebovi z Řičan a synové její hájí svůj majetek proti Barboře z Pucova, Vaňkovi z Řičan a jiným; obdrží Vlčetín.] První hlásila se Barbora z Pucova, dříve
1) Br. Ldtfl. IX. 380., XI. 207, 208, 577–579, 581, 582, 588. XII. 4. Libri cit. et sent. III. 20, 61, a 71.
2) Libri cit. et sent. III. 71. Br. Landtafel XII. 114.
3) Br. Ldtfl. XII. 111, 112. Lib. cit. et sent. III. 66, 78.

žena Mrakše z Kokor, nyní Oldřicha ze Lhoty. Pohnala r. 1434 Víta a jeho bratry z Řičan z 200 hř. gr., že jí drží ves Jinošov s tvrzí, kostelním podacím, dvory a příslušenstvím, a v Pucově 3 kopy platu od jejích lidí; r. 1435 pohnal ji z 300 hř. Arkleb, že mu drží jeho zboží Pucov, a ona zase jeho s bratrem Ondřejem, že jejich otec Artleb její zboží a dědictví v Pucově nespravedlivě přijal ve dsky, čehož pokládala za 400 hř. gr., a r. 1436 obnovila na oba žalobu pro Jinošov a plat z Pucova. Páni, nahlédnuvše do desk, odbyli Barboru co do Jinašova naprosto; co do Pucova dáno naučení, pře vedena o 2 lány a podsedek dále a došlo i na výslech svědkův, kteří dokázali, že Hynek a Vlach drželi v Pucově 2 lány a podsedek, po jejich smrti je držel Artleb a po otci synové jeho: Mrakeš, manžel Barbořin, prý po Hynkově smrti uvázal se ve 4 lány na 4–5 dní, a po těch je postoupil Vlachovi; jiní svědci podobně tvrdili, že Mrakeš po Hynkově smrti uvázal se ve dvůr a ves Pucov kromě Bludových a Moraviných lidí (Blud z Kralic a Morava měli v Pucově poplatné lidi) a kromě 2 lánů a 1 podsedku, kteréž držel Hynek a Vlach až do smrti a po jich smrti Artleb a dědicové jeho. Barbora prohrávší r. 1437 proces, koupila v Pucově ty dva lány a podsedek z křovisky „Vlčími stráněmi” a „Vacanovcem” a s loukou „Pernicí” od Ondřeje a Arkleba z Řičan a přijala na ně jakož i na vše, co v Pucově měla, do spolku manžela svého Oldřicha ze Lhoty.1)
Vaněk (Václav) syn † Pročka z Řičan pohnal roku 1435 tetu Mark0tu z Okarce, že jemu v jeho vlastní dědictví v Řičanech nespravedlivě vpadla, jakož prý naň po † otcovi Pročkovi spadlo, čehož pokládal za 700 hř. groší. Jelikož to bylo patrně mnoho, sestoupil do r. 1437 na 300 hř. groší. Oč vlastně běželo, vysvětluje nález: „Babka Vaňkova (Kačna z Opatovic r. 1385) dala své věno synům svým darem; Artleb, syn její, přebyl jiné své bratry, a on to věno dále zavadil své ženě Markétě z Okárce u věno – a to mohl Artleb dobře učiniti, poněvadž to od Kačny dědicům těch synů zapsáno nebylo”. Markéta ostatně byla už od r. 1412 zavázána, vše, co od Artleba dostala, odevzdati po své smrti synům. Jsouc toho pamětliva přijala dítky své do spolku na svá práva a majetky v Řičanech a Vlčetíně Václav co do Řičan položil odpor, a pak, jak jsme už řekli, nároky své nemohl dokázati a tudíž s nimi propadl.2) Vlčetína dostalo se Marketě tím, že ji naň vzala r. 1437 do spolku Marketa Kapúnová z Dobré vody; setkaly se však s odporem Mikuláše z Petrovic, Brikcí z Peczina a Vaňka z Řičan, kteří se domnívali míti na Vlčetín lepší právo.3)
Ondřej a Arkleb z Řičan Marketě z Budkovic, manželce Jindřicha z Mírova zapsali na Vlčetíně a na 7 lánech v Okarci pronajatých Trhoňovi, Jelitu, Křížanovi, Fixovi, Tulechu a Vozkovi 200 kop gr. věna, ona pak na to vzala do spolku svého manžela.4) Domnívajíc se, že z toho má i právo na desátek ve Vlčetíně, pobrala ho v ceně 20 hř. gr. Půhon Arklebův rozsoudili r. 1437 pánové tím způsobem, že od desátku odstrčili obě se soudící strany a přiřkli ho faráři.5)
Vaněk, syn † Pročka z Řičan, nepořídiv ničeho proti tetě Markétě co do domnělého svého dědictví v Řičanech, obrátil r. 1437 žaloby proti bratrancům Ondřeji a Arklebu z Řičan, pohnav je z 300 hř., že jejich otec Artleb odprodal mu jeho vlastní dědictví v Otnicích a ves Křižanovice, kteréžto zboží prý po otci Pročkovi naň padlo. Pánové nařídili oběma stranám, aby předložili výpisy z desk. Vaněk obnovil pak žalobu, tentokráte o Otnice a Žabovřesky, udávaje škody své na 500 hř. gr.6)

1) Lib. cit. et sent. III. 82, 91, 92, 103, 124, 145, 170, 173, 179, 181, 182, 183. Br. Landtfl. XII. 417, 418.
2) Libri cit. et sent. III. 90, 126, 142, 169, 176, 182. Landtfl. XII. 323, 324.
3) Br. Ldtfl. XII. 308, 310.
4) Br. Landtafel XII. 367, 368.
5) Lib cit. et sent. III. 110, 125.
6) Ibi III. 142, 173, 188.

Mikuláš z Petrovic a Vaněk z Řičan pohnali Ondřeje a Arkleba z Řičan odjinud z Okarce z 800 hř. groší, že jim v Okarci mocí drží, co po smrti † Kristofora z Ratibořic1) spravedlivě na ně spadlo; Jan z Polanky žádal na nich 100 hř. jako odkaz † Vlčka z Okarce Elšce z Polanky, bratraně Janově a Jan Bydlo z Otradic taktéž jakési požadavky k nim měl. Páni nalezli v prvním případě, že poněvadž Mikuláš a Vaněk napomínají Kristoforovým jmenem, dají-li Ondřej a Arkleb jim kterou vinu pro Kristofora, mají jim také za Kristofora odpovídati; vyřízení ostatních dvou požadavků odloženo až do rozhodnutí práva na Okarecké zboží. Za nedlouho vskutku Arkleb a Ondřej „dali vinu pro Kristofora”, a pohnali Petrovského z Petrovic (neb jak jemu pravé křestné jméno dějí to jest Mikuláše) ze 700 kop groší, že „slíbil přede pány, což jsou (páni) měli ku Kristoforovi mluviti, aby z desk vyložil; tu jest Kristofora zastoupil a ten stupek (spolek, společný majetek) a toho jest neučinil a z desk jim nevyložil”; Markéta z Řičan pohnala současně Vaňka z Řičan zatykačem týmž právě půhonem o touž věc i o též peníze2) (1435–37). Dále nelze rozepři tu stopovati.
23. [Hrozba rušitelům lantfridu]. V rozepři mezi Vítem i bratry jeho z Okarce (slouli též z Řičan) a Benešem z Krhova, že sobě obapolně brali v lantfridu, zdálo se pánům, že takové braní z obou stran a v lantfridu bylo neřádné a nespravedlivé a protož aby se jiní takových věcí v lantfridu nedopouštěli – pak-li se kdo toho dopustí, páni ustanovili, že jej popraví podle lantfridu k hrdlu. (1434–1437).3)
24. [Oldřich Kočička z Řičan soudí se o Kovalovice; Jindřich z Ř. o Holúbek.] Mezi tím pohnal Oldřich řečený Kočička z Řičan roku 1436 Šupity z Kovalovic z 200 hř. gr., že mu drží ves Kovalovice s příslušenstvím. R. 1437 Jindřich z Řičan Reimbrechta z Ebersdorfu a z Holúbka, že mu drží hrad Holúbek s příslušenstvím, dědictví jeho, v ceně 400 hř. gr., do kteréž záležitosti zapleten byl také Beneš z Krhova, jehož Jindřich pohnav dostal rozsudek, že má hleděti k tomu, kdo Holúbek drží. Jindřich tuto při proti Reimbrechtovi vyhrál. Beneš oznámil na Jindřicha útok, avšak nepohnal ho.4)
25. [Markéta z Řičan s Mikulášem Něprem z Pyšela] roku 1437 do zvláštního se zapletla sporu. Ona i on měli v Pyšelu majetek. Mikuláš ji prosil, aby se uvázala v Pyšelu a požívala všech věcí, aby však jemu peněžitý plat vydávala a lidi jeho spravovala jako ty své; načež ji lidí sstúpil (odstoupil do spolku zdánlivě) a slíbil jí toho neprozraditi – přece však to po čase pronesl a lidi jeho pak jí pobrali (aby si nahradili, co jí byli odváděli jako paní domnělé) z jejího dvoru její vlastní dobytek i jejím lidem v Řičanech a způsobili jí tím škody za 100 hř. gr. Páni žalující Marketu odmrštili, protože se to dálo před lantfridem. Markéta proti Mikuláši oznámila ještě útok, nepodala však půhonu.5)
26. [Ještě některé spory.] Arkleb z Okarce byl pohnán r. 1437 také od Jindřicha z Rajce z 50 ko groší, že mu třetiny země jeho vydati nechce, tak jakož jsou ji zemané řádně jemu přisoudili. Páni nalezli, že musí býti vyslechnuto ještě svědectví zemanů Kužele a Mendlíka.6)
Arkleb z Řičan pohnal r. 1437 také Jana z Jeršpic, že mu drží list vyvazený (zadržený a v Jinošově na tvrzi mocí vzatý) pravě, by mu byl dán v věně po jeho ženě; – v čemž Jan prý chybuje, neboť „práva šla v těch letech a nikdá ještě nenapomínal rukojmí těch, jižto toho svědomí (svědky) byli, až teprv rukojmí posledního a to ten rukojmí seznal pře úředníky, že jeho nikdy nenapomínal”. – Arkleb chce tím říci, že kdyby věno nebylo zaplaceno, už by je byl Jan z Jeršpic dávno žádal na všech rukojmích. Zdá
1) Vlček z Okarce přijal r. 1415 Alše z Rudy a Kristofora z Ratibořic do spolku na všechny statky, které měl v Brněnské cúdě. Br. Ldtfl. XI. n. 102.
2) Lib. cit. et sent. III. 91, 92, 128, 129, 183, 185, 186.
3) Libri cit. et sent. III. 86, 129, 182, 183.
4) Ibi III. 99, 141, 168, 181, 183.
5) Ibi III. 158, 176 167, 182, 183.
6) Ibi III. 158, 176.

se však, že přece nebylo vše zapraveno, neboť Markéta z Řičan byla odsouzena, aby Janovi z Jeršpic vyplatila 15 hř. gr. – Také pohnal Arkleb Uršulu z Žebětína, někdy manželku Hynka, že drží peníze za 70 hř. gr. strýců jeho, nemaje k tomu práva.1)
Pavel z Dlouhé Brtnice pohnal Arkleba a Ondřeje z Řičan roku 1437 ze 60 kop gr., že po smrti bratra jeho nedílného Matěje, vzali peníze, ježto jsou spravedlivě naň spadly. (Půhon obnovil r. 1447 proti Ondřeji. Půh. III. 347.) Zbyněk z Moravan pohnal Stibora z Janovic, že mu jest rukojmí za Arkleba z Řičan za 180 hř., a nechce mu platiti. Ten půhon souvisí snad s následující záležitostí: Markéta byvši žalována Elškou z Moravan, aby jí vydala jakýsi podíl po Vlčkovi z Okarce (po bratru Markéty), byla sproštěna obžaloby, protože se v to uvázal po smrti Vlčkově Elščin poručník Blažek s panem Bohuší. Na to Blažek z Přečkova pohnal Markétu i syny její Ondřeje a Arkleba z Řičan, že „on odšel všeho hospodářství málo nebo mnoho v Okarci a oni jsou se v to ve všecko uvázali a toho i do dnes požívají i nechtí Vlčkova rozkázání učiniti, a toho pokládá 50 kop”; proti tomu však Markéta pohnala Blažka z Přečkova ze 100 kop gr., že „nebyv mocným poručníkem2) i držel Okarec se vším příslušenstvím bez její vůle a jejích synův a toho požíval k své vůli, nemaje k tomu práva”, a Ondřej ho pohnal z 200 kop, že nejsa mocným poručníkem od Vlčka z Okarce, ujce jeho, ustanoveným, tu jest rybník spustil v Pyšele a hospodářství prodal, ježto jemu (Ondřeji) to bylo řádně odkázáno”.3)
27. [Jan Koblih z Řičan]. R. 1437 uveden jest ještě Jan Koblih z Řičan, jenž pohnal Ofku z Horky z 80 hř., že mu úmluv nedrží, jakož je dobří lidé smluvili. Jan z Řičan měl také spor se Zbyňkem z Dřínového.4)
28. [Markéta z Řičan a syn Ondřej hájí se znovu proti Barboře z Pucova a Vaňku z Řičan a jiným.] Od r. 1437 do 1445 práva nešla a nemáme tudíž z té doby žádných zpráv z půhonů a zemských desk. Sotva však páni po smrti markraběte Alberta rakouského „pro obecné dobro” v červenci otevřeli desky, strhla se v rodině Řičanské zase veliká mela. Nejvíce se soudil Vaněk z Řičan a Barbora z Pucova, osoby nám již dobře známé, se starou Markétou a jejím synem Ondřejem; – Arkleb, Ondřejův bratr, už byl umřel. Než i jiné osobnosti, dosud neznámé vystupují na kolbiště. Rej započal, když Ondřej z Řičan, syn Markétin, přijal své dědice do spolku na dědinu Okarec s tvrzí a dvorem, rybníky, lesy, loukami a s příslušenstvím, na patronat kostela a kaple v Hartvikovicích a kaple ve Vicenicích, na řeku, lesy a 2 podsedky v Hartvikovicích a mlýnek pod nimi a na dědinu Pyšelo se dvorem, rybníky, lesy a se vším, co k tomu od starodávna příslušelo podle poslední vůle a darování Vlčka, ujce svého a nálezu panského, pak na Řičánky pusté, které od stara k těm statkům patřily. Vaněk vložil do desk odpor proti tomu co do Okarce a všeho, co jeho práv i jinde se týče, a pohnal Ondřeje z 500 hř., že mu drží dědictví, aniť otcové jejich nedílní byli., a Markétu ze 300 hř., také že mu drží jeho vlastní a zpupné (svobodné, allodiální) dědictví v Řičanech. – Hůře bylo ještě, když Ondřej z Řičan a z Okarce vložil v dsky dědičně Janu Konšelskému z Pulic celou ves Jinošov s 2 tvrzemi, 2 dvory, s patronatem kostelním, a 2 lány (spornými), totiž Skřetkovským a Komendovským, s lidmi poplatnými a nepoplatnými a se vším příslušenstvím. Neboť proti vkladu vložili do desk odpory Barbora z Pucova co do Jinošova a dvou set hřiven, které naň byly dány, Vít z Kralic co do jedné tvrze se dvorem, Petr z Jinošova co do lánu Komendovského (že jest jeho dědictvím) a Vaněk z Řičan co do všeho, řka,
1) Lib. cit. et sent. III. 159, 180, 164. O Uršule viz svrchu str. 34.
2) Poručník „mocný” to jest od otce sirotků ustanovený měl neobmezené právo nade jměním sirotků a směl je zadlužiti jako otec sám a když sirotci dospěli, nemusil jim skládati účty z hospodaření, kdežto každý jiný poručník, na př. králem daný, nebo dle příbuzenství ustanovený ve případě, když otec nikoho neurčil, účty musili skládati.
3) Lib. cit. et sent. III. 179, 182, 183, 191, 201, 204, 205.
4) Ibi III. 508, 688.

že Proček, otec jeho, s Artlebem, otcem Ondřejovým, byli bratři nedílní. Ondřej nemeškal, pohnal Barboru z Pucova ze 300 kop gr., že mu překáží na jeho prodeji o Jinošov, o kterýž jest s ní prvé pány byl souzen a toho že tíhne se na jich nález. Barbora z Pucova však pohnala jeho i Jana Konšelského, jenž Jinošov koupil, a konečně i Markétu z Řičan, tuto ze 300 hř. gr., že muž její Artleb jí zmatky učinil svým trhem (když koupil Jinošov od Ješka Vlacha r. 1418) a za to jest nic nedal a ona (Markéta) toho jsouc vědoma, navedla syny své, že jsouc ji pohonili a toho, což na ni mělo bez zmatků přistáti (připadnouti), odstrčili ji.
Z rozsudků jde na jevo, že páni za pravdu dali Vaňkovi proti Ondřeji, protože „pohnal Ondřeje z oddílu a k svému právu, aby tedy odbýval Ondřej podle půhonu”; a za pravdu nedali proti Markétě (platilať pomocné, vyhrála tedy). – Barbora z Pucova zdánlivě dobře tentokráte pochodila, byloť jí proti Ondřeji řečeno, aby se držela toho, kdo zboží Jinošovské prodal a proti Markétě, že „jakož Barbora pohání Markétu, že by své syny navedla, aby jí zmatky činili a pohonili a ona toho pří (popírá), aby Markéta odbývala podle půhonu na posudku, jakož se na paní sluší”. I zadala proti Ondřejovi novou žalobu, že jí odprodal základ její Jinošov, a když se Markéta k posudku (dodatečnému soudu) nedostavila, dala Barbora na ní přísud „protože podle panského nálezu neučinila ani odbyla na posudku, aniž se k tomu roku postavila” a žádala zvodu (uvedení ve statky) vedle práva a půhonu. Když však došlo k soudu, páni viděvše a slyševše půhony, nálezy, svědomí v knihách právných, což se věci dotýká a to všechno uváživše, nalezli, že Ondřej nemá odpovídati. Také Markétě bylo po tom rozsudku popřáno vyvrátiti žaloby Barbořiny přísahou; pohnala pak Barboru ze 100 hř. gr., že jí dohnala zbytečně až k přísaze a spůsobila jí škody a náklady a svého správce Budíčka z Konešína ze 300 hř. gr., že jí měl zpravovati Jinošov, aby o to nižádných nátiskův netrpěla a přes to, že byla až k přísaze přihnána na obhájení toho majetku, načež Budíček žádal náhradu na Barboře z Pucova, protože se v Jinošov vázala. Tak byla Barbora se svými požadavky na Jinošov odbyta.1)
O Komendovský lán v Jinošově, který ač byl sporným, Ondřej z Řičan prodal Janu Konšelskému, hlásil se Petr z Jinošova, jak jsme již řekli. Pohnav Ondřeje, vyhrál soud, jelikož dokázal, že z toho dvoru, na němž seděl, nikdy nebývaly dávány platy a ve dskách stojí, že r. 1418 Ješek Vlach Artlebovi vložil Jinošov s lidmi toliko platnými.2)
29. [Anežka z Řičan] Současně s těmi rozepřemi hájiti musila svůj majetek Anežka z Řičan, vdova po Alši z Bystřice a Milonic. R. 1446 vzala do spolku na své dědictví Žabovřesky s tvrzí a Manice syny své Mikuláše a Hynka. Kateřina z Žabovřesk a z Žebětína vzala do spolku na Žabovřesky s tvrzí a půlkou Prostoměřic svého manžela Hanuše z Vlasatic a vložila odpor v desky proti vkladu Anežky z Řičan. Na to pohnala Anežka Hanúška, jenž byl purkrabím Kounickým, z 300 hř. gr., že jí drží Žabovřesky, a Michala Kunigfeldera, měšťana Brněnského, z 200 hř., že jí drží Mnice. Žabovřesky jí byly proti Hanušovi soudně přiřknuty po ohledání desk. Co do Manic není rozsudek zapsán. R. 1447 koupil Michal Kunigfelder Žabovřesky s tvrzí, dvorem a příslušenstvím od Anežky a Manice od Filipa z Modřic.3)
30. [Četné zprávy o rodu Řičanském z r. 1447–48.] Markéta z Řičan pohnala r. 1447 Janka z Pozořic ze 300 hř. gr., že jí listy zadržel k její podací v Řičanech, a ty jí řekl vrátiti, když bude míti faráře ztvrzeného, a toho neučinil. – Ondřej z Řičan pojistil manželce své Dorotě z Žeravic 15 kop roční činže na dvoře v Pyšelu a na dědině Okarci a prodal Vlčetín 15 kop roční činže na dvoře v Pyšelu a na dědině Okarci a prodal Vlčetín Mikuláši Něproviz Vojslavic a dvůr, mlýn s příslušenstvím v Plavči jako zástavu v ceně 72 kop gr. Ličkovi z Plavče (snad aby strženými penězi upokojil bratrance Vaňka). Týž Ondřej pohnal r. 1447 Kateřinu Šemíkovou z Jedova z 50 hř., že „muž její Šemík těmi penězi věno v Jedově
1) Br. Ldtfl. XII. 530, 531, 533, 536, 538. Lib. cit. et sent. III. 212, 213, 222, 230, 238, 254, 259, 260, 267, 273, 274, 292, 305, 312, 314, 328.
2) Br. Ldtfl. XII. 536. Lib. cit. et sent. III. 309 a 328, 336.
3) Br. Ldtfl. XII. 449, 472, 732. Lib. cit. et sent. III. 240, 259, 267.

vyplatil, za kteréž byli Ondřej (s jinými) rukojmími za zprávu a to byl jejich základ”, byl však od pánů odmrštěn: pak, když byl od Jana Moravy z Kralic pohnán z 20 hř., že je má dáti za otce kapitole Brněnské, pohnal naproti tomu Moravu též z 20 hř., že „otec Ondřejův vyvadil jej z židův úmluvou, a on postoupil jeho (otce Ondřejova) úmluvu ku kněžím sv. Petra v Brně, a to jest měl vyvaditi”; a Zikmunda Weitmilnera z Weitmilnu z 10 hř., že pobrav člověku jeho v mírné zemi a v jednotě, nemaje k němu žádné viny a v tom, počav jemu vracovati (odňaté věci), ostatku jemu nevrátil. Sám pak pohnán byl 1448 od Jilvína z Hartvikovic ze 30 hř., že mu vpadl v jeho podací v Hartvikovicích a pobral po farářově smrti jeho obilí i jiné věci.1)
Jindřich z Řičan dal Hanuši z Rajce r. 1447 vtěliti v desky statky slušící k pustému hradu Holúbku, to jest kopec Hradiště, na němž hrad stál, dědiny Pleštice a Vilémovice s výplatou (právem návratné koupě), dvorem, polmi a příslušenstvím – vyjma však dědinu Slavěčice, kterou se dvorem a příslušenstvím vtělil Janu z Arklebic a z Myslibořic. Anna z Hartvikovic na posudku r. 1447 dokázala, že dala Vaňkovi z Řičan 10 kop, paní Bětce 5 kop a židovi 1 zl. lichvy. Vaněk pohnal 1447 Jana Račického z Plešic z 15 kop gr., „jakož jsou ho čtyři honili z Plešic, 2 prsteny zlaté mu vzali a list na 13 kop gr. a on mu jest uznal, že jest Hanuš z Valče jim to odpustil státi” a z těchže 15 kop pohnal současně Hanuše z Valče, že „čtyři v jeho vsi Plešticích stav měli a tu jim odpustil býti, a ti jsou ho odtad vyjedše honili a vzali mu klobouk se 2 prsteny zlatými a list na 13 kop a on to věda, nechce mu toho navrátiti. Páni však 1448 nalezli, že „poněvadž ti jízdní jsou tu nepřenocovali ani koní rozsedávali, ani s koní sedali, Hanuš nemá odpovídati”. Jan Racek z Dambořic a z Mrdic pro případ, že by syn jeho Jaroslav zemřel před plnoletostí, ustanovil 1447 za své společníky na Dambořice: Václava (Vaňka) z Řičan, sestřence svého a Johanku, dceru svou z Mrdic, a jana, té Johanky a Heřmana syna. – Jiří z Řičan 1447 vložil v desky odpor proti tomu, že byl kostelní patronat v Mikulovicích vtělen Janu, Beneši a Ludvíku, bratřím z Žirotic, řka, že má právo na půl toho patronatu. Viktorin Bavor téhož roku prodal Mikuláši z Řičan dědinu Mikulovice. – Uršula z Krhova prodala Jiřímu Talafusovi z Řičan dědinu Dobrou Vodu, Jana Lyzna z Myslibořic proti tomu vložil v desku odpor, řka, že půl Dobré Vody patří jemu. – Klara, vdova po Janu Kočkovi z Řičan, postoupila své věno 120 hř. gr. v Kunovičkách Rackovi ze Zborovic. A konečně r. 1448 ještě uveden jest Jan Koblih z Řičan (od r. 1437 nám již známý), že naň dal Jiřík z Kravař a ze Strážnice své ustání a přísud (ku právu Olomouckému).2)
31. [Po roce 1448] byly zemské desky zavřeny až do r. 1464. V té době a to r. 1453 vzdal se fary Řičanské farář Jan Dreyc, načež 16. června investován byl na ni Jiří ze Slupce, kněz diecése Hnězdenské.3) R. 1454 Machna z Řičan přijala manžela svého svého Ctibora z Uponěšic do spolku na to, co měla v Řičanech a na vše, co jí patřilo. Vklad toho spolku do desek teprv r. 1464 byl učiněn a anna z Nětkovic, manželka kdysi Jindřicha z Řičan, odpor proti tomu dala vložiti do desk jménem své dcery Johanky z Řičan, řkouc, že dcera její k tomu, co Jindřich z Řičan, otec Johanky tam v Řičanech měl, jako dědička zákonná právo má.
32. [Poslední soudy Ondřeje z Řičan. – Arnošt Koblih a Vaněk z Řičan.] Soud zemský zasedal už r. 1459. I shledáváme se před ním zase se starými známými. Ondřej z Okarce pohnal Jakuba z Literbachu ze 40 hř. gr., že jest od něho připraven ku škodám, když si byl vypůjčil od něho 400 zlatých; Ondřej mu totiž dal list, a ten list svědčil, že když ho Jakub napomene, tehdy od napomenutí měl mu do roku čekati – avšak
1) Lib. cit. et sent. III. 314, 357, 369, 376, 394. Br. Landtafel. XII. 589, 629, 681.
2) Br. Lndtfl. XII. 593, 612, 756, 765, 766, 856, 876. Lib. cit. et sent. III. 339, 340, 367, 372, 384.
3) Cod. Investit. Mspt. fol. 7. v Olom. konsistorní registratuře.

nečekal, nýbrž žaloval. Po tomto půhoně čteme jiný, v němž Jakub z Literbachu žaluje Ondřeje, na 24 a půl hř. gr. – Ondřej pohnal také Mikuláše z Hartvikovic ze 60 hř. gr., že jeho faráři spravedlivých desátků dávati nechce a k tomu jemu jeho roli uzmul. Z odnímání příjmů faře soudíme, že po tom asi brzy tam vniklo pikhartství. – Prokop Blanář z Třebíče pohnal Ondřeje z Řičan a Okarce, že mu měl ve dsky zemské vložiti právo, kteréž v Zárubicích měl (Blanář) vedle zprávného listu svého; Vít z Králic r. 1460 ze 2000 zl., že mu jest rukojmí za zprávu Mohylského zboží, jakož to list jeho (Vítův) ukazuje a ze 600 hř., že jest Vít nařčen a pohnán od Jana z Pulic a z Jinošova jako rukojmí jeho za zprávu za Jinošov Konšelskému, a – Barbora z Pucova zase ještě jednou! z 500 hř., že si Ondřej její dědičné zboží na Jinošově ve dsky vložil, a konečně Jan z Chlevského z 10 kop bez 4 a půl groše, že mu jest Ondřej rukojmí za zprávu za polovici zboží, kteréž sluší k tvrzi v Tasově, a má polovici Jedova zpraviti a osvoboditi a toho neučinil. – Ta jest poslední zmínka o Ondřeji.
R. 1459 pohnal Arnošt z Řičan Bohuši z Lomnice a Sentic, že „otec Arnoštův slíbil za otce Bohušova Jana z Lomnice za 70 zl. a dal oddíl 18 zl. uherských, a Bohuše drže zboží otce svého v dědictví, platiti nechce”. R. 1463 pak Výšek ze Stříteže pohnal Arnošta „Kobliha” z Řičan ze 200 zl. a 25 hř. gr., že slíbil Výšek za věno ženy jeho panu Janu Tunklovi a Janu Bítovskému a na to měl Arnošt list udělati ve 4 nedělích a toho neučinil. Arnošt zemřel asi r. 1475. (viz níže.) – R. 1460 Jindřich z Lipého, nejvyšší maršálek království českého pohnal Vaňka z Řičan ze 24 kop dobrých stříbrných, že mu béře desátky jeho, které on od kněží Zbraslavských koupil; nález k tomu půhonu dán teprv r. 1464 ve prospěch Jindřicha z Lipého.1)
33. [Barbory z Pucova poslední porážka.] Roku 1464 zmínka ještě se činí o Barboře z Pucova. Vzala do spolku na Pucov syna svého Hynka ze Lhoty a Pucova, jenž nedlouho po tom dal si vtěliti do desk půl lánu a 2 podsedky, bývalý to majetek Víta z Kralic v Pucově, jejž Hynek od něho koupil. Barbora měla z prvního manželství dcery Perchtu a Markétu; první provdala se za Konráda z Miroslavi, druhá za Matěje z Náchoda a Březníka. – V jakémsi sporu s Janem Konšelským, kterého zastupoval Václav Okarecký, Barbora r. 1465 podlehla.2)
34. [Další zprávy z r. 1663 a 1666.] Tento Václav byl synem Ondřeje z Řičan a Okarce. Aleš z Polanky pohnal ho r. 1464 ze 300 hř., že jeho otec Ondřej, po smrti otce Alšova uvázal se v dědictví jeho v Jiříkovicích a v Otnice a toho k své vůli užíval a – Václav nyní drže nápad otce svého a věda o tom, nechce toho Alešovi vrátiti; pak ze 100 hř., že Ondřej po smrti otce Alešova pobral obilí mlácené i nemlácené, dobytek, koně i všechno hospodářství, sukně, šuby, odění i postlání i všechen nábyt. Aleš z Polanky a z Jiříkovic právě uvedený nezdá se, že by byl také prost vší viny proti Řičanským. Byl pohnán poručníkem Jaroslava z Mrdic a Dambořic, Vaňkem z Řičan (synem Pročkovým) pro nějakou nesprávnost, nemusil ovšem (1466) půhonu odpovídati proto, že Jaroslav, který vlastně pohnal, umřel, Vaněk však pohnal ho zase svým jménem z 10 hř. gr., že mu drží hřivnu a 2 groše platu ročního v Otnicích. – Jindřich z Lipého, hejtman, pohnal r. 1464 Václava (syna Ondřejova) ze 400 hř. gr., že mu drží právo jeho na zboží Okareckém, k čemuž tam kněz Petr z Račic právo měl a nač byl právem uveden”; a Jindřich po smrti Petrově lepší právo na to zboží domníval se míti než Václav. –
Václava z Řičan a Okarce (syna Ondřejova) r. 1466 pohnal Vít z Kralic z půl Vsi Lhánic a Jan ze Skalice a z Krhova z 30 hř. gr., kterí Reynprecht Ewerštorphar, když prodával Václavovu otci, Ondřeji, a strýci Arklebovi hrad Holúbek, nařídil, aby jemu (Janu ze Skalice a z Krhova) byly od kupitelů hradu vyplaceny a kterýchž nedostal od nich.3)

1) Br. Ldtfl. XIII. 21, 131. Lib. cit. et sent. IV. 9, 16, 14, 50, 54, 55, 56, 62. – 12, 36, 85, 313.
2) Br. Ldtfl. XII. 512, 594, XIII. 71, 81. Lib. cit. et sent. IV. 83.
3) Lib. cit. et sent. IV. 166, 169, 201, 214, 224, 225.

Roku 1464 povstal spor o Bohušice a Kunůvky (Kunovičky). Racek ze Zborovic prodal Fraňkovi z Okarce statky své v Bohušicích a Kunovičkách, do kterých uveden byl po nálezu pánů úředníků cúdy Brněnské, s právem věna, které vykoupil od Kláry z Lilče. Budivoj řečený „Kočka” z Řičan odpor proti tomu vložil do desk, a pohnal Fraňka ze 60 hřiven, že mu drží Bohušice, a Racka ze 200 hř., že jeho dědictví Bohušice a Kunůvky vložil bezprávně ve dsky Fraňkovi. R. 1466 páni soudcové po dvakráte v tom sporu nařídili, aby strany obě donesly výpisy z desk. R. 1476, tedy po 12 letech, Budivoj se svými erby odřekl se Kunůvek a Bohušic, že k nim více práva nemá – Budivoj byl poručníkem Kláry z Lilče; pohnav její jménem v jakési záležitosti Jana ze Zástřizl, prohrál při, neboť páni nalezli, že poněvadž Klára umřela, nemá Jan tomu půhonu odpovídati (1466). – Téhož roku Budivoj z Řičan Vaňkovi Rackovi z Mrdic a jeho dědicům vtělil v desky horu Nusperk v Němčičkách, která spolkem s matkou na něho byla spadla, i s vinohrady, báňským právem a příslušenstvím.1)
R. 1463 a 1464 jmenují půhony Jiřího „Talafúsa” z Řičan a z Dubňan. R. 1463 totiž Jiřík z Řičan pohnal Jana z Višic za 100 hř. gr., že † bratru Jiříkovu a jemu samému slíbil za zprávu za Dřínové a to neučinil, tak že Jiřík z toho byl nařčen a pohnán. Jiřík ustanovil v té věci poručníkem Beneše, bratra svého. – V téže záležitosti pohnal Jiřík Jana Bradky z Kochova a z Kladníka. Páni r. 1464 malezli, aby Jan Vitřický podle listu učinil. – R. 1464 Jiřík Talafús z Řičan a z Dubňan pohnán byl pro jakési rukojemství od Karla z Lilče z 250 hř., a od Matěje Stoška z Arbolovic. – R. 1466 Dorota z Plavče pohnala Jiříka Talafúsa z Řičan a Dunajovic ze 200 hř. gr., že jí drží její věno v Dunajovicích; Dorota z Uponěšic ho pohnala, že jí jest rukojmí za věno její na dvoře ve Zvěrkovicích po † manželi Zikmundovi; Jiřík pak pohnal Hynči z Kukvic a Rosic ze 200 hř. gr., že mu slíbil za zprávu za ves Dunajovice, a jí nečiní.
Roku 1466 uveden jest Mikuláš Talafús z Řičan a Čermankovic,2) a Vaněk z Řičan koupil od Jana, Davida a Alexandra, bratří ze Mstěnic, dědinu Mstěnice.3)
35. Mezi Annou z Řičan a Kateřinou z Želetic r. 1475 v nějaké rozepři páni nalezli, aby bylo podle listův placeno. – Téhož roku přistoupil (u zemského soudu) Jan Talafús od sebe i bratří svých, vznášeje na pana hejtmana (zemského) a pány, že Václav, syn Arnošta Koblihy (z Řičan) je sirotkem a žádného poručenství nemá a statek sirotčí tento jest: List u paní Barbory Úsovské s rukojmím 200 hř., jiný na 40 zl., 10 hřiven, 20 atd., a ty některé peníze že mají býti paní Dorotě, mateři sirotka (tedy vdově po Arnoštu) věnem do 50 hřiven.4)
36. [Jan Zelený z Řičan a jeho syn téhož jména.] Rokem 1475 počínají půhony zmiňovati se o Janu Zeleném z Řičan a pak od r. 1487 o jeho synu téhož jména. – Tak Jan Zelený z Řičan r. 1475 připověděl se na pana Jindřicha Dúbravku, na Karla z Lilče a na Jana Herynka z Kobylník na jejich statky, že jsou jemu rukojmí za 440 zl. a platiti jemu nedbají; a na Jeníčka ze Lhoty, na Pročka ze Dvorce a na Jana ze Sokolník, že jsou jemu rukojmí za kněze opata Třebíčského za 600 zl.; r. 1483 připověděl sirotky Prštického před panem hejtmanem, a pan hejtman dal jemu tomu rok do panského sjezdu prvního, že se chce v tom dále míti vedle rady panské. V nějaké rozepři mezi pannou Johankou Lelekovskou a Janem Zeleným z Řičan páni r. 1483 rozkázali, „aby Zelený nyná statku toho (o kterýž byl veden spor) nepožíval, ani lesu mýtil, než postoupil k ruce páně hejtmanově a pan hejtman opatř, aby všichni důchodové na hromadu kladeni byli a Zelený a panna stůjte na prvním sněmu panském obecném a tu také Zelený list zprávní polož a rukojmí, kteříž v tom listě jsou živi, také tu postav a také
1) Br. Ldtfl. XIII. 203, 204, XIV. 33. Lib. cit. et sent. IV. 98, 99, 194, 203, 207. V. p. 29.
2) Lib. cit. et sent. IV. 327, 343, 99, 248, 255, 258, 260, 227.
3) Br. Ldtfl. XIV. 20.
4) Lib. cit. et sent, V. 2, 118.

list na 60 zl. při tom polož; tu páni slyšíce obojích spravedlivosť, nález udělati ráčí”. – R. 1485 veden spor mezi Janem Zeleným z Řičan a Janem Čeludem o jakési poručenství.1) – Vyjednávání o pozůstalosti po Janu Zeleném trvalo delší dobu (1487–1492). Z něho jde na jevo, že Jan Zelený měl bratry Petra a Beneše, a syna Jana. (Viz o tom Lib. Cit. et setn. V. 160, 164, 189, 192, 247.)
37. [O majitelích Řičan] lze nám ještě udati toho: Roku 1476 Johana z Řičan vzala na 100 hř. gr. v Řičanech do spolku manžela svého Markvarta z Mírova, a sestry Litka, Johana a Afra z Řičan prodaly 1476 bratřím Zikmundu a Markvartu z Mírova svůj veškerý (?) majetek, mezi ním i pusté Říčánky, r. 1481 Arnoštovi z Medlova a Hynkovi z Olbramic tvrz Řičany se dvorem a 7 osadníky, a ti to odstoupili v témže roce bratřím Ctiboru a Janu z Uponěšic. Jan z Uponěšic 1490 tvrz a dědinu Řičany se 2 dvory prodal Dorotě z Drahanovic, která na to 1492 svého manžela Petra z Kyjovic vzala do spolku. Jan Koberský z Drahanovic r. 1539 v poslední vůli ustanovil dědičkou tvrze a dědiny Řičan svou manželku Annu z Doubravice, kteráž obojí i se dvory a farou prodala Smilovi z Doubravice, jehož syn Burian to 1552 svému bratru Jaroslavu odstoupil a po jeho smrti Řičany i s tvrzí zase vystavěnou a s patronatem 1560 prodal Magdaleně z Mírova, jež na to do spolku vzala svého manžela Znatu z Lomnice. Brzy na to, r. 1562,
1) Ibi V. 13, 68, 121, 134, 145.

proslýchalo se, že Znata z Lomnice zamýšlí dědiny kláštera Rajhradského Ostrovačice, Domašov, Hluboký a Radoškov získati k Řičanám; také prý dědiny ty už podnikly úřední kroky, aby se od Rajhradu oddělily. K čemuž však nedošlo.1) R. 1565 klášter Tišnovský byl v peněžní tísni. Musil zastaviti vinný desátek v Mikulčicích. Aby ho zase vykoupil, vypůjčil si od Znaty z lomnice 900 tolarů, začež se dědina Německé Kynice zavázala, že bude po několik let odebírati pivo z pivovaru Řičanského, a svého času že zbytek dluhu zaplatí.2) Oba koupili r. 1572 od Jana Šembery z Boskovic hrad Veveří i s jeho opravou, a od toho času zůstaly Řičany s Veveřím spojeny.
Rod Řičanský jmenoval se však, ač již dávno jinde statky držel, ještě r. 1629 dle Řičan Řičanským či z Řičan.3)

II. O Javůrku zachovaly se tyto zprávy:4)

Jindřich z Meziříče dal r. 1399 manželce Bučka z Rajce pojistiti na Javůrku 80 hř. gr. věna; Buček ze Lhoty její bratr přijal to věno a pravil, že mu postačuje. Dobeš z Meziříče jinak z Popovic (na nichž dostal věno od matky své Doroty) vzal r. 1406 do spolku svou manželku Markétu, dceru Jindřicha ze Schönwaldu, na všechny své statky a r. 1417 přijal do spolku Budiše z Budišova na dědictví své, totiž na Milešín, Vidonín a Javůrek i s jich příslušenstvím.
Marketa z Schönwaldu r. 1464 vzala do spolku svého manžela Jana staršího Bystřice z Ojnic na své dědictví, půl dědiny Javůrku a na dědiny Milešín a Vidonín, co v nich má.5) Hned na to (r. 1464) Hynče z Kukvic pohnal Jana z Bystřice z Ojnic a z Javorka ze 70 zl. dob. uherských, že Jan jsa mu rukojmí za 70 zl. těch plniti nechce. V sobotu před sv. Trojicí téhož r. 1464 Anna Muše z Rece pohnala Vaňka z Boskovic, nejvyššího komorníka desk a soudu práva zemského v Brně z 18 kop groší dobrých, že když jest držel zboží sirotčí a její, Javorek, Milošín a Vidonín rozkázáním panským, z toho jest zboží vzal 18 kop požitků, a ty řekl jí vrátiti, toho jest neučinil; též pohnala pro touže věc ze 12 kop Hoška z Žerotína. Roku 1466 půhon opakovala pro 18 kop proti Václavu, synu Vaňka z Boskovic.6) Markéta z Schönwaldu r. 1498 prodala Javůrek z mlýnem a jiným příslušenstvím Janu Lechnickému ze Zástřizl.7) R. 1511 obžaloval P. Blažej, farář Domášovský Jindřicha Lechnického ze Zástřizl, že mu zadržuje desátek (v ceně 11 kop groší.8)
Roku 1537 císař Ferdinand I. prodal Javůrek s lesy a mlýnem, hrad Kounice i s jeho statky Jiřímu Žabkovi z Limberku. Po něm převzal jej asi Burian Žabka, neboť r. 1555 pohnal ho farář Domášovský Marek a probošt Rajhradský Dominik z 50 kop gr., že zadržuje desátek z Javůrku k faře Domášovské patřící. Vykonavatel poslední vůle Buriana Žabky z Limberku, Zdeněk Kavka z Řičan, prodal r. 1575 Javůrek se dvorem, pustým Starým Javůrkem, se štolami a desátky z nich Znatovi z Lomnice a z Řičan, který ho spojil s Veveřím.9)
* * *

1) Dudík: Geschichte des Benediktiner-Stiftes Raygern, II. 73.
2) Wolný, K. Top. Br. D. I. 349.
3) Dle Wolného M. Mähren II. 1. str. 295. – Také v Čechách jsou Řičany, okresní město v kraji Pražském, v bývalém Kouřímsku, a od nich pojmenován jest rozvětvený rod pánů českých z Řičan. Měli časem i na Moravě statky: Vyzovice, Brumov, Vlachovice.
4) Schwoy udává, že Javůrek patřil panenskému klášteru premonstráckému v Kounicích. Nenalézáme pro to tvrzení žádného dokladu.
5) Br. Landtfl. VIII. 248, 469, 583. IX. 128, 390. XIII. 129.
6) Lib. cit. et sent. IV. p. 103, 422, 520.
7) Wolny, M. Mähren II. 1. 296.
8) Dudík Geschichte des Benediktiner-Stiftes Raygern II. p. 36.
9) Wolný K. Top. Br. D. IV. 10.

3. Potvrzení a obnovení některých svobod Veverské Bytyšky 1585

Ku prosbám obecních představených obnovil Znata z Lomnice některé svobody V. Bytyšky, již zmrtvělé to jest promlčené, avšak jen takové, které mu byly málo škodné a závadné, to jest vinný šenk krčmářský (pivní nikoliv), odúmrt, a užívání polí jak obecních tak gruntovních a k nim přidaných od Zikmunda z Ludanic panských polí a luk; nepotvrdil však výsadu, že Bytyští nemusí vyjma pouze při honech, žádných robot konati.

Zprávní list o tom daný na Řičanech r. 1585 zní:

Já Znatta z Lomnice a na Řičanech,1) pravý a dědičný pán a držitel hradu Veveří, i zboží k němu příslušejícího i s erby svými a budoucími potomky, pány a držiteli téhož hradu Veveří. Známo činím tímto listem obecně přede všemi, kdož jej čísti anebo čtený slyšeti budou, že jsou mne rychtář a konšelé z městečka mého Veverské Bytyšky, lidé moji věrní milí, na místě vší vůbce nejednou než několikráte oustně i skrze supplikaci snažnou prosbou prosili, anych jim na jejich svobody, kteréž při témž městečku sobě dané od urozeného pána pana Zikmunda z Ludanic ten čas pána a držitele téhož hradu Veveří, měli, i na ně potvrzení od urozeného pána pana Pertulta z Lippého a na Krumlově mně jsou ukázali, list obnovil a týmž listem svým pod pečetí svou některých artikulův v témž obdarování: ut s: postavených a již pro nehlášení se k nim promlčených i zmrtvělých, zase potvrdil. Kdež pak já nemohouce takové snažné a ustavičné prosby týchž lidí chudých poddaných svých z téhož městečka Veverské Bytyšky nijak oslyšeti a zvláště znajíc je k sobě vždycky náchylné i také v poslušenství a v poddanosti povolné býti, tak činím, a jim všakž toliko těchto samých artikulův v tomto listu níže položených, mně, erbům, i budoucím potomkům mým, na témž statku Veverském a užitcích jeho málo škodných a závadných, ne z nějaké povinnosti, nýbrž ze své dobré vůle a z zvláštní milosti a lásky křesťanské, kterouž k nim mám, pro budoucí mou památku a jejich v těchto časných živnostech a obchodech lepší zvolnost tímto listem a mocí jeho obnovuji a potvrzuji:
Jedno: Aby v témž městečku tíž lidé poddaní moji víno jakéžkolivěk, všakž toliko jedno, a ti sami, kteříž krčmy ke gruntům svým dědičně zapsané mají a z nich platy podle rejster důchodních dávají, hned po datum listu tohoto, na čepě mívali, a je koupíc, kdež se jim aneb od kohokoliv líbiti bude, po pořádku, jeden na druhého nenačínajíc, ani sobě v tom nepřekážejíc. šenkovali, a já nadepsaný Znatta z Lomnice s erby a budoucími potomky svými, pány a držiteli téhož hradu Veveří jim i jejich potomkům žádné překážky v tom činiti ani svých vín do téhož městečka k šenkování dávati nemám. –
Druhé: Rolí i luk jim pod plat od urozeného pána pana Zikmunda z Ludanic položených a za dědičné rozdaných, tak jakž v rejstrách důchodních i v tom obdarování téhož pana Zikmuunda z Ludanic to obšírněji položeno a zapsáno jest, užívati jako svých vlastních, s grunty svými prodávati, komuž by se jim zdálo a vidělo, mají a mohou, všakž tak, aby těchž rolí a louk od gruntův svých nikam neodprodávali ani neprofrejmařovali pod žádným spůsobem, nýbrž toho všeho při těchž gruntech tak, jako i nyní, na věčné časy zanechali.
Třetí: Že tíž lidé poddaní moji z téhož městečka Veverské Bytyšky, všickni i s mlynáři, mají odúmrt vykoupenou, tak že oni i se svými potomky
1) Česká listina v obecním archivě pergamenová dobře zachovalá s pečetěmi 4, které visí na hedvábných provázkách, stočených z provázků zelených a růžovobílých. Z pečetí zachovalo se pouze: půlka jedné bez nápisu a čtvrtý díl jedné se slovy ...czky. Bartolo..

mohou statky své, což jich koliv mají a míti budou, dáti, poručiti, buď za zdravého života, aneb na smrtelné posteli (všakž jsouce při zdravém rozumu i paměti, a při přítomnosti konšelův téhož městečka) komuž by se jim zdálo a vidělo, a Já nadepsaný Znatta z Lomnice, s erby i budoucími potomky svými, pány a držiteli téhož hradu Veveří, jim i jejich potomkům v tom žádné překážky činiti ani jakou odmrt po nich bráti nemám. Než toto sobě znamenitě vymiňuji, jestližeby který člověk z týchž poddaných mých co komu ze statku svého pokoutně, buď za zdravého života anebo na smrtelné posteli, bez přítomnosti konšelův téhož městečka, dáti anebo poručiti chtěl, jsouc nato namluven, anebo při zdravém rozumu a paměti nebyl, – aby to jeho poručenství aneb rozdávání mrtvé bylo, a průchodu žádného nemělo.
– Čtvrté: Co se rolí, louk, pastvisk i lesů vobecních, k témuž městečku náležitých, tak jakž to vše v svých mezech, a hranicích vymezeno a vobhraněno mají – a toho všeho od starodávna vždycky bez překážky všech mých předkův, pánův a držitelův téhož hradu Veveří, tolikéž i mé jsou užívali, a ještě až posavad užívají, dotýče, v ty jim i jejich potomkům sahati ani co toho odjímati Já s erby i budoucími potomky svými, pány a držiteli téhož hradu Veveří, nemám a nechci pod žádným spůsobem, nýbrž jich i jejich potomků při těchto všech artikulích v tomto listě položených a zapsaných, jakž toho od starodávna jsou užívali, i posavád užívají celé a neporušené Já s erby a budoucími potomky svými, pány a držiteli téhož hradu Veveří zanechati chci a mám, nyní i na časy budoucí, a věčné. Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu a pevnosť Já nadepsaný Znatta z Lomnice pečeť svou vlastní s mým jistým dovolením a vůlí, k tomuto listu jsem přitisknouti a přivěsiti poručil a připrosil jsem urozených pánův, pána Frydrycha z Žerotína a na Židlochovicích, Jeho Milosti římského císaře, Uherského a Českého krále radu, pana Jana z Lippého a na Krumlově, Jeho Milosti římského císaře, uherského a českého krále truksasa, pana Bartoloměje Vaneckyho z Jemničky a na Waldči, že jsou pečeti své podle mé k tomuto listu přitisknouti poručili, sobě i erbům svým beze škody. Jenž jest dán a psán na Řičanech v pondělí před slavnou památkou na tento svět narozením našeho Spasitele Pána Jezu Krista, letha Páně 1585.
První článek výsad Znattou obnovených jedná:

4. O Potvrzení a obnovení některých svobod Veverské Bytyšky 1585

Pro lepší srozumění dosahu a obsahu toho práva pojednáme o něm tuto obšírněji.

Ve Vev. Bytyšce bylo s některými grunty dědičně spojeno právo, že jejich majitelé směli nalévati víno jeden po druhém čili pořádkou; právo takové nazývalo se krčmou a jeho majitel krčmařem. Jiného šenku vinného v městečku nebylo.

Vařiti pivo, páliti kořalku a nalévati pivo, víno i kořalku na panstvích, vyhraženo bylo jich vrchnostem. Poddaným dovoleno bylo jen své víno ve vlastním vinohradě vypěstované prodávati a nalévati.

Vrchnost však směla práva svá přenésti na jiné osoby smlouvou nebo výsadou a při nálevech buď si vyhradila, aby hostinský odbíral nápoje od ní, nebo ne. V druhém případě směl odebírati nápoje i z cizího panství.

V Bytyšce réva nerostla, ač za starodávna snad učiněn byl pokus pěstovat ji; proto nesměli sousedé nalévati vína, leč dostalo-li se jim takového práva od vrchnosti.

Předeslavše všeobecné ty zásady, nahlédněme do privilejí Bytyšských. Zikmund z Ludanic, pán hradu Veveří, ku poddaným městyse svého ve mnohém ohledu milostivý, i tímto směrem byl štědrým. Ve správním listě svém z r. 1524 praví: „A též v tom městečku Veverské Bytyšce pán nynější i budoucí vína svého žádného ani piva dáti šenkovati nemá pod žádným způsobem, než oni krčmaři šenky své svobodné bez všelijaké překážky mají”. Šenkovali tehdy krčmaři víno i pivo. Privilej potvrdil doslovně Pertuolt z Lipého a na Krumlově r. 1557. Laskavosť těchto pánů je dvojnásobná, anať dává svobodu nálevu netoliko vína nýbrž i piva a ukáže se nám býti tím cennější, uvážíme-li, že tenkrát v Bytyšce byl panský pivovar. Roku 1572 aspoň, když Znata z Lomnice a jeho manželka Magdalena z Mírova Veverské panství koupili, patřil k němu: hrad Veveří se dvorem u hradu, městys Vev. Bytyška s koaturou, s panským pivovarem, s mlýnem atd. atd.1)

Znata z Lomnice, potvrzuje r. 1585 privileje městyse, byl dbalejší užitku vlastního než dřívější vrchnosti a obmezil svobodu nálevu krčmařského na víno.

Privilej ta byla ještě doslovně potvrzena od Tyffenpachů r. 1615 a 1651.

Abychom právo to náležitě vyložili, použijeme slov Znatových za základ svého vypravování.

1. Krčmy byly ke gruntům dědičně zapsány. To předpokládá pozemkovou knihu. Bytyští sami si ji vedli. Ztratila se. V knihách památních právních, které byvše od obce r. 1634 založeny, také už nejsou úplny, zapsáno je dvanáct změn a kupů vinného nálevu od r. 1737 do r. 1763, z nichž jde na jevo, že některé domy měly jen poloviční právo šenkovní. Když počátkem 19tého století (r. 1806) sousedé byli od vrchnosti donuceni, aby si pořídili novou řádnou knihu pozemkovou, zapsal listovní a rektor Bytyšský, Ondřej Dundáček, každému domu jeho právo v čele listu slovy „ganz- nebo halbweinschanksberechtigt”, těm pak, kteří práva neměli, poznamenal „ohne Weinschank”. V nejnovější pozemkové knize, založené r. 1887 vynechána je ta poznámka a neděje se vůbec žádná zmínka o právu nálevu. Zkrátka řečeno, pořádka od úřadů není uznána za živnost vsazenou (s grunty spojenou, radikovanou).2)

Kdo měl právo nálevu pořádkou, směl šenkovati také týden před a týden po každém velkém výročním trhu (o čemž pojednáváme zvláště pod názvem freyunku při jarmarcích).

Kolik domů bylo oprávněných a které? V pozemkové knize r. 1806 založené poznamenáno je 32 domů3), k tomu pak ještě


1) Opis kupu svrchu uvedený.
2) Radizirtes Gewerbe.
3) Č. 1, 4, 6, 7, 8, 11, 39, 40, 43, 44, 45, 47, 50, 54, 68, 70, 72, 73, 79, 80, 81, 115, 117 poloviční šenk, 118, 119, 120, 121, 122, 123, 126, 127, 129.

se musí přičítati radnice a panský dům.1) Dělením konečně práva na polovičky povstalo šenků úhrnem 38.2) Tolik jich aspoň vykazuje seznam pocházející asi z r. 1851. – Nízký počet krčem u porovnání k 80 sousedským usedlostem nynějším vysvětlujeme tím, že původně v XVII. století a dříve mělo jen 35 čísel pozemky ve třech tratích gruntovních.

Že by měla radnice právo pořádky, o tom vyslovil pochybnosť hospodářský ředitel Veverský Frant. Pramper v poznámkách, které ku privilejím Bytyšským sepsal 4. ledna 1762 jako návod pro advokáta v procesu o extraroboty.3) Praví: „Poddaní sle správního listu Znaty z Lomnice nalévají pořádkou víno a platí za to vrchnosti činži, opovažují se však i na radnici nalévati, což se nesmí trpěti.” Ředitel se patrně opozdil se svým zamýšleným zákazem, neboť ještě dnes jsou v obecním archivě doklady, že pořádkou i o freyunku na radnici se nalévalo víno již roku 1671,4) tedy 90 let dříve, než Pramper to chtěl zamezovat.

2. Slova privileje, aby Bytyští nalévali „víno jakékolivěk, všakž toliko jedno“, vztahují si na jednotlivce, že totiž nesměl šenkující více druhů vína míti na čepě zároveň. Což snad čelilo proti přepychu. Obyčejně pili mladé víno. Pro pány officíry hospodářské z Veveří, když je obec častovala, kupovala lepší vína ze zámku.

Určoval-li úřad cenu vína, za kterou by smělo býti naléváno při pořádce, či směl-li krčmař cenu si určiti sám, nelze zjistiti. Při freyunku (o jarmarcích), kdy mohli nalévati všickni krčmaři, musili vína za včas, to jest před početím freyunku, doveženého, poslati něco na radnici na košt a úřad jeho nálevní cenu určil, aby tak zamezena byla konkurence.5) Cena vína na radnici prodávaného vždy byla od úřadu ustanovována.6)

3. Koupiti si směli krčmaři víno ne šenk kdekoliv. I v tom ohledu můžeme ukojiti zvědavost čtenářovu, odkud víno bylo vloženo. Obecní účty na mnohých místech se o tom zmiňují. Od r. 1671 do 1754 uvedena jsou tato místa: Střelice, Žebětín, Bystrc, Kyničky, Bosonohy, Brno, Branice, Jundrov, Pardorf. Neslejovice (Neslovice), Židlochovice, Syrovice, Bedrojovice (?), Skřipice (Křepice?). Čímž není vyloučena možnosť, že i jiná místa oblibě Bytyšských se těšila – arci ne pro jakosť, nýbrž pro láci vína a blízkosť dovozu.

4. Šenk byl provozován po pořádku tak, aby jeden na druhého nenačínal a jeden druhému v tom nepřekážel. Kdo se proti tomu pořádku provinil, býval trestán. Tak


1) Č. 51 a 71.
2) Ku předešlým ještě č. 10, 48, 96, 132, z nichž 48 a 96 výslovně poloviční.
3) Vev. registratura.
4) Obecní účty.
5) Knihy památní právní str. 122.
6) Obecní účty na více místech.

čteme v knihách památních právních ke dni 21. října 1640. „Stalo se nedorozumění mezi Ondřejem Zandálkem a Matoušem Andrlou, sousedy městečka V. Bytyšky. Matouš Andrle měl víno na šenku; Zandálek byl k němu s některými osobami ouředními a písařem vyslán, aby jemu to víno spečetěno bylo, že víno přes poručení a vůli ouřadů šenkoval. Tedy jest týž Matouš Andrle Ondřeje Zandálka pohaněl, že kdyby sousedé chtěli, že by jeho dávno v městečku netrpěli.” – K 15. listopadu 1679 zaznamenáno jest tamže snešení celé obce: „Kterak se Martin Ježek v to opovážil a 3 nádobky vína na šenk přivezl, totiž dvě čtyrvěderky a 1 dvouvěderku. Takové víno jemu staveno bylo a vedle žádosti jemu to tenkráte passirováno. Aby se pak toho budoucně ne on ale jiný na časy věčné nedopouštěl, to zamezeno.” – Nemusí-li se dle znění svého tyto zápisy vztahovati nutně na pořádku, máme jiné snešení obce ze dne 21. listopadu 1759., které mluví jasněji. Zníť: „Stala se domluva mezi ouřadem a sousedy pány krčmaři, že kdyby jeden neb druhý, který víno ve sklepě má a freyung ani pořádek na něm nebyl, jeden máz vyšenkoval anebo z domu dal, tehdy jeden moravský tolar za ten máz vína pokuty dáti musí, jehož (tolaru) půl dostati má udavač, půl páni krčmaři” atd. Pod 36 podepsanými krčmaři je ještě dodatek: „Kdyby jeden neb druhý pan krčmař víno přivézti měl, an na něm pořádek nebyl, a šenkoval, tehdy takové víno zabaveno býti má.1)

Hájil-li právo své krčmař proti krčmaři, střežili je všichni tím bedlivěji proti neoprávněným vetřelcům. I faráře Wolfa, s kterým vedli různé spory, zažalovali pro porušování živností svých. Když totiž dne 2. dubna r. 1761 odbývána byla v Bytyšce kommisse ohledně kostelních pozemků, stěžovali si občané na faráře Wolfa, že prodává víno dle míry (maasweise) a tak poškozuje jejich právo nálevní, které mají správním listem zaručené, nehledě ani k tomu, že farář neplatí kontribuce a potravní daně jako oni, a že se nalévání nesrovnává s důstojností stavu kněžského. – Po našem soudě jednalo se tu o nahodilé přenechání dobrého starého vína pro nemocné; neboť jak jsme již podotkli, krčmaři mívali na čepě víno mladé i ledabylé.

5. Zákaz, aby jeden na druhého nenačínal předpokládá, že každý krčmař při pořádce směl vynalévati jisté množství vína. To bylo určeno na jednu bečku desítivěderku. Kdo měl jen půl šenku, obmezen byl na pět věder. Při freyunkách vyšenkoval, kdo co mohl.

6. Mnoho-li asi vína vynalévala pořádka za jeden rok, čili kolikrát obešla okruh domů oprávněných či „výsadních”, jak jim také někdy říkávali? Extractus z ob. účtů za dobu od 1. července 1765 do 1. července 1766 vypočítává 12 beček, tedy 120 věder za jeden rok. Výtah z denníku potravní daně za


1) V obecním archivu.

vojenský rok 1837 obsahuje (po odrážce asi 65 věder na freyunky) jen 87 věder 20 mázů. V prvním případě by tedy došla pořádka na jeden ze 36 oprávněných domů – za tři leta jednou, v druhém dokonce za čtyry leta jednou! Tomu však nebylo tak, neboť některá čísla nalévala dobrovolně menší počet věder, jiná pořádky ani nedržela, nalévajíce jen o freyunkách, některá vůbec šenkem se nezabývala. Tak stávalo se, že na ty, kteří práva svého se nevzdávali, majíce do obchodu chuti a peněz, pořádky častěji než za tři leta, mnohdy i třikráte za jeden rok se dočkali, jako na příklad r. 1765–1766. – V obecních účtech z r. 1784 čteme, že není užitek z vína žádný do příjmů vzat, poněvadž „pořádek” tohot roku po rathauz ještě neobešel. Snad tomu tak skutečně bylo, snad ne. Neboť pánům ouřadům býval propuštěn každoročně užitek z jedné bečky – a ten nikdy do rubriky „Vydání” nebrali.1) Mělo by tedy vlastně v účtech za r. 1784 snad státi, že pořádka rathauzská byla úřadu ponechána – jednou? – dvakrát? – ?

7. S množstvím vína jak o pořádce tak o freyunkách nalévaného souvisí cena krčmy. R. 1727 dne 2. února byla jedna prodána a přenesena z gruntu na grunt za hotových 14 zlatých rýnských.2) Cenu tehdejších peněz přibližně poznáme dle kupní ceny přírodnin: bečka vína mladého stála 30 zl., míra ovsa 30 kr. čili půl zlatého, cent sena 30 kr., máz piva 11/2 kr., vína 3 kr., kachna 9 kr., pár kuřat 7 kr., sele 18 kr., libra škopkového nebo hovězího masa 3 kr., libra čerstvého másla 12 kr.3) Můžeme tedy tehdejších 14 zl. přirovnati asi 50 zl. rak. č. nynější doby. – R. 1737 prodána byla krčma za dva kousky polí, na Bytyškách pod půl míry a na Nivách, ktréž kousky dnes mají cenu 350 zl.! (tehdy arci ne) byla však po 12 letech za ty kousky zase vrácena.4) – Radnice mívala z krčmy ročního užitku průměrně asi 30 zl., – r. 1727 dokonce 64 zl. 2 kr., soukromník však nikdy tolik nevynaléval o freyunkách, jako radnický hostinský. – Jiných pomůcek k určení ceny krčmy ze starších dob nemáme.

5. Jak se majitelé Veveří vystřídali?

Magdalena z Mírova, manželka Znaty z Lomnice a na Řičanech, zemřela r. 1583 a pochována jest v Řičanech, jak zvěstoval její náhrobní kámen, jenž dle kostelního inventáře Řičanského z r. 1804 měl následující nápis: Leta Páně 1583 v sobotu před nedělí provodní (1. po velikonoci čili bílou) umřela jest urozená paní paní Magdalena Walecká z Mírova a na Řičanech a pochována jest na tomto místě: jejížto duši Pán Bůh rač milostiv býti.


1) Knihy památní právní str. 57 ke dni 24. června 1660.
2) Tamže str. 254.
3) Obecní účty.
4) Knihy památní právní str. 284–5.

Dle smlouvy uzavřené roku 1585 mezi Znatou a Tasem z Lomnice měl Tas, kdyby Znata zemřel bez potomků, děditi po Znatovi hrad Veveří, tvrz Řičany a dědinu Javůrek i s příslušenstvím; naproti tomu však Znata po Tasovi děditi hrad Jemnický.

Znata bezdětek zemřel a tak byl Tas z Lomnice pánem na Jemnici, hradě Veveří s Řičanami atd., nad to také na Velkých Němčicích a Jaroměřicích. S manželkou Alžbětou z Lipého měl dceru Kateřinu, kterou pojal za manželku Zikmund svobodný pán z Tyffenpachu. Tyffenpach od manželky Kateřiny, která byla po rodičích všechen svrchu vyjmenovaný majetek zdědila, koupil za 220.000 zl. mor. všechno a tudíž i hrad Veveří s Řičanami a příslušenství.1) Veveří s Řičanami si podržel, ostatní od ní převzatá panství do roku 1617 zase prodal.2)


1)
Wolny, M. Mähren B. II. I. 292. Co do příbuzenství svrchu uvedených pánů, podává nám zprávy vysvědčení z r. 1618, které vydal Zikmund z Tyffenpachu svému kuchaři, Janu Košilkovi z Čebína, jež jsouc listina pergamenová, zachovalo se v ob. archivu V.Bytyšském. Zníť:
Já Zygkmundt, svobodný pán z Tyffenpachu, na Dolním a Horním Mayerhoffě, Dyrnholci a hradě Veveří, jeho milosti arciknížete Maximiliána nejstaršího rakouského komorník, známo činím tímto listem obecně přede všemi a zvláště tu, kdež náleží, že jest Jan Košilka z Češtína, jak u dobrých pamětí urozeného pana Tase Mezeřického z Lomnice, onen čas na Jemnici, Jaroměřicích, hradě Veveří a Velkých Němčicích, jeho milosti c. k. římského rady a nejvyššího sudího markrabství moravského, tak urozené paní paní Alžbětě z Lippého, paní manželce páně, jakožto vlastnímu otci a paní matce mé nejmilejší manželky, urozené paní paní Kateřiny Tyffenpachové, rozené Mezeřické z Lomnice, již také dobré paměti, i mně po jich smrti, do třiceti let pořád sběhlých jak za mládence tak kuchaře sloužil a vyslouživ ten čas, jsa věkem starý sešlý, mě za odpravení jako i vysvědčení o poctivém chování chtěje se mezi přátely své vypraviti, se vší ponížeností prosil. – Kdež prohlídaje k jeho sešlému věku, jako i k takové snížené prosbě nakloněn jsa, tak činím, a nemoha ho mimo vůli jeho dýle zdržovati, z takové služby jej propouštěje tímto vysvědčení dávám, že jest se po ten všecken čas, jakž mi od správcův pánů předků mých zpráva dána i také samotnému povědomo jest, vždyckny věrně, ctně a náležitě choval povinnosť svou poslušně vykonávaje, nic takového, což by pověsti jeho na škodu a újmu bylo, po sobě nepozústavil. – A protož z tej příčiny k Vašim Milostem a Vám i jednomu každému se se pro takové dlouhé a věrné služby za ním přimlouvaje přátelsky žádám, kdežby se koliv nadepsaný Jan Košilka z Češtína mezi Vaše Milosti a Vás zahodil, buď služby potřeboval, neb se osaditi chtěje živnost svou provoditi mínil, že jej laskavě přijíti a všelijak ve všem náležitém (pro mé se toho Va. M. a Vám v podobné příčině dobrým přátelstvím volné odsloužení a odměnění) fedrovati ráčíte a budete. – Toho na jistotu pečeť svou vlastní s podpisem ruky, svým jistým vědomím a vůlí k tomuto listu svému jsem přitisknouti poručil. Jehož datum na Dyrnholci ten čtvrtek před sv. Duchem l. P. 1618 počítajíc.
Zygmundt Tyffenpach m. p.
2) Notizen-Blatt Nro 10.

Zikmund z Teufenbachu a na Mayerhofě, 1609–1637 pán na Veveří.

Kolébka bohaté rodiny svobodných pánů z Teufenbachu stála ve Štýrsku, kde lze ji stopovati už od 11. století; Moravě náležela pouze 70 let, avšak zaujala v ní významné postavení a zachovala trvalou čestnou památku.1)

Roku 1583 c. k. válečný rada, vrchní zbrojmistr, Krištof svobodný pán z Teufenbachu, general chorvatsko-slavonské Hranice, koupil od Jiřího Hartmanna z Liechtenštejnu na Moravě zámek a městečko Drnoholec s vesnicemi Neusiedlem, Gutenfeldem, Přerovem, Fröllersdorfem a s jinými šesti vesnicemi, tehdy již pustými. Krištof už r. 1577 obdržel moravské krajanství a 1582 byl přijat na Moravě do stavu panského. Koupiv Drnoholec, ihned znovu vystavěl sešlý a zapdalý zámek tamější a to tak pevně, že r. 1619 císařským a r. 1645 švédským vojákům odolal; také opravil celé městečko. Rok na to, 1584, přivedl do jmenovaných vesnic Gutenfeldu, Přerova a Fröllersdorfu osadníky z chorvatsko-slavonského Pomezí, kteří stále ohrožováni byli nebezpečím Turků. Podnět stal se k tomu morem, jímž panství Drnoholecké nemálo bylo spustlo: vesnice ztratili své obyvatele a v okolí domácího lidu byl nedostatek. Chorváti tvoříce ostrov mezi Němci okolními, zachovali podnes svůj kroj, řeč i mravy, ač německy umí skoro všichni, zejména muži.2)

Krištof zemřel v Praze r. 1598 zanechav tři syny: Rudolfa, Zikmunda a Bedřicha a tři dcery, z nichž nejmladší Zuzana provdána byla za Víta Jindřicha hraběte z Thurnu na Vlasaticích (Wostiz),3) Barbora za Hanuše Bernarda z Fünfkirchenů a Marie za pána z Prösnigu.4) Jak Krištof, byly i jeho dítky protestanty.

Nejstarší syn Rudolf, jenž dosáhl nejvyšších vojenských hodností a nejvyššího řádu zlatého rouna, stoupl v šlépěje svého otce, jehož byl hoden v každém ohledu. O něm bude nám obšírněji mluviti níže (při r. 1637 a násl.)

Druhý syn Zikmund převzal po otci Drnoholec. Byl bohatý a půjčoval i císaři Rudolfovi buď sám, buď se svými bratry veliké summy peněz. První jeho manželkou, jak jsme již řekli


1) Christian d'Elvert: „Die Freiherren von Teufenbach und ihre Stiftung” viz Notizenblatt 1876. Nr. 10, 11. – Schriften der historisch-statistichen Section etc. B. l. XVI., XVII., XXII., XXIII. zvláště v nich: Christian d'Elvert Beiträge zur Geschichte Mährens im 17. Jahrhunderte. – V. Brandl, Urkundenbuch der Familie Teufenbach, Brünn 1867.
2) Herben Jan v Časopise Matice Moravské: „Tři chorvatské osady na Moravě 1882 r. XIV. str. 1–25.
3) Thurnova sestra Bianka Plyxena měla za manžele Rombalda hraběte z Collalta. Jiná Zuzana, dcera Otty z Teufenbachu, byla manželkou Jindřicha Matěje, hraběte z Thurnu, vůdce českého povstání.
4) Notizen-Blatt 1876 Nr. 10 S. 80. Barbora zemřela s nejmladším svým synem r. 1620 a byli oba pochováni v kapli sv. Mořice nedaleko kostela sv. Jakuba v Brně; když kaple byl r. 1887 sbořena, aby tam byla vystavěna dívčí škola a rozšířena ulice, přeneseny pozůstatky obou na centrální hřbitov. Viz „Brünn's Kirchliche Kunstdenkmale” v. Moriz. Trapp. Brünn 1888.

byla Kateřina Meziřická z Lomnice, a od ní koupil za 220.000 zl. mor. r. 1609 moravská panství a statky Jemnici, Jaroměřice, Ratibořice, Velké Němčice, Veveří a Řičany, prodal však r. 1612 Jaroměřice, 1617 Jemnici a Ratibořice a r. 1618 za 67.000 zl. Velké Němčice s Popicemi, začež přikoupil k Drnoholci městečko Dolní Dunajovice s Bratelsbrunem a rybníkem Vrkočem v ceně 57.000 zl.

Druhou manželkou Zikmundovou stala se asi roku 1617 Bohunka [Božena, Beatrix], starší dcera výtečného hejtmana moravského Krala ze Žerotína, vdova po Hynku z Vrbna, který byl 10. února 1614 zemřel. Bohunka s Hynkem měla dítky, se Zikmundem nikoliv.1)

Povstání nekatolických stavů českých a moravských proti Ferdinandu II. r. 1619 rozštěpilo rodinu Teufenbachů. Kdežto Rudolf zůstal císaři věren, přidali se Zikmund a Bedřich ku povstalcům. Zikmund tou měrou protestantskému vyznání byl oddán, že r. 1613 je zavedl v Jaroměřicích, a r. 1616 se vyjádřil, že na svých statcích katolického faráře nestrpí, a také ve svém domě v Olomouci „pravé slovo Boží dal hlásiti evangelickým kazatelem”, začež mu městská rada dům zabavila. R. 1619 zvolen byl s jinými na zemském sněmu za defensora čili obhájce země proti ferdinandu, ručil za stavovské půjčky na vedení odboje, a r. 1620 byl jedním ze stavovských vyslanců, kteří uzavřeli spolek zemí koruny české proti Ferdinandovi. Také koupil za 20.000 zl. od moravských stavů statek Domašov s Ostrovačicemi a dědinami k němu příslušnými; stavové totiž Rajhradský klášter – jako i jiné – zrušili a majetek jeho zabavili a rozprodali.

Když bylo povstání bitvou na Bílé Hoře 8. listopadu 1620, při níž se Rudolf na straně císařských vyznamenal, utlačeno a Morava podrobena, Zikmund sice byl odsouzen k smrti a ku ztrátě svých statků – tedy i Veveří a Řičan – obdržel však na přímluvu Karla z Žerotína, jenž byl Ferdinandu zůstal věren, milost i se svým švakrem Vítem Jindřichem a jeho bratrem Jakubem hrabaty z Thurnu, ač tvrdil, že milosti nepotřebuje, jelikož prý se ničím proti císaři neprovinil. Od té doby veřejných záležitostí se stranil, přes to však s velikým účastenstvím stopoval události své doby, jak to dosvědčuje pozůstalá po něm sbírka mnohých pojednání a novin, které toho času byly vyšly. Nejvíce se zdržoval na Drnoholci, kde jeho manželka Bohunka vzácný kruh šlechtických paní kolem sebe shromažďovala. Do Řičan a na Veveří občas také dojížděli. Roku 1627 bezpochyby stal se katolíkem, aby nemusil svých statků na Moravě prodati a do ciziny se stěhovati, jak bylo všem nekatolíkům od Ferdinanda II. tehdy nařízeno.

Zikmund bezdětek zemřel r. 1637 a poručil své statky Drnoholec, Veveří a Řičany bratru Rudolfovi. Statek Domašovský


1) Carl von Zierotin und seine Zeit, 1564–1615, von Peter Ritter von Chlumecky. Brünn 1862. I. Band, S. 165, 835.

si klášter Rajhradský po přemoženém povstání vyplatil částečně už r. 1620, docela teprv r. 1625.1)
Bratru Bedřichovi nemohl ničeho poručiti, protože už dávno nebylo ho mezi živými. Bedřich narodil se r. 1585. Ve sporech vedených mezi císařem Rudolfem a jeho bratrem Matyášem přidal se na rozhodně k Matyáši, stal se r. 1611 spoluvůdcem vojska proti Rudolfovi táhnoucího, pak komorníkem Matyášovým, jenž jej pro jeho udatnosť 27etého pasoval na rytíře; r. 1618 dopisoval si se švakrem Karlem ze Žerotína, byl však už tehdy churav na nohy. V povstání proti císaři Ferdinandovi II. vystupoval mnohem činněji než Zikmund. Byltě považován vedle 3 jiných za hlavního vůdce povstalců na Moravě, kteří směli přibírati zemské defensory čili obhájce země: půjčil zemi peníze na placení vojska; podporoval všemožným způsobem odboj: byl spolukomisařem do Uher poslaným k uzavření spolku Uhry; když Albrecht z Waldšteina odpadl od mor. stavů a zemskou kasu do Vídně odvezl, převzal s Velenem z Žerotína vůdcovství vojska moravského: porazil dvakráte vojsko císařské pod Dempierrem, byl přítomen korunovaci Bedřicha Falckého na krále českého (4. listopadu 1619) a při dobytí Mikulova nadělal kardinálu Dietrichsteinovi na jeho zámku veliké škody. Za své služby obdržel od stavů povstaleckých statky Olomouckého biskupství Vyškov a Pustiměř. Zdraví jeho však bylo zničeno. Dnou neb mrtvicí ochromeny byly mu obě nohy. Jel do lázní Pefferských ve Švýcarsku, aby se tam léčil. Sotva však tu s lékařem a 12 sluhy ztrávil několik dní, byl jat a vydán císařským (ještě před bitvou na Bílé Hoře) a pak 27. května 1721 v Innomostí na náměstí na připraveném k tomu lešení, kam jej zanesli na lenošce, an choditi nemohl, mečem sťat, když byl s židle povstal, sám se obnažil a odmítnuv duchovní potěchu a pomodliv se, hlavu katovi podal.
Císař Ferdinand o popravě nevěděl, a byl by Bedřichovi zajisté udělil milosť, jako všem ostatním pánům-povstalcům. Vždyť jen on jediný byl popraven a pak r. 1633, tedy mnohem později vrchní dvorní sudí Václav Bítovský z Bítova, ukrutný trýznitel bl. Jana Sarkandra.

1. Duchovní správa ve Vev. Bytyšce 1609–1637

za Zikmunda z Teufenbachu zůstala nekatolickou. Zikmund, jak jsme už řekli, byl rozhodným odpůrcem katolické víry. A i když se později (asi 1627) k víře otců svých, k víře katolické navrátil, zdá se, že co do poddaných zůstal netečným, nedbaje toho, aby i je od bludů odvrátil.

O pikhartských duchovních můžeme toto uvésti.1) R. 1608 působil ve Vev. Bytyšce kněz Ahrahamius R. 1619 Gabriel {jiní píší Michael). Za něho farní budovu počali stavěti na místě, na němž nyní stojí, sbořivše dva domky. Směrem k městečku stála chalupa kovářova. Následoval r. 1620 kněz Daniel.

Za něho dostavěna byla farní budova, jak lze souditi z následující listiny:

Vypůjčeno od Vondry Turka, mlynáře těch časů, kdy se z poručení jeho Milosti pána Zikmunda z Tyffenbachu fara nová v městysi Bytyšce Veverské stavěla, kamene zdicího 12 sáhů. A poněvadž se jemu zase takového kamene neplatilo, jemu se za ně za každý sáh, tak jak se obyčejně Sovovi zedníku od nalamování každého sáhu platívá, zaplatiti má.
Actum z Řičan 21. dubna 1622. Jakub Fetrle, úřadlník na Řičanech.

1) Dr. B. Dudík: Geschichte des Benediktiren-Stiftes Raygern II. B. S. 138, 152.
1) Liber parochialis Ecclesiae Aichhorno-Bitischcensis (kniha farního kostela Vev.-Bytyšského, kterou budeme zkrátka citovat Lpe.) 203–205. Wolný, K. Top. Br. D. I. 297.

Pak z této potvrzenky:

Vzato od Tomáše mlynáře pod Javorkem odkorků na podlahu na faru Bytyšskou 2 kopy 12 kusů, po 2 d. činí 1 zl. 7g. 5 d.
Actum 30. července 1620. Jakub Fetrle.

Nepatrné ty listiny jsou i tím zajímavy, že zachovaly jméno úředníka Jak. Fetrle.

Dále je kněz Jan uveden v knize farního kostela k r. 1622. Stopy jeho nalézáme i jinde: Soused Albrecht Jan v testamentě z r. 1623 nařizuje, aby knězi Janovi dány byly za 2 míry ovsa 2 míry žita, pak mu poroučí knihy své, které tam u něho má. Soused Kříž roku 1624 poručil knězi Janovi jedny dobré včely z té příčiny, aby ho vyprovodil, kdyby ho Pán Bůh povolati ráčil.

Oba ti sousedé pamatovali také na záduši sv. Jakuba. Albrecht poručil k záduší 10 zl., Kříž na chrám Páně 5 kop (a tyto byly r. 1629 splaceny).

Kříž, jenž měl dvě truhle u matky Boží v kostele blíž Veveří (snad byl hrobařem) s všelijakými šaty, poručil „druhou motyku k záduší Matky Boží” (na kopání hrobů); a k záduší Lažanskému 1000 šindelů, které u Matěje Sovy v Lažánkách uloženy byly.1)

Po něm znám je k roku 1628 kněz Jiřík.

Teprv 1. června 1633 investován byl katolický farář Rosický, Jan Sadlický zároveň i na Veverskou Bytyšku a Řičany. Ustanovení to však nemělo na pokatoličení V. Bytyšky a Řičan, od Rosic vzdálených, žádoucího výsledku, protože nebyl farář žádnou missií v působení svém podporován. I udrželi se pastoři ve V. Bytyšce ještě několik let. Roku 1636 aspoň ještě tam byl kněz Petr.


1)
Prohlédli jsme mnoho posledních vůlí rolníků, avšak žádná nebyla tak důkladná, jako kšaft souseda Kříže z Vev. Bytyšky z r. 1624, an vypisuje nejen majetek nemovitý, nýbrž také movitý dopodrobna až do těch lušní, motyk a hnojných videl.
Jelikož vypočítáváním všech předmětů hospodářských a domácích zobrazuje dokonale zařízení gruntu sousedského své doby, uvádíme ho tu doslovně:
„† Ve jménu Svaté a Blahoslavené Trojice. Amen.
Já Kříž, soused a obyvatel v měst. Bytyšce Veverské, ležíc v nemoci těžké a spravedlivém trestání Boží zůstávaje; nevěda, kdy a v kterou hodinu P. Bůh mě z tohoto bídného oudolí povolati ráčí, umínil jsem zřízení o statečku svém chudém, kterého i mně P. Bůh propůjčiti ráčil, učiniti, tak, aby potomně o to mezi dítkami a přátely mými nějaké nesnáze nepovstaly. Dožádal jsem si k tomu opatrných pánův: purkmistra a starších městyse Bytyšky Veverské, jmenovitě osob těchto: Petra Smejkala, Ondřeje Smrčky, Vondry Kováře, Kašpara Červenky, Matěje Kubového a Jana Kotka, před nimižto jsouc paměti dobré a rozumu zdravého, oznámil a zřídil jsem takto:
„Předně a nejprve duši svou Pánu Bohu poroučím.” Nechtěje pak dluhův svých, kterýmiž jsem lidem povinen, zamlčeti, oznamuji, že žádných není. Mně dlužni jsou: Vohrabal pšenice půl měřice, Strachoň mi dlužen 2 kopy bez ortu (r. 1629. dne 27. Martii dal 2 kopy) a panský Mlynář dlužen mi půl rýnského.
Prodal jsem grunt v dědině Lažánkách Matějovi Sovovi za tu sumu, zač jsem jej sám měl, k tomu jsem mu připrodal 3 měř. žita, 1 měř. pšenice, 1 čt. viky, + čt. semence, 10 měřic ovsa, vůz dobrý a 1 koně; zavdati má mi: 30 kop v nové 10 kop má mi položit, o sv. Václavě 10 kop, ostatek pak, než se rok sejde. Z těch předních 10 kop poroučím 5 kop úřadu za práci a písaři aby z toho zaplatili, a druhých pět kop na chrám P. poroučím (dáno 1629). Potomně těch zůstávajících 20 kop poroučím šťastnému bratru svému, aby syna Jiříka k sobě vzal, ochránil a opatroval a k dobrému vedl do vejrostu a do vůle vrchnosti, pod kterouž v sirobě zůstává.
Což pak více pozůstává na tom gruntě v Lažánkách, to na dítky mé, totiž Maruši a Jiříka poroučím na rovný díl.
Co se tkne spravedlnosti, kterouž po otci svém na gruntě Braničkově míti mám, a díl na mě spolu s bratřími mými jaký přijde, to všecko dítkám mým na rovný díl poroučím.
Kola 2 přední okovaná a voj neokovaný, ten poroučím bratru svému Tomášovi do Maršova. Grunt, na kterémž jsem, aby se prodal, jakby se kupec natrefil, k němu přidávám půl vozu, jedno kolo přední a druhé zadní, nádobí orné, které prve bylo, radlice, plech, brány jedny, krávu 1, koně 1.
Co se obilí, které v stodole zůstává, dotýče, co by ho po zasetí role zůstalo, to poroučím bábě a děvčeti, které zůstává tu, aby na vyživení měly a z toho platy, ktré častokráte přicházejí, aby placeny byly. Co se pak dotýče spravedlnosti, kteráž mně po manželce mé na tomto gruntě přináleží, to dítkám svým tolikéž poroučím. Těch 2 telat, ty poroučím dcerce své, aby bratr můj v Maršově je k sobě přijal a jí je opatroval. Kráva jedna, kteráž pozůstává, ta aby se prodala a zní aby se pacholku služba, totiž 31/2 kopy, nové boty a klobouk zaplatilo, děvečce tolikéž od téže krávy podle náležitosti aby se zaplatilo, též jejímu otci na touž službu dáno půl měřice pšenice.
Co se tkne některých věcí, které při domě zůstávají, jako vlna, sitky a železí některé, ty aby se prodaly a dávky nebo platy všelijaké z toho aby se spravovaly. Co se včel dotýče, těch jest mojich vlastních 27; z těch poroučím předně knězi Janovi jedny dobré včely, z té příčiny, aby mě vyprovodil, kdyby mě P. Bůh povolati ráčil z tohoto světa, potom poroučím Blažkovi v Lažánkách roj, který se ten rok rojil, ty aby mu taky byly vydány. Ostatek pak dvacatery patery všechnu poroučím bratřím svým, každému polovici, aby jich až do výrostku dítek mých užívali. Co se tkne desek, těch asi půl kopy jest, ty aby se prodaly a peníze na rovný díl na dítky mé aby se obrátily; též javorových jest 5, ty aby se také prodaly a dítkám mým na rovný díl aby se to obrátilo. Dále co se dotýče šatů peřinných, těch jest 4 kusy, ty poroučím dcerce své, zatím do výrostu jejího aby se do rathauzu zaopatřily – co se tkne dvou truhel, které u matky Boží v kostele mám, v nichž šatů všelijakých mám, ty tolikéž dcerce své poroučím. Co se tkne chodících šatů mých, předně kabát poroučím Tomášovi, bratru svému, ten jest soukený; soukno myší barvy, kterého je 11/2 lokte, to poroučím Jiříkovi synu svému, též župici myšího soukna poroučím synu mému. Dále mám 10 kladek jedlových na mokře, ty aby se prodaly, a které jsou při domě, ty aby při domě zanechány byly.
Řezačka ta aby zůstávala při domu i s kosou. Než co se tkne kos, travné 2, hrabičné 2, ty poroučím bratřím svým. Sekeru jednu kladnou poroučím k domu, zbroj, kteráž přináleží k domu, plechy tolikéž, závěrka železná jest, to gruntu zanechávám. Dva řetězy své poroučím i se závěrkou a heverem Tomšovi, bratru svému. Tolikéž jednu motyku gruntu poroučím a druhou motyku poroučím k záduší Matce Boží a druhé motyky 2 poroučím Tomšovi, bratru svému. Houžev železnou jednu poroučím Tomšovi, bratru svému, a druhou při domě zanechávám. Lušně 4, vidle hnojné, což jest jich, vidle senné jedny, řebřiny dvoje, to všechno při gruntu zanechávám.
Latí, kteréž ještě zůstávají u Sovy v Lažánkách 11/2 kopy jedlových tesaných; 2000 kolí jedlového ty poroučím úřadu Bytyšskému, aby jej vyzdvihnouti mohli. Dále 1000 šindele, který zůstává u téhož Matěje Sovy, ten poroučím k záduší Lažanskému.
Po vyřízení té věci, nevěda již co činiti, Pánu Bohu se poroučím a pana purkmistra a starších prosím, že nad tímto posledním nařízením mým ruku ochrannou držeti budou. S tím k svému věčnému a neskonalému příbytku ve jménu Svaté Blahoslavené Trojice beru se. Amen.”
Psáno v neděli po sv. Duchu l. 1624.

2. Duchovní správa v Žebětíně od 1606 do 1633.

Od r. 1562 do r. 1606 nemáme o ní žádných zpráv. Roku 1606 tamější farář Šimon Šimonides u kardinala Františka z Dietrichsteinu žaloval Jana Munka z Ivančic pro zadržování desátku z jistého pozemku a pro tupení katolické víry, načež kardinal Munku napomenul a jemu pohrozil trestem, kdyby se to mělo opakovati.1) Šimonides dostal se do Střelic. Jak patrno, udržela se v Žebětíně převahou katolická víra.
Po roce měl faru Jakub Drasovius, musil r. 1608 opět žalovati pro zadržení desátku a chtěl převzíti od sv. Jiří 1612 administraci fary Velko-Meziříčské, kterou mu děkan tamější nabízel, což však kardinal nedovolil. Jak dlouho v Žebětíně zůstal a měl-li jakého bezprostředního nástupce, nevíme.2) R. 1633 byl kostel Žebětínský filialkou kostela Komínského (viz
1) O rodu Munků z Ivančic pojednává Christian d'Elvert v Notizen-Blatt der hist.-stat. Section atd. R. 1876, č. 6.
2) Cínové svícny kostela Žebětínského mají na sobě vyryto: „Žebětín 1620”.

níže k r. 1633) a od r. 1710 Bystrckého až do r. 1787, kdy založena tam samostatná lokalie.1) Kde stará fara (před r. 1633) stávala, říkalo se až na naše doby „na faře”; nyní tam jsou vystavěny domky č. 160–161.2)

3. Znovuurčení svobod a břemen občanů Vev.-Bytyšských r. 1615.

Jako dřívější pány Veveří, prosili sousedé Vev.-Bytyští Zikmunda z Teufenbachu, aby jim svobody jejich potvrdil, po případě rozmnožil. Vyjednávali zajisté delší dobu písemně i ústně se Zikmundem hlavně o zmírnění robot je tížících. Za Zikmunda z Ludanic a Pertuolta z Lipého robot žádných nekonali, leč při honech; Znata z Lomnice ve správním listě o robotách ničeho neustanovil – musili je tudíž sousedé dle libovůle panských úředníků u značné míře vybývati.

Zikmund z Teufenbachu potvrdil právo krčmařské bez umenšení; při odúmrti vyhradil si nápad na statky po sběhlých a nedobře zachovalých sirotcích; ponechal sousedům svobodné užívání pozemků gruntovních i jiných od Zikmunda z Ludanic k nim přidaných panských, jakož i pozemků obecních, jen určil pro obecní les zachovávání jistého pořádku pod trestem 10 zl. mor.; co do robot vypočetl v osmi odstavcích dopodrobna, k čemu sousedé v budoucnosti budou zavázáni. – Správní ten list co do robot velmi jest důležitý, neboť se jím sousedé později přesčasto a to vítězně bránili proti zvyšování robotních povinností. Zní následovně:

Já Zikmund3) svobodný pán z Tyffenpachu na Horním a Dolním Mayerhoffě, Jemnici, Dyrnholci, Velkých Němčicích a Říčanech, pravý a dědičný pán hradu Veveří a zboží k němu příslušejícího i s erby svými a budoucími potomky, pány a držiteli téhož hradu Veveří – známo činím tímto listem vůbec přede všemi, kdož jej čísti anebo čtoucí slyšeti budou – že jsou mě rychtář a starší z městečka mého Veverské Bytyšky, lidé moji věrní milí, na místě vší obce, nejednou než několikráte, oustně i skrz supplikaci, snažnou prosbou prosili, abych jim na jejich svobody, kteréž při témž městečku sobě od urozeného pána Zikmunda z Ludanic, ten čas pána a držitele téhož hradu Veveří, dané měly, a i na ně potvrzení od urozených pánů Pertholta z Lippého a na Krumlově a pána pana Znaty z Lomnice a na Řičanech mně jsou kázali, list obnovil a týmž listem svým pod pečetí svou některých artikulův m témž obdarování ut supra postavených a již pro nehlášení se k nim proaulčených i zmrtvělých, zase potvrdil. – Kdež já nemohouce takové snažné v ustavičné prosby týchž lidí poddaných svých z téhož městečka Veverské Bytyšky oslyšeti, a zvláště znajíc je k sobě vždycky náchylné, i také v poslušenství a poddanosti povolné býti, tak činím. – A jim však toliko těch samých artikulův mně, erbům i budoucím potomkům mým na témž statku Veverském a v užitcích jeho málo škodných a závadných, ne z nějaké povinnosti, nýbrž z své dobré vůle a zvláštní milosti a lásky křesťanské, kterouž
1) Wolný K. Top. B. D. I. 243.
2) Dle zprávy faráře Žebětínského Jana Komoráda z r. 1889.
3) Listina v ob. archivě pergamenová s pěti jako 4krejcarák velkými pečetěmi, zavěšenými na pergamenových proužkách: listina je poněkud porušená v levém přehybu. Jedna pečeť schází, druhá je nečitelná, třetí má nápis kolem: Veit Hainrich, Graff von Thurm: čtvrtá: Petr Hechmberg ze Želetic (s bůvolí hlavou ve znaku).

k nim mám, pro budoucí památku a jejich v těchto časných živnostech a obchodech, lepší zvolnosť týmž lidem mým z městečka V. Bytyšky i budoucím potomkům jejich ty všecky artikule, které již jakkoliv od nadepsaného pana Znaty z Lomnice s listem jeho, kteréhož datum na Řičanech v pondělí před slavnou památkou na tento svět narozením našeho Spasitele Pána Jesu Krista letha páně 1585., a již jakž nahoře dotčeno, pro nehlášení se k nim promlčelé a zmrtvělé obnoveny a potvrzeny jsou, ve všech slovích, závazcích, punktech a klauzulích v tom listu zapsaných, jakž v sobě zní a obsahují, jakoby tuto slovo od slova vepsány byly, beze všeho umenšení tímto listem potvrdil jsem a mocí jeho potvrzuji; však na ten způsob:
Předně a nejprvě, aby podsedníci (Gänter) z téhož městečka Veverské Bytyšky předce povinni byli na mlaty mé choditi, obilí všelijaké mlátiti, kterýmž se od pšenice platiti, ale jiného obilí šestnáctou míru dávati má.
Druhé: Žence všickni jak sedí ke dvoru Řičanskému vysílati.
Třetí: Trávu na seno a votavu spolu s Javorskými v Hlince posíci, a tu podruzi z Bytyšky, Sentic, Moravských Kynic a Chudčic usušiti, shrabati, a kteří koně v Bytyšce chovají, takové seno a votavu, kde se jim rozkáže, na ovčírny a stáje mé odvážeti.
Čtvrté: na hony velké i malé s potahy jezditi i choditi.
Páté: Desátek jejich obilný do dvora mého svážeti.
Šesté: Chmel z Bytyšských chmelnic toliko sami podsedníci česati.
Sedmé: K zámku a dvoru s potahy k stavení pomoc furami činiti.
Osmé: Dříví kuchyňské z záplaty po 2 groších bílých na den, co potřeba sekati. Slibujíce jim, že já, erbové ani budoucí potomci moji, páni držitelé téhož městečka Veverské Bytyšky, když to všechno bez odpornosti, co se v tomto listu obsahuje a zapsáno jest, zúplna vykonají, v žádné jinší práce je na časy budoucí a věčné, žádným vymyšleným spůsobem potahovati nechci a nebudeme, než při tom všem je tak zachovati, jakož ten list zní a v sobě zavírá, beze všeho umenšení. A i toto sobě znamenitě vymiňuji,
jedno co se oumrti též spravedlnosti po sběhlých a nedobře zachovalých sirotcích dotýče, ta aby na mě připadala
a druhé: lesové obecní k témuž městečku náležité, tak jakž v svých mezích a hranicích vymezeni a obhraněni jsou, a jich od starodávna vždyckni bez překážky všech mých předků, pánů a držitelů téhož hradu Veveří tolikéž i mé jsou užívali a ještě až posavád užívají (v ty a takové lesy jim nesahajíce, ani sobě v nich jakého držení nepřivlastňujíce), ale aby lepší řád sekáním dříví v týchž obcinách nežli nyní spatřín se našel, zachován byl – tehdy pro jejich obecní dobré pamatujíc na časy budoucí a jim toho nastalou potřebu, kdyžby na městečko jejich nenadále pád ohně (čehož Pane Bože uchovati rač) přišel – chci tomu konečně, a pro tu příčinu nynější obci nadepsaného městečka Veverské Bytyšky i budoucím potomkům jejich, o tom tímto listem pod pokutou propadením, jednomu každému, kdožby se toho dopustil, 10 zlatých počtu moravského, poroučím a přikazuji, aby se toho více nemírným sekáním dříví na škodu obce té nedálo. Než jestli že by všecka obec nadepsaného městečka Veverské Bytyšky společně dříví (buďto k palivu aneb který z nich k stavení) v těch obcinách potřebovali, – tehdy mají prve než by jaké dříví sekali k ouředníku hradu Veveří buď nyní ode mne, neb budoucích pánův a držitelův téhož hradu Veveří jim představeného hned od datum listu tohoto docházeti, svou potřebu přednášeti, a on auředník nynější i budoucí Veverský, sjedouce v ta místa, má rychtáře a některé osoby správné z prostředku obce téhož městečka Veverské Bytyšky k tomu povolati, u přítomnosti jejich, cožby tak kdo z jich obce jakého dříví na potřebu důležitou žádal, podle uznání spravedlivého hajným obcin těch vykázati a dáti odměřiti. – Tomu na vědomí pro lepší toho jistotu, a pevnosť Já nadepsaný Zikmund, svobodný pán z Tyffenpachu etc. pečeť svou vlastní s mým jistým dovolením a vůlí, k tomuto listu jsem přitisknouti a přivěsiti poručil; a připrosil jsem se urozených pánův: pána pana Kristoffa z Řičan, na Budíškovicích (Budischkau), Radoticích a Červeném Hrádku, pána pana Víta Jindřicha hraběte z Thurnu a Vallesassiny, svob. pána v Kreutzu a na Vlasaticích, dědičného zemského hofmistra knížectví Granského a markrabství slavonského a dědičného maršálka hrabství Görzského, a urozené a statečné rytíře pana Petra Hechmberka z Želetic na Jaroměřicích a Bohušicích, sudího práva menšího zemského markrabství moravského v kraji Brněnském a pana Hynka Bořitu z Budče na Leštném (Lösch) a Jiříkovicích, že jsou pečeti své podle mé, sobě a erbům svým beze škody k tomuto listu na svědomí přivěsiti a přitisknouti dali. – Jenž jest dán a psán na zámku Dyrnholci v sobotu den památný sv. Jakuba l. P. 1615 počítajíc.

4. Některé zprávy o úřadu, obyvatelích a polnostech Vev.-Bytyšských 1616–1625.

Z dob těch lze nám udati: Dle poslední vůle souseda Marka1) z roku asi 1616 byl primatorem Matěj Těšík (?), purkmistrem a staršími: Jiří Valentin, Mikuláš Cihela, Tobiáš Špuch, Havel Broukal, Tobiáš Roukal. Marek měl dceru Dorotu, strýce Víta a Jíru, švakra Marka Myslivce; peníze půjčené měl u Turka mlynáře, a u Jana Halamy.

Dle jiné listiny dva lehkomyslní lidé, Krištof Šob a Jiřík Rozkošný, byli r. 1622 pro své zlé a nešlechetné skutky z gruntů vypovězeni2), nepodrobili se však rozsudku a nejen že na gruntech seděti zůstali, oni jak prve tak i nadále ještě mnohem více takových skutků páchati nepřestávali. Bytyšským, co by v té věci činiti měli, se otázavším, odpověděl Zikmund z Teufenbachu listem daným na Dyrnholci 12. září 1622, aby je obeslali a jim předložili, že mají do tří dnů pod ztrátou hrdel gruntů prázdni býti a městečko opustiti. O čemž, stalo-li se, že přesvědčí se Zikmund, až za několik dní přijede do Řičan.

Poslední vůle souseda Albrechta Jana z r. 1623 uvádí purkmistra a konšele tyto: Jiříka Noskova, Havla Hubinku, Václava Dundáčka, Havla Roukala, Jiříka Koláře, Václava Bažanta. Dále jsou v ní jmenováni: Jiří Zdražil, Kříž (švakr Albrechtův), Pavel Kožišník, Nechota, Anna Rozkošná, Martínek, Martin Anderle a Jíra; a zmínka učiněna o lesu zvaném „Zábrodí” a o poli „v Krnovcích”.


1) V ob. archivě.
2) Takové právo měla vrchnosť.

Po roce, dle poslední vůle souseda Kříže, jenž měl syna Jiřího, úřadovali r. 1624 tito purkmistři a starší: Petr Smejkal, Ondřej Smrčka, Vondra Kovář, Kašpar Červenka, Matěj Kubův, Jan Kotek; dále vyznačen je soused Vohrabal a Strachoň, panský mlynář.

Roku 1625 přišel do Velkého Ořechového Vev.-Bytyšský soused Ondřej Tkadlec, a nadal tam při truňku Jiřímu Šplíchalovi viselců (oběšenců); začež byl zavřen do rána a když před úřadem odprosil, zase propuštěn.1)

5. Trestní soudnictví na panství Řičansko-Veverském a hrdelní právo ve Vev. Bytyšce v XVII. a na počátku XVIII. století.

Soudní moc trestní nad poddanými vykonával panský úředník, hejtman, nad celým panstvím, k němuž patřilo městečko Vev. Bytyška a dědiny Chudčice, Sentice, Moravské Kynice, Jinačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, Žebětín, Řičany a Javůrek. Dále ji konal, ač ne v té míře, jako kdysi Veverští královští purkrabí, nad poddanými některých klášterů, jejichž „oprava” čili ochrana ku hradu Veveřímu kdysi příslušela.

Účty panství z r. 17522) uvádějí, že Drásov a Březina, dědiny kláštera Tišnovského, povinny jsou polapené zločince dodávati Veverské právomoci a platiti při tom pokaždé 11 kr. 2 den.; pak Domašov, Hluboký a Ostovačice. dědiny kláštera Rajhradského, jmenovaný už Drásov a Březina a neméně i městys Oslavany z každé krvavé rvačky, která se tam strhla, odvésti na Veveří 11 kr. 2 den krevného čili krvavného, a kdyby opomenuly do 3 dnů o rvačce podati zprávu, propadaly pokutě 37 zl. 20 kr. Nelze nám však udati, bylo-li v XVIII. věku krevné placeno jako pouhá pokuta, či za souzení a na uznání právomoci soudní.

Kterak vykonávali hejtmané – v XVII. a do polovice XVIII. století – soudnictví nad poddanými? V každé dědině a také v městysi V. Bytyšce měl hejtman rychtáře, kterého ustanovovala vrchnosť. Rychtář 1. prohledával a trestal menší policejní přestupky, smiřoval strany se svářící, vyrovnával urážky na cti, hádky a menší pračky; 2. hrubé policejní přestupky oznamoval hejtmanu, pak také spory, které nepodařilo se mu po dobrém urovnati a konečně všechny různice a pře, do nichž zapleteny byly buď poddanské osoby úřední – na př. primator, purkmistr – nebo panští služebníci, řemeslníci, nájemci a podobní lidé, kteří měli nároky na zvláštní ochranu vrchnosti. Hejtman pak buď nařídil rychtáři, kterak by měl o smíření znovu se pokusiti, anebo předvolal strany se soudící před sebe a pronesl rozsudek.

Rychtář měl k ruce ouřad místní.


1) V ob. archivě.
2) Ganzjährige Haupt-Rattung bei der Herrschaft Aichhorn und Ritschan vom 1./X. 1752–1.X.1753 v rubrice „Urbářní činže”. Ob. archiv.

Na kriminalní soudy mělo panství hrdelní právo ve Vev. Bytyšce. Právo to nebylo naprosto neodvislé; hejtman i tu (aspoň po formální stránce) zasahoval buď sám nebo svým zástupcem (purkrabím) do výslechů a kontroloval i řídil celé jednání, jež mívalo asi ten průběh: Byl-li zočinec, který patřil k právomoci Veversko-Řičanské, polapen, nebo dodán z Březiny nebo Drásova, převzalo jej hrdelní právo V.-Bytyšské, to jest ouřad s rychtářem v čele, a dalo do šatlavy zavříti. Výslechy provedeny aspoň dva nebo tři, aby se zločinec ve výpověděch spletl. Shledán-li zločin smrtí trestatelný, nevynášelo právo pravidlem samo ortele, nýbrž zaslalo akta k vyššímu hrdelnímu právu města Brna, daleko široko věhlasnému1) a když došel jeho rozsudek, vykonalo jej, ač nedostal-li zločinec milosť.2)

Obec Bytyšská musila míti všechno příslušenství kriminálním soudům potřebné: věznici, (káznici, šatlavu) s mučírnou, (aby mučením na př. bitím donucen byl zločinec k vyznání, nebo potrestán za zločin), pouta, klady, pranýř, popraviště, popravního mistra anebo aspoň právního posla.3)

V obecním archivě zachovaly se zprávy o celé řadě trestních jednání. Uvedeme je během vypravování dalšího. Čtenář pozná sám, patřilo-li to či ono před právo hrdelní, nebo vrchnostenské, nebo rychtářské.

Po těch všeobecných poznámkách lze nám vypravovati o nejstarším kriminálním jednání u práva V.-Bytyšského, jehož se nám paměť dochovala, z r. 1632, a to

O zavraždění Kašpara Kozelkova z Drásova.

Neznáme celého procesu, nýbrž jen jednu jeho čásť: Adam Duchkův z Drásova zabil Kašpara Kozelkova též z Drásova. Vdova (či matka) pozůstalá po Kozelkovi a přátelé jeho podali žalobu ku právu Bytyšskému, v níž tvrdili, že Adam Duchkův se sám dobrovolně před poctivými lidmi hned po spáchaném skutku přiznal, kterak Kozelkovi beze vší příčiny, s ním nic nemluvě, to učinil a že jest jej zlý na to navedl. Právo Bytyšské 3. listopadu 1632 oznámilo oběma stranám, aby se příští čtvrtek dostavily a žalující aby dokázali pravdivosť svého udání. Kteréhož roku (lhůty) pro krátkosť času dodržeti nemohouce, žádali žalobníci prostřednictvím úředníka kláštera Tišnovského, Václava Žateckého, aby stání do dvou neděl bylo poodloženo, tak aby svou věc náležitě provésti a poctivé lidi, kterých jim v tak rozdílných místech a u mnohých vrchností k svědomí (svědectví) zavedení potřeba bude, uvědomiti mohli.4)


1) Christian d'Elvert: „Versuch einer Geschichte Brünns” 1828.
2) K r. 1680 vylíčíme průběh jednoho procesu dle pramenů archivních.
3) Na vydržování právního posla přispívaly i druhé obce panství Řičansko-Veverského. Listina v ob. arch. dto. 5./X. 1732
4) Český list úředníka kláštera Tišnovského dto. 4. listopadu 1632 v obecním archivě. – Roku 1638 1.X. byl úředníkem panství toho Krištof Frant. Kosler.

6. Svatební smluvy se svědky vznešenými v Řičanech uzavřené 1633.

Vznešených osob celá řada účastnila se svatebních smluv, které uzavřeny byly o sv. Medardu, 8. června r. 1633 na tvrzi Řičanské, mezi slovutným Janem Žáčkem Řičanským a Annou Lutterkou Sentickou. Svědky a smluvčími se strany ženichovy byli rytíři: Josef Foresti, Hons Miller, regent panství Náměšťského a Rosického, Jiří Foresti, hofmistr Jeho Milosti Zikmunda svob. p. z Tyffenpachů a slovutní páni Martin Poll a Havel Střížovský, písař důchodní panství Rosického; se strany nevěstiny vysoce urozená paní, paní Bohunka z Tyffenpachů, rozená paní z Žerotína, na Dyrnholci, Řičanech a hradu Veveřím, a urozený vladyka p. Zikmund ty časy na hradě Veveřím zůstávající a jiní. – Ženich zadal nevěstě vše až na 500 zl. a ona jemu také všechno až na stříbrný pás a pět kusů peřin.1)
Ze zápisu toho jde na jevo, že jak na tvrzi v Řičanech tak na hradě Veveřím vrchnosť časem bydlívala.

7. Sloučení farnosti Komínské, Bystrcké a Žebětínské 1633–1786.

Od r. 1633, jak jsme už naznačili, měly ty tři farnosti společné faráře až do r. 1786. Prvním z nich byl Jan Zagorský. Sídlil, jakož i všichni jeho nástupcové až do r. asi 1720 v Komíně. Po něm přišel Bohdan Babucký, rodem z Ratiboru ze Slezsku, Benediktin z Medlíku. Ten roku 1658 co do důchodů farních podal bisk. konsistoři následující zprávu: V dědině Žabovřeskách je vinohrad faře Komínské patřící, který mají pro mešní víno obdělávati tamější osadníci, avšak se zdráhají; u Bystrce jsou 2 farní lány, už asi 40 let proti odvádění jistých plodin zastavené sedlákům, a farní les „Pekárňa” nedbalostí dřívějších farářů od obyvatelů velmi promýtěný; u Žebětína farní lán uprostřed sedlských ležící a sedlákům proti dávkám přírodnin propůjčený s lesem „hájkem” a 3 loukami; farář pak musí za kuřata a sýr od majitelů kráv brané vydržovati přes zimu ve farnosti Bystrcké a Žebětínské dva obecní býky. O příjmech z farnosti Žebětínské dále uvádí: Žebětínští odvádějí desátku 27 kop žita, tolikéž pšenice – velmi podvodně –, z některých polí desátou kopu nebo mandel plodin, asi 4 kopy žita, 10 mandelů pšenice, 3 mandele ovsa, něco hrachu, viky atd.; z Kohoutovic (přifařených) desátek všech plodin ze 3 lánů, pak 12 mír žita, 12 m. ovsa a 12 kuřat; také prý dávali, ač neradi, někteří Žebětínští obyvatelé k sv. Václavu ročně 18 mír obilí, a 4 čtvrtníci po 8 slepicích. Rozumí se, že z Bystrcké a Komínské farnosti bral farář také desátek a měl tedy na přírodninách skvělé příjmy.
Dle Bystrckých kostelních knih byl od r. 1662 prozatímním duchovním správcem tamějším – seděním v Komíně – Cisterciák Velehradský Edmund Froink a od r. 1664 světský kněz, rodem ze Seničky, Jakub Karel Horák farářem. Ten r. 1673 do děkanské matriky zapsati dal některé zprávy o všech třech obročích. Kostel Bystrcký měl 3 oltáře, hlavní konsekrovaný, 2 stříbrné a pozlacené kalichy, a takový pacifikál, měděnou monstranci se stříbrným a pozlaceným melchisedechem, byly k Bystrci přifařeny Kyničky a Rozdrojovice a fara tam měla 2 lány polí, 3 louky a lesík, kterého polovici Bystrčtí osadníci protiprávně si osobovali. V Žebětíně měl kostel 3 oltáře, pozlacený stříbrný kalich, měděnou monstranci se stříbrným melchisedechem, dřevěné, avšak pozlacené a pomalované ciborium. Horák zemřel r. 1688.
Jeho nástupce rodák Vyškovský, Matěj Fr. Foukal, byl r. 1688 investován na Bystrc, držel však všechna tři obročí a bydlel v Komíně, jako jeho – na Komín investovaní – nástupci od r. 1693: Jakub Sláma (dříve v Doubravníku); od r. 1697 Kristian Jakub Werner, rodák z Příbora, dříve farář ve Starém Rousinově, a od r. 1719 Jiří Engelbert Had, který 58letý roku 1744 zemřel.
1) Kpp. str. 33–34. (Knihy památní právní V.-Byt.)

Farář Had okolo r. 1720, kdy požár ztrávil Komín i s farou, přesídlil do Bystrce, kde i jeho nástupcové zůstávali, na Bystrc jsouce investováni a spravujíce odtud všechny tři farnosti.
Byli tito: Od r. 1746 Pavel Viktorin Ondřejec, rodák Štramberský, dříve farář v Medlově, zemřel 1748. Za jeho úřadování Prosper, hrabě Sinzendorf, majitel Veveří, velmi se zasazoval r. 1747 u konsistoře, aby Komín a Žebětín byly odtrženy od Bystrce a aby v nich založeny byly samostatné fary, z čehož však sešlo pro nedostatek dotace. Od r. 1748–1787 Jan Bedřich Kahánek, rodák Příborský, dříve farář Medlovský, výborný muž a dobrý hospodář, jenž přikoupil k faře r. 1766 od vrchnosti zahradu,1) dal na své útraty postaviti v Bystrckém kostele nové varhany. Za něho odloučeny jsou konečně farnosti Komínská (1786) a Žebětínská (1787) a obsazeny lokálními kuráty.2)

8. Knihy památní právní ve Vev. Bytyšce založeny r. 1634.

Ač nelze pochybovati, že městečko mělo za stara svá registra, do nichž rozmanité úřední výkony byly zapisovány, přece se nám starší nezachovaly než knihy památní právní roku 1634 založené. Titulní list, jímž počíná obsah knih, má datum 4. listopadu 1634. Stránky nebyly z počátku označovány ciframi, nýbrž listy rozvrženy byly na částky po desíti; každé pak desatero mělo svou písmenu abecední po pořádku, na příklad list první dostal označení AI., list pátý AV., list desátý AX., jedenáctý BI., pětadvacátý CV. atd. – Časem mnohé listy byly vytrhány; když se stal obecním písařem na počátku našeho století učitel Ondřej Dundáček, vyhledal, co bylo zůstalo, a označil stránky ciframi; napočítal 530 stran (čili 265 listů), z těch však už se zase něco ztratilo.

Nejstarší zápis pochází z r. 1633, nejposlednější z r. 1774, úhrnem jest jich 283 a jsou: prodeje pozemků 4, dary pozemků 3, převzetí či odstoupení živností 57, výměny gruntů nebo pozemků 13, prodeje gruntů 31, prodeje náčiní kovářského 2, změny a opatření krčem se týkající 10, svatební smluvy 97, poslední vůle 7, přijetí cizích dítek za vlastní 4, různé smlouvy, vyjádření 16, přijetí osob na milosť, které byly pro nepořádný život ze svazku obecního vyloučeny 2, zápisy o porovnání sporů a vůbec trestní záležitosti 34, vysvědčení nevinnosti 2, paměť o jarmarkův obnovení 1.

Kdo byl prvním písařem knih památních právních (1634–1637), nemůžeme udati. Johanes Cuttnohorský jinak Bořický, jenž r. 1637 uveden jest jako písař a spolu radní, zdá se, že nebyl usazen ve Vev. Bytyšce, kde o radních se nemluví, nýbrž jen o konsortech (soudruzích v úřadě).

Častěji nám bude odvolávati se na ty knihy; i budeme je citovati písmeny Kpp.


1) V registratuře Veverské č. 189.
2) Wolný, Kirchl. Top.

9. Hejtman Řičansko-Veverský Jan Komínek z Engelhauzů.

Císař a král Ferdinand II. změnil ústavu zemskou. I na panstvích jednotlivých přešla moc politická i soudní z dřívějších kastelanů či purkrabích na hejtmany, kteří byli spolu vrchními úředníky hospodářskými majitelů panství.

Komínek jako hejtman Řičansko-Veverský je podepsán na listině ze dne 9. dubna 1635. Německy vlastnoručně se psal Johan Khominek von Engelhausen. Úřadoval do r. 1645, a možno že až do r. 1647, kdy stal se král. zemským místopísařem, kteréž místo držel do r. 1649.1) Setkáme se s ním několikráte během dalšího vypravování.

10. Obecní úřad Vev.-Bytyšský 1635 37. Primator Pavel Kožušník a Mikuláš Mlynář.

R. 1635 v lednu primatorem byl ve Vev. Bytyšce Pavel Kožušník.2) V dubnu bylo učiněno od úřadu městyského „právní opatření Štěpána Koláře z Rouchovan”. Kolář totiž vzat v domnění, že ukradl něco Ondřeji Kováři, sousedu Bytyšskému, na hradě Veveří i také uvězněn „pokud by jeho kdo z čeho viniti chtěl”. Mezitím ztráta jiným způsobem se vyhledala a škůdce pravý vypátrán. Právo Bytyšské tehdy dalo Koláři vysvědčení nevinnosti v té věci a Ondřej Kovář, poněvadž byl původcem v té příčině, odprosil.3)
Roku 1636 dne 19. září před primátorem Mikulášem Mlynářem, rychtářem Janem Vodňanským, purkmistrem Valentinem Slámou stalo se porovnání mezi dvěma osobami, nám už známými. Pavel Kožušník, bývalý primátor, při truňku „nějaké věci nedůvodně mluvil” o otci Jana Žáčka, klíčníka Tyffenpašského na hradě Veveří (jehož svatební smluvy nedávno byly na hradě v Řičanech slavně uzavřeny). Kožušník odprosil a Žáček odpustil a oba se zaručili 10 kopami grošů, že se v té příčině budoucně nechají za pokojem.4)
O měsíc později před týmž úřadem (vyjma Valentina Slámy, na jehož místě střídáním nastoupil za purkmistra Valentin Perka), – sepsány svatební smluvy mezi Matyášem Zejnarem a Kateřinou vdovou po Matyáši z Vlčí Hory, rodiči Pražském. Svědkem nevěsty mezi jinými byl jakýsi Daniel Bochauff z Polkrštejna.5)
Roku 1637 úřad skládal se z primatora Mikuláše mlynáře a konsortův Havla Rozkošného, Valentina Perky, Martina Skalického, Jiřího Mityse a Jana Krejčího.6)

11. Obnovení jarmarků ve Vev. Bytyšce 1637.

Toho roku obnoveni jsou jarmarkové ve městečku Bytyšce Veveří7), jak zapsáno v knihách pam. právních, „kteříž ode sta let jako i trhové nebyli, jednáním a dobrou pomocí uroz.


1) Die Landtafel des Markgrafthums Mähren v. P. Ritter v. Chlumecky ah. (Geschichte derselben v. Demuth p. CLL) – Další zprávy o rodu Komínků z Englhausů podává d'Elvert v Notizen-Blatt 1877 Nr. 5.
2) Kpp. str. 9.
3) Str. 10.
4) Tamže str. 13.
5) Tamže str. 11.
6) Kpp. str. 3.
7) Jen jednou a to na tomto místě v knihách pam. právních str. 5 nalézáme Veveří, jinde všudy píše se Veverské.

vladyky p. Jana Komínka z Engelhauzu, služebníka J. M., toho času hejtmana panství Řičanského a hradu Veveří. Kterýchžto jarmarkův Pán Bůh rač dáti k dobrému vzdělání té poctivé obce, aby toho všeho jak jarmarkův tak trhův na budoucí věčnou památku užívali. Na kteréžto jarmarky vynaloženo jest 56 zl. rýnských 17 kr.”1)

Rudolf z Teufenbachu 1637–1653.2)

Rudolf, starší bratr Zikmundův, narodil se r. 1583, studoval v Tubinkách, r. 1603 půjčil císaři Rudolfovi 40,000 tolarů, súčastnil se i jiné pozdější půjčky, záhy vstoupil do vojska, v němž vydobyl si časem postavení velmi čestného. Ve sporu císaře Rudolfa s bratrem Matyášem přidal se k tomuto a na jeho počest r. 1811 po korunovaci jeho za krále českého uspořádal v Praze prstenní kolbu s ohňostrojem. Několik let byl komandujícím uherské pevnosti Neuhäuslu. R. 1619 založil pěší pluk, nejstarší to armády rakouské. Když se protestanští stavové vzbouřili proti Ferdinandovi II., on ač byl též protestantem, zůstal mu věren a v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1820 vyznamenal se jako vůdce pravého křídla, utvořeného z Rakušanů a pomáhal pak podrobovati Moravu.

R. 1622 koupil Landavské statky v Dolních Rakousích: Zistresdorf, Dürnkrut, Ebenthal a Höflein i s dědinou Glinzendorfem a desátkem tamějším za 220.000 zl., později dědinu Neubau za 6000 zl., a panství Angern za 45.000 zl. Také půjčoval císaři Ferdinandovi II. na vyplácení vojska tak veliké summy, že pak nemohl závazkům vlastním dostáti a císař se za něho musil u stavů dolno-rakouských přimlouvati, aby naň nevedli exekuce. Na splacení půjčených peněz musel leta čekati.

Velikou radost způsobil císaři, když se vrátil k víře otců svých, to jest k víře katolické; císař mu vlastnoručně r. 1623 ku kroku tomu blahopřál, řka: „políbil bych týmě hlavy tvé, kdybys byl přítomen”. Stavové uherští brzy na to obdařili ho, aniž by byli za to požádáni, právem zemským (indigenatem). Když se syn císařův (Ferdinand III.) 8. března 1631 ženil, dal Rudolf nákladem 16.000 zl. vypáliti před hradní bránou ve Vídni velikolepý ohňostroj. R. 1631–32 byl jako polní maršálek vojevůdcem ve Slezsku a jednalo se o to, že bude povýšen na vrchního velitele celé císařské armády; byl však k opětné své žádosti


1) Kpp. str. 3.
2) d'Elvert: Die Freiherren von Teufenbach und ihre Stiftung v Notizen-Blatt 1876 Nr. 10–11. – Joh. Nep. Edl. v. Savageri: Chronologisch-geschichtliche Sammlung aller bestehenden Stiftungen, Institute, öffentl. Erziehungs- und Unterrichts-Anstalten der k. k. österr. Monarchie mit Ausnahme v. Italien. Brünn 1832. B. 1. – Schriften der hist. stat. Section XIV. B. S. 118, 256, B. XXII. S. 339, 340, 344, 349 a jinde.

puštěn „pro stálou sesláblosť tělesnou” na dovolenou, po níž opět převzal službu ve vojsku.

R. 1635 koupil od císaře Ferdinanda II. panství Kumburk a Oulovice (Jičín) v Bydžovském okresu v Čechách za 200.000 zl. a zavázal se nad to vydržovati svůj regiment ze svých peněz po celý měsíc. Ona dvě panství bývala majetkem zavražděného pro zrádu Waldštýna. K nim později přikoupil v témže kraji statek Choteč od Servitů Vídeňských.

Když bratr jeho Zikmund zemřel, zdědil i jeho jmění a tak byl od r. 1639–1650 Rudolf svobodný pán z Teufenbachu a na Mayerhofě pánem na Drnoholci, Zistersdorfě, Dürnkrutu, Ebenthalu, Angernu, Kumburku, Oulovicích, Řičanech a na hradě Veveří, co do důstojenství: rytířem zlatého rouna, císařským skutečným tajným radou a komorníkem, polním maršalkem, nejvyšším polním a dvorním zbrojmistrem a majitelem jednoho pěšího pluku. Také býval jedním ze čtyř dvorních válečných radů a ještě koncem r. 1652 ředitelem rakouské střelby.

Rudolf dne 24. července 1650 podepsal svou poslední vůli.1) Dle ní dědila po něm vdova Maria Eva Alžběta, rozená paní ze Šternberka, panství Řičany a hrad Veveří a užívala až do smrti Drnoholce, Kumburku a Oulovic s domem v Praze, začež však byla povinna vystavěti kapucínský klášter v Jičíně a paulánský v Nové Pace, kterémuž Rudolf odkázal statek Choteč.

Na Drnoholci založil majoratní fideikomis, který po smrti manželky měl dostati se 1. třetímu synu jejího bratra Františka Matěje ze Šternberka, Václavu Albrechtu, a pak nejstaršímu jeho mužskému potomku, 2. po jich smrti však Rudolfovi Vilémovi, hraběti Trautmannsdorfu a jeho mužským potomkům, a 3. konečně, až by ti vymřeli, měla z výnosu panství Drnoholeckého založena býti rytířská akademie pro šlechtické katolické hochy. Dle toho po smrti Rudolfovy manželky († 11. března 1668) užíval fideikomisu Drnoholeckého 1. Václav Albert hrabě ze Šternberka do 1708, kdy zemřel bez mužských potomků, 2. František Václav hrabě z Trautmannsdorfu, jenž r. 1753 zemřel také bez mužských potomků a svého bratra Františka Adama měl za nástupce. I ten 1762 skonal bez mužských dědiců a tak 3. započíti měla Teufenbašská rytířská škola. Císařovna Marie Terezie, aby uspořen byl náklad spojený se stavbou nové té školy, nařídila, aby pokud stačí výnos panství Drnoholeckého, vydržováni byli z něho chovanci na Terezianské koleji, Savojské rytířské akademii, v Löwenburském šlechtickém konviktě a na vojenské zeměměřičské akademii ve Vídni. K opětovné žádosti moravských stavů poukazujících k tomu, že Teufenbach si přál, aby jeho „rytířská škola” byla na Moravě, povolila r. 1766, aby chovanci všichni vyjma ty, kteří studovali na měřičské akademii, přiděleni byli šlechtické kolleji v Olomouci, na jakou byl povýšen c. k. šlechtický konvikt, od Ferdinanda II. založený. Kolej ta r. 1770 přeložena byla z Olomouce do Brna a r. 1781 bohužel spojena zase s c. k. Tereziánskou akademií ve Vídni, a při ní zůstala podnes přes prosbu moravských stavů r. 1790 přednešenou. – Nadaci tu spravuje mor. zemský výbor.
Podobnou jako na Moravě, založil Rudolf nadaci pro katolické hochy šlechtické v Dolních Rakousích na majorátním fideikomisu Zistersdorfě. Panství
1) Testament je otištěn v Urkunden-Buch der Familie Teufenbach von V. Brandl. Brünn 1867. S. 359.

toho užívati měl jako majoratu Maxmilian Rudolf, svob. pán z Althanu a jeho potomci mužského rodu; po nich nevlastní Rudolfův syn Václav hrabě z Althanu a jeho potomci; a konečně Wolf Jindřich, nejstarší syna Jana Jindřicha Nothafta, hraběte a pána na Wernsbergu a jeho potomci – všichni mužského rodu. Poslední majitel tohoto fideikomisu Michal Václav hrabě z Althanů r. 1810 zemřel, načež císař František I. spojil nadaci s Tereziánskou akademií ve Vídni.
I pro Čechy nadaci takovou založil Rudolf z Teufenbachu na fideikomisu Rumburku a Oulovicích; držitelé statků těch však ještě nevymřeli.
Statky Dürnkrut, Ebenthal, Anger poručil dítkám svých sester, Barbory z Fünfkirchenů a Marie z Prösnigu.
Smýšlení své rozhodně katolické osvědčil tím, že napomínal své dědice, aby zůstali věrni víře katolické, držitele fideikomisu pod ztrátou statků zavázal, aby zůstali katolíky a poddané při víře katolické zachovali a pod ztrátou 1/3 ročních příjmů, by za něho jeho manželku a všechny věrné zemřelé dali každoročně zpívati requiem, a pozvali k tomu aspoň 6 osob stavu rytířského; chovancům rytířských škol uložil, aby každodenně přítomni byli mši sv. a modlili se za něho, jeho manželku a všechny věrné zemřelé 5 Otčenášů a 5 Zdrávasů. –
Rudolf ještě jiné odkazy učinil, které nejsou obsaženy v jeho poslední vůli. Zemřel r. 1653 a s ním zanikla Meyerhofská linie rodu Teufenbašského; jiná linie svob. pánů z Teufenpachu v Tiefenbachu a Manwegu v Štýrsku kvetla dále.

1. Salva quardia udělená od císaře Ferdinanda III. dne 28. května 1638 Veverské Bytyšce.

Vznešené vojenské postavení a zásluhy Rudolfa, svob. p. z Tyffenpachů umožnily, že císař Ferdinand III. jeho městečko Vev. Bytyšku se všemi k ní patřícími mlýny, dvory, ovčírnami, jakož i všechny jeho tamější poddané a příslušnosti vzal pod císařský svůj glejt čili ochranu a osvobodil je od přijímání vojska do příbytků, od poplatků peněžitých a jiných válečných břemen.

Ochrana taková obsahovala, že beze zvláštního císařského rozkazu, pod nejvyšším trestem, Bytyští nejen prázdni zůstati měli ubytováni vojska, libovolného ukládání poplatků, a jiných nesnází, nýbrž i prosti násilného odnímání dobytka velkého i drobného, koní, vozů, obilí, potravin a veškerého svého statku.1)

2. Katolická víra ve Vev. Bytyšce znovu zavedena. Farář Jiří Havranský r. 1638; Petr Božský 1642–48.

Rok 1638 je pro duchovní správu ve Vev. Bytyšce veledůležitý. Vypuzeni totiž jsou kněží pikharští zajisté přičiněním Rudolfa z Teufenbachu (neboť katolíkem byl velmi rozhodným) a fara svěřena zase duchovenstvu katolickému. Missionáři, kteří to provedli, byli Strachonius a Rochus tovaryšstva Ježíšova z Brněnské koleje.2) Té asi doby spravoval (jmenem faráře Rosického?) faru Vev.-Bytyšskou (i s filialkou Řičanskou) Mikuláš Pisalovský,3)


1) V ob. archivě něm. list daný v Laxenburku.
2) Lpe. 457.
3) Kpp. 25, 26.

kněz kláštera Tišnovského, a když ten odešel, P. Hieronym farář Něm.-Kynický.1)

Prvním farářem katolickým ve Vev. Bytyšce však byl Jiří Havranský, jak sám napsal do starého missalu u Matky Boží: „Po vypuzení kacířů já první tuto faru Bytyšskou jsem obdržel výnosem ct. kapitoly Olomoucké. Jmenuji se Jiří Havranský, jsem rodák slezský, řádný farář městyse svrchu jmenovaného, dne 16. prosince r. 1638. Modletež se za něho”.2)

Od r. 1642 byl farářem kněz Petr Božský, jenž zemřel r. 1648.3)

3. Oprava kaple „Matky Boží” 1638.

S uvedením katolické víry do farnosti zajisté souvisí oprava kaple „Matky Boží” u hradu Veveří. Při ní bezpochyby velká čásť původní její starožitnosti byla zmařena. Z doby té (1638)


1) Wolný, K. Top. Br. D. I. 297
2) Lpe 205.
3) Lpe 206.

bezmála pocházelo také 35 obrazů na stropu hlavní lodi, představujících výjevy ze života P. MArie dosti hrubě malovaných klihovými barvami na dřevě (které roku 1888 byly ještě horšími, avšak dle oněch starých kreslenými nahrazeny). Do boční lodě, která už dříve byla přistavěna, dány bezpochyby na strop zbytky starobylých maleb ornamentových, které kryly dříve strop lodě hlavní. Zdálo by se, že boční loď byla přistavěna teprv r. 1638, neboť ta číslice nad bočním její vchodem jest vyryta do malty. Proti tomu však svědčí nápis pod obrazem oltáře, stojícího v té postranní lodi, totiž:

Tento oltář dali na památku obnoviti urozený a statečný rytíř pan Joachim Hroch z Mezilessicz a pan Jan Komínek z Engelhausu 15. máje 1638.

Co bylo obnoveno, musilo už dříve státi. Je však patrno, že boční vchod, totiž veřeje a oblouk nad nimi se 2 lvy, kříži stejnoramennému se klánějící, památka to z doby slohu romanského, byl při vylamování kostelní zdi (nyní vnitřní), když se kostel o boční loď rozšiřoval, vyloupnut a zasazen do nově přistavěné vnější zdi boční lodě. (Viz obrázek na str. 21.)

V kapli „Matky Boží” byly znešenější osoby ob čas pochovávány. Ostatní farníci V.-Bytyští na hřbitově kolem něho. Z náhrobních kamenů zachovaly se uvnitř kostela tři staré. Na jednom lze rozeznati pouze číslici 1600, na druhém je nápis setřen, na třetím však dobře čitelný a zní: Hier ruhet in Gott der wohlgeborene Herr. H. Hanns Carl Fünfkirchen, Freiherr, der röm. kais. Mayestät gewester Obristwachtmeister über das Teuffenbach'sche Regiment, so den 20. September, und seine Gemahlin Frau Helene Gräfin zu Hohenzolern 29. August zuvor anno 1635 gestorben seines Alters im 22 Jahr.1)

4. Duchovní správa v Něm. Kynicích.

V Německých Knihnicích byl, jak jsme svrchu podotkli, duchovním správcem katolickým P. Hieronym, ze Sedleckého kláštera Cisterciáckého, a sice už od r. 1636. – Nějakou dobu r. 1638 administroval i faru ve V. Bytyšce a Řičany. Před ním tam byli pastoři, z nichž znám jest pouze jeden, Enoch Žeravský z Žeravic, který 13. dubna 1613 pojal za manželku Ludmilu, dceru svého kollegy, Eliáše Jeřábka. –
Po P. Hieronymovi investován byl na N. Kynice Cisterciák Jiří Rutetins 27. ledna 1640.2)

5. Abbatyše kláštera Tišnovského odpouští 6 měšťanům Brněnským desátek z vinohradů Bosonožských za ročních 50 gr. bílých z každé čtvrti vinohradů těch.

Listina o tom jednající zní:

L. P. 1638 v tu středu po Hromnicích, v klášteře, jenž slove Brána Nebeská, blž města Tišnova – stala se smlouva dobrovolná, přátelská, celá
1) Rudolf z Tyffenpachu byl r. 1629 poručníkem sirotků Fünfkirchenských (B. XVI., S. 356 der hist. stat. Sektion der k. k. m. schl. Gesellschaft zur Beförderuug des Ackerbaues, der Natur- und Landes-Kunde).
2) Wolný, K. Top. Br. D. I. 303.

a dokonalá, námi: Annou Marií Skržinyržskou Plzenburskou, abatyší kláštera Tišnovského i na místě konventu téhož kláštera z jedné – a panem Jakubem Hartmannem spolu radním, Jakubem Telčem, Matyášem Aujezdeckým, Matyášem Knypandlem a Šimonem Šalaušem, měšťany města Brna, tolikéž Lorencem Wolffem z Neyštyftu, strany druhé, a to taková –
Jakož dotčená J. M. panna abbatyše s konventem svým při dědině jejich Bosonohách v gruntech vlastních svých vinohradní hory pod úplným desátkem mají, a my nadepsaní měšťané s jinšími cizopanskými lidmi v týchž místech a na již psaných gruntech tolikéž vinohrady své ukoupené máme, a majíce my všichni z týchž vinohradů (kromě hory slove desátková, z kteréž se nyní víno určité spravuje), spravedlivé a poctivé desátky z toho, což by se z daru Pána Boha obrodilo, náležitě spravovati: – jest z počátku psaná J. M. panna abbatyše s konventem svým, k velikým a častým prosbám našim z dobré, svobodné vůle, sousedské a křesťanské lásky k nám se milostivě nakloniti a s toho desátku vinného obyčejného a spravedlivě témuž klášteru přináležejícího (však moci práva a spravedlnosti kláštera svého, tudy sobě zanechávajíc a ničehož nezadávajíc) na ten čas a do líbezné vůle J. M. a potomků jich upustiti ráčila. – Začež jsme se my uvolili, dotčené J. M. panně a konventu, beze všech odporností, obran a vejmluv, jak by ty vymyšleny býti mohly, z jedné každé čtvrti vinohradu každého roku od datum smlouvy této počnouc, při každém sbírání vína po padesáti groších bílých, za jeden groš sedm peněz bílých počítajíc, platu náležitě spravovati a k ruce J. M. panně a konventu, dříve nežli bychom ve vinohradech sbírati začali, peníze odvésti, a žádnému nemá takové sbírání dopuštěno býti, až by ten již jmenovaný plat z ouplna nespravil. A že temu ve všem tak a ne jináče jest i pro lepší budoucí paměť, jsme my podepsaní Anna Marie abbatyše s konventem, tudiž i zejména položené osoby tuto dobrovolnou smlouvu ve dva díly a jednostejná slova sepsanou pečeťmi našimi vědomě ztvrdili a najistotu a svědomí pak toho dožádali jsme se urozených a statečných rytířů pana Hendrycha Hozlaura z Hozlau a na Bytyšce purkrabího zemského v markrabství moravském a pana Václava Mikuláše Humpoleckého Ossovce z Rybenska a na Rojetíně, kanovníka hlavního kostela Olomouckého, že jsou své pečetě neb sekryty, sobě, erbům a budoucím potomkům beze škody, podle našich k tomuto listu přitiskli. Jemuž datum leta a dne svrchu psaného etc.
Pečeť a podpis Anny Marie abbatyše, pečeť konventu, Holzlauera, Humpoleckého a šesti měšťanů.1)

6. Veverský hejtman Komínek dosahuje snížení gildtpfertů panství Veverského, Řičanského a Drnoholeckého a spravedlivějšího jich rozvržení na jiná panství r. 1640.

Původně nebylo kontribuce (to jest daně pozemkové a urbářní na vydržování vojska), nýbrž vydržovali vojsko stavové. Každý člen stavův zemských dodal a vším opatřoval jednoho vystrojeného či ozbrojeného jezdce; menší dominie čili panství přispívala k tomu jen částí.

Později převzal vyzbrojení a zásobování vojska zeměpán. Náklad však nahrazovali stavové a sice dle úročních koní (Gültpferde) to jest dle obnosu, jaký vyžadovalo vyzbrojení a vydržování jednoho jezdce. Každé panství platilo buď celý nebo čásť obnosu toho. Ta byla kontribuce podle úročních koní.


1) Registr. Vev. č. 134.

Rozumí se, že vrchnosti daň tu mohly žádati a také žádaly na svých poddaných.

O gildtpfertech panství Řičanského a Veverského zachoval se v obecním archivě opis listiny z r. 1640, která zní:

Slovutný mně milý. Z příležícího memoriálu p. Jana Komínka, co tak při mně a úřadu hejtmanském na místě J. M. pana Rudolfa z Tyffenbachu (titul), pána jeho, vyhledává, jako i nač se příležící dokumenta pod Literami A–G (které od téhož pana Jana Komínka na místě pána jeho mně přednešeny jsou a ty se vám nyní odsílají) vztahují, obšírně všemu vyrozumíte – – totiž kterak netoliko svob. pán Zygmund z Tyffenbachu ještě za živobytí svého jsouc v držení panství Dyrnolckého, Řičanského a Veveřského, že z nich mimo náležitosť některými gildtpferty aggravírován (přetížen) jest, před J. M. C. sobě stěžoval, ano i s předu jmenovaný p. Rudolf z Tyffenbachu jakožto nynější držitel possessor výš dotčených panství, při J. M. C. též zachránění v tom vyhledával, až i dekretu z kanceláře dvorské české J. M. C. na to dosáhl, tak aby to převýšení gildtpfertův dostatečně prokázal, že mu to k nápravě přivedeno a co tak víc mimo povinnost kontribuci z těch panství spravené se najde, to že pánu zase deffalcirováno a vynahraženo býti má. Jakož pak se to nachází, že zmocněný řečeného pana Rudolfa z Tyffenbachu před pány kommissaři k likvidirování gildtpfertů od J. M. pánů stavů země této nařízené, to provedl, že svrchu jmenovaná panství nad povinnosť gildtpferty převýšena jsou, což od pánův kommissařův s dostatkem vyhledáno, ano i J. M. nejvyšším pánům ouřadníkům a soudcům zemským k ratifikaci přednešeno, potom také od J. M. schváleno, a ode mně jakožto ten čas hejtmana země rukou svou vlastní podepsáno jest, čehož všeho jak allegat pod lit. E, tak také psaní J. M. pána z Rottale jakožto pana direktora téže kommissi na vyhledávání téhož pana Jana Komínka mně učiněné pod literou G dosvědčují, tou tehdy příčinou za spravedlivé a náležité se uznává, aby takové převýšení gildtpfertů často jmenovanému panu Rudolfu z Tyffenbachu napraveno a vynahraženo bylo, zvláště poněvadž se to nachází, že těmi gildtpferty, kterými pán z Tyffenbachu a panství páně převýšeni se našli, jiné statky (ze kterýchž posavad zouplna aneb nic kontribuci nespravovali, jichž jmena tak v těchto spisech a dokumentech k spatření najdete) povinni jsou, a co tu pánu z Tyffenbachu sňato bude, to oni vynahraditi musí, a tak tudy J. M. C. ani pánům stavům ničeho na kontribucích nic neujde.
Protož jmenem a na místě J. M. C. z ouřadu hejmanského při vás to nařizuji, abyste často opakované na panstvích pana z Tyffenbachu zvýšené gildtpferty z register kontribučních zemských vymazati, jiným pak statkům, které nyní vlastně a spravedlivě povinny jsou, je připsati, a tak vedle toho budoucně kontribuci přijímati, jakož i to co tak pán z Tyffenbachu po ty minulé časy a léta nad povinnost jeho kontribuci předal, dle nynější páně žádosti pánu vynahraditi a deffalcirovati nepominuli.
Čímž se spraviti a jak tyto všechny věci aneb dokumenta při registrách kontribučních pro budoucí paměť přiložiti zanechati a to v dobrou pořádnosť uvésti věděti budete. S tím datum v městě Olomouci, 6. dne aprile r. 1640.
Julius hrabě z Salmu, (titul)1)

7. Primatoři Vev.-Bytyšští: Mikuláš Mlynář, Pavel Kožušník 1641, 1643.

Roku 1641, za primatora Mikuláše Mlynáře, jenž také r. 1636–37 hodnosť tu nejvyšší byl zastával, učinil soused Václav Dundáček odkaz k „Matce Boží” těmito slovy: „K Matičce Boží,


1) Český list v ob. archivě.

kostelu poroučím 4 zl. rýnské, ty aby po 1 zl. každoročně zaplaceny byly z domu.” – Jiný odkaz 4 zl. poručil k záduší kostela Bystrckého vyplatiti.1)

Při změně úřadu zvolen týž rok 1641 a primatora Pavel Kožušník, který jím též už býval (r. 1637). Za jeho úřadování vyřízen byl následující spor: Ondřej Zandálek, maje snad nějakou zášť k Mikuláši Mlynáři, všeobecně váženému, zhaněl, ač bez příčiny, častěji a urazil nemálo, než velice manželku i dceru jeho na jejich poctivostech i jeho samého. Mikuláš nemoha toho déle snášeti, zastal se manželky a dcery, „čímž jest každý manžel povinnen”, a pohnal Zandálka před právo. Zandálek vyznal, že mluvil nepravdu a všechno v své hrdlo lhal: pak je všechny tři náležitě odprosil. Kdyby se ještě toho nejmenšího dopustil proti nim, měl za trest složiti dle práva městysského 10 kop grošů do panských důchodů J. M. pána.2)

Mikuláši Mlynáři dostalo se pak i toho zadostiučinění, že r. 1643 důvěra spolusousedů znovu jej primatorem ustanovila.

8. Vyjednávání Vev.-Bytyšských o zmírnění robot a potvrzení svobod.

R. 1641 ucházeli se Bytyští u Rudolfa sv. p. z Tyffenpachu o znovupotvrzení svých privilejí, zejmena o nějakých robot osvobození, což jest patrno z listu, od hejtmana Veverského poddaným Bytyšským zaslaného. Vyjímáme z něho:

„Tak jakožto jste již nejednou J. M. pána, vrchnost naši milostivou a dědičnou etc. v příčině obnovení privilegií obtěžovali, žádajíce tudy na obtížnosť jiných poddaných (kteří proti tomu velice sobě stěžují, a J. Excel. podobným způsobem, aby k tomu dopouštěti neráčil, obtěžují:) nějakých robot osvobození a jiným těch všech na místě vašem k vykonávání uložení. Na kteroužto žádosť vaší J. M. pán ráčil se resolvirovati, aby v té příčině na vás to podáno a vyzvěděno bylo:
Předně, jaké jsou to roboty, kterýchž vy osvobozeni býti žádáte.
Druhé, abyste cestu ukázali, jak by v té příčině bez zkrácení jiných poddaných v dědinách, hospodářství J. Msti. páně opatřeno a obděláno býti mohlo.
Třetí, co byste proti tomu J. M. pánu pro zaopatření toho hospodářství od sebe učiniti chtěli.
To vše abyste k bedlivému uvážení a k další resoluci J. Exc. podali, tak aby, má-li a může-li co z těch vašich domnělých privilegií býti, bylo; pakli ne, a vy byste tudy dědiny v zkázu přivésti chtěli, aby raději při nynějším způsobu, jenž se za neb. J. M. pána Zikmunda, dobré a vzácné paměti zachovával, až do prodaje statku Řičanského, zůstalo. Hleďtež tedy se sjíti, ty věci dobře uvážiti, a mně na jeden každý artikul výslovně přímo, beze všech velkých semotam okolkování, odpověď vaši skrz spis co nejdříve složiti a odvésti, tak aby tou věcí déle odkládáno nebylo”. –

Na listě vydaném z Veveří 22. července 1641 podepsán jest: Jan Komínek z Engelhauzu, hejtman.3)


1) Závěť v ob. archivě.
2) Kpp. str. 5.
3) Česká listina v ob. archivu.

Odpověď Bytyšských se nezachovala; vyjednávání se rozbilo asi na tom, že nemohli sousedé poskytnouti náhrady za zmenšené roboty.

9. Octavio Piccolomini nařizuje svému vojsku, aby dle císařského glejtu šetřilo pnaství Řičansko-Veverského.

Následkem glejtu císaře Ferdinanda III. z r. 1638 vydal Octavio Piccolomini, vojvoda z Amalfi, vojevůdce císařský dne 24. června 1642 v Brně vojsku jemu podřízenému rozkaz, aby glejt bedlivě zachovávali a (nejen V. Bytyšky nýbrž) celého panství Řičansko-Veverského s příslušnými dědinami, mlýny i pivovarem (Řičanským) ušetřili ve válečných nesnázích.1)

10. Bytyští musí vydržovati mušketýra na Veveří.

Vev.-Bytyští dle urbářních rejstříků platívali na stráže hradní do důchodů panských ročně 6. zl. Hejtman Komínek jim však nařídil, aby místo dávky té vydržovali na Veveří mušketýra (vojáka). Činili tak, ale vydání s tím spojené bylo nepoměrně větší; dávaliť mu měsíčně 3 zl. a týdně na chléb čtvrt mouky. Po třech letech, roku 1643, prosili jeho Excellenci, Rudolfa z Tyffenpachu, aby s nich sňal břímě tak obtížné a spokojil se s dřívějším poplatkem 6 zl. ročních. On však odmítl žádosť jejich (ve Vídni 5./XII. 1643) řka, že když se jim líbí ochrana mušketýrova, nesmí jim býti protivna jeho výživa.2)

Později (ještě ve století 17.) to však přestalo a platili jen na hlásku (ponůcku či bdění) 7 zl. ročně.3)

11. Úřad Vev.-Bytyšský 1645–46.

Primatoři Tomáš Horáček 1645–46; Mikuláš Mlynář 1646.

Úřad V.-Bytyšský r. 1645 a na počátku r. 1646 skládal se: z primasa Tomáše Horáčka, a starších Matouše Anderly, Bartoně Valentina, Jiřího Belhy, Jiry Koláře, z nichž střídavě jeden zastával úřad purkmistrovský. Jsou zapsáni na svatebních smlouvách Doroty vdovy po „Michalu” rathouzském (26./II. 1645)4) a Jiřího Konvalenky. Rychtářem byl „Martin”.5)
V červnu 1646 při svatbě vdovy Doroty po Jiříku starém rathouzském sousedu pozůstalé s Matějem Ševcem Nechutou, jako primas uveden zase Mikuláš Mlynář (po čtvrté a naposledy), pak purkmistr Urban Dundáček.6)
Roku 1647 až 1651 v knihách památních právních vůbec nic není zapsáno – zajisté následkem zmatků, které nastaly po vpádu Švédů.

1) Něm. listina v ob. archivě (opis).
2) V ob. archivu něm. listina s vlastnoručním podpisem Rudolfa z Tyffenpachů (Rlf Teuffenpach).
3) Obecní účty 1671.
4) Kpp. strany 39–40.
5) Tamže strany 41–42.
6) Tamže strana 44.

12. Švédi před hradem, ve Veverské Bytyšce a Něm. Kynicích 1645.1)

Roku 1645 obléhali Švédi hrad, ovšem marně. Byl dobře vyzbrojen a hájen. Bližších zpráv se o tom nedochovalo.

Za to víme, že zle bylo Vev. Bytyšce. Různé listiny v ob. archivě zvěstují, že Švédi r. 1645, když obléhali město Brno, (při marném stékání Veveří) přepadli Vev. Bytyšku. Městečko vypáleno, při čemž popelem lehl i kostel sv. Jakuba a rozlily se jeho zvony. Kostel farní i kaple „Matky Boží“ u hradu oloupeny a nemálo spustošeny. Městečko bylo vojskem švédským tak vydrancováno a zničeno, že větším dílem grunty pusté zůstaly. Veverský hejtman Komínek, aby obec zase zalidnil, prohlásiti dal, že kdo vystaví takový grunt pohořelý, tomu za dědičný bude připsán. Jeden grunt, po majiteli zvaný Bažantovským, směla obec převzíti, aby z jeho užitku pomoc činila na vystavění chrámu Páně a na jiné obecní potřeby.2) Na opravu kostela a kaple zařízeny později sbírky, o čemž níže promluvíme.

I v Něm. Kynicích Švédi řádili a kostel vydrancovali.3)

13. Peníze a poklady nalezené na Veveří a u V. Bytyšky.

Skrýš před nepřítelem „na Babkách“?

Lesy v okolí hradu Veveří a městyse Vev. Bytyšky, které bývaly ještě rozsáhlejší než nyní, v nepokojných a válečných časích bez odporu byly vítaným a hledaným útulkem obyvatelů ustrašených. Není tedy vzácností, když v polích a lesích okolo hradu a městečka vykopnou se ob čas peníze roztroušené. Do Františkova musea a musejního spolku v Brně odvedeny byly četné takové nálezy. Do musea zejména zaslány stříbrný peníz (Pfennig) s jednohlavým orlem z r. 1600, Ferdinanda II. z r. 1620, 1628, 1629 a 1632; pak také z r. 1670; trojpenízky z r. 1695 a 1697, stříbrné groše z Tyrolska z r. 1630, Ferdinanda III. z r. 1640, Leopolda I. z r. 1678, pak stříbrné krejcary Leopolda I. z r. 1670, 1700, Josefa I. 1709 a český stříbrný peníz Ladislava.

Celé poklady nalezeny byly dva. Jeden byl vyškrábnut při shrabování stlaní r. 1876 u Veveří v lese „Mezka“ zvaném, nad panskou prádelnou, kde několik set kusů větších i menších stříbrných mincí bylo pohromadě.4) Druhý asi téže doby v lese „na Babkách“ nad mlýnkem u Vev. Bytyšky, kde se nalezaly nejen


1) Že by byli Švédi hrad a městečko „navštívili“ již r. 1643, když pod Torstensonem přitáhli k Brnu a je od 5. do 8. září obléhali, za to nelze míti pro krátkosť času a poměrnou hradu od města vzdálenosť.
2) Listiny v ob. archivu z r. 1652, 1655, 1663, 1673, 1697, 1698.
3) Wolný. K. Top. Br. D. I. 303.
4) Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale. V. Jhg. Wien 1879. Funde in Mähren: Bericht des Conservators M. Trapp.

drobné peníze stříbrné, nýbrž i velké. Oba poklady byly rozebrány a zašantročeny a nelze tudíž s jistotou dle letopočtu peněz určiti, kdy asi byly zahrabány; domníváme se však, že ve válce třicetileté, když roku 1645 Švédi obléhali Veveří a drancovali i pustošili celé okolí.

Na Babkách právě jmenovaných jest rozsáhlá prohlubeň za hrází naváženou nebo naházenou. Přes hrázu jde vozní cesta. Důl už je skoro zanešen náplavou se stráně. Sloužíval asi za skrýš před nepřítelem; hráze však nemohla míti jiného účele, leč že kryla lid a dobytek tam uprchlý před zraky nepřítele, před nímž ovšem, blížil-li se, zavčas bylo lze prchnouti hlouběji do lesa.1)

14. Faráři V.-Bytyští Pirchalius 1648 (1654); Chalupa 1649–1653; Urbánek 1653.

Valentin Pirchalius, kněz kláštera Šternberského, řádu sv. Augustina kanovníků řeholních byl farářem ve V. Bytyšce r. 1748. – Týž také r. 1654 nějaký čas tam ztrávil.

Po něm r. 1649 do 16. ledna 1653, to jest do dne úmrtí svého působil jako farář P. Adam Chalupa (Chalupius); pak r. 1653 Jakub Bernard Urbánek čili Urbanides.2)

Škody na chrám Páně Švédy způsobené znenáhla napravovány. Roku 1648 objednány dva zvony.

Jeden, 31/2 centu těžký, ulit nákladem obce.

Nápis ovíjí zvon kolem nahoře ve třech řádkách, čárkami oddělených, a je ovrouben svrchu i zdola okrasami listnatými (jako krajkami), a zní:

1. DIESE GLOCKEN HAT LASSEN GIESSEN DER MARKT WITISCHKA ZU EHREN GOTT
2. DEM ALLMÄCHTIGEN MARIA DER HOCHWÜRDIGSTEN MUTTER UND ALLER
3. HEILIGEN. GOSS MICH LEONHARDT LOW IN WIEN. ANNO 1648.3)

Na zvoně vypodobněn jest Kristus visící na kříži; Maří Magdalena klečíc objímá kříž.

Druhý zvon, 2 centy těžký, podobně upravený, darován byl od Rudolfa z Teufenbachu. Nápis trojřádkový zní:

1. ZUR EHRE GOTTES DES ALLMÄCHTIGEN. MARIAE DER HOCHWÜRDIGSTEN
2. MUTTER UND ALLER GOTTES HEILIGEN HAT IHR EXCELENTZIA RUDOLPH
3. FREIHERR VON TEUFFENBACH DIESE GLOCKEN LASSEN GIESSEN ANNO 1648.4)

1) Dle vypravování atd.
2) Lpe. 306
3) To jest: Tento zvon dalo ulíti městečko Bytyška, ke cti Boha všemohoucího, Marie nejdůstojnější matky a všech svatých. Ulil mne Leonard Löw ve Vídni r. 1648.
4) Ke cti Boha všemohoucího. Marie nejdůstojnější matky a všech Božích svatých Jeho Excellence Rudolf svob. pán z Teuffenbachu tento zvon dal ulíti roku 1648.

Na jednom boku zvonu vyobrazena jest v řáse P. Maria, ana stojíc na půlměsíci drží na ruce Ježíška; na druhém boku je znak Teufenbachův.

15. Rudolf z Teufenbachu vymáhá Vev. Bytyšce třetí jarmark r. 1650.1)

Kterak byly konány výroční trhy? Co byl freyunk?

Výhody z jarmarků plynoucí jsou značné podnes a bývaly ještě větší za stara. Když Vev. Bytyška vpádem Švédů utrpěla velikých škod, Rudolf, svob. p. z Teufenbachů, aby jí zjednal nějaké náhrady, vymohl jí u císaře Ferdinanda III. ještě jeden, tedy třetí výroční trh, na pondělí po sv. Šimonu a Judovi, s koňským a dobytčím trhem v sobotu předcházející. Císařský list milosť udělující podepsán jest ve Vídni dne 28. července 1650.

Výroční trhy byly následovně konány:

Když měl počíti trh výkladní o 2 hodinách odpoledne, dávalo se zvláštní znamení. Od r. 1821–1841 aspoň, jak se dočítáme v ob. účtech, hudebníci na početí trhu výkladního s věže kostelní troubili intrady, začež dostávali pivo nebo plat. Tak r. 1821 dáno jim 18 mázů piva za tři jarmarky, r. 1838 6 zl. 40 kr. za čtyry (čtvrtý povolen byl r. 1832), později dokonce i 8 zl. V hostincích pak byla a bývá dosud muzika, aby se chasa přespolní pobavila.

Výroční trhy však netrvaly jenom den; bylyť spojeny s právem freyunku, to jest týden před nimi a týden po nich směli všichni sousedé, kteří měli právo nálevu pořádkou, nalévati víno. Na znamení, že freyunk začíná, bylo na věžce na radnici zazvoněno a právní posel vystrčil znamení freyunku čili „ruku práva“ na radnici. Odznak ten představoval „ruku držící meč“ a býval také prostě freyunkem nazýván.2) Ceny umělecké asi neměl.3) Od roku asi 1850 už se ani nevystrkuje, také se už v inventáři obecním nenachází. Právní posel míval za mimořádnou práci při freyunku zvláštní odměny.4)

Práva nálevu sotva kdy všech 36 oprávněných krčmářů – sousedů (s radnicí a panským domem) použilo. Tak roku 1766 o sv. Jakubu nalévalo při freyunku jen 8 sousedů, o sv. Šimonu a Judovi 5 a o sv. Filipu a Jakubu zase jen 5 sousedů a vyprodali tehdy při prvním tom jarmarku 4 bečky 2 vědra, při druhém 3 bečky 1 vědro a při třetím 3 bečky 2 vědra5), tedy o všech


1) Právo udělovati privileje jarmareční vyhradil Ferdinand II. 1628 zeměpánu.
2) Ob. účty z r. 1709: „Za nalévání háku a škoble k freyunku za olovo dáno 6 kr“.
3) Ob. účty z r. 1829: „Za opravu ruky práva 36 kr. k. m.“
4) Ob. účty r. 1709: „Právnímu poslu freyunku dáno 45 kr.; r. 1751: „Právnímu poslu za 3 freyunky 42 kr. a na maso za ně 1 zl.“
5) Extract z ob. účtů za dobu od 1./VII. 1765 – 1./VII. 1766.

třech tehdejších freyunkách 105 věder. R. 1837 (když už byly čtyry jarmarky) jen asi 65 věder.1)

Na zamezení konkurence při nálevu vína usnesla se celá obec dne 15. listopadu 1679 na následujícím řádě: „při vyzdvižení frajlinku kdo by víno šenkovati chtěl, tehdy aby takové do rathauze představeným pánům radním koštovati dal a vedle jeho hodnosti jemu aby zšacováno bylo. Na tom zůstane a ne aby teprve při začínání jarmarku, jiným na škodu některý ze sousedů se opovážil a víno přiveza šenkovati chtěl – též to zamezeno. Kdo by se pak toho dopustil a takového snešení přestoupil, tehdy pokutu vedle ouřadu vyměření a při právu složiti měl.“2)

Musil tedy každý k šenku oprávněný soused, jenž o jarmarce chtěl nalévati, víno před freyunkem z vinného kraje dovézti a úřadu, to jest primatorovi, purkmistru a 4 konsortům do radnice na zkoušku poslati; úřad okusiv vína, určil cenu, za kterou smělo býti prodáváno, aby jiný soused při svém snad špatnějším víně také obstál.

Před začátkem freyunku nesměl nikdo nalévati, ani po jeho ukončení. Zbylo-li komu co, musil toho sám zpotřebovati, anebo přenechati sousedu, který naléval pořádkou, nebo počkati, až naň pořádka dojde. Opovážil-li se kdo mimo freyunk a pořádku nalévati, pozbyl víno a platil pokuty 1 tolar moravský za každý vynalévaný máz.3) Trest konfiskace proveden byl ještě r. 1870, když Kateřina S. jako nájemnice krčmy č. 79 po freyunku něco zbylého vína vynalévala.4)

Právo freyunku zachovalo se ve Vev. Bytyšce podnes, ač bez obmezení soutěže; neboť někteří sousedé nalévají víno o jarmarcích buď celých 15 dní, buď pouze o vlastním trhu, kdy lze docíliti největšího užitku, a to za ceny libovolné.

16. Rudolf z Teufenbachu potvrzuje svobody Vev. Bytyšky r. 165*.

K milostem V. Bytyšce prokázaným připojil Rudolf ještě tu, že jí potvrdil správní list bratrův z r. 1615 a sice, jak praví, proto, že městečku je nakloněn pro jeho poddanskou věrnosť a poslušnosť, kterou mu povždy, zvláště však však v nedávných časích válečných a nepřátelských co nejochotněji prokazovalo.5)


1) Auszug aus dem Herrschaft Eichhorner Verzehrungs-Steuer-Journal für das Militärjahr 1837 über versteuerten Wein bei Bitischka v ob. archivu.
2) Knihy památní právní str. 122.
3) Snešení celé obce ze dne 21. listopadu 1759 v ob. archivu.
4) V obecním archivu.
5) Datum na pergamenové listině v ob. archivě je nečitelné. Má býti 1651. O pravosti její vyslovena byla po 100 letech od ředitele statků Sinzendorfských, Prampera, pochybnosť.

17. Obecní úřad Vev.-Bytyšský. Primator Tomáš Horáček r. 1652.

Obec vysílá sběratele podpor na opravu kostela sv. Jakuba a kaple Matky Boží.

V únoru r. 1652 byl primatorem Tomáš Horáček, který týž úřad v těžkých dobách r. 1645 zastával, a purkmistrem Jakub Sláma.1)

V červenci toho roku vyslala obec poustevníka od Matky Boží Jiříka Krátkého po sbírce na opravu kostela a kaple Matky Boží. Na cestu dostal následující prosebný a fedrovní list.

„My purkmistr2) a starší městečka Veverské Bytyšky, Vašim Mil. všelikého důstojenství, stavu, řádu a povolání, duchovním a světským osobám — služby naše povolné s vinšováním na Pánu Bohu všeho nejlepšího a pokoje svatého napřed vzkazujíce — známo činíme tímto listem otevřeným, že
majíce při obci dva chrámy Páně nám k opatrování přináležející, jeden založení sv. Jakuba v městečku našem, a druhý na nebe vzetí Panny Marie blíž hradu Veveří, —
kterak roku 1645 v ty časy roztržité, od lidu vojenského Švédského u nás v městečku chrám Páně založení sv. Jakuba i o zvony skrz vypálení přišel jest, kteréžto chrámy Páně obadva k nemalému obloupení a zpustošení přišly —
uznávajíce pak při nás velkou nemožnost k zdělání takových chrámů Páně jmíti —
z té příčiny tohoto poctivého muže jmenem Jiříka Krátkého z dědiny Lelekovic, poustevníka našeho a listu tohoto ukazatele mezi Vaše Mil. a Vás vysíláme (jakož ti, jenž žádných důchodův nemáme, jedině co se nám skrze poctivé a pobožné lidi ku pomoci učiní) ve vší šetrnosti služebné a vší uctivosti žádajíce, že nám k takovému našemu slušnému a pobožnému předsevzetí almužnou svatou dle možnosti z lásky křesťanské k zdělání nadepsaných chrámův Páně nápomocni býti ráčíte.
Co koliv tu dobrého jeden každý z Vašich Mil. a Vás učiniti ráčíte a učiníte, skutek milosrdný prokázati ráčíte a prokážete, a Pán Bůh toho všeho zde časně a potom v nebi věčně hojná odplata býti ráčí.
A my se toho V. M. a Vám službami našimi volnými i vším dobrým odsluhovati a odměniti rádi chceme.
Pro lepší toho jistotu a důvěření, dali jsme my svrchu psaní pečeť městečka našeho přitisknouti.
Jehož Dathum v městečku Veverské Bytyšky dne 7. měsíce Julii a. 1652.
Ego P. Adamus Chalupius, parochus Bytesensis, affirmo sic esse rogoque pro eo.
(to jest: Já P. A. Chalupa, farář Bytyšský, potvrzuji, že tomu tak jest a prosím za něho.)

18. Poustevníci „Matky Boží“ u hradu Veveří.

U kaple Matky Boží, kolem níž byl hřbitov farní, bydleli tak zvaní poustevníci, kteří při ní zastávali úřad kostelníků a hrobařů. Můžeme míti za to, že poustevníci tam bydleli hned od vystavění jejího.


1) Kpp. 45.
2) Listina papírová z r. 1652 s menší obecní pečetí. Dobře čitelná, v jednom místě porušená v ob. arch.

První nám jménem známý jest snad onen soused Kříž, který r. 1624 v poslední vůli mluví o dvou truhlách, které má u Matky Boží, a kapli poručil motyku. R. 1652 poustevníkem byl Jiřík Krátký z Lelekovic, jenž byl vyslán na sbírku milodarů pro opravu chrámu P. sv. Jakuba a kaple. Dle matrik mohou uvedeni býti tito:

1680 Vít Bělonožka; 1683 jeho syn Klimeš; 1690 Tomáš Slanina (zemřel toho roku); 1693—1712 Martin Martinovský; 1715—1719 Pavel Kotek, zároveň hajný panské obory na divokou zvěř; 1720—1724 Václav Kotek; 1730—1733 Matouš Huber; 1737—1739 Matěj (?) Huber; 1742—1751 Bartoloměj Svoboda; 1757 Jiří Pachovský (podruh u M. B.); 1757—1761 Jan, syn bývalého poustevníka Bartoloměje Svobody; 1767 Jan Kallina krejčí u M. B.; 1769—1771 Matěj Drbálek; 1777 Antonín Juran, kostelník a tkadlec. Skoro všichni byli ženati.

R. 1797 poustka, obydlí kostelníků, sešlostí se sesula a dřevo z ní prodáno. Byt už nebyl vystavěn. (Kost. účty.)

Farář Wolf do knihy farního kostela zapsal příjmy poustevníkovy následovně: Užívá jistých kousků polí u kaple M. Boží a nedaleko dědiny Hvozdce; od vrchnosti dostává 2 míry žita; o Vánocích má s farářem koledu ve V. Bytyšce, na hradě Veveřím a ve Hvozdci a dostává po penízi (1 kr.) a koláče; koledu o kvatembrech v městečku a Hvozdci na luštěniny; o sv. Martinu na rohlíky.

Ony kousky pole, pod půl míry u Matky Boží a pod 2 míry u Hvozdce si později (snad r. 1797, kdy poustka spadla) vrchnosť přivlastnila.

19. Duchovní správa v Něm. Kynicích do r. 1782.

R. 1649 uveden jest jako farář Pavel Dudetius. Po té však N. Knihnice byly administrovány až z Drásova, jehož farář konsistoři podal r. 1653 zprávu, že Švédi kostel vyloupili z že není v místě školy, z majetku farního však že ničeho nebylo odňato. Od r. 1660 byla fara Něm.-Knihnická přidělena jako kommenda k Svatoslavské, a faráři bydleli v Svatoslavě. Byli samí Cisterciáci, präsentovaní od kláštera Tišnovského, jemuž patronat patřil. R. 1660 investován byl P. Jan Křen, r. 1682 P. Dominik Pondikl ze Sedlce v Čechách, r. 1683 P. Šimon Kisling z Oseku v Čechách; za ně kostel v N. Kynicích zejména r. 1672 a 1691 měl 3 oltáře, hlavní konsekrovaný, pozlacený kalich stříbrný, 3 zvony, 5 kasulí, kuprovou monstranci, ciborium stříbrné však nedlouho před r. 1672 i s konsekrovanými hostiemi nějaký dareba ukradl; k faře patřil jeden lán polí ve třech kusích, louka, lesík, zahrada, desátek; ke kostelu pole, z něhož desátek odváděn faráři; školy ještě nebylo. R. 1691 investován za faráře P. Jan Hölman ze Sedlce, r. 1703 Alanus Jönko z Velehradu, r. 1705 Fr. Velecký, rodák Veletínský, z kláštera Velehradského. Velecký se přestěhoval r. 1711 ze Svatoslavy, protože fara byla na spadnutí a farníci Svatoslavští mu ji nechtěli opraviti, do Něm. Knihnic, kde mu faru vystavěli a administroval odtud Svatoslavu. Další faráři byli od r. 1718 Ondřej Zeitlinger z Velehradu (stal se potom farářem Tišnovským), od r. 1721 Martin Jäkl ze Sedlce, 1733 Mikuláš Mait z Velehradu, 1748 Mikuláš Wohnsiedler ze Sedlce, 1754 Nivard Cervelli ze Sedlce. Svatoslavští pociťujíce nepohodlí, které jim vzešlo z přestěhování se farářů, vynasnažili se, aby je dostali zase nazpět. R. 1735 vystavěli faru ve Svatoslavě a žádali konsistoř důtklivě, aby jim faráře vrátila; byli však odmrštěni proto, že k faře nechtěli přistavěti hospodářských stavení. Po dlouhém vyjednávání konečně rozhodla konsistoř r. 1748, že Něm.-Knihnický farář pro velkou vzdálenosť má ve Svatoslavě na své útraty vydržovati místního kaplana (lokála), sic že bude Svatoslava přifařena do Deblína. R. 1755 teprv farář Cervelli svolil, že lokála ustanoví, jemu 100 zl. ročně platiti bude, když se byla obec zavázala, že lokálu vystaví byt a dá ročně 10 mír žita a klášter že dá ostatní potřebné, načež r. 1756 stal se prvním samostatným lokálem P. Otto Zeman.
Dalšími faráři Něm.-Kynickými investováni byli r. 1768 Achaz Rozvařil ze Sedlce, r. 1780 Edmund Kocaurek, jenž narodil se v Něm. Brodě v Čechách, vstoupil do kláštera Sedleckého a byl napřed lokálním ve Svatoslavi. Za něho r. 1782 zrušen klášter Tišnovský. Zemřel r. 1797.1) (Viz níže „Následky zrušení kláštera Tišnovského“.)

Maria Eva Alžběta, rozená hraběnka ze Šternberku, vdova po Rudolfovi z Teufenbachu. 1653—1668.

Ona zdědila po Rudolfovi, jak jsme již řekli, Řičany a Veveří, a užívala do své smrti na Moravě Drnoholce a v Čechách Kumburku a Oulovic s domem v Praze.

1. Nová pozemková kniha v Něm. Kynicích založena roku 1654.

Dle ní bylo tam 19 sedláků sobě rovných co do polí a luk 17 podsedníků sobě také rovných, 13 domkařů, pak fara, škola, hostinec, kořalna, dvůr, kovárna, mlýn (podkomorský), úhrnem 56 čísel.

Selský grunt byl vyceněn na 304 zl., podsedek na jeho čtvrtinu 76 zl.

Pozemková ta kniha obsahuje zápisy do r. 1816 a nalézá se v registratuře Veverské.

2. Farář V.-Bytyšský Geller 1654—1660. Jeho příjmy.

Nová sbírka na kostel a kapli 1655.

Duchovní správu ve V. Bytyšce vedl od r. 1654 do 10. května 1660 Jan Bohumír Geller. Roku 1658 podal bisk. konsistoři Olomoucké zprávu, že farní obročí, jelikož vrchnosť Veverská již dříve všechen desátek farní i pozemky vzala, dostává za to od vrchnosti ročního deputátu jen 156 zl. 40 kr. hotových peněz, 4 vědra vína, 6 beček piva, 30 mír pšenice, 60 mír žita, 6 mír luštěnin, 30 mír ovsa, 6 spížků soli, 40 mázů másla, 1 vykrmené prase, 40 liber sýra a 15 kaprů.2)

Měl zajisté péči o zvelebení kostela farního i kaple u Veveří. Ana sbírka dřívější r. 1652 od obecního a farního úřadu na ně uspořádaná dosti nevynesla, vyslán r. 1655 zase jako sběratel Jiří Krátký, poustevník od Matky Boží do světa, jak tomu nasvědčuje prosebný list ze dne 8. února toho roku, opatřený


1) Wolný, K. Top. Br. D. I. 303—304.
2) Tamže I. 297.

obecní pečetí a podpisem faráře P. Jana Gellera3) V listě se praví, že oba kostely vejen ve vzpouře válečné dřívější doby byly velmi porušeny a zpustošeny, nýbrž také a to hlavně při vpádu Švédů na Moravu, kdy město Brno a Špilberk oblehali, kostel sv. Jakuba i se zvony a vším příslušenstvím shořel (r. 1645).

Bytyška se ještě ze zkázy, kterou tehdy byla utrpěla, nevzpamatovala.

Geller vzdal se fary V. Bytyšské 10. května 1660.

3. Hejtman Michal Purkart. 1655—1673.

Kdo byl hejtmanem Řičansko-Veverským r. 1647—1655 nelze nám udati. V březnu r. 1655 úřad ten zastával: Michal Purkart Dřevenicský. Sloužil na Veveří už r. 1646 za důchodního písaře. Zemřel asi počátkem roku 1673. Jeho činnosť částečně poznáme z dalšího vypravování.

4. Úřad obecní Vev.-Bytyšský 1655—58. Primatoři Jiří Belha, Tomáš Horáček, Jiří Ohrabal.

Roku 1655 byl primatorem Jiří Belha, purkmistrem Bartoň Valentin a rychtářem Petr Řezník (kupec). Za jich úřadování proveden následující soud:

Peprla z V. Bytyšky opovážil se nejprvé na sirotka panského beze vší příčiny (bez truňku) sáhnouti a jej bíti: na tom dosti nemaje, pro dosti špatné slovo začal zase novou různici s Vávrou Kovářem, panským mušketýrem z a Jíra Ohrabal byl v tom tovaryšem jeho následujícím, tak že neslušně a nekřesťansky mušketýra, nepamatujíce na slovo „milovati budeš bližního svého atd.“ jsou zbili a snad kdyby se pekař zámecký k tomu nebyl natrefil, byli by ho v té zuřivosti o hrdlo připravili. — Veverský hejtman Purkhart byv o tom od práva Bytyšského uvědoměn, ano se jednalo o služebníka panského, sám nařídil právu: „jednu i druhou stranu před sebe obešlete; předně ty rváče, již zřídka kdy s pokojem napíti se mohou, k složení v pokutě pro takovou bez příčiny výtržnosť a provedený kvalt nad poddaným panským dvanácti zlatých r. k chrámu Páně Bytyšskému přidržíte; za druhé, obojí stranu k dokonalému smíření a odprošení, jestli jeden druhého v čem urazil, přivedete; za třetí, aby rukojmí zastavili a před právem zavedli, že jeden druhému tu věc dokud živ žádným způsobem vzpomínati, nad to pak se mstíti chce a pomýšleti bude pod pokutou dvaceti širokých tolarů a přísného trestání; posledně dotčené porovnání pro budoucí paměť ať jest do protokolu právního zaznamenáno a zapsáno, v čemž vy dále postupovati věděti budete“. (2. března 1655.)1)

Za primatora Tomáše Horáčka, rychtáře Ondřeje Kožušníka, purkmistra Jiřího Belhy a konsortů: Jakuba Slámy, Jana Kotka, Jiřího Andrly a Ondřeje Řezníka provedeno jest 16. května 1657 toto vyšetřování pro krádež:

Jan Syrovátka, poddaný kláštera Tišnovského a Petr Pastýřův, poddaný Její vysoce hraběcí Milosti paní Tyffenpachové, vydělali si v dolním mlýně (panském) za 9 dní 3 zl. 54 kr. An jim mlynář Petr Markův, nemaje peněz, ihned zaplatiti nemohl, vypáčili dveře od komůrky a vzali si v záplatu pantok,
3) V ob. archivu. List je německý, Bytyška psána jako Wydeschka. Zajisté však i český list dán sběrateli na cestu.
1) Kpp. str. 46—47; pak list hejtmanův v ob. archivě.

tesařskou pilu a šnejdar. Dne 6. května 1657 byli dle pořízení hejtmana Řičanského a Veverského zavřeni do vězení šatlavního, až ty věci crátili a 4 rukojmími se zaručili, že se mlynáři nebudou mstíti. Mzdu, která jejich násilnictvím propadla, směli vyhledávati prostřednictvím hejtmana.1)

Týž úřad, maje v čele Tomáše Horáčka, působil ještě v první polovici r. 1658;2) v druhé jej převzal primator Jiří Ohrabal, purkmistrem 24./VII. byl Tomáš Kovář.

5. Vzácná svatba 1658.

O jedněch svatebních smluvách, které byly v neděli masopustní 3. března 1658 na hradě Veveří uzavřeny, dlužno se zmíniti, protože na nich mnoho vážených osob za svědky je uvedeno. Připravován sňatek Matěje Ježka, polesného hor (lesů) Veverských a Řičanských s Annou Sibilou, dcerou Jana Žáčka, Veverského klíčníka (nám již od r. 1633 a 1636 známého). Svědky ženichovými byli: Jeremiáš Lesdonický, ouředník (hejtman) panství Kuřímského, Matěj Panovský, důchodní písař z Kuříma, nevěstinými Jan Bohumír Geller, farář V.-Bytyšský, Michal Purkhart, hejtman Veverský a Jan Erner, měštěnín královského města Brna.3)

6. O bývalé faře v Mor. Knihnicích.

se k roku 1658 dozvídáme, že si farář Kuřímský Šimon Mathäides stěžoval na špatné odvádění desátku nejen v Kuřímě, nýbrž i v Mor. Knihnicích. Bylť kostel Mor. Knihnický kommendou Kuřímského.4) Samostatnosti už nenabyl.

7. Staré berniční zřízení moravské počínaje r. 1659 zavedeno.

Když během času požadavky zeměpanské vzrůstaly, nahlíželi stavové, že je nespravedlivo, větší ty summy rozvrhovati na jednotlivá panství stejnými díly anebo podle poměru, jaký byl zaveden při gidtpfertech. Aby docíleno bylo správnosti, musily se vyšetřiti síly panství; jelikož však jen poddaný byl považován za daním podrobeného, kdežto vrchnosti jen dobrovolné vedlejší dávky odváděly, ustanoveno, 1. zjistiti na dominiích stav držebností poddanských podle lánů a 2. rozvrhnouti na dominia kontribuci dle vyšetřeného počtu lánů. Vrchnostem ponechána subrepartice to jest právo, aby kontribuci na poddané své rozpočítávaly.

Zjištění lánů provedeno v letech 1656—1669 (annus decretorius et declaratorius) a jemnuje se „starým katastrem“.

Předně bylo zemským sněmovním snešením ze dne 15. prosince 1655 nařízeno, aby každé dominium na poddanský majetek svůj podle lánů se přiznalo. Za lán byla považována plocha pozemku, na níž ve 3 polích po 32 mírách mohlo 96 mír býti naseto. Při vinicích však již plocha, na níž 3 měřice mohly býti vysety, byla považována za čtvrtlán, na níž 12 měřic mohlo býti vyseto,


1) Kpp. 49—50.
2) Kpp. strana 58.
3) Kpp. 55—56.
4) Wolný, K. Top. Br. D. I. 288.

za celý lán. Mimo poddanské pozemky musili (v místech, která ani nerobotovala, ani robotní činži neplatila) do přiznání čili fasse pojati býti také živnostníci a byly za lán považovány osoby, které měly právo várečné i výčepné, tři, které měly jen právo výčepné, 6, a které byly bez těch práv, devět. Fasse prozkoumány od visitačních komisí a r. 1659 počato s rozvrhováním daní dle lánů. Celá Morava byla odhadnuta na 15.5651/3 lánů.

O vybírání kontribuce a vypravování vojáků podává nám obrázek následující:

8. Poručení o soldátů vypraveni z r. 1663.

„Rychtářové a starší. Rychtář horní1) Bytyšský. Posílá se vám rozměření (poplatku) na výpravu těch třech rejtharův i s těmi ještě na 9 lánů a 21/2 achtelu přicházejícími penězi s dostatečným poručením, abyste nám, co vám ještě dodati přijde, ihned vybrali a sem odvedli, nebo J. M. pan hejtman krajský píše, že ve dvou dnech exekuci pro to sem pošle. Za druhé jest vám vědomo již prve, co tak jedna každá osoba k veřejnosti lidu pěšího a zbrojí opatřeného na hotově míti měla, nic však méně posílám vám příležitě zase poznamenání aneb rozvržení, vedle kterého vy ihned ty osoby opatřte a sem dodejte, na každého pak na vychování, za 1 měsíc tři zlaté rýnské míti musíte, nebo mně jest přísně poručeno a exekucí hrozeno. Podobně také za třetí o to obilí proviantní, kteří ještě sem nedodali, aby z jedné každé osady do města Brna proviantmistru Janovi Besovi odvésti hleděli a s tím nic neodkládali. V čemž se zachovejte. Datum na spěch z Veveří 8 října 1663. Michael Purgkhardt, hejtman.
Dodatek: K veřejnosti na pohotově míti mají lidu pěšího a jak náleží vymundirovaného: Městečko Bytyška, dědiny Chudčice a Semtice 8 osob; tři osoby ihned vypraveny býti mají. Kteří vozy mají (na vožení proviantu) vybráni býti mají: Tomáš Ťulpa, Havel Vrtílek, Martin Rechtorů a Jan pacholek co u Tomáše Režného.2)

9. Primator Vev.-Bytyšský Matouš Vinčar r. 1660.

Primatorem Vev.-Bytyšským byl r. 1660 Matouš Vinčar. Od souseda Jana Kytnera byv nařknut, že zpronevěřil obecních peněz 14 zl., žaloval u hejtmana Vev. a vymohl, že vinník byl potrestán a po přestálém trestu jej před hejtmanem a celou obcí odprosil (24./VI.) Vinčar totiž měl za sebou jenom výdělek z vyšenkované na radnici jedné bečky vína, který obe dobrovolně úřadu každoročně propouštěla. Proti dalšímu nactiutrhání a stíhání vzájemnému ustanovena pokuta a rukojmí.3)

10. Faráři V.-Byt.: Mader 1660—1662, P. Vavřinec 1662.

Jan František Mader, farář ve Freilichově (Fröllersdorf) na panství Drnoholeckém (Tyffenpašském), dosazen od patronky do V. Bytyšky. Za něho opravena farní budova, jak vysvítá


1) Rychtář Bytyšský byl tehdy horní, t. j. vrchním nad rychtáři dědin.
2) V ob. archivu.
3) Kpp. str. 57.

z rozkazu M. Pukharta a to 16. listopadu 1660: „Polesný Veverský, poručte vydati z hor J. M. P. dříví na opravení fary Bytyšské, a to pět dubců ...“ — Ostatně o něm v knize farního kostela nic není zapsáno, leč že koupil pro kostel formu na pečení hostií.1)

Dne 2. srpna r. 1662 odbývána ve Vev. Bytyšce kostelní visitace a bylo shledáno, že farní kostel sv. Jakuba paramenty (rouchy) jen bídně jest opatřen, že křtitelnice je špatná, kostelní účty nedbale vedeny, a hřbitova že u kostela není. Z té příčiny musil faru opustiti.2)

Před odchodem dal udělati novou křtitelnici, tu, která dosud v kostele stojí. Spodek je kamenný, vršek (poklop) dřevěný. Na kamenném okraji nádržky vodní vytesáno jest: Ao 1662 C. R. D. J. F. M. †. Poklop nese zeměkouli, nad kterouž křtí sv. Jan Krista Pána; nad nimi v řáse vznáší se holubice a dvě dušičky. Začáteční písmeny právě uvedené znamenají zajisté: Comparavit Reverendus Dominus Joannes Franciscus Mader. (Koupil velebný pán Jan Fr. Mader r. 1662.)

Po Madrovi převzal duchovní správu ještě r. 1662 P. Vavřinec.

11. Klášter Tišnovský dává 15 achtelů vinohradů pustých v Bosonohách pod činiži sousedům tamějším.

Abatyše kláštera „Brány nebeské“ nad Tišnovem, Voršila Gamsa i s konventem, dne 2. září r. 1661 přenechala poddaným klášterským k jich gruntům v Bosonohách 13 achtelů vinohradů, různě ležících, pustých, aby je obdělávali a z nich z každého ročně při sbírání vína po 31/2 groších bílých klášteru platili; pak jeden vinohrad v zadní hoře pod čtvrť, z něhož měl uživatel odváděti půl vědra vína.3)
R. 1678 táž abbatyše vyměnila s obcí Bosonožskou jakési pozemky a 2 rybníky.4)

12. Obecní úřad Vev.-Bytyšský r. 1662. Primator Ondřej Řezník.

Úřad obecní v únoru r. 1662 známe úplný; primatorem byl Ondřej Řezník, rychtářem Ondřej Vochecka, purkmistrem Jan Kuchynka, a konsorty: Matouš Švec, Jiří Zedníček, Ondřej Rozkošný, a Stanislav Kříž.5) Byli na svatbě, k níž (pro sirobu nevěsty) dávala svolení Tyffenpachová, paní na Veveří dědičná.

13. Farář V.-Byt. P. Bartoloměj 1663; Ptáček 1665—67.6)

Nová sbírka na kostel sv. Jakuba a kapli M. Boží7)

podniknuta r. 1663, kdy vedl duchovní správu ve Ve. Bytyšce jistý P. Bartoloměj. Vypadla, jak asi všechny dřívější, hubeně, jak se dozvídáme z následujícího seznamu.

1) Lpe. str. 207.
2) Wolný, K. Top. Br. D. I. 297.
3) V registr. Veverské č. 133.
4) Tamže č. 139. Zbyl pouze název smlouvy.
5) Kpp. str. 61.
6) Lpe. 207.
7) V obecním archivě

Rejstřík založen. Kdoby z Jich Milostí vysoce osvícených pánův pánův knížat, a pánův prelátův, též vysoce urozených pánův pánův (hrabat), item urozených a statečných rytířův, též moudrých a opatrných pánův purkmistrů, rad i poctivých pánů cechmistrů, poctivých cechův, summou, jak se jmenovati ráčíte — pro odplatu Syna Božího k záduší ku památce sv. Jakuba a blah. Panny Marie blíž hradu Veveří co učinil, to pro paměť do tohoto rejstříku poznamenati poručiti ráčíte. Actum den nového léta 1663. Purkmistr a konšelé městečka V. Bytyšky.
Anno 1663 dne 9. února od úřadu města Třebíče dáno pomoci na spravení chrámu Páně tomuto almužníkovi ..... 12 krejcarů
Anno 1663 ich Veit Ahelbaum hab in die Sparpissen geben (t.j. já Vít Ölbaum dal jsem do krabice ...... 12 kr.
Anno 1663 dne 6. dubna od úřadu města Meziříče dáno ..... 2 kr.
Anno 1663 dne 11. dubna od úřadu města Polny dáno ..... 3 kr.
1663 dne 17. dubna dáno .... 2 kr.
Leta 1663 dne 17. dubna od úřadu města Německého Brodu dáno 6 kr.
Leta 1663 „ 20. „ dáno ............... 41/2 kr.
24. dubna ve městě Ledči dáno ................... 3 kr.
Den 24. Abril von Schloss Ledetsch geben worden ......... 15 kr.
1. května dáno v Chotěboři almužny .............. 6 kr.
7. listopadu dáno na zámku v ? .............. 3 kr.1)

Dále rejstřík darů osvícených, urozených, statečných, moudrých, opatrných a poctivých pánů dárců nejde. Z té sbírky se bezmála měl nejlépe sběratel, jenž s listem fedrovním všudy byl přijat a hostěn, a tak na cizí útraty se ve zdraví prošel a kus světa poznal. Že se nepřehnal, lze poznati z toho, že na cestu z Meziříče do Polné, tedy asi na 3 míle, potřeboval pět dní, z Polné do Německého Brodu 6 dní a tak dále. — Než, snad není vše, co kdo dal, zapsáno a poctivý sběratel odvedl větší sumu, než 1 zl. 81/2 kr., kterou svrchu uvedné dary vykazují. Vždyť i pro tehdejší poměry těch několik krejcarů nestálo by obci za žebrání, a nevysílala by po tolik let almužníky do světa téměř bezúčelně.

Dne 15. ledna 1665 investován byl na faru V.-Bytyšskou Jiří František Karel Ptáček a setrval na ní do r. 1667.

14. Úřad obecní ve Vev. Bytyšce r. 1664—66. Primatoři Jiří Ohrabal, Jiří Belha, Jan Kotek.

Po celý rok 16642) v čele obce stáli: primator Jiří Ohrabal, kterého už známe ze rvačky s mušketýrem (r. 1655) a z primatorství (r. 1657), rychtář Krištof Šram, a konsortové, střídavě úřadující jako purkmistři, Ondřej Řezník, Jakub Sláma, Jan Kytnar, Petr Kovář a Pavel Syrovátka.

Jiří Ohrabal byl donucen hájiti svou česť proti Mikuláši Jidrnáčkovi, jenž hněvem tak se byl rozlítil, že jest od sebe slova hanlivá a nedůvodná proti primatoru mluvil. Nerozvážlivý mluvka jsa pohnán 10. března před právo rychtářské a pány radní, nic dovésti nemohl; i odprosil. Na zamezení dalších různic v té věci určena pokuta 10 kop grošů českých.
Také Ondřej Řezník, nyní spoluradní, dříve (r. 1662) primator prostořekostí zapletl se do soudu. Vyčtl Jiříku Andrlovi, že u sebe přechovával
1) V ob. archivě
2) Kpp. str. 52, 63—65, 67, 68, 70.

jehňátko Sťaňka Kříže a že poznamenal je znamením, jakého při svém dobytku užívá. Věc sama byla sice pravdiva, avšak Andrle už se byl s Křížem v dobrotě vyrovnal. Proto Řezníku nezbývalo, leč odprositi.

Primatorem r. 1665 a počátkem r. 1666 byl: Jiří Belha, rychtářem Ondřej Řezník, radními Jan Kotek, Jiří Zedníček, Petr Filla, Matouš Kolář, Jakub Nechvile. V květnu r. 1666 úřadoval už úřad až na jednoho muže docela nový: primator Jan Kotek, rychtář Jan Kytnar, purkmistr Matouš Švec a konsortové: Jakub Sláma, Jan Sanejtrník, Ondřej Rozkošný a Stanislav Kříž.

Za tohoto úřadu převzala obec kus zádušního pole „za Brodem“ se závazkem ročního platu 1 libry vosku k záduší sv. Jakubu.1) — V březnu r. 1666 k rozkazu vrchnosti přijat byl zase do sousedství a obce Jan Belena, který jakýmsi „výstupkem“ se byl při městečku v poctivosti nezachoval a proto ze sousedství a obce byl vyloučen.2)

15. Farář V.-Byt. a spisovatel Valentin Bernard Jestřabský (1667—1719).

Byl to muž „v pravdě apoštolský, horlivý, bdělý, příkladný, o blaho duší sobě svěřených pečlivý.“ Pocházel z Moravské Ostravy z rodičů chudých sice, ale zbožných. Narodil se r. 1630. Po smrti otce svého odebral se do Hradiště studovat humaniora: matka předením výživu opatřovala. Filosofii a theologii v Olomouci odbyv, posvěcen jest na kněžství asi r. 1663. Po dvouletém kaplanování v Lošticích dvě leta ztrávil jako duchovní správce v Střelicích; načež r. 1667 dne 18. března investován na faru Veversko-Bytyšskou, kde zůstal 52 let, až do své smrti. Žil následovně: Ráno vstával o 4. hod., modlil se kanonické hodinky a jiné modlitby, rozjímal, na kázaní se připravoval; mezitím musilo býti v domě ticho a domácí zachovávali hluboké mlčení. K deváté hodině chystal se na mši sv.; odslouživ ji s vroucnou zbožností, setrval v kostele a pak doma ještě v díkůčinění. Horlivě kázal a katechisoval. Duchovního obleku neodkládal. V ztravě byl skromný a střídmý: neboť mimo hovězí maso jedl v pondělí a ve středu hrách, v pátek jenom hrách, v úterý a ve čtvrtek mimo hovězí maso prosnou kaši, v sobotu kaši z pšeničné mouky. K večeři ničeho nepožíval. Vína v posledních dvou letech nepil, v dřívějších velmi zřídka a střídmě. Při obědě s domácími měl zbožné rozhovory o věčném spasení, ostatní čas odpolední věnoval čtení, študování, psaní a skládání knih. Hosty rád přijímal a dle možnosti se jim věnoval. O svátcích Marianských hostil chudé. I domácím nic nescházelo3). Ruky nedal si od žádné ženské


1) Kpp. 66, 69, 71—73.
2) Kpp. str. 74.
3) R. 1682 dne 16. listopadu zemřela v Bytyšce Žofie Anna, vdova 80letá, matka Jestřabského a pochována jest v kostele sv. Jakuba. R. 1697 pojal za manželku Ludmilu, dceru † Tomáše Jestřabského, souseda z Velikého Ořechového (?) Šimon Loukotka, sousedský syn Bytyšský. R. 1703 zemřela v Bytyšce Judita, vdova po † Tomáši Jestřabském.

políbiti aniž ženské pustil do světnice, kterou si sám zametal a poklízel; i postel si sám stlal. Ztráviv den v samých zbožných skutcích, a pomodliv se ulehl o 9 hod. (bez večeře) dada si pod hlavu kámen, aby tvrdě neusnul, nýbrž zavolán jsa k udílení sv. svátostí, rychle se probudil. Domácím říkával: „Vám je snadno dostati se do nebe, těžko však nám kněžím, kteří budeme účty klásti spravedlivému soudci z Vašich duší.“1)

Zajisté Jestřabskému podařilo se vymítiti z farnosti poslední zbytky bludů.

16. Obecní úřad Vev.-Byt. 1667—68. Primator Karel Machotka „Řičanský“.

V květnu roku 1667, tedy brzy po příchodu faráře V. B. Jestřabského, vypadal úřad obecní následovně: primator Karel Machotka Řičanský, rychtář Matouš Kolář, purkmistr Petr Filla, konsortové Jiřík Zedníček, Matouš Vinčar, Martin Dundáček a Jakub Kožušník. Setrvali pak jen do března r. 1668.

Karel Machotka, primator, působil v obci, soudě dle písma knih památních právních jako obecní písař od r. 1657—1683. Sloh jeho je obratný, ruka vypsaná a zdá se, že uměl také německy. Jako soused byl téměř nejmajetnější, užívaje v 28 kusech pod 68 mír polí gruntovních. Na původ svůj z Řičan byl hrdým — psalť se vždy „Řičanským“. Bohatství důkazem je kvitance ze dne 9. dubna 1635, jíž Jan Machotka, soused z dědiny Řičan potvrzuje, že od paní Bohunky Tyffenpachové, vrchnosti své, dostal nápad a podíl manželky Kateřiny po otci, a sice na tolarech širokých 2931/2 kusů, na dlouhé minci 14 zl. r. 12 g. 3 d., na plecháčích (lehkých tenčích groších) a pacích (čtyrkrejcarácích) 4 zl. r. 6 g. 3 d., na cifferních a gr. po 12 kr. — 9 zl. r. 15 gr.2)

Za jeho úřadování naskytly se a vyřízeny byly tyto spory.

Kateřna Stará, kuchařka na Veveří, nařkla Jiříka Jambora z Rejce, „že by do její komůrky k ní vešel, a jí že by se 15 zl. peněz ztratilo“. Nemohouc pak ničehoho naň provésti, musila jej odprositi. (4. srpna 1667.)
Z poručení hejtmana Purkharta porovnali a smířili se 3. března 1668 Jiří Ohrabal, o němž už vícekráte byla řeč, a Havel Zahradník s jedné, Jan Sanejtrník a Jakub Nechvíla s druhé strany, kteříž se byli u rychtáře hanlivými slovy naříkali. Jejich svády počátek obsažen byl v listině dané z panství kláštera sv. Anny (v Brně) z dědiny Hvozdce a přeložené z německého jazyka na český.3)

17. Obecní úřad V.-Byt. 1668—69. Primator Jiří Belha.

Po roce jednom obnoven obecní úřad, a byl koncem dubna 1668 primatorem Jiří Belha (po druhé), rychtářem Ondřej Řezník, purkmistrem Matouš Švec, konsorty: Petr Kovář, Ondřej Rozkošný, Matouš Peprla a Matěj Svoboda.


1) Lpe. str. 207—209. — Wolný, Kirchl. Topographie Br. I. 298. Nota.
2) V obecním archivě.
3) Kpp. 75—77, 79.

Dne 24. června zapsán tento případ: Jíra, syn Jíry Picky, byl veliký rváč. Zdvihl zase ve Hvozdci různici a ťal Ondřeje Rozkošného šavlí do ruky, začež vsazen do vězení. Při výslechu pohaněl Petra Kováře, spolu radního, načež znovu zavřen a drahný čas držán ve vazbě. Konečně otec vše uprosil a synu pomohl na svobodu zárukou 50 kop groší českých.
Dne 2. prosince stalo se porovnání mezi Václavem Pláteníkem, který na své zahradě zabil cizí kuře a Matoušem Vinčarem, kterémuž patřilo; veliké různice a slova hanlivá (nadávky) ukončeny a odčiněny odprošením se obou.1)

Primator Jan Kotek 1669.

Dne 29. března 1669 už opět nalézáme jiný úřad obecní a sice primatora: Jana Kotka (po druhé), rychtáře Matouše Vinčara, purkmistra Jakuba Slámu a konsorty: Jana Sanejtrníka, Jakuba Nechvílu, Pavla Syrovátku a Václava Bilovského.

Týž den kovář Jan Neruda odprošoval Petra Kováře, jehož byl „hanlivě nařekl“. Tím a ustanovením záruky 20 tolarů moravských pro nezdvíhání té pře, různice ukončena.
Hůře se vedlo Mandaleně, manželce Víta Tkalce, která jdouc s Alžbětou Kotkovou, ženou primatorovou do Brna, pomlouvala rychtáře Matouše Vinčara. Nemohouc pak ničeho dokázati, byla pro výstupek ten dle nařízení práva ztrestána a vězením a dl výměru hejtmana M. Purkharta zápis učiněn v knihách památních a záruka slíbena pro nezdvíhání toho sporu 20 tolarů širokých 13. listopadu.
Pomluva ta snad byla následkem nedorozumění mezi Vinčarem a Kotkem. Při vytýkání obilí jarého (desátku), při čemž se na obecní útraty pilo, Matouš Vinčar, rychtář, pohádal se s Janem Kotkem a hanlivými slovy se zhaněli; nemohouce pak ničeho na sebe dokázati, porovnali se. Mandalena asi pomluvou Vinčara zavděčovala se Kotkovce — špatně však pochodila.2)

Václav Michal hrabě z Althanů. 1668—1670.

Maria Maxmiliana Terezia roz. hraběnka z Althanů, vdova po Janu Jáchymu, hraběti ze Sinzendorfu, po druhé provdaná za Antonína Frant. hraběte z Collaltů. 1668—1689.

Vdova po Rudolfu z Tyffenpachů, Maria Eva Alžběta rozená hraběnka ze Šternberků neměla s Rudolfem dítek; byvši však před tím provdaná za hraběte z Althanů, dochovala z toho prvního sňatku syna Václava Michala hraběte z Althanů, a dceru Marii Maxmilianu Terezii.

V poslední své vůli ze dne 11. března 1668 ustanovila matka obě ty dítky z prvního manželství, syna Václava Michala hraběte z Althanů a dceru — tehdy již vdovu po hraběti Janu Jáchymu z Sinzendorfu, stejným díle dědici všech svých statků. Oni se rozdělili 17. listopadu 1670, a dcera dostala a převzala statky Ebenthal, Veveří a Řičany, provdavši se po druhé r. 1668 za Antonína Františka hraběte z Collaltů, taktéž vdovce.


1) Kpp. 78, 80, 81.
2) Kpp. str. 82—84.

Maria Maxmiliana Terezia provdaná, jak jsme řekli, ponejprv Sinzendorfová, pak Collaltová ty tři statky své 11. července 1687 prohlásila za fideikomisní v ceně 440.000 zl. rýnských, a ustanovila v poslední vůli ze dne 12. července 1687 dědičnou posloupnosť tím způsobem, že měl je dostati po její smrti starší syn ze sňatku druhého Leopold hrabě z Collaltů, po něm mladší syn Kristian z Collaltů a kdyby ti bez dítek zemřeli, teprv synové její z prvního manželství, hrabata z Sinzendorfu.1)

Maria Maxmiliana Terezia měla po prvním manželi také panství Plaňany s Kocovem, Třebel a Trpišť v Čechách. Byla náramně bohatá — ale prý zlá a lakotná.2) Zemřela ve Vídni v 63. roce věku svého r. 1689; její druhý manžel zemřel 5. července 1696 též ve Vídni.

1. Jak vypadal V.-Byt. kostel sv. Jakuba?

Nový oltář boční roku 1669 v něm zbudován.

Kostel farní zasvěcený sv. Jakubu většímu byl velmi těsný. Délka jeho obnášela 7 sáhů, šířka 4. Měl dřevěnou věž a zvonici nad prostředkem střechy kostelní.

Roku 1669 zbudován byl v něm postranní oltář bolestného Krista Pána, o čemž vypravuje „kniha farního kostela“: „Na oltáři strany epištolní je obraz bolestného Krista Pána, kterýž obraz malby starobylé z Uher donešený a na tom oltáři od nejjasnější paní paní Maxmiliany, hraběnky z Collaltů, rozené z Althanů, zbudovaném, veřejné úctě vystavený prý slzel, jak udávají dvouverší (sic! jsou samé hexametry) nad obrazem zmíněným zavěšené. Haec lachrimas veneranda pias emisit Imago;
Cui Comitissa, Dei causa, construxit honori
Maxmiliana sacram, quam lector conspicis, aram.
Connubio sociata viro, de stirpe celebri,
Collalto; at genus ipsa suum producit ab Althan.
Gente Deo chara, pietate armisque potenti.
MDCLXIX. (1669.) J:P:M:B:

U toho obrazu ve svých potřebách prosící přečasto nalezli patřičné pomoci a útěchy, jak tomu nasvědčují zavěševé dárky záslibné.“

2. Hony 1670—1707.

Vlčí jámy.

Právo honebnosti dle zemského zřízení, daného dne 10. května r. 1628 císařem Ferdinandem II., patřilo vrchnostem na celém obvodu jejich statků a vykonávaly je tudíž osoby stavovské a města na svých panstvích. Poddaný směl honiti jenom z dovolení svého pána na jeho pozemcích.


1) Wolny, M. Mähren B. II.1. 292. IV. 338.
2) Geschichte der Herrschaft und Stadt Plan in Böhmen von Ed. Senft. Plan 1876.

Sousedé Veverské Bytyšky práva honebního neměli, nýbrž dle hamfeštu Teuffenpašského jen povinnosť „na hony velké i malé s potahy jezditi i choditi“.

Potahů bylo potřeba netoliko na odvážení zvěře polapené, nýbrž také na vožení náčiní honebního, na příklad tenat na chytání zajíců a koroptví.

Máme některé zprávy o honech za panování Collaltů. Ušlechtilejší zvěř daňhelčí pěstována byla v oboře, kterou opatroval zvláštní myslivec oborný. R. 1676 a následujících jím byl Jíra Koblížek, r. 1704 Jan Kotek (dle matrik farních). Ostatní zvěř vysokou, nízkou i opeřenou pěstoval polesný, mladší polesný, myslivci a hajní. Polesný sídlil na Veveří, a byl jím r. 1658 Matěj Ježek, r. 1676 Zámečník Martin, 1681 Pacek Martin, jenž r. 1693 zemřel 83letý, po něm Jiří Kleprlík, který jsa synem sládka Brtnického Jana Kl., byl zastával asi pět let úřad písaře hejtmanova; když pak byl povýšen na mysliveckého mistra panství Collaltských (snad se sídlem v Brtnici), následoval jako polesný Vev. Martin Kulich († 1703), 1706 Fr. Čecháček a Jan Pochvalovský. Mladší polesný bydlil v Rozstrojovicích. [Dle matrik farních.]

Když se konal hon na pozemcích V.-Bytyšských, na podzim, strojila obec pro polesného, myslivce, hajné a dráby hostinu na radnici. R. 1671 na př. vydáno k ní za 9 liber hovězího masa 221/2 kr., za 10 liber škopového 20 kr., za sůl, křen a koření 7 kr., za chléb i pro psy1) 10 kr., za žejdlík sádla 3 kr., 30 mázů piva 48 kr., 14 mázů vína 42 kr., úhrnem 2 zl. 291/2 kr. — R. 1677 měli páni hosté místo škopového husu, kuřata a ptáky (kvíčaly, drozdy a pod.) Týž rok honu súčastnil se sám J. Exellence pan hrabě a byl hostěn na faře, kamž obec dodala (pro štalmistra a podkoní) za 50 kr. piva, vína a chleba a pro 17 koní 21/8 míry ovsa. Z počtu koní lze souditi, že byla pohromadě skvělá společnosť.

Za panování Sinzendorfů pohosťování myslivců v Bytyšce přestalo.

Mezi škodnou zvěří objevují se vlci, již chytáni bývali na vlčí jámy.

O čemž vypravuje list hejtmana M. Purkharta z r. 1665 ze dne 17. října, který tu klademe, protože i pro zdravotnictví tehdejší je důležit.

"... Mám jistou zprávu, že když na městečku některý dobytek, buďto hovězí nebo jiný zdechne, takový dle vašeho obyčeje za humny vytáhnouti dáte a k stažení kůže s něho cizího ovčáka aneb nějakého pastýře užíváte, a dl nařízení panského k jamám pro nástrahu na vlky nedodáváte, tak že tudy polesný Veverský sobě stěžuje, že moha několikráte u jam tím způsobem škodnou zvěř hubiti, pro takové nedovážení mrch to k vykonání přivésti nemůže — i aby tehdy i v tom na budoucí časy příkladem okolních panství dobrý řád zachován byl, vám o tom z ouřadu svého přísně nařizuji, abyste vy od tohoto na městečku to tak ustanovili a opatřili, aby jeden každý, buď on kdokoliv, tomu jaký kus dobytka odešel, ihned Řičanskému dvořáku o tom věděti dal, aby on ho v náležité místo vyvezl, za kteréžto oznámení bude od téhož ovčáka 12 kr. míti. Kdyby se kdo tak poslušně nezachoval, netoliko vědomosti o tom žádné nedal, nýbrž nad to výše takové dobytče cizímu ovčákovi anebo nějakému pastýři ven z domu vytáhnouti dal, ten a takový má skutečně dvěma špichy soli a děláním desíti sáhův drev trestán a žádnému to prominuto býti nemá. Čím se spraviti věděti budete. Dáno s hradu Veveří. —

Vlci asi ještě dlouho se v krajích našich dosti zhusta objevovali. Dle účtů panství Veverského za r. 1752—53 byla prodána „špatná vlčí kůže“.

Podnes zachovalo se ve Vev. Bytyšce jmeno trati „u vlčích jam“. Jámy ty byly u cesty ku Hvozdci vedoucí, jen asi 700 kroků za městečkem. Jiné dvě jámy byly „na Babkách“ na pokraji lesa; byly zasypány a jen dolíky mísám podobné označovaly, že tam byly hlubší jámy; dva občané domnívajíce se, že najdou v nich poklady, vybrali asi r. 1885 z jedné hlínu až na dno; nenalezše ničeho, leč kosti, jámy druhé už se nedotkli; vykopaná má přes sáh hloubky a je pod mísčitým vrchem, kůželovitě zaklenuta, tak že je na dně širší než v hrdle. Také když se jde po silnici k Lažánkám, v levo v lese skoro naproti bývalé školce lesní, je úvoz a uprostřed něho místo prohloublé — patrně jáma na vlky a jinou škodnou zvěř.


1) Psi měli svou „psárnu“. V kř. matrikách čteme k r. 1701 25. června: Martin Jelínek, podruh panské psárny blž hradu Veveří.

Staré berniční zřízení moravské konečně platné, od r. 1670.

Četné stížnosti, které proti prvnímu zjištění lánů se vyskytly a jimž také jednotlivými změnami nebylo možno vyhověti, byly příčinou, že r. 1666 nové fasse byly žádány; ty pak visitačními komisemi byly podrobněji zkoumány. Do těch fassí musily býti pojaty také grunty poddanské nově povstalé, pak grunty opuštěné, to jest poddanské usedlosti, které neměly hospodářů (po třicetileté válce bylo jich mnoho. Dále při té příležitosti také zkoumány výsady a privileje svobodníků (svobodných sedláků, rychtářů, mlynářů, dvořáků), aby se zjistilo, jak dalece jsou i oni povinni odváděti kontribuci. Také byly změněny zásady, co by za lán mělo býti počítáno a při tom vzat ohled nejen na výměru, nýbrž i na jakosť (dobrotu) pozemků. Jakosť pak od visitačních kommissí dle tříd byla určena pouze podle oka; o určení výnosu a vycenění jeho na penězích nebylo řeči. Pro ornici zejména ustanoveny byly tři třídy, dle toho, plodila-li pšenici či dobré žito, nebo jen špatnější žito, nebo jen oves, při polích I. a II. třídy čítáno 600 čtverečních sáhů, při třetí 700[]° na míru; na lán počítáno pak 100 mír I., nebo 125 mír II., nebo 150 mír III. třídy. Tak i při vinicích tři třídy rozeznávány a čítáno 80 mír I., 100 mír II. a 120 mír III. třídy na lán, jinak však všudy 600[]° na míru. Konečně také ve městech a městečkách byly počítány tři domy s právem várečným a výčepným, nebo 6 s právem pouze výčepným anebo konečně jiných řemeslníků 15 za jeden lán.

Dle nově vyšetřeného počtu lánů pak byla na panství rozvržena kontribuce.

Součet lánů dle obcí zanešen do knih, které se zovou starým katastrem. Jsou v něm zapsány jen poddanské pozemky; proto pozemky poddanské také nazývány katastrálními pozemky.

Vedle daní z lánů placena také daň z komínů panských a poddanských — asi naše domovní daň. Za tím účelem také spočítány „komíny“.

Máme po ruce knihu, v níž sepsány jsou všechny lány a komíny1), dle nichž panství a statky od r. 1670—1724 odváděly své povinnosti: v ní také udáno na každý z těch roků, mnoho-li se platilo z lánů poddanských, a z komínů panských i poddanských, také jaké šlechta odvedla mimořádné poplatky.

Některé daně placeny byly do zemské kasy, jiné do královských berních úřadů.

Celkem na panstvích napočítáno na Moravě 173574/8 lánů, a 96668 komínů (mezi nimiž 15861 panských a královskoměstských)


1) General-Laan-Visitation im Marggraffthumb Mähren. V registratuře Veverské.

mimo to pak svobodníci (rozvržení na 6 tříd dle toho, platili-li celou daň nebo jen větší či menší čásť nebo pro chudobu nic) měl asi 155 lánů a 400 komínů.

Jako nyní, tak i v oněch dobách daně znenáhla stoupaly. Na každý rok zemský sněm dle požadavků zeměpanských a zemských výši jejich určoval. Nejnižší byly v letech 1670 až 1683. Pak válkami tureckými se zvýšily a šlechta musila i z vlastního připlácet. R. 1686 z lánu se platilo 18 zl., z komína 1 zl. 20 kr., r. 1694 z lánu už 27 zl. 24 kr., z komína 4 zl. 48 kr. (v tom značný poplatek šlechty z vlastního).

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

V Žebětíně měl také klášter sv. Tomáše 32/4 achtelů a 2 komíny (2 sedláky na svobodných dvorech), a Králové klášter 5 lánů 5 achtelů a 22 komínů.

Hvozdec k Vev. Bytyšce přifařený a klášteru sv. Anny na Starém Brně patřivší odhadnut na 33/8 lánů a 9 komínů poddanských; klášteru Tišnovskému příslušná dědina Bosonohy měla 9 lánů 63/4 acht. a 40 komínů; Komín 8 lánů1/4 acht. a 48 komínů; Něm. Kynice 8 lánů 6 acht. a 38 komínů.

Pro spravedlivější rozdělení kontribuce na jednotlivé sousedy, udělány byly od sousedstva a vrchnosti pro Vev. Bytyšku podrobné seznamy pozemků. Makulář jednoho takového seznamu se zachoval, jenž pochází z doby mezi r. 1674—1682. Je velmi důležitý proto, že ukazuje, jak nestejně pozemky byly tehdy mezi sousedy rozděleny; také nám podává jména obyvatelstva.

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Držitelů je uvedeno celkem 72, nevíme však, je-li seznam úplný. Že bylo domů ve Vev. Bytyšce více než 72, již z toho je patrno, že načítáno 82 komínů. Rejstřík na placení daní z r. 1677 vykazuje 80 vlastníků, ze kterých 10 platilo každý za dva; jiný z r. 1682 uvádí 90 komínů. První úplnější rejstřík1) pochází z r. 1691 a obsahuje 75 sousedů, 7 nových domkařů, 15 podruhů; jiný z r. 1692 uvádí výslovně tituly „od sousedů“, kterých čítá 76 (jednoho za dva, tedy vlastně 77), a z „nových domů“ 7; zcela souhlasně pak znějí rejstříky z r. 1702 a 1710, první na 78 sousedů, 11 domků a panský dům, druhý na 78 sousedů, 6 novoulických (na nové ulici), 5 z malé strany (proti oněm na nové ulici).2)
Mimo pozemky gruntovní byly ještě pozemky obecní, společné; čásť jich dala obec pod plat, čásť pak držela ve vlastní správě. Pole na žito a oves (pro obecní služebníky, vojáky i na půjčenou a prodej) dle makuláře účtů obecních z r. 1708—9 ležela na zdlebě (žlebě), za mostem, nad kolomaznicí, nad hrubou zmolou (u doubku) a možno, že ještě někde jinde; z obecních louk obec prodávala seno a otavu na žlebě, na luzích, a pod mečkovem. Rozsáhlá zajisté byla také pastviska obecní.
Konečně ještě co do panských pozemků, jichž sousedé užívali, našli jsme v „rejstříku na rozličný příjem“ atd. z r. 1714 zapsány úroky „z louček“ (panských) a seznam sousedů, kteří na rybníčku role za louky pod zámkem za brodem měli. Je tím snad míněna čásť louk, které Zikmund z Ludanic r. 1524 Bytyšským rozdal pod plat? —

4. Obecní úřad V.-Byt. r. 1671. Primator Jiří Belha. Nejstarší obecní účty. Příjmy a vydaje obce r. 1671—1709.

Obecní úřad vedli r. 1671: Primator Jiří Belha, purkmistr Jakub Sláma, konsortové: Ondřej Rozkošný, Matěj Svoboda, Šimon Horáček, Matouš Kožešník.

Z téhož roku zachovaly se nejstarší obecní účty, vlastně jen kus denníku. Takových denníků zahrnujících delší kratší dobu: půl roku, rok i dvě leta máme za dobu od r. 1671—1708 sedm, a sice za r. 1671, 1677, 1680—81, 1685—86, 1689, 1693 a 1708—9. Jejich titul zní obyčejně: Rejstřík pamětní na příjem a vydání peněz obecních, tolikéž správa o všelijakém sortu obilném městečka Bytyšky Veverské, ode dne roku — do dne roku — za osob úřadních primatora N., purkmistra N. a konsortův ...

Úplné účty, kterých dochoval se jediný exemplář z r. 1687, mají titul Počet obecní atd.


1) Na rozdělení 55 mázů panského páleného dne 19. srpna 1691; v ob. archivě.
2) Různé rejstříky na vybírání kontribuce atd. v ob. archivě.

Z účtů seznáváme značnou čásť veřejného té doby života předků našich. Vypravujíce o něm namnoze při jiných statích, uvedeme zde jen zkrátka příjmy a vydaje obecní:

Obec brala příjmy z polí a luk obecních, kterých měla něco ve své režii, obdělávajíc je robotou, pak z prodeje soli (ze špichu 3 kr.), z nálevu piva (pobečné) a vína na radnici; čeho se nedostávalo, dosazovali sbírkami sousedé. Vydání stálé mívala asi následující: osobám úředním dávala vína a piva, když se účastnily průvodů církevních, kommissí, dohlídek a úředních výkonů; podobně o průvodech hudebníkům, střelcům z kusů; ke kostelu odváděla ročně 1 libru vosku z kostelního pozemku za Brodem; přispívala na opravy kostela farního, školy, kaple „Matky Boží“ a poustky u ní; vydržovala radnici s věžkou (a s hostincem), kázní dům (šatlavu), obecní sklep, stodolu, pastoušku, hodiny, velký most u Bytyšky přes Švarcavu, malý v místě přes Bytyšku, lavky za brod přes Švarcavu, studně; dávala služby rektorovi ročně 2 zl., obecnímu čili radnímu písaři 11 zl., špich soli a nějaké žito, právnímu poslu 8 zl. a míru žita, hotaři 7 zl. 15 kr. a míru žita, pastýřům jen závdanku 34 kr., kostelníkům 2 míry žita, kominářům asi 1 zl. 50 kr.; doplácela menšími částkami kontribuce a dávky jiné; strojila bohaté hostiny při vytýkání desátků z obilí jarého a ozimního, při prohlížení obecních lesů a při honě; nemalá vydání měla s vojskem a exekucemi, mnohdy i šestkráte za rok; příležitostně i darů poskytovala, na př. poustevníkům (r. 1671 poustevníkům z Jedovnic, Dolní Bobrové, z Oujezda, od Hustopeče, ze Šakvic, z Byteše, z Domášova, r. 1672 z Lulče), vandrovním písařům fedruňku, poutníkům z Říma putujícím, vojákům propuštěným a zmrzačeným, pohořelcům (r. 1685 z Ivančic), Kapucínům, Milosrdným bratřím z Valčic (1687 počínaje), Dominikánům z Jihlavy (1709), potulným kněžím1), fratrům i jeptiškám. Počátkem 18. století obvykla si obec dávati pánům officírům, to jest panským úředníkům k zelenému čtvrtku beránky nebo telata.

Na obecní pitky — soudě dle účtů — nebylo mnoho věnováno. Nelze však věřiti, že by se bylo nepilo nic. Nějaký příjem mimořádný (snad z lesa) se z „vůle celé obce“ příležitostně snadno mohl propit. R. 1708 sousedé k fašanku vypili 111 mázů vína za 7 zl. 24 kr. na obecní účet. Přejme jim toho! Měli v těch časích málo dobroty.


1) K účtům za rok 1680—1 kněz jeden připsal osvědčení: Známo činím touto attestací, že z lásky a dobrodiní mnohovzácných a opatrných pánů primatora a některých pánů městečka V. Bytyšky, vydali mně jednoho koně na jednu míli, k tomu počestný truňk dobrého vína, chleba, sýra a viaticum na 1 máz 4 gr. Kněz Martin Frant. Poseček. — Pak na účty napsal ještě: „Pane Bože náš, rač se rozpomenouti na nás. Pane smiluj se, Kriste smiluj se, P. Bože náš, rač zůstati s námi, amen atd.“ — Toulání duchovních osob bylo od církve zakázáno.

5. Hostinec obecní na radnici ve Vev. Bytyšce.

Až do r. 1585 v Bytyšce žádného stálého hostince nebylo. Nálev vína a piva s kořalkou provozován byl od oprávněných k tomu sousedů krčmářů pořádkou (jak jsme již seznali), do níž i radnice patřila. Na radnici se tedy nalévalo, když k ní obešla pořádka. O freyunkách směli nalévati všechny krčmy, tedy i radnice.

Když r. 1585 Znata z Lomnice privilej krčmářskou obmezil na víno, nabyla radnice větší důležitosti co do nálevu piva a kořalky, neboť vrchnosť jinde v Bytyšce nálevu toho neměla. Dokud pracoval v Bytyšce panský pivovar (a s pivovary obyčejně byly spojeny vinopalny), brala radnice nápoje odtud, když však byl zrušen, z panského pivovaru Řičanského.

Na vykonávání toho práva, pak aby dům nebyl prázdný, najímala si obec na radnici člověka spolehlivého, který její jménem nálev veškerý obstarával a po případě hostům i jídlem posloužil. Takový člověk nazýval se „rathouzským“, německy Rathäussler, latinsky curialis nebo caupo in curia, in domo curiali.

Poměr jeho k obci byl ten: Dostával deputatu ročně 1 míru žita. Víno kupovala obec sama, vysílajíc za tím účelem primatora s písařem, nebo jiné deputované do vinných krajů, platila všechny útraty s koupí a dovozem spojené, určovala, po čem se má nalévati máz (3 až 6 kr.) a rathouzskému dávala od vynalévání každého vědra 10 kr. a něco na svíčky, kterých při natáčení ve sklepě potřeboval. Dle obecních účtů vynalévalo se r. 1671 30 věder, r. 1677 4 vědra, r. 1681 a 1685 po dvou bečkách, r. 1687 bečka, r. 1689 4 bečky (od nichž rathouzský dostal 8 zl.), r. 1728 dokonce 9 beček, čehož nikdy před tím a nikdy potom se nedocílilo. Pivo dodávala vrchnosť; rathouzský je jako panský šenkýř piva a kořalky na radnici převzal, za cenu jistou (2 kr. nebo 11/2 kr. máz) naléval a obci z každé bečky odváděl 6 kr., což se nazývalo pobečným nebo posudným; ostatní užitek byl jeho. Obec pak, beroucí pobečné, ručila vrchnosti za možné nedoplatky rathouzského, který ostatně také musil do důchodů panských složiti kauci.1) R. 16712) vynaléváno asi 100 sudů piva, z něhož tedy obec dostala 10 zl. pobečného. R. 1677 sudů 114, r. 1687 jen 58, r. 1719 až 130. — Co do nálevu kořalky, není nikde nic zaznamenáno, leč že bylo „páleného“ dáno vojákům nebo rekrutům a pod. Můžeme se tedy domnívati, že užitek z ní byl celý rathouzského. Někdy, ač ne často, obec převzala větší množství kořalky od vrchnosti a sousedé si ji rozdělili za kupní cenu; r. 1680 rozebráno bylo za jednou 55, r. 1681 66 mázů, při čemž pokaždé „ušlo“ (proměřilo či nedostalo se) 3 mázy 2 žejdlíky, které obec z obecních příjmů zaplatila po 12 kr. máz. Dle rejstříku


1) Dle listin v ob. archivu za ro. 1699 a 1766.
2) Obecní účty.

jednoho „na rozdělení 55 mázů panského páleného“ ze dne 19. srpna 1691, súčastnilo se rozebrání 75 sousedů a sousedek, 7 domkařů a 15 podruhů — téměř celá Bytyška. — Měl-li rathouzský vedle uvedených ještě jiné příspěvky od obce, na př. dříví na pálení a na dračky, nelze zjistiti.

Na radnici bylo středisko veřejného a společenského života. Tam najímali rekruty; častovali vojáky exekutory, tam hostili pány úředníky zámecké, když přišli vytýkat desátek z ozimního a z jarního obilí, když měli hony, když vyšli na kommisse, když posazovali (cenili) v obecním lese dříví na potřeby obecní a soukromé; tam konal úřad poradné schůze, najímal řemeslníky na obecní práce, vyřizoval menší spory, prohledával trestní i hrdelní záležitosti, zapisoval do knih změny majetku, ujímaje se vdov a sirotků: tam shromažďovala se celá obec, aby volila obecní úřad, přijímala obecní účty, radila se o záležitostech celé obce se týkajících a ustanovovala mimořádné deputované k jich vyřízení; tam na účet obce mnohý džbán a mnohá mísa vyprázdněna. Tam také odbývány muziky veřejné a o svatbách.

Za takových okolností rathouzský míval značné výdělky a zaujímal v obci vynikající postavení. Lze o tom také z toho souditi, že byli on nebo jeho manželka zhusta dožadováni za kmotry ke křtům.1)

Nemajíce starších zpráv uvádíme jako rathouzského nejstaršího nám známého Michala a pak Jiříka, o nichž byla řeč k 1645—6. Rathouzskému Řehoři Konvalinkovi 15. září 1675 zemřela žena. Od r. 1684—1689 zaujímal místo to Jakub Raupek, muž mladý, neboť když 31. května 1689 zemřel, čítal teprv 37 let. Před tím byl písařem hejtmanovým na hradě Veveří, r. 1680 pojal za manželku Dorotu, dceru Bytyšského souseda, Zedníčka Jiřího, který jsa osobou úřadní t. j. konšelem a na čas také purkmistrem, pomohl mu jak na radnici tak za obecního písaře. Jeho nástupcem jako manžel, rathouzský a písař stal se Michal Procházka, bývalý polesný Lažanský. Nedlouho se však těšil životu, zemřel již r. 1690, stár jsa teprv 30 let. Vdova zůstavši rathouzskou a šenkýřkou vdala se po dvou letech po třetí a sice za zedníka Jana Svobodu, jenž sice obecním písařem se nestal, ovšem však rathouzským a šenkýřem.2)
R. 1699 hejtman Veverský Stygelmajer chtěl šenk piva a kořalky obci z radnice odejmouti, jelikož nedlouho před tím zařídil nový panský šenk na č. 71. K. V. Christ, toho času vrchní hejtman všech panství Collaltských3) v Brtnici, dříve hejtman Veverský, ujal se obce, že šenk na radnici podržela. Tehdy měl dle rady Christovy úřad obecní ustanoviti za „rathouzského svého a šenkýře panského“ souseda Matěje Koláře.4) Po Koláři byli dle matrik rathouzskými: 1701 Václav Klečka, 1703 Jakub Loukotka a r. 1704 Max. Kozáček, bývalý písař hejtmana Veverského Knoflíčka, jenž oženil se s jeho kuchařkou Juditou Christovou, aby mohl pány hosty obsloužit chutnou ztravou. Po Václavu Roupkovi (1714) uveden jest za rathouzského Václav, syn Jana Pallasa, který (Jan) jako panský malíř se byl na Veveří dostal z Brtnice, (1679) a v Bytyšce se usadil; Václav pojal za manželku 1715 Rosinu, dceru panského zahradníka Černého, a provozoval při svém obchodě umění malířské
1) Tehdy brávali kmotra z jiné rodiny než kmotru. Na př. kmotrem byl rychtář a kmotrou rathouzského manželka.
2) Z matrik.
3) Titulem tím zapsán je v matrikách V. Byt. 2. prosince 1685.
4) Český list Christův daný v Brtnici 30. září 1699, v ob. archivě.

jemuž se byl od otce naučil. Následovali Mocek, Jos. Porázek, Lonza (?), Petr Loukotka, Donatius (?) a r. 1734 Fr. Reinhard či Linhard, bývalý kuchař hraběte Sinzendorfa, pak Tomáš Slavíček od r. 1738—1749.

V těch letech, jistě před r. 1751, nastala ta změna, že rathouzský z radnice platiti počal obci nájemné, začež měl volný nálev piva a kořalky. Víno podržela obec ve své správě. Po Jiřím Porázkovi, jenž nájemníkem byl od r. 1751—61, přijala obec Jiřího Švandu. Smlouva s ním (jakož zajisté i s jinými potomními nájemníky radnice) uzavřená je tak významná, že ji uvádíme doslovně: „My primator, purkmistr, rychtář, rada a celá počestná obec Veversko-Bytyšská přijali jsme na náš rathouz poctivého muže, pana Jiříka Švandu, a to na tento způsob. On jmenovaný pan Jiřík Švanda položil nám hotových peněz jedno sto zlatých rýnských, totižto kauci, a to však beze všeho intrese a to s tou výminkou, když by on se poctivé obci nelíbil, tehdy obec jemu rathouzskému jedno čtvrt leta spíše vypoví, a když by se ale jemu nelíbilo, tehdy on taky bude povinen jedno čtvrt leta spíše vypovědět, a to pro příčinu tu, aby v tom jistém čtvrt letě jemu jeho peníze, které on položil, shledati a dáti se mohly.1) Činže aneb plat jeho roční jest dokonale umluven a smluven: ročně dvacet rýnských a úřadu jeden oběd každoročně, při obecním shromáždění světlo. Za druhé, aby on pak rathouzský úřad a jiný obecní lid vší uctivostí předcházel, důchody panské vší pilností vyplácel, karbanu a jiných nepořádností, které by proti Pánu Bohu a lidem byly, nepřehlídal, oheň a jiné škody pilně a bedlivě pozoroval a jim bránil.“2) Když byl přijat, poslala celá obec revers do panského důchodu s žádostí, aby Jiříkovi Švandovi podle starého obyčeje vydán byl pivný truňk o to pět aneb šest beček.3)

Roku 1766 Antonín Klimeš, rathouzský, neslušně se choval a písaři důchodnímu panský šenk piva a kořalky vypověděl. Hrabě Václav Sinzendorf nařídil, aby byl z radnice po kontraktní výpovědi propuštěn, a místo něho, po složení kauce 100 zl. do panských důchodů, přijat Chudčický šenkýř Šimon Charvát.4) Charvát zemřel náhle r. 1768, stár jsa teprv 41 let; obchod po něm převzal Josef Charvát, r. 1772—7 Martin Dupal, 1777 Jan Tkaný spřízněný s mlynářem na mlýnku Bytyšském, r. 1780—2 opět Martin Dupal, r. 1783—4 Matěj Paleček; všichni za ročních 20 zl. — Josef Kuchynka pak platil 4 leta po 16 zl., pak dvě po 20 a dvě po 22 zl. Za něho nebo za jeho nástupce, zdá se, že přestala obec provozovati nálev vína na svůj účet; neboť r. 1790 naposledy zaznamenán je příjem ze 2 beček po 8 zl., úhrnem 16 zl. — Poslední radnický ve století XVIII. byl Kašpar Dupal, jenž první rok platil 30, ostatních 6 let po 40 zl. nájemného.
Jej přeplatil od 1./XI. 1799 Václav Němeček, dada 60 zl.; r. 1810 šel až na 100 zl., což mu však r. 1813 sleveno bylo na 30 zl. Přetrpěl mnoho
1) Shledával-li rathouzský kauci také dříve, než mu totiž byl docela přenechán šenk piva a kořalky, nemůžeme udati.
2) Contract v ob. archivě. Nápadno je v něm, že obsahuje jenom břemena rathouzského, výhody a práva ne. Dle účtů obecních dostal ještě r. 1751 obvyklou míru žita od obce, r. 1754 a později však už nic.
3) Dto. 10. října 1761 v ob. arch.
4) Něm. listina v ob. archivě.

příkoří ve válkách francouzských. — Po něm vylicitoval radnici Josef Charvát za 166 zl. v. v., přenechal ji však za touž cenu Matouši Vohrabalovi. Vysoká činže byla r. 1817 na polovici snížena (83 zl.), r. 1819 na 71 zl. (kauce 50 zl.) R. 1822 však Ondřej Veselý vylicitoval ji za 175 zl. 30 kr. konv. měny, od r. 1825 za 135 zl., r. 1828 za 108 zl. R. 1831 Jan Komárek podal 186 zl. k. m., r. 1834 Fr. Králík 215 zl., r. 1837 jen 170 zl.; r. 1840 Ignát Brychta 150 zl.
Obyčejně nájemník přemrštenou nabídkou hostinec si pojistil, pak ale, nemoha vycházeti, obec prosil za slevení činže.
Když roku 1840 radnice byla sbořena a na její místě stavěna byla nová, obec najala si místnosti soukromé, a nájemníci šenk v nich provozovali. Vystavěním cukrovaru Veverského r. 1838—9 i radnický získal. Výdělky se totiž rozmnožily a tak se také více v hostincích utratilo. Proto vidíme stoupati nájemné. Jos. Charvát platil 1843—49 ročně 220 zl., Jan Vohrabal 260 zl. 30 kr., K. Horáček r. 1851, že se počaly množiti nálevy ve V. Bytyšce, jen 64 zl., Karel Novotný však r. 1852—3 po 250 zl.

5. Hostinec obecní na radnici ve Vev. Bytyšce.

Rektor Matěj Mezuláník, jeho příjmy, budova školní r. 1671.

O škole Vev.-Bytyšské nemáme zpráv, leč až z roku 1671.

Obecní čili radní písař Karel Machotka Řičanský r. 1671 zapsal do „rejstříku pamětního na příjem a vydání peněz obecních“: „Dne 21. dubna rektorovi Matěji Mezuláníkovi dáno závdanku 15 krejcarův“, a na jiné stránce: „Dne 23. dubna zjednán jest Matěj Mezuláník za rektora za 2 zlaté rýnské a posnopné od těch, kteří seté obilí mají; též jemu každý soused koledy po 1 krejcaru dáti mají.“

Učitel měl tedy krásný titul rektora, to jest ředitele. Jinak než rektorem čili rechtorem ho sousedé nepojmenovali. Co pak řídil? Školu. Titul jeho úplný byl tudíž, jak se v matrikách vskutku často vyskytuje, rektor školy Bytyšské. Řídil však také hudbu, hlavně v kostele, a učil jí, proto píše se také ludirector, ředitel hudby, nebo ludimagister, učitel hudby.

Zkoumejme, zda-li vzešenému titulu odpovídaly také příjmy a následovně společenské postavení rektorovo. Byl jednán na krátký čas i na jeden rok, jako obecní služebníci i pastýř dobytka, hotař polní a písař radní. Služba jeho smluvená byla menší než hotařova, který měl za půl roku (déle se nehlídá) 6 zlatých a 3 míry žita, a než písaře radního, jenž bral za dva hotaře.

Nezapomínejme však na posnopné. To snad vyneslo hodně mnoho obilí! Co jest vlastně posnopné? Dávka po snopě dávaná. Sousedé, kteří seli obilí, odvedli rektorovi po snopě jednom. Sousedů, držitelů pozemků, bylo tehdá 72; nasbíral tudíž rektor v nejlepším případě 72 snopův obilí. Dáme-li tomu, že bral samé žito, lze nám pro r. 1671 vypočísti, kolik namlátil. Obec totiž sklidila ze svých pozemků ten rok 5 kop 24 snopy žita a z nich namlátila 34 míry. Dle rovnice 324:72 = 34:x shledáme 73/8 míry. Čítáme-li 72 kr. koledy k tomu, máme smluvené služby rektorské 3 zl. 12 kr., 73/8 míry žita a 72 snopů slámy. Z toho měl býti rektor celý rok živ? Z toho nabyti tolik síly tělesné, aby mohl učiti? V listopadě r. 1671 arci bylo lacino. Libra hovězího masa za 2 kr., skopového nebo kuře za 21/2 kr.; na jak dlouho však vystačí 3 zl. 12 kr., zvláště když čítá 1 zlatý jen 60 krejcarů?

Než nezoufejme! Rektor měl ještě jiné příjmy, plat to za vyučování a sice zvláštní za učení abecedy, zvláštní za slabikování a čtení, za psaní, za počty a hudbu; také dostával bezpochyby chléb a dříví od žáků. K farnosti pak patřil dále Hvozdec s několika usedlostmi a dvorem Brněnského kláštera sv. Anny a – nač klademe váhu – zámek Veverský s celou řadou úředníků hospodářských a lesních, odkudž rektorovi také jsité příjmy plynuly. Bohužel však plat za vyučování přes to vynášel málo, neboť jej dávali jen rodičové, kteří dítky do školy posýlali, a těch bylo sotva polovička.

Pátrání po jiných ještě důchodech rektorových vede nás do kostela. Jako ředitel hudby měl učitel (od kostela?) 2 zl. ročně a podíl na štole. Dle současného téměř seznamu štolního (r. 1677) bral ludimagister Bytyšský ze křtu 3 kr., ze sdavek 6 kr., ze slavného pohřbu buď 36 kr. nebo 30 kr., z bohatšího pohřbu, ne však slavného, někdy 15 kr., z jednoduchého pohřbu 10 nebo 7 kr. Farníků napočítáno týž rok 544; přibližně vyskytlo se tedy 20 křtů = 1 zl., 15 úmrtí (osob dospělých i dítek) = 2 zl., troje sdavky = 18 kr. S dovolením faráře Lomnického někdy přibyly křtiny nebo sdavky ze Semtic a Chudčic. Kostelnických služeb rektor Bytyšský nekonal.1) Snad užíval rektor také kousek pole.

Ty jsou tedy příjmy rektora Bytyšského r. 1671. Shrneme-li je všechny dohromady, shledáme, že z nich živ býti nemohl a že musil si pomáhati jinou živností, řemeslem, které dalo se spojiti s rektorstvím.

Jak vypadala škola? I o ní můžeme si, ač mlhavý jen, obrázek utvořiti dle „rejstříku pamětního na příjem atd.“ z r. 1671. Čtěmeť v něm: „Dne 20. května Janu Bělenovi od přikrytí na škole a udělání podlahy, schodů a řebříku 45 kr., za hřebíky šindelné témuž 18 kr.; dne 13. září Janu Bělenovi od sklenutí pece ve školce 30 kr., kováři za dělání prutů 4 kr. a železo 101/2 kr., Kristianovi hrnčíři za udělání kamen a za kachle ve škole 2 zl. 6 kr.“ – Budova školní tedy byla malá, proto jí říkali školka; rozumí se, že z nepálených cihel vystavěna jako téměř všechna stavení sousedská a obecní, šindelem kryta, čímž se lišila od okolních stavení se střechami doškovými.

Doba, o níž píšeme, byla dobou hlubokého úpadku školství našeho. Příčiny byly: válka třicetiletá (1618–1648) a nedostatek osob učitelských. Válkou vysílena byla až k holi žebrácké a protireformací, to jest vykázáním ze země všech vyznání


1) Důkazy: a) Ve škoním výkazu z r. 1677, akcidence kostelníkův odděleny jsou od rektorových. b) Dle matrik úmrtních zemřel r. 1687 dne 29. června Jan Kuchynka, soused a kostelník Vev.-Bytyšský, a můžeme uvésti ještě celou řadu jmen kostelníků vedle jmen rektorů současných.

(vyjma víry katolické), odešly nejlepší síly za hranice do vyhnanství. Nebylo ani katolických duchovních dosti, aby jimi obsazeny byly fary, tím méně bylo učitelů. Teprve v XVIII. století znenáhla stav školství se zlepšoval.

7. Svízele s vojskem 1671–1702–1741.

Ač rozdělení kontribuce na vojsko dle lánského katastru stalo se spravedlivějším1), přece obcím zůstaly mnohé svízele, které souvisely s výpravou a vydržováním vojska, a sice dostavování a verbování rekrutů, ubytování v čas míru, průchodní marše, opatřování, dodávání a převážení proviantu. V obecních účtech (pokud se zachovaly) od r. 1671–1708 nacházíme o tom tato data.

R. 1671 leželi ve Vev. Bytyšce vojáci. Obec jim dala svíček asi 41/2 liber po 7 kr.: 14 vojákům, kteří šli na kvartyry do Oslavan a kaprálu jejich darovala chleba a piva; podobně kaprálovi, jedoucímu do Znojma.

O sv. Cyrilu a Methodějovi r. 1672 (9. března) dostavili se zase vojáci na kvartyry.

V Bytyšce obyčejně ubytován byl důstojník, po ostatních dědinách panství mužstvo prosté. R. 1679 a 1680 ležel v městečku praporečník jízdný (kornet, „karnet“), jenž dostával ode všech obcí celého panství měsíčně 10 mír ovsa, od Bytyšky pak mimo to svíčky, máslo, sůl, seno, slámu. V matrikách zapsán jest jako kmotr při křtech: jmenoval se Blažej Callet, jeho manželka Leopoldina, ze Svárova.

Roku 1680 nebo 1681 byli Špilberští vojáci v Bytyšce pro palissady.

Větší vydání obec měla r. 1685 a sice na proviant. 1. do Řičan na Lüneburské, když do Uher táhli, býky dva (8 a 4 zl.) tele 1 zl. 42, kapouna 15. kr., dva špížky soli 54 kr., moráka 1 zl. 30 kr., úhrnem 16 zl. 21 kr.; 2. když z Uher na horu táhli: krávu 6 zl., bejky 12 zl. a 6 zl., ovci 57 kr., 1 zl. 6 kr., 57, 51 kr. jehně 42 kr., 2 špížky soli 54 kr., úhrnem 29 zl. 29 kr. 3. Do Bystrce na Kolínské (Kölnische) vojáky krávy 8 zl. a 5 zl., škopa 1 zl. 30 kr., 2 špížky soli 54 kr., úhrnem 15 zl. 24 kr.

Bylo to vojsko, které „z říše na pomoc šlo“.

Vožen také proviant do Leopolstadtu (Vídně), a na zimu ubytovali se v Bytyšce zase vojáci.

R. 1687, za který rok jsou ob. účty úplně zachovány, vydáno za ubytovaného důstojníka Karla Frant. z Hošťalkovic od pluku hraběte Balfiho2) za půl leta asi 73 zl. a 96 mír ovsa, pak na pochody vojska 108 zl. 21 kr.


1) R. 1693 uvaleno na Vev. Bytyšku kontribuce o 8 komínů (22 zl. 40 kr.) více, než měla platiti. Rekursu jejímu bylo vyhověno a 22 zl. 40 kr. vráceno.
2) Dle matrik. Byl 27. dubna kmotrem při křtu.

R. 1691 skládali sousedé 80 mír ovsa, který zapůjčila vrchnosť pro vojáky a r. 1692 17 mír pšenice za pivo pro vojsko. R. 1693 jeli sousedé na verbunk až do Čech! protože nedostali rekruta doma; jedné pak ženě s dětmi darováno 2/4 žita, protože „její muž šel za obec na vojnu“.

Velmi zajímavý je seznam útrat vzešlých roku 1708 při verbování vojáků. „Předně Jana Louky. Ti lidé, kteří s ním v rathauzi po dva dni čas mařili a jeho těšili, jemu kuráže dodávali, piva vypili s ním 13 mázů po 2 kr., páleného za tři grešle a spotřebovali tabáku za 1 grešli = 29 kr. Podobně jemu, Loukovi: piva dříve než se jemu jídlo u sousedů nařídilo (pořádkou), vypito 21 mázů a vína 2 mázy = 50 kr. Zavdanku jemu hotových peněz 4 zl. 30 kr. – Při přijímání Jakuba Ševcova atd. 58 kr. – Podobným způsobem při verbování 2 vojáků na místě těch, kteří při odvádění p. kommissařům dostojni nebyli (a tiť se z Rosického panství dobrovolně zverbovati dali) vína hned 163/4 mázů po 4 kr., preclíků za 8 kr. Pleskačovi na cestu do Rosic skrz vojáka 10 kr. Těm vojákům ráno páleného za 21/4 kr., chleba za 3 kr., zavdanku an ruku dáno 18 zl. a ještě 11 zl. – Vrátnému (v zámku) za pivo pro vojáky 1 zl. 14 kr.

Týž rok vežen proviant do Hradiště na 3 fůrách.

Roku 1709 dáno dvěma rekrutům 3 zl. 43 kr.; pak jsou útraty uvedeny: lazebníku, když jim oběma stříhal vlasy 6 kr.; jim, když odjížděli, za koláče a teplé pivo 8 kr.: na zámku, když byli panu hejtmanu představeni, když se odváděti a do Brna dodati měli, vrátnému za pivný truňk 50 kr. – V říjnu pak téhož roku vydáno při verbování 6 zl 511/2 kr., lazebníku za štucování a přehlížení naverbovaných vojáků 13 kr., panu kommissaři diškreci čtvrt čučky.

Pan kommissař obdržel diškreci patrně proto, aby neprohlásil rekruty za „nedostojné“, neschopné; lazebník pak už před odvodem je prohlídl, aby po případě zjistil vady jejich tělesné.

Sporými těmito zprávami arci nejsou všechny starosti o vojsku v těch dobách vylíčeny. Jsouť to jen zbylé náhodou úryvky. Války tehdy s Turky v Uhrách vedené i do zátiší Bytyšského vrhaly stíny. Po obléhání Vídně r. 1683 a slavném Turků pomocí polského krále Sobieského na hlavu poražení potulovali se dlouho po našich vlastech rozliční „obdankovaní“ a zmrzačení soldáti, žebrající od dědiny k dědině. I Bytyška jich nezůstala uchráněna. Tak dáno z obecních důchodů r. 1685 jednomu od Turka zajatému 3 kr., jedné rytířské osobě z Polště, která u Vídně od Turků posekána byla 2 kr., jednomu rytířovi, kterému rebelanti nos i uši uřezali 6 kr., r. 1689 jednomu od Turka chycenému, na cís. dekret dáno 6 kr., důstojníku od Turka chycenému 9 kr., atd.

Většina výdajů obce na vojsko byla jí nahrazována. Obyčejně se jí odepsaly na kontribuci. –

I v letech dalších, 1710–1741 poměr obce k vojsku zůstal týž. Kontribuce stále rostly, rekrutů musilo býti více dodáváno (r. 1716 devět, pět „in natura“, čtyři penězi placení), ubytování byli v Bytyšce stále vyšší nebo nižší důstojníci (r. 1714 a 1716 Bohumír Premssell,1) účetvedoucí čili furýr dragounského pluku Schönbornova, r. 1726–28 furýr a rejthar Jan Brettschneider od pluku Hamiltonova, pak dragoun Jan Brünn od pluku prince Eugenia, kaprál Haupt a jiní). Také marše skrz Bytyšku konány; r. 1727 učinili důstojníci pluku prince Liechtensteina v marši chybu, a místo do Bytyšky dostali se s koni náhradními (remontami) do Tišnova, kde jim hostinský Jan Macek na panském domě vydal na účet Veverského panství 114 porcí ovsa, sena a slámy.

Na útraty spojené se stálým ubytováním vojáků přispívalo do Bytyšky vždy několik okolních obcí panství Veverského.

Potulným vojákům raněným nebo propuštěným. i důstojníkům jako dříve tak i v těch poslednějších letech podpory z ob. kasy byly poskytovány.

8. Obecní úřad V.-Byt. r. 1672. Primator Jiří Belha, Jan Kotek.

Kdežto na počátku r. 1672 primatorem byl Jiří Belha, rychtářem Ondřej Řezník, shledáváme v květnu už jiný úřad


1)

Premssell (jako každý jiný voják, když byl někde ubytován) předložil obci následující ubytovací list:

Bigliet.

Pro 1 fouriera, jménem Bohumíra Premssella od slavného Schönbornova dragonského pluku, od p. hejtmana ze Steinu,

kterému panství Řičansko-Veverské s jednou ústní a 2 koňskými porcemi má dáti byt a obsluhu, jak císařský reglement ze dne 3. prosince 1697 v 5. odstavci obsahuje, totiž přístřeší, lůžko a společné užívání světla a tepla, jak ho majitel kvartýru beztoho sám s rodinou svou má a k tomu vedle cís. nejmilostivějšího reskriptu ze dne 12. ledna 1712 na jeho ústní porci poskytovati libru masa, máz piva a dvě libry chleba, pro jeho císařského služebního koně šest liber nebo achtel ovsa, osm liber sena a půl otepi slámy, den ode dne, jak dlouho totiž v skutku na bytě zůstane a císařský služební kůň jest před rukama. Kdyby on s tím se nespokojil a více žádal anebo vynucoval a tím výtžnosť spůsobil, budiž to dle § 13. cís. ordonančního patentu ze dne 21. ledna 1699 udáno ihned po činu spáchaném a před uplynutím 14 denní lhůty v § 14. ustanovené u jeho představeného officíra a kdyby ten k dostiučinění se neměl, u král. krajského úřadu. Podobně, kdyby muž nebo kůň na bytě jsoucí odešel, má se to oznámiti vrchnosti gruntovní nebo představenému hospodářskému úředníku během 24 hodin, aby uvědomili o tom cís. pana vrchního komisaře, jakož i jednoho důstojníka, kam voják nebo kůň přísluší.

Ostatně však má na tento list zapsán býti den, kdy svrchu jmenovaný muž do bytu přišel a kdy zase odtáhl, neméně po kolik dní jemu a jeho cís. služebnímu koni porce předepsané byly vydávány a pak budiž list hned po odtáhnutí muže – pod ztrátou náhrady za ubytování – předložen podepsaný královskému krajskému úřadu, který ho bez prodlení zašle zemské účtárně, aby s důstojníkem toho vojska zjistila a pak panství nahradila útraty s ubytováním spojené. Dáno v Brně 13. září 1714.

Král. cís. Veličenstva dvorní vojenský rada, generální polní strážmistr, postolí, přísedící zemského soudu a král. hejtman Brněnského kraje N. N.


obecní: primatora Jana Kotka, rychtáře Matouše Vinčara, kteří oba už ty úřady dříve byli zastávali, pak konsorty: Petra Horáčka, Jana Sanejtrníka.
Za toho představenstva stalo se 8. září porovnání mezi Bartolomějem Peprlou a Kilianem Tkalcem, sousedy a jich manželkami, kteříž se byli mezi sebou nerozvážnými a hanlivými slovy zhaněli a veliký svár a různici zdvihli.1)

9. Hospodářství s obecními horami (lesy) ve V. Byt.

Řád lesní od Zikmunda Tyffenbacha r. 1615 předepsaný, že totiž pod pokutou 10 zl. mor. nesmí si nikdo bez náležitého povolení panského úředníka v lese obecním dříví bráti, celkem byl zachován, jak dosvědčují obecní účty. Tak čteme v nich r. 1686 dne 1. února: „Když se dříví posazovalo (t. j. odhadovalo, cenilo) v obcinách, útrata 371/2 kr. Podobně r. 1687 „při posazování drev obecních 2 zl. 28 kr. 11/2 d za pohoštění.“

Občas prohlíželi úředníci les. Dle ob. účtů r. 1678 dne 13. července „při prohlížení lesů obecních pro pana hejtmana, purkrabího a polesného pohoštění 2 zl. 211/2 kr., pro tři koně 11/2 achtelu ovsa.“

Hajní hor obecních skládali přísahu dle následujícího vzorku z r. 1672:

Já N. N. přísáhám pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii i všem svatým, že chci v této své povinnosti hájenské, která jest na mě od poctivého ouřadu na místě vší obce městečka Bytyšky Veverské vložena, na lesy obecní témuž městečku náležející (aby se v nich nemírným sekáním dříví buďto velkého nebo drobného žádná škoda nedála) dobrý pozor dáti; a pokudžby kdokoliv proti pořadu práva a privilejím témuž městečku uděleným se v tom postihl, tehdy tu věc témuž poctivému ouřadu ve známosť uvésti chci, aby takový přestupník náležitě a jiným ku příkladu vedle vyměření práva ztrestán byl a tím lepší řád, nežli nyní spatřín se vynachází, aby zachován býti mohl. K tomu mi dopomáhej pán Bůh všemohoucí, blahosl. Matka Boží a všichni svatí. Amen.2)

Hajným těm později svěřen též dozor na potoky (byl vlastně jen jeden).

Co do výnosnosti lesů nelze nám mnoho říci. Sousedé dostávali dříví vysoké (jedlové, smrkové, borové) a nízké (z křovin nejvíce bukových nebo dubových). V zimě se jim posazovala to jest taxirovala, cenila drva vysoká, a kus nízkého lesa rozděloval na oprátky. Dostávali-li sousedé všichni stejně mnoho dříví na pálení, či více nebo méně dle poměru polností, není nikde zaznamenáno. Stavebního dříví jim dle potřeby uštědřováno zvláště. Z lesa bralo se také stavební dříví na opravy mostů, lavek, radnice a jiných obecních budov, pak fary, školy atd. Odprodáváno bylo málo. Účty 17. století nevykazují žádného peněžitého příjmu z lesa.


1) Kpp. 93–96.
2) V ob. archivě.

10. Porovnání sporu o některé věci v Komíně r. 1674.

V Komíně, jenž patřil panenskému klášteru „Brána nebes“ v Předklášteří u Tišnovam měli ct. OO. Jezuité Brněnští mlýn.1) Různé spory, které tu vznikly mezi nimi a Komínskými poddanými, byly urovnány 14. února 1674 prostřednictvím probošta „Brány nebes“, Bartoloměje Scholze a Joachima Nabingera, hejtmana Předklášterského statku následovně: Komínským obyvatelům dovolil P. Václav Sattenwolff, rektor jezuitské kolleje a konvent, aby zadními vraty skrz mlýn chodili a jezdili a přes stav na dryhou stranu řeky přecházeli, avšak jen ve dne, a nepoškozujíce pole a osení kolleje u mlýnu ležící. Panenskému klášteru darovali Jesuité prázdné místo, které mlýnu u cesty při vjezdě do dědiny patřilo, a na němž stávala kdysi chalupa. – Komínští sousedé odstoupili ct. OO. Jesuitům ku mlýnu sporný dvorek a kus skály, počínaje „od jednoho rohu nové zdi až ke druhému, na kopci však až k příkopě a tudíž až k mlýnskému sklepu“, s tou výhradou, že kdyby si tam mlynář něco vystavěl, nesmí tím cesta skrz to místo Komínským býti zahrazena, a kdyby P. Bůh vojnu dopustil, že si Komínští smí na ten dvorek a do mlýna schovati před nepřítelem dobytek, nářadí a movité věci, pokud stačí místo. Komínským ženám zakázáno práti na stavě, protože ho tím poškozovaly a určeno jim místo pohodlné pod vantroky.2) Toho časy byla abbatyší kláštera Tišnovského Voršila Gamsa.

11. Obecní úřad V.-Byt. 1674–76. Primator Ondřej Řezník

Rozhodnutí o včelách zlodějkách. Žádost na potvrzení privilejí.

Za primatora Ondřeje Řezníka, rychtáře Matouše Čecha, purkmistra Matouše Koláře a spolu konsortů ostatních dne 6. října 1674 vyjednán byl následující zvláštní případ o včelách zlodějkách:

Jiřík Belha a Petr Fila, maje každý nějakou částku včeliček, při nich spatřili, že by od jiných včel překážku měly. Na to pozor dávajíce vyšetřili, že by včely Jakuba Slámy jim překážky činily, jako i při poctivém právu to naň provedeno, kteréžto včely (zlodějky) jsou zhubeny a zkaženy. Jakub Sláma tvrdil a na svou duši přijal, že o tom žádné vědomosti neměl. Kdyby se to při jeho živnosti opakovalo, uvolil se na pokutu 20 tolarů moravských; tentokráte se však porovnali vedle dobrého sousedství, aby k záduší sv. Jakuba 4 libry vosku položil.3)
Hůře pochodil Kašpar Bukej v podobné záležitosti. Jeho včely r. 1683 škodily včelám několika sousedů, znalci vyznačili čtyři špalky zlodějek, kteréžto u přítomnosti osob k tomu zřízených zničeny. Právo pak naznalo, aby zaplatil Kašpar Bukej 6 tolarů moravských pokuty, polovici k záduší, polovici obci; a náhrady Jirovi Pickovi za 1 špalek 2 zl. peněz, Kristianu Slámovi za 4 špalky 51/2 zl., Matěji Farovskému za špalek 1 1/2 zl. a Tomáši Rejholci za 1 též 11/2 zl.4)

Za toho úřadu ucházeli se V.-Bytyští r. 1675 o znovupotvrzení svých privilejí u Antonína Františka, hraběte z Collaltů. On odkázal je na svou manželku jako majitelku Veveří.5) Správního listu neobdrželi, avšak to jim neuškodilo; listy dřívějších vrchností (Teufenbašské) platily i pro budoucí časy.


1) Ač Komín patřil klášteru Tišnovskému, mělo tam probošství Brněnské „starý statek“ a r. 1602 Matěj Jelitovský z Jelitova svobodný mlýn a dvůr, což Brněnští Jezuité koupili a s Řečkovickým statkem spojili. (Wolny, M. Mähren.)
2) V registr. Veverské č. 138.
3) Knihy památní právní str. 107.
4) Ibi str. 136.
5) Něm. listina v ob. archivu.

12. Nejstarší matrika pro Vev.-Bytyšskou farnosť založená r. 1674.

Nový boční oltář zbudován; odpustky ku kostelu farnímu vymoženy.

Nepodceňujeme zásluhu faráře Jestřabského, že koupil důkladnou knihu in VIII° na zapisování sdavek, křtů a pohřebů. Úmysl jeho byl, aby matrika potomstvu se dlouho zachovala, jsouc zdrojem dějin vydatným a pravdomluvným. Vážná jsou slova, se kterými ji vkládá do rukou nástupců svých. Na straně první je letočetný pětiměr jako heslo:


NoMJne qVJD JesV CarIVs esse VaLet?
(to jest: Nad jmeno Ježíš co může býti dražší? r. 1674).

Na druhé straně na vrchu je letočetné dvouverší:


Non MJhJ CeDat honos, at JesV qVaeqVe VaLentI:
Jn CVJVs ManIbVs Dona VenIre soLent.
(to jest: Ne mně vzejdiž česť, nýbrž Ježíši všemocnému; r. 1674
v Jehož rukou dary přicházívají; r. 1674)

Pak následuje připomenutí (latinské):


Čtenáři a nástupče příznivý.
Na maličkosť upozorňuji tě.
1. Přeješ-li si seznati pořad pokřtěných ode mne a velectihodných a veledůstojných mých předchůdců, nalezneš je v matrice staré; podobně sdavky a pohřby.
2. Jelikož stará matrika hanebně pořezána a potrhána byla od těch, do jejichž rukou přišla, tuto díla v každém ohledu dobrého koupenou a ozdobnou rač bedlivěji chovati a střežiti.
3. Uráží-li co oči a ducha, netrhej toho, nýbrž ber ohled na dobré a slušné (které s nedokonalým spojeno jest). Neboť všeho nemůžeme všichni.

Načež končí pisatel českým veršíkem:


Nemůžeme všichni všeho,
Zvlášť, kdo se neučil čeho.

Napomenutí Jestřabského bylo do budoucna při matrikách šetřeno, starší však knihu, o níž on praví, že byla chatrná, ruka nerozumná zničila docela, tak že matriky nejstarší nyní počínají rokem 1674.

Druhý boční oltář nový r. 1684 na straně evandělní ve farním chrámě vystavěn, jak svědčil český nápis, z nákladu a štědrosti slovutného pána Ondřeje (Kupce) Řezníka t.č. primatora, ke cti a chvále bolestné Matky Boží.1)

Odpustky plnomocné týž rok získány pro slavnosť sv. Jakuba, čímž zbožnosti farníků nový dán podnět.2)


1) Lpe str. 6.
2) Wolný, K. Top. Br. I. p. 293.

13. Hejtman Veverský Kašpar Vilém Christ 1676

ponejprv jmenován v knihách památních právních ke dni 28. září 1676. Z matrik farních máme o něm následující zprávy. S manželkou Alinou (Helenou) Ludmilou měl, když bydlel na hradě Veveří, tyto dítky:

1679 Antonína Gabriele, 1681 Jana Kašpara, 1682 Františku Terezii, 1683 Kateřinu Helenu, 1685 Jana Františka.

Za kmotra při křtu svatém byl všem Antonín František, hrabě z Collalta, kmotrou prvních dvou Anna Maria Františka Karolína Hořecká rozená hraběnka z Kolovratů; ostatním třem Regina Apollonie Terezia Rogendorfová, rozená hraběnka z Kolovratů, paní na Rejci atd.

Dcerušky na Veveří narozené obě zemřely v útlém věku (1683 a 1686) a pochovány jsou v kostele Matky Boží u hradu Veveří.

Od r. 1685 zastával Christ úřad vrchního hejtmana všech panství Collaltských a přesídlil později do Brtnice, odkud ještě roku 1699 sousedů Veversko-Bytyšských proti hejtmanu Veverskému se ujímal.1)

14. Obecní úřad V.-Byt. 1677–78. Primator Jan Kotek.

Roku 1677–78 úřadovali na obci: primator Jan Kotek, rychtář Ondřej Kupec (Řezník), konsortové: Petr Horáček, Jan Sanejtrník, Havel Zahradník, Říha Sláma a Václav Němeček.

Za ně porovnal se 1./8. 1677 bývalý rychtář Matouš Čech, kožešník s Havlem Zahradníkem, kteří „jsou se byli nenáležitými a hanlivými slovy pohaněli, jako také i zlodějův sobě podávali.“ (Kpp 110–119).

15. Hospodářské výrobky panské vnucovány poddaným a ty na mnoze za vysoké ceny (1677–1708).

Některé vrchnosti oblíbily si, vnucovati poddaným svým potraviny výroby vlastní za ceny namnoze vysoké, na příklad pivo, kořalku (pálené), sýr, máslo čerstvé nebo přepouštěné, ryby, dobytek na maso, drůbež atd. I v obecním archivě V.-Bytyšském nalézáme důkazy, že podobně jednala vrchnosť Veverská. Jsou tu rejstříky z r. 1678 na 200 liber panských ryb (76 kaprů), na 170 liber panského sýra, výkaz dluhů za ryby, sýr a pálené. Z následujících let máme: rejstřík ze dne 19./8. 1691 na 55 mázů panského páleného, z r. 1692 na 100 liber sýra, pak rejstříky bez datum na 317 liber sýra, na panské maso z krávy na hody dané a jiné. Rejstříky vykazují, mnoho-li který soused, domkař nebo podruh odebral a platil.


1) V ob. účtech r. 1689 mezi vydáním zapsáno: 18 kr. J. Nechvílovi a Matouši Kožušníkovi, když s memorialem do Brna za paní hraběnkou v příčině kladby p. hejtmana chodili. Co to bylo za kladbu, a kdo byl v kladbě, nelze pro nedostatek jiných pramenů zjistiti.

Že z takových panských dodávek mívala také obec škodu, dokazují obecní účty. R. 1677 obec doplácela na panské zelí od občanů rozebrané 12 kr.; na husy, morky a slepice panské přidala 2 zl. 14 kr. V účtech za r. 1680–81 čteme: Na 66 liber sejra panského porazeno 3 lib. za 9 kr. (to jest 3 lib. se provážily a obec je musila doplatiti), na rozdaném páleném 55 mázů – ušlo v rozměření 32/4 mázu čili 42 kr. (12 kr. máz); po rozvážení sýru panského z 356 liber ušlo 15 liber = 45 kr.; na rozděleném páleném 66 mázů ušlo 32/4 m. = 42 kr. Roku 1687 na krávu, která k posvícení byla dána na městečko za 101/2 zl., doplaceno 17 kr. Roku 1689 na moráka a 5 morek panských z obecních peněz přidáno 2 zl. Roku 1693 pan správce z kontribučních peněz srazil obci 1 zl. za okurky, kterých občané „ani nepřijali“; a obec doplácela 34 kr. za víno, které bylo na obec dáno a šenkováno (za přemrštěnou cenu) 10 kr. a „nemohlo vyjíti po těch penězích“. Poslední toho druhu vydání zaznamenáno r. 1708: na krávu, která na městečko z panského dvoru vzata a zabita a na 7 rýnských do důchodu vyšacována byla, a za kterou vysekáním se jen 6 zl. 30 kr. stržilo, doplaceno 30 kr.

Takové obtěžování poddaných bylo vrchnostem zapovězeno patentem robotním ze dne 27. ledna 1738 v § 24. na všechny budoucí časy.

16. „Věrný, pravdivý a nezfalšovaný seznam štolních příjmů“1) z Vev. Bytyšky

zachoval se psaný 26. ledna 1677 vlastní rukou faráře V. Jestřabského ve farním archivě. Je zdělán k rozkazu biskupské konsistoře Olomoucké. Jestřabský v něm vyznává:

Ode křtu nic určitého nedostávám, nýbrž dle možnosti rodičů 18, 21 nebo 24; jsou-li bohati nebo dají-li dobrovolně, 30 kr.–

Od úvodu šestinedělky 6 nebo 9 kr.

Od stvrzení manželství, jsou-li bohati, což však je řídké, 1 zl. 30 kr., jsou-li prostředně zámožní 1 zl., obyčejně od jiných 30 nebo 45 kr.

Za ohlášky v okolí obyčejně se platí 18 kr., mně však málo kdy toli, nýbrž buď 15 nebo 12 kr.

Za pohřeb slavný se zpívaným requiem, s hodinkami celými, s kázáním pohřebním a slavným konduktem 3 zl.; za pohřeb a zpívanou mši, je-li bohatší 1 zl. 15 kr.; za pohřeb a tichou mši 45 nebo 36 kr., za pohřeb samotný 30 kr.; za pohřeb dětský 18 nebo 15 kr., leč by kdo dobrovolně více dal; za tichou mši za zemřelé nebo votivní 15 kr.

Od svátosti pokání, přijímání, posledního pomazání – udělených nemocným i sebe vzdálenějším, pranic. Mimo to, že četné pohřby a křty chudým konám, dosvědčí mi všichni farníci.


1) Fidelis, vera ac gennina accidentium stolae consignatio.

Beru-li po soudu bisk. konsistoře mnoho, uvoluji se v budoucnosti říditi se dle obdrženého předpisu.

Kostelníci při křtech často ničeho nedostanou; od bohatších však 2 až 3 kr.; při sdavkách také 2–3 kr.; při pohřbu jakémkoliv i za vyzvánění mnohdy ani „zaplať P. Bůh“; někteří uznalejší poskytnou však pecen chleba nebo 3 kr.

Nosiči při pohřbech jakýchkoliv 18 kr., v Říčanech ?

O příjmech rektorových ze štoly již jsme mluvili.)

17. Rektoři V.-Bytyští: Martin 1677, Matěj F. Farovský 1681–1706, Matěj Josef Farovský 1706–1717, Frant. Kratel 1717. – Rektor Řičanský Jiří Tučapský † 1713.

Druhý rektor Vev.-Bytyšský, kterého známe, slul Martin. Roku 1677 dostal z obecních důchodů 2 kr. koledy, o sv. Duchu s druhými muzikanty, kteří v kostele hráli, 4 mázy piva po 11/2 kr., úhrnem tedy za 6 kr. Farář v úředním štolním výkazu ze dne 26. ledna 1677 poznamenal, že se živí ludimagister, jelikož jeho akcidence ze štoly jsou skrovné, řemeslem.

Nota: Ludimagister v přifařených Řičanech nedostával stálého platu, nýbrž jen akcidence ze štoly a něco za vyučování dítek (obyvatelů bylo 220). An neuměl řemesla, pomáhal si žebrotou (vivit mendicato). Časem v Řičanech učitele ani nebylo.1)

Ještě jednu pamětihodnosť týkající se školy Bytyšské víme z r. 1677. Za udělání parkanu u školky dvěma tesařům zaplaceno 10 kr. Před školkou tedy byl parkan a jím chráněna byla zajisté zahrádka, jaké mívali před domy i sousedé jednak pro ozdobu, jednak na ochranu proti dobytku. – Obec i v napotomních letech velikých starostí a výloh si nenadělala se školkou. Roku 1681 dala udělati stolici, od čehož platila 8 kr.

Z té nové stolice soudíme, že nastoupila nová osoba učitelská, které se podařilo provésti tak znamenitý převrat. Rektorem tím byl Matěj F. Farovský, syn po „slovutném“ r. 1675 zemřelém muži, Tomáši Farovském. Že se r. 1681 M. F. Farovský stal rektorem, naznačuje nám ještě jedna okolnosť. Účty obecní obsahují tato slova: „Na Farovském uchází z jednoho komína 1 zl. 10 kr.“ Byltě Farovský sousedem a když se přestěhoval do školky, neplatil snad toho roku daně z komína (domovní); obec pak ji za něho uhradila.

Farovský přivedl rektorství ku větší cti. Byltě mužem váženým, neboť on i manželka jeho Dorota častěji žádáni byli za kmotry při křtech. Z manželství jejich pošlo několik dítek, z nichž 5 ve stáří 3/1–7 roků zemřelo. Kmotrem jejich dítek byl z počátku obecní písař a rathouzský, pan Jakub Roupek, později, jelikož Roupek zemřel, farář Deblínský Jiří Josef Hyl; kmotrou byla urozená paní Anna Maria, poštmistrová z královského


1) Wolný: Kirchl. Topographie, Brünner Diöcese. I., p. 298.

města Brna.1) Posledně pak kmotrovství převzali dolní mlynář a horní mlynářka.

Farovskému svěřen také důležitý úřad radního písaře (snad již r. 1690 jistě) r. 1693. Předchůdcové jeho dostávali za písařství 11 zl., špich soli v ceně 30 kr. a 2 míry žita. Farovský obci spustil 2 zl. Jako písař netoliko zapisoval obecní příjmy a vydání, nýbrž vedl korrespondenci s úřady, záležitosti sirotčí, rozvrhoval daně a byl duší hrdelního práva Vev.-Bytyšského. Roku 1699 byl i rychtářem, r. 1703 a 1705 purkmistrem. Farář V. Jestřabský dal si od něho psáti také matriky. Od r. 1686–1697 přifařeny byly k Bytyšce také Semtice a Chudčice, z čehož měl i rektor dočasné zvýšení příjmů.

„Dne 25. března 1706 umřel Matěj Farovský, soused a rektor Bytyšský, stár 58 let, před smrtí svátostmi svatými zaopatřený a pochován jest dne 24. dito u Matky Boží“ tedy na společném hřbitově. Vyznamenání, jakého dostávalo se ob čas nejpřednějším sousedům nebo úředníkům, že totiž pochováni byli uvnitř kaple Matky Boží nebo kostela farního, nebylo popřáno žádnému rektorovi. Dorota vdova žila ještě 4 léta. Dcera Anna vdala se r. 1713 v Řičanech.2)

Po Matěji F. Farovském převzal rektorství syn jeho Matěj Josef Farovský, který již za živobytí otcova psaním a zajisté i učením mu pomáhal. Matriky alespoň jsou už od r. 1703 psány rukou synovou. Matěj pojal 9. listopadu 1706 za manželku Marynu, dceru po zemřelém Lukáši Christovi, šafáři na předměstí Brněnském, a žijící Salomy. (Saloma zemřela v Bytyšce u dcery r. 1716 u vysokém věku 80 let.) Radním písařem stal se později také.

Z obecních účtů dovídáme se, že r. 1708 bylo dáno rektorovi za natahování hodin na celý rok 3 míry žita, a že r. 1709 z jeho služby primator vyplatil rathouzskému (hostinskému) za pivo 1 zl. 45 kr.

Školka byla r. 1709 od tesařův opravena nákladem 1 zl. hotových peněz. – Od r. 1714 přestal rektor psáti matriky česky, neboť přišel asi rozkaz, aby psány byly latinsky. Chtě nechtě vedl je latinsky stařičký farář sám.

Farovský zemřel ještě jako mladý muž 30. dubna a pochován u Mtaky Boží 1. května 1717. Manželka, která jej byla obdařila třemi dceruškami, vdala se po druhé r. 1721 za jistého vdovce Jana Stirnada.

Na krátko svěřeno bylo řízení školy Bytyšské Fr. Kratelovi. Nevíme o něm ničeho, leč že 12. listopadu 1717 při křtu nemanželského dítka toulavé neznámé ženské zastupoval kmotra Jos. Porázka, souseda.


1) K té kmotře Farovský se dostal bezpochyby náhodou, neboť nevěděl ani, jak se jmenovala. Při prvním křtu ji zapsal prostě jako poštmistrovou, při dalších jí dal jméno Metzger a konečně Metzburg. Ubožák ve své skromnosti ani se neopovážil urozené paní kmotry se zeptati, jak se jmenuje.
2) Dle tamějších matrik.

V Řičanech dle matrik tamějších rektorem byl r. 1709 Jiří Tučapský. Roku 1711 umřela mu 66letá manželka, po roce provdal dceru za Fr. Šupku, syna bednáře panského, a r. 1713 70letý zemřel.

18. Obecní úřad V.-Byt. Primator Jan Kotek.

1679–1681 (do ledna jistě) úředními osobami byli: Jan Kotek, primator, Ondřej Řezník či Kupec, rychtářem, a konsorty Havel Zahradník, Jíra Sanejtrník, Jíra Zedníček, Jakub Nechvíle a Jakub Belha. (Kpp.)

Za jejich úřadování morová rána ohrožovala V. Bytyšku; r. 1680–81 proveden hrdelní soud se žhářem Matoušem Říhou, a urovnány rozličné různice, jak je níže uvádíme.

19. Mor roku 1679

řádil skoro po celé Evropě. I Morava jím ušetřena nebyla. Lidé nenalezše proti němu prostředků přirozených, utíkali se s prosbami k Bohu a svatým. V Brně na přímluvu P. Marie svato-Tomské mor zanikl.

Vev. Bytyška zhouby té byla uchráněna. V matrice je zapsáno zemřelých z celé farnosti r. 1679 jenom 9, r. 1680 čtrnáct, r. 1681 šestnáct. Všeobecné přesvědčení, že metla ta je trestem za hříchy, zavdalo podnět k různým pobožnostem na smíření boha rozhněvaného a ku přísným zákazům prostopášností. Toho druhu jest poručení Jeho Vys. hraběcí Excellence, a poručení J. Císařské M. dne 27. října 1680 vyšlé. (V ob. archivě přepis).

Předně. Poněvadž na panství mém Veverském Pán Bůh všemohoucí až dosavad od morové rány svých poddaných chrániti ráčí, a nyní skrze zjevení sv. Kapucína (má zněti: dle oznámení Patrů Kapucínů) některý jejich Pater v den sv. panny Terezie (15. října) zemi moravské a v ní obývajícím lidem o 9 hodinách sv. požehnání dávati bude – každý křesťan v tu hodinu do chrámu Páně se najíti a tu jako by on (Pater Kapucín) sám životně na jeho hlavu takové sv. požehnání dal, k svému srdci připustiti má, při tom pět Otčenášů a pět Zdrávas Marií vyříkati, jakož i také svému nařízenému správci ze svých hříchů se náležitě vyznati a potom velebnou svátosť přijati.
Druhé poručení J. Cís. M., týkající se předně J. kn. M. pánův hrabat, též urozených, a všech vůbec lidí; pokud by na jejich statcích od největších až do nejmenších poddaných, čeledi, dítek jaká prostopášnosť nebo hříchy, povyky a noční toulky se děly – tehdy pro takové výstupky vinník ať je z předních nebo nižších stavů beze všeho ohledu, nerci-li na statku ale i na hrdle ztrestán býti má.

20. Kostel ve V. Byt. rozšířen a věží opatřen r. 1679.

Bohoslužebné potřeby ve V. Bytyšce a v Řičanech.1)

Dne 9. července r. 1678 odbývána ve Vev. Bytyšce duchovní komise. Shledavši, že je kostel pro 544 farníků Bytyšských a 220 Řičanských malý a věže řádné nemá, nařídila, aby neodkladně


1) Wolný, K. Top. Br. I. 292 a 298.–II. 32 Lpe p. 3.

kostel dvěma pobočními kaplema byl rozšířen a věž vystavěna z příspěvků dobrovolných. Horlivý mladý farář Jestřabský rozkaz provedl a věž kamennou ozdobil nápisem:


ALMe DeVs, BItIska tVo ConstrVXIt honorI.
což zní česky: „Dobrotivý Bože, Bytyška ku Tvé zbudovala cti r. 1679“.

Do nové té věže pak zavěšeny dva zvony z věže staré, ulité oba r. 1648.

Kostel nebyl sice bohatý, avšak opatřen byl potřebným náčiním. Jestřabský dal do matriky děkanství Doubravnického, ku kterému tehdy Bytyšská farnosť patřila, zapsati r. 1672 a 1691 tuto poznámku o stavu jeho: „Kostel má 3 oltáře nekonsekrované, 3 pozlacené stříbrné kalichy s patenami, jednu malou stříbrnou, a jednu velkou měděnou monstranci, stříbrné konvičky s táckem, stříbrnou pyksli na sv. oleje a pohár na abluci, 8 kasulí (mešních rouch) a dva zvony. – Ve filialním kostele v Řičanech byly 3 oltáře, hlavní konsekrovaný, 1 stříbrný kalich pozlacený, 1 taková malá monstrance, 4–5 mešních rouch, 3 zvony a jiné potřebné věci.

21. Farář Jestřabský počíná dostávati desátek z Říček. 1679.

Říčky byly přifařeny k Řičanům. Když Řičany neměli faráře, přivlastnila si desátek vrchnosť (Rosická). Jestřabskému podařilo se za pomoci hraběte z Collaltů vymoci, aby desátek zase odváděn byl duchovnímu správci Řičanskému, jímž byl on. Ponejprv tak stalo se r. 1679 a Jestřabský uvolil se za souhlasu děkana svého, faráře Doubravnického Martina Františka Mittwohnera, že jak to dělávala vrchnosť, spokojí se pro svou osobu (a nikoliv pro nástupce) s desátkem ze tří klasů, totiž pšenice, žita a ovsa a že z jiné úrody nebude vytejkati1) Desátek ten dovážela faráři Rosická vrchnosť na své útraty.

22. Požár ztráví ve V. Byt. 10 domů; žhář chycen a potrestán.

Průběh procesu s ním zavedeného hrdelním právem V.-Bytyšským.2)

Dne 11. ledna vyšel na chlívech Matouše Vinčara ve Vev. Bytyšce oheň a ztrávil jeho a devět jiných domů. Podezření, že založil, padlo na Matouše Říhu, který jsa asi 15–16 let stár z Kyniček pocházel, a u Vinčara se učil řemeslu ševcovskému.


1) Vyjádření ve farním archivě.
2) Examen právní Matěje Říhy dto 25. ledna 1680. – List hejtmana Christa z Veveří dto 21. února 1680. – Poznamenání útraty. – Kpp. str. 129. Všechno v ob. arch.

Hned v den požáru zaveden s Říhou výslech za přítomnosti celého úřadu Bytyšského, pak hejtmana a purkrabího Veverského, načež vsazen Říha do městysské káznice. Druhý a třetí výslech konán bez hejtmana, avšak před purkrabím dne 25. ledna a 15. února. Říha vypověděl, že byl od hospodyně 4. ledna a pak zase 11. ledna zbit tak, že onoho 11. ledna rozhněvav se, vzal asi hodinu před večerem uhlí do klobouku a je na chlévy vyhodil a tudy asi hodinu na noc oheň vyšel.

Po té sestavil písař radní zprávu k vyššímu právu Brněnskému a předložil ji hejtmanu Veverskému ku schválení. Hejtman Christ 21. února 1680 odepsal: „Slovutní: pane primatore, rychtáři a konšelé; formulu psaní ke slavnému vyššímu právu města Brna v příčině Matěj Říhova od vás sepsanou jsem dostal, a co v sobě obsahuje, vyrozuměl; – načež odpovídám, aby se na ten spůsob dnes zhotovilo a zýtra tam odeslalo.“

Dne 25. února list zanesli do Brna purkmistrovi dva sousedé. Když došla odpověď, bylo třeba ještě jednoho výslechu, k němuž dostavil se do Bytyšky zase purkrabí. Načež nařízen z Brna ještě jeden doplňovací výslech, který odbyt dne 7. dubna, opět před purkrabím. Dne 5. června teprv donesen byl z Brna ortel, aby Říha mečem právním ztrestán byl. Než vrchnosť Veverská, hraběnka paní Marie Maxmiliana Terezie i pohořelí mu provinění odpustili a tak z nařízení vrchnosti toliko základně v šatlavě 12. července vymrskán a ze země moravské vypovězen byl. Kdyby po dvou dnech někde v okolí ještě byl přistižen, měl rozsudek smrti nad ním přece býti vykonán.

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Útraty ty byly z obecní kontribuční kasy od hejtmana Veverského vyplaceny či nahraženy 20. listopadu 1680.

Ze seznamu a průběhu procesu toho jde na jevo 1. že i úřadu Bytyšskému i hejtmanu Veverskému jednalo se o urychlení procesu; vždyť obec poslala i purkmistru i syndikovi Brněnskému ryby darem a hejtman cesty podnikal do Brna – zajisté na umenšení útrat s živením vězně spojených; 2. že soudní moc vrchnostenská při výslechách nejen rychtářem, nýbrž i purkrabím byla zastoupena; 3. že vrchnosť mohla uděliti a také udělila milosť i přes rozsudek hrdelního práva a zmírnila trest na vyhnanství.

Co chtěli Bytyští na Nigrinovi, faráři v Dalešicích, nemohli jsme vypátrati.

V lednu r. 1681 na poručení hejtmana Christa byla v mír a konec uvedena různice mezi Jiříkem Cihlářem (panským) a Vavřincem, po † Havlu Bednáři, týkající se jejich manželek.1)
A dne 13. června 1681 (snad už za úřadu obnoveného) zapsáno jest troje porovnání najednou: žena Jana Klobučníka nařkla Jakuba Klobučníka, že jí mouku a dříví pokradl a jeho manželku, že by mura byla a jí cucala; manželka Ondřeje Rozkošného v něčem nedůvodně podezřívala Havla Zahradníka; a manželka Klobučníkova shaněla slovy Václava Ševce a jeho manželku.2)

23. Oprava kostela Mor.-Knihnického 1681.

Roku 1681 podnikl farář Kuřímský Wentzek opravu kostela v Mor. Knihnicích, jehož patronát (od r. 1562) patřil králové klášteru na St. Brně. Při opravě bohužel mnoho starožitného, i památný svatostánek odstranil. Zevně se původní sloh dosti zachoval v křížovém půdorysu, v trojhranném průčelí, na vchodě jižním a polookrouhlé klenuté apsidě, ač vysoké gotické okno za hlavním oltářem jest zazděno a dvě postranní přeměněna an čtyřhranná.3)

1) Kpp. str. 131.
2) tamže 132.
3) Wolný K. Top. Br. D. I. 2852., 88.

24. Obecní úřad ve V. Byt. 1682–86. Primatoři Petr Horáček, Petr Fila a opět P. Horáček.

Dne 3. května 1682 za primatora Petra Horáčka, rychtáře Ondřeje Kupce, purkmistra Havla Zahradníka a konsortův: Jiříka Zahradníka, Jiříka Smejkala, Matěje Svobody a Pavla Syrovátky stalo se porovnání mezi Prokopem Provazníkem a Vavřincem Malým z Mor. Kynic. Provazník Malého nařkl, že mu o jarmarce vzal bič, načež Malý odpověděl, že Provazník by nebyl hoden při jarmarce prodávati.1)

Obecním písařem 1683–89 byl Jakub Raupek, dříve písař hejtmanův. zemřel 3./V. 1689 teprv 37letý. Měl písmo úhledné a byl mocen také jazyka německého. Od r. 1684 byl také hostinským na radnici, jak jsme již uvedli.

Na podzim r. 1682 primatorem už byl Petr Fila.2)

R. 1684 za primatora Petra Fily, purkmistra Jiříka Zedníčka, a konsortův Tomáše Režného, Matěje Svobody, Pavla Kováře a Pavla Syrovátky byla k žádosti Syrovátky právě jmenovaného do knih památních právních (str. 137) zapsána nemilá příhoda, která ho potkala v pondělí po sv. Kunhutě (na začátku března) o jarmarce v Brně.

Kupuje kožich, nařknut byl od kožešnice, ženy Martina Primasa, že by ho nezaplatil, nýbrž ukrásti chtěl; on potom, háje své poctivosti, u přítomnosti tří sousedů od toho kožešníka a jeho ženy potřikrát pro Pána Boha odprošen byl a pro lepší toho dověrnosť od kožešníka pod jeho pečetí, že tomu tak není, vysvědčení přinesl.

Za primatora Petra Horáčka a rychtáře Jiřího Zedníčka, konsortův Pavla Syrovátky, Matěje Svobody, Tomáše Režného a Pavla ?3) stalo se 9. října 1685 porovnání: Žena Matěje Smejkala nařkla Karkulina z Chudčic, že by od ní, aby mu k vůli byla, požádal, a jeho dceru Kristinu, že by děti vytřípati měla. Odprosila oba (V ob. arch.) Podobně prositi musili r. 1686: 20. února Václav Švec, jenž nařkl Martina Ježka, že by jeho ženy v nenáležitých věcech prázden nebyl; 30. března žena Jana Skalického, která zhaněla Pavla Válku nedůvodnými slovy.4)

25. Dočasné přifaření Chudčic a Semtic do Veverské Bytyšky 1686–1697.

Farnosť Čebínská, k níž Chudčice a Semtice patřívaly, a o níž už ve XIV. století zmínka se činí, v dobách všeobecného odpadlictví od víry na Moravě pozbyla svou samostatnosť a byla r. 1653 přidělena faře Lomnické Pro velkou vzdálenosť však duchovní správa byla odtud obtížna. Ač vypomáhali faráři z Kuříma a Vev. Bytyšky, přece stávalo se, že věřící hynuli někdy bez svátostí umírajících. Proto již r. 1684 opravdově bylo vyjednáváno, aby
1) Kpp. 133.
2) 134–5 tamže.
3) Ob. účty.
4) Kpp. str. 148–149.

osamostatněla zase Čebínská farnosť a obec se nabízela, že vystaví novou faru a odváděti bude desátky. Kostel toho času obehnán byl zdí, měl 3 stříbrné kalichy a pozlacené cimborium; příjmy plynuly mu ze dvou luk r. 1660 darovaných.1) Vyjednávání nevedlo k cíli. Toho však domohly se Semtice a Chudčice, že na čas, než by Čebín svého duchovního dostal, výnosem biskupského officia Olomouckého přiděleny byly Veverské Bytyšce, s níž sousedily2) a sice roku 1686. Poměr ten potrval až do roku 1697, kdy vrátily se obě osady k Lomnici; tak aspoň svědčí matriky.3)
Obě dědiny za dočasného přifaření odváděly Vev. Bytyšskému faráři desátek dvojí, jeden stálý, jiný desátkovaný.4) Jestřabský vřadil nový ten příjem roku 1691 do fasse farních příjmů; na základě fasse pak vyměřeny byly farnímu obročí různé poplatky, mezi nimiž i papežská daň, a zůstaly břemenem jeho i po r. 1707, od kterého roku desátky už bral Čebínský duchovní správec v nově ustanovený. Nesrovnalosť ta přestala teprv roku 1753, když farář V.-Bytyšský Wolf pomocí děkana Lomnického Fr. Dalberta vymohl její nápravu, tak že mu pak ubylo dvě třetiny daně papežské.5)
Přifařením Chudčic k V. Bytyšce dostal se k ní na ten čas i poutní kostel sv. Kříže, od císaře Josefa II. r. 1784 zrušený a později třemi kříži nahražený.
U kostela na straně východní stál za Jestřábského dub dvoják velmi letitý a objemný, pod dubem zahrádka plotem jednoduchým ohraděná. Mnohé milosti při kapli uděleny byly pomoc tam hledajícím v nemocech i jiných potřebách.6)

1) Wolný, Kirchl. Top. Br. I. 330.
2) Lpe 213.
3) Matriky dále dosvědčují, že V.-Bytyšský farář také vypomáhal 1680 v Moravských Kynicích, kde „toho času žádného faráře neměli“, roku 1681–1685 v Německých Kynicích s dovolením Svatoslavského, v Lažanech a Maršově s dovolením Deblínského faráře.
4) Stálý byl každý rok stejný; desátkovaný byl vytýkán na poli a jeho výše stoupala a klesala dle úrody.
5) Lpe. 213.
6) Bližší zprávu najdeš v „Poutních místech“ roku 1887 vydaných dědictvím Cyrillo-Methodějským v Brně. Str. 185–201.

26. Hrdelní právo V.-Bytyšské staví novou šibenici 1687

Koncem r. 1686 nebo začátkem 1687 skátila se Bytyšská spravedlnosť (šibenice). Úřad se tázal hrdelního práva Brněnského, jak by měl se zachovati při vyzdvižení nové spravedlnosti. I dostal následující odpověď (českou):

„Přízeň svou vzkazujeme opatrní moudří přátelé nám milí. Jaké tak naučení od nás míti žádáte, jak byste se při vyzdvižení spravedlnosti své, která před některými dny, dle zprávy vaší, se jest skácela, zachovati měli, to jsme z psaní vašeho dne 20. decurrentis datovaného dostatečně vyrozuměli.
Načež vás tejna nečiníme: abyste s povolením milostivé vrchnosti své, celou obec před sebe předvolali a ji tu příhodu, kterak totižto spravedlnosť vaše sešlostí se jest skácela, a tak zase jiná pro zachování a fedrunk spravedlnosti, též k obhájení vašich svobod a práv vašich, v nově vystavěna býti musí, přednesli; s tím doložením, že těm všem a jednomu každému, kdož při tom pracovati bude, to dílo dokonce v ničemž na ujmu jeho cti a poctivosti čeliti, aniž kdo od někoho za to shaněn, potupován aneb zlehčován býti má, a to pod uvarováním přísných proti takovým přestupníkům v právech vyměřených pokut; v čemž aby ti řemeslníci, již při tom co dělati míti budou, tím více (ochráněni byli), tehdy rychtář váš přísežný s konšely, vezmouce každý k témuž dílu potřebné instrumentum, ku příkladu kladivo, sekyru, do ruky, useknou jeden každý obzvláštně kus od těch k vyzdvižení téže spravedlnosti tu přihotovených klad aneb dřev, ponejprv rychtář, potom konšelé, pak i řemeslníci; a když ty ceremonie se tak vykonají, tu řemeslníci do téhož díla se dají, až do skončení a téže nové spravedlnosti dokonalého vyzdvižení. Vedle čehož jak pokračovati a se říditi věděti budete. Dáno v Brně 28. měsíce ledna 1687.
Purkmistr a rada král. města Brna“.1)

27. Obecní úřad V.-Byt. 1687–89. Primatoři: Petr Horáček; Petr Fila.

Roku 1687 za primatora Petra Horáčka, purkmistra Pavla Syrovátky, konsortův Tom. Režného, Říhy slámy, Jakuba Peprle a Lorence Porázka dvoje porovnání jest zapsáno:

Na sv. Šimona a Judu 28. října: Dorota, žena Bartoně Zajíčka, když byla mluvila na Šimona, syna Jiříka Ondrouška, že nedovolený poměr měl s děvečkou Barborou, musila odprositi.2)
Dne 1. prosince 1687 byl jarmark v Tišnově. Jakub Roupek, rathouzský a obecní písař Vev.-Bytyšský vraceje se z jarmarku domů, byl v cestě od Tomáše Mikuláška ubit. I trefil se k tomu Jakub Ohrabal, sestřenec Mikuláškův s manželkou, a ta potlučeného Roupka slovy popudila, že Ohrabalovi nadal šelem a jináče. Mikulášek naproti tomu se ozval, že kdo jeho ujci šelem nadával, musí sám šelmou býti a šelmovati nepřestával. V tom byl napomínán od kolemjdoucího slovutného muže Tomáše Režného, v ten čas purkmistra, aby těch slov nemluvil, že pan Jakub Roupek žádná šelma není; podobně ho napomínal poctivý mládenec Matěj Kuchynka. On pak mluviti nepřestal: „Pan Jakub Roupek jest šelma“, Režnému: „Jseš i s ním šelma, a kdo se ho ujímá je také šelma“. Na to na památnou za to od Tomáše Režného přes hubu vydržel. A potom bředem a neví se čím jiným do nemoci upadl, tak že až svátosti posledního pomazání potřeboval; brzo pak pookřál a všech třech jmenovaných osob před právem náležitě odprosil, an žádného šelmovství dokázati nemohl.3)

1) V ob. archivě.
2) Kpp. 152.
3) Ibi str. 153–154.

V dubnu 1688 primator: Petr Horáček, purkmistr Tomáš Režný, konsortové: Jiří Smejkal, Jakub Belha, Pavel Kovář, Ondřej Valentin.

Za ně velmi hrubého nařknutí dopustily se Lida a Anna Lamačovy; měly bratra Pavla, jenž byl od těhotné dcery Fily Karkulina z Chudčic poznačen jako jejího obtěžkání původce; sestry běžely na ni do Chudčic a do očí jí řekly, že by to s vlastním otcem míti měla; Karkulin jsa dobrý člověk, spokojil se s pouhým odprošením (28. dubna).1)

Za primatora Petra Fily, zástupce rychtářova Ondřeje Kupce, purkmistra Tomáše Režného dne 7. července 1689 truchlící vdova po Jakubu Raupkovi, obecním písaři a rathouzském, vyčetla Karlu Zahradníčkovi, že by měl jejího zemřelého manžela umořiti skrze nějakou osobu ženského pohlaví; nepodavši důkazu, musila odprositi (Kpp. 157). Vdova se ostatně potěšila ještě s druhým a třetím manželem.

Druhý její manžel Michal Procházka, bývalý polesný z Lažánek, byla také obecním písařem. Zemřel 30letý již roku 1690.

Leopold, hrabě z Collalta 1689–1707.

Dle poslední vůle Marie Maxmiliany Terezie, provdané za hraběte ze Sinzendorfu a po druhé za hraběte Antonína Fr. z Collalta, převzal fideikomisní statky Ebenthal, Veveří a Řičany r. 1680 starší její syn Leopold hrabě z Collalta a držel je do r. 1706 kdy, jsa ještě svobodný, padl v souboji s Augustinem Joachymem hrabětem ze Sinzendorfu. Mladší jeho bratr – také bezdětný – zemřel už dříve. Tak dle zmíněné poslední vůle nastoupili r. 1707 v dědictví hrabata ze Sinzendorfů.2)

Šlechtická rodina Collaltů pochází z Italie, kde lze předky její stopovati nazpět až prý do 9. století. Stará je ovšem. Vynikala bohatstvím i skvělým společenským postavením. Jednotliví členové její vyznamenáni byli i od německých vladařů, tak od císaře Bedřicha I., Jindřicha VII., Karla IV., Maxmiliana II. a stali se už r. 1306 členy šlechtického patriciátu republiky Benátské. – V Rakousku se proslavil nejvíce Rombald XIII. hrabě z Collalta, člověk velmi schopný, neobyčejně zmužilý, jenž bez bázně vždy upřímně své mínění řekl, což mu častěji za jeho živobytí způsobilo nesnáze a pronásledování. Byv z Benátek pro svobodné své řeči vypovězen, oddal se stavu vojenskému, vstoupil před r. 1613 ve služby císaře Matyáše a pak Ferdinanda II. a pro zásluhy své ve válkách směl si ze statků protestantským povstalcům zabavených r. 1623 koupiti panství Brtnici za 110.000 tolarů a Německý Rudolec za 68.000 zl. mor. On vystavěl r. 1624 v Brtnici klášter Paulánský; neboť byli on i jeho manželka


1) Kpp. str. 155.
2) Wolny, M. Mähren B. II., 1. 292, VI. 338.

horlivými katolíky. Zůstav vojenskému stavu i na dále věren, získal si nových vavřínů a hodností. Byl pak od Ferdinanda II. r. 1627 jmenován předsedou dvorní válečné rady, rytířem zlatého rouna a r. 1628 on a jeho potomci prvorození dostali místo a hlas na sněmích v království Českém. Zemřel r. 1630 ve Švýcarsku, založiv na Brtnici a Něm. Rudolci majoritní fideikomis. Vdova Blanka Polexina, rozená hraběnka Thurnová, dala mu u Minoritů ve Vídni, kde byl pochován, vystavěti nádhernou hrobku. – Rombald zanechal dva nezletilé syny, Klaudia Rombalda a Antonína Františka. První zemřel r. 1661 a po něm dostal Brtnici s Rudolcem Antonín František. Ten oženil se s Marií Maxmilianou Terezií svrchu uvedenou a měl s ní dva syny Leopolda a Kristiana, jak už jsme řekli. Leopold obdržel po matce Ebenthal, Veveří a Řičany. Z dalšího rozvoje rodiny Collaltovské pouze uvádíme, že r. 1823 dosáhl Eduard hr. Collalto, majitel Brtnice, pro svou rodinu dle práva prvorozenství důstojnosť stavu knížecího.1)

1. Fasse fary V.-Byt. z r. 1691.

V. Jestřabský podal bisk. konsistoři v Olomouci dne 21. srpna 1691 následující fassi farních příjmů:
„Od nepamětných dob páni statků Veveří a Řičan netoliko všechny farní desátky převzali (či na sebe strhli), nýbrž i pole, louky a cokoliv bylo jiného, také pozemky, na nichž za stara dávna stávala budova farní, zaměnili za jiné, tak že jen domněnkami souditi lze o místě kde kdysi stála. Řičanská fara proměněna na panský ovčinec. Má však farář ve V. Bytyšce obydlí dosti pohodlné ač na místě úzkém.
Za převzaté desátky a pozemky vrchnost na výživu faráře dává toto: na penězích 100 moravských, německým počtem 116 zl. 40 kr., pšenice 30 mír moravských, žita 60 mír, ovsa 30 m., vaření čtverého druhu 6 mír, a sice hrachu 12/4 m., ječmene očištěného (kroup) 12/4 m., prosa očištěného (kaše prosné) 12/4 m., čočky 11/2 m.; dále přepouštěného másla 40 mázů, sýra 40 liber; „s dovolením“ prase krmené v ceně osmi zl., 6 sudů piva a 4 bečky vína, 6 spížků soli a 15 kaprů. – K filialce Řičanské, která bývala bezpochyby samostatnou farou, patří dědinky: Chroustov už dávno pustý a Říčky s třemi pouze usedlými, ostatní grunty jsou opuštěné; od r. 1679 dostává farář desátky ode všech usedlých z Říček, avšak jen z pšenice, žita a ovsa, ze Chroustova však a opuštěných gruntů v Říčkách bere je vrchnost Rosická. Jelikož farář musí formanům dáti zpropitné a živiti je i koně a dostává pšenice skoro nic, žita jen 20–40 snopů, ovsa mnohem méně, má z Říček malý užitek. – Sousedé V. Bytyští a Hvozdečtí povinni jsou odváděti faráři po 1/2 mázu másla a jednom kuřeti, třetina jich však buď pro chudobu, buď pro tvrdohlavosť ničeho nedává. – Při V. Bytyšské faře zbyl také kus lesíka, pokud nebyl vyklučen a na pole panství Veverského proměněn atd.“2)
Tuto fassi považujeme za pravou. Jestřabskému připisují ještě jinou z r. 1680 na str. 124 v knize farního kostela zanešenou; to však patrně pochází z 18. století, z doby faráře Wolfa.
Ve svrchu uvedené pravé fasse V. Jestřabského, pokud bylo nám lze na jisto postaviti, schází udání, že dvou lánů polí na 92 mír bývalé fary Řičanské od nepamětných dob užívali oddaní Řičanští a že pozemky ty
1) Christian d'Elvert: Notizen-Blatt. N. 1871 Nr. 10.
2) Pověřený r. 1854 opis originálu ve farním archivě.

vřaděny r. 1674 v lánském katastru mezi pozemky kontribuční.1) Pak vynechány jsou desátky farářovy z Chudčic a Semtic té doby k V. Bytyšce přifařených a možno že i jiné příjmy.

2. Vytýkání desátku.

Vrchnosť, jak jsme seznali z udání faráře Gellera r. 1658 a z fasse faráře Jestřabského, brala farní desátek [jure parochiali] a ten z Vev. Bytyšky a Hvozdce z „vysokých druhů obilních“, to jest z pšenice, žita a ovsa na polích gruntovních z Řičan ze všech druhů.

Také z kopanin panských (jure dominicali) dostávala vrchnosť přírodniny, jak si to byla vymínila, když je poddaným dávala k užívání.

Mnoho-li to neslo a obsah obojího práva poznáme blíže v druhé polovici osmnáctého století. Zde pouze vyložíme, jak byl desátek vytýkán.

Když obilí na polích bylo svázáno a do mandelů složeno, žádali sousedé úřad vrchnostenský, aby vyslal své zřízence na vytýkání desátku. Obyčejně dostavil se hejtman sám s některým jiným úředníkem, nejčastěji purkrabím. Obec dávala na obecní útraty hostinu na počesť vytýkajících pánů officírů (úředníků panských). Dělo se to dvakráte každý rok, při obilí ozimním obyčejně v srpnu – dva dny, při jarním den. Jelikož hostinský rathouzský dostával za stara při podobných příležitostech na vaření vše potřebné od obce, zachovaly se nám podrobné seznamy jídel i přípravy jejich v všech účtech až asi do roku 1772. Uvádíme tu na př. z účtů za r. 1671: Dne 8. srpna při vytýkání ozimi vydáno: 11 liber masa hovězího po 21/2 kr. = 271/2 kr., za škopce 30 kr., za ptáky (drozdy a kvíčaly) 4 kr., za raky 2 kr., za kuřata 8 kr., máslo 7, cibuli, salát a křen 3 kr., sůl 3 kr., perník 2, ocet 5, chleba 4 kr., koření 30, za víno z Veveří 51/2 mázů po 7 kr. = 381/2, víno z rathouze 71/2 mázu po 4 kr. = 30 kr., za pivo máz po 11/2 = 1 zl. 91/2 kr.; celkem 4 zl. 331/2 kr. Při jaři vydána asi polovice. Je patrno, že toli jídla a pití nesnědli a nevypili úředníci sami, nýbrž že i zástupcové obce si pochutnali; páni dostávali co lepšího, na příklad víno vzácnější, starší, ze zámku koupené, sousedé spokojili se s horším mladým. V jiných účtech (1680) čteme dopodrobna, jakého koření a zač bylo bráno a sice: pepře za 7 kr., šafránu za 8 kr., květu za 6, zázvoru za 3, hřebíčků za 3, řeckého vína za 3, kulek muškátových za 2 kr.; patrně bylo tehdy koření poměrně velmi drahé. Někdy pečeny také koláče (r. 1680 z půl čtvrti mouky za 18 kr.). Roku 1751 spotřebovalo se 19 liber hovězího masa po 4 kr., 7 liber škopového po 31/2 kr., sele za 27 kr., dva páry kapounů za 1 zl., 3 kachny za 30 kr., piva přes 2 vědra, vína


1) Extract aus dem General-Laan-Visitations-Catastro de Anno 1674 ve farním archivu.

starého a mladého 18 mázů. Roku 1757 nebyla výtka, protože potlouklo.

Hostiny přestaly po r. 1772, kdy byly obcím na paměť uvedeny a zostřeny zeměpanské předpisy o správě obecního jmění vydané r. 1749, 1761 a 1770. Úředníci vrchnostenští pak dostávali za práci pouze hotové peníze.

3. Kriminální proces u práva hrdelního V.-Bytyšského

pro zločin, který nechceme ani jmenovati, proveden roku 1691 s člověkem z Řičan, ženatým, otcem 7 dítek. Svedl prý ho k tomu zlý duch. Z procesu zachovaly se výslechy provinilce a 2 svědků a přísahy těch svědků.1) Ortel není zaznamenán.

4. Obecní úřad 1692; primator opět Petr Horáček.

R. 1692 dne 27. srpna byl primatorem zase Petr Horáček, rychtářem Jiří Zedníček,2) purkmistrem Jiří Sanejtrník, konsorty Pavel Syrovátka, Jan Peprla, Bartoň Rozkošný, Pavel Milota.3)

5. Třetí, velký zvon ulit pro kostel sv. Jakuba ve Vev. Bytyšce r. 1693.

Jestřabského spořivosti podařilo se poříditi z kostelního4) jmění nový zvon, větší dřívějších, 10 centů 20 liber těžký.

Dole má 1 metr v průměru.

Nápisy jsou dva. Nahoře jedním řádkem do kola pěknými písmenami:

IN HONOREM S. JACOBI APOSTOLI ET PATRONI ECCLESIAE
WITISCHKAE FUSA EST HAEC CAMPANA DE NUOUO METALLO.

(Což znamená: Ke cti sv. Jakuba apoštola a patrona kostela Bytyšského ulit jest tento zvon z nového kovu.)

Pro okrasu jsou nad i pod tím řádkem čárky a ornamenty nahoru krajkovité z listí, dolů věncovité, na nichž zavěšeny jsou střídavě čtyry obličeje andělů a čtyry kytice.

Nápis dolní, nad obrubou zvonu zní:

MIT GROSSEN FLEIS DURCH GOTTES GNADT JOHANN BAPTISTA
MELLACK IN BRINN MICH GOSSEN HAT. MDCXCIII

(Což znamená: S velkou pílí, z milosti Boží Jan Křtitel Mellack v Brně mě ulil r. 1693.)

Nad i pod řádkem jsou pouhé linie bez jiných ozdob.

Na prostoře mezi oběma nápisy vypodobněn jest sv. Jakub jako apoštol (poutník) s dlouhou holí, tykví na vodu po jednom boku a taškou na řemeni visící po druhém.


1) V obecním archivě.
2) Kpp. 161.
3) Obecní účty.
4) Lpe 4. „ex peculio ecclesiae“.

Na straně zadní zvonu je znak o 4 polích, z nichž dvě na příč stojící jsou prázdna, dvě ostatní též na příč stojící vyplněna jsou ratolestí rozvětvenou v hojné listí. Nad znakem vlaje páska s písmenami A: F: C: D: C.1) Po bokách znaku palmové listí, které se pod ním pojí.

Velký ten zvon s prostředním i malým souzvučně jsou zladěny; majíť trojzvuk g c e.

Všechny tyto zprávy věstí nám o sobě zvon sám. V obecních účtech z r. 1693 zachovala se o zjednání zvonu tato krátká poznámka: „Sousedům, když pro zvon byli v Brně 1 zl. 36 kr.; a za 2 páry kuřat (na pohoštění snad zvonaře) 14 kr.“ –

6. Hejtman Veverský: Jiří Megali r. 1694.

Toho roku dne 3. května jeho manželka Dorota byla kmotrou při křtu. O jeho osobě a činnosti není jinde v pramenech Bytyšských a Veverských stopy.

7. Obecní úřad V.-Byt. r. 1695–96. Primatoři: Petr Horáček, Petr Fila (oba naposledy), Jiří Zedníček.

Dne 5. února 1695 byl primatorem ve Vev. Bytyšce Petr Horáček, rychtářem Jiří Zedníček. Týž rok Petr Horáček doúřadoval. Pro stáří už nedal se voliti a z téže příčiny r. 1696 odstoupl své ženě Anně vše, co měl. podobně Petr Fila, s nímž se byl v primatorství po mnoho let vystřídal, byl r. 1695 a 1696 zvolen naposledy za primatora.

V květnu 1696 úřad sestaven byl následovně: primatorem Jiří Zedníček (bývalý rychtář), rychtářem Jan Peprla, konsorty Jiří Sanejtrník, Pavel Milota.

Dne 5. listopadu, za toho úřadu Martin Musil, soused z Chudčic u Jíry Peprly, kožešníka, jenž o jarmarce panský truňk šenkoval, pil víno a podnapilý se vyjádřil, že Chudčický rychtář Vilém Pominul je šelma a rozkazovati jim hoden není. Vystřízlivěv odprosil 14. listopadu.

8. Hejtman Veverský: Jan Jiří Štyglmajer 1697

ponejprv je zapsán 17. května v matrikách křestních jako kmotr s manželkou Kateřinou.

R. 1699 3. srpna narodil se mu na Veveří syn Jan Dominik, a 10. listopadu zemřel tříletý syn Josef.

Úřad zastával do r. 1703, nebo do začátku r. 1704.


1) Domníváme se, že písmeny znamenají: Antonius Franciscus Comes De Collalto (Antonín František, hrabě z Kollaltů); byl, jak řečeno, vdovec po Marii Maxmiliáně Terezii, majitelce Veveří r. 1689 zemřelé, a otec hraběte Leopolda z Collaltů, jenž po matce Veveří držel 1689–1707. Snad nějakou značnou částkou na ulití zvonu přispěl.

9. Sbírky na nový oltář v kapli „Matky Boží“. 1697.

Péče faráře jestřabského stejnou měrou jak ku kostelu sv. Jakuba, tak ku kapli „Matky Boží“ se nesla. Obec, zajisté že k jeho naléhání, nemajíc sama prostředků dostatečných na opravy, vysílala jako v dřívějších letech, některého občana svého po sbírkách, dadouc mu fedrovní a prosební list s ujištěním, že je muž spolehlivý a počestný a ani fortelně ani podvodně nejde.

Již v účtech z r. 1677 zapsáno, že vydáno bylo na listy poustevnické 6 krejcarů za papír. Poustevník od Mtaky Boží, jak víme, s listem chodil sbírat. Pak leží podnes v ob. archivě listy poustevnické z r. 1697 a 1698, z nichž jde na jevo, že sbírala obec napřed na odstranění větších nedostatků, pak (r. 1697 a 1698) na vyzdvižení nového oltáře v kapli „Matky Boží“. Tyto dva listy, vydané od obce, pověřeny jsou od děkana a faráře. Děkan se podepsal: Martinus Franc. Mitwohner, prot.(onotarius) Apstcus (apostolicus), dec.(anus) rur.(alis) Doubravnicensis sub castro Pernstein1); jeho pečeť prstenní má v znaku po kardinálským kloboukem písmeny M. F. – C. M. Farář napsal: Ego quoque quâ loci parochus attestor et obnixe intercedo; pečeť jeho má pod stromem (palmou) kvítky a písmeny V. B. – J. G.2)

V těch poslednějších letech chodil po almužnách spoluobčan Bytyšský Jiří Kratochvíle.

10. Hostinec č. 71, bývalý panský dům ve V. Bytyšce.

Náměstní dům č. 71 náležel r. 1633 jsitému Martinu Finitovi, zemanu3) a byl i s pozemky svými rustikálním. Tehdy měl pouze právo krčmárenské, t. j. nálev vína po pořádku střídavě s jinými sousedy a o freyunkách.

Vpádem Švédů r. 1645 grunt ten jako mnohé jiné spustl. Poslední jeho hospodář před vpádem nazýval se Bažant. Po vpádu neměl hospodáře. Vyslechněme o tom a o nových hospodářích toho gruntu zprávu současnou, která zní:

„Jakož sousedé městečka Bytyšky Veverské až posavad (t. j. r. 1673) v čerstvé paměti snášejí, kterak před lety třiceti městečko velice od lidu vojenského k zruinirování přišlo, a větším dílem grunty pusté zůstaly, tehdy za slavné paměti † Jeho Exc. vysoce urozeného pána pana Rudolfa z Tyffenpachu (titul), též † slavné pamět urozený a statečný rytíř pan Jan Komínek z Englhausu jest byl za hejtmana na panství Veverském usazen a ten prostředek vynalezl, kdokoliv by se které živnosti ujíti a ji vystavěti chtěl, že jemu za dědičnou připsána bude, jakož i také v příčině toho gruntu Bažantovského jest obci povoleno, aby jej v užívání držela a z užitku jeho jak k vystavení chrámu Páně (jenž byl vyhořel), též i jinších potřeb obecních pomoc činila. Po některém pak nedlouhém čase dostal se † urozený pan
1) Martin František Mitwohner apoštolský protonotář, venkovský děkan Doubravnický pod hradem Pernštejnem.
2) Já také jako místní farář potvrzuji a snažně prosím.
3) Liber par. eccl. str. 457.

Michael (Purkhart) za hejtmana, tehdy jest o ten grunt obec požádal. Obec nemohouc mu to odepříti, jemu jest ten grunt postoupila, však vedle způsobu předešlého, aby jak kontribuce, tak i jiné povinnosti vedle jinších živností odpravovány byly. Neb v tom čase, pokud obci v užívání zůstával, z něho všechno náležitě odbýváno býti musilo. A tak skrze ten způsob jinší žádná správa učiněna býti nemůže, a ten grunt v užívání p. hejt. (to jest paní hejtmanky vdovy) zůstává.“1)

Vdova jmenovala se Anna a měla dceru Johanku. Obě přistěhovaly se po smrti Purkhartově, jenž umřel koncem 1672, nebo počátkem r. 1673 do Vev. Bytyšky a bydlely tu na onom gruntě č. 71 až do r. 1685. Požívaly veliké vážnosti nejen pro svůj majetek, nýbrž i pro svou vlídnosť. K domu patřilo 55 moravských mír polí dobrých v 13 kusech.2) Majitelka z něho vybývala kontribuci, roboty, desátky a jiná břemena, jako druzí vlastníci gruntů rustikálních, poddanských.

Shodou zvláštních okolností octl se dům v rukou vrchnosti. Což stalo se následovně. Dne 7. ledna 1685 pojal Šimon František Adryan, měštěnín z Velké Byteše, pannu Johanu Bohunku, dceru po † Michalu Purkhartovi za manželku; sňatek byl uzavřen za přítomnosti vzácných svědků dožádaných: 1. Jana Jiřího Gaymanna, svobodného pána z Galspachu, Traktoneku a Rosic, dědičného pána na Osovém a Rojetíně, a 2. Jana Fr. Kyssanka, hejtmana panství Kuřímského.3)


1) Ze dne 25. února 1673 v obecním archivu.
2) Dle seznamu polí pod titulem: Beim Markte Wittiska befinden sich atd. v ob archivě. Měřice jsou moravské, jedna asi 1.75 nynější míry.
3) Sezdavací matrika V. Byt.

Po sdavkách odstěhovali se Purkhartovi s Adryanem do Velké Byteše. Aby grunt v Bytyšce pustým nezůstal, nabídl Adryan obci, buď aby jej někdo koupil, buď aby ho obec užívala a za to z něho poplatky poněkud vybývala. Avšak nikdo ho nekoupil a sousedé, kteří r. 1685 užívali jeho polí, nezaplatili ani kontribuce. Proto se ujala Její Excellence, paní hraběnka Veverská, toho gruntu, a dala z jara r. 1686 jeho pole zorati a zaseti ku dvoru Veverskému. Úřad Bytyšský vida, že je chyba, činil Adryanovi výčitky, že obec svou vinou o jednoho poplatníka zkrátil, že vdovu a sirotka (Purkhartovy) o grunt připravil a naléhala na něj, aby za r. 1685 kontribuci zaplatil. Tak, domníval se úřad, že Adryana pohne k nápravě dokonané události. Adryan však úplně schválil jednání vrchnosti a všechnu vinu přikládal obci. List jeho ze dne 22. března 1686, téměř úsměšný, zachoval se v ob. archivu a zní:

„Vzácně slovutní a opatrní, mně zvláště laskavě milí páni. Psaní od J. Opatrnosti pana purkmistra a pánů konšelů ibidem náležitě jsem přijal a vyrozumívám z něho, že byvše na Veveří citováni, od J. Ex. paní hraběnky poručení odeslané jste slyšeli, totiž: aby naše role od našeho gruntu, který v městečku máme, ke dvoru Veverskému se zoraly a zasely. Poněvadž tehdy tomu tak, jest mi líto, že páni svému lepšímu nechtěli rozumět a z toho domu poplatků poněkud vybývat; mohli dle jedenkráte daného ode mne slova všeho užívati. Nyní, poněvadž paní hraběnka téhož domu rolí se ujala, tehdy přibude sedlákům robot a Vám pánům snad a bezsnadu veliká újma. Čehož já a panímáma (Purkhartová) před Pánem Bohem nejsme příčinou, než Vy sami; neb jste nechtěli ani koupit, ani prostředku ode mně daného užívat. Já jsem jinšího prostředku nevěděl a taky dvěma pánům sloužit nemohl. Paní hraběnka jest paní rozumná. Co jejího není, to nám nevezme, nebo by z toho onen soudný den počet vydati musila, že vdově a sirotku ublížila; neboť ti jsou nejmenší na tomtom světě a žádného zastání nemají a kdož jim ublíží, ten dle Krista Pána slov Jemu samému ublíží. Ale jsem té naděje a v Boha se důvěřuji, že s námi milostivě J. Ex. paní hraběnka naloží a nám výše jmenované role bez ublížení svého svědomí zaplatí. Co pak dotýče zasezené kontribuce, slyším, že někteří užívali rolí. Nechať nám zaplatí, tehdy my kontribuci také dáme. Na tento pak běžící rok, poněvadž jsme žádného užitku nebrali, také kontribuci dáti nemůžeme, v čemž nás ai vrchnosť potahovati nebude. O čemž co nejdříve s panem hejtmanem mluviti budu. S tím nás společně v ochranu Boží poroučím.1)

Obavy Bytyšských se uskutečnily. Paní Anna Purkhartová prodala grunt vrchnosti.2) Tím sice nestal se dominikálním naprosto, neboť už byl tehdy ohlášen v starém katastru (1656–1669) za rustikální čili poddanský a proto z něho vrchnosť vybývati musila kontribuci, přirážky, zemské dodávky; avšak přece pak osvobozen byl od přípřeží, od ubytování zeměpanského vojska, od robot a desátků. Obec byla tedy v některých břemenech (robotách, přípřežích a ubytování vojska) o jednoho poplatníka zkrácena. Ubyl jí jeden soused.

Obec pak utrpěla ještě jinou škodu. Vrchnosť si na domě tom zřídila ještě během XVII. století šenk piva a kořalky, který


1) List v ob. archivě.
2) Liber paroch. eccl. str. 457.

dříve provozovala jen na radnici prostřednictvím rathouzského. Hostinský na panském domě měl tudíž šenk jak rathouzský – piva, kořalky po celý rok, vína pořádkou a o freyunkách.1) Šenk pak jeho byl radikovaný, v pozemkové knize k domu jako právo věcné připsaný.2)
Nájemník panského domu slul „hostinským na panském domě“, latinsky: caupo in domo dominii, caupo dominicalis. První v matrikách uveden je 5. června 1698 Krištof Kanitz (či Krentz? je nečitelno) a úhrnem jejich matriky nahodile uvádějí od r. 1698–1806 šestnáct, kterýmž čislem však jejich řada není vyčerpána. Mezi nimi zvláště jmenujeme Jana Pallasa, malíře (1703–7) a Ignáta Králíčka (1710), který byl zároveň lazebníkem.
Majetek k panskému domu příslušící zůstal nezměněný. Když si sousedé r. 1762–3 dělili živnosti své na nových, stejných 80 usedlostí, ponechány pozemky jeho tak, jak bývaly.
Počátkem našeho století vrchnosť Veverská (vlastně poručenský úřad mladého barona Mundyho) mnoho dominikálních objektů zaprodala poddaným spatřujíc v tom značný prospěch.
I panský hostinec Bytyšský dala na buben. Vrchní Veverský vypočítal, že po prodeji více vynese než dosud. Čítal následovně: „Pachtíř odvádí z nálevu 100 zl. ročně, lidé různí z polí 155 zl., vrchnosť platí 40 zl. daní; zbývá tedy čistého užitku 215 zl. Kupitel hostince bude nám platiti 160 zl. dědičné činže a převezme také břímě daní 40 zl., pak budeme míti úroky z kupní ceny, která nejméně 200 zl. vynese; čistý užitek náš tedy pak bude aspoň 300 zl., tedy o 85 zl. větší. Nad to musíme uvážiti, že je hostinec na spadnutí a vrchnosť by byla nucena jej téměř znovuvystavěti a že pole v nepřetržitém nájmu ustavičně se nám zhoršují.“
Odhadci vycenili hostinec s příslušenstvím na 1937 zl.
Veřejná dražba odbývána 29. prosince 1806. Nejvíce, totiž 6400 zl., podal Ferdinand Porázek, soused Vev.-Bytyšský, dříve obchodník koňmi v Hustopeči. Obdržel tedy hostinec, k němuž patřily (na dvoře) dvě konírny na 40 koní, sklep u silnice Lažánecké v zahradě Frant. Marečka, 9 jiter 837[]° katastrovaných polí, zahrada po 21/8 míry, luk 10 mír, nálev piva a kořalky, a sousedké právo nálevu pořádkou, osvobození od robot a desátků na vždy, od přípřeží a ubytování vojska zeměpanského; převzal však tato břemena: 160 zl. roční dědičné činže odváděti do panských důchodů, platiti daně, přirážky, zemské dodávky, pivo bráti z panského pivovaru Řičanského, kořalku od tamějšího žida a nalévati jej za cenu od vrchnosti ustanovenou, při budoucích změnách majitelů laudemium kupní nebo odhadní ceny: 5 proc., nastoupí-li syn po otci nebo otec po synu; 10 proc., nastoupí-li jiného druhu příbuzný nebo cizí člověk.3)

Neočekávaně vysokou cenu 6400 zl., které bylo při dražbě docíleno, výnosnosť panského domu pro vrchnosť zvýšila se z 215 zl. na 535 zl. ročních.

Také panské kopaniny zakoupil k němu Porázek r. 1817.

Rodina Porázkova udržela se na panském domě až do r. 1850.


1) V knihách památních právních na str. 171–2.
2) Do roku 1824 byly na panství Vev. hostince radikované pouze v Řičanech, Chudčicích a Bytyšce. Zpráva v registratuře Veverské.
3) Acta v reg. Veverské.

11. Obecní úřad V.-Byt. r. 1698–1708. Primator Jiří Zedníček, Jakub Malíř.

R. 1698. – Děvečka Machotkova, sirotek po bývalém primatoru a ob. písaři Karlu Machotkovi, byla obtěžkána od Jakuba Hrabala ze Semtic, který ji pak za manželku pojal. Její bývalý hospodář Jan Hrabeš byl oškliven, že by on byl původcem těhotenství. I očistil se po výslechu Běty před právem Bytyšským za souhlasu hejtmana Veverského, Jiřího Stiglmayera.

Roku 1699 v březnu, kdy byl primatorem Jiří Zedníček, rychtářem Matěj Farovský, purkmistrem Jiří Smejkal, stalo se toto porovnání:

Lorenc Porázek svěřil Jiřímu Koláčkovi ze Semtic, když šli spolu nakupovati, peníze, aby mu je opatroval, nečítaje jich ani, když mu je dával, ani když je zase přijímal. Potom Koláčka podezříval, že mu z nich něco zadržel.

R. 1700 a počátkem 1701 úřadovali: Jakub Malíř, primator, Jan Dostal, rychtář, purkmistr Bartoň Bednář, konsortové: Jan Peprla, Jan Skalický, jakub Ohrabal, Jakub Kříž.

12. Spisovatelská činnost faráře Jestřabského 1) 1699–1719.

Jestřabský psal latinsky a česky či jak on říkal „moravsky“. Prbní dílo (české) vydal tiskem r. 1699, poslední krátce před svou smrtí.

V jazyku latinském vydal 1. „Opus novum tripartitum concionum moralium... ad captum simplicis populi accommodatum“ ve třech foliových dílech o str. 853, 724, 835, v Brně u Jana Fr. Svobody r. 1712. Obsahuje po 6–10 kázáních na všechny zasvěcené svátky a neděle a také řeči příležitostné a jsou věnovány: díl první Bohu, druhý sv. Petru a Pavlu a sv. Jakubu Většímu, třetí sv. Cyrillu a Methoději. Kázání sváteční obsahují také řeči o poutních místech a o domácích svatých. – Jestřabský o tom díle pracoval jsa pobádán od Brněnského kanovníka Lefflera a Komínského faráře Wernera 18 let, přečetl za tím účelem přes 125 knih, vydal na tisk přes 2000 zl., na vazbu přes 1000 zl. a na jiné útraty 60 zl. (což však bylo mu zapraveno od jakéhosi dobrodince) a s dovolením biskupa Olomouckého Schrattenbacha daroval po exempláři správám děkanství a far, aby duchovní podle nich lidu kázali; těch exemplářů neměl míti nikdo práva odtud odnésti a kdyby se ztratily, měl je z vlastního nahraditi. Přes tu opatrnosť však přece kázání Jestřabského jsou dnes vzácností! Ani na faře Vev.-Bytyšké se nezachovala!!
2. Druhé dílo latinské byla opět sbírka kázání: nedělních, svátečních katechetických, pohřebních a svatebních, vydaná r. 1717 u Jiřího Lehmanna v Brně (a ve Vídni) ve dvou svazcích quartových s titulem: Concionator extemporaneus seu doctrina moralis per modum concionum in omnes Dominicas et festa totius anni distributa et suo captu simplicis populi compendio, una cum exhortationibus catecheticis, funebribus et nuptialibus conscripta... Spis věnován jest novému mučedlníku, Janu Sarkandrovi ze Skočova, též kazateli a učiteli. – Po každém kázání přidáno jest nějaké mravné naučení, jež dle nařízení císaře Leopolda a Josefa I. i biskupův Olomouckých kazatelé byli povinni připojovati svým promluvám. I při tom díle, jež obsahuje celou věro- i mravouku katolickou, nápomocen byl mu kanovník Leffler.2)

1) Dle přednášky Dra. Jana Nováka, c. k. gymn. professora v Praze, kterou měl r. 1889 ve schůzi Matice České. Zapůjčil nám ji ochotně, začež mu tuto vzdáváme srdečné díky. – R. 1890 uveřejněna přednáška v Časopisu Matice České.
2) Viz Dr. J. V. Nováka zprávu v Blahověstu XI. č. 3.: „Dvě veliké sbírky latinských kázání českého původu z poč. XVIII. stol.“

Českých knih vydal Jestřabský celou řadu, určených robotnému lidu selskému, jak sám dí, pro jeho poučení a povznesení. Lidu toho si vážil a chtěl na něj působiti také spisy. Vydával je bezejmenně, podepisuje se pouze „jeden farář diecoesis Olomucensis Moravo-Ostravský“. Také je po většině rozdával, nechtěje z nich míti zisku. jazyk spisů není sice vzorný, avšak lidu zcela srozumitelný. Jestřabský vysoce cenil řeč českou či jak říkal „moravskou“, opět a opět nazývaje ji „někdy vzácnou a starožitnou“. České jeho spisy jsou:

1. Knížka pobožná o svatých andělích, v níž se vysvětluje, co jsou svatí andělé, jak jsou na lidi laskaví, jak mnohá dobrodiní lidem činí a jak mají býti od lidí váženi a ctěni; vytištěná v Holomouci u Jana Josefa Kyliána 1699. (u Jungmanna V. 749.) Stran 168 malé 8°. Obsahuje ku konci také pobožnosti k sv. andělům. Věnována je archandělu Michalovi a strážným andělům.
2. Stellarium novum, t. j. knížka pobožná o bl. Panně Marii, v níž se naučení dává, jak má býti od lidí ctěna a chválena bl. Boží rodička P. maria, Item pro které příčiny má býti ctěna a chválena... Vytišť. v hlavním městě Holomouci u Jana Jos. Kyliána 1701. Stran 322 malé 8°. Věnována je P. Marii, dceři patriarchy Jáchyma. – Kniha rozdělena je na 6 dílů a každý díl ve 12 paprsků, které ukazují, jak mají lidé P. Marii ctíti. (Dvanácte paprsků je oněch 12 hvězd, které sv. Jan ve svém Zjevení viděl ve koruně krásné ženy – dle výkladu sv. Bernarda – P. Marie.) V posledních dvou dílech je řada příkladů z dějin moravských, a také ze zázračných poutnických míst Marianských.
3. Kazatel domácí proti sedmi hlavním smrtelným hříchům ... Přidáno jest k tomu o čtyřech hříších do nebe volajících. – Přidáno také k posledu o čtyřech posledních věcech každého člověka... A to všechno mnohými, divnými a hroznými historiemi a příklady... jest stvrzeno a vysvětleno. Vytišt. v Brně u Jana Fr. Svobody 1709. (Jungmana V., 842.) Věnováno P. Bohu, Jezu Kristu atd. O spise tom, jenž obsahuje 364 str. v 4°, pracoval Jestřabský půl roku.
4. Colloquium parthenium super canticum B. V. Mariae Magnificat, t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Josefa s bl. P. Marií na její sv. píseň „Velebí duše má Hospodina“. Vytišť. v Brně 1710 (Jungmann V., 1464.) Stran 132 malé 8°. Věnována sv. Josefu. – Obsahuje 20 rozmluv, z nichž první jedná o panictví a panenství, jak jest Bohu milé, ostatní vykládají smysl jednotlivých veršů písně Magnificat.
5. Colloquium ss. senum super canticum Simeonis t. j. Rozmlouvání duchovní sv. Anny prorokyně se sv. Simeonem na sv. píseň jeho: Nyní propouštíš služebníka tvého atd. A o ouvodu bl. P. Marie. Vytišť. v Brně 1711. Stran 60 malé 8°. Věnováno sv. Simeonovi. Jestřabský mysle, že to poslední z jeho knížek, připsal ji jako stařec rovněž starci, prose ho za šťastný konec života, v posledních pak před smrtí letech za opatrování.
6. Katechismus domácí pod titulem a spůsobem rozmlouvání hospodáře s hostem. Vytištěno v Holomouci u Anny Alžb. Rosenburgové vdovy, skrze Jana Václ. Šindlera, faktora l. 1715. (Jungmann V. 759.) Str. 250 malé 8°. – V předmluvě praví Jestřabský, že napsal knihu proto, že lidé na výklady kázání brzo zapomínají a historie z kázání všelijak převracejí. Velmi zajímavý je výklad 1. Božského přikázaní, v němž uvádí některé pověry v lidu rozšířené, jichž užívali pro nabytí užitků zemských a aby se jim šťastněji vedlo. Tak nosili při sobě cedulky nějaké pro štěstí a proto, aby na ně lidé byli laskavi, zvláště mládenci, aby na ně děvečky braly, a pastýři, aby jich dobytkům vlci nepřekáželi. Ti také, když ponejprv z jara na pole vyháněli, kropívali dobytek, honili krávy přes ožehy, hole, nosidla, provazy, sukovatá pobřisla. Někteří nosili při sobě cedulky, aby nebyli raněni, aneb aby pozbyli zimnic; bývala na těch cedulkách svatá slova, mimo ně však i neznámá jména, snad jména ďáblův. Také chodívali k hadačům a hadačkám, kdykoli se jim něco ztratilo, nebo když onemocněli sami neb i hovada jejich; domnívali se, že mohl takový hadač zloději udělati, aby onemocněl neb i zemřel. Také lásky u druhého pohlaví hledali prostředky pověrečnými, na př. kdo potřeboval, aby nevěsta povoliti musela (k sňatku), jakkoliv tomu před tím odporná byla; soused jakýs dělal to tím způsobem, že vcházeje k ní do dveří dělal rukou znamení nějaké a promluvil některé slovo, načež hned povolila. Děvčata, chtějíce se vdáti, běhávala na štědrý den k studním, k plotům, ku kravám, k slepicím a na některá místa jiná, aby zvěděla, jak brzo se vdají, a jakého dostanou manžela, a odkud přijde. Sousedy, když zvěděly, že některá hospodyně nasadila na vejce hus, neb slepici, neb kačenu, neb morku, aneb když se dověděly, kdy se mláďata budou líhnouti, uměly udělati, že se všecka podusila ve vejcích a ani jedno se nevylíhlo; a to prý dělaly tak za hry jaksi hašením uhlí v kuchyních. – Z výkladu 3. příkázaní jde na jevo, že tehdy o suchých dnech sedláci nic nevozili, zejména mrvy a neorali mrvených polí (aby Bůh nedopouštěl těžkého léta), že hospodyně neprávaly šatů, chleba nepekly, nepředly, netřely konopě a lnu.
7. Vidění rozličné sedláčka sprostného t. j. vypsání obyčejův a mravův i činův lidských, dobrých i zlých, chvalitebných i nechvalitebných, kteří v tomto světě mezi lidmi se konávali a konají, pod spůsobem anděla svatého sedláčkovi sprostnému okazujícího a naučení mu dávajícího... V Opavě, u Jana Šindlera 1719. Stran 304 malé 8°.
Vylíčiv, jak lid selský a robotný je světu potřebný a užitečný, jak bez něho nemůže býti žádný stav a z rolnictva vychází všemu světu mnoho dobrého, praví Jestřabský v předmluvě, že proto třeba jest stavu selského vážiti si. Jeho povznesení věnuje knihu tu jako i jiné již dříve sepsané. – Obsah její jest: Anděl vodí prostého, avšak bohabojného sedláčka a ukazuje mu jako v obrazích rozmanité věci světa. Vidění či obrazův takových je 37. – V prvním vede ho do dědiny, ve které lidé dítky špatně vychovávají, nechávajíce je dle libosti běhati, o školu a vzdělání nedbajíce. V 2. naproti tomu uvádí ho do zámku, kde dítky právě se modlí – jsouce od rodičů vznešených ku všemu dobrému vedeny. Třetí vidění je o dobrých a zlých učitelích: v městské škole rektor učí dítky nejprve náboženství a pak liternímu umění, mírně, bez bití, sám vyslýchaje a opravuje – takových učitelů měli by si lidé vážiti, – v jiné škole mistr školní pyšný, nadutý, opilý, jen dětem poroučí, návodu nedává, ponechávaje učení mladších žáků starším, při vyslýchání je trýzní. Ve 4. vidění se ukazuje, jak mládež je chlípná a nestydatá, děvčata vedou horší řeči než chlapci, v 5. jak mnozí lidé v krčmách se svádějí, v 6. jak hřeší v opilství, sedíce a pijíce v krčmách i s dětmi malými, a dávajíce pohoršení, v 7. jak čeládka namnoze je zpurná a nezbedná, ve faře pak i krade, jak může, – jiná ovšem má povahu dobrou; v 8. se předvádí, jak někteří páni na čeládku jsou zlí: v 9. jak o trhu na rynku jedni lidé zevlují a pomlouvají, jiní mírami a váhami šidí; v 10. jak pohoršlivé jsou noční toulky; v 11. brojí se proti oděvu nádhernému a zbytečnému, mluví se o vlásenkách a ženských kokrhelích, o obnažování ramen; při děvečkách o hedvábí, pentlích, bílých střevíčkách a červených punčochách; v 12. uvádí se sedláček na rathouz (maloměstský), kde obecní úřadové a soudcové (rychtář s konšely) pijí na obecní útraty, až se podrouší a pak nespravedlivě soudí; v 13. pojednává se o nechvalitebném a nestřídmém se chování na hodech a hostinách; v 14. o životě při dvořích panských a zbytečné při nich nádheře, a množství psů a služebnictva, které jen lelkuje nic nedělajíc a je plno nepřízně a závisti; v 15.–24. o poctivé práci, o vojácích, lid sužujících, náboženství nedbajících, o chování v kostelích, o mši sv., o kázáních, o kacířích, o sv. zpovědi a sv. přijímání, o svěcení dne svátečního, o životě klášterním; v 25. o poutích a poutnících; zmínka se tu děje o bičování těla při poutích obyčejném a k tomu směšný příklad z královského jednoho města na Moravě; měšťky toho města putovaly na posvátné místo a oblékly se do kápí mrskačských, ale aby ničeho necítily, podroušily se, až padaly na zemi; v 26. o žebrácích a jich fortelích, v 27.–37. o stavbě a krášlení chrámů, o dobrých a zlých pánech a vladařích (zde poukazuje se k tomu, že dobrotivý hrabě R.(udolf) z T.(yffenbachu) káral purkrabího, že chtěl na poddané ruku vztáhnouti), o nezřízené žádostivosti po slávě, o nevděčnosti i vděčnosti, o pastýřích a jejich pověrčivých zvycích, o lidech nemocných a umírajících, o soudu po smrti, o očistci, pekle a nebi.

Úsudek dra. Nováka o spisech V. Jestřabského zní: Myšlének originelních a vynikajících obsahují málo, přece však jsou zajímavým zjevem vlasteneckou svou tendencí a dosti obratným spořádáním látky, any pocházejí z dob nejhlubšího úpadku naší literatury a všeho života národního. – Pro poměry selského lidu dobře se hodí.

13. Zprávy o pozemcích V.-Byt. ze století 17. dle knih památních právních.

A. Jména tratí.

Na gruntovních polích uvedeny jsou (náhodou) tyto trati: v chobotě, na Bytyšce proti mlýnu Kotkovu u bránky, v tejnech u cihelně, na huslech nad doly, blíž hájku farního, na ostrově, na žlebě, v hlince, v padělcích. Pak tratě, které jsou vyjmenovány níže při celkování polí Bartoněm Bednářem.

Také o vinohradech činí se zmínka k r. 1700. Matěj Kylian koupil od Jiřího Sanejtrníka za 11/2 kopy „starý vinohrad“ a od Řehoře Pleskače za 12 kr. též vinohrad. Jelikož Bytyští měli právo freyunku a nálevu pořádkou, možno že se pokusili o založení vinohradů, ač směli víno kupovati kdekoliv a odkohokoliv. Vínu se však v Bytyšce nelíbí a proto se pokusy nezdařily; dnes ani jmeno vinohradů žádné trati se tam nedává.

Na obecním byly kopaniny na pokrajích lesů obecních: nad Jana Kotka mlejnem, nivka pod babkama, v Krnovcích nad skálou, pak pole a louky na ostrově a v luzích prostředních i zadních (od r. 1678 rozměřeny a dány v nájem 30 sousedům za 9 zl. 4 kr. 4 d.), pak louky za dolním mlýnem. – Jiná ještě jmena uvedli jsme na str. 94.

Že bylo za brodem také pole zádušní, již víme.

B. Celkovatel pozemků Bartoň Bednář 1700.

Potěšitelno jest, že již v 17. století v Bytyšce našel se muž, který poznal výhody scelkování pozemků a také se o provedení jeho přičinil. Jmenoval se Bartoň Bednář.1)

R. 1697 dne 1. ledna koupil dva kousky polí pod Hustou Horkou, jeden za 1 zl., druhý za 28 kr. Od června téhož roku do 25. prosince 1700 provedl následující výměny polí:

Dostal od různých majitelů:

a) Od Chudčické stezky až po starou cestu, po sády 6 kousků
b) Od těch sádů po kopec 2 kousky (bez čtvrtky)
c) 2 čtvrtky na Mlejnisku, které ležely vedle jeho širokého kusu
d) Kousek u Doubku (nádavkem).

1) Knihy pam. právní str. 190–191.

Začež dal jim sedm kusů, každý jinde roztroušených:

a) Poloudělné hony pod Horkou od cesty.
b) Jedny hony za Borovím po hlinskou cestu na krajinu.
c) Poloudělí u Kouta od cesty po sády, a k tomu dílu jedno hříbě.
d) Půl padělka pod Hrubou Zmolou.
e) Loučku pod Vokřínkem.
f) Půl dílce pod Zah.? (nečitelno) od zámecké cesty po Boroví.
g) Loučku v prostředních luzích.

Bartoň Bednář oženil se 1677 s Marynou Žaludovou z Javorku, byl zvolen r. 1700 (jak svrchu řečeno) za purkmistra a zůstal jím asi rok. R. 1705 byl opět konsortem.

C. Formality zachovávané při změnách pozemkových v XVIII. století.

Není nezajímavo stopovati, jakých právních formálností bylo šetřeno při změnách držitelů nebo majitelů pozemků. Žádal-li někdo za obecní pozemky, aby mu byly dány pod plat, předstoupil před shromážděnou celou obec a přednesl radě (primatorovi, rychtáři, purkmistrovi a 4 konsortům) prosbu svou. Když obec svolila,1) vyměřen pozemek za přítomnosti některých členů rady a sousedstva a pak záležitosť zapsána do knih památních právních, aby se na ni nezapomnělo. – Když obec přijímala kousek zádušního pole za Brodem a s ním závazek, dávati k farnímu chrámu Páně 1 libru vosku, stalo se to snešením při celé obci.2) – Výměna velké části nebo všech polí od gruntu ke gruntu dála se s jistou vůlí p. hejtmana na místě mil. vrchnosti,3) podobně zajisté i větší dary4) a kupy, kdežto k vyměňování jednotlivých kusů polí stačilo svolení úřadu obecního a osob súčastněných.5)

Kniha památní právní všech formálností povždy neuvádí, protože její hlavním účelem bylo, zachovati paměť v obci o úmluvách a změnách, aby po čase nevznikly z neznalosti věci spory.

14. Obecní úřad V.-Byt. r. 1701–4. Primator Havel Klečka, Šimon Horáček.

V červnu 1701 za primatora Havla Klečky, rychtáře Říhy Slámy, purkmistra Jakuba Bednáře, konšela Jakuba Belhy, odprosila Kateřina Skalická Jakuba a Jana Syrovátky, které


1) Kpp. str. 112. Uznávajíc celá poctivá obec, že by týž Jan Dostál při své živnosti žádného kousku obecního v užívání neměl, tehdy to jemu z lásky připouští r. 1677; str. 120 s vědomím celé obce.
2) Str. 75 při celé obci se stalo snešení.
3) Str. 108–9.
4) Str. 188–9.
5) Str. 190–191 při celkování pozemků Bartoňa Bednáře: „předstoupili před nás celou radu, nás za to sousedsky žádajíce, abychom jim povolení dali, aby spolu tento níže povolený frejmark učinili. My pak k tomu jim povolujeme, poněvadž to všechno mezi sebou (se svolením) z obojí strany manželek i dospělých dítek učinili“.

byla nařkla, že ukradený kabát zašikovali a prodali do Brna. (Kpp. 195.) Úřad ten potrval dvě leta.

V červenci r. 1703 za primatora Šimona Horáčka, rychtáře Jana Peprly, purkmistra (?) Matěje Farovského poslední porovnání zapsáno v knihách památních právních: Václav Klečka povídal o Matěji Koláři, že v jeho stodole ležel opilý a Regina, manželka Klečkova, jej nařkla v něčem, co by k zlému vykládáno býti mělo. (Kpp. 202.) Porovnali se pak před právem. I ten úřad dvě leta setrval.

15. Hejtman Veverský Jan Karel Knoflíček 1704

jen krátký úřadoval čas. Když se na Veveří dostal, měl už dítky odrostlé. Při jednom křtu 27. září 1704 dal se zastupovati jako kmotr od syna Maxmiliana, a maželka Žofie Polyxena od panny terezie, Neuhauserovy dcery z Brna.

Roku 1705 je Jan Knoflíček zapsán v březnu jako někdejší hejtman Veverský, v červnu jako hejtman Slavkovský.

16. Hejtman Veverský: Matěj Ignat Hangel 1705

s manželkou Annou Mariannou r. 1705 byli za kmotry při křtech.

17. Obecní úřad ve V. Byt. r. 1705–7. Primator Jakub Malíř. Stížnosti na břemena.

Od 22. července úřadoval primator Jakub Malíř, purkmistr Jan Skalický, konsortové: Jakub Kříž, Šimon –, Bartoň Bednář, Pavel Valentin. (Svat. smluvy v ob. arch.)

Tomuto úřadu bylo brániti sousedstvo proti nespravedlivým břemenům.

Ku větším a jiným robotám Bytyští nebyli zavázáni, než které vytkl Zikmund z Tyffenpachů. Stalo se však ob čas přece, že byvše o to požádáni, vrchnosti různými spůsoby jinými – robotou pěší i povoznou – nápomocni byli z dobré vůle nebo za nějakou náhradu. Tak na př. r. 1696 psali hraběti Antonínu Fr. z Collalta (otci majitele hradu), že jsou ochotni v pádu potřeby vrchnosti poskytovati povozy kamkoliv, že však prosí, aby jim, chudým poddaným, na cestu dal pro koně ovsa a aby to dekretem nařídil (patrně úředníkům nedůvěřovali!). Hrabě pak vyhověl jejich žádosti a nařídil: „Žadatelé ať se přihlásí v Řičanech u mého podkoního. Decretum v Brně, 15. dubna 1696.1)

Z dobré vůle poddaných časem úředníci vrchnostenští dělali povinnosť. Počátkem 18. století snaha ta vyvolala odpor vážný. Bytyští r. 1706 žádajíce u trůnu královského za potvrzení privilejí zároveň prosili o polehčení v jistých „stížnostech“. Vyřízení


1) Něm. listina v ob. archivě.

žádosti o potvrzení privilejí odloženo až po korunovaci, která se právě chystala; stížnostem proti vrchnosti vyhověno tím spůsobem, že prostřednictvím královského tribunalu markrabství moravského vrchnosť byla ku spravedlnosti, poddaní pak k tomu napomenuti, aby jak císařské a královské kontribuce odváděli, tak jiné zemské a panské povinnosti náležitě vykonávali.1)

Roku 1707 21. října byl ještě primatorem Jakub Malíř, purkmistrem Bartoň Syrovátka. (Kup gruntu v ob. arch.)

Weikart, hrabě ze Sinzendorfu 1707–1715.

Maria Maxmiliana Terezia rozená hraběnka z Althanu, provdána byla, jak jsme již řekli a nyní pro přehlednosť opakujeme, ponejprv za Jana Joachyma hraběte ze Sinzendorfu, pak za Antonína Františka hraběte z Collalta.

Jí připadly po matce (která byla provdána po druhé za Rudolfa svob. p. z Tyffenbachů) při dělení dědictví 17. listopadu 1670 tři statky: Ebenthal, Veveří a Řičany, které pak v poslední vůli ze dne 12. července 1687 poručila synům z obou svých sňatků a sice Janu Weikartovi, Adolfu Michalovi a Janu Jáchymovi, hr. ze Sinzendorfů, pak Leopoldu a Kristianu hr. z Collalta a ze sv. Salvatora, avšak tak, aby po ní dědictví převzal 1. Leopold, po něm bratr Karel Kristian – tedy rod Collaltů, a teprv po nich 2. rod Sinzendorfův.

Leopold roku 1707 svobodný padl v souboji s Janem Augustinem Jáchymem hr. ze Sinzendorfu, následkem prý sporu o dědictví po matce, a Kristian před tím už zemřel.

Proto r. 1707 připadlo dědictví rodu Sinzendorfů a sice Janu Weikartu Michalu Václavu.

Rodina Sinzendorfů odvozuje původ svůj od starého hraběte Altorffa, s ním od prince Jindřicha Bavorského. Jméno Sinzendorfů dle zámku téhož jmena v Horních Rakousích první nesl Jindřich, jenž žil okolo 1044. Od počátku 16. století dělil se rod na dvě linie – Feyeregg-skou čili Ernstbrunnskou a Fridav-skou čili Neuburskou. Ernstbrunn je zámek v Rakousích, Fridau jmenuje se zámek a městečko v Dolním Štýrsku. Od r. 1610 byli povýšeni na svobodné pány v obou liniích a r. 1653 stal se (Weikartův otec) Jan Joachym říšským hrabětem; k tomu měla rodina od r. 1625 úřad nejvyššího dědičného říšského pokladníka a jiné. Členové obou linií zastávali různé vysoké a důležité úřady ve službě státu, církve a zejména vojska. Vzrůst a lesk rodiny počíná asi od r. 1625, kdy po sřeknutí se protestantismu vrátili se částečně do lůna církve katolické.2)

1) České rozhodnutí král. dvorské české kanceláře z Vídně dto 27/II. 1706 v ob. arch.
2) Obšírnější zprávy o Sinzendorfech (kteří nebuďtež mateni s Zinzendorfy) viz ve Wurzbachově: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, XXXV. Theil.

Weikart narodil se 9. ledna 1656 a byl se svými dvěma bratry původcem tří větví Ernstbrunnské linie. Weikartova byla větví hlavní. Manželkou Weikartovou stala se Isabella Maří Magdalena Alžběta, rozená lantkraběnka Fürstenberg-Stüttingenová. Měli tři dítky, dceru Marii Alžbětu (tak ji jmenují farní matriky) a dva syny Joachyma Antonína Josefa Václava, nar- r. 1689, a Prospera Antonína Josefa Quidona, nar. 30. března 1700. Kdy starší syn Joachym zemřel, není zjištěno; byl prý ženat s Marií svob. paní z Fünfkirchenů. O mladším Prosperovi a dceři bude nám ještě jednati.

Kdežto Collaltové na veveří jen ob čas přicházeli ku kratšímu pobytu, dávajíce přednosť Brtnici, sídlíval Weikart s celým dvorem každoročně po mnoho měsíců na hradě. Bývalo na něm tedy hlučno a veselo. Jak vrchnosť tak její dvořeníni stýkali se rádi s poddanými, a proto i v matrikách mnoho jmen osob ode dvoru Weikartova jest zanešeno. Ob čas ovšem přebývala vrchnosť v Brně a ve Vídni ve svých palácích. V registratuře Veverské je osnova kupu, dle které Weikart kupoval od Ferdinanda Leopolda Wissenda, šlechtice z Weissenburku dům dvojitý ve Vídni, v Strauchgasse, mezi svobodným domem Sinzendorfovým a měšťanským domem Üxelmeierovým (bývalým Lechnerovým nebo Herbersteinovým), za 350 zl. litkupu a 10.500 zl. rýnských hotových peněz.

Weikart hrabě Sinzendorf, dosáhnuv hodnosti c. k. tajného rady, a zastávav dvorní úřad sokolího mistra, zemřel dle zápisů matrik Vev.-Bytyšských jako šedesátník, byv před smrtí častěji sv. svátostmi zaopatřen, dne 1. října 1715 na veveří a pochován byl u ct. OO. Kapucínů v Brně.

1. Úřednictvo a dvůr hraběte Weikarta. Styky jejich a vrchnosti s poddanými.

Hejtmanem byl, pokud možno jest zjistiti, r. 1708 Štepfan.1) R. 1709 Václav Antonín Richter, kterému 22. června křtěna byla dcera Alžběta a jehož manželka nazývala se Kateřina. R. 1711 v květnu2) Ferdinand František Hekel; manželka jeho Alžběta, vdova po Vojtěchu Zeitlerovi, knihvedoucím J. Exc. hraběte Černína3); téhož roku v červnu už zapsána jest jiná manželka Eva Kateřina. – Úřad hejtmanský měl písaře; r. 1711 jím byl Martin Hoffmann, později Fr. Straubel.


1) V ob. účtech: Zámečníkovi, když sem od p hejtmana Štepfana stranivá ubce, sousedů a zajatého dobytka přišel, dáno 4 mázy piva za 8 kr. (asi koncem června).
2) Dle matrik Řičanských.
3) Její dcery z I. manželství provdaly se: Anna Rosalie r. 1713 za Ignata Fr. Bukače, správce panství Mačičského v Čechách, Ludmila r. 1717 za knihvedoucího hraběte Sinzendorfa, Ant. Winklera.

Purkrabím Veverským byl od r. 1706 Tomáš Šimberský, od r. 1711 Jan Hänel, který pojal za ženu dceru zámožného šafáře Veverského Trepeše († 1720), požívajícího nemalé vážnosti.

Důchodní Hanel Jakub zemřel 1714, po něm převzal úřad důchodenský Fr. Straubel, písař hejtmanův. – Jak purkrabí tak důchodní i obroční měli písaře.

Polesným byl 1707 cizinec Matěj Zellinger ze Švarcwaldu (z Černolesí) a po něm již r. 1708 Václav Jirovský, r. 1711 zemřel polesný Vilém Hornoch, načež úřad převzal Václav Bedřich Hornoch, r. 1714 Jan Tanchers. – Oborný Jan Kotek (již za Collalta ustanovený) žil do r. 1716. Té doby byly dvě obory, jedna daňhelčí, jiná pro divoké kance.

Vedle správce hradu Veverského byl na hradě vrátný, dříve klíčníkem zvaný; k dobytku byl štalmistr, šafář, ovčák atd.

Dvůr hraběcí byl četný. Jen z matrik poznati jest celou řadu osob. Předně jmenujeme dvorního kaplana Lamberta Mailperka (1709, 1712). Od r. 1712 byl Josef Filip Söllner hofmistrem, před ním Josef Frimel; Jan Adam Hirschhorn mládencem (1709), kancelistou, pak r. 1712 knihvedoucím a revisorem panství Veverského; David z Maizieres-u komorníkem († 1711), po něm Adam Frimel; Jan Krištof Seidl rodem Sas kancelistou, dvořenínem († 1711 v Řičanech); Jan Slatinský 1711 a po něm od r. 1712 Karel Hanzlíček trubačem; Jan Šmaidl 1711 a od r. 1714 Jos. Marianus kuchyňským písařem; Ant. Winkler písařem, jenž r. 1715 postoupil za sekretáře; Jan Fr. Šmíd dvořenínem. – Neméně hojný byl fraucimor Veverský, venkoncem jmen německých („ze Švábské země“ „z Passova“), jen jedna měla jmeno francouzské, Marie Alžběta Baudequin, která (1710) nepohrdla rukou malíře Kunštátského, Jiřího Kronbauera.

Weikart zaměstnával a měl svého (panského) malíře, svobodného Tomáše Pallasa, pak své (panské) řemeslníky, zámečníka, krejčího, stolaře, pekaře, kováře s 2 tovaryši, šindeláře, bednáře, hospodského (na hradě). I mezi nimi je mnoho jmen německých.

Vše to mezi sebou a s Bytyšskými se stýkalo, ženilo, vdávalo a kmotřilo. Dle obecních účtů z roku 1709 na příklad k hostině obecní při vytýkání obilí ozimního dostavii se nejen páni officíři (úředníci) z Veveří, nýbrž odpoledne přišel i fraucimor a byl pivem pohoštěn. – O hodech sv.-Jakubských poctila obec, společně při hudbě se veselící, i mladá vrchnosť, syn a dcera Weikartovy, jak tyže účty dí: „o hodech pro Jich Milosť pannu slečnu, mladého pána, pana Patera Lamberta, a pana hejtmana u kola tance piva 21/2 mázu = za 5 kr.“ – Asi měsíc před tím, dne 22. června, mladá vrchnosť převzala kmotrovství při křtu dítka hejtmana Richtera.

Hrabě Weikart s manželkou dne 21. dubna 1712 kmotry byli při křtu dítka lazebníka Králíčka, a 1. června 1713 dítka bývalého hamerníka. Ve všech těch třech případech dali se vznešení kmotři zastupovati.

Zvláštního však vyznamenání dostalo se židovské rodině Schmelzerově z Kuříma, která se dala pokřtíti, tím, že jak hrabě Weikart s chotí, tak jejich dítky Prosper a Maria Alžběta osobně byli jako kmotři křtu sv. přítomni ještě s jinými svědky. A to křtěn byl od Rajhradského probošta P. Antonína dne 29. prosince 1713 otec se synem a kmotry byli otci hraběcí rodiče, synu hraběcí dítky, a dne 1. května 1714 od Ferdinanda Bohuslava z Losína (Ullersdorfu), kanovníka Brněnského, křtěna matka a kmotry byly hraběcí dítky (zde snad omylem udáno jmeno slečny hraběnky Anna Alžběta). Téhož dne, kterého křtěna byla židovka matka, kopuloval ji kanovník již jmenovaný s manželem před 4 měsíci pokřtěným.1) Svědky při sdavkách byli hrabě Weikart se synem Prosperem.

Ještě při jedněch sdavkách hrabě Weikart svědectvím nepohrdl, když se totiž r. 1713 dne 15. února vdávala Anna Rosalie, nevlastní dcera hejtmana Hekla; druhým svědkem byl jeho dvorský kaplan, Lambert Mailperk.

V Řičanech (dle matrik Řičanských) úřadoval 1709 purkrabí Jan Sutner, jenž téhož roku tam 60letý zemřel; po něm r. 1711–1713 Jakub Hänel, který pak postoupil za důchodního na Veveří.
Polesným Řičanským r. 1713 byl Trinker, od r. 1714 Tunk do r. 1717, kdy 56letý zemřel. Jeho dceru pojal za mnaželku r. 1716 myslivec v oboře pro divoké kance, Karel Hornoch. Jako myslivec Řičanský uveden je r. 1715 také Jan Hornoch.
Na panském pivovaře vařil 1709–1715: Jan Pelikán, Jan Maca, Jan Vögl, Martin Ziegler čili Cihlář, Zachariáš Čech.
Na vinopalně byla Zuzana Hasíková z Čech, († 1713), po ní pokřtěný žid Václav Schmelzer. – Při panských zahradách v Řičanech ustanoven byl zahradník. V ovčinci hospodář.

O některých událostech, které staly se za Weikarta, dlužno zvláště se zmíniti. Předně ustanoven lazebník ve V. Bytyšce.

2. První známý lazebník Vev.-Bytyšský

jmenuje se Ignat Králíček. Ustanoven byl zajisté hlavně proto, že na hradě vrchnost bydlela. Před rokem 1708 žádná zmínka o lazebníku nikde se nečiní. Toho pak roku objevuje se (jak jsme se už svrchu zmínili) v obecních účtech 6 kr. vydání lazebníku za stříhání vlasů dvěma naverbovaným vojákům a r. 1709 13 kr. od štucování a přehlížení naverbovaných vojáků.

Lazebníkem původně slul, kdo lázeň topil a lidi myl, stříhal a holil a obyčejně také jim baňky sázel, pak také špatný ranhojič, který málo více uměl, než mýti a baňky sázeti.

Nejhlavnějším zaměstnáním jeho bývalo sekání žil na ruce, neboť málo bylo těch lidí, kteří si nedávali pouštět krev. Takovým


1) Kopulace té nebylo potřeba, protože přestoupením obou manželů na víru katolickou svazek uzavřený ve víře židovské nabyl povahy svátostní. Kanovník se ostatně dopustil i té chyby, že kopuloval „inscio parocho“ a tedy neplatně.

asi lazebníkem byl náš Králíček, jenž ponejprv v matrikách jmenem jest uveden r. 1710. Zvláštností pak bylo při něm, že oženiv se r. 1710 se Školastikou Longprukerovou (bez mála panskou fraucimorkou) převzal hostinskou živnosť na panském domě ve Vev. Bytyšce; byla mu patrně proto hospoda ponechána, aby mohl být slušně živ. R. 1712 při křtu syna Alberta byly kmotry (jak už podotknuto) sám hrabě Weikart s manželkou. – Po Králíčku, jistě již r. 1715, nastoupil lazebník Ferd. Trentz a V. Bytyška už nikdy (aspoň ne na dlouho) bez lazebníka nebo lékaře nezůstala.

3. Požár ztráví Řičanský kostel a školu 16./7. 1709.

Nejstarší matriky Řičanské.

O těch věcech podává nám zprávu titulní list nejstarší matriky Řičanské, jenž zní:
Matrika nová kostela a fary Řičanské, na kteroužto po shoření dvou matrik staré a nové, i s kostelem leta 1709 dne 16. července dal papír slovutný pan Vavřín Ctibor Raupek, purkrabí Brtnický a pan Daniel Šetz, měštěnín a knihař Brněnský, darmo pro odplatu Boží svázal r. 1709.
Matrika ta obsahuje sdavky, křty a úmrtí z Řičan, Hříček a Chroustova od r. 1709 do 1774, a byla v archivě farním ve V. Bytyšce chována do r. 1784, kdy farář Jan Friedl vydal ji při kanonické visitaci Ostrovačickému farnímu administratoru, P. Bedřichu Schmidtovi.
S kostelem a jinými budovami lehla popelem také škola.

4. Blesk uhodil r. 1710 do věže zámecké.

Dne 10. května uhodil blesk do makovice na věži zámecké a spálil prý vzácné rukopisné památky, které v ní byly uschovány od dob, kdy hrad ještě Templářům náležel.1) Domněnka ta, spoň co do Templářů, je mylná, neboť jim hrad Veveří nikdy nepatřil. Podobně i ty vzácné rukopisné památky a možno, že i udeření blesku je výmysl onoho pisatele, který spáchal lež o Templářích.

5. Zámecká kaple sv. Václava 1712

měla právo, že se v ní směla sloužiti mše sv. Weikart vymohl 22. srpna r. 1712 od Olom. konsistoře ještě dovolení, aby v ní mohla býti přechovávána nejsv. svátost oltářní a vystavována úctě jeho rodiny, hostí a domácích, a aby v ní i udělováno bylo občas sv. požehnání. Výsada ta Weikartovi byla poskytnuta jen pro dobu jeho života. Kaple však zůstala soukromou.2)

Weikart ve své žádosti odvolával se na své vysoké stáří, pak na to, že r. 1710 pro kapli vymohl odpustky k svátku sv. Václava, a že kaple hned od prvopočátku ze základů vystavěna byla jako kostelík, na němž je věžka se zvonkem.3)


1) Lpe 462.
2) Lpe 125–126.
3) Wolný, Kirchl. Topographie B. I. 294.

Možná, že za Weikarta, jenž jedním jmenem křestním slul Václav, kaple, dříve sv. Prokopu zasvěcená, dostala nový titul sv. Václava. Od r. 1710, kdy vymoženy byly odpustky pro ni ku sv. Václavu, bezpochyby počali choditi Bytyští v průvodech k té slavnosti do zámku.

6. Sekundice faráře Jestřabského r. 1713.

Mor. Ruch náboženský ve farnosti.

Stařičký farář dočkal se radostného dne, jímž dovršil 50leté působení na vinici Páně. Byv od vrchnosti vybídnut, slavil sekundici v kapli Matky Boží u hradu Veveří, dne 25. června 1713. Farníci a přátelé jeho zajisté neopomenuli svému duchovnímu otci a pečlivému příznivci při té příležitosti projeviti svou lásku a úctu přehojným účastenstvím.

Téhož roku dožili se farníci ještě dvou velkolepých slavností, ovšem ne doma, nýbrž v nedalekém Brně. Tam z obavy před blížícím se morem dne 8. srpna, v pátek o Narození P. Marie, o 9. hod. ráno uspořádán byl za ohromného návalu lidu z města i z venkova průvod kolem celého města se zázračným obrazem P. Marie sv.-Tomské, jejž vedl Jan Matěj hrabě z Thurnu a Vellesassiny, t. č. probošt na Petrově (v Brně) a hned v neděli na to zase o 9 hodinách podobný průvod po všech skoro ulicích města Brna, který vedl Max. Gerhard z Freyenfelsu, infulovaný opat (uherský), t. č. městský farář a venkovský děkan v Brně.1) Vev. Bytyšku mor ušetřil. Počet ve farnosti zemřelých dle matriky od r. 1712 do r. 1715 obnáší 27, 32, 48, 23.

Že ruch náboženský za Jestřabského ve farnosti utěšeně zkvétal, lze i z toho pozorovati, že slavnosti Božího Těla se znenáhla vždy slavněji konaly. Bytyští slavili ji dvakráte, totiž o svátku Božího Těla ve farním chrámě a v neděli 3. po sv. Duchu u Matky Boží, blíž hradu Veveří. Dle ob. účtů obec při nich dávala zpropitné hudebníkům a rektorovi, pak osobám úřadním nebo sousedům, kteří nesli podnebesí, později také nosícím pochodně; r. 1709 už bylo i stříleno z kusů.

Zvyk konati slavnosť Božího Těla z kaple do zámku o 3. (ne o 2.) neděli po sv. Duchu byl prastarý a pocházel snad (jak farář Wolf zapsal do knihy farního kostela) odtud, že, když ve Vev. Bytyšce většina farníků odpadla k pikhartství, věrní katolíci v kapli u Veveří své služby Boží konali.

7. Hamry u Vev. Bytyšky.

Důležitý pokrok, se kterým se za Weikarta ve V. Bytyšce potkáváme, jeví se vystavěním hamrů. Byly pod zámkem za Švarcavou, tam kde dosud říká se „na Hamřisku“ a stojí pece


1) V ob. archivě poznámky o něm.

na pálení vápna. V matrikách uvedeni jsou r. 1713 Vít Kriener, pak Jan Figar jako hamerníci, a Jiří Los jako šmelcíř Veverský. S hamry spojen byl ovčinec, který měl na starosti šafář „hamerský“, toho času Stanislav Kříž.

Soudě dle jmena tratě „u starých hamrů“, stávaly ještě dříve hamry nad horním mlýnem u Švarcavy.

Prosper hrabě ze Sinzendorfu.

Po Václavu Weikartovi zdědil jeho syn Prosper teprv 15letý panství Řičansko-Veverské. I on po příkladu otce svého ztrávil každoročně několik měsíců na hradě Veveřím a jak on tak jeho dvůr a úřednictvo udržovali styky s poddanými. Z počátku zdá se, že statky spravovala matka-vdova.1)

Uvedeme zprávy o něm, úřadnictvu a dvořenínstvu jeho prozatím do r. 1730, tedy za dobu 15 let.

Dle matrik provdala se sestra Prosperova Marie Alžběta již čtvrtý měsíc po smrti otcově, totiž 9. února 1716 za Antonína, hraběte Bertholda. Svědky při sdavkách byli: hrabě František Karel Berthold a Pauli, správce dvoru jeho, jakož i mnoho jiných rodem vznešených mužů.

Berthold s manželkou se bezpochyby častěji na Veveří zdržovali, neboť 1716 dne 7. srpna hrabě Prosper se sestrou, za Bertholda provdanou, převzali kmotrovství při křtu dítka Karla Hanzlíčka, panského trubače a hospodského, a podobně učinili 30. října 1718. V obou případech dali se zastupovati.

I matka Isabella (vdova po Weikartovi) bydlela na hradě, neboť byla s Prosperem 28. října 1717 osobně kmotrou dítka Antonína Winklera, knihvedoucího. Dne 9. prosince 1718 dala se zastupovati při křtu dítka vinopalníka Schmelzera v Řičanech.

Prosper pojal za manželku Filipinu, hraběnku z Althanu. Sňatek jejich požehnán byl dítkami. Dne 19. února 1724 narodil se jim syn Václav Jan Eustach; dne 6. února 1726 Bedřich Ludvík.2) R. 1727 uvedena je v matrikách V.-Bytyšských Anna Barbara Kneiffel, dětská „u mladého p. hraběte“. Roku pak 1729 29. srpna na hradě Veveří narodil se a křtěn byl „mladší hrabě“, pan František Serafínský, Josef, Jan ze Sinzendorfu, syn Prospera, dědičného pána na Veveří, v Řičanech, Trpišti, Chocenicích atd. a jeho manželky Filipíny roz. z Althanu; kmotry byli: Pavel Růžička, soused z Vev. Bytyšky a Kateřina,


1) Poddaní Bytyští žádost o slevení poplatku r. 1716 podali jí. Lpe uvádí Prospera jako majitele Veveří teprv r. 1722. Wolný však praví, že po Weikartovi zdědil panství Prosper.
2) Dle Wurzbacha Biographisches Lexikon XXXV. Th.

vdova po Dobiáši Dollovi, kováři z obory u Veveří; křtil s dovolením faráře Koryčanského farář Kuřímský, Matěj Šťáva.1)

1. Úřednictvo a dvůr hraběcí 1715–1730.

Hejtman Ferdinand Hekel, jenž už za Weikarta Veveří a Řičany spravoval, setrval ve své hodnosti i za Prospera. Ovdověv po druhé, podal ruku r. 1723 své kuchařce, Babrli Babcově, z Češtína v Čechách pocházející. Hekel utiskoval poddané V.-Bytyšské neobvyklými robotami (jak níže seznáme) a byl, soudě dle vlastnoručních poznámek na rozkazech platů kontribučních, přísný. Tak v rozkazu ze dne 23. listopadu 1715, aby V. Bytyška zaplatila 199 zl. 36 kr. 2 d. na rekruty a remonty, připsal: „Tyto peníze ve 14 dnech do posledního krejcaru zapraveny býti musí a to beze vší výmluvy“. Bytyští však přece zaplatili poslední krejcar až 10. února 1716. – Na platebním rozkazu z r. 1716 napsal: „Tyto peníze (které složiti měly obce panství Vev. na dragouna) ihned skrze ty posly odeslati se mají, sice purkmistři ihned na zámek, do arrestu vzati budou.“ R. 1726 obecní úřad V.-Bytyšský pro kontribuční dluhy v arrestě si hezky dlouho poseděl. Hekel byl na Veveří ještě r. 1727.

Po něm úřadoval r. 1727 Jan Spitzar, dle zápisů v matrice: Dne 20. ledna 1728 zemřela Justina, dcera po zemřelém hejtmanu Veverském Janu Spitzarovi, 19letá (porodivši před týdnem nemanželské dítko); pochována byla v kostele Bytyšském.

R. 1728 jeli V.-Bytyští s 9 fůrami2) pro nově ustanoveného hejtmana Karla Václava Praitschopfa. Dne 23. prosince 1728 podepsán jest vlastnoručně na jedné listině české a 3. dubna 1729 na německé.3) Byl to asi starší pán, anať jeho dcera Johana Františka 9. června 1729 byla kmotrou při křtu.4)

V brzku však úřad jeho nacházíme v rukou Jana Eliáše Winklera, který slouživ na Veveří od r. 1723 za poddůchoddního, od r. 1726 za důchodního, dne 22. února 1730 v Řičanské matrice zapsán je jako hejtman, kmotrem jsa při křtu. Tehdy mu bylo teprv 32 let. Hejtmanem byl na Veveří 17 let.

O purkrabích té doby nikdo se nezmiňuje.


1) První syn Václav nastoupil dědictví po otci, druhý dle Wurzbachova Rodokmenu oženil se s Josefou, hraběnkou Magnisovou a † 1783, třetí zemřel jako duchovní r. 1772. Soudě dle slov matrik „mladý hrabě“ (Václav) a „mladší“ František, zdálo by se, že byl František druhým synem Prosperovým. Wurzbach ostatně na str. 26 praví, že Josefa hraběnka Magnisová byla manželkou Václava Jana Eustacha, což se neshoduje s rodokmenem; který ji dává za manželku Bedřichu Ludvíku.
2) Obecní účty.
3) Obecní archiv.
4) Zdá se, že úřadoval ve Veveří do konce září 1729. (Dle výkazu starých kapitálů panských v účtech za dobu od 1. října 1752–1. října 1753).

Důchodním po Fr. Stranbelovi jmenován Joachym Cermák r. 1716; r. 1723 přidělen mu jako poddůchodní Jan Eliáš Winkler; který r. 1726 stal se jeho nástupcem (a r. 1730 hejtmanem, jak jsme už řekli).

Obročními byli r. 1716 Josef Gross, dříve písař obročenský (scriba frumentarius, granarius), od r. 1719 Martin Julian Hoffmann, od r. 1721 Tomáš Wenda, 1724 Jan Jiří Stopfer, jenž pojal za manželku Kateřinu Papšovu, dceru hostinského z Řičan.

Polesenství spravoval od r. 1723 Karel Hausknecht1), oboru od r. 1718 Karel Klaudius de Hornoch. – Hornoch; bylo více v pasnké službě při myslivosti; dne 9. června 1727 zemřel náhle na zpáteční pouti z Tuřan Jan Pavel Hornoch, 44letý myslivec v oboře u Veveří.

Dvůr Prosperův byl jako Weikartův četný. Bez kněze svého se neobešel. R. 1724 9. července „Kapucín z Veveří“ křtil, na místě zaneprázdněného faráře, nemanželského syna svob. pána de Conti, vojenského officiála a Marie Karoliny, dcery Bohumíra Magna z Hofferů, advokáta kdysi Brněnského, komorné paní hraběnky Filipíny; r. 1730 zapsán je P. Christophorus Ganser, dvorní kaplan hraběte Sinzendorfa. Měl pak Prosper r. 1716 sekretáře Ant. Winklera, jenž 1717 postoupiv za knihvedoucího, v té hodnosti setrval do r. 1724; dále si držel komorníky, komorné, kuchaře, myslivce, trubače, hejduky, kursory, posly, běhouny, hofmistra, představeného kuchyně atd.

V Řičanech byl purkrabím r. 1724–8 Ferd. Jos. Kanzler, jeho písařem r. 1727 Heřman Ludvík Götz. R. 1729–30 purkrabí Josef Gross. Bydleli na zámečku (tvrzi, arculum), v němž i hlídač pokojů (cellarius) a vrátný (portarius) byli ustanoveni.
Sládky na panském pivovaře Řičanském známe: Zachariáše Čecha 1715–19, Jiřího Charause 1722–27, Josefa Eustacha Slámu, Valentina Krineše, Fr. Pelikána a r. 1730 Jiřího Stromera; na vinopalně byl po Schmelzerovi Šimon Švanda (1725).
Polesný v Řičanech po Janu Tunkovi († 1717) není uveden žádný; myslivci byli r. 1721–23 Tomáš Kraus, r. 1726 Václav Kratochvíle.

2. Rozvoj železářského průmyslu na panství.

Nové hamry u Bílého potoka nad Vev. Bytyškou.

Péči, kterou otec Weikart věnoval rozvoji železářského průmyslu, shledáváme i u Prospera. Nespokojiv se s hamry za brodem (za Švarcavou pod Veveřím), vystavěl r. 1716 ještě hamry u Veverské Bytyšky na bílém potoku nad Matouškovým mlýnem (mlýnkem). S hamerníky přišli (šmelcíři) taviči, uhlíři, kteří v panských lesích dřevěné uhlí pro hamry chystali, kováři a různí jejich pomocníci, tak že se Bytyška učazenými sluhy Hephaistovými hemžila. Průmysl ten měl svého účetvedoucího (Josef Gross, dříve hamerník, r. 1722 scriba ferricudinarum).


1) Jan Jiří Hausknecht byl hejtmanem Račickým, a hejtmana toho syn František r. 1733 byl lazebníkem.

R. 1722 dokonce i štolní mistr z Veveří je uveden. – Panských řemeslníků jiných však značně ubylo.

Ovčírny na Veveří a u hamrů za Brodem rozmnoženy o třetí ve Žlabě (1723).

3. Lazebník Vev.-Byt. Ferdinand Trentz.

Zdravotnictví 1715–37.

Roku 1715 matriky v listopadu uvádějí Ferdinanda Trentze jako lazebníka (balneator) Veversko-Bytyšského, a dávají mu později také titul ranhojiče (chirurgus). O jeho rodinných poměrech lze udati, že byl dvakráte ženat, první manželka jmenovala se Kateřina, druhá (1725) Alžběta. S oběma měl dítky, poslední r. 1735. Kmotry některým dítkám vyhledával mezi pány úředníky na hradě.

Rodiče (?) mu zemřely ve V. Bytyšce; r. 1723 Melchior Trentz, 70letý lazebník, 1724 Marina 68letá.1)

Dle porovnání, v ob. archivě uschovaném, dto. 7. prosince 1729, utrhal mu na cti M. Šoupal, kolář, bydlící vedle něho na panské chalupě; načež před právem rychtářským odprosil.

Zdravotní stav ve farnosti celé doby od r. 1716–1737 byl normální soudě z počtu zemřelých. V celé farnosti ročně umíralo té doby 34 osob, nejvíce r. 1736, 51, nejméně r. 1735, 18.

4. Rozměřování pozemků V.-Bytyšských r. 1715–1717.

Vzrůst V. Bytyšky do r. 1752.

Rozvrhování (subrepartice) kontribuce dle starého katastru, kterouž práci měl na starosti hejtman Veverský, nebylo asi správné. Proto se sousedé Bytyští domluvili, že své pozemky rozměří na živnosti velké a malé, aby jednotlivci nebyli dávkami různými přetěžováni, a že pak všichni velcí každý stejně a všichni malí též každý stejně mnoho břemen ponesou. V obecním archivě zachovaly se toho měření stopy následující:

1. List dílem tužkou dílem pérem psaný, jenž obsahuje jmena některých sousedů a tratí a sice: Obecní grunt u spravedlnosti, na nivě, pod stráží, na stráži.
2. Kus seznamu s nápisy: 11. díl Gruntovní též z panské kopaniny; v prostředních oujezdech; u doubku aneb Božích muk; na nivě Jana Sanejtrníka zadní hony; item tam v předních honech; v bukovcích na Lorencově (nivě). 12. a 13. díl na kopaninách panských v sokolí (a jinde). 14. díl u doubku v Kalvarii panská kopanina. – (Ty kusy byly rozděleny mezi velké sousedy). – 11. díl: Gruntovní role u bílých Božích muk, na huslích sluje. 12. a 13. díl pod sokolím na panské kopanině – počínaje od novoulických. – (Ty kusy byůy rozděleny mezi malé sousedy.)

1) Rodina Trentzů snad z Kuříma pocházela. R. 1697–1700 v matrikách křestních V. Byt. čteme o Karlu Trentzi, panském trubači a Kašparu trentzi, důchodním písaři, obou z Kuříma.

3. Úplný seznam na dělení a rozměřování zahrad ze dne 5. dubna 1716. Velkým určeno po 800[]°. Kdo neměl dosud nic, dostal celou výměru, komu co scházelo, doplněno, kdo měl více, vrátil (pravidlem vyrovnány byly scházející, či přebývající sáhy přídavky většími či menšími v jiných tratích).
4. Stížnosť 37 malých sousedů k hejtmanu Veverskému, z níž vyjímáme: „prosíme strany vyměření louk..., kterážto pořádnosť minulý pátek na kanceláři se učinila, aby velcí všichni a malých nacházejících se 16 osob loukami se rozdělili, ostatních nás 37 osob dokonce nic abychme nedostali. Z té tehdy příčiny... prosíme, aby milostivý pán posoudil, co činiti, jak rozličné daně a povinnosti císařské odbývati budeme, když ani kravičky bez krádeže chovati a se obživovati nemůžeme... Ono naši sousedé v těch loukách, říkajíc polovičně, na fůry sena braní se přiznávali (ve fassi), kdežto nyní v nejlepším místě se rozdělili, a každý pod 2080 sáhů jednu louku u mlejna dolního dostali, a co více dostanou, to se ještě neví. A co se dotýče, urozený pane hejtmane, zahrad jak zádušních tak obecních a rozličných louček, které při rolích rozměřeno mají, přiznáno nikoliv není. A tak aby žádnému z nás, kteří o tom vědomosť máme, na našem svědomí nepozůstalo (!), toto k vědomosti a k spravedlivému rozsouzení urozenému panu hejtmanovi, jak s tím učiniti sobě oblíbí, dáváme.“ 1)
V Liber par. eccl. str. 17. čteme, že to rozměření dálo se r. 1715 (počalo) a že čítali na 1 míru 700 sáhů moravských.

Z těchto pramenů jde na jevo, že bylo v Bytyšce naměřeno velkých živností 25, malých 25, tedy úhrnem 78. – Základ k rozdělení sousedů na velké a malé lze stopovati již ve starších dobách. Tak Zykmund z Tyffenpachů r. 1615, ustanovuje výši robot, činí rozdíly tyto: „Všickni jak sedí“ to jest všickni sousedé; „kteří koně chovají“ sousedé větší a „podsedníci“, sousedé malí; pak podruzi. Neměli však všichni větší stejně mnoho polí (jak jsme už seznali) a všichni malí také ne; r. 1715–17 se vyrovnali.

Tímto novým vyměřením gruntů nebyl změněn odhad starého lánského katastru. V poplatní knížce pro Bytyšku2) shledáváme úhrnně kontribuci na r. 1718 rozvrženou (jak bývalo původně) na 15 lánů 73/4 achtelu (po 24 zl. 12 kr.) a na 82 komínů (po 3 zl. 42 kr.).

Sousedé přednější po rozměření polí v r. 1717 domluvili se, a mezi sebou sami rozvrhli kontribuci tak, že do 791 zl. 42 kr. přispívala velká živnost 17 zl. 13 kr., malá 6 zl. 49 kr.; kdyby však byla kontribuce větší, aby malá doplácela 1/4 díl toho, co velká3) Tak byla živnost malá asi třetinou velké. Později kontribuce malých právě 1/3 velkých obnášela.

Poměr živností (25 velkých a 53 malých) zůstal celkem nezměněn 45 let. Jen že 2 velké byly rozděleny na 4 půlky a ke dvěma půlkám přiraženy byly 2 malé, tak že bylo 23 celých, 2 na 1/2 + 1/3, 2 poloviční a 51 třetin, úhrnem tedy zase 78.

Když r. 1718 vystavěla vrchnosť nové hamry u bílého potoka a později (asi 1740) práchovnu něco výše u téhož potoku, ač stála obě stavení na obecních pozemcích, brala z nich vrchnosť


1) Zde na to upozorňujeme, že měli někteří sousedé přiměřeny zahrady zádušní, kterých do fasse neudali.
2) Něm. v ob. archivě od r. 1714–1726.
3) „Rozvržení lánské a komínské kontribuční na r. 1725“ v ob. archivě.

činži. Mimo ty dvě nové budovy vzrostl počet chalup panských v Bytyšce do r. 1752 na 12, rustikálních na 30. R. 1752 bylo nejméně 40 (rodin) podruhů.1)
Poznámka: Při rozměřování polí r. 1716 zdá se, že vrchnosť odňala Bytyšským role a louky pod plat jim dané od Zikmunda z Ludanic r. 1524, jichž prý bylo 263 mír. Něm. listina v ob. archivě z r. 1777 (v aktech robotních) praví, že „před mnohými roky“ při „staré rektifikaci“ (opravě katastru) vrchnosť Bytyšská pole i louky zase vzala, ale Bytyšské ku placení činže z nich podnes (r. 1777) přidržuje. pro slovo „před mnohými roky“ nelze vyrozumívati rektifikaci Tereziánskou z r. 1750, nýbrž některou starší. Starý katastr z r. 1669 to však také nemůže být, protože r. 1804 Bytyští v jedné stížnosti tvrdí, že na odejmutí části pozemků ještě se pamatují. R. 1714 jich čásť ještě měli, jak jsme seznali z rejstříku na rozličný příjem.

5. Seznam sousedů Vev.-Bytyšských z r. 1716.

Při rozměření zahrad r. 1716 sdělán byl seznam sousedů všech. Klademe ho tuto, aby mohl býti porovnán s dřívějším asi z r. 1774 a tak zjištěn pohyb obyvatelstva Bytyšského za krátkou dobu 42 let, tedy asi za půl druhého pokolení. Sousedé větší vytištěni jsou písmem prostrkaným.

Václav Haslinger, Matouš Bělena, Jíra Tulipa, Jíra Karel, Václav Klečka, Jíra Míchalík, Jukub Rozkošný, Šimon Loukotka, Franta Syrovátka, Petr Porázek, Jakob Vohrabal, Jíra Syrovátka, Jan Skalický, Vdova Bilovská, Leopold Klečka, Jakub Kadláček, Václav Bumbálek, Jíra Králík, Martin králík, Jakob Juran, Jakob Koudela, Vávra Andrla, Michal Tkadlec, Jan Juran, Jan Peprla, Václav Horáček, Franta Svoboda, Matěj Smejkal, Jindřich Loukotka, Josef Porázek, Tomáš Bělena, Pavel Hakula, Jan Čech, Šimon Kejda, Onřej Němeček, Jan Pallas, Pavel Valentin, Jan Perka, Jan Chlubný, Jan Valentin, Tomáš Dundáček, Václav Brychta, Lorenc Porázek, Kristian Kotek, Jíra Loukotka, Jakob Loukotka, Jakob Nechvíle, Havel Klement, Matěj Peprla, Jakob Bešter, Jíra Peprla, Havel Bartoněk, Jan Machotka, Matouš Kilian, Jan Koryčan, Jakob Malíř, Vávra Kříž, Jan Sanejtrník, Michal Skalický, Kašpar Vohrabal, Matěj Pitska, Jan Rejholec, Pavel Křivánek, Frant. Srnec, Pavel Sláma, Matouš Kotek, Jíra Farovský, Tomáš Syrovátka, Jan Sláma, Pavel Kilian, Frant. Andrlík, Ondřej Valentin, Jakob Kříž, Václav Zedníček, Matěj Dundáček, Pavel Vávrů, Matěj Svoboda, Šimon Sláma.

6. Stížnosť V. Bytyšky na nespravedlivé roboty.

Opatrnosť sousedů, aby nové nebyly zaváděny.

Jak jsme již podotkli: z dobré vůle poddaných, že ob čas konali roboty, ku kterým nebyli zavázáni, časem úředníci vrchnostenští chtěli udělati povinnosť. Již r. 1706 snaha ta neoprávněná vyvolala odpor Bytyšských. Podruhé stěžovali si (r. 1715) u paní Isabelly Marie Alžběty, hraběnky ze Sinzendorfu, rozené lanthraběnky z Fürstenberku (matky Prosperovy), následovně: „My městečko Veverská Bytyška přetíženi jsme velikými, častými


1) Poznamenávání podruhů Vev. Byt. r. 1755, který co dobytka má, jak následují. (Jsou mezi nimi 4, kteří neměli dobytka, tedy snad jsou v seznamu zapsáni všichni podruzi.)

a dalekými cestami sem i tam. Nad to výše, když se kam daleko jeti musilo, a pro koně i při nich jsoucí lidi potravní zásoby z domu s sebou vzaté nestačily, bývalo zvykem, že se takovým přípřežím platilo na výživu z panské kasy, čehož ročně 60 zl. rýnských se vykazovalo; avšak od 1710 vrchní nám ukládá, že si máme výživu při těch fůrách platiti sami a až do r. 1715 každoročně nám těch 60 zl. ku kontribuci přiráží a jako nedoplatek kontribuční exekucím pořád jednostejně celé roky vymáhá. Mimo to i marši a verbuňky velice obtíženi jsme. My v pravdě s dobrým svědomím říci můžeme, že za předešlých let nikdy tak zhusta k robotám a k takovému placení 60 zl. ročně žádáni, tím méně nuceni jsme nebyli; nýbrž kdykoliv nebožtík J. Exc. p. hrabě z Collalta na jízdu do Vídně nebo jinam nás potřebovati ráčil, vždycky na jednoho koně 30 kr. peněz a 4 achtele ovsa, a na naše živobytí, k tomu zpropitné se nám dávalo. Jakož také při panství přijímání † p. Václava Michala Weikarta ze Sinzendorfu, dědičného pána našeho, u přítomnosti zemského p. purkrabího Talmona, nám všem zjevně se slibovalo, že žádným vymyšleným novým placením a robotou přes povinnosť svou přetaženi nebudeme.“ – –1) Dle kontribuční knížky V.-Bytyšské platili Bytyští oněch 60 zl. ještě r. 1715; později však už ne. Bylo tedy jejich stížnosti vyhověno.

Bezpráví a útisky, kterých Bytyští zakoušeli, učinily je opatrnými. Dbali toho úzkostlivě, aby roboty časem jim nebyly rozmnoženy. Kdykoliv něco buď z dobré vůle buď za plat pro vrchnosť vykonali, čeho jim správní list Tyffenpachův neukládal, dávali si od hejtmana vyhotovati písemná vyjádření, že to učinili z dobré vůle a nebyli k tomu zavázáni.

Takových vyjádření několik se zachovalo. Ferdinand František Hekel, hospodářský hejtman, dosvědčuje na hradě Veveří, že na stavbu mostu, který přes Švarcavu pod hradem vede, Bytyští dobrovolně r. 1715 přispěli vožením velkých trámů2), že k jeho žádosti a z platu dováželi dříví pro stavení nových hamrů nad Matouškovým mlýnem u bílého potoka3); že za plat převezli 400 mír ječmene koupeného na sladování – z Ivančic do Řičan4); za plat dopravili z Javoreckých hutí do Řičan houfnici pro Vídeň koupenou5); za plat vozili stavební dříví na nový stav nad horním mlýnem6) Dále dosvědčuje, že „ty jisty za jednoho každého osedlého v tomto 1718letém roce k potřebě hamerské uložené 10sážní dřeva ze žádné roboty, nýbrž samojedině proti záplatě a k zapravení jejich kontribuce sekána býti mají a budou7), že ta dřeva desítisážní za plat k hamru vozili8), že r. 1723, když voda nad horním mlýnem osvědčenou tak zvanou srážkou byla zachycena, Bytyští
1) Něm. a česká listina v ob. arch.
2) Notata v ob. arch. sub. 1°.
3) Česká listina v ob. arch. dto. 2. září 1715.
4) Něm. listina tamže ze dne 29. března 1716.
5) Item dto. 13. května 1716.
6) Item dto. 18. ledna 1717.
7) Česká listina v vb. arch., dto. 6. března 1718.
8) Nota ta v ob. arch. sub. 6°.

obyvatelé po jednom dni pomáhali z dobré vůle1), že na stavbu panské konírny dubové fošny vozili za plat2), že když r. 1727 se zaměnilo počasí, Bytyští na honem za peníze pomohli svážeti led do panské lednice3)

7. Obecní úřad 1717–19. Primator Jakub Kříž.

Dne 24. ledna 1717 primator Jakub Kříž, purkmistr Václav Brychta, konsortové: Matěj Svoboda, Jíra Králík, Matěj Peprla, Frant. Syrovátka (Svat. smluvy v ob. arch.)

Úřadovali ještě roku 1719 dle účtů ob. Vysvítá to i z akt o jistém Matouši Němečkovi, který skoro půl roku, od 4. června do 24. listopadu, byl vězněn v kázním domě, dostávaje na obživu od obce týdně za 9 kr. chleba.

8. Úmrtí faráře Jestřabského 26. prosince 1719.

Jeho podobizna a bývalý náhrobní nápis.

Stařičký farář Jestřabský duchovní správu zastával sám a ač měl nohy ranami poseté v posledních letech, obyčejně pěšky do filialního kostela Řičanského a k nemocným chodil, nikdy na bolesti ran nenaříkaje, ba je skrývaje. Teprv po smrti, kdo je spatřil, obdivoval se trpělivosti zbožného muže. Konečně neunavný dělník – již smrti téměř ve tvář hledě, – když k 10. hodině chystall se v Řičanech o sv. Štěpánu r. 1719 ke službám Božím, povolán jest od nebeského hospodáře, aby vzal mzdu za břímě dne i horka, pracovav na vinici Páně 57 let a ztráviv v tomto slzavém údolí let 89. Tělesná jeho schránka uložena před hlavním oltářem ve farním kostele sv. Jakuba a přikryta mramorovou deskou, na níž bylo vytesáno: „Adm. R. D. Valentinus Bernardus Gestřabský Aichorno-Biteschensis Parochiae jubilatus parochus“.

Přítel a krajan faráře Jestřabského, František Xav. Leffler, děkan sv.-Peterský v Brně, dal mu r. 1730 udělati (latinský) hrobní nápis, obsahující celý životopis jeho.

Kde se ten nápi nalezal, nelze zjistiti. Bezpochyby v kostele někde na stěně. Na vrchu byl obraz Jestřabského; v levo od něho (latinsky) slova: Pravý obraz ctih. veled. p. Val. Bern. Jestřabského, duchovního jubilovaného; na pravo slova: jenž dožil se jako kněz 57 let, jako farář Vev.-Bytyšských a Řičanských zasloužilý 53 let, stáří svého 89. – Pod touto hlavou pak byl nápis v distichách:


Kam chvátáš rychle? Chvilku zde zastav se, poutníku!
Ať kdokoliv tu leží, v duchu i pravdě viz:
Muž dobrý a moudrý v němé té se ukrývá popelnici.
Jej za cnosti život druhý čeká.
Kým jest, či byl, pode jmenem se ejhle dočteš.
Žil, avšak rád zde zesnulý odpočívá.
Velectihodný výtečný pán Valentin Jestřabský.

1) Něm. list. v ob. arch. daná v Bytyšce dne 7. června 1723.
2) Notata v ob. archivě sub 7°; dle reversu ze dne 23. května 1724.
3) Něm. list. z Veveří ze dne 17. ledna 1727 v ob. arch.

(Další životopis je psán řečí nevázanou):


Žil beze známky poskvrny ne sobě nýbrž jiným 89 let.
Na vinici Páně v pravdě správec dobrý.
Jako osmdesátník přál si zemříti, pro 8 blahoslavenství.
Jemu město Moravská Ostrava hodným bylo rodištěm.
Moudré uměny slučoval se cnostmi.
Cnostem v pravdě připojoval zdrženlivost.1)
Tak stával se hodným christem čili pomazaným Páně.
Živým celého pravého knězství obrazem.
Mocným příkladem veškerého ctihodného kleru.
Velikou slávu lidu svého, ozdobou světského duchovenstva.
V Lošticích po dvě leta kaplanoval.
Střelických další dvě léta duchovním byl správcem.
Ve Vev. Bytyšce 53 let farářem.
Svědomité povahy.
Cnosti ve vší mírnosti předpisoval, před vadami, jichž stříci se máme, varoval.
Božího slova kazatelem byl znamenitým i bez přípravy.
Zástupcem a otcem chudých, ochrancem a opatrovníkem.
Všechno zajisté rozdal, cokoliv měl.
Znázorňuje z nitra duše své slova:
„Kdo pohrdá chudým, útržku činí stvořiteli jeho“. Přísl. 17. v. 5.
Nahé rouchy odíval, hladové ochotně chlebem krmil.
Nevědomé cestě zbožnosti učil, nikomu za celý život nekřivdil.
Za muže na zemi podle srdce Páně uznaný.
Neustále světu umíral, aby nebi slavně žil.
Každodenní zdrženlivostí trýznil tělo své.
Chřadl přísným postem, bděním, hrubým oblekem, mrskáním a šlehy.
Tak i světu ukřižován byl.
Všechny přátelské povinnosti s otcovským úmyslem horlivě plnil.
S vroucností od východu až do západu.
Své až do konce miloval a pro nebesa dobře řídil.
Se zbožným užitkem, v pravdě pastýřem jsa dobrým.
Plný zásluh, bohumilý kněz jubilovaný.
Nevědoucím od koho? desíti skoro tisícům milostivě darovaný.2)
Pět let před smrtí na levé noze byv ochromen, zbožně zemřel.
Šestadvacátého prosince o slavnosti sv. Štěpána.
Když se končil rok 1719.3)
Slyšel jsi, kým byl? Čiň podobně, činíš-li nároky na život.
Chceš-li míti zbožnou smrt, dobře žíti se uč.
Chceš-li žíti, uč se mříti.
Odcházeje poutníče,
Přej mu ze srdce odpočinek řka: ať odpočívá v pokoji.4)

Z náhrobního toho nápisu zbyl jen opis v knize farního kostela a obraz Jestřabského, který uschován jest na faře. Ostatní vzalo za své bezpochyby při stavbě nového a zrušení starého kostela.

Obraz představuje Jestřabského jako statečného starce obličeje sivého, podlouhlého. Nad vysokým čelem něco řídkých vlasů roubí širokou tonsuru. Tmavohnědé velké oči kldně hledí


1) Ku skromnosti napomínával žáky své, mezi nimiž byl i Jestřabský, professor P. M. Lassota slovy básníka: „Asperius nihil est humili, cum surgit in altum“.
2) Znamená snad, že tisíce lidí mladšího pokolení nepamatují příchod stařečka 89letého mezi sebe.
3) DVM hIC fInIens scrIberetVr annVs.
4) Lpe 210–213.

zpod obloukovitých obočí. Nos je přiměřeně dlouhý, poněkud orlí; tváře trochu v padlé, kolem úst jsou sporé vousky, to jest kníry i krátce přistřižené na dolním rtu. Brada je okrouhlá. Klobouk s širokým okrajem, v levo zavěšený, a hůl označují pastýře duchovního, knihy v pozadí – spisovatele. Breviář v pravici zbožného kněze.

9. Obecní úřad Vev.-Bytyšský 1719–1730. Primatoři Jakub Kříž, Jiřík Tulipán, Jeremiáš Hofmann, Josef Porázek.

Obecní účty. Oprava radnice.

Roku 1720 částečně obnoven byl obecní úřad. Primatorem zůstal Jakub Kříž, purkmistrem Václav Brychta. Konsortové však zvoleni zcela jiní, totiž Jakub Rozkošný, Jiří Králíček, Jiří Tulipán a Petr Porázek.

Roku 1722 z jara ještě se všemi těmi se shledáváme, jen za Jiřího Tulipána nastoupil Šimon Loukotka. Rychtářem pak btl Matěj Peprla.

V druhé polovici r. 1722 nastala změna značnější tím, že zvolen za primatora Jiřík Tulipán, který jím zůstal až do r. 1727, tedy po šest let; s ním setrval v úřadě rychtář Matěj Peprla, vyjma r. 1723–24, kdy byl rychtářem Tomáš Peprla. Konsortové prvního půlletí zůstali i v druhém.

Další řadu konsortů sestavujeme přehledně pro leta 1723 až do první polovice 1727 následovně:

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

V druhé polovici r. 1727 a r. 1728 úřadoval primator: Jeremiáš Hofmann, purkmistr Matěj Peprla, konsortové: Šimon Loukotka, Josef Porázek, Ludvík Vencelides, Jiří Kotek.1) Radním písařem té doby byl Václav Raupek.

Jaké byly obecní příjmy a výdaje 1719–1728?

Od r. 1710 do 1718 nezachovaly se účty žádné. Po té pak jen rejstříky čili denníky za rok 1719, za druhou polovici 1720, první 1722 a úplné účty za r. 1726–28.

V příjmech shledáváme nové prameny:

1. z lesa prodávány (už od r. 1709) bednářům, a sice domácím i cizím březové a lískové tyče na obruče. Jezdili si pro ně bednáři z Oslavan (Jiřík Sobotka), z Halinkova. Holí desítkových, na pobíjení desítivěderek, stála kopa 30–36 kr. pro cizí, 24 kr. pro domácí bednáře, kopa pětivěderních 12 kr.

2. z polí uveden desátek k obci r. 1720 ode 2 sousedů (z pole za horním mlýnem) 11/2 míry pšenice, r. 1728 z rybníčka (pod vlčími jamami) 36/8 mír pšenice.


1) Dle obecních účtů a Kpp. té doby. Hvězdičkami označeni jsou purkmistři.

3. k obecním polím, které už dříve byly osívány, přibyl kus u hamrů nad mlýnkem.

4. dle rejstříku pro „novoulické a hofery“ odváděli tito k obci plat roční a sice 6 po 1 zl. 20 kr., 6 po 1 zl., 6 po 45 kr., 3 po 36 kr., 6 po 48 kr., 1 po 1 zl. 30 kr., tři po (?), kovář z kovárny obecní 6 zl., bednář 4 zl.

V obecních účtech uveden je také příjem tácu (daně z nápoje) odváděný v městečku (r. 1726 35 zl. 25 kr.) a příjem na ubytování vojska, který se scházel z Bytyšky a některých dědin panství Veverského.

Ve výdajích exekuce značné sumy pohlcují každoročně. R. 1714 (dle listiny ob. archivu dto. 11 pros. 1716) ležel v Bytyšce exekutor 340 dní! a dostal „dle patentů“ za to 12 kr. denně, úhrnem 68 zl. Roku 1716 k exekucím se přidružilo věznění úřadních osob Bytyšských; seděli všichni! Ob. účty totiž vykazují tyto položky: purkmistrovi Šimonu Loukotkovi, když na zámku v arrestě seděl pro obec, dáno za 7 dní 33 kr.; p. primatorovi a Jakubu Rozkošnému v arrestu za obec na zámek 30 kr.; Rozkošnému, když v arrestě seděl, za 8 dní 30 kr.; Janu Koryčanovi, když v arrestě seděl za rešt (nedoplatek daní) dáno 12 kr.; p. Josefu Porázkovi dáno do arrestu tím spůsobem 22 kr. 2 d.; hospodáři obecnímu, Tomáši Dundáčkovi, do arrestu dáno 15 kr.; panu primatorovi do arrestu 30 kr.; p. Jeremiáši Hofmannovi do arrestu 45 kr.; p. rychtáři Matěji Peprlovi do arrestu 33 kr.; Šimonu Loukotkovi, když pro kontribuci v arrestě seděl, 29 kr.; purkmistrovi za 9 dní téhož zámského arrestu 1 zl. 30 kr.; zámeckému zahradníkovi hospodskému za chleba a po mázu piva, které dal sousedům a vdovám, když v zámku s purkmistrem Šimonem Loukotkou v arrestě byli, 48 kr.; purkmistru za 7 dní do arrestu 42 kr.; Janu Koryčanovi do arrestu 24 kr.

Podobně r. 1727 seděli sousedé a vdovy a pan purkmistr s nimi pro obilní dluh (do sýpky kontribuční) a dostali 1 zl. na útratu od obce.

Té doby obec měla 100 zl. dluhů.

O pitkách obecních větších není nikde zmínky.

Mezi dary vyskytují se stále: pánům officírům (úředníkům Veverským) zeleného čtvrtku buď 2 beránci, nebo maso; a různé almužby.

Roku 1728 vyslala Bytyška fůry na stavbu císařských silnic až do Modřic. – Také opravila důkladně svou radnici, dadouc jí novou střechu; při stavění nové báně (makovice) na věžku radnickou věnováno varhaníku a školním pacholatům 30 kr. Na stavbu vypůjčia si 160 zl. od Kuřímského purkrabího Fr. Grüna; zaplatila je teprv r. 1746. – Za dobu od r. 1719–1750 se nezachovaly ani denníky ani obecní účty.

Roku 1730 dne 15. března vypůjčilo si 25 větších sousedů od Jana Pusty, hospodského v Tišnově, 100 mír ovsa na zasetí a potřebu a slíbili, že dají za 11/2 míry ovsa 1 míru pšenice čistého zrna. Podepsán jest Josef Porázek, primator a Matěj Peprla, purkmistr. Rychtářem byl Jiří Kotek.

10. Farář Vev.-Bytyšský Václav František Antonín Koryčanský (1720–1730).

Dne 1. ledna 1720 převzal duchovní správu ve farnosti Vev.-Bytyšské farář Koryčanský, rodem z Hustopeče od Olomouce.1) Za posledních let stařičkého jeho předchůdce Jestřabského zavládly na obci rozmanité nešvary. Jsa skromným, přehlížel, když farníci jemu a kostelu nedbale odváděli štolu a poplatky různé, na př. kostelu dávku ze železné krávy,2) jemu pak máslo, kuřata (každý soused 2 žejdlíky másla, 1 kuře), koledy. Také během let spustly budovy farní a k ní příslušné.

Koryčanský měl po něm tudíž těžké postavení, a žádal-li co, musil vyslýchat námitky a výčitky, „však to za Jestřabského nebývalo“. Vymohl však přece na obci, že mu hned v prvním roce dala opravit střechu a vrata na faře, plot u zahrádky, a sklep, což stálo (dle ob. účtů 1720) asi 60 zl., nepočítaje práci nádenickou a tažní. Vrchnosť zajisté také svou povinnosť vykonala. I v následujících letech rozmanité správy menší ve faře provedeny, ač obec už reptala.

Hůře se Koryčanskému vedlo, když počal naléhati na farníky, aby řádně odváděli kostelu a jemu povinné platy a přírodniny. Mluvil k hluchým. Když ho trpělivosť přešla, domlouval jim to veřejně s kazatelny a když pak někteří počali kázaní vyhybati, tepal je zas pro nedbalou návštěvu kostela a kázaní. Zdá se, že, aby si nahradil dluhy chudších, žádal na zámožnějších větší štolu; a také podobá se, že při napomínání sousedů nešetřil patřičné umírněnosti. Zkrátka r. 1726 dostoupily třenice mezi ním a farníky té výše, že obec si na něj u děkana Lomnického3) a u vrchnosti4) stěžovala.

Kus takové žaloby se zachoval5) a pokud lze z ní poznati, jednalo se o následující věci:

1. R. 1725 se v kostele od nového roku do Velikonoc nezpívalo (t. j. na varhany nehrálo, o čemž ještě níže promluvíme).


1) Otec jeho zemřelý slul Adam. Sestra Anna Barbora vdala se ve V. Bytyšce 18. června 1726 za Tišnovského měšťana, vdovce Frant. Machatku; matka Maria, 78letá, v prosinci na to zemřela, též ve V. Bytyšce, a pochována jest v kostele sv. Jakuba.
2) „Železné krávy“ slul roční plat, dávaný kostelu od šesti sousedů V.-Bytyšských, a sice platilo pět sousedů ročně po 7 krejcařích a jeden ročně 31/2 kr. R. 1850 byly vybaveny kapitálem 5 zl. 39 kr. r. č.
3) Ob. účty r. 1726, 7. února: Sousedům, kteří byli na Lomnici u p. děkana.
4) 1. října Ludvíku Vencelidesovi, když v Brně Memorial p. hraběti strany p. faráře sousedé podali.
5) V ob. archivě 4 rohy utžené z větších listů; zdá se to být kus memorialu podaného hraběti.

2. Farář kázaní obyčejně zlostmi a hanlivými slovy doplňuje, tupí všechny, nevyjímaje žádného, ani vrchnosti. 3. Aby na kázaní lidi hodně protáhl a vyplísnil a aby mu žádný z kázaní neušel, postavil šerhu před kostelní dveře. Lidé z kázaní do domů posílá, jakož poslal k Václavu klečkovi, že tam jistě ožralci budou, visitirovat; a žádného nenašli; byli všickni v kostele, na kázaní. Po kázaní hned přednáší, co k jeho užitku býti má (co dostávati má); skrze ofěru, že mu nedávají, každý čas se ostouzí. 4. Farář zvyšuje taxy (štulla), kde co vidí (u zámožných). Tak když umřel Rozkošný, smluvil 12 zl., potomně žádal 20 zl. od pohřebu a 1 zl. na ofěru. Na nové křižmo též dlouho bere, jakož z Bytyšky, ze Hvozdce a od zámku 9 křtů bylo, a každý 45 kr. dáti musel. Ve Hvozdci jedna žena do pátého dne nepochována zůstala, protože nebylo možno sehnati toli peněz, co on žádal. O Vánočních svátcích a o Třech králích ostudy po kázáních dělá, že mu dávají málo koledy. 5... nadá (jak kdo mluví) i také povídá, že jemu žádný ani pán rozkazovati a poroučeti nic nemá; oni že pominou, ale on na věky že knězem zůstane; lidem grobianů nadává, – „aby (v tom?) čert byl“ zlořečí. 6. Skrze opravy (na faře a při kostele) mnoho ostud až posavade je, ač obec už mnoho opraviti mu dala, jako sklep a zahradu a ve faře mnohé žádané věci... 7. Po leta není pořádný počet (kostelníú dělán. K rozkazu p .děkana ustanoven od obce kostelní hospodář, Josef Porázek... (další schází).

Soudě dle této žaloby, musil by Koryčanský býti hotový vydřiduch a surový svéhlavec. Vědouce však, že po vyslyšení strany obžalované padají namnoze žaloby jako dům karetní, a nemajíce po ruce odpověď farářovu, úsudku žádného nepronášíme.

Stížnosti byly od bisk. konsistoře vyšetřeny, což vysvítá z té okolnosti, že obci od konsistoře zaslán seznam tax štolních,1) aby věděla, co kdo platiti je povinen a brániti se mohla. Zároveň pak zajisté nařízeno bylo obci, aby konala své povinnosti naproti faráři.

Že Koryčanský nenapomínal farníky, aby platili, bez příčiny, toho důkazem jsou rejstříky v ob. archivě podnes chované. Do roku 1726 dlužili Veversko-Bytyští sousedé faráři za máslo a kuřata, za vypůjčené obilí a peníze, a kostelu z krav železných (částečně ještě z dob jestřabského) 148 zl. 47 kr. 2 d., summu to při tehdejší láci ohromnou. Zejmena z krav železných jeden dlužil 33 let!, jiný dokonce za 50 let! (od r. 1776).

Jiný rejstřík vypočítává, že od r. 1720–1729 dluží farářovi

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx


1) Dne 23. prosince 1728 žádal jej hejtman Karel V. Praitschof k nahlédnutí pro hraběte Prospera ze Sinzendorfu.

Koryčanský měl kooperatora. Vystřídali se u něho Jan Tettauer, Josef Jurča a Bartoloměj Jaich. – Koncem března 1730 odešel na faru svého rodištěm Hustopeče a Olomouce, zaměniv ji s tamějším farářem Petrem Vojtěchem Vybíralem, a působil tam až do roku 1746.1)

11. Rektoři Vev.-Bytyští: Jiří Farovský 1718–1722. Jan Stoltz 1722–1753.

Rektoři Řičanští téže doby.

Po Fr. Kratelovi nastoupil rektorství ve Vev. Bytyšce Jiří Farovský, starší bratr Matěje Jos. Farovského. Byl ženat již od r. 1709 s dcerou dolního mlynáře Svobody Martina a zastával také písařství obecní. Když zemřel r. 1719 farář Valentin Jestřabský, nastaly i pro učitele značné změny. Především zvýšen plat ludimagistra jako varhaníka. Dostal ještě r. 1719 za hraní varhan 91/8 míry žita a 1/2 míry ječmene. Roku 1720 přisouzeno mu jako organistovi 21 zl. a 21/2 míry žita vedle písařské služby, která nesla ročně 9 zl. 46 kr. Slovo „varhaník“ „organista“ r. 1719 v Bytyšce ponejprv se vyskytuje.


1) O odchodu svém napsal do nové křestní matriky od něho zakoupené po 23. březnu: Hic per mirabilem clauculariam metamorphosim exspirat moraliter erector et fundator praesentis libri, valedicens in Domino suis ingenuis successoribus. – O kommutaci fary viz Lpe. 214.

Roku 1720 opravena fara a hned r. 1721 stavěna škola. Smlouva o škole zní: „Dne 14. května 1721 stal se kontrakt v radním domě u přítomnosti pana primatora jménem Jiříka Tulipána, purkmistra a spoluradních s panem Jiříkem Žaloudkem z dědiny Javorka, svého řemesla tesaře, aby nám školu stavil k naší obci; a smlouva jest s ním udělána za 24 zl. a též ještě dáno na litkup 30 kr.; a on slibuje, že ji chce jak sluší a náleží stavit, se vším, co bude potřeba při tom, dělat atd.“

Kontrakt nebyl uzavřen na plano, nýbrž Žaloudek vskutku stavěl, či jak tehdy ještě říkali stavil školu k obci. Účty obecní toho roku o tom nám nemohou ničeho říci, protože se ztratily; jeden však rejstřík na vybírání peněz k obci za r. 1725 obsahuje tato slova: „Strany jeho ausziglu (výtahu z hlavní knihy = účtu) co on (kovář Pavel Růžička) r. 1722 při faře a při stavení školy, týž všelikých jeho řemeslem vyhotovených děl... naložil , se jemu uráží... 5 zl. 50 kr.“ V nové škole ustanoven nový učitel. Farovský však žil až do 22. září 1730, kdy zemřel jako zbývalý písař a ludirektor Bytyšský. Písařství, zdá se, že zastával až skoro do smrti své. Jméno Farovský dosud se zachovalo v Bytyšce jako přezdívka majitele jednoho gruntu, který kdysi Farovským náležel.

Nový rektor uveden je ponejprve v matrikách 16. února 1722 a jmenoval se Jan Stoltz, jeho manželka Anna. Postavení jeho z počátku bylo nesnadné. Podobá se, že sousedé proti přílišnému služnému varhaníkovu se vzpírali. Musiliť na ně skládati. Roku 1722 dostal 27 zl. a 10 mír žita, sumu to neobyčejně vysokou. Roku 1725 varhaník nehrál – snad proto, že mu nechtěli platiti. V účtech za r. 1726 je zaznamenáno: „Varhaníkovi na r. 1725, poněvadž služby nekonal, dáno co na rejstříky se sebralo a zadrželo, od velkých 25 (sousedů) po 20 kr., od malých 53 po 10 kr. – úhrnem 17 zl. 10 kr.“ – pak „2 míry žita.“ Roku 1727 zapsáno: „Od přepisování memorialu strany varhaníka 18 kr.“ Pamětním tím spisem asi bylo žádáno za urovnání sporu co do platu varhanického.

Rektor Stoltz měl zajisté také velmi těžké stanovisko mezi obcí a farářem Václavem Ant. Koryčanským, když se soudili. Zdá se, že postavení jeho bylo i ohroženo, neboť v jednom dopise dto. 23. XII. 1728, hejtman Veverský, Karel W. Praitschopf na konci douškou oznamuje Bytyšským: „Starý rektor v svém předešlém úřadě zachován býti má.“*)

Založením bratrstva sv. růžence r. 1733 zvýšily se příjmy rektorovy o 2 zl. 36 kr. ročně; zapisoval jeho členy, vedl účty a zpíval při mších sv. za členy obětovaných. Týž rok založena také první mešní fundace, kterých znenáhla přibývalo; rektor jako zpěvák (kantor) měl z nich také podíly.


*) Roku 1728 na Moravě počali (dle nařízení papeže Benedikta XIII.) pozdravovati slovy: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“

Ježto obecní účty od r. 1729–1750 se ztratily, jsme pro další leta odkázáni na pouhé matriky. Stoltz provdal 30. ledna r. 1736 dceru Alžbětu za Vev.-Bytyšského souseda Fl. Svobodu. Ztrativ pak dvě léta později manželku Annu, 44letou, pojal za choť Veroniku, dceru po Kašparu Báchorovi, sousedu v Nedvědicích. R. 1745 Stoltz druhou dceru Terezii vdal za panského cihláře Floriana Marečka; sňatek ten za krátký čas zrušen smrtí její. Jeden syn Stoltzův stal se rektorem ve Střelicích (r. 1759 byl v Bytyšce kmotrem při křtu). Ovdověv 15. října 1749 po druhé, šel r. 1753 bezpochyby na pensi, neboť za jeho živobytí ustanoven jiný rektor. Stoltz pobyv nějaký čas v Bytyšce, odstěhoval se jinam (snad k synovi?); neboť úmrtí jeho v matrikách není zanešeno. Titul jeho psán rektor, rector scholae, ludimagister, organista loci.

Obecního písařství Stoltz nezastával. Neslo 12 zl., špišek soli za 45 kr. a 6 mír žita, ač pozbylo na důležitosti zastavením činnosti hrdelního práva Vev.-Bytyšského od r. 1729–1748; po znovuzřízení jeho byli ustanovováni zkoušení syndikové.

Rektory (ludimagistri rectores) Řičanskými dle matrik tamnějších byli: 1720–1 Bartoloměj Svoboda, od 1723 až do 7. února 1726, kdy 25letý zemřel, Josef Kutnohorský; 1729 narodila se dceruška rektoru Fr. Steigirzi. V letech 1731–5 častěji uveden jest rektor Jan Václav Svoboda; r. 1741 zemřel rektor Bartoloměj Svoboda 70letý, vdova po něm Polixena † 1747 83letá. Dále znám jest teprve k r. 1746 Matěj Havlíček a po něm 1747–1762 Jan Svoboda.

12. První stopy kontribučenské sýpky.

Vrchnosti byly mezi jiným povinny, udržovati hospodáře v takovém stavu, aby vybývali řádně poplatky. Za kterýmž účelem utvořily v letech dobrých různým způsobem zálohy, aby v letech špatných z nich rolníkům mohlo býti půjčováno.

Na Veveří ponejprv vidíme r. 1725, že bylo žito a oves poddaným půjčeno z takové zálohy. Obilí bylo jměním poddaných, avšak chováno na panské sýpce. Za půjčenou poddaní při oplácení dluhu nějaké procento více sypali.

Tak nám to zvěstuje rejstřík, jehož nápis (německý) zní: „Podrobné vypsání obilní zálohy, která ze jmění poddaných poskytnuta byla Vev. Bytyšce na r. 1725 i s nádavky; pak mnoho-li r. 1725 a 1726 vskutku bylo oplaceno a mnoho-li zbylo na dluzích“.

Jiný rejstřík sumární uvádí, že r. 1725 bylo půjčeno

xxxxxxxxxx TABULKA xxxxxxxxxxxxxxxxxx

13. Vev. Bytyška pozbývá r. 1729 hrdelního práva.

Zeměpáni naši věnovali ob čas pozornosť soudnictví, pečujíce o jeho zvelebení. V ohledu tom vynikla také císař a král Karel VI. Vyzval mimo jiné i královský tribunal moravský, aby mu podal určité návrhy na opravu soudnictví moravského.

R. 1727 tedy tribunal navrhl, aby buď zavedeni byli noví zvláštní hrdelní soudcové, buď obmezen byl počet stávajících hrdelních soudů. C9sa5 10. 4ervna r. 1729 v Laxenburku rozhodl, že souhlasí s návrhem druhým, a sice tak, aby místům, která dosud hrdelní soudy měla, nebyly naprosto navždy odňaty, nýbrž jen dokud by nedokázali, že se postarali o schopné soudce. Následkem toho patentu zrušeny či zastaveny byly roku 1729 v Brněnském kraji tyto hrdelní soudy: Doubravník, Bystřice, Osová Bytyška, Pravlov, Dambořice, Klobouky, Dolní Dunajovice, Troskotovice, Trachtín, Uherčice, Lanžhota, Lednice, Rajhrad, Modřice, Kuřím, Letovice, Blansko, Ždánice, Židenice, Račice, Mušov, Pouzdřany, Břeclava, Čejkovice, Polehradice, Veveří, Líšeň, Šlapanice, Velké Němčice, Pohořelice, Blučina, Budišov, Lysice, Nosislava, Měnín, Lomnice, Oslavany a Tasov. Hrdelní právo, jak vidět, nebylo až do Karla VI. žádnou vzácností.

V seznamu zrušených je také Veveří. A celé panství Veverské přiděleno do Rosic vyjma Žebětín, jenž připadl k Starému Brnu. Rosicím podřízena byla tato místa: Rosice, Pendorf, Tečice, Babice, Zákřany, Lukovany, Popovice, Příbram, Oujezd, Zhoř, Zbraslava, Litostrojov, Říčka, Vomice, Popůvky, Troubsko, in totum Veveří, Chudčice, Mor. Kynice, Sentice, Inačovice, Rozdrojovice, Kyničky, Bystrc, Řičany, Javůrek, Ostrovačice, Domášov, Přibislavice, Hluboký, Radoškov, Osová Bytyška, Malá Bytyška (Veverská), Křenářov, Dlouhý, Milešín, Vidonín, Víckov, Vlkov, Ondrušky, Horní Březí, Borovník, Rozseč, Rojetín, N. Ves, Křížinkov.

Dále od císaře bylo ustanoveno, aby útraty se soudem zločinů veřejných (delicta publica) spojené zapravovaly se z fondu septimae litium zvaného, zločinů soukromých (delicta privata) z příspěvků, jež platily obce, které právo hrdelní měly, třeba by bylo nyní zastaveno. Tak stalo se, že Vev.-Bytyští od r. 1729 počínaje platiti musili do Rosic za souzení zločinců z panství Veverského (vyjma Žebětín) dodaných, dopustili-li se tito zločinů soukromých.
Hrdelní soudcové v obyčejných případech (casus ordinarii) směli rozsudek pronésti sami, v choulostivých a důležitějších (casus ardui) tázati se musili o radu královské appellace1) v Praze. Suspendovaným hrdelním soudům
1) Královskou appellaci založil Ferdinand I. r. 1548. jako poslední instanci pro městské soudy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích a zakázal další odvolávání se do Děvína (Magdeburka) a jiných měst. Ferdinand III. jí dal nový návod, dle něhož jí příslušelo v přích kriminalních čili hrdelních: udíleti rady ve všech případech pochybných co do mučení nebo trestu neb co do provedení pře; ve přích civilních: přijímati odvolání od rozsudku konečného nebo od vedlejšího (mezimluvného) konečnému se rovnajícího, pak od rozhodnutí, které by mělo v zápětí nenapravitelné obtížnosti, dohlížeti na soudnictví, aby každý spravedlnosť nalezl a tu rychle a správně. R. 1651. podřízena byla appellaci také německá léna koruny české. V ní zasedali 3 členové ze stavu panského, 3 z rytířského, 4 doktoři práv a 4 měšťané ze Starého a Nového města Pražského.

zbylo pouze právo a povinnosť, předsevzíti se zločincem v obvodech jejich chyceným výslech předběžný1) a pak ho dodati i s výslechem onomu soudu hrdelnímu, ku kterému nyní byly přiděleny.
Ku zlepšení losu zločinců vyšetřovaných ustanovil císař dále, že páni (vrchnosti) mají každý čtvrtrok věznice prohlížeti a přesvědčovati se, bývají-li vězení čistěna, v zimě vytápěna, nebývají-li vyšetřovaní nemírným poutáním sužováni, nezdravými místnostmi a surovým nakládáním o zdraví připravováni, anebo snad déle než třeba vězněni. Nařídil také, aby byly soudy dle možnosti urychlovány; těm však zločincům, kteří odsouzeni byli ku pracím veřejným (v šancích) nebo panským, aby trest jejich nebyl zkracován bez jeho svolení.

Místa, v nichž hrdelní soudy byly supsendovány a zastaveny, považovala to za své „testimonium paupertatis“ t.j. „vysvědčení neschopnosti“ a mrzela se nad tím; více však se hněvala proto, že musela za soudění platiti jinam. Tak Bytyští musili mnohý úšklebek od Rosických vyslechnouti a zaplatiti jim od roku 1729–1746 298 zl. 1 kr. soudních útrat.

V ob. archivě nalezli jsme z té doby dvoje jednání před právem rychtářským: M. Šoupal, kolář, bydlící na panské chalupě, sousedu svému, lazebníku Ferdinandu Trentzovi, na cti utrhal a pak jej odprosil za to 7. prosince 1729 (jak jsme již řekli). Druhé provedeno za primatora Josefa Porázka, purkmistra Matěje Peprly a rychtáře Jiřího Kotka 1730 dne 26. listopadu: Matěj Perka nadal Jeremiáši Hofmannovi šelem zlodějských, že by oves krásti měl; a pak nemoha ničeho provésti, odprosil.

14. Farář Vev.-Bytyšský Petr Vojtěch Vybíral 1730–32.

Vybíral zaměniv svou faru Husťopečskou (u Olomouce) za Veversko-Bytyšskou, byl na ni dne 7. dubna 1730 investován, jak napsal do křestní matriky:


DIe septIMa hVIVs pro benefICIo aIChorno-bItessensI InVestItVs.

(Dne 7. tohoto měsíce [dubna r. 1730] v úřad faráře do obročí Veversko- Bytyšské uveden.)

Pocházel z Čidružic čili Mstidružic u Blížkovic (Lispitz). Ač jen krátký čas působil ve V. Bytyšce, přece zanechal po sobě pěknou památku.

Za něho koupena byla velká stříbrná monstrance 128 lotů těžká, částečně pozlacená.2)

Pak byla r. 1731 znovu vystavěna a o síň rozšířena farní budova. Náklad 2000 zl. vedl sám patron hrabě Prosper ze Sinzendorfu. Stavení nové mělo tři přízemní světnice (komoru žádnou!). V průčelí zasazeny byly hraběcí znaky Collaltů a Sinzendorfů3) a kolem nich napsáno letočetné dvouverší:


InsIgnes ILLIs ConstrVXIt sVMptIbVs aeDes
eXposVIt sCrIptIs, MILLIa VIsa DVo.

Znamenitou vystavěl na svůj náklad budovu (1731)
vykázav na ni písemně na 2000 zl.4) (1731)

1) Dle čI. 4. a 8. Josefínského řádu pro hrdelní soudy (od Josefa I. vydaného).
2) Lpe 6.
3) Dle listiny jedné z r. 1777.
4) Lpe str. 133–134, 377–9.

Roku 1732 daroval Karel Hausknecht, polesný Veverský, kostelu umíráček. Zvonek váží 10 liber a je ozdoben polovypouklým obrazem sv. Jana Nepomuckého, jehož úcta se té doby po naší vlasti tak utěšeně šířila a zmáhala.

Farář Vybíral po krátkém působení v Bytyšce zemřel dne 4. července 1732. Ač není udáno, kde by byl pochován, máme za to, že uložen jako jiní faráři v Bytyšce zemřelí, v kostele sv Jakuba.

Vybíral měl kooperatora Bartoloměje Jaicha, který už za Koryčanského v Bytyšce pracoval.

15. Úřednictvo a dvůr hr. Prospera r. 1731–1747.

Všeobecně budiž především podotknuto, že v letech třicátých setkáváme se mezi úřednictvem a služebnictvem hraběte s poddanými jeho z panství Chocenic, Triblu a Trpistě v Čechác a že zjednodušena byla správa panství Vev., t. j. snížen byl počet úřednictva.

Jak jsme už naznačili, stal se r. 1730 hejtmanem Veverským Jan Eliáš Winkler. S manželkou Kateřinou měl tyto dítky: 1730 Jana Antonína († 1734), 1731 Annu Josefu, 1733 Františka Felixe, 1735 Felixe Kajetána, 1737 Annu Barboru († 1746 a pochována byla v kostele „Matky Boží“). – Snad z náchylnosti ku stavu duchovnímu, volil za kmotra prvního dítka – dvorního kaplana Sinzendorfova Gansera, dalších tří – faráře Kuřímského Adamce a jen při posledním – hraběcího komorníka Würzenthala; kmotoru při všech byla dcera měšťana Brněnského Krobota. Winkler ztratil manželku Kateřinu neuprosnou smrtí r. 1738, kdy teprv jí bylo 29 let; pochována jest v kostele Matky Boží, kam i Winklerova tělesná schrána r. 1747 († 13./12. 49lelý) uložena byla.

Poddaní Bytyští, nedůvěřivi jsouce k hejtmanům jako ku svým utiskovatelům, i jemu mnoho (aspoň z počátku) nevěřili. Daliť si reversem ze dne 12. května 1732 potvrditi, že vozili dříví na stavbu horního stavu ne z roboty, nýbrž za plat. Otisk Winklerova pečetního prstene na této listině dobře zachovalý, má znak na 4 pole rozdělený, z nichž dvě příční mají uprostřed po jedné šestipaprskové hvězdě, dvě druhá úhelnici tesařskou, (Winkel – Winkler).

Purkrabím na veveří byl od r. 1731 Jos. Gross, dříve purkrabí Řičanský (šel do výslužby před r. 1745); od r. 1746 August Beránek.

Obroční té doby nejsou nám známi. Snad ten úřad docela přestal. Podobně důchodní na Veveří nebydlil, nýbrž v Řičanech, kde zrušen úřad purkrabský.

Polesným setrval (od r. 1723) Karel Hausknecht až asi do r. 1741. – Když se mu r. 1731 narodil chlapeček, pozval mu za kmotry žebráka s žebračkou. Následoval tak příklad vrchnosti, která podobně učinila r. 1729. Od něho pochází, (jak jsme už řekli) zvonek umíráček. Po něm r. 1744 uveden je v Řičanských matrikách Josef Lait jako polesný. – Oborným (od r. 1718) stále Karel Klaudius de Hornoch, do r. 1740.

Styky dvoru hraběcího s poddanými značně ochably, proto také o něm mnoho vypravovati nedovedeme. R. 1732 zemřel Josef Wagner, mládenec 33letý u hraběte a pochován jest v kapli Matky Boží. R. 1735 uveden jest František de Hornoch, mládenec u mladých hrabat Václava a Bedřicha. I železářský průmysl klesl; za Brodem asi docela zanikly hamry. Aspoň jmena německá hamerníků a tavičů (už bezmála od r. 1725) v matrikách přestávají.

V Řičanech zrušen, jak jsme řekli, úřad purkrabího 1731 a na jeho místě ustanoven Jan Fr. Bartl s titulem důchodního, jenž pojal 1731 za manželku Annu Ludmilu, dcera Klaudia Hornocha, myslivce Jinačovického. Dítky narodily se jim v Řičanech r. 1734 František Jiří, 1736 Jan Šebestián, 1737 Anton Tomáš, 1741 Alois, 1742 Maria Eleonora; a r. 1745 zemřela jim tříletá dcera Josefa (?) r. 1746 – 2 letá Alžběta a 5letý Matěj Josef. Také polesenský úřad v Řičanech, zdá se, že byl zrušen. Myslivci byli r. 1733–7 Karel Holoubek, 1739–1743 Fr, Kraus. Sládek Jan Jiří Stromer vytrval od 1731–1749. Vinopalnu měl 1740 Jan Neděla, 1743–7 Josef Constant. Constant zemřel 1747 a pochován byl v kostele Řičanském.

16. Císař Karel VI. potvrzuje V.-Byt. privilej tří jarmarků.

Patenty císařské nařizovaly, aby všechny výsady novému panovníku byly předkládány ku prozkoumání a znovupotvrzení, jinak že by platnosti pozbyly. Tím způsobem jednak pojištěna byla práva soukromá, jinak zjednán císařské pokladně vydatný pramen příjmů. Musiliť poddaní za potvrzení privilejí platiti značné taxy. Jarmarky Bytyšské i s trhy ponejprv potvrdil císař Karel VI. v Karlových Varech dne 27. června 1732;1) taxa obnášela 150 zl., za šňůru a pouzdro na pečeť 5 zl. 30 kr.,2) za vyhotovení diplomu a sice za vazbu a insertní listy 17 zl., od pečetění 2 zl.,3) úhrnem tedy 174 zl. 30 kr. Tím není vydání vyčerpáno; potvrzení vymáhal ve Vídni agent hraběte Sinzendorfa4) a ten si za práci také něco čítal; podobně se nenamahali za darmo sousedé, kteří v té záležitosti cesty konali na Veveří a do Brna ku královským úřadům. Obec neměla dosti peněz na vše ty vydaje, a vypůjčila si 1733 od nového faráře svého Straufussa 200 zl. rýnských dadouc mu v zástavu a k užitku až do zaplacení dluhu kus obecního pole pod tak zvaným horním hamerským stavem.5)


1) Vázaná kniha v ob. arch. o 11 listech pergamenových s velkou pečetí císařskou v pouzdru, visícím na černožluté hedvábné šňůře. Karel VI. jest v ní vlastnoručně podepsán.
2) Kvitance ze dne 10. října 1732 v ob. arch.
3) Nota v ob. arch. ze dne 15. dubna 1733.
4) Agentury u Vídeňského dvora císařského trvaly až do r. 1833.
5) dlužní úpis ze dne 6. května 1633 v ob. arch.

17. Jan Alois Straufuss, farář Vev.-Bytyšský 1732–1747.

Po Vybíralově úmrtí obdržel faru Vev.-Bytyšskou Straufuss (Bytyšští říkali mu Štrófus). V pracích jeho pastýřských vydatně ho podporoval kooperator Václav Josef Wolff od 24. srpna 1733 počínaje. Za Straufusse život náboženský ve farnosti značně vzkvetl. K čemuž velice přispělo založení

Bratrstva růžencového,

ku kterému v brzku početní členové ve farnosti přistoupili. Z dobrovolných příspěvků a odkazů jejich časem naspořeno jmění ne sice značné, ale ku zvelebení bohoslužeb platně přispívající.

Dne 2. července r. 1733 o slavnosti Navštívení P. Marie, byl od P. Hyacinta Michla, magistra bohosloví a převora dominikánského konventu u sv. Michala v Brně, na místě a jmenem P. Fr. Tomáše Ripolla, professora bohosloví a generala celého řádu slavnostně prohlášen postranní oltář bolestné Panny Marie (na straně evandělní) za oltář bratrstva.1)

Týž měsíc založena byla

Mešní fundace Brychtova 1733,

první při farním chrámu Páně. Dne 28. července 1733 poručil Václav Brychta 50 zl. r. a\ 6 %, na roční 2 mše sv. tiché a jedno zpívané requiem s malým konduktem. – Brychta r. 1716 uveden jest mezi majiteli malých usedlostí, r. 1719–1724 byl konšelem a té doby téměř stále zároveň purkmistrem; později, kdy nastaly třenice obce s farářem Koryčanským, nebyl členem ob. úřadu. Václav Brychta zemřel, zaopatřen byv všemi svátostmi, dne 28. července 1733 a pochován jest v kostele sv. Jakuba. (Tamže uložena jeho vnučka Kateřina, dcera Viktora Jana Brychty r. 1741).

Mešní roucho ze stříbrohlavu.

Manželka hraběte Prospera ze Sinzendorfu, Filipína rozená z Althanu, darovala kostelu sv. Jakuba mešní roucho z brokátu stříbrnými niťmi bohatě protkaného. Na něm je znak – Sinzendorfů a Altahnů – v barvách příslušných překrásně vyšitý. Roucho kostel dosud má. –

Také o kapli Matky Boží pečoval Straufuss. Dal obnoviti nákladem dobrodinců

Obraz P. Marie prastarý,

avšak pěkné malby, který visíval na stěně u vchodu do kaple a vystaviti veřejné úctě na hlavním oltáři.

Později (r. 1736) postaral se o vnitřní i zevnitřní opravu filialního kostela v Řičanech.

1) Lpe. 6. 214.

18. Nové pohřebiště u kostela sv. Jakuba. (1732–1771).

Farář Straufuss zavedl novotu tím, že výminečně pochovávati počal některé útlé dítky u kostela farního. R. 1732 dne 20. listopadu první tam uložena Verunka, čtvrt roku stará dceruška kostelníka Vavřince Hakuly.

Bezpochyby hrobečky kopány byly někde v koutku, u kostela nedaleko kříže, který tam stál.1) Matriky r. 1745 výslovně praví: „byl pochován na hřbitově sv. Jakuba,“ „na hřbitově kostela sv. Jakuba,“ „na hřbitově u kostela sv. Jakuba,“ čímž určitě jest řečeno, že se tu míní místo ne uvnitř, nýbrž vně kostela.

Od r. 1732–1771 pochováno bylo u kostela, pokud jsme zjistili dle matrik, čtyři a osmdesát dítek. Pak zvyk ten přestal a voženy zase všechny mrtvoly an hřbitov u kaple Matky Boží.

19. Velký požár na Benítkách ve Vev. Bytyšce

vznikl dne 31. července 1733 u Lukáše Valentina v ulici, kde fara stojí, a jež „na Benítkách“ sluje, a ztrávil celou ulici i se školou. I střecha na faře chytala se, avšak, chvála Bohu, hlavně úsilím mlynářů plamen udušen. Stodola a nějaké obilí shořelo.

20. Obecní úřad V.-Byt. r. 1734–41. Primatoři: Josef Porázek, Ludvík Vencelides.

Obecní úřad roku 1734, dne 5. listopadu: primator Josef Porázek, purkmistr Jiří Kotek, rychtář Jeremiáš Hofmann, konsorti Jakub Rozkošný, Jíra Tulipa, Jan Sanejtrník, Tomáš Peprla.2) Týž úřad byl ještě 28. března 1735.

Obec té doby už značným byla obtížena dluhem; v bilanci r. 1733 mluví se o 50 zl. ročních interesů, které obec platila.

R. 1737 dne 24. února primatorem byl Ludvík Vencelides, rychtářem Jiří Tulipa, v listopadu titéž a při nich purkmistrem Josef Porázek.

Od 9. prosince 1738 až do 3. června 1741 zůstal primatorem Ludvík Vencelides, purkmistrem Josef Porázek, rychtářem Jeremiáš Hofmann. Podobně setrvali jako konšelé na svém místě: Matěj Peprla, Jan Machotka, Jakub Valentin, a jeden, Václav Veselý, vystřídal se s Jiřím Kotkem.

21. Ranhojič V.-Bytyšský Josef Leidsmann 1737–1795 a jeho rodina.

Z křestních matrik je patrno, že Josef Leidsmann byl ve Vev. Bytyšce ranhojičem (chirurgem) už r. 1737, neboť se mu tam druhého ledna 1738 narodila dcera. Jeho manželka jmenovala


1) Ob. účty r. 1728: „Když se dub přivezl, co má býti kříž u kostela, za chléb 3 kr.“
2) Dle porovnání v ob. arch.

se Kateřina. Ze sňatku jejich pocházelo 7 dítek. Ztrativ Leidsmann r. 1746 choť svou teprv 39letou, oženil se podruhé, s Ludmilou, která ho obdařila ještě 5 dítkami.

Syn František Leidsmann narozený 1740 z prvního sňatku, vyučiv se na ranhojiče, pomáhal v Bytyšce otci v povolání, předešel však otce r. 1782 na věčnosť. Manželka Ludmila od r. 1780 pomáhala rodinu živiti jako porodní bába.

Staří manželé zakoupili si r. 1790 dominikální chalupu č. 61, v níž ranhojiči bydlívali(Bader-Häussel), s ovocnou a zeleninovou zahradou na 200[]° za 166 zl. rýnských 20 kr. a za roční činži (obvyklou už dříve, nyní však proměněnou na činži dědičnou, emphyteutickou) 5 zl. 10 kr. Domek měl světnici, komoru, chlév a jiné příslušnosti. Vrchnosť vymínila si pro budoucnosť právo předkupní a laudemium 5% kupní ceny; Leidsmann pak platil daně.

Zemřel 85letý r. 1795 v lednu; manželka Ludmila přežila jej pouze čtvrt roku, ač dovršila jen 62 let. Rodina Leidsmannů zachovala se podnes ve Veverské Bytyšce.1)

22. Mešní nadace Turbova pd r. 1740. (II.)

Václav Turba, jenž býval po několik let (1725–1736) panským kuchařem, a pak hlídačem pokojů, zemřel 45letý dne 21. listopadu 1740 a pochován jest v kapli Matky Boží. Založil mešní nadaci 50 zl. a\ 6% na tiché mše sv. a 1 zpívané requiem s malým konduktem za sebe. (Fundace nyní obnáší 40 zl. pap. renty s ročním výnosem 1 zl. 68 kr.)

23. Práchovna nad V. Byt. vystavěna asi 1740.

Její majitelé do r. 1812. – Mešní fundace Meluzinova a Vozgova.

V hlubokém údolí asi 11/2 kilometru nad Vev. Bytyškou, na Bílém potoce uprostřed rozsáhlých lesů pod strmou skalou a strání, leží několik osamělých stavení s bujnými ovocnými sady. Blížíš-li se jim podél potoku, slyšíš z daleka dupot stup vodou hnaných a u proutěného plotu zahradního čteš na tabulce výstražná slova: „Zde se pod pokutou zapovídá kouřiti.“ Ovšem! Prach je nebezpečný. Proto také práchovna posunuta jest do zákoutí, a pozůstává z několika budov od sebe oddělených; – obydlí, jež mezi zelení stromů bělostí proniká, stojí hezký kus od stup, pulírny a od skladiště; i hospodářská stavení jsou značně vzdálena a zásoby dřeva i uhlí uloženy na rozličných místech.

Práchovna vystavěna byla asi r. 1740 od podnikavého Prospera, hraběte ze Sinzendorfa, na pozemcích obci přikatastrovaných. Mezi obcí a vrchností několikráte vznikl spor a činži z práchovny. R. 1757 uvolil se prachař platiti k obci 5 zl. ročně, protože byla „za 300 zl. zbudována dílna, sušírna a obydlí na obecním pozemku.“2) Dlouho ji však neplatil, neboť r. 1777 při sepisování robotních seznamů sousedé si stěžovali: „Před lety, na něž se ještě pamatujeme, dala vrchnosť na pozemcích obci přikatastrovaných vystavěti hamry a pak
1) Jan Leidsmann, od r. 1872 majitel gruntu č. 18, je ze čtvrtého pokolení po ranhojiči.
2) V ob. arch.

nedaleko odtud práchovnu a bere z nich značnou činži, kdežto my z obojího máme na svých pastvinách velkou škodu. Prosíme, aby činže, kterou vrchnosť bere z obou stavení na našem pozemku vystavěných, připadla nám.“ V robotním seznamu však o práchovni zmínky není ani mezi dominikalisty ani mezi rustikalisty.
Po té prachař zase obci platíval 5 zl.1); a od r. 1801 9 zl.
Roku 1804 prosila obec V.-Bytyšská, aby vrchnosť neprodávala zahrady u práchovně, jelikož je obecním majetkem. Zdá se, že jednalo se o zaprodání práchovny tehdy od prachařů ještě nezakoupené. Té doby totiž vrchnosť napořád nezakoupené nemovitosti zaprodávala panským emphyteutům. I stalo se v té příčině porovnání mezi obcí a vrchností, obsah jeho však nevysvítá z listiny zachované.2)
Když pak dvě leta později zakládána byla nová pozemková kniha pro obec, uvedena v ní práchovna č. 138 a 139 mezi domky, které prý na panském pozemku stojí – a seznam ten je od obecního úřadu a mnohých sousedů podepsán. Práchovna od té doby považována byla za objekt dominikalní a v tom smyslu bylo také ještě jednou (asi r. 1830) rozhodnuto.
Obec však brala poplatek 9 zl. a od r. 1828, kdy si vystavěl prachař na ob. pozemku „pulírnu“, 11 zl. v. v. čili 4 zl. 24 kr. k. m. – R. 1850 ten poplatek byl vybaven.

Prvním prachařem, o němž matriky r. 1741 se zmiňují, byl Fr. Kriavania (nebo také Krawan). Bezpochyby práchovnu jen zařídil a vrátil se zase na dřívější místo své; neboť r. 1744 je uveden jako prachař v Závisti a prachařem V.-Bytyšským je Matěj Meluzin – a ten a6 do r. 1771.


1) Ob. účty 1771–1781 ztratily se; v účtech 1782 je 5 zl. uvedeno.
2) V ob. archivě dto 23. července 1804.

Meluzin oženil se roku 1744 s Mariannou, dcerou souseda V.-Bytyšského, Jiřího Kotka.1) Řemeslo jeho bylo velmi výnosné. Zvláštní jeho libůstkou bylo, míti v městečku sousedský grunt, s nímž stále téměř kupčil, vyměňuje buď stavení, buď pole, buď celý za jiné.2) S tchánem Jiřím Kotkem se od r. 1753–1763 svářil.3)

R. 1745 koupil za 66 zl. rýnských grunt č. 121 od Šimona Kotka, vyměniv r. 1756 k němu za pole své, pole od gruntu Tomáše Dupala a nabyl od souseda Tomáše Kuchynky č. 49 polovici vinného šenku. Roku 1763 prodal č. 121 bývalému rathouzskému Jiřímu Švandovi za 255 zl. a koupil č. 45 za 250 zl. r. od Václava Svobody. Na číslo to provdal svou dcru Kateřinu, dada ji Janu Šancovi, vdovci a hostinskému na panském domě, jenž od otce svého dostal tisíc zl. r., tedy jmění rovnající se čtyřem gruntům (jaké nyní jsou a už tehdy byly).

Meluzin dlouho bez gruntu nezůstal. Koupil č. 48 ode vdovy po Pavlu Tišlerovi za 210 zl. r. a aby byl blíže dceři (na č. 45), vyměnil dům svůj bez polí, za dům č. 47. Čísla 46 asi nemohl dostati. Druhou dceru Annu provdal r. 1771 za rektora školy V.-Bytyšské Jana Vozgu, o němž viz níže bližší zprávy. Zde pouze budiž řečeno, že když 53letý Meluzin 16 dní po svatbě Vozgově nalezen byl 21. února na cestě ku práchovni z V. Bytyšky vedoucí – v potoce utopený (?), Vozga nechal učitelství a převzal výnosnější práchovnu. Za Matěje Meluzina a jeho přízeň založena fundace při farním chrámu Páně na 3 tiché mše sv. roční;4) vdova zemřela teprv r. 1790, 75letá.

Vozga zemřel 50letý r. 1794 na zimnici žlučnou čili na žlučnici. Asi po půl roce zemřel na souchotě jeho nadějný 19letý syn, studující Jan.

Vdova Anna, nemohouc živnosť prachařskou sama provozovati, provdala se r. 1795, 46letá za 28letého Emmanuele Jeřábka. Hospodařil až do dorostu syna Františka Vozgy, který práchovnu dvě leta po smrti matčině r. 1803 převzal a brzy na to se oženil s Rozalií Svobodovou z č. 120 ve V. Bytyšce.5)

dnové Františka Vozgy brzy uplynuly. Podlehl 29letý 8. října 1810 jako bratr Jan souchotím, zanechav dvě dcery, Mariannu a Annu. Marianna zemřela brzy na to, jako dítko. Založil mešní nadaci kapitálem 20 zl.6) „za Vozgovu rodinu“. Jmění, které zanechal, odhadnuto bylo úředně na 800 zl. za movité věci a kapitály, na 1800 zl. za práchovnu. V pozůstalosti


1) Matriky.
2) Knihy památní právní str. 289, 404–6, 440–2, 462–4, 479, 488–9.
3) V ob. archivě dto 27. března 1763.
4) Původních 55 zl. skleslo na 20 zl. stříbrové renty, z jejíž výnosu 84 kr. sloužena bývá 1 mše sv. a modleno 8 suffragií.
5) Anna, manželka Em. Jeřábka zemřela r. 1801, vdovec pak opustiv práchovnu, pojal za manželku 22letou Veroniku Žaloudkovou z chaloupek ve žlebě pod Javůrkem č. 141. Žil v chaloupkách do r. 1834.
6) Zbylo z ní 8 zl. st. dl. úpisu na stř. s výnosem 331/2 kr. na 6 suffragií.

nalezala se také knihovna asi 36 děl obsahu bohoslovného, dějepisného, lučebného, z nichž zajisté většina patřívala studujícímu Janu.

Vdova Rosalie vyhlídla si za manžele roku 1811 Jakuba Zavřela z Ousoší, zemřela však 28letá na tuberkule, jimiž od prvního manžele byla nakažena, už 18. dubna 1812. Tak zůstala Anna, dcera Vozgova jako tříletý sirotek v rukou docela cizích. Majíc otcovského podílu 1600 zl. a po matce peřiny a šaty (mezi nimiž také stříbrný a zlatý čepec),1) byla v práchovně vychována, až ji 23letou pojal r. 1831 za manželku Filip Hock, panský zvěrolékař v Jaroměřicích.2)

O rodině prachaře Zavřela viz níže k r. 1883.

24. Cechy Vev.-Bytyšské. (1740–1859).

Některé živnosti byly zákonitě prohlášeny za cechovní,3) jiné nebyly. Z pravidla směly cechovní býti provozovány jen od mistrů některému cechu přivtělených. Jen cechovní živnostníci měli titul mistrů a byli oprávněni učně cechovně přijímati, čili připovídati a dávati jim za vyučenou.

O nějaké činnosti cechů V.-Bytyšských není nikde řeči ani stopy, leč až po opravách, které zavedl v cechovním zřízení císař a král Karel VI. patenty z roků 1731 a 1739. Již r. 1708 byl vyhradil císař Josef I. koruně právo: zaváděti cechy, a udělovati jim artikule, výsady a svobody.

Patentem ze dne 16. listopadu 1731 byla od Karla VI. předepsána základní pravidla o živnostech cechovních pro země koruny české. Jejich hlavní ustanovení byla:

„Řemeslníci smí odbývati schůze jen s vědomím a za přítomnosti komisaře (panského nebo magistrátního). Artikule, obyčeje a zvyky cechovní mají platnosť, jen pokud jsou od zeměpána propůjčeny nebo schváleny a pokud neodporují novým těmto základním pravidlům. Aby bylo zamezeno protizákonné vystupování tovaryšů z práce, ať učenníci uloží do pokladnice mistrů své křestní listy a tovaryši listy výučné na tak dlouho, až někde mistry samostatnými se stanou. Na cestování čili vandr vydají se jim za to vysvědčení cechovní čili kundšafty.4) Přijmou-li tovaryši někde práci, uloží kundšaft do pokladnice mistrů a dostanou ho teprv, až zase míní cestovati dále; před odchodem dají aspoň osmidenní výpověď (někde i 1/41/2 roční) a učiní zadost všem svým povinnostem. Tovaryšům bez kundšaftu cestujícím nesmí mistři dáti ani práce ani pomoci (fedruňku) a podpory (daru) u řemeslníků obvyklého. – Řemeslníci různých míst nesmí si


1) Acta v registratuře Vev.
2) Dle matrik.
3) Gub. výnos ze dne 12. června 1841 je vypočítává.
4) Patentem ze dne 24. února 1827 zavedeny byly místo kundšaftů cestovní knížky čili vandrovky.

dopisovati leč prostřednictvím místních vrchností. – Neoprávnění kazimírové budou trestáni vězením, odnětím nástrojů po případě i díla nebo jinak. – Tovaryšům nebuďtež ukládána mistrovská díla příliš drahá nebo zbytečná, nýbrž snadno prodajná; kdo mistrovský kus na jednom místě zhotovil a jinam se přestěhuje, nemá býti znovu podrobován zkoušce s jiným dílem mistrovským; tovaryši buďtež v ochranu vzati, jsou-li jejich mistrovské kusy strannicky a nespravedlivě posuzovány.“

Patentem ze dne 5. ledna 1739 vydány byly všeobecné cechovní články (artikule). Bylo jich LXI a pojednávaly o učních; o tavryších; o mistřích, mistrovských kusích a taxách za právo mistrovské; o vdovách; o schůzích cechovních, o poplatcích; o starších cechů, o pokladnici a inkorporaci cechů.

Obsah všeobecných cechovních článků dle patentu ze dne 5. ledna 1739 byl následující:

O učenících.
Kdo chce do učení vstoupiti, ten má – na Moravě – katolického býti náboženství.1) Než s vědomím cechovních starších mistrův a to při čtvrtročním shromáždění pořádně do učení přijat a zapsán bude, ať se po 6 neděl u mistra, ku kterému míní vstoupiti, zkoušce podrobí. Uzná-li ho mistr za schopna a způsobna, uloží učeň křestní list, nebo jiné platné vysvědčení o svém rodě a – je-li poddaný – také vrchnostenské povolení do cechovní pokladny a zaplatí (v městech 3. a 4. třídy) 3 zl. taxy do téže pokladny, zapisovateli jmena 35 kr., poslu cechovnímu 15 kr.; také ustanoví mírný peněžitý obnos jako záruku, že se řádně vyučí, a dvěma rukojmími jej pro případ výplaty zabezpečí.
Učení trvá u pekařů, tesařů, provazníků, pernikařů, hrnčířů dvě, u kožešníků, zlatníků, kameníků, jirchářů a hodinářů čtyři, u ostatních řemesel 3 leta. Učeník ať se řádně chová, z učení nevystupuje (pod trestem týdenního učení za každý promařený den); starší cechmistři ho k jinému mistru z důležitých příčin mohou převésti.
Mzda za učení řídí se dle zvyklostí; nemůže-li ji učeník celou dáti, ať za to přes léta předepsaná jeden rok déle u mistra pracuje. Umře-li mistr, než učeníka vyučil, může ho vdova, vede-li řemeslo s řádným tovaryšem dále, podržeti a jen na krátkou dobu před zavyučenou-dostáním ať ho pošle staršímu nebo jinému mistru k dokonalému doučení.
Učeník pak budiž prohlášen za tovaryše. List za vyučenou ať uloží do pokladny. Taxy za to zapraví tyže jako při přípovědi.2)
O tovaryších.
Tovaryši na cesty a zdokonalení se v řemesle se chystajícímu, vydá cech opis listu rodného a listu za vyučenou (za taxu 30–45 kr.) a vysvědčení mravů (zdarma). Poddaný opatří si od vrchnosti také povolení k vandrování. Vandrovní léta trvají tak dlouho jako učenická. Kdo nevandruje, musí u dovedného mistra dvojnásobně tolik let pracovati.

1) R. 1781 vydán patent, dle něhož nekatolíci mohli dispensí nabyti práva mistrovského.
2) Patentem ze dne 6. října 1751 bylo dodatečně zakázáno používati učňů ku pracím s řemeslem nesouvisícím, na př. ku kydání hnoje, vožení dříví, žatí, robotám, chování dětí. R. 1786 a 1787 bylo ustanoveno, že mají učňové při připovídání vykázati se návštěvou školy aspoň 2letou; a před dostáním za vyučenou prokázati se vysvědčením o návštěvě opakov. hodin i křesťanských cvičení a o dostatečné znalosti sv. náboženství.

Přivandrovavší tovaryš má jíti do cechovní hospody, o dílo se postarati, a do něho vstoupiti. Listiny své uloží do cechovní pokladny. Nedostal-li práce, poznamená mu to starší cechmistr na přinešeném vysvědčení. Dostal-li dílo, nesmí z něho vystoupiti leč po 8denní výpovědi. Ve velkých městech (Praze, Olomouci, Brně, Vratislavi) může přestoupiti k jinému mistru místnímu, po případě i v jiných královských, věnných a jiných městech větších; kdyby však tak chtěl učiniti v městě 3. a 4. třídy, musí, odešed od jednoho mistra, 1/4 roku vandrovati, než smí, vrátiv se, vstoupiti do díla k jinému mistru v témže městě pracujícímu. I mistr musí tovaryši dáti 8denní výpověď, leč by se špatně choval.
Obyčejně musí přijati tovaryš práci u mistra, ku kterému jej starší cechmistr pošle; může si však vymoci povolení, aby vstoupil k jistému mistru, kterého on sám pojmenuje.
Kdyby tovaryš v pondělí nebo jiný všední den zahálel, zaplatí pokutu poloviční nebo i celé týdenní mzdy; i mistr, který by to trpěl, podléhá pokutě. Podobně pod pokutou zakázáno, aby tovaryš přes policejní hodinu (obyčejně v letě přes 10., v zimě přes 9.) mimo dům se zdržoval nebo dokonce přenocoval, nebo aby to mistr trpěl.
Tovaryšové nesmí se mezi sebou domluviti o nejmenší mzdě, pod níž by díla od mistrů nebrali.
Při tak zvaných šenkovních řemeslech (která vandrovníkům dávala šenky = dary) dostane vandrovní tovaryš domácí stravu, nebo za ni 6–7 kr. z cechovní pokladny; kdyby v místě nebylo pokladny, má tovaryš dále cestovati (bez daru).
Tovaryši nesmí mezi sebou utvořiti žádného bratrstva, aniž míti své pečetě a pokladnice; mohou však skládati týdně (po 1 nebo 1/2 kr.) nebo měsíčně v cechovní hospodě na zaopatření chudých nemocných tovaryšů.
Tovaryši mají starší cechmistry poslouchati, svých mistrů užitek vyhledávati, dobře se chovati, od hanebných řečí a písniček, zlořečení a proklínání, tolikéž od veřejných her se zdržovati – pod pokutou. Tovaryši dobře se nechovajícímu nemá se vysvědčení k vandru vydati.
Pokutě podléhá tovaryš, přijde-li do cechovního shromáždění pozdě, nebo se vůbec nedostaví bez dostatečné příčiny. (Při shromážděních byli mistři tázáni po mravech tovaryšů a učeníků.)
O mistřích, mistrovských kusích a pokladnách.
Tovaryš, jenž čas svého cestování přestál a mistrem býti si žádá, předloží vedle dřívějších svých průkazů, totiž listu rodného a za vyučenou, ještě vysvědčení o vykonaném vandru a vrchnostenský nebo magistrátní konsens. Pak provede na důkaz své schopnosti mistrovský kus, jenž však nemá býti příliš drahý a neprodajný. Za malé chyby na něm v cechu od komisaře, starších cechmistrů a jiných mistrů shledané složí tovaryš pokutu, za velké budiž odkázán na krátký čas k dalšímu tovaryšení.
Při udělení práva mistrovského zaplatí noví mistři taxy a sice možnější řemeslníci, to jest mydláři, mlynáři, sládci, řezníci, soukeníci, jircháři a koželuhové (v místech 3. a 4. třídy) 15 zl., tesaři, zedníci, kameníci, kováři, zámečníci, pekaři, koláři, bečváři, truhláři, sedláři a kožešníci 12 zl. 30 kr. do pokladny, od zápisu 1 zl. 10 kr., a cechovnímu poslu 35 kr. Tak zvané mistrovské svačiny nebo obědy in natura jsou zakázány a budiž za ně zaplacena od nových mistrů polovice tax právě uvedených. Mistrovští synové, vdovy a dcery odvedou jen polovici tax a útrat: podobně zaplatí polovici mistři, kteří se na venkově usadí a do cechu místa jiného se připsati dají.
Mistrům je zakázáno: odluzovati jiným tovaryše, zákazníky a odběratele, dávati dílo pokoutním hudlařům, do cizích živností zasahovati, podomní obchod vésti, jiné mistry nespravedlivým způsobem z krámů nebo míst ku provozování řemesla nebo k objednávkám najatých vytlačovati, do cizích měst a městeček dílo na týhodní trhy nositi. O jarmarcích je smí prodávati, místní cechmistři však mají právo, díla a zboží od cizích mistrů donešené před počatým jarmarkem co do jakosti zkoumati a špatné po uznání vrchnosti neb magistratu pobrati.
Nemocnému a žádným tovaryšem neopatřenému mistru ať zapůjčují ostatní mistři, nen-li nemoc nakažliva, své tovaryše po pořádku každý na týden. Pohřbu mistra neb jeho ženy, dítěte, tovaryše, učeníka ať se jistý počet členů cechu po jistém pořádku súčastní.
O vdovách.
Vdově po mistru osiřelé volno jest, řemeslo za pomoci tovaryše na tak dlouho dále provozovati, dokud se zase nevdá.
O cechovních shromážděních a peněžitých sbírkách.
Každý čtvrtrok odbývá se shromáždění všech mistrů a tovaryšů (i učeníků) za přítomnosti vrchnostenského nebo magistrátního inspektora nebo komisaře; kdo přijde pozdě nebo nepřijde – bez příčiny a omluvy, zaplatí pokutu. Jednání při shromáždění budiž slušné. Kdyby mistr nebo tovaryš měl stížnosť, ať vstane ze svého místa a stoje u otevřené pokladnice (v níž chovány byly artikule – zákony cechovní) ať přednese žalobu; na to ať obžalovaný dá pořádnou odpověď. Po té následujž rozsudek. O čtvrtročních schůzích ať zapraví mistři (vyjma cechmistry) a tovaryši obvyklé poplatky. Přivtělení mistři přespolní nemusí, je-li jim obtížna cesta, dostavovati se do všech schůzích čtvrtročních, nýbrž jen do jedné výroční; příspěvek však čtvrtročně musí zaplatiti.
Rozsudky čtvrtročních hromad buďte zapisovány od některého mistra nebo od písaře do cechovní knihy.
O starších cechmistřích, o pokladnici, o přivtělení cechů.
Starší cechmistři mají býti voleni od komisaře a cechu dle obyčeje a potvrzení od vrchnosti nebo magistrátu. Jich musí poslušni býti všichni mistři a tovaryši ve věcech cechovních.
Do pokladny uzavřené dvojím nebo trojím zámkem (k jednomu klíč má míti komisař) patří všechny listiny cechu se týkající, pečeť cechovní, sbírky, pokuty, kontrabanty, taxy za přijímání a dávání za vyučenou učeníků, za mistrovské právo. Starší cechmistr skládá ve čtvrtročních schůzích účty, jež komisař zkoumá a potvrzuje. Komisaři budiž dávána mírná odměna za jeho zaneprázdnění.
Jednou za rok buďte přečteny ve shromáždění zákony, artikule a jiná ustanovení řemesel se týkající.
Pod jeden cech mohou se spojiti rozmanitá řemesla, je-li od každého řemesla toli osob, aby z nich jeden za staršího k posouzení mistrovských kusů a k obstarání jiných řemeslnických záležitostí ustanoven býti mohl. (Jinak musili se přivtěliti jinam k cechu svého řemesla.)

Ten byl tedy obsah 61 všeobecných artikulů ze dne 5. ledna r. 1739. –

Přijala-li V. Byt. všeobecné cechovní artikule?

Artikule všeobecné musily přijato za své zvláštní všechny cechy, které zvláštních neměly a zejména na ně odkázána byla všechna města 3. a 4. třídy.

Do první třídy na Moravě patřila: královská města Brno a Olomouc; do druhé třídy ostatní král. města: Znojmo, Jihlava, Unčov, Uh. Hradiště a Kyjov; do třetí: Jevíčko, Dvorce, Litovel, Mohelnice, Prostějov, Šumberk, Šternberk, Tovačov, Mor. Třebová, Svitavy, Kroměříž, Fulnek, Lipník, Nový Jičín, Přerov, Hranice, Hustopeč, Slavkov, Mikulov, Vyškov, Budějovice, Krumlov, Ivančice, Velká Bíteš, Jemnice, Dačice, Velká Meziříč, Telč, Třebíč, Slavonice, Uh. Brod a Osoblaha; do čtvrté všechna ostatní města a městečka.

Dle toho ustanovení odkázána byla V. Bytyška na všeobecné artikule, jejichž obsah jsme uvedli. A vskutku mají cechy po jednom tištěném exempláři artikulů ze dne 5. ledna 1739, pověřeném od zemského hejtmana dne 27. června 1740. Zdá se, že zemské hejtmanství k zjednodušení úředního řízení si dalo ode všech cechů měst 3. a 4. třídy zaslati vyjádření (stejně formulované), že odstupují naprosto od ustanovení a artikulů cechovních témuž úřadu (snad už) ku schválení podaných a že žádají za artikule generální; načež jim vydalo ony tištěné exempláře stejnou formulí a pečetí pověřené. Vyjádření takové z V. Bytyšky za všechny cechy datováno jest dne 11. června 1740.

Během času ztratil ty artikule cech řeznický; ševcovskému a tesařskému r. 1841 shořely; tkalcovskému přepracovány byly, aby řemeslu a místním poměrům úplně přiléhaly, od Veverského aktuara a cechovního komisaře Jakuba Ant. bakaláře r. 1808, když se od cechu krejčovského odloučil.

Cech mlynářský chová v pokladnici také artikule mlynářské panství náměšťského z r. 1710.

Který cech před kterým měl přednosť?

Sotva že cechy r. 1740 se ustavily, musilo býti určeno, který před kterým přednosť míti má. Podnět k tomu dala ta okolnosť, že cechy súčastňovaly se průvodu o Božím Těle, při čemž ovšem jistý pořádek musil býti zachováván. Vrchnosti nebylo snadno, tvrdý ten oříšek rozlousknouti. Ačkoliv ve městech už byly dávno podobné pořádky ustanoveny, bylo pro V. Bytyšku slušno bráti ohled k místním poměrům. O první místo v tuhém utkaly se boji cech řeznický s mlynářsko-pekařsko-truhlářským. Mlynáři byli silnější počtem, a již od r. 1733 s nemalým úsilím a nákladem vymáhali si povolení k utvoření cechu; listiny jejich z té doby, v pokladnici uložené, na příklad listy o původu a rodu, na tuhém papíře překrásně psané a pečetěmi visacími opatřené jako diplomy doktorské, musily státi mnoho peněz. Řezníci proti nim měli na své straně mínění obecné, všudy téměř zavládlé, že jsou mezi řemeslníky nejpřednějšími. Mlynáři vyhráli1) a dostali v rozhodnutí hraběte Prospera ze Sinzendorfu ze dne 12. června r. 1743 přednosť před řezníky; a sice proto, že předčili „počtem, věcmi potřebnými a možnostmi (snad zámožností?)“ Po mlynářích následovali tedy řezníci a ostatní cechy.

Pořádek ten trval do r. 1753. Do té doby totiž zmohli se řezníci nad mlynáře a vymohli si přednosť před nimi rozhodnutím ze dne 10. května 1753, v němž hrabě Prosper praví: „Jelikož


1) Zajisté jen na přímluvu hejtmana Jana Eliáše Winklera.

však se zmnožili (řezníci), také k větší cti a chvále vtěleného Boha drahou korouhví, plášti a pochodněmi jakož i jinými potřebnými věcmi se zaopatřili a je sobě velikým nákladem zjednali, a tak průvod velice slavnostním činí, a jelikož starým obyčejem jest, že řeznické cechy nejblíže a nejpředněji při drahém Božím Těle se svými věcmi v slavném průvodu jdou, – tehdy také jinak býti nemůže, než aby podle jiných míst i v mém městečku V. Bytyšce takový pořádek by ustanoven a zachováván: svrchu jmenovanému cechu řeznickému první místo při drahém Božím Těleno uděleno býti a mlynářský cech to místo zaujati má, které prve řezníkům bylo vykázáno. Aby však mezi oběma cechama roztržitosť, hněv, sváry a nabíhání na vrchnosť nepovstaly, což já pod velikou nemilostí zapovídám, ustanovuji: kdykoliv v městečku V. Bytyšce průvod drahého Božího Těla konán bude, předek pokaždé řeznický cech míti má, kdykoliv v zámku průvod takový bude odbýván, mlynářskému cechu předek ode mne popřán býti má, pod tou výminkou, zjednají-li si mlynáři jako řezníci pláště a pochodně. Co do ostatních cech;, mají, pod pokutou 1 zl. 10 kr. za každý přestupek, zachovávati pořádek r. 1743 jim určený.“1)

Ten pak zaznamenán2) jest následovně:

1. Řezníci nesou nebesa; před nimi jdou

2. mlynáři, pekaři, stolaři; před nimi

3. zedníci, tesaři, hrnčíři; před nimi

4. kováři, koláři, koláři, bednáři (později také sklenáři); před nimi

5. krejčí, soukeníci; před nimi

6. obuvníci, punčocháři, kožešníci, sedláři, řemenáři; a v předu

7. tkalci a provazníci.

Tkalci chodívali do roku 1808 s krejčími, ten rok však utvořili zvláštní cech a byli v pořádku posunuti až do předu průvodu Božítělového.

Korouhve, podstavníky a jiné věci cechovní při průvodech užívané.

Pláště, kterými bývali oděni nosiči nebes a pochodní po obou stranách nejsv. Svátosti, mívaly jen cechy řeznický a mlynářský, tento dokud se konával průvod o Božím Těle u kaple Matky Boží a na zámku. Korouhve a podstavníky měly cechy všechny.

Že řezníci korouhev si zjednali, o tom výslovně dí list hraběte Prospera ze dne 10. května 1753 svrchu uvedený, pak poznámka v účtech, že r. 1769 dal přijatý za mistra řezník na


1) Rozhodnutí to u výtahu nebo překladu zachoval cech mlynářský ve své kase.
2) Zunftsladen-, Meister-, Lehrjungen- und Gesellenbuch, na 3. listě. O knize té promluvíme ještě níže.

korouhev (obvyklý) příspěvek 1 zl. Jich příkladu následovali mlynáři, snad aby jim časem přednosť zase odebrali. Dali si na ní velmi záležeti, i pamětní spis o ní v plném cechu o Božím Těle 21. června 1753 sepsali; z nehož se dovídáme, že korouhev byla zasvěcena nejsv. Trojici, Růžencové P. Marii a sv. Silvestru papeži, patronu cechu a že „jsouc čistotná“ a „barvy perleťové“ stála neméně než 128 zl. 47 kr., na tehdejší dobu sumu velmi značnou. Tenkrát byl, jak praví spis, majitelem hradu hrabě Prosper; inspektorem hraběcích panství Josef satler; Vev. hejtmanem a vrchním komisařem všech řemesel Bytyšských Jan Bartl; c. k. řemeslům představeným Antonín Taymer (radní písař); starším cechmistrem Pavel Chalupa, horní mlynář, mladším cechmistrem Tomáš Baraš, stolař; poctivými mistry byli: Šimon Koumal, jan Fiala, Matěj Truhlář, Antonín Svoboda, Jan Měřínský, Lukáš Hedík (Hejdík), Josef Fiala, mlynáři, Karel Samson, stolař, Jiří Dubský, Václav Svoboda, Jan Tkaný, Fr. Svoboda, Václav Fiala, Fr. Knot, mlynáři, Václav Baraš, Fr. Shmeidl, stolaři, Václav Valenta, pekař, Matěj Fiala a Ondřej Svoboda. Korouhev měla býti nošena v průvodu o Božím Těle ve Vev. Bytyšce a v processí, které v neděli po Božím Těle bývalo voděno z kaple „Matky Boží“ do hradu Veveří a o sv. Václavu opět do zámku. Cech dále ustanovil, že korouhev zachována býti má, a uložena „v komoře na věži ve futrale, čistotně v plátně zavinutá“. Pamětní spis končí slovy: „Aby tehdy budoucně ustanovená slavnosť (nošení praporu v průvodech) pilně a pozorně se zachovávala, všichni potomci naši bedlivě a vážně památku od nás zanechanou (t. j. prapor) střežiti a před škodou chrániti budou; a jak jsme my začátek dobrý, chvalitebný a užitečný učinili, žádáme, aby i po nás přijdoucí páni spolumistři ku většímu zvelebení a chvále poctivého řemesla našeho dál a dále časem jiné potřebné věci způsobiti nezapomínali, nám pak, kteří takovou korouhev jsme zjednali a dílo to šťastně a dokonale skončili, aby dnes nebo zítra za to také vděčni byli, a když my se na druhém světě vynacházeti budeme, každoročně s jednou mší sv. nám pomoci ochotni byli. to dej, jak sobě přejeme zkusiti, všemohoucí Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý, ať se všechno podle žádosti naší vskutku tak stane, jako Fiat.“1)

Znenáhla si koupily i ostatní cechy korouhve. Čemuž nasvědčují slova v knize farního kostela2) zaznamenaná: „aby každý cech za uschování praporu v komoře kostelní“ dal sloužiti dvě mše sv. –

Korouhve časem stýřely a nebyly obnoveny. Nejdéle ji zachoval cech krejčovský.


1) V pokladnici cechu mlynářského.
2) Str. 29.

Každý cech měl dva podstavníky. podstavec takový je žerď s hlavicí, na níž stojí anděl drře roh na nastrčení svíčky. Užívá se jich při průvodech slavnostních, při pohřbech mistrů, při mších sv. za cechy, nebo jejich zemřelé členy.

Podstavníky jsou dosti ozdobně pracovány, omalovány a částečně i pozlaceny. Na hlavicích mají odznaky řemesel.

1. Na podstavcích řezníků: anděl drží štít, na němž jsou dvě sekery přes kříž přeložené, za nimi kolmo nůž. Letopočet 1828 označuje rok, kdy podstavníky byly obnoveny.

2. Druhý pár s hlavicemi trojhrannými má na jedné straně úhelnici, kolo, sekerku širokou pro mlynáře; kružidlo, úhelnici a hoblík pro stolaře; rohlík, preclík, královku pro pekaře. Letopočet 1812.

3. Třetí jsou nejnádhernější. Andělé drží štíty a na nich jsou označeni: tesaři úhelnicí, dvěma pantoky křížem přeloženými, hrnkem s barvou a šňůrou na stříkání; sklenáři oknem ze šestihranných tabulek do olova zasazených, dvěma flaškama a sklenicí; zedníci krokvicí či olovnicí, obmítačkou (lžicí) a kladivkem; hrnčíři hrncem na kruhu točitém.

4. Čtvrté mají hlavice čtyřhranné. Kováři dali si na jedné straně namalovati podkovu s kovacím kladivem v předu rozštípeným (na vytahování hřebíků); koláři kolo; bečváři bečku, na níž leží kyjanka s klínem; zámečníci dva klíče křížem složené.

5. Páté patří krejčím samotným – a mají na čtyřech stranách hlavice: Pannu Marii Svatotómskou (sv. Lukášskou, černou) s Ježíškem, cihličku, nůžky a špici na vyrážení dírek s letopočtem 1807, kdy z cechu byli tkalci vyloučeni.

6. Šestý pár náleží pěti řemeslům. Na hlavici trojhranné jsou tyto obrázky: a) biskup1) drží před sebou knihu a mezi prsty cvok, pod ním střevíc – znak obuvnický, b) sedlo – znak sedlářský, ohlávka – řemenářský, c) hranostajový plášť nesený ode dvou lvů – kožešnický, punčocha – punčochářský.

7. Poslední podstavníky spojují dvě řemesla, tkalcovinu a provaznictví. Tkalcům patří tři strany hlavice s těmito obrázky a) s rouchem sv. Veroniky (obličejem Páně), b) se dvěma rozpěráky železnými (šparežněmi) a rejkanem, c) se třemi člunky ode dvou lvů nesenými. Na čtvrté straně jsou odznaky provaznictví: hrábě, závěšek (Hänger) a dva háky (nebo kliky?). Letopočet 1832.

Dozor nad cechy 1740–1859

vykonávaly vrchnostenské jako politické úřady, ustanovujíce za tím účelem komisaře, obyčejně některého nižšího úředníka panského. Když r. 1850 odevzdána byla politická správa od vrchnosti úřadům cís. královským, jmenováni byli komisaři od těch.


1) Sv. Krispin a Krispinian, patroni obuvníků, hlásajíce evangelium, živili se ševcovinou; nebyli však biskupy.

Povinností komisařů hlavní bylo, aby jsouce přítomni schůzím, bděli nad zachováváním cechovních artikulů.

Jejich dozoru a pak ustanovení zákona, že každý cech má míti svou matku pokladnici na ukládání spisů, děkujeme, že zachovaly cechy poměrně velmi mnoho listin, jich se týkajících. Tak mají podnes cechy V.-Bytyšské 2808 knih, sešitů a listů, ať činnosť jejich po r. 1859 značně ochabla, a ač dvěma cechům silným r. 1841 všechny spisy shořely.

Velkou zásluhu o cechy získal si r. 1808 inspektor Veverský Grill a jeho aktuar Jakub Antonín Bakalář. Grill totiž zavedl ve správě cechů vzorný pořádek, nařídiv Bakaláři jako cechovnímu komisaři, aby založil knihu, do níž zapisováni byli cechmistři, mistři i tovaryši všech řemesel cchovních. Při tom však každý cech ještě zvláštní knihu musil míti, založenou dle vzorce od Grilla předepsaného.

Knihu onu hlavní zachoval cech tesařský ve své pokladnici obezřelostí mistra Fr. Hamže. Nápis její zní: Zunftsladen- Meister-, Lehrjungen-und Gesellen-Buch. Geltend gemacht vom 1. Jänner des Jahres 1808. Aus sämmtlichen Herrschafts- Eichhorner-Oberamtsakten dann Markt-Bitischker-Zunfts-Büchern und sonstigen Akten gesammelt von Jakob Anton Bakalarz, Aktuar als Zunfts-Kommissär. V knize té zapsán je pořádek cechů při Božím Těle, pak cechmistři, mistři, tovaryši či učeníci každého řemesla zvláště. Můžeme ji nazvati „Hlavní cechovní knihou Veverskou“.

Ač neobsahuje, jak jsme se přesvědčili, všecky osoby cechům přivtělené, přece uvádí od r. 1740, to jest od počátků cechů do r. 1865, kdy přestali i kommisaři k cechovním shromážděním docházeti, 954 mistrů, 2250 tovaryšů.

V registratuře Veverské zachovala se také kniha, v níž zaznamenány jsou 704 konsensy (dovolení) ku přípovědem a ku prohlášením za tovaryše od r. 1790–1832, a 129 povolení práva mistrovského od r. 1802–1824. Mistři ti byli prohlášeni od cechu V.-Bytyšského až na čtyry.

Přes dozor úřední dovolovali si ob čas cechmistři různé nesprávnosti, ponejvíce co do správy jmění spolkového, povolujíce výdaje značné na hostiny při schůzích čtvrtročních, nejvíce pak při valné hromadě o Božím Těle. Také vybírali někdy větší poplatky než bylo dovoleno. Ještě r. 1859 dne 23. listopadu napomínal c. k. okr. úřad v Tišnově cechy, aby braly taxy dle patentu ze dne 5. ledna 1739. Namnoze byla nesprávnostmi vinna i shovívavosť komisařů.

Podáme tu děje jednotlivých cechů až do jich úpadku a rozkladu po r. 1859.

1. Cech řeznický

Nejváženějším mezi cechy byl cech řeznický. Jemu bylo vyhraženo právo, nositi nebesa při všech průvodech s nejsv. svátostí oltářní, jako do Božího hrobu, o Vzkříšení, o Božím Těle.

Činnosť jeho lze stopovati od r. 1741, kdy 1. června byl založen.

V pokladnici jeho, nákladně upravené, uloženy jsou tyto spisy:1)
I. „Rejstřík při počestném cechu poctivého řemesla řeznického v městečku Veverské Bytyšce, začatý 1. června l. P. 1741.“ Obsahuje zápisy mistrů do cechů přijatých a tovaryšů dostavších za vyučenou od r. 1742–1774.
II. Pokračování toho rejstříku od r. 1756–1850 o zápisech mistrů, přijímání učňů a dávání jim za vyučenou. –
III. „Kniha cechovní od r. 1744. Obnovená od Josefa Baumanna, staršího, a Václava Lattenberka, mladšího cechmistra dne 30. května 1850.“ Vykazuje všechny mistry, tovaryše a učně od r. 1744–1885.
IV. Kniha účetní. Obsahuje částečné záznamy příjmů od r. 1819–1876 a roční účty cechovních příjmů a vydajů od r. 1863–1876. Zápisy té knihy jsou málo spořádané a zřetelné.
V. 382 listin od r. 1754–1870 týkajících se jednotlivých členů cechovních, a sice 252 vysvědčení školních, o návštěvě opakovacích hodin a křesťanských cvičení, 10 křestních listů, 29 dovolení (konsensů), aby učeníci byli přijati do učení, 6 vysvědčení, že učeníci už částečně se vyučili u cizích mistrů, 5 žádostí za vyučenou, 35 listů za vyučenou z Vev. Byt., 9 od cizích cechů,2) 9 kundšaftů, vysvědčení o práci, pobytu, cestovních pasů (jeden z obrazem města Brna z r. 1808, jiný z r. 1826), 26 povolení práva mistrovského, 1 list na mistrovství.3) – Z těch 382 listin náleží 30 století osmnáctému.
VI. 22 listin týkajících se správy a práv cechu, od r. 1818–1865.4)
Starší cechmistry, pokud bylo lze zjistiti, uvádíme tyto:
Když se zakládal rejstřík r. 1741, byl asi starším Josef Porázek z Vev. Bytyšky. Rejstřík o něm praví: „Dne 23. aprilis 1742 roku dokonal jest život slovutný muž, pan Josef Porázek, bývalý starší cechmistr, spolu náš cechovní bratr a z toho světa se odebral. Pán Bůh rač duši jeho mezi své vyvolené přijíti.“
R. 1746 zemřel starší Bernard Klimeš z Javůrka. R. 1774 (?) byl st. cechmistrem Václav Míchalík z Mor. Kynic, 1778–1781 Ant. Svoboda, 1787 Bernard Továrek z Komína, 1788 Josef Vencelides, 1788 Jan Hemala z Ostrovačic, 1790 Josef Vencelides, 1793 Jan Šanca, pak Jan Hemala z Ostrovačic, 1795 Josef Vencelides, pak Jan Šanca; 1804 Martin Dupal, 1805 Jan Šanca, od 16. června 1808 Fr. Charvát, 1825 Ondřej Baumann, 1827 Josef Charvát, 1833 Ondřej Baumann, 1837 Josef Charvát, od r. 1840 Antonín Charvát, 1848 Josef Charvát, 1850–56 Josef Baumann, 1856 Ant. Charvát, 1863 Jan Vohrabal, 1865–71 Josef Dupal, 1872–1885 Ferdinand Císař. U kterých není udáno, odkud jsou, bydleli ve Vev. Bytyšce.
Mladší cechmistři:
Josef Vencelides † 1742; r. 1774 (?) Antonín Klimeš z Řičan (oba jsou v „rejstříku“). R. 1778, 1780 Ant. Šanca, 1781 Fr. Peprla z Troubska, 1787 Jan Šanca, 1788 Jan Hemala z Ostrovačic, pak Josef Vencelides, 1793 Jan Kamenický z Troubska, 1795 Jan Hemala a po něm zase Jan
1) Byly ochotně zapůjčeny od mistra Ludvíka Baumanna r. 1889.
2) Do archivu zabloudil také 1 konsens na učení se umění mysliveckému.
3) Z Budišova r. 1771, z Brna tři, z Kostelce, Tišnova, Zlína, Ždánic, Kuříma.
4) Artikulů cechovních v archivě není; zbyl z nich pouze nápis „Artikule cechovní od roku 1752.“

Kamenický; 1804 Fr. Peprla z Mor. Kynic, 1805 Jan Kamenický, 1808 Karel Pospíšil z Bystrce, 1823 Josef Charvát, 1827 Josef Porázek, 1834 Josef Kovářík ze Žabovřesk, 1835 Josef Šanca z Řičan, 1836 Josef Porázek, 1840 a 1843 Ondřej Baumann, 1846 Josef Charvát a pak Josef Holubář z Bystrce, 1850–54 Václav Lattenberk z Kuříma a když toho se vzdal, 1854 Martin Vrchlaský z Brna, 1856–58 Jan Vohrabal, 1861 Tadeáš Šebesta ze Střelic, 1863 Anselm Mikolášek z Herotic, 1865–67 Josef Charvát, 1868–71 Josef Gruber z Vinohrádků, 1872–78 Jindřich Orator (poslanec) z Lažánek.

Počet mistrů cechu nebýval velký. R. 1742 zapsáno jich bylo v rejstříku jen devět, a sice Josef Porázek, Josef Vencelides, Bernard Klimeš (z Javůrka), Petr Porázek (z Maloměřic), Václav Michalík (z Mor. Kynic), Ant. šanca (z Řičan), Antonín Klimeš (též z Řičan), Ondřej Michalík (z Rozdrojovic) a Ondřej Valentin. R. 1853 bylo k cechu přivtěleno 22 mistrů, 20 tovaryšů, 7 učňů. R. 1857 bylo k valné hromadě k Božímu Tělu pozváno přespolních mistrů 25, r. 1858 bylo přespolních i domácích mistrů 31. – Od r. 1742–1885 zapsáno je mistrů 153, tovaryši 304,1) učeníků 259. Hlavní kniha Veverská uvádí od r. 1741–1865 120 mistrů a 271 tovaryšů.

Jelikož nebyl nikdo vázán, aby se dal zapsati do cechu svého panství nebo okresu, nalézáme tu mistry z velmi různých míst a panství pohromadě. Tak r. 1858 byli mistři z V. Bytyšky, Kuříma, Rozdrojovic, Brna (4), Bosonoh, Bystrce, Malostovic, Kartouz, Přibislavic (u V. Byteše), Vinohrádků, Kyniček, Zbraslavi, Ivančic, Vostopovic, Střelic, Herotic, Německých Kynic, Moravan, (za Brnem), Náměště, Milonic. – V dřívějších letech i jiní z jiných míst přivtěleni byli cechu V.-Bytyšskému.

Taxy za přijetí do cechu platili mistři 6 zl. (některý čas 5 zl.) a 2 libry vosku. Pak skládali quatembru, to jest každého čtvrtroku poplatek na správní výlohy, obyčejně 10 kr. (od r. 1860 171/2 kr. r. č.). I učeníci při přípovědi a když dostali za vyučenou platili taxy. Příjem cechu obnášíval ročně asi 25 zl.

Správní výlohy se řídily podle výše příjmu, tak že nikdy nezbylo mnoho, někdy nic, někdy dluh. Účty celoroční skládaly se o Božím Těle. Vydání bylo: na mši sv. zpívanou 4 zl., kommisaři 1 zl. 10 kr., písaři, poslu, hudebníkům, z hospody cechovní, za svíčky, chudým mistrům a – což bylo hlavní rubrikou – za oběd, to jest co zbylo, obyčejně se obětovalo na oběd.

Jako zvláštnosť uvádíme toto rozhodnutí cechovní z roku asi 1774, v rejstříku zaznamenané: „My starší cechmistři a spolumistři uradili jsme se, že za jejich výstupek, to jest Josefa Diviše, jeho bratra Antoše a Fracne, při našem cechu poctivém žádného učiti nebudeme, kdežto jsme se podepsali všichni vlastníma rukama“. Podepsáni jsou jen tři.


1) Tovaryšů více je zapsáno než učňů, protože někteří učni při přípovědi nebyli zaznamenáni. –

2. Cech mlynářsko-stolařsko-pekařský1)

zachoval si téměř tak bohatý archiv jako cech řeznický, s nímž, jak jsme seznali, závodil z počátku svého trvání i o přednosť.

Spisy jeho jsou:
I. Opis artikulů mlynářského cechu z panství Náměšťského ze dne 29. října 1710. (Byl tuším donesen od mlynáře Tkaného, jenž se z panství Náměšťského přiženil na mlýnek Vev.-Bytyšský.)
II. Pekařského a mlynářského cechu artikula (24) z roku ?
III. Úředně potvrzený exemplář úředních artikulů generálních ze dne 5. ledna 1839.
IV. Kniha cechovní (vázaná) založená 14. září 17411, v níž zapsáni jsou mistři, tovaryši a učeníci od r. 1741 do r. 1806 přijatí. Při mistrech poznamenáno jest, mnoho-li platili tax přijímacích; při tovaryších a učenících ne; také tam nejsou uvedeny příspěvky quatembrové. Z té asi příčiny – aby účty cechu mohly býti lépe kontrolovány, založena cechu od vrchnostenského úřadu nová:
„Kniha cechu mlynářského, stolařského a pekařského roku 1806“, v níž každý mistr má list, na kterémž nejen přijímací taxa, nýbrž i příspěvky quatembrové (– 15 kr., od r. 1848 24 kr., od r. 1858 50–60 kr. ) zapsány jsou až do jeho úmrtí nebo odchodu; podobně i taxy tovaryšů za vyučenou 2 zl. 30 kr., později 3 i 4 zl. a učeníků při přípovědi 2 zl. 30 kr., později 3 zl.
Kniha ta sahá až do r. 1884; obsahuje také účty za některá léta, počínaje rokem 1872. – Dále se zachovaly
V. Překlad rozhodnutí hraběte Sinzendorfa ze dne 10. května 1753, že cech řeznický je přednější než mlynářský.
VI. Pamětní spis o zakoupení korouhve cechovní ze dne 21. června 1753.
VII. Účty z r. 1801, 1804, 1810 a 1813. Dle nich míval cech příjmů ročních asi 20 zl., vydání asi tolikéž a sice komisaři, dvěma cechovním přísažným, cechovnímu písaři po 1 zl. 10 kr., cechovnímu poslu 1 zl. 30 kr., od účtů 1 zl. 30 kr., od cechovní hospody asi 4 zl., na mše sv. faráři a rektorovi 2 zl. 20 kr., fedruňku starým mistrům 5 zl. – V účtech novějších (po r. 1872) jsou příjmy mnohem menší.
VIII. Rodných listů vyhotovených od obcí osm z r. 1738–1751. Jsou všechny velmi ozdobeny jako diplomy; jeden z Kyniček z r. 1738 na pergameně s pečetí uzavřenou v soustruhované krabici a na modré pentli visící; v jednom z r. 1745 vydaném potvrzuje město Loštice: že Karel, syn Zikmunda Hridny „z čistotného a manželského lůžete od všeliké poddanosti svobodný jest splozen a narozen“. – Křestních listů 16; vysvědčení školních 99; konsensů vrchnostenských a magistrátních 62; listů za vyučenou z Vev. Bytyšky 79, od cizích cechů 14; listy na mistrovství 3.

Úhrnem tedy má archiv 289 čísel.2)

O založení cechu mlynářsko-stolařského již r. 1733 někteří mistři „s nemalou prací a nákladem“ zasazovati se počali, uplynulo však 8 let, než jim byl povolen „takový chvalitebný cech a pořádek vroucně vyhledávaný, který by jim, též jejich dětem, následovně i jejich potomkům a postupníkům k obecnému dobru sloužiti mohl“.

Cech se pak ustavil „za panování hraběte Prospera Sinzendorfa, dědičného pána na hradě Veveří, atd., také za Jana Eliáše Winklera, hejtmana Vev.-Řičanského, jakožto představeného


1) Spisy zapůjčili Jan Zicha, pekař a stolař Tomáš Mityzek.
2) Nejstarší – ze dne 27. května 1708 je konsens obecního představeného v Ivančicích k učení Dominika Červinky u mistra Pavla, mlynáře ve Vev. Bytyšce.

vrchního správce a ředitale nad společnými cechy“. Do knihy cechovní 14. září 1741 zakladatelé cechu tito jsou vepsáni: mlynáři Václav Procházka, Václav. Ant. Veselý na panském horním mlýně ve V. Byt., Matouš Strachoň na svém dědičném mlýně ve Vev. Bytyšce, Jiří Doubský v Řičanech, Vít Svoboda v Kyničkách, Václav Svoboda na dolním mlýně ve V. Bytyšce, Antonín Svoboda z Tomšova mlýna, a truhlář Tomáš Baraš.

Původně byl cech „mlynářsko-truhlářským“ (bez pekařů), protože z pekařů nikdo se o jeho založení nestaral. I pečeť jeho nese odznaky pouze mlynářů – kolo a nad ním kružidlo s úhlem a nápis: „P. Czechu mlinarzskyho a stolarzskyho mies. Bitissky“. Pekaři se k němu připojili, jeden hned r. 1741.

Při svém ustavení usnesl se cech, aby, jak to bylo už zvykem, i v budoucích časích z matky pokladnice dáváno bylo na mše sv. za živé i zemřelé členy cechu, „aby nejen tělu nýbrž také duši nějaký znamenitý užitek se získal“.

Prvním starším cechmistrem byl mlynář Václav Procházka; jemu byl mistrovský plat při zařízení cechu 1741 passírován, protože se jinde vyučil, což prý ho „mnoho koštovalo“. Dále byli r. 1753 Pavel Chalupa, horní mlynář, r. 1770 Fr. Svoboda, 1) 1773–1782 Matěj Fiala z Vaverkova mlýna pod Lažánkami na panství Kuřímském, 1784 Martin Tkaný, jenž přišel z Velké Meziříče, 1786–1806 Fr. Strachoň, 1807–1809 Josef Vávra, – všichni mlynáři, 1811–1825 Josef Kuchynka, stolař, 1828–1832 Jan Špinar, mlynář, 1839 Josef Kottowitz, mlynář, 1844 Jan Burgrecht, stolař z Bystrce, v posledních několika letech až do r. 1885 Jan Zicha, pekař.
Mladšími cechmistry byli: 1741 Václav Veselý, mlynář, 1753 Tomáš Barraš, stolař, 1770–1787 Fr. Strachoň, mlynář, několikráte, Tadeáš Weisser, pekař z Kuříma, dvakráte; Havel Svoboda, Jan Tkaný, mlýnáři; Ondřej Barraš, stolař; od r. 1791–1806 střídali se Josef Kuchynka, stolař, s Václavem Falcovským, mlynářem pod Domášovem a na jednom listě za vyučenou je podepsán také stolař Ondřej Wittchen (Vítek); od r. 1807 pořínaje po mnoho let Jan Hamža, mlynář zpod Maršova; 1834 Josef Kottowitz, mlynář, pak Jan Burgrecht, stolař z Bystrce a 1850 Ignát Hamža, mlynář pod Maršovem.

Za celou dobu trvání cechu bylo přijato mistů mlynářských nejméně 71, stolařských 41, pekařských 15; je však pozoruhodno, že v cechu mlynářů ubývalo a stolařů přibývalo. Tovaryšů vyučeno úhrnem 248.

Na počátku čítal cech 14 mlynář., 3 stolařské a 1 pekařského mistra, roku 1806 „ „ 16 „ 7 „ „ 4 „ „

Roku 1786 přistoupil k cechu cízí nekatolík, stolařský mistr Josef Kuchynka. Stolař V.-Bytyšský Ondřej Witchen (Vítek) proti jeho přijetí protestoval, řka že jako protestant nemůže býti mistrem v Rakousku a že vůbec není řemeslu stolařskému vyučen. Kuchynka však dokázal, že za vyučenou dostal a že mistrem dle patentu z r. 1781 stal se, obdržev k tomu dispens. Úřad Kuchynkovi k jeho právu dopomohl, tak že ve V.-Byt. cechu byl přivtělen.


1) Byl mlynářem bezpochyby v Kyničkách. R. 1756, když mu bylo slíbeno od hraběte Václava Sinzendorfa, že bude dostávati ročně doubek a 2 bučky na mlýnské nářadí zdarma, podepsal vyjádření, že jak to bývalo, vždy bez reptání bude odváděti 40 mír chlebové mouky a 15 zl. hotových dědičného poplatku do Veverských důchodů. (V registr. Vev. č. 145.)

Jako doplněk k dějinám cechu mlynářů mějtež zde svou historii i

Mlýny Veversko-Bytyšské

Živnosť mlynářská mívala zlaté dno a mlynáři počítáni bývali mezi honoraci místní. Ve V. Bytyšce jsou tři mlýny, „horní“ a „dolní“ na Švarcavě, „mlýnek“ na Bílém potoku čili na Bytyšce.

Již r. 1521, když král uherský a český, Ludvík, udělil Bytyšským právo dvou výročních trhů a osvobození od daní, mluví o mlynářích k městečku příslušných. Byli tedy aspoň dva a výslovně prohlášeni jsou spolu se sousedy za prázdné berní královských a dávek zemských.

S tím souhlasí zprávní listina Zikmunda z Ludanic, pána na Veveří a majitele Bytyšky v níž praví r. 1524: „Rozdal jsem Bytyšským pod plat... jedny luky nad Kumpanovským stavem podle Švarcavy na horu... čtvrté louky a role okolo mlejna Vondrovského, který jsem já tu koupil u Bytešky“. – Kumpanovský byl „dolní“, Vondrovský „horní“.

O mlýnku první výslovná zmínka se činí teprv v XVII. století, z čehož však nenásledujeme, že nemohl státi už dříve.

Pojednáme o každém mlýně a jeho majitelích zvláště.

I. Dolní mlýn č. 135.

Asi kilometr před městysem malebně se vyjímá pod strmou skalnatou strání, lesem nejvíce bukovým porostlou budova jeho dvoupatrová, uprostřed zahrad stojící, nenepodobná tovární. Za ní most pne se přes Švarcavu k Chudčicím, aby přístup zjednal mlečům z té a jiných dědin, jako Čebína, Mor. Kynic atd. Mohutný stav sráží vodu ke struze vrbovím vroubené. S prvního poschodí lze přehlednouti rovinu až do městečka, tak že na ní neujde sebe menší hnutí. Přijde-li velká voda a zaplaví-li pole a louky okolní, dělí se před mlýnem ve dvě strany a dům jako by na ostrově státi nechává.

Jak asi vypadal r. 1521 a 1524, kdy o něm listiny svrchu uvedené mluví, nevíme, byl však ještě stavením přízemním. Slul Kumpanovským a nebyl majetkem pánů Veverských.

Roku 1616 dlužil dolní mlynář Ivančickému měšťanu Matouši Hubkovi 40 zl. r.1) Slul Turek.

Teprv r. 1649, tedy po 30leté válce, jak zaznamenáno od faráře v „knize farního chrámu“ str. 461., koupil Zikmund z Teuffenbachu, pán na Veveří, dolní mlýn od Bořity z Budče. Od té doby měla vrchnosť na dolním mlýně nájemníky, kteří panskými mlynáři dolními sluli. R. 1657 byl nájemcem Petr Markův.2) Dle matrik lze nám mnohé zjistiti. Roku 1674 uveden


1) List v ob. arch.
2) Viz str. 116.

je Martin Svoboda s manželkou Anyškou, který r. 1680 provdávaje dceru za mlynáře v Kyničkách, dal jí věnem krávu, jalovici, šaty perné a slíbil, že jí po své smrti ještě něco přidá. Téhož r. 1680 přiženil se k Svobodům, vzav si dceru jejich Juditu, Jiří Jelínek, mlynářský tovaryš ze Zbraslavic, jenž u nich hospodařil až do r. 1701, kdy zemřel 52letý. Načež mladá vdova vdala se podruhé a sice za Havla Klementa, mládence z Meziříče (Velké). Pro její dcery z manželství prvního přišli Jiří Pavlásek, syn Žebětínského dvořáka (1707) a rektora Bytyšského syn Jiří Farovský (1709). Té asi doby uchýlil se Klement s manželkou do Vev. Bytyšky na velký sousedský grunt. Byl-li Jan Truhlář, r. 1709 „dolním mlynářem“ zvaný, také zetěm Juditiným, nelze zjistiti; po jeho odchodu do Řičan převzal mlýn zeť Jiří Pavlásek svrchu jmenovaný.
Do majetnosti rodiny té lze nám nahlednouti poněkud, když r. 1724 Havel Klement pro svou nemožnosť odstoupil grunt Fr. Syrovátkovi. Byla to živnosť velká (živností velkých bylo ve V. Byt. tehdy 25, malých 53), k níž jako fundus instructus při odstoupení přidány tři koně, vůz, pluh, brány a radlo. Klement vymínil si pouze, aby Syrovátka zaplatil dluh do záduší, pak jemu jednou pro vždy 23 zl. a každoročně aby mu zasel pod míru žita na dobře vyhnojeném poli.
Syrovátka grunt Klementův s příslušenstvím, s dluhem a závazky všemi ihned odstoupil Janu Machotkovi, začež dostal živnosť malou a nádavkem 20 zl.1) – Klement brzy na to zemřel a r. 1726 následovala ho do hrobu vdova Judita, 71letá.

Jiří Pavlásek na mlýně pobyl si až do své smrti, do r. 1732. Vdova přežila jej o 28 let. Jejich dcery vzali si: jednu Jakub Dufek z Chudčic r. 1730, druhou Jan Bešter, soused vdovec z Vev. Byt., r. 1741 a Jan Wagner z Nov. Města 1758.

Po Pavláskovi vystřídali se v krátkém čase Jiří Dubský, Bernard Höl či Hejl († 1734 teprv 36letý), Václ. Procházka.

Od roku 1737 převzal ho Václav Svoboda a zůstal na něm až do roku 1749. V. Svoboda byl součinným při založení cechu. Koupil si v tom čase grunt v Bytyšce „za devadesáte rýnských hotových peněz v dobré jdoucí minci“. R. 1750 Josef Fiala z Přerova vzal si jeho dceru Kateřinu. Po něm přišel na mlýn Václav Fiala, jenž byl dříve tovaryšem na mlýně horním, a vdovu po horním mlynáři Václ. Veselém si byl vzal a s ní dostal grunt. O Fialovi a jeho manželce můžeme tu zvláštnosť uvésti, že oba byli pochováni ve farním kostele sv. Jakuba (on r. 1763, ona 1778), což bylo vyznamenání, jehož účastni bývali jen nejvážnější farníci. Za jeho doby platilo se vrchnosti z dolního mlýna ročně 235 zl. a vykrmené prase v ceně 15 zl. (Dle účtů panství Veverského.)

Od 1763 hospodařil Havel Svoboda, jenž byl také zvolen za mladšího cechmistra, až do r. 1788, kdy zemřel na zápal plic


1) Knihy památní právní str 240–1 v obecním archivě.

a po té jeho vdova Anna a synové. Anna Svobodová zakoupila r. 1790 mlýn od vrchnosti, zavázavši se k dědičné činži a jistým výhodám při mletí pro vrchnosť a její úředníky i sluhy; vrchnosť vyhradila si právo předkupu pro budoucnosť.

S těmi Svobody bezmála byl spřízněn Václav Svoboda, majitel „Lampelmühle“ u Brna, pod nynějším Františkovem, jenž r. 1784 k V.-Bytyšskému kostelu založil 50 zlatými na 31/2% mešní nadaci za sebe a manželku Rosalii.

R. 1798 držel mlýn František Šponar. R. 1805 měl ho Jiří Horáček. Od Horáčka, který si koupil mlýn někde u Podivína, převzal 1. dubna 1805 dolní u V. Bytyšky Maxmilian Knirsch za 5000 zl.1); nemoha však dodržeti lhůty platební, uvedl do nemalých rozpaků a škod i Horáčka, který nejsa sto dostáti slovu v Podivíně danému, pro hanbu netroufal si ani tam ukázati se.

R. 1806 uvádí se na doln. mlýně Tomáš Mann, jenž ho od Knirsche převzal; po něm Frant. Bohuňovský, který mlýn prodal 1. ledna r. 1812 Janu Šimčíkovi. Mlynáři od Šponara do Šimčíka nebyli členy cechu Vev.- Byt. Jan Mann mu od r. 1806-8 byl přivtělen, odešel však do cechu Brněnského.

O vánocích roku 18142) Šimčík šel na Kobylský mlýn u Pavlovic, přenechav mlýn dolní Woodwardovi, jenž narodil se v Derby-Shire (Dorbešairu) u Madlocku v hrabství Derby v Anglii, 190 angl. mil za Londýnem; manželka jeho Marta pocházela z Oxfordu.

Woodward zařídil si v něm dílnu na stroje hlavně přádelné a vozil je do skladiště, které měl ve svém domě v Brně č. 29 na Velké Nové ulici.


1) V ob. arch.
2) Vysvědčení dobrých mravů ddto. 25./9. 1815.

Když 29. prosince 1817 Woodward 61letý ve V. Bytyšce zemřel, uvalen byl na jeho jmění konkurs. Dům v Brně vyceněn na 33.000 zl. v. v., mobilie v něm na 1954 zl. 39 kr. při čemž cenitelem strojů byl Karel Alex. Offermann. Mlýn koupil 1820 William Baildon, podílník Štěpánovských hutí, při dražbě za 6725 zl. a prodal ho hned na to Josefu Čermákovi, majiteli Lampelmühle v Brně o 275 zl. dráže. Celkem pozbylo se při tom konkursu 36.852 zl. 14 kr., které kryty byly pouze 40 zlat., tak že dostali věřitelé na 1 zl. šestnáctinu krejcaru. Největších ztrát utrpěl Baildon, pak Štěpánovské hamry a jakýsi Heinrich. Vdova Marta před vyřízením pozůstalosti dostala na cestu do Anglie 1000 zl. a dorazivše tam šťastně k dceři Hanně, která byla vdaná za Šimona Tingela, rolníka a nájemníka hospodářství v Egenfieldu, hr. Geork-Shire, psala odtud, že se těší ještě na značný podíl z massy manželovy!1)

Čermákovi mlýn nezůstal. Koupil ho lacino a proto vrchnosť použivši práva předkupu, zaplatila 6725 a 275 zl. a nechala si ho pro sebe.

Po některých nájemnících převzal ho, r. 1824 dal se zapsati do cechu a konečně 28. prosince 1825 zakoupil mlýn od vrchnosti Josef Kottowitz, bývalý mydlář, s manželkou Marií za 7000 zl. a uvolil se platiti dědičnou roční činži 510 zl. 59 kr. víd. val. (dokud by v. v. trvala, později 400 zl. knv. m.), pak 20 mír přední pšenice, 50 mír žita, převzal daně a menší jiné závazky ohledně mletí a šrotování pro vrchnosť, panský pivovar a deputátníky; začež mu vrchnosť navzájem slíbila dříví na opravy potřebného krychlový střevíc: bukového nebo habrového po 5 kr., dubového po 4 a měkkého po 3 kr. – Kottowitz a jeho manželka Marie, zámožná vdova z V. Bytyšky, svou přičinlivostí mlýn zvelebili. Velikou pozornosť věnovali bystré Švarcavě, aby si neprobrala nad stavem nové řečiště; za tou příčinou naváželi, kdy nebylo polní práce pilné, mohutné náspy po levém břehu. Kottowitz stal se také starším cechmistrem. Josef, syn Josefa Kottowitze, oženil se r. 1834 s Josefou, dcerou Matěje Kováře, souseda V.-Bytyšského, byl do cechu r. 1837 přijat jako mistr a jelikož mu otec mlýnu neodstoupil, najal si mlýn v Židenicích, pak v Pouzdřanech a konečně koupil v Cacovicích u Obřan. – R. 1850 vykoupili si staří mlýn z dávek panských, tak že stali se neobmezenými jeho majiteli. Starý Kottowitz zemřel roku 1862, zachladiv se při jarní povodni, stár jsa 79 let. Založil fundaci mešní za sebe, manželku Marii a † syna Ondřeje. Fundaci složením 200 zl. uskutečnil syn Josef, majitel mlýnu v Cacovicích a dědic V.-Bytyšského mlýna, který svěřil nájemníkům.

R. 1870 koupil mlýn asi za 26.000 zl. od Kottowitze Jan Krejčí, měšťan Velko-Meziříčský a bývalý poslanec zemský; jemu štěstí nepřálo. Značnými opravami uvnitř budovy a stavěním


1) Acta v registratuře Veverské.

strojů novodobých, které se pak nevyplácely, povodněmi, které mu několikráte strhly stav, prodráním se Švarcavy řečištěm novým na stranu jinou, a také pohostinstvím vyčerpal své síly.1)

Konkursem naň uvaleným pozbyli různí věřitelé značnou sumu, a mlýn obdržel za 18.000 zl. stavitel Brněnský Eduard Svoboda. U mlýnu zůstalo asi 35 mír polí. Ostatních asi 40 bylo odprodáno jiným kupitelům. Krejčí raněn byv následkem toho mrtvicí zemřel po půl roce (1883). Svoboda zacpav novou strž stavem druhým prodal mlýn Steindlovi ze Židlochovic a ten opraviv ho nákladem asi 1000 zl. r. 1884 Janu Tejkalovi, uvědomělému národovci, který všemi silami o další zvelebení krásného mlýna pracuje.

II. Horní mlýn č. 77.

Původně horní mlýn, jenž hnán je jako dolní vodou Švarcavy, nestál nad Vev. Bytyškou, kde je nyní, nýbrž pod městečkem „u Bubíků“, na konci nynější „nové ulice“. Příkopa, která k němu vedla, je docela zanešena. Tam hledati sluší mlýn Vodrovského, o němž praví r. 1524 Zikmund z Ludanic, pán na Veveří, že ho koupil a že rozdal louky a pole kolem něho ležící sousedům Bytyšským, tam stál mlýn s chmelnicí a se zahradou, který r. 1572 koupil s panstvím Znata z Lomnice a jeho manželka Magdalena z Mírova.2)

Ještě v XVII. století je řeč o tom mlýně; sluje však už jen antiquum molendinum to jest, starý nebo bývalý mlýn. Ve knize farního kostela na str. 9., kde popisuje farář (dle starších ze 17. století pocházejících zpráv) zahrady, které kostelu patřily, praví: „první zahrada leží směrem k bývalému mlýnu Mikuláše Mlynáře“. Zahrada ta, vlastbě pole, podnes zádušní se nazývající, leží směrem k nové ulici. Trať pak polí pod novou ulicí podél Švarcavy se táhnoucí, zachovala jmeno „na mlejnisku“.3) O onom Mikuláši Mlynáři vypravují, jak jsme seznali, knihy památní právní, že byl r. 1636, 1637, pak 1641 a 1643 primatorem, tedy první osobou ve městečku, a že r. 1641 odprositi musil před úřadem jistý Ondřej Zandálek jej, manželku a dceru jeho, jimž byl lživě mluvě dlouhý čas na cti utrhal. V pozdější době o mlýně tom známky není. Zanikl a vrchnosť na pozemcích jeho rozkouskovanýchdovolila vystavěti několik chalup, z čehož povstala „nová ulice“ asi v druhé polovici 17. století.

Mlýn nový vystavěla nad městysem, kde dosud stojí. Není nepodstatna domněnka, že na tom místě býval panský pivovar, který Znata z Lomnice r. 1572 s panstvím koupil a časem zajíti nechal, protože už měl jiný pivovar v Řičanech. Vodu ke mlýnu


1) Josef Večeřa z Mor. Kynic, studující, zvěčnil domácnosť krejčího, vylíčiv ji v jednom almanahu.
2) Opis kupu v registratuře Veverské. Viz str. 61.
3) Katastr.

dostala vrchnosť prodloužením příkopy, jež vedla k bývalým hamrům, něco výše v rozvalinách ležícím. Kdy vlastně změny ty provedeny, nelze přesně určiti, jistě však už v první polovici XVII. století, snad po vypálení Bytyšky Švédy r. 1643 a 1645 anebo po nějaké povodni.

O horních mlynářích v 18. a 19. století víme málo více než jmena jejich dle matrik. Roku 1674 a v následujících letech Tomáš Rejholec jinak Pexa; 1683 Jiří Svoboda Tomšů (r. 1702 provdal dceru za Víta Svobodu, mlynáře z Kyniček), 1707 Jan Veselý (1708 vdova provdala se za V. Strachoně, souseda Bystrckého); 1716 Petr Srnec` t0 doby, r. 1716, stavěn byl nový stav; r. 1723 voda nad horním mlýnem byla srážkou zachycena; 1732? Tomáš Kořínek; 1733 a násl. Václav Höl (Hejl); 1736–45 Václav Veselý, jenž byl sousedem Vev. Bytyšským, r. 1742–43 i primatorem; založil 50 zlatými na 3% mešní fundaci za sebe, a když 25. února 1745 zemřel, pochován ve farním kostele sv. Jakuba před oltářem Spasitele našeho J. kr.; Václav Fiala, tovaryš, vzal si vdovu po V. Veselém a šel s ní na grunt a později na dolní mlýn; 1748 Václav Jelínek; 1749–1755 Pavel Chalupa; té doby platilo se z horního mlýna vrchnosti ročně 205 zl. a vykrmené prase v ceně 15 zl.; vdovu Viktorii po něm vzal si vdovec Bart. Baurek z Velké Meziříče; 1760 Jan Kartaš; 1768 Jan Entner; 1769 Vavřinec Klein; 1781 Martin Tkaný, starší cechmistr, jenž měl dceru dolního mlynáře Havla Svobody; odstěhoval se později do Velké Meziříče. R. 1784 podepsán je ještě jako starší cechmistr na vysvědčení za vyučenou.

Teprv od té doby, co vrchnosť horní mlýn zaprodala, máme o něm hojnější zprávy.

Dne 3. srpna 1790 koupil Josef Vávra z Tišnova horní mlýn od Prospera hraběte Sinzendorfa. Hrabě vyhradil si roční dávku 30 dobrých mír pšenice, 60 mír žita, laudemium při každé změně majitele 3 krejcary z 1 zl. kupní nebo odhadní ceny; mlynář převzal povinnosť: mlýn se vším i se stavem v pořádku udržovati, struhu čistiti, panskému pivovaru ječmen potřebný sladovati a dle transaktu ze dne 14. listopadu 1808 platiti také přirážky a obnos daní převyšující řádnou daň roku 1808, kterou i nadále odváděti měla vrchnosť. Mlynář však stavební dříví a otesky měl dostávati z Veverských lesů, oloupané z kůry a zbavené vršků a větví (které zdarma dostal), za 5 kr. krychlovou stopu bukového nebo habrového, za 4 kr. dubového, za 3 kr. smrkového nebo jedlového; a od každých 44 m. sladování 20 kr.

Mlýn tehdy vyšacován na 8260 zl., v tom je ökonomie čítána obnosem 1420 zl. a mlynářského zařízení 1640 zl.1)

Vávra požíval v Bytyšce velké vážnosti. Od r. 1807–1809 byl starším cechmistrem. Pečeť jeho ukazuje 2 lvy držící kolo, nad ním úhel a kružítko, obvyklý to znak mlynářský.

Vávra časem zhrdl; neboť když dle nařízení vyššího na něm žádali V.-Byt. rychtář Filip Císař a purkmistr Martin Pachovský, aby jim představil a oznámil veškeru chasu a čeleď, ktrou ve mlýně zaměstnává, nejen že neslušně resoniroval, nýbrž s úřadem se i křičel a vyjádřil se, že mu Byt. úřad nemá


1) Acta v registratuře Veverské.

co poroučeti a že jeho pán je na slavném kanceláři. K stížnosti ruchtáře a purkmistra, nařídil vrchní Schwab, by Vávra ihned chasu a čeleď osobně představil, a v budoucnu aby obecní úřad „ve vší uctivosti předcházel“, sice že jako „protivník“ potrestán bude. – Také r. 1812 měl Vávra nedorozumění s obcí, nechtěje zaplatiti 33 zl. na krávy Francouzům r. 1809 od obce dodané, až k tomu byl od vrchního úřadu donucen.

Roku 1817 koupili od Josefa a Josefy Vávrových, kteří se odstěhovali do Brna, mlýn manželé Vodičkovi, ale zůstali naň dlužni 12.150 zl. Vodička měl dříve mlýn v Šavikovicích u Tikovic, ceněný na 10.540 zl. a když se r. 1813 oženil s Barborou, dcerou Matěje Vinky z Drnoholce, dostal s ní pře tři tisíce zl. Dítek neměli. Václav Vodička zemřel bez testamentu již r. 1819 na břišní vodnatelnosť, ktero uzajisté neulovil si z pití vody, an nedlouho před svou smrtí upomínán byl od sládka Řičanského, Ant. Hanuše, o 227 zl. za pivo. Pozůstalosť po něm vypadala smutně. Mlýn měl tehdy 4 složení na mletí, 1 kašník, přes cestu konírnu a kravárnu; řeka udělala si nedbalostí mlynářovou potok souběžný se Švarcavou a bylo se obávati, aby mlýnský potok neztratil všechnu vodu (které už měl méně); k mlýnu patřily 3 menší zahrádky, pak na 2 jitra 1305[]° velká zahrada, v níž měla vrchnosť dvě bývalé chmelnice na 868[]°.

Inventurou zjištěna activa na 8737 zl. 47 kr., passiva na 24.070 a ještě jiných požadavků na 2500 zl. Mezi věřiteli na prvním místě stál baron Jan Forgač s 12.159 zl., a Jos. Biber, řezník z Brna, s 9500 zl. Věřitelé naléhali na prodej pozůstalých věcí. Kupci podávali jen něco málo přes odhadní cenu. Vdova prosila, aby ji nechali na mlýně, že se vynasnaží platiti úroky, a mlýn snad že časem větší ceny nabude. Ana však úroků neplatila, mlýn prodán a sice 16. dubna 1821 za 13.000 zl. Janu Špinarovi, obchodníku moukou z Brna. Vdova Vodičková odešla s prázdnýma rukama, věřitelé pozbyli hotových 11.266 zl.

Jan Špinar byl od r. 1829–1832 starším cechmistrem, na mlýně zůstal až do r. 1840, kdy jej prodal za 12.000 zl. kon. m. Josefu Vlasákovi z Drásova. Za Vlasáka r. 1845 oblevou sněhu a hnutím ledu stav většinou odnešen a strž, kterou ucpáno bylo nové rameno Švarcavy (za Vodičky povstalé) poškozena; i prosil vrchnosť o značnou čásť dříví na opravy, jelikož prý je na mlýn mnoho dlužen, peněz nemá, a vrchnosti odvádí mnoho obilí.

Po r. 1848 zastavil Vlasák dávky obilí vrchnosti povinné (ročně 30 mír pšenice a 60 mír žita), domnívaje se snad. že ho svoboda toho závazku zbavila. Byv žalován, prohrál. Tehdy bydlil v Řičanech a na mlýně měl nájemníka.

Od Vlasáka koupil mlýn Josef Zemánek, člověk nespořádaný a pití kořalky oddaný.1) R. 1861 mu byl mlýn exekučně prodán a obdržel ho z druhé ruky Dominik Kovář. Jeho syn Jan


1) Vysvědčení v ob. arch. 25./7. 1858.

r. 1889–1890 vystavěl ho znovu ze základů a opatřil stroji novodobými. Obrázek jeho viz na str. 232.

Mlýn v nynější podobě je velkolepá budova o dvou patrech s balkony v průčelí a s věží na vytahování a spouštění obilí a mouky se strany opačné. V předu jsou upraveny letní byty a je z nich vyhlídka na městečko a malebné okolí. Park zvyšuje krásu mlýna, z jehož oken milovník rybolovu přímo ve struze mlýnské může udicí lapati blyskavé bělice, jelce, hrouzky, mnohdy i parmy a jiné ušlechtilejší obyvatele vodní.

III. Mlýnek č. 89.

Dnes jmeno „mlýnek“ nehodí se nikterak na rozsáhlé budovy, které jeho místo zaujímají. Na úpatí strmé stráně „pod Babkama“ (to jest pod zakrnělým lesem), kde na nepatrné struze, do níž „stávkem“ vodní síla poměrně slabá a nestálá z Bytyšky, čili Bílého potoku od Byteše tekoucího je svedena, mlýnek s pilou stával, vyveden jest po r. 1884 umělostrojný mlýn nejnovější soustavy, spojený s třemi pilami (jednou na klady sebe delší), se stolárnou, se stroji na hoblování, vrtání, řezání, s cirkulárkami a parostrojem o 50 koňských silách, jehož komínem jest krytá stoka šikmo skrze stráň vedená a nahoře jen několikametrovým dymníkem kolmým opatřená. Obrázek jeho viz na str. 233.

Mlýnek býval u porovnání s horním a dolním mlýnem na stálé vodě Švarcavy, jen „škobrtálkem“, ale přes to majitelé jeho hráli v Bytyšce vážnější úlohu, protože byli spolusousedy, kdežto na panských mlýnech až do konce XVIII. století seděli jen odvislí nájemníci, a ti mnohými platy stísnění.

Nejstarší bezpečnou zprávu o mlýnku zachovaly nám „knihy památní právní“ (v ob. archivě), kde k r. 1635 čteme, že Jiří Svoboda prodal Matěji Nechutovi kopaninu ležící „nad Jana Kotka mlýnem“ a k r. 1643 je řeč o poli na Bytyšce „proti mlýnu Kotkovu“ u bránky.

Mlýn tehdy slul dle majitele Kotkův; přezván pak dle nového majitele Matouše Tučného na Matouškův; kteráž přezdívka mu zůstala ještě aspoň 25 let po smrti Matoušově. Tučný r. 1664 pojal za manželku Dorotu Nechmačovu z Javůrka; přijav ji svatebními smluvami za plnomocnou hospodyni, obdržel od ní pouze naději na dědictví po jejích rodičích či vlastně nic. Bylť tehdy už 70letý stařec! Jan Kotek, mlynář bývalý, soused a radní, koupil si r. 1665 v Bytyšce Vev. velký grunt za 250 zl. s pěknou klisenkou za 20 zl. a jeho žena Běta měla na mlýnku upsanou krávu, 4 ovce a 10 zl. rýnských, které si mohla požádati od Tučného kdykoliv.

„Matoušek“ poručiv v poslední vůli „své milé manželce“ Dorotě mlýn se vším, co k němu patřilo, i se všemi případnostmi ještě možnými, zemřel 19. dubna 1692, stár jsa k devadesáti letům a pochován jest v kostele sv. Jakuba, kde i napotom většina majitelů mlýnka k poslednímu odpočinku byla uložena. Z čehož je patrno vynikající postavení jejich v obci. Cti té dostávalo se jen zřídka kdy komu.

Sotva čtyry měsíce po smrti Tučného uplynuly, už se „milá manželka Dorota“ vdávala. Měla-li prvního muže o 40 let staršího než byla sama, zhlídla se tentokráte, jsouc 49letá, na „poctivého mládence“ 33letého. Šťastný ženich nazýval se Jakub Malíř a byl syn Jiříka Malíře, mlynáře ze Zábřeha města. Jeho bratr Matouš byl mlynářem v Komíně pod Vev. Bytyškou a odtud ta známosť. Dorota přijala Jakuba do svého mlýna za plnomocného hospodáře nade vším všudy buďtoho málo nebo mnoho, až do smrti a ponechala mu na vůli, aby po její smrti s mlýnem naložil dle své vůle, totiž aby ho poručil buď svým nebo jejím přátelům. Dorota zemřela za půl roku po sdavcích a pochována slavně v kostele sv. Jakuba (1693).

Maje nyní mlýn, vyhlídl si Malíř nevěstu zajisté zámožnou, Dorotu, dceru Jana Niuxy, sládka Tišnovského (Předklášterského), se kterou se přistěhovala její matka, vdova Rosina. Rosina r. 1703 pochována v kostele sv. Jakuba. Na Malíře obec uvalovala velkou kontribuci. Když si na to stěžoval u hejtmana Veverského, vydal hejtman tento rozkaz: „Pane primatore Bytyšský. Matušek mlynář přednáší, že byste na něj ročně kontribuci rovno láníka uvrhovali. To jestli že tak jest, dobře není a člověku křivda se děje. Proukázat jak byste to mohli, rád bych věděl; nebo v lánském spisování nic nenacházím. Na budoucí časy uznávám, aby jenom za půl lánu on kontribuoval; tak to při vás nařizuji, ačkolivěk jeden mlýn i za lán počten by mohl býti, však takový, ze kterého milostivá vrchnosť ničeho nemá. Pročež v tom rozsudku při tom své místo mé poručení míti má. Na Veveří, dne 4. oktobra 1697. J. J. Stigelmajer, hejtman.1)

Z listu je patrno, že mlýnek vrchnosti něčím byl poplaten.

Malíř stal se r. 1700, 1705 a 1707 také primatorem.

Mlýnek dostal při rozměřování polí r. 1715–1717 pozemků za čtvrtlán.

Malíř, zanechav četnou rodinu, zemřel v prosinci r. 1730, 70 let starý a pochován v kostele sv. Jakuba. Mlýn nechal vdově.

Jelikož vdova Dorota netroufala si sama hospodařiti, svěřila správu mlýna zeťovi Matouši Strachoňovi z Bystrce a manželce Alžbětě, dceři své, a dle toho také sestavila svůj testament dto. 12./XI. 1741. Obsah jeho je: Zeť Matouš Strachoň s mou dcerou Alžbětou bude hospodářem mlejnka a gruntu až do smrti své, protože mlýn sešlý na svůj vlastní náklad zase vyzdvihl a vystavěl; po jeho smrti připadne to jeho dětem. Strachoň však vyplatí tyto odkazy mým dětem: Pavlíně, Františku a Šimonovi, na které už byl velký náklad veden, každému 50 zl.;


1) V ob. archivě.

Jakubovi ať se pomůže k stavu duchovnímu; Václavu a Janovi, každému ještě 75 zl.; Rosáře jakožto nejmladší, která „ještě říkajíc nemnoho užila“, 100 zl. a ať jí vystrojí svatbu.

Brzy po napsání té poslední vůle (r. 1742) zemřel Matouš Strachoň a pochován v kostele sv. Jakuba. Vdova Alžběta nevěděla si rady jiné, než že se 1743 provdala a sice za Jana Tkaného, syna Matěje Tkaného, mlynáře z panství Náměšťského. Tkaný dle svatebních smluv byl z vůle staré mlynářky Doroty přijat za hospodáře do své smrti a po něm měly nastoupiti 3 dítky Strachoňovy v majetek: Kateřina, Márinka a František. Do cechu mlynářského byl Tkaný přijat r. 1744 a zastával i úřad mladšího cechmistra. Stará Dorota založivši mešní fundaci za sebe a manžela Jakuba Malíře 50 zl. a\ 6%1), r. 1744 zemřela 14 dní po těch sdavkách náhle, 66letá a pochována jest v kostele sv. Jakuba.

Tkaný r. 1745 stěžoval si u hraběte Prospera Sinzedorfa, pána Veverského, že na mlýnek sousedé mladší uvalují roboty, kterým prý nikdy nebyl podroben; hrabě rozhodl, že mlýnek jako majitel sousedské usedlosti je k robotám zavázán, ač jakub Malíř pro své zásluhy o obec jako primator a také vdova po něm jich byli sproštěni.2) – Vrchnosti odváděl 30 m. žitné mouky ročně.

Studujícímu Jakubovi vskutku bylo dopřáno vychování na kněze. R. 1744 v únoru už zapsán je v matrikách Bytyšských jako kaplan Chvalkovický. Později dostal se do Králic u Prostějova. Zachoval se od něho list, v němž vypisuje, co v Králicích vystál při vpádu Prušáků r. 1758. List poslal faráři Wolfovi do Vev. Bytyšky 31. července 1758. Obsah jeho pro všeobecnou jeho zajímavosť tuto uvádíme:

„Protivenství nepřátelské, které 5. května o 2. hod. po poledni započalo, bez pláče zvěstovati nedovedu. V ten den ne jako lidé nýbrž jako lvi na mne samotného jediného doma jsoucího se vyřítili husaři ozbrojení vytaženými šavlemi a pistoly, žádajíce peníze, jichž něco obdrževše v brzku se odstranili. Po půldruhé hodině přišli jiní přečetní steklých psů zuřivější a vyhrožovali mi, že mě svážou, po městě na provaze potáhnou a zmrskají, nesložímli za půl hodiny 50 kusů zlaťáků; konečně několika zlatými se spokojivše a k mé světnici dva vojáky na stráž postavivše, mě na horu do světnic veled. p. děkana vlekli na lup; a jak na hoře tak dole z mé světnice zlovolní ti lidé skoro všechny movité věci odnesli. – A hle! toho dne ještě nebylo dosti zla neboť o 10 hodinách večer nesčetní dorazili, do sklepa se vloupali, a již již do světnice mé na koních vnikli a nesložím-li dvanácte zlatých, hrozili, že vypálí děkanství a celé město, a konečně prádlo, šaty a vše ostatní odnesli. Ráno o 4 hodinách takové množství se jich na koních sjelo, a na vozích, že za půldruhé hodiny několik set mír obilí odvezli. Takové loupení na sýpkách farních a vrchnostenských i v komorách sousedských osm neděl a dva dni trvalo každodenně, i několikráte.
Na polích obilí, pšenice, ječmen, hrách, oves, na některých i dvakráte bylo sežato; jen něco mála žita zbylo náramně pocuchaného. Z dobytka, koní, krav, ovec, které nebyly na 4–5 míl k Uhrám zahnány, nezůstal ani kus, nýbrž stádo za stádem do nepřátelského táboru nadobro bylo odvedeno.
1) Fundace scvrkla se na 20 zl. jmenovité ceny stříbrové renty a nese nyní 84 kr. ročně.
2) Listina v ob. archivě.

Loupením neslýchaným nikdy a nevídaným drůbež všechna téměř vypleněna jak v naší tak v okolních farnostech tak, že kde jí jindy na tisíce se počítalo, sotva ta která husa, kachna nebo slepice zbyla. A proto nelze dostati kuřete; vejce je vzácné a drahé. Co však je nejhoršího, ani včel nešetřili, nýbrž oloupili je a zničili k největšímu lidu zármutku. Po návratu nejd. p. děkana dozvěděl jsem se, že mne v okolí mého domova a sice na Lomnici považovali za mrtvého. Buď P. Bohu chvála nekonečná: nebylo mi vlasu skřiveno, jenže jsem měl pětkráte zimnici, kterou strach zavinil, strach zase zahnal.....“

Téhož roku 1758 ještě před vpádem Prušáků zemřela 49letá mlynářka Alžběta a pochována v kostele sv. Jakuba. Vdovec Tkaný, s nímž Alžběta měla dítky čtyřy, směl až do své smrti na mlýnku hospodařiti. Jelikož však už dorůstal syn František po Strachoňovi a Tkaný na mlýnku opravami nějaký podíl si byl získal, vyjednal 21. července 1759 k zamezení možných sporů Pater Jakub se Tkaným, že se vzdává proti náhradě 520 zl. a 15 zl. všech nároků na mlýnek a hned mu 185 zl. hotových vyplatil.1) Asi za rok po tom Tkaný zemřel a i on u sv. jakuba pochován.

Pater Jakub zemřel asi r. 1763 jako kaplan králický a zanechal V.-Byt. kostelu 100 zl. a\ 5 % na mešní fundace za † rodiče Jakuba a Dorotu Malířovy a celou zemřelou přízeň.2)

Zatím dorostl František Strachoň, že mohl r. 1763 převzíti sám řízení mlýnu a hospodářství, při čemž zavázal se, že dá vlastním sestrám Kateřině a Marianně po 80 zl., nevlastním bratřím Janu, Martinu, Vavřinci a nevl. sestře Anně po 30 zl. dědičného podílu a výpravu. Což mohl snadno splniti; dostalť s nevěstou Mariannou, dcerou „slovutného muže“ mlynáře Františka Svobody z Kyniček, hotových 500 zl., 3 kusy hovězího a 10 kusů škopového dobytka.3) Nevěsta přes svou zámožnosť psáti neuměla.

František Strachoň byl velkým dobrodincem chrámu Páně. Založil 50 zlatými fundaci na 2 roční mše sv. za dceru Terezii, provdanou Bešterovou, zemřelou r. 1807, dvakráte po 50 zl. dal na stavbu nového hlavního oltáře a 40 zl. pro jiné potřeby kostelní věnoval. – Jako živnostník požíval důvěru cechu mlynářsko- stolařsko-pekařského, a byl od r. 1786 až do r. 1806 starším cechmistrem a před tím několikráte mladším.

V rodině kalil jeho štěstí nejstarší syn Tomáš. Již r. 1790 dal mu otec připsati mlýnek i s gruntem, ponechav si rozhodnutí co do podílů ostatních dítek do poslední vůle. An však Tomáš surovec a pijan dvakráte otce do krve stloukl, poručil Strachoň mlýn mladšímu synu Ignatu. Obsah poslední vůle dto. 2./I. 1808 je:

„100 zl. rýnských poroučím na zpívané rekvie s konduktem v den mého úmrtí; an Tomáš jsa opilcem se ke mně, otci, nezachoval, dostane mlýn i s pozemky mladší Ignat, majitel mlýnu Chroustovského na panství Rosickém, ač jsem za jeho mlýn už vynaložil 2500 zl. a dal mu na zařízení a dobytek do něho. Ignat bude matce dávat výměnek (značný). Tomáš, ač lásky mé nezaslouží, dostane 2000 zl. rýnských do sirotčí kasy a z nich bude bráti
1) V ob. archivě kvitance.
2) Fundace nyní kryta jest pap. rentou 80 zl. s úrokem 3 zl. 36 kr.
3) „Knihy památní právní“ v ob. archivě.

půlroční úrok (tehdy byl 45 let starý). Sedmi sirotkům po mé starší dceři Terezii, za řezníka Beštera provdané a r. 1807 zemřelé, dávám 1400 zl., „zeti nic do ruky nebudiž dáno, poněvadž se také nedobře a nectně proti mně a své manželce zachoval a ožralec jest.“ Nejmilejší a nejposlednější dceři Žofii (19leté) poroučím 3000 zl. rýnských. Zbylo-li by co, je universalní dědičkou má manželka.“

K poslední vůli přiložil starý mlynář zapečetěné vyjádření, proč Tomáši mlýn bere a nařídil, aby mu to vyjádření u ouřadu bylo přečteno. Což se také stalo, a Tomáš ohromený dojmem a snad i pitím otupělý, na vše svolil.

Při likvidaci mlýnek o 2 složeních s kašníkem a pilou odhadnut na 10.000 zl., polnosti na 1200 zl., jiné věci na 300 zl.

Ignat Strachoň, aby s Tomášem měl pokoj, odstoupil mu svůj mlýn Chroustovský od r. 1809. Tomáš se na něm neudržel. Zemřel ve V. Bytyšce 1823; při své smrti měl ještě domek a 300 zl. v sirotčí kase, což poručil manželce a 3 synům.

U Ignata hlásili se r. 1709 o podíl také dědici po Tkaném, kteří vypátrali, že r. 1759 od vp. Jakuba Malíře Janu Tkanému bylo za odstoupení nároků na mlýnek slíbeno 520 zl. Spokojili se s 300 zl., jelikož dítky Tkaného už 135 zl. byly obdržely.1)

Ignat Strachoň s manželkou Kateřinou hospodařili na mlýnku samostatně až do r. 1832, kdy v lednu odevzdali ho i s hospodářstvím synu Janovi s tou výhradou, že oni zůstanou až do smrti své hospodáři, že Jan ho nesmí zadlužiti ani prodati, že kdyby Jan dříve umřel než oni, vše připadne zase jim, rodičům. Majetek byl tehdy vyceněn na 4000 zl., vězelo však na něm 240 zl. k. m. dluhů, 4 bratřím a 2 sestrám 2100 zl. výplaty, výbavy svateb a velký výměnek rodičů.

Jan r. 1835 vskutku zemřel za živobytí rodičů a mlýnek jim zase připadl. Přijali ho se všemi závazky i s odkazem 400 zl., který Jan si vyprosil v poslední vůli přídavku na podíly bratří a sester, nejmladší dvojnásobnou čásť, protože jej v nemoci obsluhovala.

Otec tehdy, (r. 1835) byl stár 66 let, matka 59, sestra provdaná Brychtová č. 123 ve Vev. Bytyšce 44; bratr Havel, domkař ženatý 41; Antonín, ženatý v Lažánkách 39; Ignat a František 26 a 21 let; svobodní doma; a nejmladší Marianka 19 let.

Starý Ignat Strachoň žil do r. 1840; sklátila jej mrtvice starce již 71letého. Vdova přežila jej o 9 let a dosáhla 81 roků.

Po Ignatu Strachoni mlýnek dostal třetíjeho syn Ignat; měl dávat matce výměnu, a bratřím a sestrám vyplatit podíly. Jelikož mu dělali překážky při volbě nevěsty, slíbil jim mnohem značnější podíly – čímž se však vykrvácel.


1) Acta v registratuře Veverské. Tkaný vlastně měl slíbeno 535 zl. dostal hned hotových 185 zl., dítky jeho podílu 135 zl. a dědici se hlásící ještě 300 zl., tedy úhrnem zl. 620, o zl. 85 více než jim patřilo. Tak děje se, když s listiny, zejména kvitance, řádně v rodinách neschovávají.

V r. 1846 v exekuční dražbě mlýnek i s hospodářstvím prodán a koupil vše Dominik Kovář, soused a kupec V.-Byt. za 11.461 zl.

Slavná druhdy ve Vev. Bytyšce jmena Malířů a Strachoňů vymřením vyhynula. Jen fundacemi zádušními jejich paměť u potomstva se udržuje.

Syn Dominika Kováře, Jan, na svůj náklad zveleboval mlýnek od r. 1880 tak, že nabyl tvářnosti a velikosti nynější. Jan stal se tak spolumajitelem jeho. Od r. 1888 je jeho pánem neobmezeným. Značné zásoby dříví, jež se v něm každoročně pořežou a obilí, jež se zemele, jsou svědky výnosnosti „mlýnku“.

3. Cech zedníků, tesařů, hrnčířů a sklenářů.

Požárem dne 9. června 1841 zničena jest matka pokladnice cechu se všemi knihami a spisy. Přes to však cech má značný počet listin ovšem novějších, neboť bylo zedníků a tesařů při něm velmi četně. Zachovaly se tyto spisy:

I. Opis generálních artikulů dto. 5. ledna 1739.
II. Kniha cechovní založená po požáru r. 1841.
III. Sešit obsahující „Příjem cechovní“ od r. 1841–1845 a jiný sešit s titulem: „Zunft Protokoll. Register für die Maurer, Zimmermanns, Höfner et Glaser, Grazialien-Vormerkung“ jdoucí od r. 1850–1856.
IV. Mnohé účty a jich doklady od r. 1841–1872, celkem 63 kusů.
V. 28 listin týkajících se správy cechu. 1841–1871.
VI. 5 žádostí o přijetí mezi učeníky, 9 vysvědčení o částečném vy- učení se, 2 pasy pro učeníky, 1 žádosť o výpověď, 3 listy za vyučenou, 552 vysvědčení školních z opakovacích hodin a křesťanských cvičení, 2 vysvědčení o tovaryších, 2 sezdavací listy, 2 udělení práva mistrovského – úhrnem 578 kusů.
Celkem čítá archiv spisů a knih 673.
Cechmistry staršími byli zvoleni: 1808 Matěj Šanca, tesař z Řičan, 1813 Fr. Hakula, zedník z V. Bytyšky, 1831 jeho syn Fr. Hakula, zedník z V. Byt., 1856 Fr. Hamža, tesař z Veveří, jenž zůstal až do konce; mladšími: 1808 Fr. Hakula, zedník z V. Bytyšky, stal se r. 1813 starším, 1813 Karel Topinka, hrnčíř z Řičan; 1833 Fr. Laudil, byl r. 1845 zbaven úřadu ml. cechmistra a nařízeno mu, aby udělal pořádek při cechu s učeníky a tovaryši svými, složil řádné účty a podrobil se cechu poslušností bez odmluvy; odešel pak za políra k tesaři Markovi do Brna; na jeho místo jmenován 1845 Fr. Hamža, tesař z Veveří; a když ten postoupil za staršího, zvolen Eduard Svoboda, zedník a později i kameník z Vev. Bytyšky; Svoboda odstěhovav se do Brna, rozloučil se listem ze dne 9. června 1871 s cechem, vzdávaje mu díky za dosavadní lásku a přeje mu dalšího zdaru.

Jelikož mistři zedničtí tesařští zaměstnávali každý mnoho tovaryšů a učeníků, požívali veliké vážnosti v cechu jako zaměstnavatelé čili chlebodárcové. Jako stavitelé zanechali po sobě mnohou památku. Proto stůjtež zde jejich jmena.

Mistry zednickými cechu byli přivtěleni r. 1766 Václav Warhann, r. 1767 Tomáš Hakula z V. Bytyšky, 1790 Jakub Hašek z Náměště, 1794 Václav Malý z Nové ulice u Brna, 1795 Fr. Hakula z V. Bytyšky, r. 1729 jeho syn František, 1850 Fr. Křikava z Předklášteří u Tišnova, 1856 Eduard Svoboda z V. Byt., 1870 Fr. Svoboda z Tišnova a Jan Krejčí z V. Byt., jenž býval stavitelem ve Velké Meziříči a pak dolním mlynářem ve V. Bytyšce. Učeníků, po případě tovaryšů zednických zapsáno je v cechovní knize r. 1765–1872 386.

Za mistry tesařské do cechu byli přijati r. 1740 Mikuláš Tischler z V. Byt., 1743 Jiří Žaloudek z Javůrka, 1745 Pavel Tischler z V. Byt., 1753 Ondřej Peterka z Rosic, 1763 Ignat Tischler, 1770 Ondřej Kovář, 1771 Jan Michal Schmied, všichni tři z V. Byt., 1773 Tomáš Blecha z Javůrka, 1784 Jan Šanca z Řičan, 1786 Matěj Šanca z Troubska, 1822 Fr. Laudil, 1842 Fr. Hamža.

Učeníků zapsáno od r. 1740–1881 208.

Slabi poměrně byli hrnčíři, čítající od r. 1749–1860 15 mistrů, 9 učeníků čili tovaryšů, a sklenáři, vykazujíce 1822–54 pouze 2 mistry a 3 učeníky.

Cech zedníků a tesařů byl jediný, při němž tovaryši skládali poplatky (Auflage) a volili ze svého středu také starší tovaryše, jednoho zedníka, jednoho tesaře, jejichž povinností bylo „pány tovaryše do cechovního shromáždění sezvati a pánům cechmistrům za včas oznámiti, kdy schůze bude“. Měli také svou zvláštní pokladnu, jak tomu nasvědčuje vyjádření podepsané 20. června 1867 od 13. členů, toho obsahu, že „tovaryšská společnosť cechu spojeného (Reihenzunft) se usnesla, ponechati svůj majetek 65 zl. v matce pokladnici a volně s ním později naložiti“. Tovaryši zedničtí a tesařští měli také účasť na cechovních hodech.

Nedivme se, že pro tak mnohé se mnoho spotřebovalo. Účty zachované od r. 1841–1856 toho podávají četné doklady. Prohlédněme si hned první, z r. 1841.

Co před ohněm bylo přichystáno, a čehož se neužilo: 8 liber svíček k průvodu o Božím Těle, 2 bečky piva i s dovozem, kus ušipaného se zabitím, zelí, příprava = 116 zl. 55 kr. Ta příprava byla požárem celá v nic uvedena. Po 14 dnech schystáno na hostinu znovu: 3 vědra piva, 30 liber hovězího, 25 liber telecího, 16 liber vepřového masa; chleba a žemliček za 16 zl. 48 kr.!; zelí za 5 zl.; 21/2 mázů sádla; koření a soli za 7 zl. 15 kr.!; kuchařce a za dříví dáno 81/2 zl.; 2 děvečkám 21/2 zl.; od hospody cechovní 10 zl.; dále koupeny 2 tucty talířů zelených, 5 mís a 12 párů nožů, dáno na mše sv., poslu cechovnímu, právnímu, cechmistrům, komisaři, písaři = 352 zl. 16 kr. vid. valuty čili asi 140 zl. konv. měny. – Dle toho vydání byl také příjem, r. 1841 351 zl. 29 kr., ač tovaryši toho roku pro oheň ničím nepřispěli, r. 1842 293 zl. 381/2 kr., r. 1843 194 zl. 39 kr., 1844 244 zl. 51 kr. víd. val.; r. 1849–1854 vykázán průměrný příjem 82 zl. 6 kr. k. m. (vskutku byl vyšší) r. 1856 ještě se sešlo 104 zl. 16 kr. konv. m.

Kapitálů cech neměl. Nemocné a nuzné členy podporoval dobrovolnými sbírkami.

R. 1845 čítal 9 mistrů, 61 tovaryšů. – R. 1853 dle zprávy podané obchodní a průmyslové komoře patřili k cechu

zedníků 2 mistři, 20 tovaryšů, 10 učedníků,

tesařů 1 „ 8 „ 4 „

hrnčířů 2 „ 1 „ – „

sklenářů 1 „ – „ 1 „

Roku 1851 domníval se cech, že má příčinu stěžovati si, že Ostrovačičtí řemeslníci odbývají nedovolená shromáždění a osobují si při nich práv jen cechům příslušných. Podkrajský c. k. úřad odvětil na to, že dovolil jim schůze, nikoli cechovní, nýbrž aby pod dohlídkou obecního představeného jednali o záležitostech, které „vedou k prospěšnosti náboženství a dobročinnosti,“ a že proti nim zakročí, jakmile se přesvědčí, že přestoupili meze své dovolené činnosti.

4. Cech kovářů, bednářů (bečvářů), kolářů, zámečníků

má tyto listiny v matce pokladnici:

I. „Cechovní artikule řemesla kovářského, bednářského, kolářského a zámečnického ze dne 5. ledna 1739“. Jest to exemplář tištěných generalních artikulů autorisovaný od c. k. zemského hejtmanství 27. června 1740.
II. „Artikule pro tovaryše.“ To jest 15 artikulů spracovaných podle generalních. Jeden artikul je vynechán, totiž XX. o šenkách (darech), proto že v cechu nebylo řemesla šenkovního; za to připojen je ku konci nový (nedovolený), jenž zní: „Kdyby se přihodilo, že by k mistrovi řemesla kovářského přišel ten neb onen (tovaryš) a žádal by buďto koní sekati (žílou pouštěti) neb podkovu, která ohně nepotřebuje (přibíti), aneb 3–4 hřebíky vraziti, aneb jedním hicem něco svařit, ty a takové výminky bez odporu místa tovaryšům se dovoluje.“1)
III. Kniha mistrovská od r. 1774–1879. Má dvě oddělení: 1. Protokol pro mistry, 2. protokol pr otovaryše (po případě učně). – Dle ní platilo se za právo mistrovské 6 zl., za přípověď nebo vyučenou 1–2 zl. k cechu.
IV. „Kniha pro tovaryše pro městečko V. Byt. Nro. 14. Roku 1839. Podpisovatel (má býti písař či zapisovatel) Klement Dundáček.“ Obsahuje zápisy učňů a tovaryšů od r. 1839 počínaje.
V. „R. 1839. Kniha pro počet cechovní....“ Do ní zanášeny příspěvky kvatembrové a účty z příjmů a výdajů cechovních do r. 1879.
Na poslední straně té knihy čteme: „List tento, který je založený od Fr. Císaře, staršího cechmistra (od r. 1823–1839) od cechu kovářského, jak bývalo před ním tak také po něm, jak v artikulích stojí, ustanovené svačiny, domácí mistři aby byli všichni stejni jako jeden2) Po těch prvnějších dal svačinu r. 1805; Fr. Dundáček r. 1813; Tomáš Peprla 1815, Klement Dundáček 1817, Ant. Svoboda 1831, Fr. Srnec 1833, Jos. Kejda 1837, Fr. Kejda 1839, Jakub Klečka 1846, Jan Filakovský 1848.“ – Dle toho oni domácí, to jest Vev.-Bytyští mistři, zaplativše za svačiny dle artikulů, tvořili jakousi elitu mezi mistry ostatními.
VI. Listin členů cechovních se týkajících je v archivě hojnosť: a sice křestních listů 7, školních vysvědčení, konsensů ku přípověděm, vysvědčení o přípověděch, žádostí a konsensů k vyučené, vysvědčení o návštěvě opakovacích
1) Snad těmito pracemi tovaryši pocestnému dána měla býti možnosť, aby si vydělal spropitného na další vandr.
2) Smysl toho zápisu prý je: Svačina při plném shromáždění byla jednoduchá (sýr, pivo, kořalka), když však odešli přespolní mistři, jali se domácí na účet svačiny teprv řádně hodovati.

hodin, křesťanských cvičení a znalostí sv. náboženství 342, listů za vyučenou 71, vysvědčení o práci a mravech tovaryšů, kundšaftů 9,1) vysvědčení o mistrovství dosaženém, listů na mistrovství, povolení ku provozování řemesel 79, úhrnem tedy 508 listin, z nichž náleží 82 století XVIII.
VII. 23 listin o správě cechu; 2 z nich jsou ze století XVIII.
Celková suma archivalních spisů je: 536 kusů. –
Také je v něm uložena pečeť v soustruhovaném pouzdru na pentli černožluté (patrně od nějakého ztraceného listu na mistrovství utržená) s nápisem: Sigill. der Huefschmid-Zech zu Pruck an d. Leita.

Ač cech povolen byl roku 1740, přece v archivě svém nezachoval písmených památek leč až z r. 1774, kdy založena nová kniha mistrovská a počato ukládati do pokladny spisy cechovní. Přes to však v ní statná řada mistrů a tovaryšů (učňů) nejvíce z panství Veverského, avšak i odjinud pocházejících, zapsána jest. Mistrů kovářských 78, bečvářských 17, kolářských 23, zámečnických 7. Připočteme-li k nim 11 mistrů, jejichž řemeslo písař zapomněl udati, máme jich úhrnem 136. Tovaryšů a učňů 347, nečítaje učně od r. 1740–1773. Hlavní kniha Veverská však zachovala jmena mistrů od r. 1740–1864; bylo jich 121 kovářských, 50 bednářských, 40 kolářských, 6 zámečnických, úhrnem tedy 217.

Příjmy cechu byly nestejny – někdy až 50 zl. ročně; jindy asi 5 zl. Vydání jak u jiných cechů.

Správu cechu vedli následující starší cechmistři: 1774–1782 Jakub Horáček, bednář, 1783–1787 Petr Krška, bednář z Řičan, 1787 a 1799 Fr. Dundáček, kovář,2) 1803–1822 Jan Dundáček, kovář,3) 1823 a 1824 Fr. Císař, kolář, 1825 Klement Dundáček, kovář, 1830 Fr. Císař, 1838 Fr. Dundáček, od r. 1839 Matěj Dřevěný, kovář z Řičan; po něm, když se úřadu dobrovolně vzdal od r. 1842 Jan Vacha, kovář z Mor. Kynic, Martin Vašulin, kovář z Maršova, později ve Vinohrádkách, od r. 1852 zvolen a rukou dáním slib složil Tomáš Peprla, bednář z vev. Bytyšky, 1859 Jan Dundáček,4) kovář, 1863 Josef kejda, kolář, 1872 a 1885 Ant. Kejda, kolář z Vev. Bytyšky.
Mladšími cechmistry byli: 1774–1782 Petr Krška, bednář z Řičan, 1783–1787 Fr. Dundáček, kovář, 1787–88 Jiří Šebek (?), 1798 Josef Horáček, bednář, 1799 Jan Pokorný, kovář z Mor. Kynic, pak Fr. Pindryč, kovář z Kuříma, 1803 a 1806 Josef Horáček, bednář, 1808 Josef Krška, bednář z Řičan a pak zase až do 1822 Josef Horáček, 1823 Václav Dřevěný, kovář z Řičan, 1824 Josef Krška, 1825 Fr. Císař, kolář, 1833 a 1838 Augustin Dupal z Říček, 1839 Josef Kejda, kolář z V. Byt., 1853 Jan Filakovský, zámečník z V. Byt., 1859 Jakub Klečka, bednář, 1863 Jan Horáček, 1870 až do konce Fr. Rambousek, kovář.

Pečeť cechovní rozdělena je na 4 pole. Na hoře v levo je podkova s hřebíkem, v pravo dva klíče, dole v levo kolo, v pravo bečka. Písmeny M na levé straně pečetě a B na pravé snad znamenají „Meister-Brief“.


1) Kundšaft jeden ze dne 21. května 1824 nese obraz města Klatov.
2) Na jednom listě té doby podepsán také cechmistr Karel Kolář; jmeno to však není v seznamu mistrů zanešeno.
3) Byl odsouzen k 8dennímu vězení a k navrácení 10 zl., že vydal list za vyučenou učňovi, který jen 5 neděl se učil. Byl ošizen od Josefa Keisera, kováře ze Sinzendorfa, který udal při cechovním shromáždění, že ten učeň se u něho učil 31/2 roku, což však pravda nebylo.
4) Dle kvitance chované u cechu tesařského.

Dva listy na mistrovství z r. 1808 uvádějí mistrovská díla, která od tovaryšů kovářských byla provedena: „na 4 nochy konia ukovat“, a „konie 18 žyl poštiel“.

5. Cech krejčovský a soukenický.

byl z nejsilnějších. Původně založen byl pro krejčí, tkalce a mezuláníky (tkalce mezulánu) r. 1740. Jeho zakladateli dle staré cechovní knihy v poladně tkalcovského cechu chované byli Jiří Kotek, Bartoloměj Svoboda, Martin Klimeš, Tomáš Slavíček, mistři krejčovští, Jakub Novotný, Jan Juran, Tomáš Novotný, Petr Soukup (Saukopf z Řičan), tkalcovští. Ti – praví cechovní kniha – „chvalitebným a dobrým předsevzetím neproměnitelně setrvali“. S povolením gubernia ze dne 20. listopadu 1806 bylo řemeslo tkalcovské od krejčovského odděleno tak, že krejčíři sami tvořili cech a tkalci sestoupili se ve zvláštní nový cech. Knihy cechovní staré tehdy byly dodány na zámek a dle nich založeny pro obojí cech nové knihy; o ostatní spisy oba cechy se rozdělily, pokud se toho či onoho týkaly. Odloučení provedeno 4. února 1808 na radnici ve V. Bytyšce. Tehdy také odložena stará pečeť, která nesla kolem okraje nápis: „Pečzeť po. ce. řzemesla Kre. a Kalc. W. BI. 1743“ a uprostřed vyobrazení nůžek a jehly (pro krejčí), 3 člunků (pro tkalce); a pořízena pro krejčí nová s nápisem: „Pečeť. počest. cechu krejčířského městečka Veverské Bytyšky 1807“ a s jehlou, nůžkama, cihličkou, loktem ve znaku korunovaném a ode 2 lvů neseném. – Ku krejčím přidali se časem nečetní soukenníci.

Ve dvou cechovních matkách pokladnicích uloženu jsou tyto věci:
I. Pečeti z r. 1807.
II. „Cechovní artikule řemesla krejčířského, tkalcovského, mezulánického.“
Jsou to generální artikule dto. 5. ledna 1739 potvrzené od zemského hejtmana 27. června 1840.
III. Sammlung der Verordnungen und Generalien für sämmtliche Zünfte und lunungen. Herausgegeben von Fr. H. Wekebrod. 2 Bände. Brünn. 1793 und 1799 bei Joh. G. Gastl.
IV. „Kniha cechovní obojího počestného řemesla a pořádku krejčířského a soukenického v městečku Vev. Bytyšce, založená dne 4. února 1808 od Jakuba Ant. Bakaláře, Veverského aktuara, gruntovního a spolu cechovního komisara“.
Její obsah 1. Jmena (3) starších a (3) mladších cechmistrů. 2. Poznamenání všech zemřelých aneb ze zdejšího cechu vystouplých pánů mistrů (krejčovských) od r. 1739 do 28. května 1807, úhrnem 67. 3. Dekret o odloučení tkalců od krejčovského cechu. 4. Další mistři od r. 1807–1860, úhrnem 146. 5. Poznamenání připovídaných a vypovídaných učeníků od r. 1737–1863, úhrnem 180.
V. Rejstříky dva pro pány mistry na odvod tax a platů od r. 1807 do 1825, a 1828–1843; dva na poznamenání rozličných dluhů počaté r. 1838, a jeden od r. 1844–1860; jeden na poznamenání rozličných příjmů a vydání z r. 1838.
VI. 37 křestních listů od r. 1745–1820; 94 konsensů s přijetím učňů od r. 1740–1846; 327 vysvědčení školních, z opakovacích hodin a křesťanských cvičení od r. 1804–1863; 11 vysvědční o učení a povolení ku dání za vyučenou od r. 1810–1843; 61 listů za vyučenou dod r. 1770–1846; 2 vysvědčení o dobrém chování se tovaryšů; 42 povolení k mistrovství; 12 listů na mistrovství od r. 1796–1826; 2 výmazy zemřelých mistrů ze seznamu cechovního – úhrnem 588 kusů. Mimo to jsou rejstříky dva (bez datum), z nichž jeden vykazuje, kdo má v pokladnici list za vyučenou uložený (68) a kdo ne (7) a kdo si ho vyzdvihl, druhý podává seznam všech listů za vyučenou (61) a vrchnostenských povolení (80). Jsou to jakési počátky inventáře archivního.
VII. Přes 30 listin vnitřní správy cechu se týkajících, ponejvíce účtů.
Celkem tedy v pokladnicích 628 knih a listin se zachovalo.

Počet mistrů býval přes čtyřicet. Tak na př. roku 1831 skládalo quatembrový poplatek 30, r. 1834 38, r. 1840 34 mistrů, ovšem někteří se nedostavili. R. 1850 na zvací listině uvedeno je 39, r. 1854 40 přespolních mistrů.

Příjmy cechu bývaly značny. Zachovalo se na 18 výročních účtů z doby od r. 1831–1859 a dle nich činil nový příjem r. 1831 89 zl., 36 kr., r. 1833 40 zl., r. 1834 92 zl. 6 kr., pak pořád méně, r. 1850 ještě 40 zl., r. 1854 však jen 24 zl., r. 1857 dokonce 10 zl. 891/2 kr. Příčina malých příjmů těch byla nedbalosť mistrů v placení, obzvláště kvatembrových poplatků. Od příspěvků těch osvobozeni byli: starší a mladší cechmistři [oba dle rozhodnutí cechu o Božím Těle r. 1745]1), pak cechovní písař, cechovní mladší t. j. nejmladší mistr, který obsluhoval při hostinách, ač nevyplatil-li se z toho „mládkovství“; cechovní pantáta, u něhož cech měl hospodu; onen mistr, který při průvodu o Božím Těle fánu (prapor) nesl.

Dle příjmů řídily se výdaje, to jest po zapravení stálých tax – komisaři, cechmistrům, poslu, písaři a na mše sv. atd., – zbytek byl prohodován. Bylo-li peněz dosti, vystrojen menší oběd při quartalní schůzi po sv. Václavu a po sv. Třech králích, a veliký o Božím Těle; nebylo-li dosti, dány jen „svačiny“. V posledních letech podobné výdaje zakázány naprosto; v dřívějších ovšem nebyly schvalovány, komisaři však přimhouřili k nim oči. – R. 1841, co se na oběd o Božím Těle pro celé shromáždění chystalo, když vypukl oheň, všechno shořelo, v ceně 22 zl. 30 kr. – Dne 15. listopadu 1843 sesazen starší cechmistr Ondřej Klimeš od vrchního Veverského Matieky, protože jmění cechovní špatně spravoval, je skoro celé hostinami cechovními promrhával a vlastního majetku neměl, jímž by zabezpečil cechu náhrady naporučené mu od úřadu. – Nemysleme si však, že cechmistr po něm zvolený Jan Janke ze Hvozdce hostin strojiti nedovolil. Bylyť zvykem všeobecně zakořeněným. Cech krejčovský měl k nim i své stolní náčiní. Inventář (bez datum) uvádí 2 cínové konve, 28 bílých hlíněných talířů, 28 lžic plechových, 25 vidliček, 21 dlouhých nožů.

Staršími a mladšími cechmistry byli (dle hlavní knihy listů za vyučenou, na mistrovství a účtů): 1775 Jakub Paleček, krejčí, starším, Matouš Juran, tkadlec ml.;1) 177–1780 Jakub Paleček st., Martin Vít, tkadlec z Řičan ml.;
1) Dle listiny v pokladnici tkalcovského cechu chované.
1) Dle listiny v pkladnici tkalcovského cechu chované.

r. 1780–1783 Jakub Paleček st., Matouš Juran ml.; 1786–1795 Matouš Juran st., Matěj Köllinger, krejčí ml.; 1802 Václav Němeček, krejčí a Fabian Kovářík, krejčí z Řičan; 1803 Josef Paleček, krejčí a Ignat Valentin, tkadlec; 1806 Václav Němeček a Josef Satoraj, tkadlec; 1807 dne 28. května zvoleni Václav Němeček a Fabian Kovářík, a byvše po odloučení cechu tkalcovského potvrzeni, úřadovali do r. 1814; r. 1814–1818 Fr. Skalický a Ondřej Klimeš; 1822 Ondřej Klimeš a Ant. Fritz, který r. 1823 nahražen byl Jos. Marečkem; 1826 V. Němeček a Josef mareček; 1827–1834 Ondřej Klimeš a Jan Kovářík z Řičan; 1835 Václav Koryčan a Jan Kovářík, r. 1840 ku své prosbě sproštěni úřadu; dne 21. června 1840 zvoleni Ondřej Klimeš a Jan Janke ze Hvozdce; dne 15. listopadu 1843 byl O. Klimeš, jak jsme již řekli, pro špatné hospodaření se jměním cechovním sesazen; r. 1845 Jan Janke ze Hvozdce a Karel Strachoň z V. Byt., 1749 Karel Strachoň a Josef Košábek; 1850–1854 K. Strachoň a Jan Kovářík z Říčan, té doby mistři už špatně platili, jsouce do cechu už 50 zl. dlužni; 1854–58 Karel Horáček a Matěj Straka z Bystrce; 1859–1860 Fr. Košťál a Matěj Straka.

Z vnitřního života cechu ještě uvésti můžeme, že r. 1808 byl z cechovního seznamu vymazán Bernard Šorš, krejčí z Brna, „pro své chování a vzdorovitosť“, ač k cechu už 22 let byl přivtělen.

Roku 1819 podal cech stížnosť na Matěje Hlusku a Martina Odehnala, mistry z Kuříma, že nezaplatili za mistrovství, onen r. 1803, tento r. 1802 po 4 zl. 30 kr., a od roku 1810 jsou dlužni také čtvrtroční povinnosť po 12 kr., k cechu se nepřihlašují (do schůzí nechodí) a mistrovské listy pro vysvobození od vojny vyzdvihli a jich pak už nevrátili. Kuřímský vrchní Fr. Skoták stížnosti vyhověl a oněm mistrům pokutami pohrozil, pro případ, že by neučinili zadost povinnostem svým. Hrozby nepomohly a musily ještě r. 1824 býti opakovány.

Z těchže asi příčin r. 1824 zapovězeno mistrovské provozování krejčoviny Beránku i synu jeho v Lažánkách.

6. Cech obuvníků, sedlářů, řemenářů, kožešníků a punčochářů.

Cech ten potkalo r. 1841 neštěstí, že mu požár o Božím Těle vzniklý ztrávil všechny spisy. Do nové „Cechovní knihy“ založené 1. května 1842 vepsal některý písař Veverský dle spisů registratury vrchnostenské mistry počínaje od roku 1794, tovaryše od rpku 1826.
Úhrnem zanešeno v ní od r. 1794–1859 132 mistrů a od r. 1826–1864 167 tovaryšů a učňů, nejvíce ševcovských.
Mimo tu knihu zachoval si cech 51 vysvědčení školních od r. 1843–64, dvoje povolení práva mistrovského (1848 a 1856), rejstřík na vybírání kvatembrových poplatků po 1 zl. ročně od r. 1844–1852, sedmeré účty cechovní od roku 1858–1863 a 11 listů zápisků k účtům se vztahujících od roku 1851–68. Úhrnem 73 kusů.

Cech býval silný, čítaje od r. 1844–1852 okolo 70 pánů bratrů mistrů. Když byly hostiny při schůzích zakázány, skládal cech dvojí účty, jedny pro komisaře bez vydání na hostiny, jiné pro mistry svydáním na pokrmy a nápoje. Takové dvojí účty zachovaly se z r. 1859: komisaři vykázáno vydání 35 zl. 90 kr., mistrům 45 zl. 42 kr., z nichž použito 16 zl. 2 kr.

Dne 16. června 1808 byli s úřadu svého sesazeni obuvníci Vavřinec Kříž z V. Byt., starší cechmistr, a Fr. Břenek z Kyniček, mladší; a na jich místo zvoleni ševci Matěj Blažek z v. Byt. a Fr. Pauser z Kuříma. Jak dlouho setrvali v úřadě, nelze zjistiti.
Dne 5. června 1828 zvolen Jan Ehrmann, švec, starším. Augustin Dupal, švec z Říčan, mladším. Když pak ku své prosbě byli po požáru úřadu sproštěni, zvoleni 16. ledna 1842 Václav Vohrabal st., Bernard Satoria ml., oba ševci; 7. června 1849 Bernard Satoraj st., Frant. Hanenkampf, panský sedlář a pokojný z Veveří, mladším; 26. května 1853 Ondřej Králík st., Michal Sovec ml., oba ševci.

Hlavní kniha Veverská vykazuje obuvnických mistrů 174, učňů 245 od r. 1740 do r. 1864; punčochářských mistrů 5 do r. 1809, učňů 5 od roku 1835–1862; kožešnických mistrů 6, učňů 5 od roku 1740–1855; sedlářského mistra jednoho (Hahnenkampfa z Veveří) r. 1847, 7 učňů od r. 1842–1859; řemenářských mistrů 6, učňů 6 od počátku do r. 1855.

Jako u cechu krejčovského bylo i u tohoto zavedeno „mládkovství“, to jest nejmladší mistr při hostinách posluhoval aneb za to zaplatil taxu 2 zl.

7. Cech tkalcovský (a provaznický).

Při cechu krejčovském jsme již vyložili, že bývali tkalci s ním spojeni od r. 1739 do r. 1808, kdy 4. února úředně jsou odloučeni.

Tkalci utvořili pak cech zvláštní a dostali svou cechovní knihu a artikule. Zdá se však, že hned po ustavení se cechu představení se vzdali svých úřadů a cech vůbec se nikdy nescházel. Nenalezameť v jeho listinách žádné stopy o jeho pracích od r. 1808–1826. Dne 20. května 1826 Veverský úředník Urbálek nevázanosti té učinil konec, poslav nejstarším tkalcům Václavu Laskavému a Ignatu Valentinovi přípis toho obsahu:

„Úřad Veverský dozvěděl se, že tkalcovští mistři našeho panství po několik let neodbývají schůzi, že se jejich představení poděkovali a že nyní tkalci neudržují spojení ani mezi sebou, ani s cizími cechy. Jelikož odporuje nejvyšším patentům, aby cechovní živnosti bez cechů byly provozovány, nařizuji vám jako nejstarším mistrům, abyste shromáždili dne 21. května mistry panství nebo cechovního obvodu a jim oznámili, že se mají v cech zase ustaviti a představené ze svého středu zvoliti, anebo k některému cechu V.-Bytyšskému se přivtěliti, a že již letos zcela jistě při průvodu s Nejsvětějším o Božím Těle mají se seřaditi k ostatním cechům. Dne 22. května se na Veveří vykážete, co jste pořídili.“

Rozkazu tak rozhodnému bylo vyhověno a cech se o Božím Těle, dne 4. června 1826 znovu utvořil. Mistrů, kteří už bývali k němu přivtěleni, vynašlo se 11 tkalcovských a jeden sklenářský, a k nim nově přihlásilo se 17 mistrů, tak že ihned čítal cech 29 mistrů.

Máme-li zodpovídati otázku, proč asi se cech tkalcovský po r. 1808 rozešel, nelze nám podati zprávy určité, zdá se však, že jest následující: Když si krejčí vymohli utvoření zvláštního cechu, stal se cech tkalcovský cechem posledním a v průvodech prvním. Tkalci, než aby té hanby na sobě nechali, raději rozbili cech a na průvody nechodili – až rozkaz úřední a také hojící čas učinil jejich vzdorům konec.

Spisy, které cech má v pokladně, jsou: I. Stará cechovní kniha (nevázaná) počestného cechu krejčovsko-tkalcovského od r. 1840–1804. V ní je zapsáno 108 mistrů, scházejí mistři od r. 1754–1770.
II. Cechovní artikule pro tovaryš, výtah z artikulů všeobecných.
III. Pořádku tkalcovského kniha začatá r. 1808. Obsahuje 2 artikule tkalcovské – německé a české. – Jsou zpracovány pro tkalce V.-Byt. cechu dle generalních a obsahují (místo 61) 76 článků. V nich je mezi jiným ustanoveno, že si smí nový cech poříditi pečeť s nápisem: „Weberordnung in dem Markte Eichhorn-Bitischka“ a dva podstavníky a že nesmí se, pod pokutou 50 zl., k cechu přivtěliti mistři žádného jiného řemesla, leč tkalcovského. 2. Dále je zapsáno 52 mistrů od r. 1826–1859, mezi nimiž jeden sklenářský a někteří provazničtí a asi 104 učeníků i tovaryšů.
IV. Kniha bez nápisu, obsahující: několik účtů (1826–1832); 59 přípovědí učeníků, 40 výpovědí tovaryšů; poznemenání různých příjmů 1839–1846, 1855–1857 a poplatků při mistrovských kusech 1850–1857; seznam 20 mistrů.
V. Křestních listů 5, konsensů k učení 13, vysvědčení o učení 15, školních, z opakovacích hodin a křesťanských cvičení 119, listů za vyučenou 27; vysvědčení tovaryšů o práci a mravech 2; žádostí o mistrovství 8; listů na mistrovství 6; výmaz zemřelého mistra 1, úhrnem 196 listin od r. 1757–1866, z nichž 24 náleží století osmnáctému.
VI. 27 listin týkajících se správy cechu; denník čili poznamenání pro příjem a vydání za r. 1839–1843, 1852–4; účty za r. 1831, 1846, 1849–1863. – Všech spisů je tedy 227. –

dle účtů tu i tam achovaných míval cech příjmy velmi nestejné, průměrně obnášely assi 16 zl. – Zdá se však, že by se měl činiti rozdíl mezi účty úředními a soukromými; tak na př. v úředních účtech z r. 1831 příjem udán na 9 zl. 34 kr., vydání na 11 zl. 8 kr., v soukromých, které skládali mistři mezi sebou, příjem starý 52 zl. 30 kr., nový na 52 zl., vydání 18 zl. 53 kr., tak že zbylo 70 zl. 36 kr. na hotovosti a 15 zl. na dluhách a v účtech úředních z r. 1857 udán příjem na 10 zl. 04 kr., vydání na 18 zl. 46 kr., soukromých vydání o Božím Těle na 51 zl. 58 kr. Z tohoto počtu také vysvítá, že strojíval cech hostiny nejen při kvatembrových schůzích, nýbrž i při pohřbech členů cechovních a jich přízně, pro súčastnivší se pohřbu mistry.

Dovolení zvláštní pečetě a svých dvou podstavníků použil cech. Na pečeti má kolem 3 člunků tkalcovských a 2 háků nápis německý!: Weberzunft Mark Eichhorn-Bitischka. – Podstavníky dal udělati teprv r. 1832. –

Přes zákaz, že kromě tkalců nesmí býti přijat žádný jiný řemeslník, inkorporováni při znovuzřízení cechu r. 1826 sklenář (jenž přešel brzy k tesařům) a později také provazníci, tak že cech pak slul tkalcovsko-provaznickým.

R. 1839 dal cech potrestati tkalcovského tovaryše Jana Weigla, že bez dovolení provozoval mistrovství, tkal totiž osnovu koikeré barvy, dlouhou 68 loket na dva kusy.

Zbývá nám ještě podati seznam cechmistrů.

Až do r. 1808 byli ti, co u cechu krejčovského. R. 1808 po vyloučení cechu krejčovského, zvoleni Josef Satoraj a Petr Konrad. Ti se pak poděkovali. Po znovuzřízení cechu byli staršími: 1826–1831 Jakub Horáček, po jeho smrti od r. 1832 bezpochyby nepřetržitě až do 1849 Emanuel Konvalenka, jenž 6. června 1833 skládal jako starší cechmistr přísahu, po jeho odstoupení až do r. 1861 Frant. Filla, všichni tkalci, a když ten se úřadu vzdal, Matěj Bisom, provazník do 1866, to jest dokud cechy byly odbývány. Bisom vyučil se v Uhrách; v Bytyšce měl dobře z cukrovarských zákazek. –
Mladšími cechmistry byli od r. 1806 Josef Paleček snad nepřetržitě do r. 1841, r. 1841–42 Ondřej Wytešník, 1844 Fr. Filla, 1850–53 Petr kašpárek, a když r. 1853 zemřel, do 1861 Matěj Bisom, provazník, 1861–1866 Ondřej Juran.

Na jednom listě za vyučenou ze dne 16. června 1787 připsáno: „Pro stáří tohoto listu s velkým potěšením se zde podepsali cechmistři tohoto řemesla dne 11. června 1852 Fr. Filla starší, Petr Kašpárek, ml. cechmistr.“ A v zadu: „Všech našich nástupců snažně žádáme, aby tento list pro jeho stáří na delší čas zachvoali.“ Kdyby byli lépe prohlédli spisy, byli by našli starší skoro o půl století!

25. Vpád Prušáků na Moravu r. 1742.

Pruský král táhne Vev. Bytyškou. Veveří vyloupeno. Cholera. Obecní úřad. Primator Václav Veselý. Votivní obraz v chrámě Řičanském 1744.

Hrabivý král pruský Bedřich II., aby rozšířil území své, pustil se s císařovnou Mari íTerezií několikráte do válek. Především mu šlo o nabytí úrodného dolního Slezska. Vyslav na Moravu generala Schwerina, doufal ve šťastné provedení záměru tím pevněji, ani Sasové, spojenci jeho, v noci z 25. na 26. listopadu 1741 Prahy dobyli, kurfiřta bavorského Karla Albrechta za krále českého prohlásili, Francouzové Písku se zmocnili a Bavoři Lince obsadili, pevnosť pak Olomoucká dne 28. prosince 1741 kapitulacím padla do rukou Schwerinových. Od toho dne až do 23. dubna 1742, tedy čtyry měsíce, Prušáci zůstali pány Moravy. Bedřich II. sám osobně koncem ledna 1742 na Moravu přitáhl, aby se přesvědčil o stavu vojska svého sestávajícího z Prušáků, Sasů a Francouzů.
Vedle Olomouce již ztracené bylo na Moravě jediné Brno řádnou pro tehdejší poměry pevností. Ostatní města jako Kroměříž, Vyškov měla slabé ohrady, které nemohly odolati dělům oblehacím, a pevné hrady jako Veveří, Pernštejn, Helfenštein, Sovinec nebyly vojskem obsazeny, anebo jako Buchlov ani obydleny a pozbyly ostatně dřívější důležitosti své při nové soustavě válečné. Celá naděje tedy spočívala na obraně města Brna proti nepříteli mocnému; i byly rozsáhlé hradby jeho na rychlo opraveny a řádně vyzbrojeny. Majitelé některých hradů, mezi nimiž i Veveří a Mikulova, byli vyzváni, aby tam děla a náboje poslali, což se i stalo.
Král Bedřich umluviv se svými vojevůdci v Olomouci další plán válečný, táhl s většinou vojska přes Černou Horu a tišnov do kraje Jihlavského a Znojemského. V nedalekém od Tišnova Kuřímě držel prý den odpočinku a odvážil prý se až do Řečkovic, kde s kopce nad Medlánkami dlouho pozoroval Brno a jeho tvrz na Špilberku.

I Veverská Bytyška měla česť viděti tehdy královského nepřítele ve svém středu. V knize farního kostela1) je o tom zapsáno: „Roku 1742 dne 11. února dorazili sem vojáci pruští, avšak obyvatelům ne mnoho nepřátelští a po několik následujících dní táhlo jich s králem mnoho tisíců k Velké Byteši“. –

Prušáci s sebou vlekli probošta kláštera panenského z Předklášteří u Tišnova, rutta, jako rukojmí, jelikož jim klášter nemohl zaplatiti velikou válečnou kontribuci. Vniknuvše do hradu Veveřího, vyplenili ho nadobro, Rutta tam uvrhli do vězení a pak ho dodali do Olomouce, odkud se vrátil teprve po roce do svého kláštera.

Mezi tím už od 9. února obklíčeno bylo nepřítelem Brno.

„Dne 25. března“, praví kniha farn. kost., „přišli do V. Bytyšky vojáci Saští. V týdnu pašiovém tak bylo vše popletené, že nebylo možno konati ani svatých obřadů v posledních třech dnech posvátného týdne, ani slaviti Božího hodu Velikonočního. Po čtrnáct dní vojáci Saští jedni odcházeli, jiní přicházeli, naposledy nemocní, z nichž sedmadvacet, pokud se ví, za málo dní zemřelých sem tam pochováno jest an zahradách, podél cesty, několik u kříže před domkem ranlékařovým u velkého mostu. Po jich odchodu touže nemocí nakažlivou zachváceni domácí a pomřelo jich za několik měsíců přes 150.“

Byl to odchod Sasů od Brna, jež Prušáci přestali obléhati 5. dubna, Sasi o dva dny později, nevniknuvše do pevnosti.2)

Těžké měli postavení zástupci obce, jimž starati se bylo o různé potřeby cizího vojska a zároveň chrániti spolusousedy před škodami. V čele obce stál v lednu 1741: primator Václav Veselý, purkmistr Jan Brychta, rychtář Martin Dundáček (později Mikuláš Tišler), pak konšelé: Jakub Loukotka, Jakub Dundáček, Jan Bešter, Jan Svoboda.

Činnosť jejich co do první části lze poznati arci jen z několika seznamů útrat s nepřítelem spojených.3)

První, zdá se, je seznam na útratu 35 zl. 58 kr. 2 d., která vznikla z příchodu husarů braniborských. Dostali 12 zl. hotových peněz, maso hovězí, chléb, pro koně oves, pak přípřeže. plukovník, jenž jim velel, (a jiní důstojníci) pohoštěni na radnici také masem uzeným, ktré obci asi poradil a také prodal bývalý kyrysník, nyní spoluobčan jeremiáš Hofmann, a hrachem důkladně maštěným, a rozumí se i truňkem.
Podobně z měsíce ledna 1742 pochází rejstřík na 75 zl. 51 kr. 3 d. za proviant pro braniborské vojsko: někteří sousedé dali špíži, někteří místo ní peníze, což stálo větší sousedy po 1 zl. 59 kr., malé po 29 kr. 3 d.

1) Lpe 475.
2) Viz Jurenda's Mährischer Wanderer 1845, str. 154–162, kde je popsána tříměsíční blokada Brna r. 1742 dle spisu r. 1743 v Brně tištěného: „Breve Compendium des Preussisch-Schlesischen Einfalles im Markgrafthume Mähren und der Blockade Brünn's, von dem Augenzeugen Joh. Michael Kindl, general-Auditor.“
3) 4 kusy v ob. arch.

Třetí je dlužní úpis ze dne 30. března 1742 na peníze, které si obec vypůjčila od purkmistra Jana Brychty na různé potřeby vojska nepřátelského – a to na bečku a 20 mázů piva, na splátku jakýchsi 134 zl. 15 kr., na obrok „těm červeným“, na maso „těm trabantům“, na kořalku a za krávu (110 liber).
Konečně rejstřík jiný, dle něhož velcí sousedé platili po 10 zl., malí po 2 zl. 30 kr., prostřední po 5–7 zl. 30 kr., úhrnem na 390 zl.1)

V rejstříkách ovšem není obsaženo všechno, čím obec a jednotlivci byli obtěžováni od vojska nepřátelského; štěstí pro Vev. Bytyšku, že leží stranou a v horské kotlině a proto nehodí se za střed dalekosáhlých operací či podniků válečných. Hůře vedlo se na opačné straně Brna – Židlochovicím, kde pruský král Bedřich II. od 11. března až do začátku dubna měl rozbitý hlavní stan, a okolí silno obsazenému od nepřítele.

Co do cholery, ktrá po Prušácích hody slavila ve V. Bytyšce, je počet 150 zemřelých v městečku přehnaný; zemřeloť za rok 1742 135 osob ve V. Bytyšce, ve Hvozdci a na Veveří. Povážíme-li, že v ostatních normálních letech 1738–1759 umíralo průměrně 34 osob, ztenčí se počet zemřelých na choleru r. 1742 asi na 100 osob. Byla to ostatně první nákaza, která ve farnosti řádila od té doby, co založeny jsou matriky, tedy od r. 1674.

S cholerou snad souvisí votivní obraz, který dala obec Řičanská vymalovati, na plátně od V.-Bytyšského malíře Václava Pallasa a zavěsiti v kostele Řičanském. Představuje Matku Boží s dítkem na rukou, kolem ní skupí se sv. Agatha s andělem, sv. Gotthard s odznaky oběti mše sv. hrozny a snopem, sv. Florian zalévající oheň a sv. Vendelín. Dole nápis: „Ex voto. Poctivá obec Řičanská tento obraz malovati dala, by P. Bůh skrze přímluvu přeblahoslavené Panny Marie a skrze orodování svatých Páně od škodlivého povětří, od ohně, od náhlé a nenadálé smrti milostivě chrániti a zachovati ráčil. Leta Páně 1744 14. octobris.2)

26. Dobrovolnická setnina hraběte Prospera Sinzendorfa na Veveří.

Jak z vypravování našeho na jevo jde, byl roku 1742 hrad Veveří Prušáky vydrancován.3) To asi přimělo hraběte Prospera, že zařídil si setninu dobrovolnickou na ochranu hradu; jejím vůdcem byl hejtman Marcel Ulmayer. Víme o něm a setnině jeho pouze z matrik kostelních a to uvedena jest v matrikách Řičanských křestních k 19. srpnu 1744 Marie Anna manželka Marcella Ulmajera, vojenského hejtmana Veverského, pak ve Vev.-Bytyšských, kde r. 1746 zapsán jest on s manželkou a podobným titulem hejtmana vojenského (campestris), aby se rozeznával od hejtmana hospodářského, kterým toho času byl Jan Eliáš Winckler. R. 1747 má titul: hejtman nad dobrovolnickou setninou


1) Obec i sousedé někteří vypůjčili si také od faráře r. 1742 180 mír rozličného obilí v ceně 263 zl.
2) Obraz nyní nalézá se na bočním oltáři: nápisu už nemá. Bezpochyby byl obraz dole vetchý a při nějaké opravě ho kus uřízli. (Dle zprávy P. Mariana Zbrožka, faráře Ostrovačického.)
3) V časopisu Mat. Mor. uveden omylem r. 1745.

Jeho Excellence hraběte Sinzendorfa (centurio supra liberam companiam). Dne 20. dubna 1747 žádal Bytyšské sousedy, aby mu dovezli z dolního mlýna několik fůr desek na hrad; když se však sousedé zdráhali vyhověti mu, aby z toho nevznikla nová robota nezvyklá, ubezpečil je, že se nemají čeho obávat.1)

Po té nečiní se o té setnině zmínky. Byla zajisté rozpuštěna. Na Veveří zůstali pouze dva mušketýři čili hejduci.

27. Ochrana lesů a zvěře na panství Veverském r. 1743–44.

K rozkazu hraběte Prospera zaslal Vev. hejtman Jan Eliáš Winckler 20. ledna 1743 úřadu Vev.-Bytyšskému a zajisté i jiným obcím přípis s přísnými pravidly na ochranu zvěře a lesů.

„Ať se žádný poddaný s nějakou střelnou zbrojí v lese nebo na poli neobjevuje; ať nikdo nepřechovává pytláky, nýbrž ať je hejtmanu na zámek dodá; ať si žádný sedlák při vožení dříví zespod na vůz neklade stromečky z lesa, nýbrž ať si bere své desky hned z domu; ať se žádný zloděj dříví neopováží zprotiviti myslivci nebo hajnému.

Kdo by proti tomu jednal, byť by i byl třeba hospodářem a ženatým, odveden bude za rekruta anebo dokonce odsouzen až do smrti na galeje.“

Po roce, 22. května 1744, vydal Winckler jmenem hraběte ještě jiný zákaz svědčící poddaným celého panství: aby totiž nikdo se neopovážil nejmenšího z mladé zvěře, buď telátko, nebo srnče, koroptve, zajíce, jeřábky nebo cokoliv jiného mladého, v lese nebo na poli chytati, pod trestem tříleté těžké práce v železích na Špilberku; kdo škůdce udá, dostane dobré zpropitné. Zákaz musil býti přečten shromážděným obcím, i podruhům, obzvláště pak pastýřům.

Nota: R. 1728 a 1743 vydány byly zaměpanské honební řády; poslednější až na nepatrné změny platným zůstal až do 28. února 1786, kdy nahražen byl od císaře Josefa II. novým, poměrům té doby přiměřenějším. Lesní řád na ochranu lesů vydán byl pro Moravu 23. listopadu 1754, dle patentu císařovny Marie terezie. Táž císařovna 31. května 1754 obnovila také patenty na zamezení pytláctví.

28. Vojsko a kontribuce. 1743–1755.

Výdaje kontribuční na vojsk ozvyšovaly se neutále, nehledě k tomu, že ubytování a marše vojska, dodávky špíže, rekrutýrky, přípřeže a pod. nic příjemného a užitečného pro obec nebyly.
Sestavíme tu paběrky něktré, jež se v ob. archivu náhodou zachovaly.
R. 1744 byla V. Bytyška „potrefena roztokem“, dnem odpočinku 28. a 29. ledna.
R. 1745 dne 6. dubna dali V.-Bytyští 6 čtyřspřežních vozů na dopravu munduru pro pluk hr. Kolovrata, což potvrdil v městečku reversem Steinbach svob. p. z Kranigsteinu. – Dne 26. prosince táhl skrz V. Bytyšku rytmistr Jan Stefanowič s pěšáky a husary pluku barona de Latringi na verbování a přijal 1921/2 porcí pro mužstvo a 164 porcí pro koně. (Chudčice pro mužstvo dodalo 32 porcí.)

1) V ob. arch. list velmi zdvořilý.

Pro rok 1746 máme seznam poplatků pro vojsko, které se každoročně opakovaly a vzrůstaly. Vev. Bytyška platila:
na mundur 123 zl. 45 kr. 17/8 d., hotových peněz za 5 rekrutů 78 zl. 14 kr. 32/8 d., útrat při verbování těch rekrutů 116 zl. 34 kr. 12/8, zemské interesse 49 zl. 42 kr. i d., na zámskou vartu 19 zl. 9 kr. 3 d., na vojenské koně náhradní 97 zl. 24 kr. 22/8 d., za kvartýry 130 zl. 24 kr. 21/8 d., na zemskou milici 24 zl. 29 kr.4/8 d., úhrnem 639 zl. 44 kr. 37/8 d.
K tomu přičítati se musí ještě řádná kontribuce, která obnášela asi 750 zl.
Obce vydržovaly také invalidy, jimž platily denně 4 kr., arci na účet zemský. R. 1748 V. Bytyšce byl přikázán invalida Bartoň Králík1) a Blažej Kuba od pluku Neubergova. – V témže roce V.-Bytyští poslali Řičanským 25 vozů, 126 koní (6 osedlaných, ostatní k tahu přistrojených) na přípřeže do Velké Byteše, Krumlova, Košíkova, Tasova.
Dle dvou kontribučních knih, které si V. Bytyška r. 1738 v listopadě2) založila a které až do r. 1756 jdou, platilo 25 sousedů velkých 18–20 zl., 55 malých po 5 zl. 53 kr.–6 zl. 2 kr. 2 d. kontribuce a sabrapartici an rok.

29. Obecní úřad V.-Byt. 1743–45. Primatoři Václav Veselý; Ludvík Vencelides.

Jeremiáš Hofmann a Václ. Veselý †. Rodina a mešní nadace Veselého.

V čele obce stáli ještě roku 1743 27. července: primator Václav Veselý, purkmistr Ludvík Vencelides, rychtář Mikuláš Tišler. R. 1743 skládali sousedé příspěvky na cestu královny M. Terezie ke korunovaci do Prahy. – Václav Veselý byl poněkud váhavý a tak stalo se, že zůstali mnozí do obecní kasy dlužni. Musil pak dluhy, když už byl zvolen nový primator, vyupomínat sám. 1744 7. dubna byl primatorem Ludvík Vencelides, pkm. Jan Svoboda, rychtářem Mikuláš Tišler; konsortové konšelští: Jakub Dundáček, Jan Bešter, Bartoň Rozkošný, Jiří Koryčan.

Ten čas mizí s jeviště Bytyšského zajímavá postava souseda Jeremiáše Hofmanna. Sloužíval jako kyrysník u pluku generala hraběte Hamiltona, u setniny hr. Benthaima a pocházel z Porub blíž českého Rychnova. Přiženil se r. 1724 (nemaje jmění) na velký grunt po Jíru Loukotkovi a hned týž rok zvolen byl za konšela, postoupil r. 1727–28 na primatora a později, po několik let, do r. 1741 zastával úřad rychtáře. R. 1742 oženil se po druhé. Z testamentu dto. 26./VI. 1744 jde na jevo, že zanechal hospodářství dobře zavedené; na pohřeb a spásu duše své a první † manželky pamatoval těmito slovy: „Nad to výše, maje já jednoho hřebečka, ustanovuji, aby se prodal za 20 rýnských, z toho bude mimo 10 zl. synu Antošovi na řemeslo odkázaných, druhých 10 zl. na mše sv. za mou duši a duši mé † manželky; spolu ji veleslaveného bratrstva modlitbám odevzdávám; maje já také 1 bejčka, chci, ať se odprodá na funus.“ Jeremiáš rozloučil se se světem 9. července 1744, dosáhnuv 69 let.
Dne 25. února 1745 zemřel jiný vynikající muž, Václav Veselý, horní mlynář. Matriky nazývají jej sousedem mlynářem a „pánem“; a vskutku soudě dle ovšech okolností, mezi spolusousedy své doby značně vynikla, jakož i mezi všemi nájemníky horního mlýna v XVIII. století první zaujímá místo. Nedlouho však rodina jeho těšila se lesku v městečku. R. 1736 Veselý byl už ve V. Bytyšce, 1738 zvolen konšelem, 1741 mladším cechmistrem, 1742–3
1) R. 1749 stěžoval si králík u c. k. krajského hejtmana v Brně, že mu V.-Bytyští od 1. ledna 1749 neplatí ničeho.
2) 1. listopadu počínal vojenský (militarní) rok a účty se dle něho skládaly počínaje 1. listopadem.

primatorem. Smrť neuprosně řádila v rodině jeho. R. 1736 zemřela mu 6letá dcera Rosalia, 1740 dcera Anna, 1742 snad na choleru syn dvouletý Filip a devítiměsíční Blažej a r. 1755 10 let po smrti jeho (otce) 18letý syn Jan. Všech těch 5 dítek pochováno bylo v kostele sv. Jakuba, kde i Václav Veselý, 38letý, složil svou pozemskou schránu „před oltářem Spasitele P. N. Ježíše Krista“. I vdvoa Barbora, přeživši druhého svého manžela Václava Fialu, jenž 1763 45letý zemřel a v kostele sv. Jakuba pochován byl, kosti své v jich středu r. 1778 uložiti dala. Václav Veselý založil při témže kostele 50 zlatými a\ 6% (čtvrtou) fundaci na 2 tiché mše sv. a 1 zpívané requiem s malým konduktem za sebe.1)

30. Mešní (V.) nadace Josefa Grosse r. 1745.

Josef Gross na Veveří ztrávil ve službě panské mnoho let. Již r. 1716 byl obročním na Veveří (dříve obročenským písařem), r. 1720 uveden jest jako hamerský (nebyl-li to jeho otec?), od r. 1722 jako správce (scriba) hamrů, od r. 1726 jako představený panské kuchyně, od r. 1729 jako purkrabí v Řičanech a od r. 1731 jako purkrabí na Veveří. Dne 9. června 1745 zemřel 52letý jako „vysloužilý“ purkrabí a pochován jest v kapli Matky Boží před oltářem sv. Jana Nepomuckého.
Založil 50 zlatými a\ 6% fundaci při farním chrámě za sebe na 2 tiché mše sv. a 1 zpív. requiem s malým konduktem. (Nyní obnáší ta fundace 40 zl. papírové renty s ročním úrokem 1 zl. 68 kr.)

1) Seschla se na 40 zl. jmenovité ceny papírové renty a 1 zl. 68 kr. úroků.




Elektronický archiv pramenu obce Veverská Bítýska, 2000-2002
Vygenerováno z archivního formátu TEI